Reporty

Zola Jesus: Praha - MeetFactory, 16.3.2015

26. března 2015 v 19:27 | Prdovous
Naposledy jsem do smíchovských jatek zavítal při příležitosti pražské návštěvy These New Puritans dobře rok a půl nazpět. Důvodem druhé návštěvy měl být velmi svébytný Kanaďan TR/ST věnující se osmdesátkovému retro synth popu. Nicméně tak se, jak můžete tušit, nestalo a do MeetFactory jsem se vypravil až na začátku minulého týdne na delegaci ze sousedních Spojených států. Do Prahy totiž zavítala Američanka Nika Roza Danilova, kterou svět zná spíše pod jejím pseudonymem Zola Jesus. Tahle drobná slečna se už nějaký ten pátek věnuje omamnému elektronickému popu načichlému nelidskostí a šerem starých průmyslových hal, a sic se na poslední desce "Taiga" tak trochu uklidila z továren do hlubokých lesů, zasazení do prostoru MeetFactory bylo, alespoň vzhledem k charakteru hudby bez debat.

Večer otevřel Freddy Ruppert industriálně noisovým setem. Američan v současnosti sídlící v Praze začal vcelku nenápadně. Na plátně dva boxeři, kterak se rubají v ringu za konejšivého hluku strojů a nepravidelných kovových úderů. Jakmile došlo na páčidlo a první porci krve, atmosféra začala houstnout, hudba se z chladné rytmiky přelila do nejasných ploch, skřípění a šumu bez ostrých kontur. Boj se změnil v naturalistický zápas na život a na smrt. Těžko určit, zda to byl víc koncert, nebo výlet do světa obskurní kinematografie, neboť hluková stopa i projekce na velkém plátně fungovala v dokonalé koexistenci. Jedno bez druhého by ztratilo omamnou, hypnotizující sílu, která mě po celou dobu držela jako nejpevnější osidla.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Fotky byly vypůjčeny ze serveru Musicserver.cz (autor: Čestmír Jíra)

Timber Rattle, Dimitar: Praha - Klubovna, 19.3.2015

24. března 2015 v 19:28 | H.
"Čau, Dimitar." Těmito dvěma slovy začal večer v dejvické Klubovně ve čtvrtek 19. března léta Páně 2015. Jakkoliv to může být šokující, skutečně je pronesl člověk, který si říká Dimitar, což je však ve skutečnosti akustické alter ego kytaristy z Or. Dimitar se usadil na kraj pódia a s akustickou kytarou a s neučesaným vokálem začal v komorním prostředí sálu (poněkud honosné označení pro tak malý prostůrek) zavádět komorní atmosféru. Zahrál snad tuším sedm písniček, které sice byly poměrně jednoduché (asi žádné překvapení vzhledem k nástrojovému obsazení), rozhodně však ne hloupé - a to platí jak o hudbě, tak i o textech. Nepříliš početné publikum intimní náladu podporovalo jak svým počtem, tak i svým chováním, jelikož během vystoupení mezi lidmi panovalo takřka hrobové ticho a pouze mezi písničkami se vždy ozval potlesk.

Samozřejmě, nikdo netvrdí, že hudba Dimitar bude fungovat vždy a všude, třeba na mamutím open airu by to asi nebylo ono, ale zrovna tady (v malém prostoru Klubovny) a teď (v onen čtvrtek) to bylo velmi příjemné vystoupení, a i když fakt nešlo o nic jiného než jednoho týpka, který hrál na akustiku, bylo to zábavné - samozřejmě v tom smyslu, že se člověk nenudil, nikoliv že by to snad bylo vtipné. Snad jediné, co trochu narušovalo přinejmenším první polovinu vystoupení, byla dunící disco hudba od baru, která do sálu doléhala, a také stále sem a tam se trousící lidi (kteří skrz otvírané dveře pouštěli dovnitř srandu od baru ještě víc). Naštěstí to však nebylo až tak strašné, aby to vystoupení pohřbilo.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[Akreditaci na koncert poskytl: Silver Rocket]

Hour of Penance, Beheaded: Praha - Modrá Vopice, 10.3.2015

18. března 2015 v 20:59 | Ježura
Hour of Penance u mě mají poměrně zvláštní postavení. Za poslední roky mě stačili jak totálně odstřelit, tak docela zklamat a výsledkem byl akorát trochu neucelený názor, který na tuhle italskou partu extrémistů mám - nebo jsem alespoň měl, neboť návštěva jejich pražského koncertu totiž podle očekávání tento můj názor přitesala do znatelně konkrétnějších tvarů. To už ale předbíhám, takže radši pěkně popořadě...

Navzdory tomu, že nejde o žádné neznámé fidlaly, o Hour of Penance se určitě nedá tvrdit, že by byli velkou kapelou. Nebylo tedy žádným překvapením, že se koncert konal v osvědčené žižkovské kůlně známé pod jménem Modrá Vopice, která v minulosti hostila i podstatně věhlasnější spolky. Tu kůlnu ale prosím neberte nijak špatně - od dob, kdy se o Vopici dalo říct leccos, ale důstojný podnik byste mezi tím hledali jen těžko, naštěstí už něco vody uplynulo a v současnosti jde sice o svérázný, ale jinak veskrze pohodový klub, který je pro undergroundové akce přímo stvořený. A mluvit o undergroundu je v tomto případě určitě na místě.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Electronic Beats: Praha - Divadlo Archa, 13.3.2015

15. března 2015 v 20:49 | H.
Ačkoliv obecně vzato nemám zrovna moc sympatií k hudebním akcím, které se konají pod patronátem tak nehudební organizace jako T-Mobile, na letošní pražské vydání festivalu Electronic Beats jsem nakonec přece jenom vyrazil. Důvod je jasný - možnost vidět Warpaint. Nemá cenu nijak zastírat, že zbytek účinkujících mě příliš nezajímal, avšak navzdory očekávání jsem se nakonec docela dobře bavil skoro celý večer…

