Redakční eintopf

Redakční eintopf #74 - březen 2015

1. března 2015 v 19:15 | H.
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Přijde mi to, jako kdyby nový rok sotva začal, a o on už je tu jeho třetí měsíc známý pod kódovým označením březen. Tak jako tak, je nutno uznat, že letošní rok je v něčem skutečně výjimečný - snad poprvé v životě se mi nestalo, abych si při psaní data pletl letopočty a psal tam předchozí verzi, naopak jsem si na 2015 zvykl takřka okamžitě. Uznejte sami, že tohle je informace, bez níž byste se skutečně neobešli!

Dosti vtipů, pojďme radši na to, kvůli čemu jsme se tu dnes sešli, čímž samozřejmě nemám na mysli nic jiného než nový eintopf. Redakce tentokrát pro tento měsíc vypíchla celkem desítku počinů, přičemž tři nejočekávanější pocházejí ze severní Evropy - což dá rozum, protože sever je na mapě nahoře, takže je jasné, že severské počiny musí být v tabulkách očekávání taky nahoře, nebo ne? Každopádně, úplně nejvýše vystoupali progresivní Norové Enslaved se svou novou deskou "In Times", jež by opětovně měla potvrdil jejich vysoký standard. V těsném zavěsu za nimi jsou další Norové, opětovně hudebně netradiční, tentokrát však na poli industriálního a avantgardního black metalu - samozřejmě je řeč o Dødheimsgard, kteří se vracejí po dlouhých osmi letech s nahrávkou "A Umbra Omega". Oproti tomu třetí seveřani do party jsou z Finska a naopak reprezentují ten největší metalový mainstream - ano, podle všeho máme v redakci i frajery, kteří se nebojí přiznat, že těší na "Endless Forms Most Beautiful" od Nightwish...

H.:

Březen je sice oproti natřískanému únoru trochu slabší, pár pozornosti-hodných kousků se zde však jistě najde. Nade všemi však pro mě ční jeden jediný a není jím nic jiného než dlouho očekávaná "A Umbra Omega" od norských maniaků Dødheimsgard. Na novou desku se čekalo (no, vlastně ještě čeká) dlouhých osm roků, ale zrovna tahle kapela svá alba nikdy nepálila ve vysoké kadenci a zatím pokaždé to čekání stálo za to. Dødheimsgard rozhodně mají na co navazovat, protože šílená jízda "Supervillain Outcast" i stylotvorné "666 International" jsou extrémně silné nahrávky, věřím však, že Vicotnik a jeho kumpáni opětovně ukážou, že jméno Dødheimsgard nemá status kultu jen tak pro srandu králíkům.

1. Dødheimsgard - A Umbra Omega

Ježura:

Letošní březen zdá se pokračuje v únorem nastoleném trendu a během jeho 31 dní se na nás sesype celá řádka zajímavých počinů. Naštěstí se však neopakuje bratrovražedný souboj mezi dvěma potenciálně skvostnými deskami, a tak o svém eintopfovém favoritovi nemusím ani trochu přemýšlet. "In Times" od Enslaved je pro mě jednou z vůbec nejočekávanějších desek roku a v rámci březnového edičního plánu ji zkrátka nemůže porazit vůbec nic a to se přitom můžeme těšit na celou řadu zajímavých věcí... Za všechny zmiňme třeba portugalské veterány Moonspell, jejichž novinka "Extinct" má vzhledem ke kvalitám svých předchůdců rozhodně na co navazovat, nebo naopak zbrusu nový projekt The Gentle Storm, jehož prvotina "The Diary" může asi jen těžko dopadnout jinak než výtečně vzhledem k tomu, jaká dvojice muzikantů za jeho vznikem stojí. To ale není zdaleka všechno, takže i kdyby snad nějakým nekonečně smolným řízením osudu ani jeden z mých žhavých tipů nedopadl dle očekávání, stále nebudeme na suchu - a to je fajn.

1. Enslaved - In Times
2. Moonspell - Extinct
3. The Gentle Storm - The Diary

Kaša:

I navzdory faktu, že si svou cestu na březnové zařazení do regálů hudebních obchodů pomalu a jistě brázdí obrovské množství počinů, tak počet pro mou maličkost zajímavých nahrávek by se dal s přehledem spočítat na prstech jedné ruky, takže se pojďme podívat na tři zástupce z této nepočetné skupiny. Za takovou sázku na jistotu považuji hlavně dvojici Enslaved a Moonspell, jejichž novinky "In Times", respektive "Extinct", vyhlížím vcelku netrpělivě. Moonspell zní po prvních ukázkách slibně, Enslaved mě příliš neoslovili, nicméně i tak čekám od obou zajímavé věci. Nemůžu si však pomoct, ale i když Nightwish nepatří mezi mé oblíbence, tak na první album s Floor Jansen u mikrofonu jsem docela zvědavý. Doufám, že singlovka "Élan" je jen důkazem, že Holopainen za první ukázky rád vybírá ty nejslabší kousky z alba, protože na prdel jsem si z této průhledné hitovky nesedl. Nevím sice, co přesně od "Endless Forms Most Beautiful" očekávat, ale na jeho poslech jsem ze jmenovaných tří počinů asi nejzvědavější, tak se nechám (ne)překvapit na konci března.

1. Nightwish - Endless Forms Most Beautiful
2. Moonspell - Extinct
3. Enslaved - In Times

nK_!:

Že bude letos březen v mých očích takhle smutný a hudebně prázdný jsem nečekal. O to méně jsem čekal, že do eintopfu na první místo zvolím Nightwish. Nightwish, které poslouchám spíše z nostalgie, a to jen málokdy. Nicméně nové zpěvačce Floor Jansen to v řadách finských snílků docela sekne a její hlasový projev mi imponuje více než v případě Anette Olzon. Klipovka "Élan" se také povedla, tak uvidíme, co ještě uslyšíme. Ještě jsem zvědavý co nového nahraje Celldweller, ale to opravdu jen proto, že nevím, na co jiného se zaměřit.

1. Nightwish - Endless Forms Most Beautiful
2. Celldweller - End of an Empire (Chapter 03: Dreams)

Prdovous:

Naštěstí stejně jako v únoru, tak ani v březnu není moc o čem diskutovat. Stačí projet nadcházející alba a tři jména jsou pro mě naprosto jasná: V prvé řadě stojí norští Dødheimsgard s deskou "A Umbra Omega". Povinnost naprosto bez debat. Avantgardní zběsilost navazující na věčnost starý počin "Supervillain Outcast" už stihla odhalit první plody a ty signalizují, že březnová sklizeň bude už jen z tohohle důvodu zatraceně stát za to. Další v pořadí jsou progresivní vikingové a krajané Enslaved. Je neuvěřitelné, že i po dvanácti zářezech do diskografie udržují laťku zatraceně vysoko a chuť dál pokračovat, takže na ten třináctý v podobě "In Times" jsem vážně zvědavý. Na závěr svého skrovného výčtu ovšem zamířím do zcela jiných, podstatně teplejších vod. Italská psychedelická stálice Ufomammut se chystá těsně před koncem měsíce vydat album "Ecate" a je jasné, že i když jejich kadence taky nepatří mezi nejdelší, novinku nesmím minout, protože tihle pánové jen tak nezklamou.

1. Dødheimsgard - A Umbra Omega
2. Enslaved - In Times
3. Ufomammut - Ecate

Zajus:

Březnový seznam alb je, alespoň na metalové scéně, hodně dlouhý. Po úvodním potěšení, že bude z čeho vybírat, jsem však zjistil, že si ani tak téměř nevyberu. Mezi záplavou nezajímavých jmen nakonec naštěstí jedno vystupuje: Barren Earth. Tuhle superkapelku jsem si dosud vždy dost užil, a tak není důvod předpokládat, že by tomu tentokrát snad bylo jinak. Abych však nebyl nudný, přihodím ještě jednu záležitost. The Prodigy pro mě existovali naposledy někdy po roce 1997, kdy vydali skvělé "The Fat of the Land". Když už jsem však letos zjistil, že stále fungují a zjevně se jim daří víc než dobře, nedá mi to, abych jim nedal další šanci. Žádné zázraky popravdě ale nečekám.

1. Barren Earth - On Lonely Towers
2. The Prodigy - The Day Is My Enemy

Kaňour:

Jmenovat můžu nespočet kapel, které po úspěšných začátcích usnuly na vavřínech, vývoj ponechaly stranou a s obročním intervalem pravidelně krmí své nenáročné posluchačstvo. To Enslaved jako jedni z mála píší 24. rokem kariéry úplně jiný příběh. Pětice bergenských hudebníků přichází s každou vydanou řadovkou s obměněnou tváří, jež přirozeně posouvá po krůčcích celou diskografii kupředu. Já doufám, že z extrémního nadstandardu Enslaved ani tentokrát nesleví a "In Times" opět ukáže něco nového a neokoukaného. Norům se to takřka pokaždé povedlo, tak proč teď ne? Pod velkou firmou kapela vydává již roky a jiné nebezpečí mě nenapadá, možná ani neexistuje. Významnou událostí je nepochybně taktéž návrat nepředvídatelných Dødheimsgard. Po dlouhých osmi letech je aktivita kapely díky novince "A Umbra Omega" opět hmatatelná a já u toho rozhodně nebudu chybět. Netuším, kam se toto těleso za opravdu slušnou dávku let vyvinulo, ale čert to vem, cítím, že to bude hodně dobré. Za třetí do party volím Francouze Porta Nigra, kteří mě zaujali až při průzkumu, co že nás v březnu čeká. Debutové "Fin de siècle" jsem propásnul, nicméně již teď vím, že v případě "Kaiserschnitt", jak se novinka jmenuje, toto nehrozí.

1. Enslaved - In Times
2. Dødheimsgard - A Umbra Omega
3. Porta Nigra - Kaiserschnitt

PořadíInterpret - AlbumPočet bodů
1.Enslaved - In Times9
2.Dødheimsgard - A Umbra Omega8
3.Nightwish - Endless Forms Most Beautiful6
4.Moonspell - Extinct4
5.Barren Earth - On Lonely Towers3
6.-7.Celldweller - End of an Empire (Chapter 03: Dreams)2
6.-7.The Prodigy - The Day Is My Enemy2
8.-10.Porta Nigra - Kaiserschnitt1
8.-10.The Gentle Storm - The Diary1
8.-10.Ufomammut - Ecate1

Deska měsíce dle redakce: Enslaved - In Times


Redakční eintopf #73 - únor 2015

1. února 2015 v 20:00 | H.
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Únor léta Páně 2015 se již s velkým předstihem tvářil jako vysoce zajímavý měsíc, což náš skromný redakční eintopf jen potvrzuje. U nejednoho redaktora totiž natěšenost atakuje nejvyšší meze a u některých z nás to dokonce platí i pro víc než jedno album. Nicméně vítěz prestižního ocenění (ehm) nejočekávanější desky měsíce v redakci Sicmaggot může být jen jeden a v tomto případě jsou jím britští gentlemani A Forest of Stars, jejichž čtvrtý retrospektivní výlet do avantgardní viktoriánské Anglie v podobě "Beware the Sword You Cannot See" nedočkavě vyhlíží hned šest redaktorů ze sedmi. Dost vysoko v očekávácích indexech však vystoupal i britský progresivní velikán Steven Wilson se svou čtvrtou sólovou nahrávkou "Hand. Cannot. Erase." nebo norská avantgardní stálice Solefald se svou novinkou "World Metal. Kosmopolis sud".

Zároveň by se slušela dodat ještě jedna věc - od aktuálního eintopfu jsme zrušili původní indexovaní na desetibodové stupnici. Od nynějška každý redaktor volí jedno až tři alba, která seřadí podle výše očekávání, přičemž za první místo jsou tři body, za druhé dva a za třetí jeden a právě podle těchto bodů se pak počítá pořadí do tabulky na konci. Důvod je jednoduše ten, že nám to přijde jednodušší a přehlednější :)

H.:

Jsou měsíce, kdy se člověk při psaní eintopfu musí skutečně rozmýšlet, co tam má napsat. A pak jsou měsíce, kdy je všechno naprosto jasné už dlouho dopředu. Únor 2015 je ten druhý případ. Když vydává novou desku jedna z nejvíc srdcových skupin vůbec, pak není co řešit a není o čem diskutovat - a britští gentlemani A Forest of Stars mezi takové zcela jistě patří. Prozatím doposud vše, co z jejich klubu vzešlo, je naprostá fantazie, a pokud by na tom "Beware the Sword You Cannot See" něco změnilo, bylo by to velice bolestivé zklamání, věřím však tomu, že tito avantgardně black metaloví mágové opětovně potvrdí svou pozici naprosto výjimečné formace. Natěšenost je obrovská, očekávaní nejvyšší, předobjednáno je, první vypuštěná skladba je naprosto boží a 27. únor, kdy vyjde má suverénně nejočekávanější deska roku 2015, se blíží!

1. A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See

Ježura:

Ti Solefald mají vážně smůlu. Nejdřív u mě s ípkem "Norrønasongen. Kosmopolis nord" těsně nedosáhnou na vítězství v kategorii neřadový počin roku, a aby toho nebylo málo, tak jejich "World Metal. Kosmopolis sud" (nebo jak přesně se ta deska vlastně jmenuje, těch verzí už tu bylo) nakonec o prsa prohraje v únorovém eintopfu navzdory tomu, že se na tu desku těším od chvíle, kdy začala nabírat jasnější kontury, a patří mezi mé vůbec největší naděje roku 2015... Solefald totiž v únoru našli přemožitele v A Forest of Stars, tedy kapele, která zatím nenahrála nic jiného, než nějaké tři a půl hodiny naprosto geniální muziky, a od jejich čtvrtého řadového počinu "Beware the Sword You Cannot See" nečekám nic menšího. Jako upřímně, i když podle všeho letos vyjdou krom Solefald a A Forest of Stars desky takovým veličinám jako Thy Catafalque, Enslaved a nejspíš i Arcturus, právě A Forest of Stars předem aspirují na post toho úplně nejlepšího, co nám rok 2015 nabídne. A to se, uznejte, prostě překonává blbě.

1. A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See
2. Solefald - World Metal. Kosmopolis sud

Kaša:

Když si tak procházím ten předlouhý seznam alb, která nás v únoru čekají, tak vedle několika titulů, které si ze zvědavosti určitě poslechnu, se únorový eintopf stal pomyslným soubojem mezi pouhými dvěma záležitostmi, nicméně jedná se o umělce ze spolku mých nejoblíbenějších, takže očekávání jsou v obou případech na úrovni plného anticipačního indexu. O A Forest of Stars a jejich "Beware the Sword You Cannot See" už padla řeč v povídání našeho redakčního kápa a já věřím, že to bude vskutku unikátní a geniální nahrávka, ale kdo mě zná, tak ví, že tentokrát musím dát spolku britských gentlemanů vale. Jasně, může za to Steven Wilson, který má s chystanou novinku "Hand. Cannot. Erase." opravdu na co navazovat, protože "The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)" se od doby svého vydání stalo jedním z mých nejoblíbenějších alb vůbec. Jestli v recenzi čtvrté sólovky progrockového vizionáře nebudu předpovídat album roku, tak budu sakra zklamaný!

1. Steven Wilson - Hand. Cannot. Erase.
2. A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See

nK_!:

Únor se nenechá od ledna zahanbit a vypadá překvapivě našlapaně. 36 Crazyfists jsem už hodně dlouho neposlouchal a je to ještě déle, co naposledy vydali nějaké album. Snad nám chlapci na té Aljašce nepřimrzli k zábradlím ke zkušebně. Další album Scorpions je tak trochu povinnost. Už "Sting in the Tail" mělo být posledním zářezem a rozlučkou s bohatou kariérou. Nepovedlo se a "Return to Forever" vyjde jako plnohodnotná řadovka s vlastním turné. Zajímalo by mě, jestli tihle dědci opravdu někdy skončí, nebo budou hrát, dokud jim nevypadají vlasy, zuby a struny. Zlato si pro sebe tentokrát urvali The Agonist. Výměna zpěvačky jim pravděpodobně neprospěla, ale o to více jsem zvědav, jak se s novinkou popasují.

1. The Agonist - Eye of Providence
2. Scorpions - Return to Forever
3. 36 Crazyfists - Time and Trauma

Zajus:

Vlastně bych mohl napsat jen tři slova, která by řekla vše za mě: "Hand. Cannot. Erase." Jenže to by asi jaksi nebylo úplně fér, neboť Steven Wilson není jediný, kdo vydává v únoru zajímavou novinku. Tak v první řadě tu máme A Forest of Stars. Nejsem zdaleka největší fanoušek této britské n-tice (nikdy se mi pořádně nepodařilo spočítat, kolik je v kapele gentlemanů a dam dohromady), a to ani ve skromně velké redakci Sicmaggotu. Že ale produkují navýsost kvalitní hudbu, není pochyb, a tak i kdyby jen dodrželi laťku stanovenou posledním albem, rozhodně se máme na co těšit. A pak je tu slavný vynálezce Morseovy abecedy Neal Morse, který letos oslaví dvousté dvacáté čtvrté narozeniny, což si osladí prvním progrockovým albem (nebudeme-li počítat to loňské pod hlavičkou Transatlantic) od velice povedeného "Momentum". Jenže ať dělají A Forest of Stars i Neal Morse co chtějí, Stevenu Wilsonovi, který opět sestoupí z nebes, aby nás ovečky poctil špetkou své všemohoucnosti, se prostě rovnat nemohou.

1. Steven Wilson - Hand. Cannot. Erase.
2. A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See
3. Neal Morse - The Grand Experiment

Prdovous:

Oproti lednu je únor o pár dní kratší... a taky podstatně našlapanější. Já osobně mám hned tři černé koně, kterým se chci podívat na zub, a musím říct, že na všechny se těším stejně. Však považte sami, protože všechny tři jsou bez nadsázky zárukou kvality: Nová deska avantgardních harcovníků Solefald, "World Metal. Kosmpolis sud", která spatří světlo světa již na začátku února. "amaran" od jejich soukmenovců Kraków, která mě nalákala předešlou velice podařenou deskou "diin" a krom toho i excelentním vystoupením na Brutal Assaultu. Naposledy pak novinka Britů A Forest of Stars, "Beware the Sword You Cannot See", která měsíc takřka uzavírá. Nakonec volím Kraków - hlavně proto, že již dříve vypuštěná skladba "atom" mě nalákala ze všech tří počinů přece jen o trochu víc.

1. Kraków - amaran
2. A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See
3. Solefald - World Metal. Kosmopolis sud

Kaňour:

S volbou únorové jedničky nemám sebemenší problém. Vydání "World Metal. Kosmopolis sud" se oddalovalo měsíce, vlastně roky, jenomže někdy to prostě přijít muselo. Norské avantgardní duo Solefald již v loňském roce ukázalo skrze "Norrønasongen. Kosmopolis nord", jaká že cesta mu je aktuálně nejbližší, a onen mix folk rocku, ambientu, metalu a elektroniky nezní v podání Norů vůbec špatně. Vyjadřovací prostředky na zmiňovaném EP sice oproti minulosti doznaly nepřehlédnutelných změn, nicméně člověk žije nadále v přesvědčení, že Solefald neztratili sebemenší zlomek unikátního svérázu. V Anglii budu naopak objevovat. Gentlemanské uskupení A Forest of Stars mě do této doby úspěšně míjelo a naše dostaveníčko tak bude 27. února, kdy "Beware the Sword You Cannot See" vyjde, zcela seznamovací. O volbě nejočekávanějšího alba měsíce a možná i roku to ovšem vůbec nic nemění.

1. Solefald - World Metal. Kosmopolis sud
2. A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See

PořadíInterpret - AlbumPočet bodů
1.A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See14
2.-3.Solefald - World Metal. Kosmopolis sud6
2.-3.Steven Wilson - Hand. Cannot. Erase.6
4.-5.Kraków - amaran3
4.-5.The Agonist - Eye of Providence3
6.Scorpions - Return to Forever2
7.-8.36 Crazyfists - Time and Trauma1
7.-8.Neal Morse - The Grand Experiment1

Deska měsíce dle redakce: A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See


Redakční eintopf #72.1 - speciál 2014

25. ledna 2015 v 20:22 | H.
Co se týče počtu kategorií, je náš bilanční eintopf ustálený již od verze z roku 2012. Pro rok 2014 se ovšem jedna věc změnila, a to datum. Zatímco dříve jsme tomuto jednohrncovému speciálu dávali přívlastek "vánoční", nyní jsme se rozhodli to změnit a z (vlastně dosti kravského a nelogického) data na Štědrý den článek posunout až druhou půli ledna. Jinak se ovšem jedná o to stejné, čili o menší výcuc toho, jak redakce tohohle pošukaného blogísku viděla (teď už) loňský rok z hudebního hlediska. Před samotným čtením ještě dodejme, že klikem na jednotlivé podnadpisy se přesunete na příslušné recenze, reporty a další články, které s tím či oním souvisejí...

H.:


Top5 2014:

Tady není absolutně o čem diskutovat… Lux Occulta jsem měl rád vždycky, ale tomu, že by jejich comebacková deska dala zapomenout na všechnu starší tvorbu a doslova ponížila všechna ostatní alba široko daleko, jsem zase nevěřil. Jenže "Kołysanki" je něco jako hudba z jiného světa… tvrdit, že je to deska roku, by bylo málo, protože tohle je jedno z nejlepších alb za dlouhé roky, jedna z nejlepších nahrávek aktuálního tisíciletí - zcela vážně. Naprosto dokonalý, uhrančivý, dechberoucí a - nebojím se to říct - skutečně geniální kus umění, na němž není jediná vteřinka špatně. Absolutní hudební fantazie.

Nečekal jsem nic a dostal jsem neuvěřitelně zmagořenou, zdrogovanou a naprosto nezařaditelnou směsici black metalu, punku, ujetých melodií, kláves, psychedelie a asi dalších padesáti věcí. Výsledkem je naprosto originální koktejl, který se jednoduše nedá přestat poslouchat. Na téhle desce jsem si vypracoval pomalu regulérní závislost, jež mě stále ještě neopustila… a jestli ani neopustí, vůbec mi to vadit nebude. Můj možná největší objev roku 2014.

Jen málokteré album mi v letošním roce učarovalo takovým způsobem jako zasněná intimní atmosféra v podání Ilya. "In Blood" v sobě míchá prvky indie rocku, ambientu a trip-hopu do těžko zařaditelné, ale o to působivější mozaiky, do níž se člověk jednou ponoří a už nebude chtít pryč. Svého času jsem možná udělil "jen" 9 bodů, ale čas ukázal, že jsem tuto nádheru ještě hodně podcenil, protože nakonec se "In Blood" muselo sklonit pouze před "Ukolébavkami" od Lux Occulta a španělskou magořinou na druhé pozici.

Už jsem to říkal na různých místech asi tak tisíckrát, ale moc rád to budu opakovat, dokud nechcípnu, a zrovna teď to klidně řeknu znova - Thomas Gabriel Fischer je bůh extrémního metalu. To není subjektivní názor a ani to není předmětem diskuze - to je holý fakt a kdo tomu nevěří, ten tvrdé muzice nerozumí. A na druhé desce Triptykon to švýcarská legenda, bez níž by metal prostě nebyl takový, jak jej dnes známe, opětovně a do puntíku potvrzuje. "Eparistera Daimones" možná bylo ještě o ždibíček dokonalejší, "Monotheist" od Celtic Frost také, ale to nic nemění na tom, že "Melana Chasmata" je monumentální deska, jež drtí na potkání.

Skvělých kapel jsou mraky, ale těch, jejichž pozice je pro každého posluchače skutečně výjimečná, je absolutní minimum. Švýcarští astronauti Darkspace však mezi takové pro mě bezesporu patří… ještě nikdo nikdy nedokázal tak uhrančivým způsobem zhudebnit nekonečnost kosmu jako právě oni a po vydání netrpělivě očekávaného "Dark Space III I" to platí stále. Čtvrtá plavba mezi hvězdy a černé díry už překvapivá není, silná a působivá je však stále jako při první výpravě. Hlubiny hudby Darkspace jsou stále nekonečné a na tom se nic nemění…

CZ/SVK deska roku:

Letošní rok mi na české scéně nepřišel nějak extrémně pamětihodný, tedy alespoň já jsem nezaznamenal nějaký solidnější počet počinů, které by mě skutečně sebraly (i když pár věcí jsem si ještě nestihl pustit, to je pravda), ale to neznamená, že by snad Schwarzprior byli jednookými králi mezi slepci, jelikož jejich debutová elektronická syrovost "IDDQD" mě právě sebrala. Odporně návykové, stále však inteligentní beaty, specifický vokál a v neposlední řadě maniakální texty… a jediná skutečně výjimečná česká nahrávka uplynulého roku.

2. Kult ofenzivy - Nauky různic
I když jsem s výjimkou Schwarzprior na nějakou skutečnou bombu loni nenarazil, ani volba Kultu ofenzivy na druhé místo není z nouze ctnost. Tenhle undergroundový projekt mě se svým syrovým, minimalistickým a Nietzschem ovlivněným black metalem baví už od debutu "Symfonie oceli"… a vzhledem k tomu, že "Nauky různic" jsou nejspíš doposud nejlepší deskou, jaká pod hlavičkou Kultu ofenzivy vyšla, není co řešit…

Neřadový počin roku: Progenie Terrestre Pura - Asteroidi
Italské duo Progenie Terrestre Pura po povedeném debutu "U.M.A." hned s prvním dalším počinem opustilo black metalové teritorium a vydalo se na pole IDM a space ambientu v rámci experimentálního EP "Asteroidi"… Jenže to Italům vyšlo na 100 % a s odstupem je jejich elektronická tvář snad ještě zábavnější než ta metalová a těchto 25 minut vesmírné atmosféry je naprosto božích. Jedinou nevýhodou počinu je tak to, že trvá právě jen 25 minut, protože to je na takhle skvělou záležitost bolestně málo.

Vždyť se na ten obal podívejte - vážně vám není jasné, proč vybírám právě ten? Vždyť z toho odporná a nepříjemná atmosféra doslova teče. Sice "Esperalem tkane" od polského projektu Odraza nevyhrává v kategorii obalu roku suverénně, jelikož takové "Sacred White Noise" od Thantifaxath bylo dalším horkým kandidátem na titul, ale to nic nemění na faktu, že přebal Poláků je hodně silný.

Jasně, úplně největší sračka, jakou jsem letos asi slyšel, je asi Lidande, ale to je věc, jež se nedá brát vážně. Svet Kant je však horší v tom, že je to seriózně míněný projekt, který má opravdu ambice a jeho autoři jsou tak sebevědomí, až je to spíš na škodu, protože zároveň postrádají jakoukoliv soudnost. To, co se totiž děje na "Loneliness", je fakt žumpa a konkrétně třeba vokály jsou mimo veškerá měřítka, směšné i smutné zároveň, v každém případě zcela neposlouchatelné. To vše navíc korunováno extrémně namyšleným a arogantním přístupem samotných muzikantů… řeknu vám, že to, co jsem zažil při komunikaci s nimi, bylo hodně přes čáru.

Sice si nemohu stěžovat, že bych letos žádné dobré koncerty neviděl, naopak hned několik jich bylo skutečně skvělých. Na druhou stranu mi ovšem žádný nepřišel skutečně výjimečný jako předloni třeba Aluk Todolo, okultní vystoupení na Prague Death Mass nebo fenomenální Nick Cave. To však nic nemění na tom, že testosteronový náser v podání Combichrist sem mohu napsat úplně v klidu, protože jsem si málokterý koncert užil jako právě tenhle. Víte, já jsem takový nepařící typ a radši tu muziku opravdu vnímám a poslouchám, ale na Kristovi v kombíku jsem to byl já, kdo byl za toho šíleného debila, který proskákal celý koncert a řval s kapelou všechny texty… a příště si to hned půjdu zopakovat.

Videoklip roku: Triptykon - Aurorae
Tato kategorie mi letos dělala asi největší problémy, jelikož jsem zjistil, že jsem videoklipy vlastně úplně přestal sledovat, takže jsem už chtěl začít zpětně něco nakoukávat, abych sem měl co napsat… ale pak jsem si řekl jebat, beztak bych sem nakonec dal Triptykon, tak to radši udělám rovnou. "Shatter" sice bylo svého času s podobnou černobílou hrou na atmosféru ještě o trochu silnější, ale ono to nakonec nevadí, protože i "Aurorae" jednoznačně potvrzuje, že švýcarské zlo má pořád sílu.


V letošním roce sice vyšla i silnější alba a leckomu by se mohlo zdát divné, že mě třeba výše zmiňovaný geniální návrat Lux Occulta nepotěšil víc, ale já vám nevím… Na to, aby se dostalo do žebříčku pěti nejlepších, "Ultraviolence" nemá, ale přesto jsem se do téhle nahrávky zamiloval takovým způsobem, že jsem ji zde jednoduše chtěl nějakým způsobem zmínit. A vzhledem k tomu, že mě uhrančivá Lana Del Rey opravdu upřímně potěšila (bohužel skutečně jen hudebně, abyste si nemysleli), právě tahle kategorie je jak stvořená pro to, abych ji k tomu využil.

Zklamání roku: Die Antwoord - Donker Mag
Těšil jsem se hodně, první dva singly "Cookie Thumper!" a "Pitbull Terrier" mě neskutečně namlsaly a navnadily… aby se pak ukázalo, že to jsou jediné dvě skutečně kulervoucí pecky na albu. Zbytek "Donker Mag" totiž tvoří dalších pár poslouchatelných tracků a početná sbírka debilit, jejichž poslech se rovná ztrátě času. Obrovská škoda, protože tihle jihoafričtí magoři mají rozhodně na víc.

Zhodnocení roku:

Původně jsem se chystal, že tady řeknu něco strašně chytrého, ale vlastně nevím co, protože když vidím, jaké obrovské množství desek jsem si nestačil poslechnout, i když jsem to udělat chtěl, připadá mi, že vlastně nemám nárok na to, abych mohl uplynulý rok z hudebního hlediska nějak pořádně zhodnotit. Rok 2014 kolem mě jednoduše prosvištěl tak obrovskou rychlostí, že jsem si toho nestačil pomalu ani všimnout, ale něco mi říká, že ani 2015 v tomhle ohledu nebude lepší. Ale co, alespoň vyjdou novinky od A Forest of Stars a Thy Catafalque, takže ono to tak na pytel snad nebude…

Ježura:


Top5 2014:

Deska "Kołysanki" byla mým prvním setkáním s Lux Occulta a hned je z toho album roku. To je docela slušné, co? To teda... Je to asi jediná loňská deska, která mi nabídla materiál velmi těsně blízký genialitě a zážitek je to i teď s každým dalším poslechem opravdu mimořádný. Pořád se ani náznakem neoposlouchala, pořád mě podněcuje k hledání dalších detailů, které by její kontury ještě trochu zpestřily, a pořád v ní doutnají uhlíky čiré esence umění. Ne, tady prostě není o čem, a ta známka vážně není přestřelená.

Opeth jsem vždycky hodně respektoval. Přesto je to z jejich bohatého repertoáru až "Pale Communion", které mě dokonale uzemnilo. Moc nevím, co o něm napsat, abych neopakoval svoje nadšené hodnocení pod recenzí, ale věřte mi, že tohle je prostě prvotřídní skvost. S "Pale Communion" v uších jsem strávil dlouhé hodiny a pokaždé to byl fantastický zážitek. Opeth se mi zkrátka strefili do vkusu jak nejlépe to šlo a naservírovali mi naprosto famózní desku, se kterou mám v plánu strávit ještě hodně času. A věřte mi, že jsem nejednou váhal, jestli si "Pale Communion" nezaslouží ještě o stupeň lepší pořadí...

Když spojí síly lídr slovutných avantgardistů Manes, Tor-Helge Skei, a Anna Murphy, jejíž působení v provařených Eluveitie jí nijak nebrání v angažmá u mnohem zajímavějších bokovek, je předem jasné, že to asi bude stát za to. A Lethe je jasným důkazem, že to za to skutečně stojí - a jak! "When Dreams Become Nightmares" je jedním slovem skvostná deska, která ze spolupráce obou výrazných individualit těží tím nejlepším možným způsobem a pro mě osobně se jedná asi o nejpříjemnější překvapení roku.

Empyrium jsou srdcovka, takže by se mohlo zdát, že jim umístěním v Top5 trochu nadržuji, ale kdepak. Já se vlastně docela bál, že "The Turn of the Tides" nebude žádný zázrak, ale tyhle obavy se naštěstí nenaplnily a dopadlo to snad lépe, než jsem doufal. Tuhle desku poslouchám v pravidelných intervalech prakticky neustále a zatím to nevypadá, že by mě kdy měla přestat bavit. Naopak je každý poslech poměrně jedinečným zážitkem, jakých mi loňský rok opravdu moc nenabídl. Ne, tady zkrátka není o čem diskutovat.

Poslední místo v mém absolutním výběru je trochu problematické. Sešly se mi na něj totiž hned tři desky a vybírat z nich nejlepší nebylo vůbec jednoduché. To, že jsem nakonec zvolil další nečekaný objev Ilya, tedy sice bez debat znamená, že v případě jejich počinu "In Blood" jde o nesmírně podařenou nahrávku (fakt jo a pokud nejste metalová konzerva, tak to rozhodně zkuste), ale na druhou stranu to nijak neumenšuje kvality ostatních dvou desek, které nakonec zůstaly pozadu. Oficiálně tedy můj výběr uzavírají Ilya, ale fakticky tak činí spolu s "The World We Left Behind" od Nachmystium a "Distant Satellites" od Anathemy.

CZ/SVK deska roku:

Co se týče federační kategorie, mám stejný problém jako loni - prostě jsem po hříchu neslyšel ani zdaleka všechny potenciálně zajímavé desky, které československá scéna vyplodila, a fakt se za to stydím. Z toho, co jsem ale slyšel, nakonec odchází vítězně Aneta Langerová se svojí pořád čerstvou novinkou "Na Radosti". Jak se jí to podařilo, o tom píšu v recenzi, kterou se mi nechce opisovat, tak dodám jen to, že "Na Radosti" sice není dokonalá deska, ale je evidentně dost silná na to, aby překonala i takovou ikonu, jako jsou Master's Hammer.

Ano, Master's Hammer po vynikající zkušenosti s "Konvemi" jasně mířili na vítězství, ale z "Vagus Vetus" se nakonec až taková bomba, jakou byl její přechůdce, nevyklubala. Pořád ale jde o zatraceně silnou desku, která má na umístění nárok zdaleka nejen proto, že ji nahráli Master's Hammer. Těžko říct, jestli by to třeba nebylo jinak, kdybych se dokopal k poslechu třeba nových Morgue Son, ale jak jsem psal o odstavec výš - při tom, jak jsou rozdané karty, o pořadí na domácí scéně z mého pohledu není sporu.

Neřadový počin roku: Cult of Fire - Čtvrtá symfonie ohně
Tahle kategorie mi dala vážně zabrat. Sešly se mi tu totiž hned tři počiny, které by na vítězství klidně mohly aspirovat, přičemž rozdíly mezi nimi nejsou nijak zásadní. "Xiądz" od Behemoth je rozhodně vydařený kraťas a především jeho skoro titulní skladba vzniknuvší během nahrávání "The Satanist" je zkrátka skvělá. Velké ambice měla také ochutnávka nového materiálu norských Solefald, jenže jasný triumf se nekoná díky tomu, že vedle vážně skvělého materiálu se tu Solefald pustili i do experimentování, které se mi do vkusu moc nestrefilo. No, a pak tu máme domácí Cult of Fire s jejich poctou Bedřichu Smetanovi a jeho dílu. "Čtvrtá symfonie ohně" proti svým soupeřům nepatrně ztrácí délkou (s chutí bych si dal alespoň o skladbu víc) a možná trochu i faktem, že "Vltava" je cover. Jenže on je to cover skvěle provedený, vůči geniálnímu originálu důstojný a dvojka "Váh" co do kvality a působivosti pranic neztrácí. "Čtvrtá symfonie ohně" mi tedy v rámci mé finálové trojice vychází hudebně nejsilnější, nejucelenější a titul neřadového počinu roku jí patří plným právem.

Deska, které tenhle obal patří, se zajisté objevuje na předních místech žebříčků nejlepších alb roku, jenže jak už jsem před časem utrousil v hodnocení pod recenzí, ona to hudebně zase taková sláva není. Artwork "The Satanist" je ale aspoň podle mého opravdu prvotřídní záležitost. Je mi úplně buřt, že je originál namalovaný zčásti i Nergalovou krví, a netvrdím, že jsem letos neviděl celou řadu dalších parádních obalů, ale v téhle kategorii je to vždycky složité a vlastně dost nefér, takže pokud artwork "The Satanist" patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos viděl (a to patří), tak jej tu zmiňuji vlastně naprosto právem.

Už už jsem se do téhle nelichotivé kategorie chystal nacpat kolosální krávovinu "Defenestrace" od Plzeňáků Ortel, jenže pak mi bylo připomenuto, že jsem v loňském roce narazil na ještě mnohem horší zrůdnost. Desku tak moc špatnou, že jsem na ni zřejmě v záchvatu sebezáchovy zcela zapomněl. Jako vážně, tohle je to absolutě nejhorší, co mi kdy vlezlo do přehrávače, a snad všechno ostatní, co jsem tu kdy jebal za podprůměrnou kvalitu, je pořád o několik mílových kroků dál než "As the Night Wept". Prostě zhudebnělá demence prvního řádu a horší už to snad být ani nemůže.

Abych pravdu řekl, viděl jsem koncerty, které jsem si v jistém směru užil mnohem více než tenhle. The Gathering ale nakonec stejně triumfují, protože předvedli nejen vynikající vystoupení, ale především mě nechali zažít a prožít událost, po které jsem několik let v tichosti toužil, aniž bych tušil, že se jí kdy dočkám. A to je pak jasné, že vás takový koncert dostane po všech směrech, pokud se nic nepokazí. Tady se nic nepokazilo a já budu na tenhle večer v Nijmegenu vzpomínat ještě hodně dlouho.

Videoklip roku: Primordial - Babel's Tower
Jako fajn, netvrdím, že mě tenhle irský příspěvek do fondu videoklipů odstřelil takovým způsobem jako před několika lety "Fjara" od Sólstafir (což je podle mého asi nejlepší klip, jaký jsem kdy viděl), ale Primordial rozhodně odvedli dobrou práci. Má to skvělou atmosféru, zmar z toho odkapává přímo po litrech, práce s kamerou je parádní a ty panorámata... A že ta mrtvola v pytli tažená krajinou krapet připomíná už vzpomenuté islandské veledílo? Kašlat na to, tak.


Potěšení roku: koncertní reunion The Gathering
The Gathering jsou jednou z těch kapel, které jsem objevil, zcela jsem jejich tvorbě propadl a o něco později s hrůzou zjistil, že zřejmě už nikdy nebudu mít možnost vidět jejich vystoupení v sestavě, jež se zasloužila o vztah, který k té kapele chovám. The Gathering mi ale z kraje listopadu nabídli jedinečnou, vlastně životní možnost, která se prostě neodmítá... Nadšení, které následovalo oznámení koncertu v (takřka) kompletní historické sestavě kapely, se popisuje opravdu stěží a v loňském roce se mu na hudebním poli nemohlo rovnat absolutně nic. Splněný sen.

Zklamání roku: Emperor nevystoupili na Brutal Assaultu
V předchozím odstavečku se mělo původně skvět jiné jméno. Naděje, že v Jaroměři uvidím legendu první kategorie a moji srdcovku Emperor hrát debut "In the Nightside Eclipse" v sestavě Ihsahn - Samoth - Faust a v celé jeho délce, mě živila od chvíle, kdy se éterem rozšířila zpráva o dočasném koncertním reunionu kapely, a o to trpčí pak bylo zjištění, že z toho nakonec nic nebude, byť chybělo tak málo. Vážně, ono mi to uteklo o jediný (ne)oznámený termín, což je prostě k posrání.

Zhodnocení roku:

Tahle kategorie je tak volná, až paradoxně nějak nevím, o čem tu povídat - a když už, je to spíš takové nahořklé povzdechnutí. Jak stárnu, sbírám zkušenosti a rozšiřuju si obzory, začínám zjišťovat, že ani stran hudby už to není takové, jako to bylo pár let nazpět. Namísto nekonečného přijímání dalších a dalších novinek mám čím dál tím častěji chuť si jen tak v klidu sednout, protočit nějaký ten starší skvost a v mezičase si ten prožitek neředit žádným mrzkým průměrem jen proto, abych něco poslouchal. Touha po kvalitě prožitku byť i v malém množství tak získává stále větší převahu nad dobře známou fyzickou potřebou něco poslouchat, a věřte mi, že je to pro mě po těch letech docela zásadní posun. Kam, to si netroufám odhadovat, ale i tak je zřejmé, že mi rok 2014 po sobě zanechal perspektivu, ze které najednou věci vypadají jinak a priority se mění - jak v hudbě, tak v dalších aspektech bytí. A jsem fakt docela zvědavý, kam to všechno míří...

Redakční eintopf #72.2 - speciál 2014

25. ledna 2015 v 20:22 | H.

Kaša:


Top5 2014:

Upřímně řečeno, o nejlepší desce minulého roku jsem nemusel nijak dlouho přemýšlet. Thomas Gabriel Fischer si od návratového alba Celtic Frost, "Monotheist", udržuje famózní formu a "Melana Chasmata" démonických Triptykon budiž dalším důkazem. Obskurní atmosféra funguje ruku v ruce s kompozičně skvěle vybalancovanými skladbami naprosto výtečně a výsledkem je fantastické album, které za svým předchůdcem možná lehce zaostává, ale na první místo v mém skromném žebříčku to suverénně stačí.

Zřejmě nejlepší zpěvák rockové historie se letos připomněl s albem, které podtrhuje jeho hudební vizionářství a nespoutanost. "Lullaby and... The Ceaseless Roar" směle přechází od rocku k anglickému folku, country, blues až k africké world music a vůbec nepůsobí roztříštěně. Naopak; vše je vybalancováno do nejmenšího detailu a já bych neměnil jedinou vteřinu. Pokud bych měl vybrat jedno loňské album, o kterém se dá říct, že má duši, tak to bude desátá studiová nahrávka Roberta Planta. Nádherná a velice podmanivá záležitost.

"Citadel" z pera Ne Obliviscaris je počin, který ze všech zde uvedených točím nejkratší dobu, ale přesto nepochybuji, že by si své místo zde nezasloužil. "Citadel" není deska, o níž by se dalo říct, že je jednoduchá na poslech, ale když jí trochu toho času věnujete, tak nebudete litovat, protože koncentrace geniálních pasáží je opravdu vysoká. Ne Obliviscaris dokázali navázat na skvělý debut a já před nimi smekám, protože takový výsledek jsem vážně nečekal.

Třetí pokračování ságy "Memoria Vetusta" s podtitulem "Saturnian Poetry" je z mého pohledu takřka dokonalou syntézou klasicky uchopeného animálního black metalu s melodicky epickými momenty chladného severu. Se zachováním chaotického vzezření, které je pro Blut aus Nord tolik typické, je "Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry" dechberoucí nahrávkou, jež mě ani po mnoha posleších nepřestává bavit.

Pokud jsem si doposud svými volbami do Top5 nejlepších nahrávek byl suverénně jistý, tak s pátou pozicí jsem byl dlouho na vážkách. A nejsem si jí jistý ani v tuto chvíli. Ne, že by Opeth nahráli špatné album, ale stejně tak by se na tomto místě mohl nacházet Devin Townsend, jehož "Z2" roste s každým dalším poslechem, Mastodon, Sanctuary, Bloodbath nebo Nightbringer. Mikael Åkerfeldt a jeho družina je mi však pocitově o malý kousek bližší, takže volím "Pale Communion", které parádně napravilo pošramocenou pověst kapely po slabším "Heritage" a postavilo ji zpět na nohy. Pokud bylo Mikaelovým záměrem napsat košatě vystavěné a hřejivé kompozice s krásnou retro náladou, tak se mu to povedlo na jedničku.

CZ/SVK deska roku:

Slovenská trojice Čad na "Čertově kovadlině" nijak neposouvá své hranice vyznačené thrash metalem, crustem, punkem a kdo ví čím vším, ale desítka skladeb má obrovskou intenzitu a sílu. I tak ale můžu říct, že "Čertova kovadlina" obsahuje dost chytrých nápadů a na první poslech skrytých tajů, takže jeden poslech v žádném případě nestačí. Skvělý zvuk, poetické texty plné ironie a štiplavosti... "Čertova kovadlina" prostě zabíjí.

Ještě před několika měsíci by mne nenapadlo, že v roce, kdy své album vydávají Master's Hammer, se na ně v mém skromném výběru nedostane. "Vagus Vetus" bylo dlouhou dobu na pomyslném druhém místě, ale hardcoroví Streetmachine mě s "Kultem" sfoukli jako svíčku. Pokud si někdo myslí, že metalický hardcore ve stylu Hatebreed musí nutně pocházet ze zámoří, tak Streetmachine jej vyvádí z omylu a servírují zatraceně silnou žánrovou klasiku.

Neřadový počin roku: Blut aus Nord - Debemur MoRTi
Blut aus Nord mají v této kategorii pozici značně usnadněnou, protože neřadovým počinům nevěnuji až takovou pozornost a vzhledem k tomu, že avantgardní Francouze sleduji pravidelně, tak mě nenapadá silnější konkurence. To však nemění nic na tom, že "Debemur MoRTi" obsahuje silný materiál, který spájí ten jejich chaos a unikátní melodie v poutavý výsledek.

Láska na první pohled. Jinak to neumím popsat. Mastodon jsou zajímavými obaly pověstní, ale malba z dílny umělce známého jako Skinner, která zdobí "Once More 'Round the Sun", je vážně skvělá. Přestože mi booklet přijde malinko chudý a dokázal bych si představit obsáhlejší verzi, tak hra všech těch barev, se kterými Skinner pracoval, je jako album samotné: barvité, hravé a jak je u Mastodon zvykem, lehce psychedelické.

Vážně je třeba něco dodávat? Tohle je tak špatné, že nemám slov. Jedno by se vlastně našlo: ohavnost.

Metallica v báječné formě, fantastický zvuk, báječné publikum... prostě všechny hvězdy ve správné konstelaci, aby se tento večer stal pro mou maličkost opravdu pamětihodný. Ani ten proklatý déšť na tom nemohl nic změnit. Splnil jsem si sen a byla to naprostá bomba!

Videoklip roku: Taylor Swift - Shake It Off
Pokud si pod kategorií "videoklip roku" přestavím klip, který jsem v daném roce viděl nejčastěji a na nějž jsem se koukal fakt rád, tak "Shake It Off" nemá konkurenci. Tanec na mnoho způsobů v podání blonďaté sympaťačky si mne prostě získal, a to natolik, že jsem byl schopný na "Shake It Off" čučet klidně i několikrát denně.


Obecně bych tuto kategorii rozšířil na návratová alba hned několika skupin, ale nejvíc mě potěšili Sanctuary se svým "The Year the Sun Died". Warrel Dane ve fantastické formě podporován skvělými kompozicemi a silnými instrumentální výkony. Nic víc ke spokojenosti nepotřebuji. Přestože bych si na tuhle kapelu svoje prachy nevsadil, tak svým novinkovým materiálem mě posadila na prdel.

Zklamání roku: Pink Floyd - The Endless River
Ne, že by "The Endless River" bylo vyloženým průserem, ale přeci jen jsem očekával něco víc než album, které je ve výsledku mdlé a celkově takové nijaké. Je to prostě škoda a spíš než nové album Pink Floyd bych si dokázal představit sólový počin Davida Gilmoura, který na "On an Island" ukázal, že stále umí.

Zhodnocení roku:

Osobně si na hudební stránku loňského roku nemůžu stěžovat. Přestože by se dalo říct, že vycházela jak alba lepší, tak horší a rok 2014 nebyl vlastně ničím výjimečný, tak já si z něj odnáším velké množství počinů, které si mne podmanily. V dnešní uspěchané době, kdy je scéna neskutečně přeplněná a denně vychází neskutečná kvanta muziky, se kvalitní hudba objevuje mnohem hůře, a proto jsem rád, že díky Sicmaggotu, který - zdá se - přežil klinickou smrt z konce minulého roku, k ní mám daleko blíž, než by tomu bylo bez něj. Nezbývá, než si přát, aby letošní rok byl co do množství kvalitních alb minimálně stejně silný jako 2014!

nK_!:


Top5 2014:

O zlaté medaili jsem letos nemusel ani dlouho přemýšlet. Benighted snad nikdy nešlápli vedle a "Carnivore Sublime" není výjimkou. Podobně brutální, energickou a zároveň smysluplnou podívanou dokážou vykouzlit jedině Frantíci. A song "Experience Your Flesh" je neuvěřitelná bomba. Mám trochu pocit, že v domě už žiju sám a všichni sousedé se odstěhovali. Hehe.

Druhé místo obsadili Latinoameričané Ill Niño, jejichž muziku jsem žral před lety. Pozdější tvorba mě už moc neoslovila, ale "Till Death, La Familia" vrátila Ill Niño zpátky mezi mé oblíbence. Kombinuje novodobou agresivnější tvorbu s melodičtějšími pasážemi prvních desek, což oceňuji. Původně jsem ani nečekal, že by si "Till Death, La Familia" vysloužila více než dva poslechy, ale o to více jsem byl překvapen. Mám rád milá překvapení.

Naopak u Linkin Park jsem tak trochu očekával, že si udrží podobně kvalitní laťku jako na "Living Things" v roce 2012. Zatím jsem se ještě úplně nerozhodl, zda je "The Hunting Party" lepší. Obě desky mají své momenty a bude potřeba ještě trochu času, aby ukázal, která si z dlouhodobého hlediska povede lépe. Každopádně je pravděpodobné, že v budoucnu už se provarů typu "Minutes to Midnight" a "A Thousand Suns" nedočkáme.

4. Hybrid Sheep - Free from the Clutches of Gods
Tuhle kapelu asi skoro nikdo nezná. O to je ale jejich prvotina lepší. Poprvé jsem je viděl pár měsíců zpátky v plzeňském klubu Parlament, kam na ně přišlo celých patnáct lidí. V životě jsem asi nezažil komornější a stísněnější koncert, ale každá vteřina vystoupení Hybrid Sheep stála za to. Deska "Free from the Clutches of Gods" srší nápady a skvělým provedením. A víte co? Hybrid Sheep jsou také z Francie.

Možná není "All You Can Eat" nejlepší deskou století, ale jako pátou jsem ji zvolil z prostého důvodu - jde o ohromnou zábavu. Baví mě nenucenost jejího vyjádření, baví mě ujeté texty se sexuální tematikou, baví mě vystupování členů kapely, kteří se oblékají, jako by glam metal nebyl už dvě dekády po smrti. Více takových kapel.

CZ/SVK deska roku:

1. Iné Kafe - Nevhodný typ
Možná je to tím, že jsem v minulém roce neslyšel moc nahrávek pocházejících z našich luhů a hájů. Možná tím, že "Nevhodný typ" je vážně kvalitní deska. Tak jako tak volím coby svou jedničku Iné Kafe. Pokud si pamatuji, Iné Kafe nenahráli za celých dvacet let existence špatný materiál a "Nevhodný typ" to jen potvrzuje. Málokterá kapela se dokáže takhle vyvíjet a zároveň nevybočit ze zajetých kolejí. Spokojenost.

2. Asmodeus - Past na Davida Kleinera
Tady by se možná dalo mluvit i o překvapení roku. Osm let po vydání "Řetězu kritických událostí" asi nikdo nečekal, že bude reunionová novinka legendárních Asmodeus takhle moc dobrá. Jestli si někdo v roce 2014 zasloužil pozornost, je to určitě tahle klatovská smečka.

Neřadový počin roku: Slipknot - The Devil in I
Víte, se mnou je to těžké. Každý rok se snažím dohánět resty z let minulých a na moc novinek mi nezbývá čas. Zvlášť pokud jde o mimořadový materiál. Takže jsem jednoduše zvolil singl "The Devil in I" z novinky amerických Slipknot. Má ráz, identitu, je chytlavý... co si od singlu více přát?

"The Satanist" je bezesporu hodně dobré album. Mě navíc zaujal i jeho přebal, který přímo dýchá mystičnem a temnotou. Přesně jak se na Behemoth sluší.

Tak tady asi není moc co dodávat. "Homodlak" je taková sračka, až je s podivem, že návštěvníci neodcházejí z koncertů Dymytry obaleni neodstranitelným odérem. Nebudu zakrývat, že jsem příznivcem starší tvorby, ale tudy vlak vážně nejede. Nejvíce mě zaráží, že po tomhle "výtvoru" mají Dymytry fanouškovskou základnu širší než kdy dříve... O čem to asi tak může svědčit?

Můj první a doufám, že ne poslední zahraniční festival. Hromada lidí, kopce bordelu, neskutečná atmosféra a line-up jako ve vlhkém snu. Něco podobného doporučuji každému alespoň trochu rockově kovanému zažít nejméně jednou v životě. Stojí to za to.

Videoklip roku: Red Fang - Crows in Swine
I loni jsem volil Red Fang a nyní po nich sahám opět proto, že jejich smysl pro vytváření vtipných videoklipů (a muziky) prostě nemá nikdo šanci překonat. Navíc poprvé v kreslené variantě? Perte mi to přímo do žíly!


Potěšení roku: natáčení nové desky Coal Chamber
Pro většinu lidí asi nejde o takové terno, mě ale loni opravdu nejvíce potěšila zpráva z tábora Coal Chamber hlásající podpis smlouvy a přípravu nové desky. Na téhle muzice jsem vyrůstal a docela mě zajímá, zda je banda kolem Deze Fafary schopna i po takové době dát dohromady novou a dobrou nu-metalovou desku.

Zklamání roku: vyprodaný Hellfest
Narazil jsem na festival našlapanější než cokoliv, co si dokážete představit. Myslel jsem, že na Novarocku jsem viděl všechno potřebné. Při pohledu na webové stránky Hellfestu jsem si uvědomil dvě věci. Za prvé - neviděl jsem nic. Za druhé - mám smůlu, protože je vyprodáno. Bezva. Tak snad aspoň ten Graspop.

Zhodnocení roku:

Rok 2014 byl bohatý na hromadu hudebních zážitků, kvanta skvělé muziky a věcí okolo. Za sebe můžu říci, že jsem spokojen s tím, co jsem slyšel a navštívil. Ani si nepamatuji, jestli jsem byl někdy vyloženě zklamaný z předchozího roku. Samozřejmě z hudebního hlediska. Amen.

Prdovous:


Top5 2014:

Polská Lux Occulta platí za jedno ze synonym pro avantgardu, což s přehledem dokázala i po probuzení z téměř desetiletého spánku. Neuchopitelná atmosféra těchhle něžných a zároveň neskutečně zvrácených ukolébavek mě chtě nechtě neustále přitahuje. Poslech směsi jednotlivých momentů, výjevů tradic misících se s útržky moderny a postmoderny je natolik nepřenositelná zkušenost, že ji nejde popsat slovem. "Kołysanki" jsou natolik výjimečné, že na ně mám náladu jen velmi zřídka, počin je to ale naprosto dokonalý. Návrat ve velkém stylu.

I tady čekání stálo za to. Po sedmi letech od "How the World Came to an End" přišli Manes s nahrávkou rovněž velmi osobitou a velmi těžko uchopitelnou. Jemný, často až intimní nádech skladeb jde ruku v ruce s čirou energií. K silnému pocitovému podloží se člověk musí dostat sám, a ačkoliv není "Be All End All" k posluchači zlá, zadarmo své poklady nevydá. Pokud ji nezatratíte po prvním neúspěchu, bohatě se vám odmění.

Tihle američtí chasníci se sice světem trmácí už deset let a desek už taky vydali pěknou řádku, v našich končinách jsou ale prakticky neznámým pojmem. "Innocence" je moje první setkání s nimi a na první poslech mě poslalo do kolen. Upřímnost a nespoutaná energie v dokonalé noise rockové formě.

Věštecké komando zádumčivých Irů s novou deskou. Těžko tvrdit, že s nejlepší v diskografii, protože každý jejich zářez je specifický něčím jiným. Po mírné stagnaci se Primordial vydali do nových, ještě depresivnějších vod načichlých doom metalem. Pokud jste po poslechu předchozí desky byli v bahně tak po kolena, "Where Greater Man Have Fallen" vás v něm vymáchá až po uši. Monumentální, žalostné a skvostné zároveň.

Přemýšlel jsem, čím zaplnit poslední položku, protože těch věcí, které by si zasloužily tady být a ke kterým jsem si za těch několik měsíců vypěstoval osobní vztah, je zkrátka moc. Nakonec je to Chino Moreno a jeho další vedlejšák. Je zajímavé, že tuhle persónu znám prakticky jen díky jeho bočním projektům. Nicméně debutovka ††† je natolik uhrančivá, že jsem ji nemohl nezmínit. Chytlavé a přitom chytře poskládané písně, skvěle smíchaná elektronika a kytary a famózní vokál ale prostě dělají svoje. Tohle prostě musíte slyšet sami, protože "†††" jde jen těžko popsat slovem.

CZ/SVK deska roku:

Nálož. Asi tak by se dala popsat palba od tria lovců ze Sibiře. Přebal zdobí trofej sajgy, nitro vás zahltí přívalem psychedelie. Monumentální atmosférické plochy o rozloze sibiřských stepí jsou silně podmaňující a divy, které na nich Saiga předvádí, jsou silně uhrančivé. Tenhle výlet na Sibiř je šamanský očistec v nejlepším slova smyslu a lepší žánrová deska snad letos nevyšla. A to ani ve světě.

Ospalý shoegaze našlapaný ještě ospalejší atmosférou. Koketování kytar s elektronikou, jemuž dominuje vyjetý dívčí vokál, je prostě unášející a uchvacující. Tahle dvojice z Ústí nad Labem a Frýdku-Místku prostě dala dohromady nejlepší shoegaze, jaký jsem za poslední roky slyšel, a to i v porovnání se skvělými Manon Meurt, kteří se již v žánru pohybují kolik let. Svěží, atmosférické, parádní.

Neřadový počin roku: Progenie Terrestre Pura - Asteroidi
Původně jsem chtěl vyzdvihnout především "The Cavern" od Inter Arma. Jenže tuhle jeskyni ještě zdaleka nemám tak probádanou, jak bych sám chtěl, proto raději volím "Asteroidi" od Italů Progenie Terrestre Pura. Půlhodinka perfektního vesmírného ambientu si vás snadno omotá kolem prstu a na chvostu komety s vámi absolvuje vyhlídkovou jízdu po Mléčné dráze. EP má jedinou vadu - stopáž je na tak úchvatný výlet zatraceně krátká.

Všechny příčky mého Top 5 mají jedno společné - perfektní artwork. Vážně, každý se mi líbí a každý nějakým způsobem vystihuje hudbu, kterou doprovází. Přebal "Be All End All" jsem ale vybral hlavně kvůli tomu, že na něj lze těžko najít nějaký jednotný názor. Je tak divný, že se do něj buď zamilujete, nebo se na něj budete zhnuseně dívat skrz prsty. Ono se není co divit, je krásný a odporný zároveň. Obskurní. Tak trochu jako to zasyflené, zkurvené lidství, které tam někde v sobě každý z nás má.

Mohl bych si tu kopnout třeba do posledního Ortelu, nicméně mám za to, že kapela v tomhle ohledu dělá všechnu práci za mě. A pořád to není hudebně taková sračka jako počin "Extra Smooth" od Britů The Bordellos. Absolutně jsem nepochopil, co touhle parodií na hudbu chtěli sledovat, ale když se na to podívám zpětně, tak jsem k nim vážně byl ještě moc hodný. Dost možná i proto, že jsem se je nějakým způsobem snažil pojmout, nicméně když jsem si tu desku schválně pustil po půl roce, považuji těch 3,5 bodu za jejich vítězství, protože tolik si tenhle shit ani omylem nezaslouží.

Přijde mi hrozně nefér, že bych měl do koncertu roku vmáčknout jen jednu událost, jeden okamžik. Těch skutečně úchvatných koncertů, které bych sem mohl napsat, bylo víc než dost, nicméně nakonec jsem zvolil Pontiak, protože jejich vystoupení pro mě bylo ve všech ohledech výborné. Živelné a syrově upřímné. Nefalšovaná radost z toho, že tři bráchové můžou sypat do lidí svojí hudbu a oni jim to oplácí nadšením minimálně stejným, čemuž dost specifické prostředí strahovské Sedmičky jen prospělo. Balík prožitků se propojil s určitými vzpomínkami, díky čemuž tenhle zážitek z hlavy jen tak nevymažu.

Videoklip roku: Primordial - Babel's Tower
Videoklip byl v mém případě dost těsný souboj mezi "Lágnætti" z poslední desky Sólstafir a vůbec prvním klipem od Primordial. Nakonec jsem vybral ten ponuřejší, depresivnější, temnější… a snad i o kus atmosféričtější. Tím nechci říct, že první jmenovaný je špatný, to vůbec ne, ale zkrátka mě hnus a tahání mrtvol oslovilo přece jen o kousek víc, přestože klip Sólstafir nabízí víc vizuálních frajeřinek a parádně zachycený oheň.


Potěšení roku: objevy
Letošní objevy. Jsou mezi nimi zejména domácí (Saiga, Divided, Kalle), ale i zahraniční (Spectral Haze, †††, Lethe a další). Vedle toho i několik velmi kvalitních počinů od interpretů, jako je Aneta Langerová, od kterých jsem to vůbec nečekal. V neposlední řadě spousta fantastických koncertů: Pontiak, Wovenhand, Manes, The Body, Sage Francis, Sui Generis Umbra a řada dalších.

Zklamání roku: nic
Z hudebního světa? Upřímně, netuším. Mnohem víc jsem zklamán a částečně i nasrán z jiných věcí, které se v téhle republice dějí, naopak hudba je jednou ze zástupu věcí, díky kterým si zachovávám zdravý rozum. Pokud bych měl nějak zabíhat do negativ, nezaznamenal jsem žádný rozpad mojí oblíbené kapely, úmrtí jsou sice smutná, nicméně žádné mě nezasáhlo natolik, abych z toho byl špatný. Většinu relativně negativních událostí přecházím flegmatickým pokrčením ramen. Takhle spatra mě napadá jen stoupající obliba kapel jako Ortel, minimálně ve spojení s jejich tmářstvím, což je ovšem téma na delší debatu, které prakticky leží za hranicí hudebního světa. Takže… asi vážně vůbec nic.

Zhodnocení roku:

Dobrý rok. Pro mě určitě. Koncerty, které mi utkvěly v paměti, by určitě vydaly víc než na počet prstů na obou rukou a alba jsou na tom početně ještě silněji. První pětku v úvodu mého eintopfu bych dokázal hravě doplnit minimálně další pěticí počinů, které mi nějakým způsobem utkvěly nejen v uších, ale především i v srdci a našel jsem si k nim nějaký vztah. 2014 pro mě byl hodně aktivní rok a hudebně to platí dvojnásob. Jsem dost zvědavý, co přinese ten současný.

Redakční eintopf #72.3 - speciál 2014

25. ledna 2015 v 20:21 | H.

Zajus:



I když jsem tomu zpočátku nevěřil, Ne Obliviscaris dokázali překonat vlastní perfektní debut a jejich "Citadel" se tak pro mě stalo nejlepším albem roku. Koncentrace úžasných momentů je na něm totiž nepřekonatelná. Ne Obliviscaris precizně kombinují tvrdé metalové momenty s jemnější prací, v níž dominují nádherné housle, to vše s bezchybnou rytmickou sekcí v zádech. V extatických momentech největší vřavy kladou jednu melodii přes druhou a ty do sebe zapadají tak lehce, jako by to bylo to nejjednodušší na světě. Počínaje letoškem není Ne Obliviscaris radno přehlížet. Zařazuji si je vedle In Vain a Between the Buried and Me mezi nejlepší mladé představitele progresivního extrémního metalu.

Jestliže jsou Ne Obliviscaris v mnoha ohledech nováčky na hudební scéně, Swans mají to své již odslouženo. Přesto však po svém znovuobnovení ve třetím tisíciletí vydávají samá skvělá a objevná alba. To poslední, "To Be Kind", dokázalo těsně překonat i svého skvělého předchůdce "The Seer", a kdyby se na poslední chvíli s novinkou nepřihlásili Ne Obliviscaris, místo nejlepšího alba roku by mělo jisté. Smečka okolo Michaela Giry své rockové experimentování tentokrát více nasměrovala do vod krautrocku, byť Swans vždy zůstanou sví a unikátní. Nezastavitelnou gradací dostanou posluchače do transu, aby vše v nejlepším utnuli a v další skladbě vše budovali znova. "To Be Kind" chce trošku času, ale když ho pořádně poznáte, jeho dvouhodinová hrací doba uteče jako voda a vy budete chtít nášup.

Lux Occulta působí jako zjevení. Tihle Poláci dokázali přijít s naprosto unikátním zvukem, který je mimozemský a sympatický zároveň. Trip-hop se zde mísí s dalšími žánry, z nichž nejvíce cítit je asi black metal, byť opravdu jen v tajemných náznacích, a výsledkem je tak naprosto skvělé avantgardní album. "Kołysanki" má tu zajímavou vlastnost, že má co nabídnout jak nenáročnému posluchači, protože jde prostě o příjemný poslech, tak i posluchači náročnému, který ocení originalitu nápadů i ohromnou hloubku skladeb. Jako by míchání elektroniky s kytarou v tak podivném celku nestačilo, vše doplňuje výtečný polský zpěv a množství mluveného slova uvnitř samotných skladeb. Jelikož jsem starší tvorbou Lux Occulta nezasažen, jsou pro mě "Kołysanki" jasným překvapením roku.

V '68 se setkal bývalý frontman rozpadlých The Chariot, Josh Scogin, s bubeníkem Michaelem McClellanem s cílem zjistit, jak velký hluk dokáže dvoučlenná kapela udělat. Debut "In Humor and Sadness" odpovídá jednoznačně: pořádný. Že není jen primitivní řvoun, ale i obstojný kytarista a skladatel, dokázal Josh Scogin již před několika lety svým folk rockovým sólovým debutem pod jménem "A Rose, By Any Other Name". S "In Humor and Sadness" uhodil hřebík na hlavičku po druhé. Kdesi na pomezí chaotického hardcoru a klasického rock'n'rollu se nachází dosud neprobádaná oblast, do níž '68 umožnili posluchači nahlédnout. Výsledkem je nespoutané album, které je možná v porovnání s výše zmíněnými počiny o něco jednodušší, ne však méně hodnotné.

Moderní black metal do každé rodiny, chce se mi říct. Drogami posilněný Blake Judd dokázal skloubit předchozí těžké "Silencing Machine" se starší a chytlavější dvojící alb "Black Meddle" a vytvořil tak prototyp dobrého a přístupného black metalu. Jeho hrozivý jekot může sice odrazovat, hudebně je ale "The World We Left Behind" ohromně barvitou a dobře zapamatovatelnou záležitostí, která se nebojí odkazů k rockovým základům i k elektronice budoucnosti. Vše však stojí na skvělé kytarové práci, která chrlí jeden výborný riff za druhým a přihodí i několik povedených sól. Budu opakovat, co jsem napsal v hodnocení alba: "The World We Left Behind" sice nakonec není posledním albem kapely, ale kdyby bylo, bylo by to rozloučení par excellence. Místo v pětce nejlepších alb roku je i v tomto případě jasně zasloužené.

CZ/SVK deska roku:

Ani žánrový veletoč nezabránil Morgue Son ve vydání dalšího povedeného alba. Seznamování s "Večernice ~ Proplouváš" bylo možná trošku náročnější než v případě jejího předchůdce, rozhodně to však nebyl čas ztracený. Psychedelicky rocková nálada minulého století, která "Večernici" vládne, je totiž ohromně silná a navíc návyková. Slav okleštil svůj vokální projev o veškerý řev a na čistém zpěvu zásadně zapracoval. Instrumentálně je "Večernice ~ Proplouváš" příjemně barvitá a ráda posluchače unáší do svých končin, kde se jednoduché melodie spojují v působivý celek. Jestliže pro mě bylo předchozí album kapely příjemným překvapením, "Večernice ~ Proplouváš" jen potvrdilo solidní formu, na kterou snad Morgue Son v budoucnu navážou.

Mindthorn se vynořili z neznáma a svým debutem v relativně slabém roce snadno dosáhli na post jednoho z mých nejoblíbenějších domácích alb roku. "Black Shine of the Gloom" spojuje pěkně dlouhou řádku rockových a metalových podžánrů a nejobdivuhodnější je, jak sevřeně zní. Je jako metalová opera, kde se sice každou chvíli něco změní, ale každá změna plynule navazuje na předchozí a výsledek tak působí jednotným dojmem. Od akustického začátku se rychle zdvihne přes tvrdý střed, který je místy tradičně death metalový, jindy zase sahá k nu-metalové moderně, aby před koncem opět zvolnil do pomalého tempa. Všemu pak korunu nasazuje výtečný zpěv. Mindthorn to s trochou píle jednou někam dotáhnou.

Mám rád divnou hudbu a jednou z nejdivnějších záležitostí letošního roku bylo EP britské trojice Deconstructing Sequence. "Access Code" není divné v tom tradičním smyslu míchání nesourodých žánrů do prazvláštních celků. Jeho neobvyklost tkví v novátorském používání kytar v kombinaci s množstvím mluveného slova k dosažení chladné odlidštěné atmosféry. Ačkoli je "Access Code" jen dvou skladbová záležitost, její obsah je tak hutný, že vystačí na mnoho poslechů. Deconstructing Sequence tak dokazují, že jde dělat zajímavou muziku, aniž byste museli vystoupit z metalového hájemství.

Ať se koukám sebelíp, mezi letošními alby nemůžu najít ani jeden obal, který by mě opravdu dostal. Málem už jsem zvolil hezky primitivní obal splitu ██████ a Old Soul či podobně jednoduché zírající oko z alba Fire! Orchestra, nakonec však vyhrála o něco profesionálnější práce od jedné z největších rockových kapel současnosti. Na obalu "Sonic Highways" je zajímavé hlavně ono propojení osmi měst, v nichž kapela natáčela, do jednoho hezkého obrazu. Symbolika osmiček, která signalizuje i skutečnost, že jde o osmé album Foo Fighters a která jistě záměrně připomíná i nedosažitelné nekonečno, je jen hezkým bonusem.

Jako každý rok musím připomenout, že vyhýbat se shitům je moje životní strategie, a proto nemám příliš z čeho vybírat. Z toho, co jsem slyšel, je však jasně nejhorším kouskem počin Jasona Rubensteina, "New Metal from Old Boxes". Nejde ani tak o samotné album, které působí amatérsky, nudně, nezajímavě a navíc otravně, ale i o jeho přijetí zahraničními kolegy, kteří z něj jsou víceméně nekriticky nadšeni. "New Metal from Old Boxes" zní jako demonahrávka vytvořená na počítači, která by po pořádné redukci mohla být nahrána živými nástroji a vydána jako relativně průměrné album. Tak, jak ji Rubenstein stvořil, je jen mišmašem nápadů bez špetky soudržnosti či gradace. Typický případ alba, které putovalo po napsání recenze rovnou do koše.

Swans jsem chtěl vidět již dlouho, letos se mi to však podařilo poprvé. V pražské Lucerně mi američtí veteráni dali přesně to, co jsem očekával. Valící se stěny hluku, nekonečné opakování riffů a výtečná atmosféra. Snad jen úvodní patnáctiminutové bušení do gongu bylo zbytečně dlouhé, od chvíle, kdy na pódium nastoupil principál Micheal Gira a rozjel nový kousek "Frankie M", jehož refrén mi dodnes trčí v paměti, jsem však upadl do dlouhého transu, z něhož mě probral až závěr koncertu o necelé tři hodiny později. Polovina sestavy Swans je ve věku, kdy by doma v houpacím křesle mohla hlídat vnoučata, místo toho však brázdí světová pódia a předvádí lidem o dvě generace mladším, jak se dělá hudba. Ohromný zážitek.

Videoklip roku: '68 - Track 2 E
Sám obsah videoklipu k druhé skladbě debutového alba '68 není ničím zajímavý, jako videoklip roku ho však volím z jiného důvodu. K "Track 2 E" existují totiž videoklipy dva: jeden pro bicí a druhý pro všechno ostatní. Chcete slyšet celou skladbu? Pusťte si oba naráz a ručně si je sesynchronizujte tak, aby jejich zvuk splýval v jeden. Zajímavé je pak zjištění, že i když hrají jednotlivé stopy s odstupem několika desetin sekundy, vaše tolerantní (či nedokonalé, jak se to vezme) ucho je bude stejně vnímat jako jednu správně znějící píseň. Můžeme být rádi, že '68 je jen duo, neboť synchronizovat například devět videoklipů amerických Slipknot by se mi vážně nechtělo.


Potěšení roku: vše pokračuje v předvídatelných kolejích
Vybrat potěšení roku není vůbec jednoduchým úkolem a to neříkám jen proto, že jsem na tuto kategorii zapomněl a nyní ji píšu s šéfredaktorským nožem na krku. Hlavním důvodem je, že nenalézám byť jedinou originální záležitost, která by mě v loňském roce potěšila. Těší mě těch několik výborných alb, která trůní o pár řádků výše, těší mě i skutečnost, že ta horší alba jsem povětšinou neslyšel či již zapomněl. Těší mě i řádka starších desek, které jsem loni objevil a nyní na ně nedám dopustit. A co z toho plyne za závěr? Že ta mrška pravděpodobnost zase vyhrála a loňský rok byl tak skoro stejný, jako rok před ním i jako rok po něm. A to je také dobrá zpráva. Vše pokračuje v předvídatelných kolejích.

Není co řešit, jestli mě nějaké album letos opravdu mrzí, je to "The Serpent & the Sphere" amerických Agalloch. Nemastný neslaný počin špatně kopírující starší tvorbu kapely přišel jako rána z čistého nebe po sérii alb, z nichž každé bylo lepší než předchozí. Výborné "Ashes Against the Grain" bylo o čtyři roky později překonáno ještě lepším "Marrow of the Spirit". Krátké EP "Faustian Echoes", předcházející letošnímu albu o dva roky, bylo snad ještě o něco poveděnější a o případném sešupu tak nesvědčily žádné náznaky. Jenže přišel, a i když jsem si "The Serpent & the Sphere" po napsání recenze ještě párkrát pro zvědavost pustil, vždy jsem si z něj odnášel stejný pocit - pocit promarněné šance. Paradoxně lepší album než Agalloch samotní letos vydali neznámí Krigsgrav, které bych s trochou drzosti mohl nazvat kopírkami slavné americké bandy. A když je kopie lepší než originál, je něco asi hodně špatně.

Zhodnocení roku:

Když procházím seznamem toho, co jsem v roce 2014 slyšel, všímám si, že zatímco rok 2013 pro mě byl rokem objevování starých klenotů a pronikání do cizích žánrů, v roce 2014 jsem se držel svého metalového kopyta a ani minulost jsem nijak zvlášť nezkoumal. Přitom ze zpětného pohledu nebyl rok 2014 ničím výjimečný. Z alb, která jsem během něj stihl poznat, bych napočítal jen pár těch opravdu perfektních a tak to má být. Těch výborných, ne však dokonalých ale letos bylo poměrně málo, a většina tak spadla do šedého průměru, na který jsem si již měsíc po vydání ani nevzpomněl. Ještě hůř než na světové scéně to však vypadalo na domácím písečku, kde jsem až na dva objevy a pár stálic nezaregistroval žádné zajímavé dění. Už seznam těch, kteří na rok 2015 chystají nová alba, naznačuje, že to tentokrát bude snad lepší.

Kaňour:


Top5 2014:

O nejlepším albu roku jsem od vydání návratového experimentu Lux Occulta neměl pochyb. Očekávat nějakou konzervativinu by bylo naivní, ale že se za těch uplynulých 13 let od vydání "The Mother and the Enemy" tvorba kapely změní tak radikálně, nemohl čekat nikdo. Polští vizionáři do své hudby dokázali zakomponovat neskutečné množství žánrově odlišných prvků s velkou grácií a utvořili dokonalý celek, jenž přichází s jedinečnou tváří. Trip-hop, elektronika, rock i polská vesnice v podání ukecaných stařen si k sobě nikdy nebyly blíž.

Je těžké to popsat slovy. Je to všude kolem, je to hutné a útočí to ze všech stran, přesto nás to svou nekonečnou silou přitahuje. Tím "ten" mám samozřejmě na mysli vesmírné dálavy v podání švýcarského tělesa Darkspace. Famózní záležitost, která je stále (nepochopitelně) opomíjena a jen zřídkakdy vnímána jako vrchol právě skončeného roku. Lepšího společníka do absolutní tmy však člověk mezi loňskými deskami nenajde.