Jako první se slova ujala izraelská zpěvačka Adi Ulmansky se svou kombinací jakési modernější elektroniky (trochu glitch, možná trochu dubstep a trochu ještě něco jiného) a hip-hopu. Když jsem to zkoušel před samotnou akcí poslouchat, hudebně mi to přišlo diplomaticky řečeno nic moc (nediplomaticky řečeno jako debilita), ale živě ta vyhrazená třičtvrtěhodinka uběhla docela rychle a příjemně - čemuž jistě napomohl i fakt, že koukat se na pěknou holku prostě bývá zábava. Na pódiu se nacházela pouze tři velká svítící písmena ADI, jinak si ale Adi Ulmansky vystačila jen s pomocí notebooku, synťáků a pultíku, které na střídačku ovládala, a samozřejmě také mikrofonu, do nějž občas zazpívala, občas zarapovala. Navíc nebyla úplně statická a tu a tam se neváhala trochu zavlnit do rytmu nebo jít s mikrofonem na jednu stranu pódia blíž k lidem (druhá strana publika měla smůlu, protože tam jí v cestě stál stůl s hračkami), takže nuda to určitě nebyla. Poslouchat tohle asi fakt nezačnu, ale i tak musím říct, že nakonec se mi to skoro i líbilo.
Zaznělo: "Chinatown", "Snow"

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Fotky byly vypůjčeny z oficiálních stránek Electronic Beats (autor: Jannik Schaefer)

Rotting Christ, Varathron: Praha - Nová Chmelnice, 28.2.2015

4. března 2015 v 21:23 | H. / Ježura

První pohled [H.]


Před dvěma lety se v Praze odehrála jedna akce, pro niž by sice označení festival (ve smyslu opravdu klasického festivalu) bylo asi příliš honosné, přesto zde byl cítit jasný dramaturgický záměr - jak už přímo z názvu Hellenic Darkness plyne, šlo o koncert řeckých kapel. Tehdy se tu představili Rotting Christ po boku smeček Dead Congregation a Ravencult plus nějaký ten český support k tomu. A právě po dvou letech se tato akce dočkala svého pokračování se vcelku nepřekvapivým názvem Hellenic Darkness 2015, jehož hlavním tahákem byli opětovně Rotting Christ, tentokrát ovšem v doprovodu Varathron a Kawir - a samozřejmě i toho českého supportu navrch.

Rozjezd večera obstarávaly dvě domácí kapely, přičemž tou první z nich byli Desire for Sorrow, kteří v loňském roce vydali svůj velký debut "At Dawn of Abysmal Ruination", jímž vzbudili poměrně slušný rozruch a také poměrně protichůdné reakce od těch hodně nadšených až po ty absolutně odmítavé, které kapelu označovaly za sice solidně hrající a profesionálně se tvářící, přesto pořád jen kopírku muziky Cradle of Filth. Nemám důvod nějak tajit, že se řadím spíš do toho druhého tábora a živé provedení na mém názoru nezměnilo zhola nic - až doposud jsem se totiž koncertnímu počínání Desire for Sorrow vyhýbal a na Hellenic Darkness jsem je viděl poprvé. Jasně, rozhodně kapele neupírám, že umí hrát, že se snaží, aby to na tom pódiu k něčemu vypadalo, obecně je z jejich počínání cítit sebejistota a sebedůvěra, jenže ani cool plachty nebo vlajky na pódiu podle mě průměrnou muziku prostě nezachrání. Navíc ať si říká kdo chce co chce, ta Krejdl of Filcka z toho fakt smrdí tak mocným způsobem, že mluvit o obšlehu je prostě na místě. Proti samotnému koncertnímu přednesu nemám víceméně nic, protože je na tom vidět, že se chlapci fakt snaží, ale je asi jasné, že když člověku ta hudba přijde jako kravina, ani ty koncerty jej nebudou moc bavit. Vydržet se to dalo, někoho to možná i bavilo, mě osobně to však moc nebralo…

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Euzen, Dora Bondy: Praha – Palác Akropolis, 22.2.2015

28. února 2015 v 20:00 | Prdovous / H.

První pohled [Prdovous]


Poslední dobou se čím dál častěji pozoruji, jak se nořím hlouběji a hlouběji do vod indie popu a objevuji barvitost často dost svérázných zpěváků, zpěvaček a případně i jejich kapel. Když jsem zhruba měsíc nazpět hledal, které z nich bych mohl zahlédnout v našich luzích a hájích (čti: v Praze), čirou náhodou padl můj zrak na Euzen, jméno do té doby pro mě neznámé. Pochopitelně, že moje objevitelská vášeň to nemohla nechat jen tak, a když po prvním poslechu zjistila, že za velmi přívětivé dvě stovky to vůbec nezní jako marná investice, rozhodla se mě na její koncert v Akropoli chtě nechtě dotáhnout. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděl, co očekávat. Vzhledem k tomu, že Facebookový event se tvářil, jako by o něm téměř nikdo nevěděl, napadal mě možná tak sál zející prázdnotou a ostuda, že by zpěvačka mezinárodního jména hrála pro dvacet lidí. A ono to tak dost dlouho taky vypadalo.

Do klubu jsme se šéfredaktorem dorazili tak dvacet minut před začátkem stanoveným na půl osmou. Pódium bylo připravené a doslova nacpané nástroji. Část z nich patřila prvnímu jménu večera, Doře Bondy. Tahle sličná slečna se před takřka prázdným sálem (ve kterém skutečně bylo cirka dvacet lidí) objevila s dalšími třemi spoluhráči. Obsadila barovou sesli za mikrofonem a kapela spustila akustický indie pop. Intimní vyznění koncertu sedlo skvěle a Dořin silný, nakřáplý hlas tomu jen přispěl. Nápomocný byl paradoxně i prázdný sál Akropole. Pomalu se sice zaplňoval, nicméně stále po něm bylo náhodně rozházeno jen pár postav. Písničky se pod vysokým stropem rozléhaly a koncert to byl vskutku komorní. To nejvíce vyniklo při jedné z posledních písní, kdy Dora zůstala sedět za mikrofonem sama s akustikou, a i bez elektrické kytary a bicích si dokázala udržet pozornost. Velmi příjemnou půlhodinu uzavřela písní "Grow", načež odešla i s kapelou z pódia a já si jen říkal, že zůstat na něm ještě píseň nebo dvě, rozhodně bych se nezlobil.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Fotky byly vypůjčeny ze serveru Fullmoonzine.cz (autor: Tomáš Moudrý)

Architects, Every Time I Die: Praha - Roxy, 18.2.2015

24. února 2015 v 20:47 | Ježura
Pražská zastávka turné, na které vyrazili britští Architects za doprovodu kapel Every Time I Die, Blessthefall a Counterparts, byla pro příznivce corové muziky zajisté jedním z největších lákadel, která první kvartál letošního roku na poli klubových koncertů nabídl. Ne, že bych tak soudil z vlastních dojmů, protože jsem houby corař a ze soupisky jsem znal akorát headlinera, ale už jen samotní Architects jsou v rámci scény poměrně velké (a mám takový dojem, že čím dál tím větší) jméno a vyprodaný koncert také o něčem svědčí. A jelikož jsem si na klubové provedení inteligentního nářezu v podání brightonských sympaťáků brousil zuby nejpozději od vydání jejich aktuální fošny "Lost Forever // Lost Together", byl jsem hodně rád, že se mi podařilo ulovit jeden z posledních lístků, na přelomu středečního podvečera a večera se zařadit do fronty, která se od vchodu do Roxy táhla pěkných pár desítek metrů ještě hodinu po oficiálním otevření klubu, a vystavit se tak směsi nemalých očekávání a vlezlých obav.

Co se týče očekávání, řeč je samozřejmě o hlavních hvězdách večera - Architects a jejich sofistikované podání metalcoru jsem si v posledních letech vážně oblíbil, takže tady nebylo moc o čem. Zbytek sestavy pro mě ale byla totální španělská vesnice a dost jsem se obával, že čekání na headlinera protrpím ve společnosti hudby, kterou jsem ještě tak dva tři roky nazpět vyloženě nesnášel a jejíž přihřátá trendová podoba mi působí nevolnost dodnes. Na druhou stranu, jak už to v takových případech bývá, předkapely mě mohly překvapit jedině příjemně, a tak jsem vyzbrojen nechutně předraženým (byť alespoň přibližně pitelným) Staropramenem sestoupil do moře kšiltů, ušních tunelů, pestrobarevných tetování, kostkovaných košil a přísně stylových vlasových kreací a jal se sledovat, co že to vyrábí ti lidé na pódiu.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Fotky byly vypůjčeny ze serveru Xichty.cz (autor: Jiří "Cizmi" Čižmar)

Divided, Vogjetgraik: Praha - Café V lese, 11.2.2015

18. února 2015 v 20:46 | Prdovous / Ježura
O ústecko-frýdecké kapele Divided jsem se tu zmiňoval celkem nedávno. Dokonce hned dvakrát - jednou v minirecenzi, podruhé mezi nejlepšími domácimi počiny v resumé uplynulého roku. Svým velmi osobitým pojetím shoegazu mi učarovala doslova na první poslech a já si jen říkal, že zažít je na vlastní oči a uši na takovém místě, jako je třeba Pilot, by byla paráda. Netrvalo dlouho a mé přání bylo vyslyšeno, a to takřka doslova, protože Café V lese, kde se koncert odehrál, se nachází od mnou oblíbeného Pilotu pouhých pár metrů. V roli předskokanů se mělo představit folkové duo Mulholland Blue a sólový projekt bubeníka post-rockových Ufajr, Vogjetgraik. Bohužel, zpěvačce Mulholland Blue zdraví nepřálo a celý večer se tak smrskl na pouhá dvě jména - nepočítám-li DJe, kteří se postarali o afterparty.

Při příležitosti koncertu Divided jsem Café V lese přes všechnu jeho pověst i parádní koncerty, které se v něm v minulosti konaly (přinejmenším podle jmen), navštívil teprve poprvé. Na první pohled mě uvítala v zásadě běžná hospoda s příjemnou obsluhou a slušným pivem, zato klub v přízemí, to už bylo jiné Cafe - řádně alternativní. Neučesaný, přesto přívětivý prostor nabídl svou atmosférou a uspořádáním, z nějž tak nějak vypadlo pódium, dost nevšední zážitek.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Lydia Ainsworth, To: Praha - 007, 9.2.2015

10. února 2015 v 21:34 | H.
Deska "Right from Real" patří na poli chytrého popu, respektive - vyhovuje-li vám tohle pojmenování více - experimentálního popu k těm nejzajímavějším počinům loňského roku. Je pravda, že muzika kanadské zpěvačky Lydii Ainsworth asi není úplně pro každého a hlavně její jemný a přesto pronikavý (ačkoliv se to tak nemusí zdát, není to protimluv) hlas a neustálé "uh-uh" vám musí sednout, abyste si to užili. Jakmile se tak ovšem stane, je o zábavu na delší dobu postaráno - a vzhledem k tomu, že v mém případě se tak stalo, bylo jasné, že když se Lydia vydala na své první evropské turné, v jehož rámci nechyběla ani pražská zastávka, tak se na té pražské zastávce také zastavím…

Během zvukové zkoušky to znělo docela strašidelně a Lydia měla větší volume než industriální Author & Punisher na témže místě minulý týden, takže už jsem si pomalu začínal myslet, že to bude poprvé, co na strahovské Sedmičce uslyším neposlouchatelný sound, ale nakonec bylo přece jen zdárně nazvučeno, hlavní protagonistka i oba její doprovodní muzikanti řekli, že jsou spokojeni, a na pódium pustili domácí předkapelu…

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Author & Punisher, Calvera: Praha - 007, 4.2.2015

9. února 2015 v 13:03 | H.
4. února 2015, Praha, Strahov, koleje, blok č. 7 (nebo spíš ten sklep pod ním), venku trochu sněžilo… anebo možná ne, už si to vlastně nepamatuju, ale ono to je jedno, jelikož hlavní není to, co se dělo venku, ale to, co se dělo uvnitř. Na programu byl totiž koncert, který byl žánrově možná trochu rozhádaný, ale to nemusí být nutně špatně. Přesto měly obě přítomné kapely (to asi nebylo nejlepší pojmenování) něco společného - že to vlastně nejsou kapely, ale záležitosti čistě o jednom člověku. Dvě ukázky toho, jak lze pojmout one-man show? Hurá na věc!