3. Current 93 - I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
Je složité objektivně hodnotit desku kapely, která toho má za sebou tolik, aniž by její posluchač znal minulou tvorbu. Lituji, že nemohu porovnávat, ale problém docenit mi to v případě Current 93 nečiní. Projekt Davida Tibeta vyrukoval na "I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel" s hypnotizující atmosférou, jež člověku umožňuje v rámci jedné hodiny prožít nesčetné množství emocí od melancholického snění až po naléhavé pnutí. A k tomu ten jednoduchý obal. Radost poslechnout, radost pohledět.

Jelikož Darkspace rozhodně nepokládám za klasickou metalovou kapelu, "Melana Chasmata" si dovolím pasovat na nejlepší metalovou desku. Hutné, organické a skladatelsky přesvědčivé - takové novinkové album Triptykon je a není třeba dodávat cokoliv dalšího.

Přetěžká volba. O páté místo jsem už delší dobu čekal strhující boj, ale konec roku tomuto zauzlení přidal ještě o smyčku navíc. A o koho že v té přímé konfrontaci šlo? Když jsem se rozhodl, že z Opeth budu všeobecně potěšen (viz níže), na bojišti zbývaly dva tituly, které si to na férovku rozdaly. "Oi Maggoi" od řeckých Hail Spirit Noir, ani "Be All End All" od Norů Manes ovšem neexcelovaly agresivitou, ale podařenou fúzí hudby vycházející z black metalu (u Manes tedy hodně vzdáleně). Nakonec se přeci jen rozhoduji pro norské experimentátory, kteří na "Be All End All" předvedli patrně nejkonzistentnější a nejvyspělejší materiál své kariéry. Něco ve stylu "How the World Came to an End" by mi však příště bodlo ještě o chlup víc.

CZ/SVK deska roku:

O nejlepší české hudební pasáže se s jistotou postarali plzeňští obdélníčci, jímž jsem ale nakonec věnoval kategorii pro neřadový počin roku. A teď babo raď, kde vzít ty dvě desky, které si post nejlepší československé desky zaslouží. První místo věnuji Master's Hammer, ale jen a pouze ze známosti a z nedostatku důstojné konkurence. "Vagus Vetus" je hodně dobrá deska, byť uznávám pro nenašince vzhledem k neporozumění Štormových rýmů těžko docenitelná. S hudební složkou je to trochu horší a mé hodnocení v recenzi beru za přestřelené, v rámci chudé konkurence to však na první místo stačí.

2. Dva - Nipomo
Dlouho jsem váhal, s kým na druhé místo, ale nakonec sahám po českém (překvapivě) duu Dva. Přemýšlel jsem i o debutu špinavého projektu Nod Nod nebo "Na Radosti" od Anety Langerové, ale nakonec mě Dva přeci jen přesvědčili. Jejich pestrý mix indie popu, folku a elektroniky, pro který si samotní aktéři našli přízvisko "pop z neexistujících rádií", je v naší domovině bohužel nepříliš známým, naopak v zahraničí Dva již delší dobu sklízí zasloužené ovoce. A vlastně proč ne? Kdo chce, ten si Dva najde a pasivní posluchač ať se jde bodnout. Takhle se dělá hravá pozitivní muzika!

Já vím, že split je počin dvou a víc kapel, nicméně loňskou spolupráci Old Soul a tuzemských ██████ pořád vnímám jako oneman show českého objevu. Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale ██████ mě překvapili natolik, že si titul neřadového počinu roku zaslouží. Kapela za rok od vydání dema skladatelsky vyzrála a především bez 13 sekund čtvrthodinovou "V" s její atmosférou a postupnou gradací můžu směle zařadit na čelo post-blackového žánru. Já čekám nadále velké věci, které by už konečně mohly přijít spolu s vyhlíženým řadovým debutem.

Omezím-li výběr nejlepšího obalu pouze na desky, které prověřily mé sluchovody, v užším výběru vybírám pořád z velkého množství nahrávek. Za zmínku stojí třeba novinky †††, The Great Old Ones, Thantifaxath, Swans, Door into Emptiness i Current 93, ale jeden obal této skvadře od počátku roku vévodí - "The Unnatural World" od Have a Nice Life. Tajemná atmosféra přebalu dává samotné hudbě úplně nový rozměr, což je prvek ne úplně běžný, byť samozřejmě vítaný. Jen víc takových "nepřirozených světů".

Tady je prostě všechno špatně. Sonata Arctica je v roce 2014 jeden velký kalkul, což musí být jasné snad úplně každému. No každému… vzhledem k tomu, jak se "Pariah's Child" prodává, musím konstatovat, že vlk na obálce masy opět zlákal a přinesl jim ještě patetičtější výlev než kdy předtím. Jestli většina lidí nesla výrazovou změnu na "Stones Grow Her Name" nelibě, já jsem byl naopak poměrně spokojen. Jelikož však většina lidí evidentně volala po "návratu ke kořenům", Sonata Arctica neopomněla obligátního vlka v zasněženém prostředí a všem svůj návrat pěkně osladila, a to doslova.

Nářez jak prase od první do poslední minuty. Černý kůň celého festivalu zaúřadoval a vyšel jako vítěz nejen josefovského klání, ale i celoročního zúčtování. Neskutečně energický set, který si vytřel zadnici s naprostou většinou rádoby tvrdých death metalů a grindů, jež jsem měl čest při této příležitosti zhlédnout. Shining zkrátka umí studiově i naživo.

Black metal je co do produkce videoklipů (teď prosím vynechme Dimmu Borgir a Cradle of Filth, kteří stojí úplně mimo) dost skoupý, to si přiznejme. O to větší radost přichází, když se nějaký takový klípek objeví, a pokud možno nevyvolává záchvaty smíchu z nízkorozpočtové snahy o navození okultna. Peste Noire byli mezi těmi posledními, od kterých bych vydání videoklipu čekal, ale výsledek fakt stojí za to. "Dans ma nuit" dává vizuálním představám z poslechů hudby Peste Noire ještě hmatatelnější kontury a jen potvrzuje groteskní atmosféru, kterou při každém poslechu "Černého moru" pociťuji. Palce hore a tichá závist mistru Faminovi - vozit se v nákupním košíku Audrey Sylvain je pro mě celoživotní sen.


Potěšení roku: Opeth
Když švédským Opeth těsně unikl titul pro nejlepší koncert roku a páté místo v kategorii vyhrazené světovým nahrávkám, bylo mi Åkerfeldtova tělesa líto. Pro takovéhle nešťastníky tu naštěstí máme kategorii potěšení roku. A jak že odůvodňuji ony pocity potěšení? Mimoto, že si Opeth podmanili pražské Roxy, jsem šťasten z přístupu kapely, jež vzhledem k jejím zásluhám a popularitě se vymyká ze všech standardů. Po velkém počtu negativních ohlasů na "Heritage" se Opeth na retro prog rock mohli zvysoka vykálet a zakalkulovat s návratem k death metalu. (Jen tak mimochodem si všimněte toho paradoxu - většinou se slovo kalkul vyskytuje právě v souvislosti s dnes tolik oblíbeným retrem). Namísto toho složili "Pale Communion", které vypiplali k té největší dokonalosti, ukázali tak všem pochybovačům, že do starého železa nepatří.

Od Agalloch jsem určitě čekal víc. Náladotvůrci z Oregonu si mě minulými nahrávkami natolik zhýčkali, že s pouze nadprůměrným materiálem nemohu být spokojen. "The Serpent & the Spere" se poslouchá moc příjemně, což platí pro všechny nahrávky Agalloch, nicméně loňské desce chybí jistý moment překvapení a především silné momenty. Nemá ale cenu Agalloch odepisovat, protože příště může být zase všechno jinak.

Zhodnocení roku:

Vše důležité bylo sepsáno výše. Vypisovat, že uplynulý rok obstaral nahrávky excelentní, průměrné i ty ne úplně nejlepší, asi není třeba a já jen snad v krátkosti dovolím upozornit na rok nadcházející. Solefald, Enslaved, Thy Catafalque, A Forest of Stars nebo Arcturus - ti všichni mají schopnosti vydat majstrštyky toho nejvyššího kalibru a třeba tu skončit v ročence příští.


Vyhodnocení celé redakce:


Top3 2014:
1. Lux Occulta - Kołysanki
2. Triptykon - Melana Chasmata
3. Ne Obliviscaris - Citadel

Redakční eintopf #71 - leden 2015

1. ledna 2015 v 19:03 | Kaša
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá hudební rendlík tentokrát?

Rok se s rokem sešel a máme tady tradiční vydání našeho redakčního jednohrnce. Přestože lednový seznam chystaných alb skýtá daleko širší možnost výběru, než jako tomu bylo v posledním měsíci právě skončivšího roku, tak i přesto má naše mlsná redakce nejednou problém najít si v té hromadě alb svá želízka v ohni. Celkem jednoznačně si tak vítězství uzmuli birminghamští grindeři Napalm Death, jejichž novinku "Apex Predator - Easy Meat" zmiňují ve svých textech hned tři redaktoři. Svou míru pozornosti si však vysloužily i legendy Blind Guardian, Hate či Venom ve společnosti méně tradičních jmen jako The Crown a Panda Bear.

Ježura pro leden: Blind Guardian - Beyond the Red Mirror

S novým rokem přichází nová energie a týká se to zjevně i hudebních vydavatelů. Po nehorázně jalovém prosinci se totiž zase blýská na lepší časy a leden už má nachystáno hned několik lákavých novinek. Začneme u našich severních sousedů. Poláci Hate právem patří k nejlepším death metalovým reprezentantům své domoviny a tak jsem zákonitě zvědavý, jak se pochlapili s deskou "Crusade: Zero", která navazuje na povedený zásek "Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity" a je první nahrávkou kapely od úmrtí baskytaristy Mortifera v roce 2013. Stříbro si odnáší grindoví titáni Napalm Death z Velké Británie a aby také ne - jejich tři roky stará deska "Utilitarian" je prostě ultimátní nářez a já bych se zatraceně divil, kdyby tihle legendární pánové na nastavenou laťku nedosáhli. A konečně první místo - a to dnes putuje do Německa. Blind Guardian jsou prostě srdcovka a já doufám, že se deska "Beyond the Red Mirror", s níž se bardi vrací po pěti letech studiového ticha, zařadí k těm svým předchůdcům, díky nimž Blind Guardian dlouhodobě okupují absolutní špičku power metalového žánru. Není jiná kapela, která by hrála podobně jako Blind Guardian, takže ať je ten originál také skvělý, jak se na jméno jeho tvůrců sluší!

DATUM VYDÁNÍ: 30. 1.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Kaša pro leden: Napalm Death - Apex Predator - Easy Meat

Seznam lednových novinek, které se pomalu chystají na výpravu mezi posluchače, vypadá opravdu nadupaně, ale když jsem se pořádně porozhlédl, tak jsem zjistil, že vyloženě zvučných jmen, na jejichž počiny se vážně těším, tam moc nemám. Pořádně mě napadá jen jediné jméno a jsou jím britské grindové legendy Napalm Death. Ti v posledních letech fungují v opravdu působivé tvorbě a jejich alba se po nevýrazných devadesátkách stala jistotou kvalitního přísunu hudebního zvěrstva. Předchozí "Utilitarian" bylo svého času vážně skvělé, takže minimálně stejnou kvalitativní úroveň od čtveřice z Birminghamu očekávám i letos. Věřím, že "Apex Predator - Easy Meat" bude pořádné maso, takže devítka je jasná volba.

DATUM VYDÁNÍ: 26. 1.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

nK_! pro leden: The Crown - Death Is Not Dead

Leden vypadá z dnešního hlediska (2. prosince) pořádně našlapaně. Marilyn Manson (3/10), Napalm Death (7/10), Venom (7/10)... Samá zvučná jména, ale já stejně sáhnu po něčem nenápadnějším. The Crown jsou pro mě synonymem kvalitního death metalu a v mém playlistu mají své čestné místo už něco přes deset let. Reunionová, čtyři roky stará deska "Doomsday King" se náramně podařila a nedoufám tedy v nic menšího než dotažení nastavené laťky. Navíc se do kapely vrátil původní vokalista Johan Lindstrand, tak mi neříkejte, že to nebude stát za to!

DATUM VYDÁNÍ: 12. 1.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Zajus pro leden: Cruadalach - Rebel Against Me

Ačkoli lednový výčet vycházejících alb obsahuje některá hodně velká jména, zjistil jsem, že mám problém vybrat alespoň jedno, na které bych se v prvním měsíci nového roku těšil. Vše jde tak nějak mimo mě, a tak jediným albem, které si v lednu určitě poslechnu, bude "Rebel Against Me" českých Cruadalach. Jejich debut "Lead - Not Follow" se mi nějakou záhadou podařilo neslyšet, ovšem ohlas, který jím Cruadalach vyvolali, byl značný. "Rebel Against Me" mi tak nabízí příležitost zjistit, v jaké formě se kapela nachází aktuálně - a případně mě vybídne k dohnání restů v podobě debutu. Mimo českou kotlinu však v lednu, zdá se, bude pěkná nuda.

DATUM VYDÁNÍ: 17. 1.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 3/10

Prdovous pro leden: Panda Bear - Panda Bear Meets the Grim Reaper

Leden je přesně takový, jaký si jej představuji. Pusto, prázdno, nikde nic, co by stálo alespoň za řeč. Nad ponurou scenérií se vznáší pár krkavců lačně vyhlížejících těch několik výjimek, které se schovávají před jejich zrakem. Zhruba tak vypadá nabídka alb pro začátek nového roku. Z metalu mě, možná trochu paradoxně, zaujala jen novinka domácích Cruadalach, "Rebel Against Me", na niž kapela vybrala peníze před rokem skrze Startovač. Sic mám tuhle kapelu raději živě než z alba, předchozí desku mám v jistých ohledech docela rád, a i když není dokonalá, rozhodně není tak tragická, jak o ní mnozí tvrdí. Pozornost ale na sebe strhávají žánry stojící zcela mimo tvrdou hudbu, a to prostřednictvím člověka, jenž vystupuje pod jménem Panda Bear. Vcelku nenápadná osoba pohybující se ve vodách indie popu, elektroniky a jemných experimentů si mě získala již předchozím albem "Tomboy", které, sic je dost klidné, není zdaleka tak otevřené a přístupné, a nabízí víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Proto jsem náramně zvědavý na to, s čím Panda Bear přijde na novince poněkud obskurního názvu "Panda Bear Meets the Grim Reaper". Prakticky nevím, co po čtyřleté odmlce očekávat a název nenapovídá takřka nic, takže bude potřeba sečkat a zjistit na vlastní uši, co pro nás hudebník připravil.

DATUM VYDÁNÍ: 13. 1.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Kaňour pro leden: Subterranean Masquerade - The Great Bazaar

Jestliže v případě února a března své favority mám už nyní, s lednem je to o poznání složitější. Na jména není následující měsíc vůbec skoupý, nabízí snad ve všech žánrech něco k zakousnutí, jen mé ucho si s ním není s to potykat. V nepříliš velké konkurenci nakonec vyhrála zvědavost. Subterranean Masquerade jsem měl dlouho v přeplněném seznamu "na poslech" a nyní by k oné poslechové realizaci mohlo dokonce i dojít. Tihle američtí progresivci totiž přichází s očekávaným nástupcem ceněného debutu "Suspended Animation Dreams" z roku 2005 a já alespoň po deseti letech od jeho vydání zjistím, co jsou Subterranean Masquerade vlastně zač. Na německé Finsterforst nejsem o nic málo zvědavější než na novinku Subterranean Masquerade. Z klasického kolovrátkového (byť mírně nadprůměrného) folk metalu Němci postupně přešli k daleko vážnějšímu pojetí, vyvrcholeným na "Rastlos" z před dvou let. Něco ve mně sice nepříjemně hlodá, že "Mach dich frei" bude slabší, nicméně mýlit se budu moc rád.

DATUM VYDÁNÍ: 13. 1.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 4/10

PořadíInterpret - AlbumPočet bodů
1.Napalm Death - Apex Preador - Easy Meat17
2.-3.Blind Guardian - Beyond the Red Mirror8
2.-3.The Crown - Death Is Not Dead8
4.Panda Bear - Panda Bear Meets the Grim Reaper7
5.Cruadalach - Rebel Against Me6,5
6.-8.Hate - Crusade: Zero4
6.-8.Venom - From the Very Depths4
6.-8.Subterranean Masquerade - The Great Bazaar4
9.Finsterforst - Macht dich frei2
10.Marilyn Manson - The Pale Emperor1,5

Deska měsíce dle redakce: Napalm Death - Apex Predator - Easy Meat

Barometr očekávání v redakci: 17/60


Optimista měsíce: Kaša Úžasný
Pesimista měsíce: Zajus Křičící

Redakční eintopf #70 - prosinec 2014

1. prosince 2014 v 22:36 | MF
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Rubrika redakční eintopf je tu s námi přesně pět let a jeden měsíc... vážně, úplně první díl totiž připadl na listopad 2009. Sice by bylo vhodnější to zmínit minulý měsíc, kdy to bylo rovných pět roků, ale nevadí, protože nyní se mi to stejně k úvodníku hodí lépe.

Jestli jste dobří počtáři, jistě jste si už spočítali, že to znamená, že nyní se v eintopfu objevuje už šesté prosincové vydání. Ve všech pěti předchozích se objevovaly hemzy na to, jak poslední měsíc roku skoro nic nevychází - vlastně se z toho stala už taková tradice, že vánoční stromeček, sváteční obžerství a silvestrovské ožralství jsou proti tomu úplné nic. Tím pádem je zcela zřejmé, že něco takového nelze přerušit - a také jsme si nic takového nedovolili, takže ano, opětovně si většina redakce stěžuje na to, že v prosinci vychází úplné hovno.

V překladu to znamená, že až na pár dalších a vesměs paběrkujících vlaštovek se jednohrnec model prasnice (pardon, prasinec) 2014 smrskl na souboj dvou počinů, jmenovitě desky "Rock or Bust" australské hard rockové legendy AC/DC a EP "Čtvrtá symfonie ohně" československých black metalistů Cult of Fire. A vzhledem k tomu, že ten obrázek o kousíček výše zrovna nevypadá jako nový emblém veteránské party okolo Anguse Younga, jste si už nejspíš domysleli, že vítězství si nakonec uzmul Kult ohně a jeho black metalová pocta klasickému skladateli Bedřichu Smetanovi. Bylo to však skutečně těsné - o pouhý půl bod. Co dodat dál? Snad jen - hurá na čtení příspěvků jednotlivých redaktorů!

MF pro prosinec: Taake - Stridens hus

Jak dost často mívám v prosinci problém si něco do eintopfu vybrat, letošek je na tom jinak, protože závěr roku se ponese v duchu syrového black metalového zla - přesně tak, jak to mám rád. V prosinci by totiž měly vyjít hned čtyři black metalové fošny, na které se skutečně těším, ale vzhledem k tomu, že máme omezení, že v eintopfech můžeme zmínit jen tři nahrávky, vynechám tu, o které mluví většina kolegů pode mnou. Každopádně, na prvním místě jsou samozřejmě Taake - tahle smečka okolo maniakálního Hoesta je pro mě obrovský kult a všechny desky mám strašně rád, ať už se jedná o geniální trilogii "Nattestid... Bjoergvin... Doedskvad" nebo o pozdější tvorbu v podobě eponymního "Taake" a "Noregs vaapen". Tím pádem je natěšenost velká a očekávání taktéž... a věřím tomu, že tenhle norský ďábel opět nezklame. Na druhé pozici jsou Ascension, jejichž čtyři roky starý debut "Consolamentum" byl hodně mocnou záležitostí, tudíž i zde je zvědavost, jestli Němci dokážou s "The Dead of the World" důstojně navázat, rozhodně na místě. Třetí skupinou do party jsou pak okultní Hetroertzen se svým novým opusem "Ain Soph Aur" - to, že i v tomto případě bude na co navazovat, snad vzhledem ke kvalitě předchozích desek netřeba dodávat.

DATUM VYDÁNÍ: 8. 12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Ježura pro prosinec: Cult of Fire - Čtvrtá symfonie ohně

Jak tak koukám, co má v prosinci vyjít, říkám si, jestli tam náhodou něco nechybí. Pokud mi ale něco zajímavého opravdu neuniká, potom je to docela bída, protože prosinec mi nenabízí vlastně žádné album, na které bych se jakkoli výrazněji těšil. Když ale svoje očekávání snížím někam k lehké zvědavosti, něco se přeci jen najde. Tím něčím mám na mysli především EP "Čtvrtá symfonie ohně" od domácích black metalistů Cult of Fire, kterým jsem zatím pořád jaksi nepropadl, ale přesto jsem zvědavý, co na chystaném minialbu vymysleli. O tom, že to zřejmě bude kvalitní věc, asi není třeba nijak pochybovat. Krom Cult of Fire pak nejspíš dám pár poslechů i švédským industriálně death metalovým The Project Hate MCMXCIX respektive jejich novince "There Is No Earth I Will Leave Unscorched", protože zrovna na tuhle partu už si brousím zuby nějaký ten pátek a nová deska mě snad konečně dokope k tomu si od nich taky něco pustit. Jinak je to ale docela bída a utrpení...

DATUM VYDÁNÍ: 8. 12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 5/10

Kaša pro prosinec: AC/DC - Rock or Bust

Může se zdát, že tím, jak je prosinec co do chystaných alb měsícem hodně slabým, tak jsou AC/DC volbou, k níž jsem musel přistoupit jen tak z nouze. Pravdou však je, že já se na novinku "Rock or Bust" těším, takže bych dost možná volil i v měsících nabouchanějších. AC/DC už sice nemají vyloženě čím překvapit a nečekám tak nic jiného, než "jen" další porci klasického australského hard rocku, ale prostřednictvím "Black Ice" staří pardálové ukázali, že jim v těle stále proudí poctivá rocková krev, takže doufám, že takový ten svůj standard AC/DC nepodlezou a jejich novinka bude bavit minimálně stejně dobře jako minule.

DATUM VYDÁNÍ: 2.12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

nK_! pro prosinec: AC/DC - Rock or Bust

Ne, že bych měl pro AC/DC nějakou prazvláštní slabost, ale prosinec je pro mě opět těžce zabitý. Letos mám pocit, že asi neposlouchám žádnou zajímavou hudbu, když mi nevychází nic kloudného. Nu, beru to alespoň tak, že AC/DC jsou velká legenda a od posledního alba uplynulo už šest roků a že člověk nikdy neví, jak dlouho tady ještě budou tihle australští kašpaři strašit, a tak podobně... Kamarád mě donekonečna přemlouvá, abych s ním šel na nějaký z koncertů turné "Rock or Burst", ale zatím sám nevím, jestli mi stojí za to vysypat podstatnou část výplaty za koncert kapely, která má sice ve světě nezlomný status, ale mně nikdy tak úžasná nepřišla. Tak nazdar zase v lednu.

DATUM VYDÁNÍ: 2. 12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 6/10

Zajus pro prosinec: Cult of Fire - Čtvrtá symfonie ohně

Zatímco v předchozích měsících jsem v eintopfu chrlil jedno očekávané album za druhým, poslední měsíc roku je naopak extrémně suchý. Vlastně jsem našel pouze dvojici alb, na která jsem zvědavý, ani jedno však není plnohodnotným počinem. Jestli francouzský magor Igorrr něco nepotřebuje, tak jsou to další vlivy přilévané do jeho už tak nesmírně různorodé hudby. Ovšem přesně to očekávám od pětiskladbového "Maigre", na kterém se spojil s elektronickými Ruby My Dear. Dostane Igorrrův zběsilý mix grindu, elektroniky, klasiky a dalších asi čtyřiceti žánrů (vše v jedné skladbě) ještě silnější elektronický nádech? Jak by to mohlo dopadnout špatně? Stejnou otázku si kladu při pomyšlení na plánované EP Cult of Fire věnované Bedřichu Smetanovi. "Čtvrtá symfonie ohně" je sice jen dvouskladbová kolekce, ovšem když se jedna z nejzajímavějších českých black metalových kapel rozhodne odkazovat na jednoho z největších českých skladatelů, musí prostě zákonitě jít přinejmenším o zajímavý materiál. Cult of Fire tak souboj očekávání vyhrávají, i když na plnohodnotné album budu zvědavý mnohem víc.

DATUM VYDÁNÍ: 8. 12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 5/10

Prdovous pro prosinec: Cruachan - Blood for the Blood God

Favorité na prosinec byli jasní docela dlouho dopředu, snad až na jednu výjimku. Nakonec se do mého eintopfu dostali tři, nicméně vzhledem k tomu, že dva už tu zmínili kolegové, upřednostním nakonec třetího černého koně. Tím jsou folkoví Irové Cruachan. Upřímně řečeno od jejich desky nečekám kdovíjak moc, ostatně ta nejlepší léta mají už dávno za sebou, nicméně předchozí deska "Blood on the Black Robe" nebyla vůbec špatná a docela mě bavila. A po letošním vystoupení na Brutal Assaultu se na "Blood for the Blood God" (by si člověk až řekl, že to autor názvů přehání buď s krví... nebo s Warhammerem... nebo s obojím) vlastně i docela těším, protože to podle všeho tentokrát bude ještě blackovější než minule. Ale abych nezapomněl i na zbylé dva počiny, které mají v prosinci spatřit světlo světa... V prvé řadě to jsou Taake, jejichž nečekané oznámení novinky "Stridens hus" fanouškům nejspíš docela vyrazilo dech, a vynechat tuhle blackovou legendu by byla docela ostuda. Posledním favoritem budiž domácí Cult of Fire s EP "Čtvrtá symfonie ohně". Dříve vypuštěná předělávka klasiky "Vltava" dopadla velmi slušně a v prosinci tahle drobotina zatím působí jako příjemné osvěžení v záplavě blackových desek.

DATUM VYDÁNÍ: 5. 12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 6/10

Kaňour pro prosinec: Cult of Fire - Čtvrtá symfonie ohně

Šťavnatá podzimní nadílka byla k nezastavení až do té doby, než si pro ni přišel klasicky nevýživný prosinec. Ono by se přeci jen něco našlo a jména kapel, která poletují všude kolem mě, dávají jasně najevo, že až tak slabé to nebude, ale do vkusu se mi trefuje snad jediná nahrávka. Tuzemští black metalisté Cult of Fire totiž vzdají hold skladateli Bedřichu Smetanovi, k jehož životu se vztahují hned dvě kulatá výročí - 190 let od narození a 130 let od umělcova úmrtí. Upřímně nevím, co vlastně čekat. Otázky, jak si bude black metalová verze s originálem podobná a jestli black metal bude vůbec jediným prostředkem "Čtvrté symfonie ohně", jsou natolik zajímavé, že jakmile to půjde, pokusím se na ně nalézt odpověď. Jelikož jsou však Cult of Fire v prosinci de facto osamoceni, celková měsíční očekávání nakonec zůstanou poměrně nízko. Inu, prosinec.

DATUM VYDÁNÍ: 8. 12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 4/10

Thy Mirra pro prosinec: AC/DC - Rock or Bust

Prosinec je zřejmě měsícem, který není vhodný k poslechu metalových nahrávek, ale se hodí k tomu, aby člověk zapálil svíčky, seděl doma s rodinou, popíjel čaj a poslouchal tak nanejvýš koledy. Tak mi to tedy aspoň připadá při pohledu do výčtu alb vycházejících v následujícím měsíci. Možná do vánoční nálady má přispět neškodný rock, který AC/DC předvádí už asi stopadesát let, a tak tomu má být na 99 % i letos na novince "Rock or Bust". Je otázkou, jestli se ošemetná situace, která v kapele nastala po nešťastném odchodu dvou dlouho působících členů, nějak podepíše na novém albu, ale upřímně o tom silně pochybuju. Spíš AC/DC předvedou to, co vždycky, ale zároveň to bude dobré jako vždycky. Co ještě stojí za zmínku - a v příspěvcích mých kolegů nade mnou se to několikrát objevilo - jsou Cult of Fire, kteří jsou pro mě velkou neznámou a dávám si u nich s poslechem dost načas a možná nové EP "Čtvrtá symfonie ohně" bude to, čím na mě udělají dojem. A pokud ne, budu je moci s klidem vypnout a dál se věnovat poslechu koled, nerušen uřvanými blackmetaly.

DATUM VYDÁNÍ: 2. 12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

PořadíInterpret - AlbumPočet bodů
1.Cult of Fire - Čtvrtá symfonie ohně20,5
2.AC/DC - Rock or Bust20
3.Taake - Stridens hus11
4.Cruachan - Blood for the Blood God6
5.-6.Ascension - The Dead of the World4
5.-6.Hetroertzen - Ain Soph Aur4
7.-8.Igorrr / Ruby My Dear - Maigre2,5
7.-8.The Project Hate MCMXCIX - There Is No Earth I Will Leave Unscorched2,5

Deska měsíce dle redakce: Cult of Fire - Čtvrtá symfonie ohně

Barometr očekávání v redakci: 20,5/80


Optimista měsíce: MF Úžasný
Pesimista měsíce: Kaňour Křičící

Redakční eintopf #69 - listopad 2014

1. listopadu 2014 v 21:10 | MF
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Je pravda, že paměť už mi neslouží tolik jako zamlada (ještě před týdnem to bylo lepší než dneska!), takže možná budu trochu kecat, ale takhle na první dobrou si nevzpomínám, kdy naposledy nějaké album v eintopfu zvítězilo podobně drtivým rozdílem. Listopad totiž v naší redakci ovládnou těžké mraky, melancholie a irské chmury v podání Primordial, jejichž novinka "Where Greater Men Have Fallen" si uzmula titul nejočekávanější desky měsíce s náskokem několika koňských délek. V jejich konkurenci se pak přes deset očekávacích bodů dokázali těsně vyškrábat pouze progresivní Australané Ne Obliviscaris, kteří budou s deskou "Citadel" navazovat na svůj vysoce ceněný debut "Portal of I". Zbytek nahrávek už pak zdánlivě paběrkoval, nicméně opravdu jenom zdánlivě, protože už jen to, že si na ně někdo z naší redakce vzpomněl a do eintopfu je zařadil, je samozřejmě čest intergalaktického významu!

Kromě toho od aktuálního měsíce zavádíme v eintopfu ještě jednu malou vychytávku - na konci najdete tabulku všech desek, které někdo zmínil, seřazené podle počtu bodů, jaké se jim podařilo ukořistit. Kromě toho, že jde jen o přehledný seznam, to žádný speciální důvod nemá. Jednoduše mě to jen tak napadlo a nepřišlo mi to jako úplná debilita, takže proč nakonec ne...

MF pro listopad: Voices - London

Když se podívám na seznam listopadových alb, nějakou supernovu, kvůli níž bych nemohl dospat, tam nevidím. Když trochu snížím nároky a podívám se znovu, najdu dvě alba, o nichž mohu s klidným svědomím říct, že se na ně těším. Jedním z nich je "Where Greater Men Have Fallen" irských vypravěčů Primordial, jejichž novější tvorbu mám v opravdu velké oblibě, a i když nepředpokládám, že by bylo monumentální "To the Nameless Dead" ještě někdy pokořeno, rozhodně si žádnou jejich desku nenechám ujít, dokud budou tvořit tak uhrančivou atmosféru. Druhý počin pak pochází z nedaleké Anglie a mají jej na svědomí Voices, což jsou ve své podstatě pohrobci fenomenálních progressive death/black metalistů Akercocke. Oproti loňskému debutu "From the Human Forest Create a Fugue of Imaginary Rain" kapela značně zestručnila název počinu na pouhé "London", doufám však, že co do kvality hudební stránky podobná úspora neproběhne. A proč z těchto dvou kandidátů u mě titul nejočekávanějšího alba měsíce vyhráli právě Voices? Inu, důvod je jednoduchý - protože u Primordial si už tak nějak předem dokážu představit, jak to bude znít. Neříkám, že mi to vadí, ale ta možnost překvapit hraje víc do karet Voices a jejich "Londýnu"...

DATUM VYDÁNÍ: 17. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Ježura pro listopad: Primordial - Where Greater Men Have Fallen

Babí léto nám pomalu přešlo v regulérní podzim, bezdomovci začínají obsazovat lukrativní kontejnery s papírem, aby v noci neumrzli, zkrátka listopad jak se sluší a patří... Co nám přinese na hudební scéně? Hned několik zajímavých počinů, které už se třesou na vydání. Pro mě osobně se na piedestalu očekávání skví už devátá řadová deska "Where Greater Men Have Fallen" irských pagan metalových veteránů Primordial. Jestli bude alespoň stejně tak dobrá jako její tři roky stará sestra, tak se máme opravdu na co těšit a já se už teď nemůžu dočkat, jak se budu v hodnocení vysmívat trendovým pagan smečkám s dodatkem, že takhle se to má dělat. Pochmurní Irové ale nejsou jediní, kdo přijde se zajímavou novinkou. Nemalá očekávání totiž chovám k neméně pochmurným Finům Ghost Brigade a jejich čtvrté řadovce "IV - One with the Storm", kteří mě předchozí deskou potěšili opravdu nemálo, takže jsem vážně zvědavý, jak se jim podaří navázat. A komu připadne třetí žolík? Navzdory zdatné konkurenci nakonec volím EP "Xiądz" od Poláků Behemoth, protože i když z mnohými uctívané desky "The Satanist" úplně na větvi nejsem, nepochybuji o tom, že by se na třískladbové jednohubce mohl najít sympatický materiál.

DATUM VYDÁNÍ: 25. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Kaša pro listopad: Pink Floyd - The Endless River

Nemá smysl chodit kolem horké kaše a zbytečně zdržovat řečmi o tom, na které listopadové počiny se těším víc a na které míň, protože stejně všechny stojí ve stínu chystané novinky Pink Floyd, "The Endless River". Pink Floyd jsou léta mojí srdcovkou, takže nevím, co by se muselo stát, abych zde uváděl jinou desku, protože se těším jak malé děcko na Vánoce. A to i navzdory faktu, že album vychází z nevydaných materiálů, jejichž vznik se datuje k nahrávacímu procesu poslední řadovky "The Division Bell", a bude převážně instrumentálně a ambientně laděné jako pocta Ricku Wrightovi, takže nepůjde o klasickou kolekci nových songů. Žádného průseru se však nebojím a věřím v kvalitní materiál, který nebude šedivým průměrem krčícím se pod tíhou velkého jména, které jej bude zaštiťovat.

DATUM VYDÁNÍ: 10. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

nK_! pro listopad: Bloodbath - Grand Morbid Funeral

K Bloodbath mám velmi zvláštní vztah. Poslouchám je už bezmála deset let a první desky "Ressurection Through Carnage" a "Nightmares Made Flesh" patří mezi klenoty mé hudební knihovničky. Ze šest let starého "The Fathomless Mastery" jsem zase tolik nadšený nebyl, ale listopad vyhlížím poměrně se zájmem a hlavně jsem zvědav, jak se s vokálem vypořádá nově přibraný frontman Nick Holmes (původně z Paradise Lost). Začněme odtrhávat listy z kalendáře, už se to blíží!

DATUM VYDÁNÍ: 17. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Prdovous pro listopad: Primordial - Where Greater Men Have Fallen

Listopad pro mě v zásadě nabízí jen jedno jediné jméno, které by stálo za řeč: Primordial. Tahle irská smečka zatracenců poskládaná kolem charismatického A. A. Nemtheangy brázdí svět už víc jak dvacet let a v listopadu má spatřit světlo světa nová fošna podobně depresivního názvu jako ta předchozí, "Where Greater Men Have Fallen". Upřímně mám pro jejich tvorbu slabost a jde o jednu z kapel, kde bez výjimek mám rád všechna alba a na novinku se vážně těším. Doufám, že stejně jako na předchozích albech, se Primordial opět posunou ve zvuku i výrazu o kus dál a opět naservírují monumentální kus podmanivé muziky. Přesto je tu ale stín obav z toho, že by jejich tvorba mohla nabrat sestupnou tendenci a kapela mohla zklouznout k dodržování zavedeného standardu namísto posouvání svých limitů zase o něco dál. Nic to nemění na tom, že se na "Where Greater Men Have Fallen" neskutečně těším, jen se zkrátka bojím toho, aby tihle velikáni nedopadli jako název alba. Nezbývá tedy než doufat a v listopadu se nechat překvapit, s čím Irové přijdou.

DATUM VYDÁNÍ: 25. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Zajus pro listopad: Ne Obliviscaris - Citadel

Po nabitém říjnu může listopad vypadat trošku chudě, ovšem i zde najdeme ohromné pecky, a tak nebyl problém vybrat trojici velice lákavých alb. Nemá cenu zastírat, že asi nejočekávanějším albem roku je pro mě "Citadel" australských Ne Obliviscaris. Tyhle pány sleduji už od jejich debutového dema "The Aurora Veil" a zatím mi dělají obrovskou radost. Ostatně s jediným, navíc naprosto exkluzivním řadovým albem na triku pro nějaké zklamání nebyl prostor. "Portal of I" byla desítková záležitost a zůstává jí i po dvou letech, nároky jsou tudíž nejvyšší. Upřel jsem si poslech hned několika vypuštěných skladeb, a tak poznání, kam se Ne Obliviscaris posunou, zůstane až na samotné desce. S odstupem druhé nejzajímavější album měsíce má na svědomí Thomas Giles, jinak také Tommy Rogers, klávesák a vokalista Between the Buried and Me. Jeho tři roky starý sólový počin "Pulse" byl výbornou kombinací elektroniky, popu a v malé míře také metalu, novinka s názvem "Modern Noise" tak má na co navazovat. Zato o třetí místo probíhal menší boj, který nakonec vyhráli zasloužilí veteráni Primordial. Nejsem zrovna jejich fanouškem, jelikož jsem dosud neslyšel dost materiálu, abych se jím stát mohl. Vše co jsem však slyšel, bylo výtečné, a tak není důvod předpokládat, že by tomu v případě krásně nazvaného "Where Greater Men Have Fallen" mělo být jinak.

DATUM VYDÁNÍ: 7. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

Kaňour pro listopad: Primordial - Where Greater Men Have Fallen

Po extrémně nabitém řijnu přichází o měsíc později menší zvolnění. Zajímavých nahrávek je na první pohled zhruba stejné množství, jen titulů, které mě setsakramentsky zajímají, výrazně ubylo. Pořád ale očekávám porci výborné muziky. V první řadě sázím na irské folk metalisty Primordial, na jejichž adresu neslýchám nic jiného než pochvalné ódy. S vlastní zkušeností se podělit nemohu, jelikož "Where Greater Men Have Fallen" bude teprve našim prvním dostaveníčkem. Nicméně nečekám málo… Hned v závěsu jsou Australané Ne Obliviscaris, kteří byli za svou tvorbu po zásluze glorifikování. Já k téhle muzice úplně nejblíž nemám, ale na "Citadel" se už jen ze zvědavosti podívám. Naopak Kauan přináší spolu s novinkou "Muistumia" obavy. Nikdy jsem nebyl zastáncem předělávek starých písní, a tak doufám, že z toho ruští melancholici vybruslí alespoň se ctí.