Již padlo, že oba vystupující byli žánrově docela jinde, ale kdybyste se mě zeptali, co za žánr že je Calvera, tak vám to asi neřeknu, protože "baskytara" mi jako oficiální škatulku asi nikdo neuznáte. Je to ale škoda, protože přesně tak to je! Calvera je prostě "onemanpičus s basou", jenž se na Sedmičce jal představit svůj neskutečně parádní (fakt!) dlouhohrající debut, který byl v té době akorát čerstvě venku. Jestli si ale někdo myslí, že jedna basa a jeden zpěv musí být trochu nuda, tak to ani omylem. Ta muzika je vážně skvělá a byla i na koncertě. Je úplně jedno, že stál Michal alias Calvera na tom pódiu sám (pouze na jednu nebo dvě písničky - teď už nevím jistě - se dostavil host na "zvuky a pazvuky"), protože to prostě a jednoduše fungovalo na jedničku.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Autorka fotek: Pavla Doupalová
Děkujeme za zapůjčení!

[Akreditaci na koncert poskytl: Silver Rocket]

Paprsky inženýra Garina: Praha - KC Kaštan, 23.1.2015

28. ledna 2015 v 11:53 | H.
V pátek 23. ledna se v Praze 6 odehrál menší industriálně-hlukový večírek, který ovšem nakonec nebyl tak malý, jak jsem předpokládal. Ne snad, že by se v domu U Kaštanu sešly stovky lidí, ale vzhledem k poměrně malým prostorům bylo dost plno a dostat se k baru pro pivo byl v některých momentech docela těžký úkol. Nicméně na koncertech samozřejmě není nejdůležitější to, co se děje na baru, nýbrž to, co se děje v sále a na pódiu. Večer nabízel celkem dvě jména - domácí industriální veličinu Paprsky inženýra Garina a hlukový revival band Eine Stunde Merzbauten, který se sice tváří jako docela nové jméno, ale všichni zasvěcení vědí, že vznik téhle chásky nemá na triku nikdo jiný než Radek z Napalmed, což je (vlastně byla) zase noisová domácí veličina.

Jako první byly na svůj výstup nachystány Paprsky inženýra Garina, avšak ještě předtím, než k tomu došlo, proběhlo čtení básní, jemuž dělali podmaz dva členové Paprsků. Nevím, jestli má vůbec cenu, abych to nějak hodnotil, jelikož asi nemám dostatečné vzdělání (nebo cokoliv jiného, co je na to potřeba), abych hodnotil poezii… což ale vlastně nemám ani hudby, tak je to asi jedno. Tak či onak, nemůžu tvrdit, že bych v tom vodopádu metafor takhle z voleje a bez času se zamyslet viděl nějaký hlubší smysl, ale na druhou stranu zase nejde tvrdit, že by to byla nuda. Tomu napomáhalo i to, že ono čtení netrvalo moc dlouho a po třech nebo čtyřech (už si nevzpomínám přesně) kouscích byl úvodnímu výstupu konec.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Fotky byly vypůjčeny z Bandzone profilu Paprsků inženýra Garina (autor: Martin Šolc)

Inquisition, Archgoat: Praha - Nová Chmelnice, 22.1.2015

24. ledna 2015 v 20:18 | H. / Ježura
Jsou akce, u nichž tak nějak pořád přemýšlíte, jestli jít nebo nejít, a nakonec se rozhodnete až na poslední chvíli podle momentální nálady. A pak jsou koncerty, u nichž vám je už dlouho dopředu jasné, že tam prostě musíte být, i kdybyste tam měli chcípnout. Když vyjede na turné zámořská black metalová kultovka Inquisition, je to tahák sám o sobě, ale když s sebou dvojice Dagon-Incubus veze tak parádní support jako Archgoat, Ondskapt a Blackdeath, je jasné, že tohle je právě jedna z těch akcí, jež člověk vynechat nemůže, i kdyby den předtím chytil extrémní sračku.

Evidentně jsem zdaleka nebyl sám, kdo to viděl podobně, protože se ve čtvrtek 22. ledna na Nové Chmelnici sešel úctyhodný počet černokněžníků (fakt, lidi oblečené v jiné barvě byste napočítali na prstech jedné ruky) a k vidění byla opravdu velká část známých ksichtů domácí black metalové scény. Kulisa pod pódiem tedy byla díky plnému klubu připravena a už šlo jen o to, co se bude dít na pódiu…

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Inter Arma, Mantar, V rukou osudu: Praha – Klub 007, 14.12.2014

21. prosince 2014 v 19:10 | Prdovous
Do strahovské Sedmičky nezavítám kdovíjak často, před návštěvou Američanů Inter Arma a jejich doprovodu jsem tam byl všehovšudy dvakrát. A i když tam mají akorát lahvované pivo, její útroby mi svojí velmi neotřelou atmosférou dokázaly přirůst k srdci. Atmosféra tamních koncertů má prostě vždycky něco navíc, podobně jako pár dalších míst v Praze, krom toho jsem tam snad ještě nezažil špatně zazvučenou kapelu. A po poslední návštěvě se na tom nezměnilo vůbec nic.