DATUM VYDÁNÍ: 25. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Thy Mirra pro listopad: Hanzel und Gretyl - Black Forest Metal

Listopad zdá se být konečně měsícem, který přinese nějaká pro mě zajímavá alba! Nebo takhle, spíš v listopadu zažiju menší exkurzi do mládí, protože vychází desky dvou kapel, na kterých jsem začal metal rozjíždět ve velkém. První smečkou jsou Cavalera Conspiracy, ke kterým mám díky předchozím úspěchům bratrů Cavalerových velký respekt, ovšem jejich pozvolný návrat "ke kořenům", tedy k nekompromisnímu thrashcoru, mě celkem nechává chladným. Nejsem příznivcem starší tvorby Sepultury, ke které se pánové teď hrdě hlásí, proto pro mě nová fošna "Pandemonium" bude spíš povinností než zábavou. O poznání lépe jsou na tom dnes už také legendární Machine Head, kteří mě nikdy doopravdy nezklamali, ale od alba "The Blackening" už je to pro mě spíš průměr, tak jsem zvědav, s čím tento měsíc přijdou. No, a nakonec je to jedna moje hodně oblíbená kapela, a sice Hanzel und Gretyl. Jejich album "Born to Be Heiled" z roku 2012 považuji za totální majstrštyk, ovšem už název, první trailery i grafické materiály k albu ukazují, že se Hanzel und Gretyl s albem "Black Forest Metal" pravděpodobně hodlají nadobro vzdát Hitlera i Bismarcka, zahodit hajlování a totenkopfy a vyrazit do lesa hrát black metaly s kozlí hlavou, což albu "Black Forest Metal" možná ubere onu masivní dávku parodizující zábavy... každopádně pro mě jednoznačně nejdůležitější deska listopadu.

DATUM VYDÁNÍ: 11. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

PořadíInterpret - AlbumPočet bodů
1.Primordial - Where Greater Men Have Fallen30
2.Ne Obliviscaris - Citadel12,5
3.-4.Bloodbath - Grand Morbid Funeral8
3.-4.Pink Floyd - The Endless River8
5.-6.Hanzel und Gretyl - Black Forest Metal7
5.-6.Voices - London7
7.Thomas Giles - Modern Noise4,5
8.-12.Behemoth - Xiądz3,5
8.-12.Cavalera Conspiracy - Pandemonium3,5
8.-12.Ghost Brigade - IV - One with the Storm3,5
8.-12.Kauan - Muistumia3,5
8.-12.Machine Head - Bloodstone & Diamonds3,5

Deska měsíce dle redakce: Primordial - Where Greater Men Have Fallen

Barometr očekávání v redakci: 30/80


Optimista měsíce: Zajus Úžasný

Redakční eintopf #68 - říjen 2014

1. října 2014 v 20:38 | MF
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Před časem jsme v eintopfu trochu nenápadně zavedli takové zajímavé pravidlo, že při počítání indexů pro jednotlivá alba se začaly započítávat i desky, jež každý redaktor zmíní, a to za poloviční počet bodů oproti té hlavní nahrávce, kterou si ten který redaktor vybere. Když si tedy jako nejočekávanější album měsíce zvolí X a dá index třeba 9/10, ale v textu zmíní, že se těší i na Y a Z, pak X dostane 9 bodů a Y i Z každé 4,5 bodu. Jednoduché.

Zdánlivě to vypadá jako kravinka, ale v říjnu toto pravidlo poprvé ukázalo svůj smysl. "Be All End All" od norských experimentátorů Manes si hned tři redaktoři zvolili jako nejočekávanější album měsíce. Přesto nakonec v součtu celé redakce vyhrálo "Z2" od Devina Townsenda, ačkoliv to si jako nejočekávanější zvolil jediný redaktor. Nicméně nové dvojalbum legendárního kanadského nezmara jinak zmínilo hned šest lidí z osmi, díky čemuž se Devin vyšvihl do čela indexové tabulky. Avšak nutno dodat, že to bylo velice těsně, protože "Z2" nad "Be All End All" zvítězilo o pouhý půlbod. Na třetí příčce se pak umístila očekávaná novinka ".5: The Gray Chapter" od populárních maskovaných Američanů Slipknot.

MF pro říjen: Mysticum - Planet Satan

Původně jsem se tu vykecával víc, ale abych vás příliš nenudil, budu tentokrát trochu stručnější a zmíním jen jednu záležitost, o níž se moc nemluví, i když by se podle mě mělo a vlastně si myslím, že by to měla být pro každého fanouška black metalu jedna z nejočekávanějších událostí za dlouhé roky. Mysticum jsou možná první skupinou, jež začala kombinovat chladný industriální sound se syrovým black metalem a byli to právě oni, kdo položil základní kámen kapelám jako Aborym nebo Dødheimsgard. Debutová a doposud jediná dlouhohrající nahrávka "In the Streams of Inferno" je i přes své stáří dodnes neskutečný náser, který svou zvířecí nehostinností ponižuje i současné skupiny. O pokračování v podobě "Planet Satan" se začalo mluvit už na konci 90. let, ale bude to až letos, po dlouhých 18 letech od první desky, kdy novinka vyjde. A očekávání jsou sakra vysoko!

DATUM VYDÁNÍ: 27. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Ježura pro říjen: Manes - Be All End All

Září se zlomilo do října, z léta se stal podzim a pro hudebního fanouška začínají žně. Krom toho, že nejedna peněženka zapláče nad bezpočtem koncertů, které už teď plní bílá místa v kalendáři, také nabírá na intezitě koloběh vydávání zajímavých nahrávek a říjen rozhodně není výjimkou, neboť toho vychází spoustu a včetně velkých nebo význačných jmen. Můj výběr třech nejočekávánějších říjnových desek míří dvakrát do vod avantgardy a jednou někam na pomezí folk a black metalu ve značně netradičním podání; ve všech třech případech však do Norska. Oním netradičním mixem folku a blacku mám na mysli bergenské Galar s jejich třetí řadovkou "De gjenlevende" a bylo by to pro mě velké překvapení, kdyby tahle dvojice přišla s něčím jiným než výtečným a neotřelým materiálem. Druhé místo si odnáší slovutní Solefald, kteří se chystají namlsat své fanoušky na dlouho očekávanou řadovku "Kosmopolis sud" minialbem "Norrønasongen kosmopolis nord". Ano, prosím. A neméně proslulí experimentátoři to u mě dnes také vyhrávají. Desku "Be All End All" od obnovených Manes jsem sice už (jednou) slyšel, ale ten jeden speciální poslech, který mně a řadě dalších Manes dopřáli na Brutal Assaultu, mě ujistil v tom, že až se mi album dostane do spárů, rozhodně s ním strávím dlouhé hodiny a budu se ochotně nimrat v tom, co mi napoprvé přišlo dobré a s potenciálem k růstu k hvězdným výšinám. Už se na to vážně těším, ujetému přebalu navzdory...

DATUM VYDÁNÍ: 10. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Kaša pro říjen: Devin Townsend - Z2

Říjen je zatraceně nabitý měsíc, protože bych dokázal vybrat snad desítku alb, na která se (jedno jestli více, čí méně) těším. Nicméně, protože můžu uvést pouze tři kousky, tak musím sáhnout po novince Exodus, kteří se celkem nečekaně opět dali dohromady s navrátilcem Stevem "Zetrem" Souzou a od jejichž "Blood In, Blood Out" čekám thrashový počin roku. Další návrat, tentokrát však ještě zajímavější, přináší "At War with Reality" severských At the Gates. Navázat po 19 letech na takový opus jako "Slaughter of the Soul" bude obrovská výzva, takže doufám, že se borci pochlapí a přijdou s fantastickým materiálem. No, a samozřejmě nesmím opomenout Devina Townsenda a jeho očekávané dvojlabum "Z2". Devina já prostě žeru a od návratu kávychtivého Ziltoida si slibuju opravdu velké věci. Druhý kotouček, jakožto novinka pod hlavičkou Devin Townsend Project, je pro mě už jenom třešnička na dortu. Dvojité porce nové muziky se nebojím, takže věřím, že tenhle poťouchlý Kanaďan dostojí svému jménu a očekávání se mi vrátí na konci října zpět.

DATUM VYDÁNÍ: 27. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

nK_! pro říjen: Slipknot - .5: The Gray Chapter

Začínám mít takové neblahé tušení, že asi žádnou očekávanou hudbu neposlouchám. No vážně, každý měsíc mám dost problém vybrat tři desky, které bych sem mohl napsat a tento říjen je to ještě horší. Přitom mám pocit, že oproti mému hudebnímu okolí toho sjíždím strašně moc. Nebo je jenom celý rok 2014 okurkový? No nic, každopádně v říjnu vyjde po nekonečných šesti letech nová fošna kapely, na které jsem kdysi svou metalovou dráhu začínal. Ano, řeč je samozřejmě o Slipknot a jejich novince ".5: The Gray Chapter". Jestli tohle nebude nahrávka roku, rituálně smažu harddisk s muzikou a odinstaluji všechny hudební přehrávače v počítači (brát, prosím, s rezervou). Zkrátka se hodně těším a doufám, že i přes loňské nucené odejití bubeníka Joeyho Jordisona a smrt baskytaristy Paula Graye (v roce 2010) bude "Pětka" (stejně jako starší tvorba) stát za to.

DATUM VYDÁNÍ: 21. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 10/10

Zajus pro říjen: Anaal Nathrakh - Desideratum

Jestliže si pravidelně stěžuji, že fakt nevím co zvolit, či hůře nevím z čeho zvolit, tentokrát to snad ani nemohlo být jednodušší. Ne snad, že bych byl nějaký dlouholetý fanoušek Anaal Nathrakh, popravdě jsem se dosud stále neprokousal celou diskografií. Na "Desideratum" se však těším opravdu hodně. Když jsem poprvé slyšel jejich poslední počin "Vanitas", doslova mě sestřelil ze židle s razancí, s jakou se to povedlo kdysi snad jen Converge. Pokud by se někdo sháněl po hudbě, jejíž agresivita a intenzita je vyhnaná do naprostých extrémů, a přesto nejde jen o samoúčelné mlácení do nástrojů, doporučil bych mu právě Anaal Nathrakh. "Vanitas" bylo perfektně vyvážené, energické a zapamatovatelné a přesně to čekám od jeho nástupce. "Análové" nejsou jedinou kapelou, na kterou se v říjnu těším, ale odstup je velký. EP se staronovými skladbami vydají moji progmetaloví oblíbenci Haken. Ačkoli tato kapela zatím vypouští zásadně samé klenoty, na "Restoration" nahlížím skepticky. První vypuštěná "Darkest Light" mě totiž dost zklamala a obávám se, že v podobném duchu se ponese i zbytek disku. Kdo však téměř zaručeně nezklame, je Devin Townsend. Sice se obávám jeho typického problému, tedy přebujelé stopáže, ovšem i tak nepochybuju, že "Zet na druhou" přinese tunu skvělého materiálu.

DATUM VYDÁNÍ: 24. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

Prdovous pro říjen: Manes - Be All End All

Byť v říjnu je víc desek, které mě zajímají, jejich seznam vážně nemá cenu vypisovat. Namísto toho vyberu všehovšudy dvě. První z nech je "Z2" z dílny Devina Townsenda, nástupce prvního Ziltodia, který u mě byl onou seznamovací deskou s tímto umělecem, a který mě svojí mentální vyjetostí baví dodnes. Druhou deskou je má dnešná volba, a to "Be All End All" od Manes. Sedm let stará "How the World Came to an End" sice má pár much, jinak jde ale o excelentní a nadčasovou desku. Novou desku jsem již slyšel v rámci Brutal Assaultu a tak o ono překvapení z prvního poslechu jsem již nějakou dobu připraven, zatraceně mě ale zajímá, jak se album vyvine v průběhu času, což je vlastnost, která je v případě Manes dá se říci esenciální. Očekávání jsou tedy vysoká, stíny pochybností minimální a nedočkavost ohromná.

DATUM VYDÁNÍ: 10. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

Kaňour pro říjen: Manes - Be All End All

Říjen je fakt brutálně natřískaný. Těch desek je neskutečný kotel a na své si musí přijít snad každý. Volba říjnové jedničky na rozdíl od září hrozně složitá a po delším váhání jsem ukázal na "Be All End All" z dílny norských experimentátorů Manes. Upřímně vůbec netuším, jak bude nástupce skvostného "How the World Came to an End" (2007) znít, co je však jisté, je to, že jen jeho kvalitativní vyrovnání by znamenalo otřesy v letošní albové špičce. Původně jsem tu měl sice úplně jiné album, ale zkrátka sedm let je sedm let, zvlášť když Devin Towsnend své desky seká jak Baťa cvičky a Solefald přichází "jen" s předzvěstí dlouhohrajícího alba. To, že se na nového Townsenda čeká vždycky sotva rok, je věc první. Věc druhá je, že na nového Ziltoida se opravdu těším. První část z dílny téhle zelené příšerky mě majestátně bavil a já pevně věřím v to, že i dvojcédéčko "Z2" zaboduje. Jediného, čeho se trochu bojím, je formát, jelikož jde vlastně jen o takového "poloZiltoida" - na druhém CD totiž najdeme řekněme klasickou Devinovu desku. V neposlední řadě tu je již zmiňované "Norrønasongen kosmopolis nord" od Solefald. A i když jde opravdu jen o minialbum, neříkejte, že škatule "progressive folk-pop-noise" ve vašich uších nezní dostatečně zajímavě. Jak jste zřejmě pochopili, příští týdny budou opravdu výjimečné a nebude tedy žádný překvapením, že v čele s datem 10. 10. bude říjen za 10/10.

DATUM VYDÁNÍ: 10. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 10/10

Thy Mirra pro říjen: Slipknot - .5: The Gray Chapter

Mohl bych se lehce opakovato po kolegovi nK_!, protože letos to s deskami mám hodně podobně. A vlastně to dost podobně mám i se Slipknot. Rozhodně to nebyla moje první metalová kapela, dostal jsem se k nim až celkem pozdě přes mého taťku, ale jsem za to možná rád, těžko říct, co bych si z tak komplexní hudby, jakou Slipknot tvoří, vzal v nějakých třinácti letech. Každopádně vymodlená deska všech maggots je zde a těším se na ni fakt dost. Netřeba asi dodávat, že Slipknot je divadlo od začátku do konce a i celé několikaleté přecitlivělé drama po smrti Paula Graye je možná lepší brát trochu s nadsázkou, každopádně Slipknot jsou tu a jejich šaráda s novými maskami, tajnosti s novými členy a celkové zahušťování atmosféry jim obrovsky hrají do karet, proto musí být index očekávání vysoko snad u všech, kteří s nimi kdy přišli do styku. Pánové totiž odjakživa ví, co dělají. V těsném závěsu jsou Emigrate, možná lehce nedoceněný side project Richarda Kruspeho z Rammstein. Jejich debutové album mám jako skalní fanoušek Rammstein tisíckrát najeté a zadřené hluboko pod kůží, takže zklamání neočekávám ani v nejmenším. Další věcí, kterou si s radostí poslechnu je "Z2" od Devina Townsenda, pokračování Ziltoida, což je jedna z mých nejoblíbenějších desek od tohoto kanadského Voldemorta, a tak čekám s nadějí, že to dopadne skvěle, což, řekněme si na rovinu, taky dopadnout nemusí, protože Devinův rozptyl je široký a ne s každou deskou se každému může trefit do vkusu, natož právě mně!

DATUM VYDÁNÍ: 21. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

Deska měsíce dle redakce: Devin Townsend - Z2

Barometr očekávání v redakci: 27,5/80


Optimista měsíce: nK_! / Kaňour Úžasný
Pesimista měsíce: MF / Ježura Křičící

Redakční eintopf #67 - září 2014

1. září 2014 v 19:52 | MF
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Vzhledem k tomu, že se nám eintopfová rubrika začala v jistém slova smyslu vymykat z rukou, zavedli jsme od tohoto dílu nové omezení. Protože se občas nějaký text zvrhl ve vypisování půlky seznamu vydávaných alb, čímž pak příslušný jednohrnec podle mého skromného názoru začal trochu postrádat smysl, rozhodli jsme se, že od nynějška může každý redaktor ve svém textu zmínit maximálně tři desky (jedno, jestli v pozitivním nebo negativním smyslu) včetně té, již si zvolil jako tu hlavní. Důvod je jednoduše ten, aby to byl trochu boj a aby tam všichni psali opravdu jen to, na co se těší, ne vypisovali padesát věcí, aby nevypadali jak vidláci jen díky tomu, že nezmínili nové Blut aus Nord, ačkoliv tu kapelu vlastně neposlouchají...

Pojďme už však k měsíci září, jehož hlavní dění se evidentně odehraje v hlubokém kosmu. Redakce se vyslovila jasně - suverénně nejočekávanější záležitostí měsíce je chaotický ambient black metal v podání švýcarských astronautů Darkspace. Očekávání jsou veliká, některým (šéf)redaktorům vlhne spodní prádlo už v předstihu, a jestli je to vše v případě "Dark Space III I" na místě, to se ukáže hned zkraje měsíce. Ani další skupina není zrovna vrchol normálnosti, protože druhý nejvyšší index očekávání patří (pro někoho možná trochu překvapivě) holandským psychedelickým krautrockerům Monomyth, jejichž loňský eponymní debut nemalou část z nás posadil na zadek, takže i na jeho pokračování v podobě "Further" jsme hodně zvědaví. A nakonec ani třetí nejočekávanější místo nepatří žádné velké hvězdě - Norové Khold jsou však v jistých kruzích docela kultovní a jejich nová deska "Til endes" bude první po dlouhých šesti letech, takže ani zde není zvědavost od věci...

MF pro září: Darkspace - Dark Space III I

Tak nějak se mi zdá, že v letošním roce jsem ještě neměl opravdu velké dilema, co do eintopfu napsat, naopak jsem si vždycky dokázal bez nějakých větších problémů určit jednu desku, u níž jsem mohl tvrdit, že se na ni těším nejvíc. V září se to ale mění, protože zde vyjdou dva počiny, u nichž bych nijak neváhal s nejvyšším indexem očekávání. Tím prvním je KONEČNĚ nový opus geniálních Švýcarů Darkspace. Tihle bohové chaotického kosmického black metalu patří k mým snad nejoblíbenějším skupinám vůbec, protože cokoliv pod jejich hlavičkou vyjde, to je nepopsatelně uhrančivá hypnotická a fantastická záležitost, jež rozmetává veškerou konkurenci na prach. Jednoduše řečeno, vedle téhle kapely vypadá 99 % metalové scény jako naprosto bezvýznamné hovno. Poslední "Dark Space III" vyšlo už před dlouhými šesti roky, ale dodnes se té desky nemůžu nabažit a s každým novým poslechem je to pořád stejná síla jako poprvé. Na "Dark Space III I" mám tedy vcelku logicky ta úplně nejvyšší očekávání a nároky, a jestli v následné recenzi nedám 10/10, tak to bude obrovské zklamání, protože tady nic jiného než nejvyšší hodnocení neberu. Otázkou ovšem zůstává, co je zač onen druhý počin, jenž dokázal Darkspace vyzvat na souboj. Ten se jmenuje "Further" a pochází z dílny holandských krautrockerů Monomyth, jejichž eponymní debut mě v loňském roce smetl takovým způsobem, že jsem okamžitě upaloval si to koupit na těch nejlimitovanějších vinylech. Ne nadarmo se tahle instrumentální vintage psychedelie stala jedním z mých největších objevů loňska. Tím pádem jsem setsakra zvědavý, s čím Monomyth přijdou na pokračování, zvlášť když je to po pouhém roce. V té natěšenosti však přece jen o kus vedou Darkspace, jelikož jejich novinku vyhlížím již několik dlouhých let.

DATUM VYDÁNÍ: 6. 9.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 10/10

Ježura pro září: Dark Fortress - Venereal Dawn

Jak na to tak koukám, tak letos si to chudé září vyžralo za překvapivě plodný srpen. Jako ne, že by nevycházelo nic zajímavého (ostatně tipy kolegů obsahují desky, které většinou asi za poslech stát budou), jenže mě prostě nic z toho netankuje ani přibližně tak, abych šmikal metr a vyhlížel, kdy už to tu bude. Nějaké drobty se ale přeci jen našly, takže hudebně o hladu nezůstane ani chudák Ježura. Tentokrát to u mě vyhrávají Němci Dark Fortress, protože je mám v hledáčku od té doby, co mě skoro dva a půl roku totálně sestřelili naživo, a vydání jejich už sedmé desky "Venereal Dawn" je konečně pádný důvod utnout to věčné odkládání. To na počin "Til endes" mě norští Khold nalákali relativně nedávno, jenže ten nový matroš zněl naživo tak dobře, že si tuhle fošnu mezi prsty rozhodně proklouznout nenechám. No, a když už jsme v tom, celkem zvědavý jsem i na to, co předvedou Ophis, když už jsem si jejich "Abhorrence in Opulence" vzal na recenzi...

DATUM VYDÁNÍ: 1. 9.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 6/10

Kaša pro září: Joe Bonamassa - Different Shades of Blue

Ačkoli bych si za normálních okolností dokázal ze zářijového seznamu chystaných novinek vybrat hned několik metalových jmen, tak tentokrát bude moje srdíčko tančit v rockovém rytmu. Důvod? Mám hned tři. Příspěvek do své diskografie jménem "Pure Heavy" totiž vydá norská sebranka Audrey Horne, která mě s minulým "Youngblood" velmi příjemně zaskočila. Hodně se však těším i na nového Slashe, který s Mylesem Kennedym za mikrofonem přinesl v podobě "Apocalyptic Love" velmi solidní porci šlapavého rock'n'rollu, a nevidím důvod, proč se obávat nějakého zklamání, takže "World on Fire" si své místo v tomto mém výběru určitě obhájí. No, a konečně je tady blues rocková hvězda Joe Bonamassa. Mám pro tohohle sympaťáka strašnou slabost někdy od dob, kdy vydal "The Ballad of John Henry", a od té doby si v mém osobním posluchačském spektru vypracoval nezaměnitelné místo a velmi rád a pravidelně se k jeho albům vracím. "Different Shades of Blue", které vyjde koncem září, bude vůbec prvním albem, na němž se sejde pouze Bonamassův autorský materiál bez klasických předělávek, takže jsem hodně zvědavý.

DATUM VYDÁNÍ: 23. 9.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

nK_! pro září: In Flames - Siren Charms

Nejraději bych si vytrhal vlasy, protože jsem v srpnovém eintopfu zapomněl na Godsmack! Absolutně netuším, jak se to mohlo stát. Kdybych mohl, šoupnu fošnu s připitomělým názvem "1000hp" ještě sem. Smůla, že něco takového je nemyslitelné, ale září je pro mou maličkost naštěstí i tak poměrně plodné. Nejvíce se bezesporu těším na nové In Flames, které s každou další deskou žeru více a více. Vůbec mi nevadí, že postupně "měknou" - právě naopak. Dále jsem hodně moc zvědavý na novinku Cannibal Corpse jménem "A Skeletal Domain" (7/10) a doufám, že půjde o zlomovou nahrávku, která by mě donutila tuhle řeznickou kapelu začít znovu zhusta poslouchat z pohodlí domova. Co si budeme povídat, poslední dvě alba nebyla špatná, svým starším bratříčkům však nesahají ani po kolenní pahýl.

DATUM VYDÁNÍ: 5. 9.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Zajus pro září: Monomyth - Further

Psaní eintopfu pro září jsem odkládal až do poslední možné chvíle z jediného důvodu: doufal jsem totiž, že se objeví deska, kterou bych do něj mohl s chutí napsat. V zářijové nabídce totiž není doslova nic. Přesto jsou tu však dva počiny, na které jsem zvědavý. Prvně jsou tu Monomyth se svou druhou fošnou "Further", která slibuje přinejmenším zajímavý poslech na pomezí krautrocku a psychedelie. Zatímco u zbytku redakce vyvolal debut této kapely nesmírně vřelé přijetí, sám jsem se k němu dostal až se zpožděním a nikdy do něj pořádně nepronikl. Proto doufám, že na "Further" budu již náležitě připraven a stihnu si jej užít, dokud půjde o aktuální záležitost. Mou druhou volbou pro měsíc září je pak "Dark Space III I" záhadných Darkspace. O této kapele slýchám jen to nejlepší, ostatně stačí se podívat o pár odstavců výše na odstaveček kolegy MF, a to by v tom byl čert, aby na těchto řečech nebylo něco pravdy. Sám jsem je však dosud neslyšel, takže zatímco u Monomyth vím alespoň rámcově co čekat, u Darkspace tápu ve tmě, což má také své klady. Proto volím Monomyth a předpokládám, že známku na konci tohoto odstavce samotné "Further" hravě přeskočí.

DATUM VYDÁNÍ: 19. 9.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 6/10

Prdovous pro září: Khold - Til endes

Když jsem projížděl zářijovou chudou úrodu, zaujalo mě jen několik alb. Ale i když je spočítám na prstech jedné ruky a ještě mi dva zbydou, nízký počet bohatě vyvažují zajímavá jména. První z nich, Monomyth, loni vydali album, které se ke mně sice dostalo až se zpožděním, nicméně některé kolegy s přehledem uzemnilo. Věřím, že jen roční mezera mezi loňskou titulkou a letošním "Further" nebude mít na kvalitu desky vliv. Druhá dvě jména se ozvýají po několika letech mlčení a v obou případech věřím, že to bude pecka. V případě Darkspace proto, že tahle tajuplná smečka snad ani jiné desky dělat neumí a popravdě se ani nedivím tomu, že MF srší optimismem a vysokým očekáváním už od doby, co další počin oznámili. Mým favoritem pro září jsou však Khold. Nový materiál představený na Brutal Assaultu mě pěkně namlsal a fakt se těším, jak bude znít z alba, protože podle oné dvojice skladeb to vypadá na velice solidní desku i v případě, že by to byly skladby nejlepší.

DATUM VYDÁNÍ: 29. 9.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Kaňour pro září: Darkspace - Darkspace III I

Jestliže prázdninové měsíce přinesly velký počet zajímavých nahrávek, v tomto ohledu je září znatelně chudší. Ale i tak se vybrat rozhodně dá a především volba hlavního taháku je tentokrát nadmíru jednoduchá. Naservírována je totiž lahůdka pro všechny vymetače všech černých děr a teď opravdu nemyslím těch děr, které si zajisté každý představil. Ano, v září nás opět navštíví astrální vizionáři Darkspace spolu s očekávaným pokračovatelem fantastického "Darkspace III". Není moc desek, kterým bych z fleku pálil deset z deseti, ale "Darkspace III" do téhle elitní společnosti patří a to říkám i jako člověk, jenž hudbu Darkspace dennodenně nevyhledává. Jediné, čeho se trochu obávám, je ztuhnutí na místě, k čemuž výrazně svádí název "Darkspace III I", ale to je jen taková nedůležitá pesimistická prognóza. S nijak valnou natěšeností, ale zato s velkou zvědavostí hledím vstříc "This Island, Our Funeral", což je název novinkové desky skotských Falloch. Přes debutovou "Where Distant Spirits Remain" jsem se především kvůli vokálním linkám nebyl schopen přenést, ale přesto z téhle kapely cítím, že má na to vyprodukovat opravdu zajímavou nahrávku. Zajímavý - takový bude následující měsíc.

DATUM VYDÁNÍ: 6. 9.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Thy Mirra pro září: The Contortionist - Language

Tentokrát to vezmu taky stručně. Z nějakých mých fakt oblíbených jmen se nic velkého bohužel opět nechystá. V jednoduchosti tedy: možná se v nějakém závanu mrtvolné nálady dokopu k tomu, abych si aspoň pustil nové Cannibal Corpse, ale vysokou šanci tomu fakt nedávam. Co se týče Darkspace a jejich "Darkspace III I", tak nějak tuším, i z výpovědi mých kolegů, že nepůjde o marnou věc, takže si je určitě naordinuji také, ovšem bude to moje první zkušenost s nimi, takže nevím co čekat a jak indexovat očekávání. No, a nakonec musím zmínit The Contortionist a jejich třetí desku "Language". V mojí partě se The Contortionist obvykle označují slovem "sračka", takže jsem zvědav, jestli bude "Language" zajímavým albem, za které by se nemuseli stydět ani Cynic, či to bude totální post-ambi-djent-generic-hipster shit s vesmírem a trojúhelníky na obalu. Soudě podle prvního singlu "Language I: Intuition", to spíš ukazuje na možnost č. 2. Nechám se tedy překvapit, zda mi trojka od The Contortionist poslouží jako zdroj hudební inspirace, nebo zlé zábavy a výsměchu pro mě a mojí djentovou partu.

DATUM VYDÁNÍ: 16. 9.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 2/10

Deska měsíce dle redakce: Darkspace - Dark Space III I

Barometr očekávání v redakci: 30,5/80


Optimista měsíce: MF Úžasný
Pesimista měsíce: Thy Mirra Křičící

Redakční eintopf #66 - srpen 2014

1. srpna 2014 v 23:09 | MF
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Tuhle chvíli si zapamatujte, protože se hned tak opakovat nebude. Je každoročním evergreenem, že v létě celá redakce nadává, že skoro nic pořádného nevychází, abychom pak v září mohli říct, že na podzim se to opět začíná rozjíždět. Srpen 2014 však tuhle tradici dokázal nabourat, takže až na pár černých ovcí mohou takřka všichni hovořit o silném měsíci. Vítěz nejočekávanější desky však může být jen jeden a je jím zámořskýho black metalový projekt Nachtmystium respektive jeho labutí píseň "The World We Left Behind". Možná jej někteří redaktoři zvolili i proto, že je to definitivně poslední tečka za kariérou Nachtmystium... tedy, nakonec vlastně asi ne, protože těsně před vydáním tohoto eintopfu se ukázalo, že Blake Judd, hlavní mozek kapely, asi otočil a "trochu" svůj názor o konci Nachtmystium pozměnil. Na výsledku to však nemění zhola nic. Samozřejmě se však nejedná o jedinou nahrávku, která nás bude zajímat, protože nemalá očekávání jsou evidentně na místě i v případě "Ótta" od Sólstafir nebo "Pale Communion" od Opeth.

MF pro srpen: Nachtmystium - The World We Left Behind

Srpen pro mě sice nenabízí nějakou vyloženou bombu, kvůli níž bych vůbec nemohl dospat (na druhou stranu je pravda, že takových fakt není moc), ale zase je tu relativně velké množství nahrávek, na něž se docela těším... sice ne extrémně hodně, ale ani ne úplně málo. O kousek nade vším asi ční labutí píseň Nachtmystium s příznačným názvem "The World We Left Behind"... když nic jiného, tak už jen z toho důvodu, že je to prostě naposled, protože jak známo, kapela je už vlastně nefunkční. O to, že bychom se od Blakea Judda už žádné kvalitní muziky v budoucnosti nedočkali, se vzhledem k existenci Hate Meditation příliš nebojím, přesto mě však konec Nachtmystium malinko mrzí. Snad s výjimkou debutové placky "Reign of the Malicious", jíž jsem nikdy příliš nepřišel na chuť, mě všechna řadová alba téhle kapely baví, ať už se jedná o black metalovou špínu jako třeba v případě předchozího "Silencing Machine" nebo drogami nasáknutou psychedelii, kterou reprezentuje především dvoudílný opus "Black Meddle". Tím pádem je jasné, že i na "The World We Left Behind" se dost těším, výtečný přebal vypadá velice slibně, tak snad se zadaří a půjde o těčku, která bude stát za to...

DATUM VYDÁNÍ: 5. 8.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Ježura pro srpen: Nachtmystium - The World We Left Behind

V srpnu se sešlo hned několik nahrávek, které slibují náramné zážitky. V první řadě musím jmenovat ostře sledovanou desku "Pale Communion", se kterou Opeth hodlají navázat na rozporuplně přijatého předchůdce "Heritage". Po delší nemocenské se na scénu vrací také rakouské perverzní komando Belphegor a není snad nikdo, kdo by od jejich novinky "Conjuring the Dead" čekal něco menšího než prvotřídní death/blackový náser. Pár poslechů určitě věnuji i pařmenům Machinae Supremacy respektive jejich novince "Phantom Shadow", a pokud se jim ta podařila jako předchozí "Rise of a Digital Nation", bude to rozhodně super věc. Do tuhého ale začíná jít teprve teď. Na řadu totiž přicházejí islandští Sólstafir a já bych se hodně divil, kdyby album "Ótta" bylo třeba jen o chlup slabší než naprosto skovstně. Jenže i Sólstafir nakonec musí sklonit hlavy. Před kým? Zkusím menší nápovědu. Vypadalo to, že vyjde v červnu, ale nevyšla. Pak to vypadalo, že vyjde v červenci, a co čert nechtěl - taky nevyšla. Jenže v srpnu konečně vyjde a nikdo s tím nic nenadělá. Řeč je samozřejmě o desce "The World We Left Behind", která bude posledním hřebíkem do rakve zámořské kapely Nachtmystium, jejíž leader Blake Judd právě touhle deskou hodlá udělat tlustou čáru za svou drogovou minulostí, která do značné míry určovala i Nachtmystium. Doufám a pevně věřím, že tohle requiem bude opravdu důstojnou tečkou, jakou si Nachtmystium zaslouží, a naváže na to nejlepší, pod co se kapela podepsala - a že je sakra na co navazovat! Když už má to šílenství skončit, tak ať to stojí za to...

DATUM VYDÁNÍ: 5. 8.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Kaša pro srpen: Opeth - Pale Communion

V srpnu jsem zvědavý hned na několik desek, ovšem na dně pomyslného trychtýře mi uvízly tři počiny, na které se těším ze všeho nejvíc a na které se hodlám zaměřit. Mám tím na mysli novinkový výtvor "Origins" švýcarských Eluveitie, debut "Back to the Front" pohrobků Entombed, Entombed A.D., a konečně "Pale Communion" mých oblíbenců Opeth. Protože patřím k těm, kterým nevadí mi cesta, kterou se Opeth na posledním albu vydali a první zveřejněná píseň "Cusp of Eternity" mě baví, tak nemám důvod očekávat špatnou nahrávku a věřím, že Mikael Åkerfeldt a spol. dostojí svému jménu a vytasí se s vyrovnanou deskou s magickou atmosférou.

DATUM VYDÁNÍ: 26. 8.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

nK_! pro srpen: Alestorm - Sunset on the Golden Age

Srpen navzdory všem očekáváním vypadá zatím poměrně slibně. Kapely Accept (6/10), Eluveitie (7/10) nebo třeba HammerFall (5/10) vydají každá po jedné fošně a mám v plánu si každou z nich pustit alespoň jednou. Moje srpnová volba padá však na skotské piráty Alestorm, poněvadž mám jejich rumové odrhovačky velmi v oblibě. Co na tom, že nejde o nic vyloženě uměleckého? Bavit baví a doufám, že je také už konečně uvidím někde živě. Zatím se jim totiž úspěšně dařilo mou maličkost koncertně obeplouvat.

DATUM VYDÁNÍ: 1. 8.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Zajus pro srpen: Nachtmystium - The World We Left Behind

Najít zajímavé album v srpnové nabídce není kupodivu těžké, jelikož lákavých počinů se v ní nachází hned několik. Při rozhodování, které album bude číslo jedna pro měsíc srpen, vyhráli jen o prsa Nachtmystium se svým rozlučkovým počinem "The World We Left Behind". Není těžké předpokládat, že svět, jaký za sebou Nachtmystium v srpnu zanechají, bude plný hnusu a špíny, ovšem kdyby kapela přihodila trochu psychedelie z dvojice počinů označovaných jako "Black Meddle", vůbec bych se nezlobil. Jen těsně za Nachtmystium číhá novinka "Pale Communion" z pera Opeth. I když bych se měl soustředit spíše na naposlouchávání starých alb této legendy, která stále nemám "najetá" tak, jak bych si přál, novinku si nenechám ujít už jen z toho důvodu, že kapela špatné album nahrát snad ani nedokáže. Vedle těchto velikánů budou znít další dvě jména velice skromně, i od nich však čekám zajímavé počiny. Atmospheric black metalová one-man show Panopticon chystá na první srpnový den další dlouhohrající fošnu "Roads to the North", která, pokud si udrží vysoký standard stanovený předloňskou "Kentucky", může snadno sahat i do žebříčku nejlepších alb roku. Do čtveřice pak uvedu trio muzikantů hrající jazz fusion pod názvem Trioscapes. V Trioscapes hobluje basu jeden z nejlepších baskytaristů dneška Dan Briggs (jinak Between the Buried and Me) a i díky němu byl debut kapely "Separate Realities" značně zajímavým počinem. Od novinky tak nečekám málo, i když na Opeth a Nachtmystium pánové nejspíše mít nebudou.

DATUM VYDÁNÍ: 5. 8.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Prdovous pro srpen: Sólstafir - Ótta

Srpen toho neskýtá zas až tak málo, rozhodně více než předcházející červenec. Nicméně po předchozím "Helvetios" jsem už nad Eluveitie takříkajíc zlomil hůl a sic přebal "Origins" opět vypadá velmi pěkně, bojím se, že to bude jen další pěkně pozlacené lejno s hromadou hlušiny. Ani další jména mi toho příliš neříkají. Alestorm možná budou slušná oddychovka, ale nic zásadního od ní nečekám. Opeth mě paradoxně nikdy nijak zvlášť nechytli a sic Belphegor jsou naživo velmi kvalitní náklep, který mi může vykroutit krk, z desky to už taková sláva taky není. Nakonec jsem volil mezi dvěma nahrávkami: poslední tečkou za zdrogovanými Nachtmystium, "The World We Left Behind", a další poutí mezi gejzíry, vychladlou lávou a ledovci z dílny Sólstafir. Která vyhrála, to jste si již přečetli na začátku odstavce. Zkrátka a dobře, tihle islandští kovbojové před pár lety učarovali mému srdci s "Köld" a "Svartir Sandar" a těch pár kousků, které kapela vypustila na internet mě utvrzují v tom, že "Ótta" na tom nebude jinak. Prostě když jí miluješ, není co řešit.

DATUM VYDÁNÍ: 29. 8.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Kaňour pro srpen: Sólstafir - Ótta

Tentokrát je těch nahrávek opravdu dost, tak to pro změnu vezmu od data vydání. V první řadě tu jsou Eluveitie a jejich "Origin". Jestli bych měl ukázat na kapelu, které bych s radostí věnoval nálepku "srdcovka", ukázal bych právě na tuhle folk metalovou partu. I když bylo jejich "Helvetios" trošku slabší, pořád jsem ho měl zafixované jako velice solidní nahrávku. Návratu ke kořenům (ačkoli se to vzhledem k názvu docela nabízí) se nejspíš nedočkám, ale i přesto doufám, že dostanu slušnou porci dobře poslouchatelné energické muziky. Naopak žánrové kolegy Alestorm nejspíš vynechám, ledaže bych si zase po čase chtěl napsat nějaké to méně pozitivní hodnocení. Ale to se vlastně nesmí říkat. Těžko říct, jestli má vůbec smysl zmiňovat tu novinku Panopticon, protože "Roads to the North" se mi už nějaký týden povaluje v přehrávači. Neuteče mi ani derniéra Nachtmystium, u kterých absolutně netuším, jestli to bude větší špína nebo větší drogárna, každopádně to druhé je mi bližší, tedy alespoň hudebně. Dále tu jsou Entombed A.D. a Belphegor, kteří budou určitě nakopávat zadní části našich těl, ale jestli i tu moji, to je v tomhle nabitém měsíc těžké odhadovat. Naopak dvojice Pantheon I a Botanist je pro mě velkou neznámou a především na druhé jméno jsem opravdu zvědav. Krasojízda se blíží ku svému konci a před námi jsou už jen dvě nejočekávanější nahrávky, Opeth a Sólstafir. Od obou se čekají velké věci, i když logicky Opeth budou mnohem diskutovanějším pojmem. Každá nahrávka Švédů stojí před nesmírně vysokými očekáváními a následně je vystavena spoustě emocí, o čemž by především poslední "Heritage" mohlo vyprávět. Na slibovanou novinku Sólstafir se však těším možná ještě o chlup víc, hlavně proto, že na tuhle kapelu slyším ze všech stran jen chválu. Minulých počinů jsem se vždycky dotknul jen tak na povrchu a do samotného jádra ne a ne proniknout, novinka "Ótta" to však změní. Pevně v to věřím!

DATUM VYDÁNÍ: 29. 8.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

Thy Mirra pro srpen: Godsmack - 1000hp

Srpen 2014 je snad blbej vtip. Dragonforce? Alestorm? Eluveitie? Opeth? Ne... to ne, fakt, tohle není můj šálek čaje. Vlastně jsem nikdy neměl rád ani As I Lay Dying, takže i jeho pohrobek Wovenwar jde tak trochu mimo mě. Nakonec mi do srpna zasahují jen dvě jména. Prvními jsou jižani Godsmack s fošnou "1000hp". Řekněme si to na rovinu, debilnější název už snad nelze vymyslet a úvodní singl se stejným názvem je jen o něco málo debilní rocková hopsačka, kterou ani Sully Erna za mikrofonem moc nezachraňuje, takže od desky čekám fakt cokoli. No, a další v plánu jsou, tentokrát nefalšovaní jižani Upon a Burning Body z Mexika s deskou "The World Is My Enemy Now" z prvního tracku alba mám trochu lepší pocit než z Godsmack, ale taky to není žádná hitparáda... zkrátka srpen pro mě asi nebude, co se desek týče, nejlepší měsíc roku, ale třeba mě Godsmack nebo Upon a Burning Body příjemně překvapí.

DATUM VYDÁNÍ: 5. 8.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 5/10

Deska měsíce dle redakce: Nachtmystium - The World We Left Behind

Barometr očekávání v redakci: 30,5/80


Optimista měsíce: Kaňour Úžasný
Pesimista měsíce: Thy Mirra Křičící

Redakční eintopf #65 - červenec 2014

1. července 2014 v 20:25 | MF
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Přichází léto a s ním každoroční, nezbytný a obligátní evergreen, kdy si v eintopfech všichni stěžují, že nic moc nevychází. Ale to už je klasika... zatímco většina normálních lidí se válí na sluníčku u vody nebo konzumuje C2H5OH na hudebních festivalech, redaktoři Sicmaggot mají hemzy, že jim vychází málo experimentálního avantgardního post-black metalu míchaného s ambientem, noisem, jazzem a alikvotním zpěvem s progresivní fujarou. No, nevadí, pojďme na věc...

Do vyšších cifer očekávání tentokrát nakonec vylítla celkem čtyři alba, z nichž úplně nejvýše se vyšplhala klávesová atmosféra "Celestite" od zámořských (black metalových) introvertů Wolves in the Throne Room... ne všichni sice počinu věří stoprocentně, ale i tak největší část redakce vkládá své naděje právě do formace bratří Aarona a Nathana Weaverů. Jen kousek za nimi se pak umístili další Američané, thrash metaloví veteráni Overkill, kteří v posledních letech chytili nevídanou formu a s novinkou "White Devil Armory" se ji určitě budou snažit potvrdit. Ony další dvě nahrávky, jimž se dostalo solidnějšího indexu očekávaní, pak jsou "The Turn of the Tides" od Empyrium a EP "Lost in Indigo" od Černé, které je sice již digitálně venku, ale v červenci vyjde i na fyzickém nosiči.

MF pro červenec: Wolves in the Throne Room - Celestite

S vydáváním nových alb to v létě bývá vždycky o něco horší, ale tentokrát, nemůžu si pomoct, je to fakt bída i pro mě, i když poslouchám kdejakou hovadinu napříč všemi žánry. Když budu brát věci, které mě alespoň trochu zajímají nebo by mě přinejmenším zajímat mohly, skončím na dvou jménech - Monarch a Wolves in the Throne Room. Nicméně vzhledek k faktu, že Monarch už roky visí na mém nechvalně proslulém seznamu toho, co bych si měl někdy poslechnout, ale ještě pořád jsem se k tomu nedostal, je asi jasné, že musím zvednout hnát pro zámořské black metalové ekology. Wolves in the Throne Room mám vlastně docela rád a především desky "Two Hunters" a "Black Cascade" jsou fakt excelentní, ale novinka "Celestite" má být experimentálním počinem, který se bude pohybovat v minimalistickém pojetí ambientu, klávesové atmosféry a podobných pěkných věcech. Což o to, takhle řečeno mi to zní docela lákavě, zvláště ve světle toho, že Wolves in the Throne Room již v minulosti nejednou dokázali, že tvorba atmosféry jim ani v nejmenším není cizí, nicméně první vypuštěná ukázka v podobě "Celestite Mirror" mě zrovna neohromila, což očekávaní značně zchladilo. Není ovšem žádným tajemstvím, že podobné záležitosti fungují především jako celek a v rámci desky, nikoliv jako samostatné písně, takže pořád doufám, že si mě "Celestite" nakonec získá...

DATUM VYDÁNÍ: 8. 7.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 6/10

Ježura pro červenec: Empyrium - The Turn of the Tides

Ačkoli jsem se docela dlouho bál, že v letních měsících budu muset u eitopfů dost složitě vybírat z desek, které opravdu jitří mojí zvědavost, nakonec je to vlastně úplně pohodová záležitost. Nejisté vydání "The World We Left Behind" od Nachtmystium se totiž konečně usadilo v srpnu, a jak tak koukám, co nám nabízí červenec, těžko můžu zvolit jiné album než "The Turn of the Tides" od německé neofolkové legendy Empyrium, jež v uplynulých měsících definitivně procitla z dlouhého spánku a po obrazem doprovozeném živáku "Into the Pantheon" se vrací s plnohodnotnou deskou. Že Empyrium nemají žádnou přímou konkurenci ale ještě neznamená, že krom "The Turn of Tides" nevyjde nic zajímavého. V první řadě to platí o thrashových veteránech Overkill, jejichž novinku "White Devil Armory" si ujít rozhodně nenechám, ale nějaký ten poslech snad věnuji i dece "Celestite" od amerických Wolves in the Throne Room a celkem mě láká konečně vyzkoušet tvorbu pro našince svérázným způsobem sympatického projektu Černá, a to skrze EP "Lost in Indigo", když už konečně vyjde ve fyzické podobě.

DATUM VYDÁNÍ: 18. 7.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Kaša pro červenec: Overkill - White Devil Armory

Červenec bude hodně slabý měsíc. Když se dívám na seznam chystaných alb, tak jsem zvědavý pouze na dva tituly. "Redeemer of Souls" od staříků Judas Priest samozřejmě nemůže chybět, protože už jen ze zvědavosti, jak na tom legendy po odchodu K. K. Downinga jsou, si dlouho očekávanou novinku v žádném případě nehodlám nechat ujít. Na co se ale opravdu těším, to jsou Overkill s jejich "White Devil Armory". Tahle thrashová sebranka z New Jersey se albem "Immortalis" nakopla ke skvělé formě, kterou poslední dva počiny "Ironbound" a "The Electric Age" prodloužily na slušnou sérii. Upřímně řečeno nemám důvod očekávat nic jiného než další thrashovou jízdu s ochranou známkou Overkill, a i když nerad dělám ukvapené závěry, tak říkám, že pokud všechno dopadne, tak jak by papírově mělo, tak už příští měsíc budu mít na stole thrashové album roku! No dobře, nechme se překvapit...

DATUM VYDÁNÍ: 18. 7.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

nK_! pro červenec: Ill Niño - Till Death, La Familia

V červenci je pro mě výběr poměrně jasný. Chvíli jsem uvažoval nad popíkem Sonic Syndicate (7/10), který v redakci vážně poslouchám snad jako jediný. Ale poté, co jsem zjistil, že je na první opravdu letní měsíc naplánována novinka Ill Niño, nebylo už co řešit. Tyhle Latinoameričany znám od alba "One Nation Underground", které dosud považuji za jejich nejlepší. "Enigma", "Dead New World" a "Epidemia" rozhodně nebyly špatné desky, ale mé srdce zůstává zatím věrné starším počinům. Slovy frontmana Cristiana Machada nové album hodně lidí překvapí. Prý napsal i zatím nejlepší texty, tak uvidíme, co se z "Till Death, La Familia" nakonec vyklube.

DATUM VYDÁNÍ: 22. 7.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Zajus pro červenec: Wolves in the Throne Room - Celestite

Červenec, toť měsíc průměrných a podprůměrných počinů, které navíc nikdo nezná. Každý rok si na to stěžujeme a každý rok to nikoho nezajímá. Proto vlijme do žil trochu optimismu a připomeňme si alba, která budou v prvním prázdninovém měsíci stát za poslech. Wolves in the Throne Room je kapela, která by mě čistě na papíře měla bavit nevídaně. Atmospheric black metal mám rád a Wolves in the Throne Room jsou pro mnohé jeho králi. Přesto však nemůžu říci, že by mě některá z předchozích desek zaujala. Vůli však neztrácím, novinka "Celestite" to totiž může změnit. Naopak o kvalitách Overkill si nemyslím mnohé dobré, tahle kapela podle mě prostě nijak nevybočuje z řady. Přesto však jsem si s ní jeden krátký románek prožil, a to s čtyři roky starým "Ironbound". Na "The Electric Age" kouzlo již neulpělo, ale třeba se s novinkou "White Devil Armory" vrátí. Pokud bych však měl sázet, zda mě více zaujme "Celestite" nebo "White Devil Armory", vsadil bych všech šest bodíků na novinku Wolves in the Throne Room.

DATUM VYDÁNÍ: 8. 7.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 6/10

Prdovous pro červenec: Manic Street Preachers - Futurology

Oproti značně bohatému a pestrému červnu by se dal červenec označit jedním slovem - bída. Chcete-li jeho stav vyjádřit delší variantou, bylo by to pusto a prázdno, a to i přesto, že to zdaleka nevypadá na kdovíjak tropický měsíc. Ačkoliv sice vychází další deska legendy Judas Priest nebo třeba novinka Novembers Doom, případně Wolves in the Throne Room, nakonec jsem zakotvil někde docela jinde. V prvé řadě jde o oficiální vydání fyzického ípka "Lost in Indigo" od mého oblíbeného one man projektu Černá. V druhé, té mnohem důležitější řadě, se jedná o novinku indie rockové legendy Manic Street Preachers. Tihle veteráni mají na kontě víc než deset alb a "Futurology" bude tím dvanáctým do tuctu. Osobně od něj neočekávám příliš mnoho, respektive jen potvrzení pozice kapely, která tvoří svojí hudbu s nadhledem a v naprosté většině případů dokáže přijít s materiálem, který mě prostě baví - a je jedno, jestli jde o starší, melancholičtější tvorbu nebo mladší, energičtější songy. Věřím ale, že v tomhle ohledu mě Manic Street Preachers zkrátka nezklamou, protože po zkušenosti s dobrou polovinou jejich diskografie jsem v jejich hudbě jen stěží hledal nějaké nedostatky.

DATUM VYDÁNÍ: 7. 7.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Kaňour pro červenec: Empyrium - The Turn of the Tides

Letmým pohledem není červenec žádná sláva a nebýt dvou alb, které celý měsíc zachraňují, asi by ten eintopf nedopadl slavně. Už už tu měly rezervované místo špičky amerického black metalu Wolves in the Throne Room, jedna deska je ovšem v mých očích očekávána ještě víc. Zvlášť když Wolves in the Throne Room nepřicházejí s úplně klasickým materiálem, ale jen syntezátorovým protipólem k (mimochodem skvělé) řadovce "Celestial Lineage". Na úplné čelo červencové nabídky řadím comeback dnes již kultovních Empyrium. I když novinka "The Turn of the Tides" nebude mít s metalem nic extra společného, výsledku se nebojím, protože svou neofolkovou kvalitu potvrdili tihle Němci už v minulosti. Navíc, vypuštěná ukázka zněla moc dobře. Jak jsem naznačil výše, další nahrávky jsou už jen takový slabý odvar. Jasně, budou tu Judas Priest, Overkill, ale s veškerou úctou, tohle mě asi mine. O něco zajímavější budou minialba od Thränenkind a amerického projektu Černá, který mě ovšem na svém debutu moc nepřesvědčil. Však uvidíme.

DATUM VYDÁNÍ: 18. 7.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Thy Mirra pro červenec: Wolves in the Throne Room - Celestite

Asi to leckomu přijde jako rouhání, ale deathcorové ikony Suicide Silence mě nechávaly vždycky chladným. Na novince "You Can't Stop Me" ale tragicky a zbytečně zesnulého Mitche Luckera nahradil Hernan Hermida z All Shall Perish, takže možná... MOŽNÁ si je tentokrát poslechnu i dobrovolně. Obdobně však neučiním s novou deskou Chelsea Grin, protože tyhle chlívy už jsou na mě moc, ovšem komu nestačí Suicide Silence, může se pokochat libými tóny ve společnosti těchto pánů. Obloukem obcházím i Judas Priest, ale zastavuji se u jiných dlouhověkých vlasatých legend, kterými jsou Overkill. Dva roky starou "The Electric Age" jsem vynechal, tak se uvidí, jestli se novinka "White Devil Armory" vyrovná desce "Ironbound", která mě dost bavila. Ideálním soundtrackem pro toto studené léto pro mě však budou dvě jména představující americký atmosférický post-black, a sice "Černá" se svým třípísňovým EP "Lost In Indigo" a trve parta ze severu Spojených států Wolves in the Throne Room, kteří deskou "Celestite" můžou nebo taky nemusí překonat laťku v mých očích vysoko nastavenou velkolepým opusem "Black Cascade", takže jsem na tento boj dosti zvědav.

DATUM VYDÁNÍ: 8. 7.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Deska měsíce dle redakce: Wolves in the Throne Room - Celestite

Barometr očekávání v redakci: 26,5/80


Pesimista měsíce: MF / Zajus Křičící

Redakční eintopf #64 - červen 2014

1. června 2014 v 18:56 | MF
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Zatímco minulý měsíc eintopf vcelku suverénně ovládla jedna kapela, v červnu už to tak jednoznačné v žádném případě nebylo a výsledky byly docela brutálně vyrovnané. O malý kousek nade všechny ostatní sice nakonec vyskočili Američané Mastodon se svou očekávanou novinkou "Once More 'Round the Sun", ale jen o pár indexních bodíků za nimi se s téměř totožnými hodnotami sešikovali (v abecedním pořadí) Anathema, Arch Enemy, Burzum, Die Antwoord, Hellyeah, Mayhem a Septicflesh. I to značí, že v červnu rozhodně bude z čeho vybírat a na své přijdou příznivci norských black metalových kultů stejně jako fanoušci rapových bizarností z Jihoafrické republiky. S tím, na co se zase těšíte vy, se klidně pochlubte v komentářích!

MF pro červen: Die Antwoord - Donker Mag

Mým asi největším letošním smolařem v eintopfu jsou norští Mayhem. Black metalovou legendu jsem tu měl napsanou již na květen, ale album bylo přeloženo na červen... no problemo, říkám, jen jsem ten text vzal a přehodil na další měsíc. A právě tenhle text byste tu teď četli, kdyby se do hry nevložilo úchylné rapové komando Die Antwoord z Jihoafrické republiky. Mayhem jsou sice pro mě obrovský kult, mám jejich tvorbu opravdu rád, "Esoteric Warfare" bude nová fošna po sedmi letech, kapela ještě nikdy nezklamala a všechny její nahrávky jsou majstrštyky... těším se fakt hodně, ale nemůžu si pomoct, na Die Antwoord se těším ještě o kousek víc. Možná to bude tím, že zatímco Mayhem patří do té sorty kapel, jež poslouchám už strašně dlouho a tak trochu náleží do mého někdejšího vkusu, Die Antwoord je muzika, která mě oslovuje právě teď, v současnosti. Tak jako tak, prostě jsem zvědavý, s čím Ninja, Yo-Landi Vi$$er a DJ Hi-Tek přijdou tentokrát, každopádně věřím, že poslední fošna "Ten$Ion" bude překonána a že novinka "Donker Mag" bude prostě náser. První dva uvolněné songy "Cookie Thumper" a "Pitbull Terrier" jsou pecky jako prase, takže to prozatím vypadá dost slibně...

DATUM VYDÁNÍ: 3. 6.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Ježura pro červen: Anathema - Distant Satellites

Červnový eintopf je pro mě vcelku jednoduchou záležitostí - a to mě prosím nijak zvlášť neberou Mayhem se svým novým opusem "Esoteric Warfare", ani Septicflesh a jejich "Titan". Mayhem totiž jdou tak nějak mimo mě a Septicflesh si to trochu pohnojili dvojicí vypuštěných skladeb, které mě zkrátka moc nevzaly a spíš se začínám bát, že "Titan" bude po skvostném "The Great Mass" docela zklamáním. Co tedy zbývá? Určitě si poslechnu album "The Perfect Cult", s nímž si Švédové Deathstars dali na čas dlouhých pět let, ale víceméně čekám, že to nebude žádná sláva. Rozhodně větší očekávání chovám k legendárním Uriah Heep a jejich "Outsider", protože i když kapelu až na pár provařených songů vlastně neznám, takoví staří pardálové pořád mohou dodat zatraceně dobrý matroš, jak loni potvrdili třeba Deep Purple. A dál? No, rozhodně si nenechám ujít Vintersorga a jeho desku "Naturbål", s níž se chystá přidat v pořadí třetí, tentokrát ohnivý dílek do elementální skládačky svě aktuální tvorby. A vítěz? Vzhledem k tomu, že dodržení předbězného termínu vydání "The World We Left Behind" od Nachtmystium nic nenasvědčuje, tentokrát to u mě vyhrávají Britové Anathema, jejichž desátá řadovka "Distant Satellites" vehementně láká nádhernou obálkou a vysoko nasazenou laťkou v podobě předloňského počinu "Weather Systems", kterou pokud se podaří nepodlézt nebo ideálně překonat, půjde opět o nesmírně působivou záležitost - to je jisté.

DATUM VYDÁNÍ: 6. 6.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Kaša pro červen: Mastodon - Once More 'Round the Sun

Tak se tak koukám na červnový seznam chystaných novinek a vypadá to, že před sebou mám vážně vydatný měsíc. Vlastně ani nevím, kde mám pořádně začít. Po minulém přešlapu sice moc nevěřím Corrosion of Conformity, nicméně recenze "IX" bude a poslechnu si jej tak nejen z vlastní zvědavosti. Jsem zvědavý na blues rockery Rival Sons a "Great Western Valkyrie", legendární Uriah Heep, zámořské hvězdy Hellyeah s "Blood for Blood", opilecké thrashery Tankard a určitě si nenechám ujít ani první album s novou zpěvačkou z dílny severských Arch Enemy. Sázkou na jistotu bude jistě Anathema s "Distant Satellites", ovšem největší naděje vkládám do dvojice Mastodon a Septicflesh. Protože se novinka Opeth, kterou jsem tady původně měl napsanou jakožto vítěze, odsunula až na srpen, tak mám jako druhého koně v pořadí Mastodon, kteří mě už od našeho seznámení prostřednictvím "Leviathan" nikdy nezklamali a věřím, že jinak tomu nebude ani letos, protože už první ukázka zní velmí lákavě, takže zatím není důvod pochybovat o tom, že přijde další velké album. No, jak to tak po sobě čtu, tak jsem zvědavý, kde si najdu čas tohle všechno naposlouchat...

DATUM VYDÁNÍ: 24. 6.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

nK_! pro červen: Arch Enemy - War Eternal

Tento rok vážně nic moc. Obvykle jsem zvyklý na období sucha, ale v posledních pár měsících jsem opravdu čekal jen na pár novinek. To se nemění ani v červnu, kde krom jednoduché zábavy Hellyeah (6/10) vyhlížím právě Arch Enemy. Nějakou chvíli zpátky ohromila internet zpráva, že ikonická zpěvačka Arch Enemy, Angela Gossow, po čtrnácti letech předává žezlo mladici Alisse White-Gluz (ex-The Agonist) a sama se uchyluje do pozadí (v současnosti funguje v managementu kapely). Arch Enemy jsem měl vždycky rád pro jejich střednětempé vypalovačky a The Agonist s Alissou jsem žral kvůli dechberoucí smršti energie. Při poslechu prvního singlu z "War Eternal" jsem byl poněkud v rozpacích, protože hutnější hudební pojetí Arch Enemy a živelný projev Alissy mi dohromady nezní moc dobře, natož funkčně. Dám však šanci a doufám, že se v červnu dočkám minimálně stejně dobrého alba, jaké bylo svého času "Doomsday Machine".

DATUM VYDÁNÍ: 9. 6.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Zajus pro červen: Septicflesh - Titan

Na červen je má volba v podstatě jednoduchá. Alba, která mám v hledáčku nejvíce, pochází z úplně odlišných končin hudebního spektra. První v pořadí stojí Anathema se svým desátým počinem "Distant Satellites". Fanouškem této kapely jsem se, alespoň v dimenzích její relativně dlouhé historie, stal teprve nedávno. Proto téměř bezmezně obdivuji poslední dva počiny, zatímco cokoli před "We're Here Because We're Here" ocenit stále nedokážu. Očekávám tak další várku krásné, ducha povznášející hudby. Pouze se bojím, aby se Anathema po dvou poměrně podobných albech nezačala příliš opakovat. Kdo se však opakovat může, jsou Septicflesh. V podstatě vše, co jsem řekl o svém vztahu s Anathemou, platí i zde, a tak za vrchol tvorby těchto Řeků považuji dosud poslední počin "The Great Mass". Už samotný obal alba napovídá, že "Titan" bude pokračovat v šlépějích ničivého orchestrálního death metalu svého předchůdce a to je snad dobrá zpráva. V červnu se totiž na destrukci těším více než na duchovní zážitky.

DATUM VYDÁNÍ: 20. 6.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Prdovous pro červen: Saor - Aura

Jasně. Můžete říct, že tu jsou Mayhem, kult, který nevydal desku jak dlouho. Že tu je Burzum a řada dalších věcí... Mastodon, Anathema. A tak dál. Jenže ač black metal mám vážně rád, ve znalosti těchto zakladatelů budu vždycky za kacíře, současní Burzum mi až tolik neříkají a i přes guilty pleasure v podobě Die Antwoord tu pořád je počin, který mě zajímá poněkud víc. Projekt Ársaidh se krátce po vydání loňského debutu stihl přejmenovat na Saor a pod tímto jménem vydává v červnu druhou desku "Aura", na které kromě samotého hlavního protagonisty Andyho Marshalla zazní i další hosté. Loňská "Roots" byla na poli folk/pagan blacku velmi příjemným překvapením, chystaná novinka je tak v pozici pokračovatele a zároveň obhajovatele vydobyté pozice. Po dvou vypuštěných písních nemám důvod nevěřit, že v tomto úkolu obstojí na výbornou. A i kdyby náhodou ne, tak nevím, co by se muselo stát, aby to v rámci žánru nebylo jedno z nejlepších alb roku.

DATUM VYDÁNÍ: 6. 6.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

Kaňour pro červen: Mayhem - Esoteric Warfare

I v červnu je z čeho vybírat. Není tady sice taková tutovka s těmi nejvyššími očekáváními jako v květnu (Agalloch), ale o dobré nahrávky by neměla být nouze. Primárně tu budou noví Mayhem. Pevně věřím, že opět zaujmou nejen až nečekaně hodně dobrým artworkem, ale i poctivou dávkou masakroidní hudby, na níž se čeká už hezkou řádku let. Naopak Ársaidh, respektive Saor, tu jsou s druhou řadovkou už necelý rok po svém mimořádném debutu, který ukázal, že pagan black metal už dávno není doménou jen severských kapel. Ba naopak, hudba inspirovaná příběhy ze skotských dějin je neokoukanou a tím pádem i vítanou změnou. S novým materiálem tu taky bude norský workoholik Vintersorg a z jiného soudku mi určitě neunikne ani další ambientní placka Burzum nebo novinka Mastodon. Naproti tomu mě nejspíš minou Equilibrium, Arch Enemy a Septicflesh.

DATUM VYDÁNÍ: 6. 6.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Thy Mirra pro červen: Burzum - The Ways of Yore

To, že v červnu vychází nové desky Burzum a Mayhem, mi přijde lehce jako ironie osudu. Obě black metalové veličiny jsem ve svojí největší satanistické pubertě přehnaně adoroval, od té doby se však Burzum odklonili od svého blackového stylu, naopak od Mayhem jsem se tak trochu odklonil já. Pochybuju, že bych si v hektickém zkouškovém období našel čas na poslech nové desky Mayhem, ale na Burzum se najde čas vždycky, protože Varg mě mimo poslední dvě alba nikdy dřív nezklamal a budu k němu mít asi navždycky zvláštní sentimentální vztah, takže i když bude "The Ways of Yore" jenom ambient, tak mi zvědavost prostě nedá. Taktéž ze zvědavosti se těším na nové Cannabis Corpse, protože na nové desce zřetelně přestali v názvech parodovat Cannibal Corpse a přesunuli se k Death, takže schválně, jestli změna proběhne i v hudební rovině. Je třeba zajisté zmínit Mastodon a jejich "Once More 'Round the Sun", které ale v mých očích a uších asi stejně těžko překoná "Crack the Skye" nebo letošní Troyovo "Killer Be Killed". Nakonec jsem zvědav taky na tuším čtvrtou fošnu Hellyeah, kteří mě na prvním albu neskutečně bavili, pak už to bylo slabší, tak třeba to teď s lehce obměněnou sestavou Vinnie Paul zase trochu rozjede. Stejně ale asi bude ambientní Burzum ten nejpříjemnější poslech pro celoměsíční ležení ve skriptech a knížkách...

DATUM VYDÁNÍ: 2. 6.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Deska měsíce dle redakce: Mastodon - Once More 'Round the Sun

Barometr očekávání v redakci: 16/80


Optimista měsíce: Prdovous Úžasný
Pesimista měsíce: nK_! / Zajus Křičící

Redakční eintopf #63 - květen 2014

1. května 2014 v 20:01 | MF
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Květnový einopf s vcelku solidním přehledem a náskokem jasně ovládli Američané Agalloch se svou očekávanou novinkou "The Serpent & the Sphere". Nemá cenu to nijak zvlášť zapírat, protože jestli nás nějakou chvíli sledujete, tak už to stejně víte, ale zrovna Agalloch vždycky byli skupinou, jež si u nás stála hodně vysoko, což je asi docela lehce vidět jen z toho, že když se tu na ně objevily doposud tři recenze, které dohromady hodnotilo sedm lidí a jenom v jednom jediném případě šla známka pod 9 bodů, což je při naší hodnotící filozofii docela ojedinělé. Není tedy divu, že i "The Serpent & the Sphere" velká část redakce očekává velmi netrpělivě (celkem za 31,5 bodu z 80). Samozřejmě ovšem nejde o jediné album, protože barometr očekávání vyletěl docela vysoko i nahrávek "Freiheit" od Dornenreich (22,5) a stejnojmenného debutu projektu Casualties of Cool (21), za nímž nestojí nikdo jiný než starý známý Devin Townsend. Samozřejmě ani tímhle není výčet kompletní, ale to už si můžete přečíst níže, protože nemá cenu to tu duplovat :)

MF pro květen: Lykke Li - I Never Learn

Zde se původně nacházel oslavný odstavec o "Esoteric Warfare" od norské black metalové legendy Mayhem, nicméně vzhledem k tomu, že byla deska o pár dnů přeložena, díky čemuž se datum jejího vydání přehouplo do června, jsem se musel poohlédnout po něčem jiném. Zůstaneme-li v metalovém ranku, rozhodně tu je pár desek, na něž se poměrně těším, jmenovitě se jedná o novinky Dornenreich, Agalloch a Den Saakaldte, ale ani v jednom případě to není nic, kvůli čemu bych nemohl dospat, tudíž jsem se opětovně vydal do nemetalových vod. Švédská hudebnice Lykke Li si mě na svou stranu získala naprosto hravě pomocí své předchozí nahrávky "Wounded Rhymes" z roku 2011, na níž nabídla velice inteligentní indie pop. Skladby jako "I Follow Rivers", "Get Some" nebo "Rich Kid Blues" jsou i po třech letech od svého vydání naprosto skvělé a stále si je pouštím s obrovskou chutí, takže není divu, že jsem hodně zvědavý, jak na tom bude pokračování s názvem "I Never Learn", jež vyjde hned zkraje měsíce. Podaří-li se udržet laťku nastavenou "Wounded Rhymes", pak to bude pecka, která všechny ty Sabatony a podobné hovadiny nechá daleko za sebou...

DATUM VYDÁNÍ: 2. 5.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Ježura pro květen: Dornenreich - Freiheit

Jak to tak vypadá, jaro leze asi i na muzikanty, protože květen je po nějaké době první měsíc s opravdu zajímavou nabídkou vydávaných nahrávek, a to jak co se týče mainstreamovějších záležitostí, tak opravdových lahůdek. Bude rozhodně zajímavé sledovat, s čím se vytasí Epica, Hour of Penance, Arkan, Vallenfyre nebo Vader, přičemž všechna tato jména mají potenciál k tomu, aby dodala na trh opravdu výtečné desky. I když se ale na všechny tyto novinky opravdu těším, jsou tu ještě dvě, které nesnesou konkurenci. V první řadě mám na mysli počin "The Serpent & the Sphere" od portlandských Agalloch a já nemám nejmenších pochyb, že opět půjde o excelentní výpravu do nálad, které umí kouzlit jedině Agalloch. I Agalloch ale musí sklonit hlavu před deskou "Freiheit", kterou se má na delší dobu uzavřít tvůrčí epocha Rakušanů Dornenreich. Předchozí "Flammentriebe" byl skvost, všechny ostatní počiny Dornenreich jsou vlastně také skvost a Dornenreich jsou pro mě absolutní srdcovka, takže tady není o čem diskutovat. Očekávám zlatou tečku za výjimečnou tvorbou jedné výjimečné kapely - nic míň!

DATUM VYDÁNÍ: 2. 5.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 10/10

Kaša pro květen: Casualties of Cool - Casualties of Cool

Zatímco minulý měsíc jsem měl pravidelnou vobu zjednodušenou díky přítomnosti Triptykon, tak na květnové soupisce jsem si našel hned několik alb, která mě nenechávají chladným, přičemž do finálového souboje jsem si vybral trojici jmen Killer Be Killed, Vader a Casualties of Cool, za nimiž stojí Devin Townsend. Zatímco Vader a Devin jsou jména léty osvědčená, tak spojenectví mezi Maxem Cavalerou a Gregem Puciatem na eponymním debutu "Killer Be Killed" bude novinka, ačkoli z dvou doposud zveřejněných skladeb to nezní vůbec marně, takže se docela těším. Vybírat mezi Vader a Casualties of Cool není vůbec jednoduché, ale nakonec se přeci jen musím přiklonit ke kanadskému géniovi, který se na "Casualties of Cool" spojil s Ché Dorval. Vader budou nářez, to je mi jasné, ale první uvolněná píseň Casualties of Cool, "Forgive Me", napovídá, že by se mělo jednat o něco jiného, než s čím doposud Devin Townsend přišel (tentokrát to vypadá na trochu víc folku), takže jsem zvědavý. No, a protože špatná alba neumí, tak jsem zvědavý hodně. Minimálně na osmičku.

DATUM VYDÁNÍ: 14. 5.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

nK_! pro květen: Sabaton - Heroes

V poslední době mě švédští Sabaton baví více a více. Předloňská deska "Carolus Rex" i předchozí "Coat to Arms" byly bezvadné, ať si někteří kolegové myslí cokoliv :-) Na "Carolus Rex" se mi nejvíce líbil nápad se zpracováním švédské historie do konzistentní metalové desky, který docela dobře vyšel, a album bylo zábavné i informačně přínosné zároveň. V květnu mě zajímají ještě Mushroomhead (7/10), kteří jdou s kůží na trh po dlouhých čtyřech letech. Celkem jsem zvědav i na nového Devina Townsenda v podobě projektu Casualties of Cool (5/10), i když mám jeho projev raději živě. Naopak co jde už úplně mimo mě, jsou polští Vader (2/10), které jsem přestal sledovat někde kolem fošny "Impressions in Blood". Od té doby mi jejich tvorba nepřijde nijak zajímavá, natož lákavá.

DATUM VYDÁNÍ: 16. 5.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Zajus pro květen: Agalloch - The Serpent & the Sphere

Nebýt vlastní nedočkavosti, měl bych volbu nejočekávanějšího alba měsíce května těžkou. Své novinky vydají totiž dva z mých oblíbenců, Swans a Agalloch, a rozhodnutí mezi "To Be Kind" a "The Serpent & the Sphere" by tak nebylo vůbec snadné. Ovšem protože mi zvědavost nedovolila vyčkat, než ke mně "To Be Kind" dorazí oficiální cestou, přišel jsem nejen o radost z prvního poslechu započatého tichým dosednutím jehly do drážek vinylu, ale i o rozhodování o nejočekávanějším albu měsíce. Agalloch je kapela, která mě svým posledním dlouhohrajícím počinem "Marrow of the Spirit" značně překvapila, překročila hodně vysoko stanovenou laťku a na následném EP "Faustian Echoes" vše navíc stvrdila. O tom, že "The Serpent & the Sphere" naváže na kvality předchůdců, tak vlastně vůbec nepochybuji. Na závěr se tak zmínim už jen o jediné kapele, kanadském triu BadBadNotGood. Ti vydávají hned zkraje měsíce třetí řadový počin "III", který narozdíl od minulého "BBNG2" bude již zaplněn výradně vlastní tvorbou. Jsem proto zvědav, jak se kapela, která se proslavila jazzově laděnými covery hip-hopových skladeb, vypořádá s nověm získanou pozorností i hodinou prostoru pro vlastní nápady.

DATUM VYDÁNÍ: 13. 5.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

Prdovous pro květen: Swans - To Be Kind

Přiznávám, Swans nejsou zdaleka takovou srdcovkou, jakou by mohli být, přestože jejich hudba je mi opravdu velmi blízká. Nelze jim upřít, že byli jednou z kapel, díky kterým jsem se začal zajímat o složitější hudbu spolu třeba s Melvins, Crippled Black Phoenix a dalšími jmény. Ani vlastně neznám všechny jejich desky (což je mimochodem dost obtížný cíl, když člověk zváží nepřístupnost a rozsáhlost jejich tvorby), ale dva roky stará "The Seer" pro mě byla skutečnou výzvou, jako ostatně každá deska, kterou jsem se poté snažil naposlouchat. Swans se nebojí rozmáchlých kompozic ani dlouhých alb, nebojí se týrat svoje posluchače a nebojí se experimentů. A věřím, že "To Be Kind" bude stejnou výzvou jako předchozí deska. Jasně, mohl jsem v eintopfu doporučit třeba Dornenreich, případně Agalloch, s jejichž hudbou jsem se většinou seznamoval "na první dobrou" (čímž nechci jejich díla nijak shazovat), ostatně věřím, že oba počiny budou veskrze kvalitní. Nicméně vzhledem k tomu, že v eintopfu už obě vycházející desky zmíněny jsou, rozhodl jsem se vypíchnout Swans, a to i přesto, že k Dornenreich mám možná ještě o kousek bližší vztah, než k těmhle americkým velikánům.

DATUM VYDÁNÍ: 12. 5.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

Kaňour pro květen: Agalloch - The Serpent & the Sphere

Konečně! Konečně je tu měsíc, který mě posluchačsky pořádně zaměstná. Už několikrát jsem v minulých eintopfech avizoval, že onen měsíc brzy přijde, nuže co nás tak výjimečného čeká? Začněme tedy od toho nejočekávanějšího, americkými Agalloch, jejichž volbou jsem si nedělal hlavu. Je jen málo kapel, od kterých se pravidelně očekává, že každým vydaným počinem budou potvrzovat ty nejvyšší ambice, a jsem hodně zvědavý, jak se "The Serpent & the Sphere" vyvede. I přes extrémně kvalitní díla, co tato čtveřice vydala, mám dojem, že nejpropracovanější opus Agalloch ještě přijde, a proč by to nemohlo být právě "The Serpent & the Sphere", že? Abych žánrově hned úplně neuhnul, je tu další nahrávka, na kterou jsem nesmírně zvědav, a sice "Freiheit" od Rakušanů Dornenreich. Ačkoli kapela dopředu hlásala, že vydáním "Flammentriebe" metalová éra Dornenreich končí, už v minulosti jsme se mohli přesvědčit, že tahle parta umí bavit i na čistě folkových deskách. Dále už jen ve stručnosti, tak tedy Casualties of Cool, Lantlôs a možná i na ty Sabatony se podívám, už jen kvůli tomu, že redakci čeká zase po dvou letech od vydání "Carolus Rex" pěkná názorová přestřelka.