Schody do klubu, jež se nacházejí pod kolejním blokem číslo 7, mě uvítaly zhruba půl hodiny po začátku akce. Ačkoliv jsem se snažil dorazit co nejdřív, domácí doomaře V rukou osudu jsem zastihl na pódiu v plné parádě a chytil jsem pouze poslední skladbu. Dost mě zamrzelo, že se mi nepodařilo dojít dřív. V rukou osudu se s tím moc nemazali a závěrečný, cirka desetiminutový opus měl docela koule. Doom metal laděný kamsi mezi pohřeb zaživa a naprosté bahno se mi v jejich podání vážně líbil a dvojice vokálů mu dodávala šťávu a na uvítanou mě dost rozehřáli. Snad budu mít příště větší štěstí a zastihnu je na celý set.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Drom, Ubožák, Tengri: Praha - Final, 11.12.2014

17. prosince 2014 v 19:32 | Prdovous
Koncertní abstinence mi byla v patách už zhruba týden, takže potřeba dostavit se na nějakou akci libou mým uším se každým dnem zvyšovala exponenciálně a završila se výpravou do pražského Finalu, jenž se mi představil v novém, dost kabátě. V jeho sklepení se představila čtveřice domácích kapel, které spojuje především deprese, zmar, zadumaná atmosféra a hutné riffy, přičemž jsem znal především liberecké Drom. Ty jsem naposledy viděl vloni v Crossu a od té doby mi úspěšně unikali, přičemž mezitím stihli vydat splitko s ruskými Moro Moro Land a docela jsem se na živé provedení nového materiálu těšil. Zbylé trio kapel jsem znal přinejlepším podle názvu (Tengri) nebo vůbec (Keysmoon, Ubožák), došel jsem tedy k tomu, že nejlepší bude nechat se překvapit.

Brzký začátek akce o šesté podvečerní způsobil, že jsem první kapelu vynechal a došel jsem až na Tengri. Z prvních Keysmoon jsem slyšel zhruba poslední song a půl, přičemž to, co jsem slyšel, nebylo vůbec špatné a nakonec jsem trochu zalitoval, že jsem nedošel dřív. V malém prostoru Finalu bylo už docela narváno, i když byl všední den, nízké vstupné očividně udělalo své (a to kluci u vstupu za kilo a víc nabízeli panák tuzemáku, vůbec jejich přístup dost oceňuju). Výměna pódia mezi Keysmoon a Tengri proběhla vcelku svižně a jejich půlhodinový set mohl začít. Byl jsem na jejich post-rock obohacený o housle docela zvědavý, protože jsem na jejich tvorbu prakticky neslyšel křivého slova, nicméně ve výsledku jsem vysloveně nadšený nebyl. Tengri hráli tak půl na půl. Dávali do toho všechno, to žádná, ale když nepočítám, že mi občas neseděl zvuk, samotná hudba byla chvílemi vážně skvělá, přičemž bych vyzdvihl hlavně poslední, hodně atmosférický song. Občas ale zničehonic prohodili znaménko, přehoupli se na opačnou stranu polarity a třeba druhá píseň s dost progresivním feelingem a agresivní hrou bicích mi nesedla vůbec. Nicméně když už to stálo za to, atmosféra by se dala krájet a já si ty chvíle vážně užíval, což pro mě chtě nechtě znamená hledání studiové tvorby a zápis Tengri na (ukrutně dlouhý) "must listen to" seznam.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Daniel Landa: Pardubice – ČEZ Arena, 25.11.2014

3. prosince 2014 v 21:08 | nK_!
Českých rockových interpertů, na jejichž vystoupení se vyplatí jezdit hlavně proto, že jich není moc nebo se nekonají vůbec, je poměrně málo. Patří mezi ně bezesporu i Daniel Landa, který vyrazil na pětizastávkové Žito Tour, aby představil a osvětlil své alter ego Žita 44 a zahrál některé z nových písniček. 46letý zpěvák sice před dvěma lety prohlásil, že už nikdy nebude koncertovat ani nahrávat nová alba, ale z blíže nespecifikovaných důvodů slib nedoržel. Což není na škodu minimálně pro mě, protože jsem jej živě ještě nikdy neviděl a do Pardubic jsem si tak vyrazil doplnit vzdělání.

K pardubické ČEZ Areně se dostáváme někdy kolem půl osmé a dovnitř už se hrne dav lidí. Kontrola u vchodu prostřednictvím security agentury probíhá bezproblémově a nic nám nebrání stoupnout si co nejblíže k pódiu. Akce není dnes zcela vyprodaná a v hale se tak během ní dá alespoň normálně dýchat a hýbat. Jeviště je postavené do tvaru Landovy symbolické runy a je umístěno doprostřed prostoru, který se normálně používá jako lední hokejová plocha, takže se stojí a sedí okolo. To je pro mě (a myslím, že nejsem jediný) příjemná změna oproti všem těm koncertům, kdy lze na interprety koukat jen nudně (s rezervou) zepředu.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Sage Francis: Praha – Podnik, 23.11.2014

30. listopadu 2014 v 19:40 | Prdovous / Ježura
Podnik. Kdybyste tenhle název někde viděli na plakátu, nejspíš byste si mysleli, že to je nějaký omyl a název klubu promotér zapomněl dopsat. Název nejspíš tak trochu z nouze, nicméně v důsledku taky tak trochu geniální. Ukrývá jej v sobě omšelý komunistický komplex na Vltavské a popravdě mě asi nepřestane udivovat, co všechno se dá do toho bílého nevzhledného kvádru schovat, protože prostor je to vskutku rozměrný. A minulou neděli se do něj schovala jedna z nejvýraznějších postav indie rapu, Sage Francis. Nebudu nijak zastírat to, že jeho zjevení v Čechách je pro mě jeden ze splněných snů. Tahle osoba mi učarovala už dávno a už jen samotné ohlášení, příslib, že by se tu mohl poprvé ukázat, ve mně vzbudil nadšení.