DATUM VYDÁNÍ: 13. 5.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 10/10

Thy Mirra pro květen: Killer Be Killed - Killer Be Killed

Tak je tu to, na co jsem dlouho čekal, o čem se mluvilo už od vydání singlu "Rise of the Fallen" v roce 2010, na kterém se Soulfly spolupracoval Greg Puciato. The Dillinger Escape Plan jsou u mě už nějakou dobu na nejvyšších příčkách oblíbenosti, odkud de facto vyšachovali právě Soulfly, kteří pro mě byli několik let zpátky naprostou modlou. Dneska už mě nová tvorba Maxe Cavalery absolutně nebere, ale na jeho spolupráci s Gregem se těším fakt hodně. Pak tu máme Vader, jejichž "Necropolis" je naopak jedna z mých nejoblíbenějších desek žánru, takže se mi "Tibi et Igni" jeví jako naprostá povinnost, i když mě minulá "Welcome to the Morbid Reich" moc nebrala. Nakonec stejně jako Kaša musím zmínit Devina Townsenda a jeho projekt Casualties of Cool. Jsem zvědav, jestli se mi Devin trefí do vkusu jako s "Addicted" nebo "Ziltoid the Omniscient", nebo ne jako s "Deconstruction", každopádně to určitě bude zajímavá deska. No, a pak je tu na květen ještě EP od Down, které by bylo záhodno projet, před návštěvou Brutal Assaultu, a taky Lantlôs s jejich první deskou, na které se nepodílí Neige.

DATUM VYDÁNÍ: 9. 5.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Deska měsíce dle redakce: Agalloch - The Serpent & the Sphere

Barometr očekávání v redakci: 31,5/80


Optimista měsíce: Ježura / Kaňour Úžasný

Redakční eintopf #62 - duben 2014

1. dubna 2014 v 20:21 | MF
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Jak to tak vypadá, v dubnu bude naší skromnou redakci s přehledem ovládat švýcarský obskurní metal z dílny legendárního Thomase Gabriela Fischera. Triptykon 14. dubna po čtyřech letech čekání konečně vydávají svou druhou desku "Melana Chasmata", což samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí. Někteří se alba nemůžou dočkat, jiní už navíc dokonce nažhavili svůj PayPalový účet, aby si novinku Triptykon předobjednali, a ten zbytek, který je tak hloupý, že Fischerovu tvorbu ještě nezná (sorry, kolegové, ale nemít naposlouchané Celtic Frost je skoro zločin proti hudbě), alespoň projevuje zvědavost... i když možná to dělají jen proto, aby nenaštvali fanatického šéfredaktora, jehož už svrbí prsty nad desítkovým hodnocením, aniž by z desky slyšel jedinou notu. Mezi další očekávané záležitosti se pak jistě řadí Rusové Аркона se svou novinkou "Явь", pro někoho možná trochu překvapivě však docela často padala i jména jako Insomnium, Svartidauði nebo Terra Tenebrosa...


MF pro duben: Triptykon - Melana Chasmata

Ačkoliv volba do eintopfu pro březen byla docela jednoznačná, protože Combichrist prostě patří mezi moje nejoblíbenější kapely, musím se přiznat, že jsem na chviličku zapochyboval, jestli třeba nemám dát radši Курск nebo Atari Teenage Riot. V dubnu se ale jakékoliv zapochybování už nekoná, jelikož si nedokážu představit, co by muselo vycházet, aby to mělo šanci ohrozit Triptykon (nebo vlastně dokážu, ale mluvit o nové desce Bathory je asi trochu mimo :)). Klidně to řeknu na rovinu - Thomas Gabriel Fischer je pro mě bůh extrémní muziky a málokterý muzikant má u mě tak velký respekt jako právě on, což ovšem není jen tak zničehonic - některé věci, které v minulosti stvořil, totiž pro mě patří na samotný vrchol toho, co kdy v metalu vyšlo. Ačkoliv starou tvorbu Celtic Frost samozřejmě bezvýhradně miluju a třeba "To Mega Therion" je deska, z níž i téměř 30 let po jejím vzniku naskakuje husí kůže, nebál bych se tvrdit, že v současnosti Fischer tvoří snad ještě mocnější, působivější a obskurnější hudbu. Opusy "Monotheist" od Celtic Frost a "Eparistera Daimones" od Triptykon jsou pro mě zhudebněná genialita a upřímně... přesně to stejné očekávám taktéž od "Melana Chasmata". Jestli nebudu v recenzi dávat 10/10, tak to bude zklamání, věřím však tomu, že se nic takového konat nebude a že 14. dubna vyjde nejlepší deska letošního roku...

DATUM VYDÁNÍ: 14. 4.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 10/10

Ježura pro duben: Edguy - Space Police - Defenders of the Crown

Duben nám přinese obstojný počet zajímavých nahrávek, o tom není sporu. Vyjdou EP od Terra Tenebrosa nebo Svartidauði a řadové novinky od Аркона, Impaled Nazarene, Prong, Aborted, Whitechapel, Autopsy a dalších - zejména pak Triptykon v čele s legendarním Thomasem Gabrielem Fischerem. Tohle všechno je fakt solidní soupiska a řadu z vyjmenovaných alb/minialb si s chutí poslechnu. Jenže od té doby, co vyšlo najevo, že Dornenreich vydají svou osmou řadovku "Freiheit" až v květnu, tak nějak nemám jasného favorita. A proto tentokrát volím album, které jsem si samou škodolibostí zamluvil na recenzi, a jsem opravdu náramně zvědavý, co to bude za kokotinu, poněvadž už jen název, obal a tracklist splňují všechny předpoklady poctivého klystýru. Edguy a jejich "Space Police - Defenders of the Crown" bude fakt zážitek, o tom nepochybuji...

DATUM VYDÁNÍ: 18. 4.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Kaša pro duben: Triptykon - Melana Chasmata

Přestože nejsem tak fanatický obdivovatel ústřední postavy Triptykon jako náš redakční kápo, tak jsem na tom s dubnovými očekávaními úplně stejně jako on. Je konec prvního březnového týdne a já už teď vím, že nemá smysl čekat na konec měsíce, jestli náhodou někdo nezamíchá na poslední chvíli kartami, protože tahle volba je v mém případě jasná jako sklo. Thomas Gabriel Fischer je pojem a fakt, že i po takové době na scéně dokáže vytvořit bezchybný monolit typu "Eparistera Daimones", snad vysvětluje fakt, proč je pro mne "Melana Chasmata" jedním z nejočekávanějším alb letošního roku. Samozřejmě, že naděje na vyrovnání kvalitativní laťky vkládám i do nadcházejího počinu, protože Fischer je poslední dekádu v takové formě, že nic jiného ani čekat nelze. Nemá smysl to dál rozmazávat nebo jmenovat jiné party, které si rovněž nachystaly svou novinku na příští měsíc, protože ve srovnání s druhým albem Triptykon stejně nikdo nestojí ani za krátkou zmínku. Už ať je to venku!

DATUM VYDÁNÍ: 14. 4.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 10/10

nK_! pro březen: Aborted - The Necrotic Manifesto

Konečně začíná být sezóna o něco zajímavější. Noví Edguy (4/10) jdou sice už trochu mimo mě, ale stejně jsem zvědav. Insomnium (7/10) vypadají dobře, jejich alba se vždycky pěkně poslouchala. V dubnu to ale u mě vyhrávají belgiční řezníci Aborted, na které mám již několik měsíců spadeno. Minulé "Global Flatline" bylo super, takže očekávám minimálně stejnou kvalitativní hodnotu. Aborted budou mimochodem v květnu na Metalfestu v Plzni, což jsem se dozvěděl teprve nedávno, ale mé (částečně) brutal-death-metalové srdce zaplesalo radostí. Takže teď ochutnávka a na konci května to rozjedeme!

DATUM VYDÁNÍ: 28. 4.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Zajus pro duben: Cormorant - Earth Diver

Americká čtveřice Cormorant se před třemi lety blýskla velice zajímavým počinem "Dwellings". Šlo o chytrý progresivní rock jako vystřižený ze sedmdesátých let, ovšem v blyštivém tvrdě metalovém hávu. Od vydání jsem na album a kapelu tak trochu pozapoměl, a proto po mě bude "Earth Diver" v podstatě novým objevením Cormorant - a to zejména i proto, že ze sestavy odešel basák a vokalista Arthur von Nagel a byl nahrazen dosud neznámým Marcusem Luscombe. Další jména vyjmenuji snad už jen telegrafně, neboť i můj zájem není nijak zásadní: Аркона vydá další počin, a přestože je to už mnoho let, co jsem naposledy "ujížděl" na folk metalu, tyto Rusy chovám stále v mírné oblibě. Melodičtí Insomnium vypustí šestý studiový počin "Shadows of the Dying Sun" a já zde musím být opět mírně skeptický - vždyť kromě povedeného "Across the Dark" od této kapely neznám ani notu, ovšem cosi mě k ní táhne a novinku si tak ze zvědavosti poslechnu. Jinak je však, pominu-li legendární Triptykon (které si poslechnu hlavně z povinnosti, jelikož mě Fisherova tvorba dosud obloukem míjí), dubnová nabídka dosti nudná.

DATUM VYDÁNÍ: 8. 4.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Prdovous pro duben: The Body - I Shall Die Here

Přemýšlel jsem, jestli pojmu dubnový eintopf mírně aprílově jako kolega Ježura a vyzdvihnu v něm věc, která od pohledu vypadá jako prvotřídní sračka, ačkoliv ještě ani nevyšla. Nicméně mám dojem, že jeden takový pošuk je na naší malou redakci až až a bude lepší, když vám tu doporučím desku, která podle mě bude vážně stát za to. Budiž mu přičteno k dobru alespoň to, že zmínil ípka od severské dvojice Terra Tenebrosa a Svartidauði, na něž se opravdu těším - ostatně pár skladeb od druhých jmenovaných jsme již mohli slyšet i v živém provedení. Zaujala i mě donedávna neznámá švédská kapela Skogen, která pro změnu slibuje hodinku atmosférického black metalu pod názvem "I Döden" - přičemž podle ukázek z alb předchozích skutečně nepostrádá náboj ani úroveň, takže jsem velmi zvědav na novinku. A konečně můj top pro tento měsíc, který netrumfne ani geniální Triptykon, ani genitální Edguy. "I Shall Die Here" od amerického sludgového dua The Body vypadá po několika uvolněných písní velmi slibně - bahnitý sludge doprovázený dronovými záchvěvy a hlukovým kosmem, který dává skladbám hluboký přesah. Na tuhle laskominu se opravdu těším, protože tohle prostě nemůže skončit špatně, leda by to byl vážně špatný vtip - a to i přesto, že nejspíše půjde o značně nepřístupnou a krkolomnou záležitost, která vám nedá vteřinu zadarmo. Takže pokud vám nevadí trochu bordelu v uších, tohle by pro vás mělo být dubnové numero uno.

DATUM VYDÁNÍ: 1. 4.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

Kaňour pro duben: Terra Tenebrosa - V.I.T.R.I.O.L. - Purging the Tunnels

Ach jo, už už to vypadalo, že duben bude měsíc, na který se vyplatí čekat, ovšem všechno mé natěšení se odsouvá na květen. Čekání to bude nejspíš finální, protože většina bedlivě střežených novinek už má konkrétní data vydání. Duben prostě není žádná sláva už jen proto, že během května vyjde zhruba pět očekávanějších nahrávek, než je nejlepší titul dubna. Jasné, je tu spousta věcí, které mě přinejmenším lákají, ale buď to nejsou ty největší pecky, nebo jsou to kapely, se kterými jsem do styku zatím nepřišel a teprve se chystám to napravit. Do první kategorie spadá ruská Аркона, jež se pravidelně prezentuje kvalitním deskami (především k ostatním komerčně úspěšným folk metalovým je ta kvalita do očí bijící), ale rozhodně to není to, co by mě složilo i po několikátém poslechu. Do kategorie druhé, tedy té "neznámé", nebo chcete-li mnou neprobádané, řadím nové Triptykon, jejichž debut jsem zatím trestuhodně neslyšel, stejně tak "Monotheist" od Celtic Frost. Nad tím vším u mě stojí minialbum tajemného uskupení Terra Tenebrosa, u kterého by se dalo čekat, že se opět posune dál. Jejich EP však dostalo název "V.I.T.R.I.O.L. - Purging the Tunnels", což je pro mě ohledně dalšího progresu hodně matoucí ("The Tunnels" a "The Purging" se jmenovaly dvě doposud vydané dlouhohrající desky kapely). Dále už jen ve vší stručnosti - určitě nezanedbám poslech nových Enthroned, Insomnium, Svartidauði nebo Skogen.

DATUM VYDÁNÍ: 10. 4.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Thy Mirra pro duben: Аркона - Явь

Po ne zcela záživném březnu přichází o něco zábavnější duben. Moje zásadní deska měsíce dubna jaksi vypadává ze soutěže očekávání, protože už se dobré dva týdny pohybuje po internetech. Mám na mysli Emmure a jejich "Eternal Enemies", pro mě naprosto srdcovou kapelu, která rozdělila deathcorový svět na dvě opačné, navzájem se nenávidící póly. Nový producent a nová témata mohou znamenat progres v kariéře kapely, která svůj sound postavila na nekonečném drcení prázdných strun. Jestli se to Emmure povedlo, to rozeberu v recenzi během dubna. Když už jsem u deathcoru, musím zmínit také Whitechapel s novou deskou "Our Endless War", kterou si určitě poslechnu, ale na co se ze čtvrtého měsíce těším dost možná nejvíc, jsou Аркона s albem "Явь". Jejich "Слово" jsem jaksi vynechal, ale "Гой, Роде, Гой!" je jedna z mých nejoblíbenějších desek žánru, takže jsem skutečně zvědav! Pak jsou tu taky Chiodos, což je kapela, kterou zrovna nemusím, ale je to jediná možnost, jak si poslechnout Craiga Owense potom, co odešel z mých milovaných Destroy Rebuild Until God Shows, takže nové Chiodos taky ze zvědavosti párkrát otočím, stejně jako kompilaci demáčů z posledních tří desek Green Day. Triptykon mi bohužel nic neříkají a na Miss May I dlabu, stejně jako na všechny ostatní metalcorové kapely vydávající nudné generické desky. Toliko k měsíci dubnu.

DATUM VYDÁNÍ: 25. 4.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Deska měsíce dle redakce: Triptykon - Melana Chasmata

Barometr očekávání v redakci: 35/80


Optimista měsíce: MF / Kaša Úžasný

Redakční eintopf #61 - březen 2014

1. března 2014 v 19:05 | MF
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Jeden by čekal, že po zimním spánku už všechna vydavatelství konečně rozmrzla a v březnu budou sypat jedno kvalitní album za druhým, nebo snad ne? Těžko říct... ne, že by nevycházelo vůbec nic, ale naše redakce z březnové nabídky zas tak extrémně odvařená není. Na jednu stranu se objevila dokonce dvě desítková očekávání - jedno pro "Adrenalinum" domácích veteránů Arakain, druhé pro aggrotechový nářez "We Love You" od norsko-amerických Combichrist; na druhou stranu si ale dost z nás stěžuje na okurkovou sezónu, minimum zajímavých počinů a tak dále. Buď to fakt není žádná hitparáda, nebo jsme už prostě rozmazlení parchanti. Tak či onak, na post nejočekávanější desky měsíce se nakonec horko těžko vyškrábali doom metalisté Курск se svou třetí velkou nahrávkou "Имена на стене"...

Od tohoto vydání eintopfu jsme se rozhodli nově zavést jednu věc - body do boje o nejočekávanější album měsíce se od nynějška budou připisovat všem deskám, které redaktor zmíní (a zmíní je v kladném kontextu, že se na ně těší - logicky se nebudou připisovat body, pokud redaktor prohlásí, že tohle si v žádném případě neposlechne). Albu, jež zvolí jako nejočekávanější, se samozřejmě připíše plná výše indexu očekávání a všechna ostatní, která ve svém textíku jmenuje, dostanou poloviční hodnotu z jeho indexu.

MF pro březen: Combichrist - We Love You

Volba pro březen je z mého pohledu zcela jednoznačná a stejně jako v únoru se opět jedná o desku z elektronické scény. Neříkám, že se v metalu neurodí pár zajímavých kousků... sice jich bude málo, ale třeba na finální opus "III: Beneath Trident's Tomb" zámořského black metalového allstar projektu Twilight, druhou řadovku "Death" od mocných Teitanblood nebo třetí album "Имена на стене" rusofilních doom metalistů Курск z Finska se těším opravdu dost a vyhlížím tyto počiny už nějakou dobu. Mimo metal pak bude jistě stát za to také novinka "Restart" německých techno anarchistů Atari Teenage Riot. Přesto ani jedno z těchto alb v očekávání ani zdaleka nemá na "We Love You" od původem norské, nyní však už spíše americké aggrotechové divočiny Combichrist. Právě Combichrist totiž pro mě už asi navždy budou mít mezi všemi elektronickými kapelami speciální pozici... sice zdaleka nebyli první a už před nimi jsem s oblibou sjížděl pár jednotlivých songů, nicméně to bylo jejich "Today We Are All Demons" z roku 2009, jež se stalo první elektronickou deskou, kterou jsem si zamiloval v celé její délce a díky níž jsem téhle muzice definitivně propadl. Po zpětném nastudování zbylé tvorby jsem hodně rychle zjistil, že i ten zbytek je totální bomba, takže nic jiného neočekávám ani od "We Love You". První singl "From My Cold Dead Hands" sice neznačí, že by Andy LaPlegua se svou partou hodlal uhnout někam jinam oproti minulým nahrávkám, ale to je vlastně možná dobře, protože přesně tohle chci od Combichrist slyšet, a pokud se opět podaří nastavenou laťku udržet (v což doufám), tak vím už teď, že se z toho zase poseru až za ušima...

DATUM VYDÁNÍ: 21. 3.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 10/10

Ježura pro březen: Eths - Ex Umbra in Solem

Byly doby, kdy jsem veškerou corovou hudbu odsuzoval jako prvoplánovitý odpad pro děti, pozéry a lobotomiky - než jsem objevil francouzké Eths, kteří mi svou zatím poslední řadovkou "III" vážně vyrazili dech a v neposlední řadě zasadili jednu z posledních ran mému již delší dobu živořícímu přesvědčení o nadřazenosti jistých žánrů nad ostatními. Rok a půl starý odchod zpěvačky Candice Clot mě tedy zákonitě zarmoutil a zároveň nasadil vysoké nároky, se kterými se musí nějak poprat její nástupkyně Rachel Aspe. A jak se jí to podařilo, to se dozvíme už brzy. Eths totiž v březnu vydávají EP "Ex Umbra in Solem", a i když se na něm (krom tří živáků a tří znovu nahraných songů) objeví jen jediná zcela nová skladba, mně to na nominaci tohoto minialba do březnového eintopfu bohatě stačí.

DATUM VYDÁNÍ: 14. 3.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Kaša pro březen: Курск - Имена на стене

Tak vám nevím... Mám se v březnu těšit víc na nafouknutou bublinu jménem Lacuna Coil, nudnou Sonatu Arcticu, na niž jsem po minulé sračkoidní řadovce tak trochu zanevřel, nebo na vyčpělé Gamma Ray, kteří na slušné album čekají už více než deset let a žijí jen ze své minulosti? Původně jsem byl odhodlaný, že se čtyřbodovým indexem očekávání sem prdnu ty Gamma Ray a bude hotovo, ale neodolal jsem a pustil si pár ukázek z mnou doposud neslyšených alb výše zminěných Курск a nezní to vůbec špatně, takže nasrat na mnou vyjmenované party, které už beztak nemají čím překvapit (pokud Lacuna Coil vůbec kdy měla) a už dávno vaří z vody a radši budu své pohledy upínat směrem k "Имена на стене", od něhož, když už nic, očekávám slušnou doomovou desku, kterých jsem v poslední době moc neslyšel.

DATUM VYDÁNÍ: 21. 3.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

nK_! pro březen: Arakain - Adrenalinum

Zimní sezona vrcholí a to znamená, že alespoň pro mě vrcholí i sezona okurková. Tedy co se týče zahraničních kapel, protože tam bych sáhl maximálně po Sonata Arctica (Sonatě Arctice?), ale vážně jen jako po znouzectnosti, protože tahle kapela podle mého už dávno řekla všechno, co kdy říci měla. Už tak před deseti lety na "Reckoning Night". Zalovím tedy v našem maličkém středoevropském rybníčku a vyberu kapelu z nejlegendárnějších - samotný Arakain. "Homo Sapiens..?" už se venku větrá pěkné tři roky, a tak už je prostě čas vydat něco nového. Zveřejněné skladby mě zatím tolik nepřesvědčily, ale nebudu zbytečně hanit, když nevím, jak bude vypadat finální dílko, že ano? Nemění to totiž vůbec nic na tom, že se těším jako malý Jarda, a to i přes maličko kontroverzní klip, ve kterém Arakain hraje společně s "otcovsko/synovskou" smečkou Dymytry. Těm právě v březnu také vychází placka a právě s Arakainem jedou velké společné turné, u jehož příležitosti vznikl zmíněný videoklip. Normálně bych do eintopfu zvolil právě vás, hoši, ale srovnávat se u mě s Arakainem? Špatně načasováno.

DATUM VYDÁNÍ: 10. 3.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 10/10

Zajus pro březen: La Dispute - Rooms of the House

Už to vypadalo, že březen překoná extrémně bídný loňský prosinec, ovšem nakonec je všechno jinak. V plánu je totiž vydání dvou možná méně známých, o to však zajímavějších kapel. V první řadě půjde o Horseback, kteří ve své tvorbě míchají špinavé sludgové bažiny s pořádnou porcí dronu. Od Horseback jsem zatím slyšel jen dva roky starý počin "Half-Blood", který byl na rozdíl od většiny žánrově spřízněných alb mimořádně posluchačsky přívětivý, a i přesto, že už to bude nějaký ten pátek od posledního poslechu, si z něj vybavím solidní množství momentů. Proto jsem zvědav, zda kapela udrží solidní laťku i na letošním "Piedmont Apocrypha". Druhým, a přeci jen o něco očekávanějším počinem, je třetí album Američanů La Dispute. Tuto post-hardcorovou partičku táhne hlavně skvělý vokalista Jordan Dreyer, který ať již čistě zpívá, recituje či zkouší řvát, vždy zní, jako by se měl celým vypětím každou chvílí zhroutit na zem. Dosud poslední deska "Wildlife" byla sice poměrně nevyrovnaná, ve svých nejsilnějších momentech byla však opravdu výborná. Pokud na novince bude víc skladeb na úrovni skvělé "King Park", budu naprosto spokojený.

DATUM VYDÁNÍ: 18. 3.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Prdovous pro březen: Neige et Noirceur - Gouffre onirique et abîmes cosmiques

Březen pro mě nabízí hned několik možných favoritů, jakkoliv vypadá na první pohled nuzně. Prvním z nich jsou finové Курск, přičemž snad každé vydání jejich desky je samo o sobě událostí. Druhým favoritem je industrialová/aggrotechová prasečina Combichrist s deskou "We Love You", třetím pak další indusitrální diskotéka "Restart", pro změnu od Atari Teenage Riot. Čtvrtým favoritem, který však stojí ve středobodu zájmu, je ambient/black/doom/dronový one man project Neige et Noirceur z kanadského Montrealu. Sníh a černota zavane do uší posluchačů již čtvrtou řadovkou "Gouffre onirique et abîmes cosmiques" - a já opět neočekávám nic menšího než další hypnotický opus, jenž snoubí poetiku zasněžené quebecké krajiny s dokonale temnou hudbou.

DATUM VYDÁNÍ: 28. 3.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Kaňour pro březen: Курск - Имена на стене

Hodně slabý. Určitě bych se tak nebál označit letošní březen, který sice nabízí několik známých jmen, ale novinku, na kterou bych se vyloženě těšil, prostě neobsahuje. Z těch velkých jmen třeba Sonata Arctica mě už dávno opustila a nově zveřejněnou skladbu jsem ani nebyl schopen doposlouchat, a to i přesto, že na rozdíl od ostatních lidí mi její poslední album "Stones Grow Her Name" ani zdaleka nepřišlo tak špatné. Snad jen vydání dvou březnových počinů na mně zanechává jiný pocit než jen prachsprosté mávnutí rukou. Prvně bych si dovolil jmenovat Курск, a i když doom metalu není zrovna to, co bych dennodenně protáčel přehrávačem, právě finští rusisté ve mně vzbuzují určité sympatie. Druhou zajímavou novinkou budiž ípko Árstíðir Lífsins a tady vlastně končím, opravdu nic jiného (maximálně snad ještě Estonci Metsatöll) mě z březnové palety neoslovilo.

DATUM VYDÁNÍ: 21. 3.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 5/10

Thy Mirra pro březen: Animals as Leaders - The Joy of Motion

Můj první "jednohrnec" a napadá mě jenom pár věcí, které bych na následující měsíc vypíchnul. Ne, že by mě březnové desky nebraly, ale v jízdním řádu nenacházím nic, co by mě mělo posadit na zadek, krom jednoho jména, zářícího však na kilometry daleko. Animals as Leaders přicházejí s deskou "The Joy of Motion" a já počítám, že půjde o důstojného nástupce klenotu "Weightless", jenž mi v přehrávači rotuje až nezdravě často. Jestli bude deska víc progresivní či víc do djentu, to je otázka, ale ať přijde Tosin Abasi s čímkoli, bude to jistojistě pecka mezi oči. Na to se teda těším velmi. Pak se taky celkem těším na Combichrist, ačkoli mě žádná jejich deska nechytla úplně celá. Každopádně na sto procent počítam, že mi do složky oblíbených hitů přisypou z nové nahrávky nějaký další materiál a na Brutal Assaultu si ho zakřepčím naživo. Další dvě jména si taky zaslouží pozornost, a to Carnifex a Architects, akorát si ještě nejsem jist, jestli zrovna moji pozornost. Pro někoho zásadní kapely žánru, já jsem ani jedné z nich nikdy nepřišel na chuť, přesto mi nejspíš zvědavost nedá… Nakonec ještě za zmínku stojí Gojira - zaslechl jsem, že mají v březnu vydávat živák a DVD z turné k "L'enfant sauvage", což bych asi moc rád viděl, minimálně kvůli songu "Backbone", což je naživo totální masakr.

DATUM VYDÁNÍ: 25. 3.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Deska měsíce dle redakce: Курск - Имена на стене

Barometr očekávání v redakci: 24/80


Optimista měsíce: MF / nK_! Úžasný
Pesimista měsíc: Kaňour Křičící

Redakční eintopf #60 - únor 2014

1. února 2014 v 18:55 | MF
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Únor byl vždycky takový divný měsíc... zatímco ostatní měsíce se poslušně drží zajetého modelu 30 nebo 31 dnů, tenhle holomek musí mít jako jediný něco extra. Jenže odlišný počet dnů mu nestačí, on si i tohle musí každý čtvrtý rok změnit, aby to čistě náhodou nebyla nuda. A stejně divné je to i v eintopfu - téměř všichni lamentují, že je únor slabota a skoro nic nevychází, ale nakonec stejně téměř všichni mají u indexu očekávání osmičku. Co nás tedy čeká? Jak vidno, naší redakcí budou hýbat především dvě desky - tou první je netrpělivě očekávaná "The Satanist" od polských extrémních hvězd Behemoth, která také nakonec titul o nejočekávanější desku měsíce na Sicmaggot vyhrála, tou druhou pak možná trochu překvapivě jedna kolaborace, jíž se zas tolik pozorností od velkých médií nedostává, přestože se na ní budou podílet dvě hodně velká jména alternativní (tvrdé) hudby - jde o "Terrestrials", které vzniklo společnými silami dronových Američanů Sunn O))) a experimentálních Norů Ulver. Samozřejmě toho jednotliví redaktoři doporučují i víc, ale to už se dočtete přímo od nich...

MF pro únor: Nachtmahr - Feindbild

Vzhledem k tomu, že mě v únoru na metalové scéně žádné album nijak extrémně neracuje, ačkoliv uznávám, že minimálně novinkám od kapel jako Svarttjern, Woods of Desolation, Acheron nebo Behemoth ten poslech věnuji, musím se po desce, na niž se opravdu těším, porozhlédnout v nemetalových vodách. Hodně vysoko jsou očekávání v případě "Donker Mag" od Die Antwoord, protože minulá nahrávka "Ten$Ion" je prostě kurevsky zábavná záležitost a první singl z novinky, "Cookie Thumper", jakbysmet, nicméně kvůli tomu, že v době vzniku tohoto textíku je únor stále jen jako předběžné vydání a s velkou pravděpodobností se to datum posune, nic nestojí v cestě Thomasovi Rainerovi a jeho armádě sexy slečen v hodně těsných uniformách (a někdy i bez nich (smích)). Rakouský industrial/techno projekt Nachtmahr mám prostě rád, líbí se všechna předcházející alba, to poslední "Veni Vidi Vici" z roku 2012 nevyjímaje, tudíž nemám sebemenší důvod se netěšit na další příval šlapavých hitovek...

DATUM VYDÁNÍ: 14. 2.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Ježura pro únor: Behemoth - The Satanist

Kdo by to byl řekl, že jen ob měsíc po hodně slabém prosinci přijde snad ještě slabší únor. Sice není pravda, že nevychází vůbec nic, a fandové Cynic, Sunn O))), Ulver, Van Canto nebo třeba Freedom Call se nových počinů svých oblíbenců určitě dočkají, ale mě to zkrátka ze židle v lepším případě nezvedá, protože Cynic, Sunn O))) i Ulver (ze kterých dvě poslední jména chystají společnou kolaboraci) jdou trochu mimo mě a v tom horším mě sice zajímá, jak Van Canto a Freedom Call dopadnou, ale prakticky jen proto, že jsem škodolibě zvědavý, co to zase bude za blbost. Takže tu zbývá jediná volba - Behemoth se svojí očekávanou novinkou "The Satanist". Deska je to ale tak strašně moc očekávaná a lidé si od ní slibují takové zázraky, že mě mé původní těšení vlastně docela přešlo, a obě zatím vypuštěné skladby mě také úplně neuchvátily, takže se zde žádné rekordy indexu trhat nebudou. Přesto ale k "The Satanist" vzhlížím s opatrnou důvěrou, protože zkušenost posledních deseti let praví, že Behemoth neumí nahrát špatnou desku, takže doufám, že se pochlapí i tentokrát...

DATUM VYDÁNÍ: 3. 2.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 6/10

Kaša pro únor: Behemoth - The Satanist

Obvykle se v našem pravidelném eintopfu snažím upozornit na více jmen, která si nadcházející měsíc vyslouží mou pozornost, ovšem při pohledu na soubor chystaných nahrávek, jež mají spatřit světlo světa v únoru, se má pozornost upíná na titul jediný (no dobře, na nové Cynic jsem taky zvědavý, ale první ukázky neznačí nic extra). Jsou jím Behemoth a jejich "The Satanist". Od poslední nahrávky uplynula dlouhá doba a nároky po takovém opusu, jakým "Evangelion" bezesporu je, nejsou zrovna malé. První singl "Blow Your Trumpets Gabriel" je přesně podle mého gusta, takže hladina natěšenosti se v mém případě s blížícím se termínem vydání nebezpečně zvyšuje. No, uvidíme, s čím se tahle parta, která se už před nějakou dobou stala nejcennějším polským metalovým artiklem, vytasí. Já očekávám velké věci a tomu taky odpovídá vysoký anticipační index.

DATUM VYDÁNÍ: 3. 2.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

nK_! pro únor: Van Canto - Dawn of the Brave

Německé Van Canto asi v našich končinách netřeba představovat, jen si připomeňme, že poslední fošna uskupení hrající styl "a cappella power metal" (mimo bicích všechny nástroje zastupují členové kapely svými hlasy) vyšla v roce 2011 pod názvem "Break the Silence" a kromě vlastní unikátní tvorby nabídla i několik cover verzí slavných metalových songů např. od pana Alice Coopera či krajanů Manowar. Osobně mám raději starší desky, tak jsem zvědav, s čím se Van Canto vytasí tentokrát. Nejvíce se těším právě na nové cover písničky, protože takovou "The Bard's Song" (původně od Blind Guardian, Van Canto ji vydali na albu "Hero" v roce 2008) sjíždím již drahnou dobu pořád dokola. Tak se nechme překvapit a na počtenou u recenze!

DATUM VYDÁNÍ: 7. 2.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Zajus pro únor: Cynic - Kindly Bent to Free Us

Možná začínám mírně senilnět, v únorovém seznamu nových alb však nacházím jen málo povědomých jmen - a pokud povědomá jsou, tak ne proto, že by byla nositeli kvalitní hudby, právě naopak. S nadějemi tak vzhlížím jen ke dvěma deskám - kolaboraci Ulver se Sunn O))) a třetímu řadovému počinu Cynic. Ulver patří dlouhodobě mezi mé oblíbence. Chtě nechtě musím obdivovat jejich neskutčnou pouť po hudebních žánrech i způsob, jakým všechny navštívené žánry obohatí. Se Sunn O))) to mám poněkud jinak - respektuji jejich tvorbu, ovšem zalíbení jsem v ní nikdy nenašel. Proto pokud bude jejich spolupráce na úrovni řadové tvorby obou kapel, může jít o hodně silný materiál. Se Cynic mám vztah ještě jednoznačnější. Zejména k tvorbě z třetího tisíciletí musím vyjádřit velký obdiv. Pokud bude "Kindly Bent to Free Us" pokračovat ve šlépějích krásného EP "Carbon-Based Anatomy", budu nadšený, ale kdyby se kapela vrátila ke zvuku poslední řadovky "Traced in Air", také se nebudu vůbec zlobit. Cynic jsou tudíž sázkou na jistotu, kapela, která nemůže (a nesmí) zklamat.

DATUM VYDÁNÍ: 14. 2.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Prdovous pro únor: Sunn O))) & Ulver - Terrestrials

Únor bílý, pole sílí, praví lidové přísloví. Jenže ona je vůbec otázka, jak to bude s tím sněhem, protože ten místy začíná tát a kdo ví, jestli do února na polích vůbec vydrží. Tak nebo onak, buď bude na polích pusto a prázdno, nebo slušná břečka, ze které se horko těžko vyhrabává něco k poslechu. Vedle několika pro mě naprosto nezajímavých jmen (Van Canto by mohlo být jedním příkladem za všechny) plánují vypustit do světa své ratolesti i jména poněkud většího formátu. Ze všech stran omílanou "The Satanist" od sousedů Behemoth snad ani nemusím připomínat. Ani dva zveřeněné singly z alba, ani žádná jiná připravovaná deska mě nezaujala tak, aby si zasloužila únorový eintopf, takže už to jednu chvíli vypadalo, že zkrátka a jednoduše dám na páně MF s tím, že Nachtmahr by mohli být docela psina. Nicméně švarným vojandám nakonec místo v eintopfu vyfoukla plnohodnotná kolaborace (tedy žádné splitko) dvou mých oblíbených celků, a to drone/doomových Sunn O))) a nepopsatelných Ulver. Na společné dílo nazvané "Terrestrials" se vážně těším, a to i přesto, že přesně nevím, co od tohoto tandemu vlastně můžu očekávat. Ačkoliv si nemyslím, že by výsledkem vzhledem k zúčastněným byl nějaký naprostý průser, stejně tak se může stát, že to bude nemastná, neslaná břečka, jakou dokáže udělat roztátý sníh na únorovém poli. Nezbývá tedy než doufat v tu lepší variantu, nebo si případně vyspravit chuť na slečnách z Nachtmahr.

DATUM VYDÁNÍ: 4. 2.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Kaňour pro únor: Woods of Desolation - As the Stars

Ve výběru toho nejočekávanějšího v příštím měsíci u mě těsně vítězí australští Woods of Desolation, respektive samotný D., hlavní představitel tohoto jednočlenného uskupení. Poslední dlouhohrající deska one-man projektu, "Torn Beyond Reason", se nesla ve znamení zpřístupněného zvuku, a jak bylo již u tohoto počinu zvykem, deska byla opět plná zajímavého, osamělého black metalu s nesmírným emociálním kouzlem. Vůbec celá australská scéna, především kolem jihovýchodního pobřeží, je nesmírně zajímavá a nechat si utéct jakoukoli nahrávku z tohoto kouta světa by byla škoda. Woods of Desolation nakonec předčili partu kolem nikoho jiného než Nergala z polských Behemoth. A jak už jsem se na těchto stránkách vyjádřil, stále si myslím, že jsem Behemoth ještě nedokázal docenit a jejich black/deathové podání mi neleze úplně jednoduše pod kůži. Ale co, třeba se to s příchodem "The Satanist" změní. Dále už jen heslovitě - určitě si nenechám ujít EP "Blastbit Rococollider" francouzských šílenců Pryapisme a kolaboraci Sunn O))) a Ulver.

DATUM VYDÁNÍ: 14. 2.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Deska měsíce dle redakce: Behemoth - The Satanist

Barometr očekávání v redakci: 15/70


Optimista měsíce: Kaša Úžasný
Pesimista měsíce: Ježura Křičící

Redakční eintopf #59 - leden 2014

1. ledna 2014 v 19:51 | MF
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Prvnímu měsíci nového roku - tedy roku 2014, pokud by si tou číslovkou někdo po včerejší alko-smršti nebyl jistý - podle naší redakce suverénně vládne zasněný francouzský projekt Alcest se svou čtvrtou řadovou deskou "Shelter", kterou si za svého favorita vybraly hned tři sedminy aktuálního redakčního stavu. Jestli se jejich volba vyplatila, to se dozvíme 17. ledna. Docela často ovšem padala i jména jako Kampfar nebo Within Temptation a možná trochu překvapivě hodně redaktorů zmiňovalo i progresivní black metalovou formaci Hail Spirit Noir z Řecka...

MF pro leden: Kampfar - Djevelmakt

Leden je sice bezesporu zajímavější než dočista hluchý prosinec, ale že by to byla nějaká opravdová bomba, kvůli níž bych nemohl dospat, to zase ne. Pár zajímavých kousků se ovšem najde, o tom zase žádná. Jak jste si už asi všimli, za vítěze jsem zvolil norské black metalisty Kampfar, přestože se musím přiznat, že novinku "Djevelmakt" nevyhlížím s úplnou nedočkavostí, spíše s obavami. Tahle kapela vždycky patřila mezi moje oblíbence a první dvě desky "Mellom Skogkledde Aaser" a "Fra Underverdenen" z let 1997 a 1999 jsou jednoduše klenoty. Obě takřka dokonalé desky v rámci severského syrového mrazivého black metalu s pohanskou aurou, dodnes si těch alb strašně cením a jsem upřímně vážně rád, že obě ve své sbírce vlastním v původních vydáních. I první dvě nahrávky po dlouhé pauze, tedy "Kvass" a "Heimgang", nebyly vůbec špatné, spíš naopak - jsou to rozhodně excelentní počiny. Ale poté z kapely odešla jedna polovina tvůrčího dua, kytarista Thomas, a na následující řadovce "Mare" se ten výtečný black metal s nezaměnitelnými melodiemi zadrhl a vyšel z toho suverénně nejslabší počin Kampfar. A právě proto se na novinku už předem dívám s mírnou obavou, jelikož "Djevelmakt" definitivně ukáže, jestli Kampfar ztratili své kouzlo, nebo jestli jsou stále životaschopnou skupinou i bez člověka, jehož dílem byl charakteristický sound kapely. Co se týče dalších počinů, určitě budou stát za poslech novinky "Extance" a "Oi Magoi" řeckých progresivně black metalových formací Aenaon a Hail Spirit Noir, žádný fanoušek black metalu by neměl minout ani comebackovou desku "Skulls N Dust" Švédů IXXI nebo novinku "Heen Yadhr Al Gsaq" od Al-Namrood ze Saudské Arábie a já osobně určitě věnuju poslech i "Roads to the North" od zámořského projektu Panopticon, jenž už pěkných pár let zásobuje posluchače dost slušnou hudbou.

DATUM VYDÁNÍ: 27. 1.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 6/10

Ježura pro leden: Grand Magus - Triumph and Power

Pohled na lednový seznam alb připravených k vydání je vždycky příjemnější než na ten prosincový, a ani tentokrát se na tom nic nemění. Co jsem si tak proletěl desky, které by měly v lednu vyjít, tak si určitě poslechnu nové Skindred, Kampfar, Mayan nebo Within Temptation, a uniknout zrakům hudební veřejnosti by neměly ani novinky Al-Namrood, Alcest, Blut aus Nord nebo Iced Earth. Na výběr je toho tedy tentokrát poměrně dost, ale ani to není všechno. Deskou "Triumph and Power" totiž své fans hodlají potěšit švédští Grand Magus a právě to je album, které to u mě tentokrát vyhrává. Stále ještě aktuální počin "The Hunt" z dílny Grand Magus totiž chovám ve velké oblibě a nic nenasvědčuje tomu, že by tito tři heavy metaloví riffaři měli na novince z nastavené kvality cokoli slevit. Takže sem s tím, pánové! Kvalitního severského heavy metalu totiž není nikdy dost!

DATUM VYDÁNÍ: 31. 1.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Kaša pro leden: Legion of the Damned - Ravenous Plague

Po zoufalém prosinci je tady opět silnější měsíc, v němž není problém vybrat si hned několik zajímavých jmen. Samozřejmě, je možno vybrat si i ty méně zajímavé, mezi než patří Ektomorf, jejichž tvorba zabředla v tak bezzubém projevu, že už se mi do novinky vůbec nechtělo, ale recenze bude, takže budu muset a modlím se, abych hluboce nelitoval. Teď ale k albům, na která se opravdu těším. Grand Magus a jejich "Triumph and Power" snad naváže na předchozí povedené "The Hunt" a totéž očekávám i od dvojice Chrome Division a Alcest, jejichž dosavadní diskografie je prostá špatných počinů. Tak nějak nevím, co přesně očekávat od "Hydra" od Within Temptation (Xzibit jako host?!), ale věřím, že špatné to nebude ani tentokrát, takže na výsledek jsem velmi zvědavý. Nicméně, po dávce vánočních koled a pohádek, která ani mne neminula, uvítám pořádný thrashový uragán, který si snad nachystali Suicidal Angels s "Divide and Conquer" a hlavně holandská mlátička Legion of the Damned, kteří zní dle prvních ukázek velmi slibně a pevně doufám, že jejich nadcházející novinka bude zabíjet, protože potenciál na to tahle parta pořád má, i když minule už to tolik nešlapalo.

DATUM VYDÁNÍ: 3. 1.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

nK_! pro leden: Ektomorf - Retribution

V lednu zcela neočekávaně nevychází nic moc extra zajímavého, takže moje volba padá na poměrně prověřené maďarské hulváty Ektomorf. Tihle maníci se rozhodně nebojí vydávat nový materiál, protože "Retribution" bude jejich již devátým studiovým počinem. Osobně jsem je nikdy nijak extra neposlouchal, ale živě se mi dost líbili, takže když nebude zbytí... třeba to bude fajn.

DATUM VYDÁNÍ: 31. 1.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 5/10

Zajus pro leden: Alcest - Shelter

Místo zmateného vypisování desítky alb, z nichž si nakonec stejně poslechnu jen pár, budu v novém roce vybírat vždy jen dvě či tři nejzajímavější. Následující řádky budiž prvním pokusem o novou formu. Hail Spirit Noir za sebou zatím mají jen krátký, dva roky starý počin "Pneuma", ovšem jeho vysoká hodnocení od mnohých kritiků i smlouva s Code666 dávají tušit, že půjde o něco speciálního. "Pneuma" představovala zvláštní obnovu black metalu, takové zobrazení starého žánru, které bylo netradičně chytlavé a místy mělo rockový náboj. Byť jsem z něj tak unesený jako kolegové nebyl, lze kapele těžko vyčítat nedostatek invence a dobrých nápadů. Proto bude zajímavé sledovat, jak si novinka povede a zda mě konečně přesvědčí o výjimečnosti svých autorů. Druhou v pořadí je deska prog rockové superkapely Translatlantic. Ti se vracejí zpět k formátu dlouhých skladeb (dvě z pěti písní se pohybují okolo třiceti minut hrací doby), který mi v jejich podání nikdy příliš nesedl. To nic nemění na očekávání, která jsou velká, jelikož nepochopení alb minulých vůbec nemuselo být chybou kapely, jako spíše chybou mou. Číslem jedna jsou pak naprosto jasně Alcest. Francouzské duo, jež vede talentovaný hudebník Neige, zatím z mého pohledu vydalo samá skvělá alba. Předloňské "Les voyages de l'âme" představovalo mírný úpadek kvality, ovšem vývoj od metalové k emotivní hudbě je z mého pohledu správný, protože právě tato poloha kapele sedí nejvíc. Novinka tak doufejme vystoupá do výšin úžasného "Écailles de lune", které je po jediném počinu dnes již rozpadlých Amesouers tím nejlepším, co zatím Neige vytvořil.

DATUM VYDÁNÍ: 17. 1.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Prdovous pro leden: Alcest - Shelter

Fajn, fajn, jsou tu věci jako Kampfar, Within Temptation, Aenaon nebo Hail Spirit Noir. V hledáčku mám i kompilačku Manes, "Teeth, Toes and Other Trinkets", která má obsahovat pár nových skladeb a podle ohlasů i velmi povedené předělávky starších věcí. A Kauan konečně vydali odloženou desku "Pirut", a i kdyby ji odsunuli až na leden, flek v eintopfu by jim beztak vyfoukl Neige a jeho Alcest. "Écailles de lune" je totiž jednoduše skvělá deska a na rozdíl od ostatních nespokojenců jsem blaženě snil i u "Les voyages de l'âme". "Shelter" pak slibuje ještě měkčí, post-rockovější, ambientnější a náladovější desku - což mi obzvláště v poslední době vyhovuje, ostatně právě k takové hudbě se jemná francouzština více než hodí. Druhého skvostu v podobě "Amesoeurs" z dílny stejnojmenného projektu se již nejspíše nedočkám, to mi však nebrání se na novinku těšit - obzvláště poté, co jsem byl navnaděn klipem k singlu "Opale".

DATUM VYDÁNÍ: 17. 1.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Kaňour pro leden: Alcest - Shelter

Jelikož je lednová konkurence po extrémně chudém prosinci stále slabá, nad výběrem Alcest jsem ani nemusel moc přemýšlet. Ústřední postava tohoto projektu, snílek Neige, již dopředu hlásal, že se na "Shelter" zřejmě neobjeví téměř jediný metalový záblesk, což potvrzuje zatím jediná vypuštěná ukázka v podobě skladby "Opale". Jsem zvědav. Každopádně kdyby Neige sliboval návrat k doposud tomu nejlepšímu, co v Alcest zatím stvořil, "Écailles de lune", index očekávání by byl o několik levelů výš. Z dalších lednových desek ještě nezapomenu na novinku "Djevelmakt" v podání Kampfar nebo druhou desku Hail Spirit Noir, o kterých vím jen z doslechu, každopádně něco mi říká, že se mi jejich hudba bude líbit.

DATUM VYDÁNÍ: 17. 1.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Deska měsíce dle redakce: Alcest - Shelter

Barometr očekávání v redakci: 23/70


Optimista měsíce: Zajus / Prdovous Úžasný
Pesimista měsíce: nK_! Křičící

Redakční eintopf #58.4 - vánoční speciál 2013

24. prosince 2013 v 18:40 | Monsterfuck

Kaňour:


Top5 2013:

O těchto Finech bylo na Sicmaggot napovídáno už hrozně moc, ovšem mnoho lidí včetně mě jejich geniální hudbě ještě nepřičichlo. "Valonielu" už jsem si naštěstí ujít nenechal a nezbývá mi konstatovat, že všechny vyseknuté poklony, které byly do země tisíců jezer adresovány, jsou naprosto zasloužené. Oranssi Pazuzu přichází s neokoukanou kombinací black metalu psychedelických závratí, která se mi již po několika málo posleších pevně vryla pod kůži a nyní jsem ve stádiu, kdy na "Valonielu" žeru úplně každý tón.

Takhle si představuji pravý francouzský black metal. Tak akorát nacionální, ztřeštěný, neuhlazený a přesto elegantní a šarmantní. Během poslechu "Peste Noire" není prostor k nudě, deska je plná nápadů, nečekaných zvratů a šílených nálad. Kdybychom volili i skladbu roku, píseň "La blonde" by měla velkou šanci.

Ano, ačkoli by hodnocení, které jsem v recenzi "Das Seelenbrechen" udělil, stačilo na první místo, musím konstatovat, že jsem tenkrát nejednal s čistou hlavou a novinku norského génia Ihsahna o nějaký půl bod až bod nadhodnotil. "Das Seelenbrechen" určitě je neuvěřitelně kvalitní album, jehož kvalit dosáhne jen prachbídný zlomek hudebníků, ovšem desítkový pocit se u mě dostavuje jen na těch nejlepších kouscích nové skládačky. Jsem ohromně potěšen, že po plánované trilogii a přídavku v podobě loňské "Eremity" Ihsahn nezůstal stát nehybně na místě a vytvořil stylově nejpestřejší album, jehož žánrově roztodivnější bratříček ještě přijde.

Tak, a teď babo raď! Alb, která bych zařadil na čtvrtou a pátou příčku, je nespočet a vybrat jen dvě je fakt složité. Nevím proč, ale sáhnutí po dalším frankofonním black metalu, tentokrát konzervativnějšího pojetí v podobě "La Mort du Soleil" od Sombres Forêts, se jeví asi jako nejlepší varianta. Annatar, vůdčí persóna tohoto výtečného projektu se rozhodla zpřístupnit zvuk a jeho novinka mě stejně jako počin spřízněných Gris dostala.

5. Acacia - Tills döden skiljer oss åt
Páté místo přenechám Švédům Acacia, kterým tímto dávám přednost před rakouskými vypravěči Summoning především z důvodu, že se jedná o velké překvapení. Acacia, kteří do personálních změn v sestavě fungovali pod jménem Livsnekad, mě uhranuli svým poetickým doom/black metalem, ve kterém vyniká především skvělá vokální činnost. Pakliže zabrousíme podrobněji v sestavě, zjistíme, že za Acacia stojí několik umělců spojených s hraním po boku Niklase Kvarfortha v Shining, se kterými však mimo jmen nemá hudebně nic moc společného. Pakliže bychom tu volili překvapení roku, neváhal bych.

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Tady je to, přátelé, úplně jasné. I když jsem se o Cult of Fire dovídal jen z doslechu a k jejich "Triumvirátu" jsem zatím nepřičichl, věděl jsem, že očekávat od "मृत्यु का तापसी अनुध्यान" něco jiného než black metal té nejvyšší jakosti, by byla hloupost. Opus o indické bohyni Kálí mě zaujal hned napoprvé a jeho hutná atmosféra mě ze židle zvedá i po několika posleších. Jedna z nejlepších black metalových nahrávek, co na našem území vznikla.

S druhým místem je to o poznání složitější. Co mě z letošních tuzemských desek zaujalo mimo Cult of Fire nejvíce, byla víceméně jen minialba. Z dlouhohrajících desek to byla novinka Inferno, do které jsem zatím nepronikl, a deska slovenských Abbey ov Thelema, kteří si však dle mého druhé místo ještě nezaslouží a teprve jejich čas přijde. Pak jsem si vzpomněl na debut black metalových Triumph, Genus, "Všehorovnost je porážkou převyšujících", který sice nepřináší nějaké zběsilé novátorství, ale je to deska bravurně provedená a textově poměrně slušně srozumitelná, což album posouvá zase o stupeň zajímavosti výš. Kdybych slyšel nové Heiden, možná by bylo pořadí úplně jiné, ale datum vydání jejich nové desky mi zařazení do letošního "výcucu" nedovolilo.

Neřadový počin roku: Ash Borer - Bloodlands
V téhle kategorii téměř nemám z čeho vybírat, nabízel se buď povedený split Helrunar a Árstíðir Lífsins nebo právě EP amerických Ash Borer, kteří patří k vlně tamějšího atmosférického black metalu. Dvě čtvrthodinové skladby, které se na "Bloodlands" vyskytují, zaujmou skvělými pochmurnými náladami a perfektním hutným zvukem. Jelikož jsem mimo "Bloodlands" neslyšel od Ash Borer ani tón, jsem zvědav zda takovou kvalitu Američané mají i na dlouhohrajících deskách.

Artwork roku: Sigur Rós - Kveikur
Jedním slovem perfektní, delšího komentáře se zdržím.

Letos jsem naštěstí mnoho vyloženě hloupoučkých desek moc neslyšel a tak nějak jsem si lámal hlavu, jakýže počin do téhle kategorie zařadím, protože třeba novinka Amaranthe mi na titul shitu roku připadala moc dobrá. A až na doporučení šéfredaktora jsem zhřešil a pustil si komerčně úspěšné (bohužel i v našich končinách) Němce Saltatio Mortis. Ti jsou ztělesněním toho, co většina lidí nesnáší na dnešní folk metalové scéně. Nicméně v tomto případě je to ještě horší, než jsem čekal. Nejenže mi spojení čínských bojových umění, dud a německého jazyka připadá hodně blbé (však jsme si zvykli na viking metal z Jižní Ameriky), ale co je hlavní, samotná hudba je ještě horší. Prototyp shitu, který by dostal jeden až dva body, jsem sice letos ani v podobě novinky Saltatio Mortis neslyšel, ale pokud jsem u něčeho nebyl schopný vydržet a neskutečně mě iritovalo, je to právě "Das schwarze Einmaleins".

Skvělá atmosféra, dobrý zvuk, tajemný headliner. Spojení, které na všechny milovníky frankofonního metalu dolehlo na konci prázdnin uvnitř Exit-Usu. Tahle volba pro mě nebyla složitá, protože jediný další koncert, který jsem navštívil, vystoupení Sabaton a Eluveitie, mu nesahalo ani po kotníky.

Videoklip roku: Darkthrone - Lesser Men
Ačkoli se na našich stránkách často objevují upozornění na nové videoklipy, většina z nich mě úspěšně míjí hned z několika důvodů. Zaprvé zkrátka nemám chuť a čas, zadruhé naprostá většina veškerých hudebních klipů nemá nic do sebe. S druhým tvrzením bych letos mohl polemizovat ve třech případech. Z koncertního záznamu písně "Monstrance Clock" od Ghost sálá skvělá atmosféra, "Equilibristic Brides" od Hentai Corporation je prostě bomba, ale jelikož po Hentai Corporation sáhne asi hodně kolegů, rozhodl jsem si pro tuto kategorii vybrat klip norského samorostu Darkthrone. Tohle video představuje protipól dnešní videoklipové scéně a vystihuje podstatu tohoto norského kultu. Hudebně se Darkthrone od počátků neskutečně změnili, poslání zůstává však stejné a to je z videoklipu ke skladbě "Lesser Men" neskutečně cítit.


Potěšení roku: malý počet zklamání
Nebýt zvláštní eponymní nahrávky Satyricon, žádná oblíbená kapela by mě nezklamala. Všechny kapely, na které jsem byl natěšený, nahrály minimálně svůj vysoký standard, což je pro mě mimo výtečných nahrávek jmenovaných výše (nejvýše, shit roku fakt ne) to největší hudební potěšení roku.

Zklamání roku: Satyricon - Satyricon
Ne, že by bylo "Satyricon" nějak špatné album, ale od takové legendy, jako je Satyricon, se tak nějak čekalo víc. Legenda norského black metalu natočila velice osobitou desku, která má však kvalitativně poměrně daleko ke svým zdařilým předchůdcům. Slibované vzdálení se posledním albům se povedlo jen z části, tudíž ona osobitost je snad jedinou vyloženě kladnou vlastností desky. Problémem je, že Satyricon dozráli v takovou veličinu, u které se čeká víc než jen "osobité" pojetí. Špatné nikoliv, ale nepříliš uspokojivé ano.

Zhodnocení roku:

2013 bylo číslo označující rok, který nepřišel z ničím vyloženě novým a neokoukaným. Myslím si, že co se týče shrnutí letos toho nejlepšího po hudební stránce jsem se výše již vyčerpal, a tak budu na závěr jen děkovat. Prostřednictvím psaní pro Sicmaggot jsem se do hudby ponořil ještě hlouběji než v letech minulých a za to téhle stránce a lidem kolem ní patří můj velký dík.


Vyhodnocení celé redakce:


Top6 2013:
1. In Vain - Ænigma
2.-3. Ihsahn - Das Seelenbrechen
2.-3. Steven Wilson - The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
4. Oranssi Pazuzu - Valonielu
5.-6. Ghost - Infestissumam
5.-6. Monomyth - Monomyth

CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2.-3. Heiden - A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
2.-3. Inferno - Omniabsence Filled by His Greatness

Redakční eintopf #58.3 - vánoční speciál 2013

24. prosince 2013 v 17:39 | Monsterfuck

Zajus:


Top5 2013:

Steven Wilson za sebou má množství pozoruhodných počinů, jeho letošní sólová deska však v mých očích překonává vše, co dosud vytvořil. Bez obav tak mohu prohlásit, že "The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)" je pro mě nejen nejlepší deskou roku 2013, ale také jednou z nejlepších rockových desek vůbec. Mísení Wilsonova skladatelského rukopisu s technickou precizností jeho čerstvě sestavené kapely dalo vzniknout nesmírně chytré, hluboké, skvěle zahrané, ale i zábavné nahrávce. Několik méně precizních momentů vyvažuje množství perfektních nápadů, a albu celému tak k dokonalosti chybí jen minimum. Rozhodnutí o albu roku nemohlo být jednodušší.

"Push the Sky Away" jsem si poslechl vlastně jen tak ze zvědavosti, zcela bez znalostí starší tvorby kapely a tak i bez větších očekávání. Co jsem slyšel, mě však nadchlo. Nejnovější počin australských Nick Cave & the Bad Seeds (o kterých záměrně píši jako o kapele spíše než jako o samotném hudebníkovi v jejich čele) je emocionální jízda plná nečekaných zvratů a skvělých melodií. Napětí skladby "Water's Edge", krása "Mermaids", ponurost "We Real Cool", energie "Higgs Boson Blues" či smíření v podobě závěrečné titulní písně, to vše funguje v "Push the Sky Away" na jedničku a je jasným důvodem, proč si album zamilovat. V diskografii Cavea a jeho Bad Seeds nejspíše ještě najdu mnoho klenotů, ale "Push the Sky Away" bude vždy moje první.

V recenzi třetího počinu norských In Vain jsem si stěžoval, že jde o album příliš dokonalé a sterilní. Zdálo se mi, že postrádá osobnost. Nevím, zda se v mém vidění "Ænigma" nějak změnila, či album vyzrálo až po dopsání recenze, ovšem dnes mohu s čistým svědomím prohlásit, že In Vain přinejmenším vyrovnali vysoko stanovenou laťku minulých alb. V současném mladém progresivním (death) metalu opravdu nevidím žádnou jinou kapelu, která by s vyzrálostí mnohem zaběhlejších formací dokázala tvořit takto chytrou a náročnou hudbu, která je však zároveň snadno poslouchatelná. "Ænigma" je navíc vyrovnanější než její předchůdci a skladba "Floating on the Murmuring Tide" veškerou dosavadní tvorbu kapely dokonce překonává. Bez váhání nejlepší tvrdě metalová nahrávka roku.

Přestože jsem nejnovějšímu počinu jedné z nejnadějnějších progmetalových kapel dneška udělil před pár měsíci v recenzi vysokých 9,5 bodu, nemůžu se ubránit lehkému zklamání. "The Mountain" je po všech stránkách výtečná deska, kterou je radost poslouchat od začátku do konce klidně několikrát po sobě, ovšem poté na ni snadno zapomenete a stihnete třikrát projet zbytek diskografie kapely, než o ni opět znovu zavadíte. Pokud ji však postavíte izolovaně a nebudete brát v potaz její starší sourozence, jistě vás ani v nejmenším nezklame. Technicky brilantní progresivní metal, který se nebojí čerpat z historie žánru, ale zároveň nepostrádá vlastní ksicht, bohužel stále není tak častý, jak bychom chtěli.

5. Deafheaven - Sunbather
O poslední pozici se v mé hlavě spustil krutý boj mezi moderním black metalem v podání Deafheaven a taneční parádou od Daft Punk. Vyrovnaná kvalita všech skladeb i žánrové zaměření tohoto blogu mě však nakonec přeci jen popostrčilo směrem k americkým hipsterům. Deafheaven na "Sunbather" kouzlí s atmosférou, představují světu zcela novou "romantickou" stránku svého žánru, aniž by zároveň polevili z nekompromisních temp a uřvaných vokálů. Propojení čtyř delších skladeb třemi kratšími uvolněnějšími kusy funguje dokonale, vzniká tak most mezi agresí a jemnou elegancí, což je ostatně trefný popis celého alba. Oproti nejistému "Roads to Judah" představuje "Sunbather" ohromné zlepšení.

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden - A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Zcela záměrně jsem výběr nejlepších českých alb nechával až na úplně poslední možnou chvíli, protože jedna z mnou nejočekávanějších desek roku vyšla až na jeho úplném konci. Heiden nepřekvapili a po zásluze vyskočili hned na první příčku. "A kdybys už nebyla, vymyslím si tě" navazuje přesně tam, kde "Dolores" skončila, a to jak v hudebním vývoji směrem od tvrdosti k atmosféře, tak ve vzrůstající (už tak dost vysoké) kvalitě. Čerstvé novince bych vytkl snad jen jedinou věc - že je tak nesmírně krátká. Jejích čtyřicet minut uteče až moc rychle, ovšem nic vám nebrání stisknout replay. Já tak udělal mnohokrát.

2. Vanessa - Antidotum
Po loňském sólo albu Bruna Ferrariho jsem letos poprvé okusil i tvorbu jeho domácí formace Vanessa a nebyl jsem ani přinejmenším zklamán. Tvrdá elektronika vládne na "Antidotum" pevnou rukou, svou formu však mění skladbu od skladby. Z industriálních končin se stane kovaná diskotéka, jež o kousek dál přejde v brutální psychedelii. Skvělé propojení elektroniky s živými bicími a kytarou doplňují precizní texty Samira Hausera, celé to pak nejlépe zní, když pustíte aparaturu opravdu hodně nahlas. Vanessu zkuste i pokud elektroniku nemusíte, zaručeně vás dostane.

Neřadový počin roku: Anathema - Universal
Zatímco o výjimečná dlouhohrající alba letos člověk nezakopával zrovna každý den, v neřadových počinech to vřelo mnohem víc. I přes množství skvělých EP však musím ocenit nahrávku z koncertu britské Anathemy z bulharského Plovdivu. Hudba této kapely je emotivní záležitost i z desky, ovšem když se spojí s orchestrem, vznikne vskutku dokonalý zážitek, byť jsem ho mohl okusit jen zprostředkovaně formou záznamu "Universal". Jestli máte chuť na pořádný doják, kašlete na televizní seriály a zprávy na Nově, pusťte si koncert Anathemy.

Artwork roku: Pharmakon - Abandon
Hudba, kterou Margaret Chardiet prezentuje na svém (velice krátkém) debutovém albu "Abandon", je v mnoha ohledech extrémní. Elektronika tepe v monotónním průmyslovém rytmu a počítačově modulovaný vokál nijak nezjednodušuje posluchačovo utrpení v tom chladném a brutálně přesném lisu, který nemá tlačítko nouzového zastavení. A podobný je i obal alba. Zaručeně na něj budete chvilku zírat, než ho celý poberete. A přitom je tak primitivní.

Pro klid duše jsem se letos všem shitům snažil vyhýbat obloukem. Od recenzenta to může sice být poněkud alibistické tvrzení, ale život je prostě moc krátký na to, aby člověk úmyslně poslouchal sračky. Jedno z mála alb, které jsem tak během roku dobře poznal a přitom je bez pochyb výjimečně špatné, je "The Nexus" Švédů Amaranthe. Ti se tak hrozivě snažili vytvořit chytlavé a trendy album, až ze sebe vytlačili beztvarý blob, který bych dnes poslouchal s menší radostí než lecjakou televizní hudební hitparádu. A kdo mě zná, tak ví, že klesnout pod úroveň televizních hitparád u mě není jen tak jednoduché.

Zvolit koncert roku pro mě není vůbec těžké. Owena Palleta jsem začal poslouchat pár dní před pražským vystoupením, jen abych měl tušení, co mě v MeetFactory čeká. A co mě z počátku z alba moc nebavilo, jsem si naživo bez váhání zamiloval, a svou lásku poté přenesl i na dříve zneuznanou studiovou tvorbu. Nic však nepřeková ten skvělý zážitek z onoho srpnového večera, kdy vše prostě klapalo přesně, jak mělo.

Videoklip roku: Steven Wilson - The Raven That Refused to Sing
Oba videoklipy z letošního alba Stevena Wilsona jsou mistrovské kousky, ovšem ten starší k titulní skladbě je přeci jen o něco lepší záležitostí. Jednoduchá animace naprosto precizně doplňuje smutnou skladbu o ztrátě milované osoby a nezastavitelném stárnutí, u které i ten největší tvrďák uroní slzu či dvě. Nádherná píseň z nádherného alba dostala i nádherný videoklip.


Potěšení roku: Swans - Soundtracks for the Blind
Potěšením roku není v mém případě zmíněné album, které je dnes již 17 let staré, ale skutečnost, že jsem ho konečně objevil. Swans jsem si totiž oblíbil až loni s úžasným počinem "The Seer" a prokousání se diskografií mi zabralo (a ještě zabere) nějakou dobu. K "Soundtracks for the Blind" jsem se tak dostal až letos a povím vám, srazilo mě na kolena. Experimentální, náročné, geniální. A pak je tu "The Sound", třináctiminutový post-rockový kolos a možná nejlepší píseň, jakou jsem kdy slyšel. Jen ona samotná by si zasloužila titul potěšení roku, kdyby na to došlo.

Zklamání roku: nechuť k poslechu nových alb
Kdo si všímá autorů v záhlaví recenzí na tomto webu, možná postřehl, že za posledních pár měsíců takřka nepíši. Není to náhodou, zklamáním roku jsem totiž v jistém ohledu já sám. Lidstvo dnes a denně chrlí tisíce alb, mezi nimiž budou bezpochyby klenoty. Mě však po letech omrzela role toho, kdo poslouchá vše, co mu přijde pod ruku, aby tyto klenoty vyhrabal. Zpohodlněl jsem a mnohem radši poslouchám jen to, co mi vybraná skupina lidí a webů doporučí, a ani to nemusí být aktuální záležitost. Proto se letos moje hudební knihovna rozrostla o více alb ze sedmdesátek než z aktuálního roku. Sám jsem naprosto spokojen, ale psát se o tom nedá.

Zhodnocení roku:

Rok 2013 byl co do hudební nadílky (můžu-li vzhledem k výše zmíněným okolnostem soudit) poměrně průměrný. Zatímco loni i předloni bych sestavil dobrou dvacítku nejlepších alb (která poslouchám dodnes), letos nebyl téměř problém nacpat všechny výjimečné desky do pětice výše zmíněných počinů. I tak ovšem několik skvělých alb vyšlo a já navíc objevil mnoho klenotů z dob již dávno zapomenutých, jichž si cením možná i více než alb aktuálních. Mrzí mě však meziroční úbytek kvalitních počinů na české scéně, kde to loni doslova vřelo perfektními alby. Můj dlouho plánovaný nákup gramofonu jsem sice nakonec odložil na dobu neurčitou, ovšem i tak mi do sbírky přibylo několik krásných černých i pestrobarevných placiček, z čehož mám radost dnes a denně. A hlavně: Sicmaggot nezadržitelně roste (i bez mého většího přispění), což je záležitost, která by jednoduše neměla být opomíjena. V tomto ohledu rok 2013 asi ani lepší být nemohl.

Prdovous:


Top5 2013:

První místo je bez debat a naprosto jasné. Případní útočníci totiž pro sebe obsadili obě příčky v rámci domácí scény, nezbývá tedy než neváhat a korunovat počin amerického dua z karavanu. Víc než hodina totálního výplachu mozku, atmosféry nekompromisní ruské zimy a žalostného vokálu Gazelle Amber Valentine vyprávějícího pohnuté osudy válkou demolovaného Volgogradu. Hustý, bahnitý sludge v tom nejlepším slova smyslu.

Souboj u druhé místo už byl mnohem více na hraně, přesto jej o ždibec vyhráli In Vain. "Ænigma" je zkrátka neskutečně pestrá, ať již po stránce instrumentální nebo, a to především, po stránce vokální. Symfonie pěti hlasů nejrůznějších kvalit je asi to nejlepší, co jsem v rámci pěveckých výkonů za poslední dobu slyšel, a myslím, že v tomto ohledu "Ænigma" jen tak něco nepřekoná. Mimo nesporné kvality mi ale deska prostě přirostla k srdci a stále si ji s radostí poslechnu. Osobně jsem doufal, že z podobného soudku bude i letošní Ihsahnův počin "Das Seelenbrechen", ten mě však zdaleka tolik neoslovil.

Třetí příčka patří pagan metalovému eposu "Roots" z dílny jednočlenného skotského projektu Ársaidh (v současnosti přejmenovaného na Saor), který se umístil opravdu jen těsně pod In Vain. Splňuje prakticky vše, co od kvalitního pagan metalu očekávám: kvalitní melodie, silnou atmosféru, vyspělost, a aby toho nebylo málo, přidává navrch post-metalové vlivy. I přes solidní konkurenci (Mael Mórdha, Falkenbach, ale třeba i Summoning) si troufám tvrdit, že jde o nejlepší desku v rámci žánru.

4. Samsara Blues Experiment - Waiting for the Flood
Čtvrté místo bylo v rozhodování asi nejtěžší. Kandidátů o něj bylo požehnaně, bramborovou pozici si u mě tento rok odnáší "Waiting for the Flood" od německé čtveřice zovoucí se Samsara Blues Experiment. Obě předchozí desky jsou po proniknutí silně návykové a pro letošní novinku platí nemlich to samé. Barvité kompozice pohybující se na hranici stoner rocku, psychedelie, vlivů současného bluesu a progresivního metalu vás prostě pohltí, a i když skončí, stále se vás zdráhají pustit ze svých spárů.

Poslední místo patří ambientu. Již z počátku roku se o slovo přihlásila Wardruna s vynikající atmosférickou deskou "Runaljod - Yggdrasil" a jistojistě by obsadila první místo… nebýt jednoho milého proma v podobě druhého počinu slovinského projektu Kajkyt. Silně hypnotický, minimalistický dark ambient mi jednoduše učaroval a vcelku pravidelně mě od té doby posílá do říše snů.

CZ/SVK deska roku:

Naprostá magořina hodná psychiatra. A zároveň nejlepších devadesát minut noisu, jaký kdy na našem území vůbec vzniknul. Podobné prasečiny mi nevadí, ale nikdy bych do sebe neřekl, že budu schopný dát hodinu a půl v kuse bez problémů. Zelená kazeta ve žlutém obalu však skrývá víc, než by člověk tušil a očekával.

2. Heiden - A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Podzimní náladovka. Krásná. Heiden se opět povedla deska, která se mi přesně trefila jak do nálady, tak do vkusu. Podle očekávání jde o desku vyzrálou, dospělou, utopenou v melancholii opadaných stromů a chladného slunce. Kverd se za ty dva roky prozpíval k poloze, která mu opravdu sluší. Když pominu předchozí "Orh Oxctasasavxixtibi", která je vážně zjevením z docela jiného světa a nachází se za hranicemi veškeré konvenčnosti, je pro mě "A kdybys už nebyla, vymyslím si tě" nejlepším domácím počinem letošního roku.

Neřadový počin roku: Caspian - Hymn for the Greatest Generation
Když na konci srpna odešel do věčných lovišť basák Chris Friedrich, s kapelou to pořádně zamávalo. Sebrali se však a na 11. listopadu vydali půlhodinové EPko "Hymn for the Greatest Generation". Silně náladové tři nové skladby působí po poslední desce "Waking Season" velmi živě a rozmanitě, bezezbytku však reflektují události, se kterými se musela kapela vypořádat a které řádně zjitřily city jejích členů. Zbylé tři skladby, z nichž jedna je jakýsi nástřel a zbylé dvě remixy starších věcí, mohly být klidně vynechány, i tak bych ale těžko hledal EPko, které ve mně zanechalo hlubší otisk.

Artwork roku: Heiden - A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Kdybych měl vybírat největší humus roku, prostě bych sem hodil přebal "Okkult" od Atrocity, protože takový paskvil svět neviděl. Pravým opakem je pozralé úvaze (a vyřazení několika vážně krásných artworků) akvarel ze štětce Luďka Řezáče, jenž zdobí přebal "A kdybys už nebyla, vymyslím si tě" brněnských Heiden. Labuť letící nad jezerem bezezbytku vystihuje onen smutek a prchlivou, melancholickou podstatu desky, pro kterou jsem si jej za ten krátký čas oblíbil.

Tak jo. Nečekal jsem, že se o tenhle post strhne taková mela, ale i ti nejzavedenější producenti sraček jako Amon Amarth, HIM nebo Atrocity se staženými ocasy zalezli do nor, když se na scéně objevila eponymní debutovka italských Lunar Explosion. Asi nemá cenu říkat víc, než že je to ultimátní kýbl hoven, ale i tak dodám, že v něm krom zmíněných exkrementů najdete plavat i koncentrát nudy, skladatelské bezpohlavnosti a tak špatného zvuku, že byste si raději upilovali uši, než poslouchat tohle. Radši ticho.

Trojice pocházející odkudsi z Alfa Centauri versus zakřiklý Japonec, který si i v dospělosti hraje s arzenálem složeným výhradně z dětských nástrojů? Správně, průkopníci českého vesmírného programu Gurun Gurun soupeřili s následující Asunovou regresí sahající až do předškolního věku, navrch spojenou s exkurzí do děcáku pro psychopaty. V závěru si všichni čtyři zúčastnění smířlivě podali ruce ve společné performanci, aby poté mohli odletět na létajícím koberci kamsi mimo realitu. Něco tak ujetého prostě zažijete nanejvýš jednou do roka, pokud vůbec, takže takhle dvojice jmen je pro letošek jasnou volbou.

Videoklip roku: Altar of Plagues - God Alone
Originální klip v rámci metalové produkce, která bývá na jedno brdo, vždy potěší. Na konci roku jsem se velmi těšil na oznámené klipy od Behemoth k písni "Blow Your Trumpets Gabriel" a od Alcest k singlu "Opale". První jmenovaný z produkce Grupy 13 byl netradičně slabý, nemastný, neslaný; klip k "Opale" mne zaujal mnohem víc. Barvičky, jemná symbolika a snivá atmosféra skvěle korespondující s hudbou je vážně pěkná, pak jsem si ovšem vzpomněl na snímek doprovázející "God Alone" z poslední desky již neexistujících Altar of Plagues a bylo vymalováno. Chaotická choreografie a mírná epilepsie podtrhující zlý vokál Davea Condona a ještě o něco temnější hudbu je zkrátka jasným favoritem.


Potěšení roku: letní festivaly
Letos jsem absolvoval tři, přičemž na mysli mám dva z nich - Hradby Samoty a Brutal Assault. Na obou z nich jsem byl prvně v životě, oba z nich ve mně zanechaly veskrze pozitivní dojmy. Hradby Samoty nabídly skvělé sety :Of the Wand and the Moon:, Táboru Radosti nebo improvizované vystoupení Deutsch Nepal, to vše navíc v krásném prostředí hradu Veveří. Brutal Assault mě příjemně překvapil velmi dobrou organizací, a i když mě občas štvaly davy lidí, skvělý výběr kapel veškerá negativa dokázal zvrátit takovou silou, že je snad ani nejde brát v potaz. Úžasná vystoupení takových uskupení jako Solefald, Primordial nebo kulervoucích Cult of Luna mi v živé paměti ještě nějakou dobu zůstanou.

Zklamání roku: smrt Chrise Friedricha
Vzhledem k předchozímu odstavci by se mohlo zdát, že o nějakém zklamání letos nemůže být řeč. Jenže chyba lávky, i tak se našlo několik nepříjemností. Možná i to slovo zklamání není tak docela vhodné, vzhledem k charakteru věci. Totiž vzhledem k smrti baskytaristy Caspian, kterého jsem tu již jednou zmínil. Chris Friedrich byl jedním z klíčových členů téhle americké party, kterou toliko chovám v oblibě pro jejich jemný, melancholický post-rock. Vhodnější by tedy bylo říci, že mě jeho ztráta především mrzí, velmi podobným způsobem jako třeba ukončení činnosti legendárních Cathedral. Zkrátka něco končí a naděje na obnovu je v obou případech rovna nule. Téměř by se chtělo říci, že jde o konce v nejlepším, jakkoliv jsou zatraceně hořké…

Zhodnocení roku:

Rok 2013 se pro mě nese především v pozitivním duchu, co se hudby týče. Střetnul jsem velmi pěkný počet kvalitních desek, kterých bylo rozhodně více než těch nekvalitních a vyloženě špatných. Jasně, odpadní materiály by se taky našly, nesnažím se tvrdit opak, ostatně sám jsem jich pár recenzoval a minimálně stejný počet negativních reakcí jsem si přečetl v reakcích kolegů. I tak mi ale v hlavě utkvěly spíše ty světlé okamžiky letošní tvorby (domácí i světové) - a že jich vážně není málo. Rovněž mě velmi těší, že díky promům zasílaným do redakce jsem si rozšířil obzor o několik velmi kvalitních uskupení, ke kterým bych se nejspíše jen tak nedostal. Zažil jsem rovněž solidní kvantum dobrých a výborných koncertů, přičemž vyloženě špatný z těch dvaceti nebyl ani jeden. Totéž můžu v podstatě tvrdit i o navštívených festivalech. Kolem a kolem tedy mohu považovat letošní rok za úspěšný.