Prostá informace "začátek v osm" byla na úvod večera lehkým rozačováním. Nástup první kapely, nebo jen dveře? S očekáváním prvního jsme se s Ježurou dostavili zhruba o půl hodiny dřív, přičemž jsme byli uvítáni zamčenou mříží. Brány Podniku se naštěstí otevřely ještě před osmou, i tak by ale příště bodla trocha informací navíc, tím spíš, když nebylo ani kam sednout na pivo nebo jiný jed dle chuti jako v jiných pražských klubech. Holt poučení pro příště. V předsálí byla výstava, jejíž téma by se dalo popsat jako "odrazy zkriplené reality", žel nevím, o čí dílo šlo. Zhruba sedmero výtvorů (asi plastik? Nechci se tu nikoho dotknout nepřesnou terminologií, tak to berte s rezervou) bylo docela zajímavých a vcelku přesně reflektovaly některé nešvary dnešní společnosti. Když nic jiného, člověk si jejím prohlédnutím alespoň zkrátil čas při čekání na osobu, která měla večer otevřít.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[Akreditaci na koncert poskytl: Silver Rocket]

Combichrist: Praha - Rock Café, 23.11.2014

29. listopadu 2014 v 19:56 | MF
Combichrist je skupina, kterou sice neposlouchám kdovíjak dlouho, ale o to víc jsem se do ní v posledních letech zamiloval. Právě oni totiž společně se Suicide Commando mají lví podíl na tom, že jsem se tak moc zažral do elektronické scény, a byla to právě jejich fošna "Today We Are All Demons", která se stala úplně první elektronickou deskou, jíž jsem si oblíbil v celé její délce (o čemž už jsem ostatně psal tady).

Není tedy divu, že padlo rozhodnutí, že jakmile se Combichrist objeví v České republice, nebudu u toho chybět, i kdybych den před koncertem chytil lepru, mor, choleru, sračku a dysfunkci erekce. A na tom se nezměnilo vůbec nic ani po vydání nic moc soundtracku "No Redemption" a letošního alba "We Love You", které je sice pořád dobré, ale se svými aggrotechovými předchůdci se rovnat nemůže. Combichrist se na něm totiž znatelně přiklonili k metalu a obecně experimentům, což jsem u kapely, jež mě ve své podstatě přivedla od metalu k elektronice, nesl trochu s nelibostí.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Fotky byly vypůjčeny ze serveru Xichty.cz (autor: Michal "Dufaq" Horna) a Facebooku mimovoice.com

Hell Militia: Praha - Modrá Vopice, 24.11.2014

28. listopadu 2014 v 10:35 | MF
Občas se prostě stává, že člověk přemýšlí, že by navštívil nějakou akci, ale nakonec nejede a později si za to nadává a zpětně nechápe, proč se na to vybodnul. Takhle mě třeba dodnes mrzí, že jsem kdysi nejel na Celtic Frost do Katovic, protože se o pár měsíců později rozpadli, nebo že jsem prošvihnul Urgehal v Děčíně. Stejně tak si dodneška nadávám, že jsem před čtyřmi lety nebyl u toho, když tu společně hráli Hell Militia, Blacklodge a Aosoth, navíc s českým supportem v podobě Gorgonea Prima. To prostě byla sestava jak kráva a fakt mi hlava nebere, jak jsem tenkrát mohl nejet… co bych dneska za tyhle tři kapely pohromadě dal, protože to je prostě elita francouzského black metalu. Je pravda, že třeba Aosoth jsem tehdy neměl ani zdaleka tak naposlouchané jako dnes, ale to nic nemění na faktu, že to byl z mojí strany dost velký kretenismus.

Po čtyřech letech, během nichž jsem se stihnul podívat alespoň na Blacklodge, se do Prahy vrátila i Hell Militia, byť tentokrát s ani zdaleka tak lákavým doprovodem v podobě Kill a Ater Era a bez zpěváka Meyhnacha a baskytaristky LSK. I tak to ale bylo dost velké lákadlo na to, abych se na to tentokrát nevybodnul.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[Akreditaci na koncert poskytl: Arkham Productions]

Larva: Praha - Kotelna, 22.11.2014

26. listopadu 2014 v 21:24 | MF
Když jsem před nějakou dobou plánoval svůj první výlet do hostivařského klubu Kotelna na německé úchylačky Grausame Töchter, vážně mě nenapadlo, že se na tom samém místě objevím znovu hned o týden později, v žádném případě to však nebylo jednoznačné rozhodnutí. Vždycky mě dokáže naštvat, když na jeden den vyjde víc akcí, které by mě zajímaly, ale na sobotu 22. listopadu se sešly nikoliv dva, ale rovnou tři koncerty, na něž bych měl zájem se vydat. Industriální dýchánek za účasti Paprsků inženýra Garina, Gaping Chasm a dalších šel z kola ven jako první, ale rozhodování mezi britským hnusem Dragged into Sunlight a španělskou elektronikou v podání Larvy už bylo těžší.

Po několika probdělých nocích plných útrpného rozhodování (oukej, to trochu přeháním, ale trocha dramatičnosti snad nezaškodí) nakonec padla volba na dark electro dvojici z Barcelony. Jednak mě poslední dobou elektronika baví prostě víc (to bych jako šéfredaktor stále ještě převážně metalové stránky asi říkat neměl, co?), jednak jsem metalových koncertů za svůj život viděl mnohonásobně více než těch elektronických, takže EBM akce pro mě pořád mají nádech čehosi neokoukaného, jednak v tom svou roli zahrála i možnost mít tu dva reporty namísto jednoho, protože na Dragged into Sunlight se vydal kolega Prdovous. Tak či onak, nakonec vyhrála Larva, tak si o tom pojďme v rychlosti popovídat…

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Dragged into Sunlight: Praha - Kokpit, 22.11.2014

25. listopadu 2014 v 21:12 | Prdovous
Po delší době nečinnosti, kdy mě to v Praze nikam moc netáhlo, se minulý víkend konečně ukázalo jméno, které by byl docela hřích nevidět. Dragged into Sunlight byli skutečným lákadlem, navíc jako doprovod měli původně hrát hlukaři Lovci lebek, kteří nakonec odpadli a byli nahrazeni one-man dronem Sweeps 04. Zvědavý jsem byl i na Sgra (totiž přejmenované Sagittarius A), přestože naše poslední setkání v Crossu nedopadlo nejlépe. Ale abych byl upřímný, snad nejvíc mě zajímalo, kde se vlastně bude hrát, protože Kokpit kafé je místo mně neznámé, jakkoliv se vyskytuje zhruba sto metrů od Malostranské.

Ze silně alternativní kavárny se však vyklubalo místo, které k povaze celé akce vlastně dokonale sedne. Sklep Kokpitu totiž není jen nějaký obyčejný protest proti veškerému systému, to místo je naprosto suverénně promrzlé až do morku kostí (ortodoxní blackař by asi řekl grim and frostbitten). Po příchodu zaujaly dost explicitně umístěné záchody bez dveří, takže prázdná futra poskytovala přímý výhled na dění na pánských mušlích (vůbec řešení toalet bylo docela vtipné a návod u vchodu do budovy připomínal plán linek metra), místo baru potom pár zbouchaných prken a basy lahváčů. Zimu jak v psinci podtrhovalo chladné světlo zářivek a takřka holé stěny, až na jednu část pokrytou látkou, na níž byly nápisy jako "mordýřská katovna".

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Saxon, Skid Row: Praha - Roxy, 16.11.2014

23. listopadu 2014 v 20:55 | Ježura
Nikdy jsem nebyl fanouškem klasického heavy metalu a v tom smyslu, abych měl rád většinu žánrových kapel, jím stále nejsem. I přesto si ale v tomto dřevním leč stále populárním odvětví dovedu najít své favority. Od té doby, co mě na druhém Metalfestu totálně a hlavně zcela nečekaně odpálili, jsou to právě britští staříci Saxon, kteří se v mé skromné sbírce řadí k té nejužší heavy metalové špičce, a tak když vešlo ve všeobecnou známost, že zavítají do Prahy, nebylo moc o čem diskutovat - tím spíš, že jsem přesně takovou příležitost bedlivě vyhlížel celé tři roky, které uplynuly od našeho prvního setkání...

Evropské turné, jehož součástí pražská zastávka byla, Saxon pojali v retrospektivním stylu a při příležitosti 35. výročí vydání eponymního debutu se rozhodli hrát zejména ze svých třech nejproslulejších nahrávek, a sice "Wheels of Steel" (1980), "Strong Arm of the Law" (1980) a "Denim and Leather" (1981). Staromilce to zajisté naplnilo nadšením, já jsem však ve svém očekávání zůstal o poznání střízlivější, a to z jednoho prostého důvodu - zejména starší diskografii Saxon prakticky vůbec neznám a naopak mi velice zachutnala aktuální deska "Sacrifice". To samozřejmě znamenalo, že jakkoli jsem se na klubový koncert Saxon těšil tři a půl roku, byla tu ne úplně opomenutelná možnost, že se mi staré fláky zkrátka nestrefí do vkusu a novější kusy, které by to případně mohly zachránit, zaniknou. Než se ale zbytečně trápit katastrofickými scénáři, raději jsem se upnul k přesvědčení, že takoví mazáci jako Saxon prostě nezklamou, a chutě vyrazil do Roxy.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Fotky byly vypůjčeny ze serveru Poslouchej.net (autor: Lu2nek)

Grausame Töchter: Praha - Kotelna, 15.11.2014

20. listopadu 2014 v 21:39 | MF
Německé fetiš komando Grausame Töchter mělo dle původního plánu vystoupit v České republice už letos v březnu za doprovodu slovenské Ľahké múzy, ale nakonec z toho sešlo, protože se zpěvačka Aranea Peel musela podrobit operaci. Tehdy mě to dost mrzelo, jelikož jsem se na koncert skutečně těšil - přece jenom, Grausame Töchter je skupina, u níž si člověk může být jistý, že uvidí něco, co se nevidí na každém rohu… plus samozřejmě ještě fakt, že i hudebně je to vysoce zajímavá záležitost, v oné natěšenosti rovněž hrála ne bezvýznamnou roli.

Naštěstí však nebylo vystoupení zrušeno úplně, pouze přesunuto někdy do budoucna… a nakonec to ani netrvalo moc dlouho, protože uběhlo sotva pár měsíců, a už bylo ohlášeno nové datum na 15. listopadu. Tentokrát se naštěstí nic nerušilo a úchylná německá elektronika si to namířila i do Prahy, a to rovnou i s novou deskou "Glaube Liebe Hoffnung". Původně mi to přišlo jako škoda, že nebyla možnost vidět Grausame Töchter ještě s programem k předchozí nahrávce "Alles für dich", ale s odstupem jsem za to nakonec vlastně i rád, protože se z "Glaube Liebe Hoffnung" vyklubalo doposud nejlepší album skupiny (což je samozřejmě subjektivní názor, nikoliv objektivní fakt). Pojďme už ale k věci…

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Fotky byly vypůjčeny ze serveru Sanctuary.cz (autor: JiSe)

[Akreditaci na koncert poskytl: Sanctuary.cz]

The Gathering: Nijmegen - Doornroosje, 9.11.2014

15. listopadu 2014 v 20:30 | Ježura
Asi každý hudební fanoušek má nějakou kapelu, do jejíž tvorby je blázen, ale z nějakého důvodu není možné, aby tu kapelu zkouknul živě, a když už, tak třeba v sestavě, která je od té "správné" více či méně odlišná. Proto není složité si domyslet, co takový hudební fanoušek nejspíš udělá, když se dozví, že má jeho modla odehrát výroční vystoupení, během něhož se na pódiu vystřídají všichni členové, kteří kapelou za celou dobu její existence prošli. Když jsem se dozvěděl, že se přesně takový koncert chystají odehrát The Gathering, měl jsem ve vteřině jasno a veškeré rozhodování se omezilo na podružnosti jako třeba doprava na místo, tedy do nizozemského Nijmegenu, kde se měla kýžená událost odehrát.

Jak záhy po spuštění předprodejů vyšlo najevo, ve svém (ne)rozhodování jsem nebyl zdaleka sám. Po vstupenkách se totiž zaprášilo během dvou dnů, a když The Gathering přidali na stejný den odpoledne druhý termín, i jeho kapacita se naplnila velmi záhy. Jenže ono se není vůbec čemu divit - pro mnohé, mě nevyjímaje, totiž bylo vystoupení s názvem 25 Years of Diving into Unknown zcela ojedinělou a dříve netušenou příležitostí vidět The Gathering na jednom pódiu s bývalou zpěvačkou Anneke van Giersbergen, jež svým nezaměnitelným hlasem učarovala zástupům fanoušků a za jejíhož působení si kapela zvládla vybudovat status, který se nebojím nazvat kultovním. A jakkoli mám výkon její nástupkyně upřímně rád a Silje Wergeland na postu zpěvačky The Gathering plně respektuji, bylo by pokrytecké tvrdit, že suverénně největším tahákem pro mě nebyla právě účast Anneke na tomto podniku.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Autor fotek: Tomáš Nechanický
Děkujeme za zapůjčení!
Celou galerii najdete na Facebooku

Suicide Commando: Praha - MeetFactory, 31.10.2014

6. listopadu 2014 v 21:05 | MF
Suicide Commando je pro mě taková ta skupina, o níž by šlo tvrdit, že to byla láska na první pohled (poslech). Netvrdím, že bych snad tuhle belgickou mlátičku sledoval od jejích úplných začátků, protože to by s ohledem na můj věk bylo i technicky nemožné, ale jakmile jsem poprvé slyšel brutální hitovku "Die Motherfucker Die" (jasně, fakt si pamatuju, že to byl přesně tenhle song), tak jsem hned věděl, že tohle je přesně ta skupina, jakou jsem hledal, a od té doby se Suicide Commando v mém osobním žebříčku vypracovali někam na pozice, kde už by nebylo od věci mluvit i o srdcové záležitosti. V takové konstelaci je pak docela jasné, že když tihle belgičtí řezníci pod vedením Johana Van Roye vůbec poprvé od svého založení přijedou na koncert do České republiky, je to z mého pohledu povinnost a zároveň pro mě nejspíš ta nejočekávanější akce roku… a když něco takového říkám v roce, kdy jsem konečně poprvé viděl třeba Swans, Nifelheim nebo Oranssi Pazuzu, tak je jasné, že to už musí být sakra něco…

Večer otevřel česko-slovenský projekt s názvem Gaping Chasm, za nímž údajně nestojí žádní cucáci a který začal vystupovat živě po hodně letech. Říkám údajně, protože až doposud jsem o nich neslyšel, což samozřejmě neznačí vůbec nic, protože ještě několik let zpátky jsem si zabedněně myslel, že je industriální muzika sračka, a i když jsem od té doby naštěstí změnil názor a spoustu věcí dohnal, moje znalosti téhle scény jsou stále poměrně omezené. Nicméně to sem teď nepatří, takže hurá na vystoupení, které ve mně zanechalo trochu rozporuplné pocity. Gaping Chasm vystoupili ve třech, přičemž výkon bubeníka byl super, i když hrál na elektronické bicí ve velikosti asi tak pro trpaslíky. Oproti tomu kolega zpěvák… netvrdím, že to flákal, to ne, ale na mikrofonu měl tak brutální efekt, až mi to prostě přišlo moc a zněl trochu jako robot. Zkreslení bylo tak velké, že mu pomalu ani mezi písničkami nebylo rozumět, ačkoliv mluvil normálně. Nic proti efektům, ale takhle z hlavy si nevzpomínám, že bych někdy zažil koncert, kde to bylo až takhle přehnané, a to už jsem nějakých pár stovek kapel živě viděl.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Fotky byly vypůjčeny ze serveru Sanctuary.cz (autor: JiSe)

Samhainfest 2014: Praha – Exit-Us, 31.10.2014

5. listopadu 2014 v 19:11 | Prdovous
Samhainfest je v Čechách i na Moravě už pěkných pár let docela zavedená šňůra podzimních folk metalových koncertů, která se z původně domácího miniturné přehoupla v mezinárodní akci pohybující se spíše ve státech východní Evropy. Není proto překvapením, že vedle pořádajících Cruadalach se postavili maďarští Elanor, rumunští An Theos a brněnští Wolfarian. Co vám budu povídat, kromě Cruadalach mi ani jedno jméno nic moc neřeklo, protože folk metal už mi dávno neříká tolik co před pár lety, takže letošní Samhainfest byl docela střelba naslepo, ostatně kdovíjaké záruky nedával ani samotný klub, známý především nevalnou kvalitou ozvučení. Šel jsem tedy s tím, že po pár letech Cruadalach docela rád uvidím a zbytek kapel mě může v nejlepším příjemně překvapit, což se nakonec docela vyplatilo.

Vzhledem k tomu, že pro všechny příchozí před osmou večerní byl vstup za lidových 150 korun, jsem se tentokrát dostavil včas. Ne, že by mě těch čtyřicet korun navrch zabilo, ale když je ta možnost, proč nepřijít dřív, že jo. Nižší vstupné způsobilo, že už na první Elanor byl klub docela plný a díky slušné organizaci se začínalo jen s desetiminutovým zpožděním. Nicméně i když se jelo takřka na čas, zpočátku nebylo moc o co stát. Elanor se vytasili s naprosto příšernými pohádkovými klávesami, velmi pohlednou zpěvačkou, která se ovšem nedala poslouchat, a plastikovým vikingem, který se poslouchat dal, ale z jeho siláckých gest by si člověk nejraději vyškrábal oči. Hudebně to taky nebylo kdovíjaké, a i když jsem dokázal v sálu přečkat takřka celý set, znovu bych takovou chybu neudělal, protože tuctový rádoby folk metal mě prostě nezaujal. Nadšení jim asi nechybělo, zato sehranost a koule ano, takže příště se Elanor raději vyhnu.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Fotky byly vypůjčeny ze serveru Xichty.cz (autor: Aleš "Enochian" Komárek)
 
 

Reklama