Redakční eintopf #58.2 - vánoční speciál 2013

24. prosince 2013 v 16:34 | Monsterfuck

Kaša:


Top5 2013:

Celkem jednoznačně, bez jakýchkoli pochyb, volím jako svou letošní jedničku třetí sólové album Stevena Wilsona. Je jedno, jestli bych mluvil o nejlepším, nejoblíbenějším nebo nejposlouchanějším albu letošního roku, v žádném ohledu se pro mne nenašel nikdo, kdo by se Wilsonově opusu přiblížil. Přestože jsem se v recenzi zdráhal udělit absolutní hodnocení, zpětně už mi těch 9,5 bodů přijde málo na docenění něčeho tak dokonalého, čím své fanoušky letos britský génius poctil. "The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)" se během necelého roku zařadilo mezi má nejoblíbenější alba vůbec, což snad mluví za vše.

Na svém druhém albu "Infestissumam" se tajemným Ghost podařilo nejen navázat, ale překonat skvostný debut "Opus Eponymous" a dotáhnout představu obskurního retro rocku skoro do úplné dokonalosti. Skladby jsou promyšlenější, na druhou stranu hitovější, a to aniž by deska trpěla na nedostatek sedmdesátkové atmosféry. Od začátku do konce se pálí jednou trefou do černého za druhou a singlová "Year Zero" v mém osobním žebříčku figuruje hodně vysoko v pomyslné kategorii "Skladba roku".

Zjevili se sice z ničeho nic, ale o to působivěji "Monomyth" funguje. Protože se nepovažuji za fanouška instrumentálních alb, tak bych nikdy nevěřil, že instrumentální progresivně psychedelický rock s prvky krautrocku může tak bavit. Monomyth mě přesvědčili, že to jde, a i přes hodinovou stopáž neupadá album do stereotypu, protože překvapivými momenty se nešetří a skladby jsou fantasticky vystavěné. Velké překvapení, dost možná největší letošní.

I navzdory faktu, že je Ihsahn na "Das Seelenbrechen" jiný, je to stále on a s originalitou sobě vlastní dokazuje, že vlastně nemá komu co dokazovat. Jeho letošní sólovka je natolik svojský počin, že by to do něj člověk ani neřekl. Od konzervativnějšího začátku, jenž stejně znamená od předchozí tvorby posun stranou, až po vyložené experimenty v druhé polovině stopáže, je to deska semknutá, vyrovnaná a hlavně se velmi dobře poslouchá. Už teď se těším, s čím se Mistr vytasí zase příště, ale pokud by jeho aktuální podoba neměla být jen jednorázovým výletem, tak bych se zas tak moc nezlobil.

Death metalové album roku. Na záda mu sice dýchají Carcass se svou "Chirurgickou ocelí", ale na polního maršála Erwina Rommela, jemuž se Hail of Bullets na svém třetím albu věnují, nakonec nedosáhli. Přestože je "III: The Rommel Chronicles" třetím albem v řadě a vlastně přináší už potřetí totéž, tak to neznamená, že by kvalita šla do kytek. Martin van Drunen a jeho bojová jednotka drtí vše, co jim přijde do cesty, a mě svým třetím počinem definitivně zlákali do svých řad.

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Po skvělém "Triumvirátu" je tady ještě lepší "मृत्यु का तापसी अनुध्यान". 50 minut zničujícího a velmi chytře laděného black metalu se svěžími motivy východní hudby letos v našich luzích a hájích nemělo konkurenci. Čekal jsem sice dobré album, ale i přesto mě Cult of Fire překvapili. Hudební posun od minulejška je patrný a skladby jsou sofistikovanější a pro mne zajímavější. Moct volit česká alba i do královské kategorie Top5, tak by se na Cult of Fire s velkou pravděpodobností dostalo.

Dan Friml dlouho patřil k mým favoritům této kategorie, protože jeho futuristický metal plný odkazů na Strapping Young Lad a Fear Factory je mi velmi po chuti. Na poslední chvíli vstoupili do boje ještě Inferno, jež jsem ještě před týdnem chtěl napsat na druhou příčku, ale Mean Messiah jsou mi hudebně přeci jen o něco blíž, a protože mi, na rozdíl od Inferno, přichystal Dan se svým projektem pověstný wow-efekt, tak mu nakonec dávám přednost. Těším se na druhou desku, která by mohla přijít dřív než za sedm let, jež zabraly přípravu "Hell"...

Možná je to dáno tím, že jsem neřadovým počinům letos nevěnoval tolik pozornosti a vlastně mě krom pár živých DVD nenapadá jiný kandidát na vítěze této kategorie, ale tím se nesnažím nijak snižovat váhu kvality "What Once Was... Liber III". To je totiž přesně takové, jaké já od klasického black metalu očekávám. Ortodoxní, ale zajímavé. Animální, ale do detailu promyšlené. Blut aus Nord tohle zvládají na jedničku, takže i proto vybírám jejich třetí pokračování linie "What Once Was…".

A je tu opět ten Steven Wilson. U "The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)" však nehodnotím pouze titulní obal, ovšem celou grafiku, jež stojí na práci Hajo Muellera. Každá skladba je znázorněna svým vlastním výjevem, z nichž některé pak naplno vizuálně rozvedla Jess Cope ve videoklipech, o nichž ještě padne zmínka. Abych pravdu řekl, vždy jsem si myslel, že Lasse Hoile je jediný člověk, který je schopen vyjádřit Stevenovy hudební ambice obrazově, ale teď vím, že jsem se mýlil, a Hajo Mueller je toho důkazem.

Do poslední chvíle jsem váhal mezi trojicí "Lotus Island" od Black Light Burns, "Future Memories" od Secrets of Sin a "Údolím sviní" Aleše Brichty. Přestože jsem novinku českého zástupce slyšel ze všech tří počinů nejméně, jedná se o jediné album ze všech tří, u něhož jsem si 100% jistý, že nebudu mít nikdy chuť si to zopakovat, protože tohle je prostě špatné od začátku do konce. Ve všech ohledech. No, ony jsou špatné všechny tři, ale Brichta mě prostě zklamal. Smutné, kam až se legenda české scény propadla...

Četnost mnou psaných koncertních reportů napovídá, že nepatřím mezi lidi, kteří vymetají každý koncert v okolí, takže letos vlastně ani nemám z čeho pořádně vybírat. Nicméně, Amorphis na nedávném Zimním Masters of Rock ve Zlíně podali skvělý výkon, který jsem si užíval po celých 90 minut jejich vystoupení. Přesně takhle si představuji halový koncert kapely, jež je ve fantastické formě a hnána skvělým publikem. Výběr songů bez problémů, zvuk podrhoval detaily jejich melodiemi protkané tvorby, takže ve všech směrech skvělý zážitek.

Videoklip roku: Steven Wilson - Drive Home
Mám takový dojem, že "klasické" videoklipy už mi lezou krkem, takže stejně jako loni, i letos to u mě suverénně vyhrál animovaný počin, tentokrát k písni "Drive Home" z opěvované sólovky Stevena Wilsona. Jess Cope a její tým se letos blýskla hned dvojicí klipů k tomuto albu a oba jsou bezchybné, ovšem "Drive Home" s příběhem novinového panáčka mě zasáhlo víc. Po zhlédnutí making of, tedy klasického dokumentu ze zákulisí o vzniku videa, kde člověk poodhalí, kolik to muselo dát práce, jsem nemohl jinak.


Potěšení roku: Children of Bodom
Upřímně řečeno už jsem ani nečekal, že se od Children of Bodom dočkám slušného alba, ale "Halo of Blood" s odstupem nějakého toho měsíce stouplo v ceně a i nyní se k němu celkem pravidelně vracím. Nejlepší album Alexiho party za posledních 10 let tak nemůže v tomto výběru chybět, a protože na Top5 to zdaleka není, tak potěšení roku je jasná volba.

Zklamání roku: Black Sabbath
Pominu-li nešťastné úmrtí, které scénu každoročně zasahují, tak hudebně mě nejvíc zklamali Black Sabbath s jejich návratovým albem "13". Ruku na srdce. Tahle deska prostě smrdí průměrem, a i když nadšené recenze a ohlasy nebraly konce, tak ve skutečnosti se jedná o přefouknutou bublinu, která vzhledem k potenciálu jména kapely mohla dopadnout líp, ale výsledek je průměr krčící se pod velikostí legendárního jména, nic víc.

Zhodnocení roku:

Krom klasického konstatování, že letos vycházela alba jak silná, tak slabá, si dovolím tvrzení, že letošek nebyl vůbec špatný, podepřít seznamem alb, která si své místo v Top5 nevysloužila jen o prsa africké dálkařky. Kapely jako Carcass, Cult of Luna, Hell, Hypocrisy, Kvelertak, Motörhead, The Dillinger Escape Plan, Oranssi Pazuzu či Voivod letos vydaly skvělé desky a potvrzují tak fakt, že ne všechny velké skupiny usnuly na vavřínech a spoléhají na neutuchající loajalitu fanoušků k setrvačnosti jejich studiové tvorby. Jen tak dál.
P.S.: Jsem jediný, nebo vám taky přijde, že letos chyběla nějaká thrashová pecka, která by vyloženě vyčnívala?
P.P.S.: Megadeth se sračkoidním "Super Collider" fakt nemyslím (smích).

nK_!:


Top5 2013:

Tak první místo je letos bez diskuzí jasné. Kdo nás čte pravidelně, musel si všimnout, jak jsem byl z této desky nadšený. A hle, skoro půl roku od vydání a závislost ne a ne zmizet. Zbytek redakce je tedy zcela jiného názoru a přesvědčení, ale to mi nemusí vadit - přeci jen jde o můj soukromý žebříček (ještě štěstí že neděláme nějaké redakční průměry, uf...).

Kdyby nevyšlo "The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1", byli by Ghost pro tento rok jasnými vítězi, leč nestalo se tak a "Infestissumam" u mě obsazuje krásnou stříbrnou pozici. Retro dneska prostě frčí.

V Dánsku se blýská na fenomenální časy. Alespoň pro sebranku Volbeat, která každým dalším albem potvrzuje, že se zcela oprávněně začíná ve své zemi řadit mezi absolutní metalovou špičku. Není se čemu divit, "Outlaw Gentlemen & Shady Ladies" se povedlo a podle mého skromného názoru se jedná o vůbec nejlepší materiál, který kdy Volbeat natočili.

Obměna na postu frontmana přinesla své ovoce a po několika silně zavánějících fošnách se Drowning Pool vytáhli a dobyli koncertní pódia svou těžkotonážní novinkou "Resilience". Uvidíme, jak dlouho jim ta bujará energie a nový zpěvák vydrží.

Jedno z velkých překvapení. Brian "Head" Welch, který v minulosti (a vlastně v současnosti už zase taky) hrál svoje kytarové party v KoRn, vydává novou sólo desku a je to neskutečná bomba! Ze své domovské formace si vzal jen to nejlepší a ostré riffy doprovázené neméně drsným vokálem sype jako esa z rukávu. Doporučuji, pokud se vám povedlo tuhle nahrávku minout.

CZ/SVK deska roku:

1. Trautenberk - Hladová srna
Kapelku Trautenberk znají asi především Klatováci nebo podobná Plzeň-friendly sebranka, ale vězte, že jemnostpán se začíná postupně roztahovat i mimo náš skromný okres (kraj). Ve stručnosti pro seznámení: Trautenberk je "tanzmetalová" formace, která si z ničeho nebere servítky a její vystoupení jsou živelná a neskonale zábavná. Je to taky dost vidlácké (aby ne, když jsou jednotliví členové přestrojeni za postavy ze známých "Krkonošských pohádek"), ale proč ne, když je to tak extrémně chytlavé? Navíc u nás letos nevyšlo skoro nic zajímavějšího.

2. Under the Surface - Ressurection
Mladá partička muzikantů z Valašského Meziříčí vydala letos svůj debut a v mé recenzi si odnesl poměrně vysoké hodnocení v podobě sedmi a půl bodu. Za touto známkou si stojím a volím tak Under the Surface jako druhý nejlepší český opus, který jsem měl letos možnost slyšet. Musím se ale přiznat, že je to částečně kvůli tomu, že jsem zkrátka nic moc jiného neměl možnost posoudit.

Neřadový počin roku: Rotten Sound - Species at War
Je libo trochu poctivého grindu? Rotten Sound, přežívající na grindové scéně už více než dvacet let, přišli s dalším ze svých očekávaných EP a opět se trefili přímo do černého. Letní vystoupení na Brutal Assaultu tomu bylo nejlepším možným důkazem.

Artwork roku: Hentai Corporation - The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage
Nemám slov. Potřeba vidět. Potřeba zažít. Chvíli pochybovačně kroutit hlavou. Poddat se. S přebalem debutovky Hentai Corporation je to zkrátka stejné jako s jejich koncerty. Ale tohle fakt nepobírám. Zatím.

Škwor, který mají všichni rádi (autora nevyjímaje), bohužel v posledních letech plodí jen samé šitózní omrdávky a "Sliby & lži" jsou jasným důkazem kompletního autorského vyhoření. No tak, chlapci, máte přece na víc!

Původně jsem sem chtěl umístit koncert Coal Chamber, který se uskutečnil pod hlavičkou letošního Basinfirefestu ve Spáleném Pořící. Také jsem se na něj nejvíce těšil. Ale Hatebreed mi živě naprosto vyrazili dech a takovou atmosféru jsem nečekal ani ve snu. Příští rok znovu právě na Basinfirefestu! Yeah!

Videoklip roku: Red Fang - Blood Like Cream
Red Fang - kapela s nejlepšími videoklipy na světě - dostála slibů a předčila veškerá možná očekávání. Zombie apokalypsa? Nuda. Zombie se kupodivu k prasknutí neládují mozky, ale snaží se vychlemtat všechno pivo na světě? Maximální nářez!


Potěšení roku: úspěch reunionu Black Sabbath
Asi to už nikdo nečekal, ale dědoušci z Black Sabbath prostě válí a lidi je neuvěřitelně žerou. Nová řadovka, velké koncertní turné (které se bohužel neobešlo bez drobných komplikací), živák a skoro-původní sestava, ze které vitalita čiší jako z nikoho jiného. Ale přeju jim to, bez nich bychom nemohli poslouchat hudbu takovou, jakou ji dnes známe. Palec nahoru.

První část "House of Gold & Bones" mě vážně bavila a o to více jsem upíral slechy ke dni, kdy mělo vyjít pokračování. Byl jsem zklamán. Chlapci si trochu vyspravili reputaci svým pražským vystoupením, ale deska prostě nic moc. Nic moc.

Zhodnocení roku:

Oproti loňsku se letošní rok vydařil přesně podle mého vkusu. Vyšlo mnoho zásadních alb, měli jsme možnost zažít u nás nespočet vynikajících koncertů (či festivalů) a výhled do budoucna je ještě lepší. Nejvíce se asi těším na rakouský Novarock, na který se pojedu podívat vůbec poprvé. Čekejte reportáž. Už aby bylo zase léto!

Redakční eintopf #58.1 - vánoční speciál 2013

24. prosince 2013 v 15:01 | Monsterfuck
Opět po roce přichází již tradiční vánoční eintopf, v jehož rámci se naše redakce ohlíží za tím, co se dělo na hudební scéně v (téměř) uplynulém roce. Oproti loňskému modelu tentokrát neproběhly žádné změny, takže opět každý redaktor volil pět nejlepších zahraničních desek, dvě z české a slovenské scény, nejlepší neřadový počin, obal, koncert a videoklip, nejhorší počin roku (familierně pojmenovaný "shit roku"), potěšení, zklamání a nakonec slovní shrnutí. Jen dodejme, že klikem na jednotlivé podnadpisy se přesunete na příslušné recenze, reporty a další články, které s tím či oním souvisejí. Tak hurá na věc...

Monsterfuck:


Top5 2013:

1. Monomyth - Monomyth
Naprostý vrchol letošního roku je pro mě zcela jasný. Debutová deska Nizozemců Monomyth byla na první pohled možná malinko nenápadná, ale velice rychle z ní vyrostl naprostý skvost. Opojný instrumentální krautock, úžasná pohlcující atmosféra, fantastický vintage zvuk a jedna naprosto fenomenální hodina hudby. Když prohlásím, že žádné jiné letošní album na mě nezapůsobilo takovýmhle způsobem, rozhodně to bude pravda - podobně jako mě loni naprosto odrovnali Aluk Todolo, letos se to povedlo právě Monomyth.

2. Oranssi Pazuzu - Valonielu
Taktéž druhá příčka je dost jasná - Oranssi Pazuzu se v mých celoročních shrnutích pravidelně objevují od té doby, co začali vydávat desky, ale nemůžu si pomoct, tohle je prostě přesně ten druh muziky, který mě oslovuje a který chci poslouchat - inteligentní, netriviální, originální, hypnotická psychedelická atmosféra, která ovšem nestojí na místě. I na "Valonielu" jsou Oranssi Pazuzu opět jiní, ale pořád sví a nezaměnitelní. Tohle je jedna ta "moje" kapela - a toho opravdu hodně cením.

3. Darkestrah - Манас
Darkestrah tu jednoduše nesmí chybět, Darkestrah jsou totiž pro mě naprosto srdeční záležitostí a takřka bez výhrad zbožňuji téměř vše, co kdy vydali - a u "Манас" je tomu stejně tak. Čekání na tuto desku bylo až přespříliš dlouhé, ale když už konečně vyšla, ten nezaměnitelný orientální feeling, kvůli němuž mám Darkestrah tak rád, tam pořád byl a pořád byl v excelentních hudebních odyseách s dechberoucí působivostí. Jasně, možná to není naprosto geniální a nepřekonatelný "Epos", který u mě platí za jednu z nejlepších desek všech dob, ale pořád je to nahrávka natolik silná, že pro mě za sebou nechala všechna letošní alba s výjimkou dvou výše zmíněných.

4. Laburinthos - Augoeides
Po všech směrech vysloveně nádherná záležitost! Popravdě řečeno stále tak trochu nemám ponětí, co Laburinthos hrají, budeme-li se bavit o žánrech, snad nějaký experimentální folk rock, kdo ví, ale jedno vím zcela jistě - tato rumunská pětice natočila opravdu klenot, jenž mě dostal na kolena svou překrásnou atmosférou, unikátním a jedinečným zvukem, který jsem snad nikdy v životě jinde neslyšel, a působivým expresivním projevem zpěváka Tonyho Flandorfera. Obrovská škoda trochu chudšího originálního nosiče, ale jinak jeden z jasných vrcholů roku. Jednoduše klenot.

5. Blutengel - Monument
O poslední místo v top5 byl boj a původně jsem se rozhodoval snad mezi šesti black metalovými alby, nakonec jsem však stejně skončil u popem nasáklé německé gotiky… Nemůžu si ale pomoct, protože "Monument" mě stále neustále baví, obsahuje několik extrémně skvělých skladeb a zbytek rovněž není žádnou vatou, nýbrž parádním materiálem. Kdybych měl nějaké počítadlo, které by mi měřilo, kolikrát jsem si jakou desku pustil, vím jistě, že novinka od Blutengel by v letošním roce byla na předních pozicích.

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान
První polovina roku byla na československé scéně taková ne úplně silná, ale od podzimu se už ty kvalitní nahrávky začaly rojit, a i když jich je samozřejmě víc, co by stály za zmínku, absolutním králem je pro mě jedna jediná. Mocní Cult of Fire dokázali bez zaváhání navázat na fantastický debut "Triumvirát" a i na své druhé desce "मृत्यु का तापसी अनुध्यान" přinášejí black metal, který suverénně patří k tomu nejlepšímu, co kdy na našem území v rámci tohoto žánru vzniklo. Spousta fenomenálních momentů, unikátní orientální prvky z indické kultury a ojedinělá atmosféra, která tady v českém black metalu ještě nebyla. Extrémně silná deska.

2. Inferno - Omniabsence Filled by His Greatness
Ani o druhé pozici není radno pochybovat - stálice Inferno, jež dlouhodobě patří na vrchol českého black metalového undergroundu, na své nové desce "Omniabsence Filled by His Greatness" trochu stočila kormidlem pojetí i atmosféry svého black metalu a stvořila tak monument, který je dle mého skromného názoru tou nejpůsobivější záležitostí, jakou kapela doposud stvořila. Album je plné chorobné atmosféry, okultismu a fantastických nápadů v téměř neuvěřitelném množství. Pokud pomineme výše zmíněné Cult of Fire, s nimiž si Inferno mohou podat ruku, pak "Omniabsence Filled by His Greatness" drtí veškerou domácí žánrovou konkurenci rozdílem několika tříd…

Neřadový počin roku: Grayceon - Pearl and the End of Days
Přestože konkurence v podobě nevšedního elektro rocku od izraelských Syndrome a experimentálně rapového EP od netra a We'rewolves byla velká, nakonec jsem se rozhodl jen těsně pro půlhodinovou avantgardní nádheru v podání Grayceon. Oba pánové a jedna dáma mě svojí propracovanou strukturovanou mozaikou hodně otevřené tvrdé hudby se vkusně zakomponovaným cellem a skvělým hlasovým projevem prostě dostali a místo na pozici nejlepšího neřadového počinu roku jim tak v mých očích patří zcela oprávněně.

Artwork roku: Prosanctus Inferi - Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night
Nemůžu sice tak úplně tvrdit, že by mě letos nějaký obal vyloženě posadil na prdel, ale minimálně jeden opravdu skvělý se přece jenom objevil - z obludného výjevu, který zdobí fošnu "Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night" od zámořských black/death metalistů Prosanctus Inferi, totiž odpornost a chorobnost přímo čiší a pro mě osobně se jedná naprosto perfektní obálku pro podobný druh muziky. Když je nemocná hudba, má být nemocný i obal - a to je v tomto případě splněno na jedničku s hvězdičkou.

Shit roku: Lunar Explosion - Lunar Explosion
Za tento rok jsem bohužel slyšel víc sraček, než by mi bylo milé, ale i když jsou věci jako Black Veil Brides, Aleš Brichta Project, Odraedir nebo Škwor docela silná káva a člověk při nich vyhodí tuny zvratků a přijde o miliony mozkových buněk, ještě pořád se jedná o poslouchatelné kusy v porovnání se skvosty od pseudo-experimentálních pseudo-black pseudo-metalistů Ourobiguous, z jejichž majstrštyku "Beholding the Tenth Dragon" jsem se totálně vyblil hned v lednu, a neskutečně idiotských power metalistů Lunar Explosion, jejichž maximálně přijebaná a po všech směrech hovadská produkce mi přijde natolik nechutná, že to jsou právě oni, kdo si podle mě ten titul největšího hovna roku zaslouží.

Koncert roku: Aluk Todolo: Praha - K4, 18.5.2013
Na koncerty jsem měl letos opravdu kliku a viděl jsem dost výborných vystoupení, mezi nimiž asi nejvíce ční geniální Nick Cave v Praze, depresivní Make a Change… Kill Yourself na Phantoms of Pilsen, surový experimentální industrial v podání Corrections House, několik okultních vystoupení na Prague Death Mass (Sortilegia, Hetroertzen, Vemod, Hades Almighty, Mgła) a samozřejmě také Iron Maiden. Naprosto nade vším se ovšem tyčí sklepní psychedelie v podání Aluk Todolo, jejíž opiátový opar mi připravil možná jeden z těch nejsilnějších zážitků, s jakými jsem se kdy v rámci živých vystoupení setkal. Tohle byl koncert, který byl tak fenomenální a uhrančivý, že to prostě ani nejde napsat…

Videoklip roku: Die Antwoord - Cookie Thumper
Jako klidně se mi smějte, ale žádný jiný videoklip jsem v letošním roce neviděl tolikrát jako právě "Cookie Thumper" od pošukaných jihoafrických rapperů Die Antwoord. Zcela nepochybně v tom hraje velkou roli i fakt, že "Cookie Thumper" ještě nevyšlo na žádné desce a objeví se připravovaném třetím albu "Donker Mag", které by snad mělo vyjít v únoru, takže jsem neměl jinou možnost, jak tuhle pecku sjíždět, ale to nic nemění na tom, že ten klip je - jak je ostatně u Die Antwoord zvykem - parádně ujetá a zábavná kravina.


Potěšení roku: objev netra
Nová várka promo alb na recenzi, mezi nimi i jeden trochu nenápadný obal s nějakým chlápkem, který sedí na stoličce ve sněhu, nezúčastněně pokuřuje cigaretu a za ním se prostírá zasněžené městečko. O měsíc později naprostá závislost a 10/10 v recenzi. A když jsem se po několika měsících konečně nabažil "Sørbyen", začalo to samé znova s debutem "Mélancolie urbaine"… a pak ještě jednou s EP "Dreading Consciousness". O půl roku později bych se už nebál mluvit o jedné z mých nejoblíbenějších kapel. Objev původem francouzského projektu netra je opravdu věc, která mě letos potěšila ze všech nejvíce. Zatímco loni jsem tu na tom samém místě prohlašoval, že to byl rok A Forest of Stars, letos bych tu mohl naprosto analogicky prohlásit, že rok 2013 pro mě byl rokem francouzské hudební avantgardy, ranní mlhy, prázdných ulic, světel lamp a dekadence předměstí, rokem netra.

Zklamání roku: Satyricon - Satyricon
O zklamání roku jsem přemýšlel dost dlouho, ale nakonec jsem vždycky skončil u eponymní novinky norské black metalové veličiny Satyricon. Ne, že by ta deska byla tak špatná, vlastně se mi v zásadě relativně i líbí, ale když si vezmu, kolik jsem toho od ní čekal, a když ji porovnám s předcházejícími počiny Satyricon, vychází mi z toho jediná věc, a sice že "Satyricon" zůstalo daleko za očekáváním a výtečnou laťku, jakou duo Satyr-Frost do nynějška drželo s čistým štítem, album bohužel podlezlo. Jsou zde i povedené kusy jako třeba "Nocturnal Flare" nebo "Phoenix", ale třeba i v porovnání s poměrně dost zatracovaným "The Age of Nero" u mě novinka jako celek o několik koňských délek prohrává. Proto zklamání.

Zhodnocení roku:

Musím říct, že rok 2013 pro mě byl svým způsobem trochu rozporuplný (bavíme-li se o hudbě, samozřejmě). Desek jsem slyšel obrovské množství, ale pořád jich jsou desítky, které jsem ušima prohnat chtěl a prostě jsem to nestihl. Na jednu stranu se objevilo naprosté minimum alb, o nichž bych mohl tvrdit, že jsou výjimečné, ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych se snad nudil a neměl co poslouchat. Co mě ovšem - co se hudby týká - těší asi úplně nejvíce, to je možná trochu sebestředně má stále se rozšiřující sbírka, do níž - a do police s vinyly především - přibývá jeden nádherný kousek za druhým, a upřímně doufám, že i v následujícím roce bude tento trend pokračovat. Kromě toho by ještě v roce 2014 mělo vyjít několik nahrávek, na něž vyčkávám s nejvyšší obezřetností a neskutečně se na jejich vydání třesu (A Forest of Stars, Triptykon, Combichrist,...), tak snad se zadaří a budu tu o nich moct zase za rok tvrdit, že byly opravdu výjimečné…

Ježura:


Top5 2013:

Abych pravdu řekl, "Das Seelenbrechen" je letos jedinou deskou, která z mého hlediska bezezbytku splňuje všechny podmínky k tomu, aby se dostala do Top5. Jak je to možné? Snadno. Letos sice bezpochyby vyšla řada brilantních alb, jenže bohužel je vydali interpreti, které neznám, neposlouchám nebo jsem se jim ještě pořádně nestihnul věnovat. Ihsahn tedy letos vyhrává, ale netvrdím, že nejsou počiny, které by zrovna ten jeho aktuální strčily do kapsy.

Po tom, co jsem napsal výše, to vypadá, jako by zbytek Top5 byl takový lepší průměr, ale to není pravda a In Vain jsou toho důkazem. Jejich "Ænigma" je totiž opravdu skvostným dílem, jehož jediným problémem je, že na genialitu oprávněně pomýšlí, ale nepodařilo se mu na ni dosáhnout zcela. To ale vlastně vůbec nevadí, protože každý poslech této desky je vážně skvělým zážitkem, který jsem si v průběhu roku dopřál nespočetněkrát a nehodlám na tom nic měnit ani v budoucnu.

Od doby, co jsem tuhle kapelu poprvé uviděl na pódiu Phantoms of Pilsen, ji řadím mezi své nejoblíbenější black metalové spolky vůbec, a že tak nečiním nadarmo, mi Agrypnie potvrdili vydáním své aktuální desky "Aetas Cineris". Pečlivě vybroušený výraz kapely, jaký Agrypnie na novince posluchačům servírují, je potěchou pro každého, kdo vyznává atmosféričtější podoby black metalu a ani v nejmenším nepřeháním, když tvrdím, že jde o mimořádný a neopakovatelný zážitek. Brilantní album!

Odkaz Phantoms of Pilsen podruhé. Tento avantgardní norský spolek mi svým třetím albem připravil skutečně vydatné posluchačské hody, neboť album "The Tower" je zatím nejpropracovanějším a nejdospělejším dílem kapely. To je samo o sobě chvályhodná věc, ale když vezmeme v potaz vysoké kvality jeho dvou předchůdců, začíná být jasné, že jde o skutečně silné album, jemuž nečiní sebemenší problém ukojit choutky snad každého náročnějšího posluchače. Nemohu než vřele doporučit každému zájemci o netradiční a kvalitní hudbu.

Na jednu stranu jsem trochu rozmrzelý, že jsem letos nestihl poslechnout víc opravdu kvalitních desek, ale na tu druhou jsem tomu rád, protože takhle můžu s čistým svědomím do Top5 uvést jednu ze svých nejoblíbenějších kapel vůbec. Fjoergyn skrze desku "Monument Ende" posunuli svůj výraz na úplně novou úroveň a dali vzniknout dílu, které je ve všech směrech vynikající a plným právem si může nárokovat označení opus.

CZ/SVK deska roku:

Mizérie nedostatku dobrých alb, které jsem při této příležitosti schopen vyjmenovat, se opakuje i na domácím písečku, ovšem s jedním drobným rozdílem. Na domácí scéně vím minimálně o dvou albech, které by podle mě tento žebříček opanovaly, jenže ačkoli jsem obě vyhlížel s velkou netrpělivostí, obě zkrátka vyšla tak pozdě, že jsem jim v záplavě jiné hudby nestačil věnovat dostatek poslechů na to, abych mohl vynášet soudy. Heiden a Dying Passion tedy prominou, ale tentokrát to vyhrávají black metaloví okultisté Inferno. Dlužno však dodat, že jejich aktuální počin "Omniabsence Filled by His Greatness" má kvalit na rozdávání a tuto kategorii nevyhrává ani omylem jen proto, že by nic jiného nebylo po ruce. V recenzi, respektive hodnocení se o tom ostatně píše víc.

2. Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Ačkoli mě novinka Cult of Fire předem vlastně vůbec nevzrušovala, její indická aura a pak také páně Monsterfuckova zuřivá doporučení mě nakonec zviklaly a já ji párkrát protočil. A jo, je to dobré, navíc dost nezvyklé a minimálně v našich podmínkách naprosto ojedinělé. Přesto ale nemohu říct, že by mě to album nějak extra uchvátilo. Buď si to žádá víc poslechů, nebo na to holt nejsem úplně správný materiál... Pro fandy black metalu ale rozhodně povinnost!

Neřadový počin roku: Keep of Kalessin - Introspection
Aby toho nebylo málo, tristní statistika kvalitních letošních počinů, které jsem zároveň slyšel, se promítá i do neřadové kategorie. DVD jdou nějak mimo mě, splitko jsem neslyšel žádné, demáče a singly se mi také vyhnuly a rereleasy ignoruji úplně, takže tu zbývá kategorie EP, kde jsem se dostal na celé dva počiny, které jsem letos slyšel a mohu mezi nimi vybírat. Vítězní Keep of Kalessin se svým "Introspection" do světa díru rozhodně neudělali, ale vzhledem k tomu, že druhé z těch dvou EP to nakonec dotáhlo na vítězství v kategorii Shit roku, asi nemusím nic víc dodávat.

Artwork roku: Schizofrantik - The Knight on the Shark
Důvody, proč volím zrovna tento obal, jsou dva. Zaprvé jsem se už loni přesvědčil, že vybírat mezi několika skutečně krásnými obaly je úloha nezáviděníhodná a její výsledek je dost nefér. No, a pak je tu skutečnost, že mě letos snad žádný přebal neoslovil tolik, abych si na něj vzpomněl (oukej, vážně se mi líbí ten od domácích Inferno, ale stejně). Proto volím srabáckou taktiku - výběr toho nejšílenějšího a svým způsobem i nejgeniálnějšího artworku, na jakém letos mé oči spočinuly. Uznejte sami, můj favorit je skutečně těžká váha.

Na férovku se přiznám, že jsem opravdu nechtěl dávat Odraedir další sodu ještě tímhle způsobem, protože si myslím, že jejich aktuální EP vážně není tou úplně nejhorší hudební žumpou, která letos vyšla. Jenže bohužel, stejně jako se mi letos vyhnulo větší množství opravdu dobrých nahrávek, se mi do cesty nepostavil ani vyložený odpad, takže je mi líto. "Troll's Cave" je skutečně to nejhorší, co jsem letos slyšel.

Ačkoli by se mohlo zdát, že v roce, kdy v Praze vystoupili Iron Maiden, poputuje titul koncert roku směr Albion, není tomu tak a namísto toho se mohou radovat řečtí veteráni Rotting Christ, jejichž vystoupení jsem měl tu čest konečně zhlédnout zkraje března. Ano, jisté pochyby, jestli by toto ocenění nepříslušelo spíše zdrcující fracouzské psychedelii v podání skvostných Aluk Todolo, se dostavily, ale kdepak. Na to, co v Matrixu předvedli Rotting Christ, budu vzpomínat ještě zatraceně dlouho. Tak moc skvělé to bylo!

Videoklip roku: Hentai Corporation - Equilibristic Brides
Když jsem na odchodu z premiéry tohoto díla hučel něco o klipu roku, myslel jsem to docela vážně, ale stejně jsem myslel, že se do konce roku nějaká pecka, která mě úplně uzemní, objeví. Jenže co čert nechtěl, pecka se neobjevila, takže pražští pošahanci svoje postavení uhájili. Ať žije zvěř všeho druhu!


Potěšení roku: fungování a obsah Sicmaggot
Vybrat něco, co by mě letos vážně potěšilo, se ukázalo být docela náročným úkolem. Nabízel by se koncertní reunion mé srdcovky Emperor, jenže potvrzení kapely pro Brutal Assault je stále v nedohlednu a nutnost táhnout se přes půl Evropy mi tu radost krapet kalí. Po krátkém brainstormingu jsem tak usoudil, že sáhnu po trochu sebestředné možnosti a zvolím upřímnou radost z toho, že se našemu skromnému blogísku za ty roky, co se jeho fungování účastním, podařilo prakticky z ničeho vybudovat jisté (byť značně omezené) jméno, oslovit stále se rozšiřující okruh vás, čtenářů, a především dosáhnout formální i obsahové úrovně, za kterou si celá redakce může pevně stát. To mě opravdu těší a doufám, že tento trend bude pokračovat i nadále.

Zklamání roku: dění okolo Slayer
Adeptů na zvěčnění v této kategorii se sešlo hned několik (jmenujme třeba odchod zpěvačky Candice Clot z řad francouzských corařů Eths nebo rozporuplný výsledek, jakým dopadlo nové album Månegarm), ale nakonec volím všechen ten mrzutý humbuk, který se letos udál okolo legendárních Slayer. Úmrtí Jeffa Hannemana, vyhazov Davea Lombarda a blbá nálada, která z toho všeho pramení, to vše se dotklo i mě, a to prosím Slayer prakticky neposlouchám.

Zhodnocení roku:

Jak už to bývá každý rok, i během toho s trojkou na konci se na hudebním poli udála řada věcí - ať už dobrých nebo špatných. Ale stejně mi připadá, že proti předchozím několika letům byl ten (skoro) uplynulý takový klidnější, méně výrazný, bez větších extrémů na obě strany. Nejvíc se to asi projevilo v tom, že vyšlo relativně malé množství extrémně dobrých i extrémně špatných desek, a když už se nějaké takové objevily, většinou to bylo u kapel, které člověk snadno mine, a pak najednou není co psát do vánočního eintopfu. Další věc, které jsem si letos začal opravdu všímat, je přesycenost scény a z toho plynoucí druhotné efekty - hromady zbytečných nahrávek, zmlsanost posluchačů, nespokojenost s obsazením festivalů (letos se delší dobu moc pozitivně nehovořilo ani o soupisce dosud nedotknutelného Brutal Assaultu), tristní návštěvnost na klubových akcích... Je to asi průvodní jev doby a jejích specifik, ale stejně by bylo fajn, kdyby si lidé zase začali muziky víc vážit a vrátili se do klubů. A samozřejmě kdyby taky někteří muzikanti dostali rozum a scéna se trochu pročistila - ale to už je utopie. Snad to tedy příští rok aspoň zůstane na stejné úrovni a nebude se to horšit.

Redakční eintopf #57 - prosinec 2013

1. prosince 2013 v 20:07 | Monsterfuck
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Nepříliš štědrá nabídka nových desek je už takový prosincový evergreen a nejinak je tomu už letos. Když pomineme dva sraby, kteří volí to samé co v listopadu, protože se jim to album přesunulo, tak nakonec všichni skončili u EP Behemoth nebo aspoň u přemýšlení, že tam EP Behemoth dají. Je pravda, že v některých případech nakonec padla volba třeba na domácí Panychidu nebo finské black metalisty Alghazanath, ale je to právě polská death/black metalová stálice, kterou ve svém textu až na jednu výjimku zmiňují úplně všichni. Tak jako tak to v prosinci žádná slává není, a jak trefně poznamenal jeden z redaktorů, spíše se bude dohánět, co kdo během roku nestihl poslechnout...

Monsterfuck pro prosinec: Behemoth - Blow Your Trumpets Gabriel

Tak klasika... je prosinec a vychází pěkné lejno. Z toho mála, co se přece jenom objeví, je nejlepší asi finská melodic black metalová formace Alghazanth se svou sedmou řadovkou "The Three-Faced Pilgrim". Album je dost kvalitní a zábavné, rozhodně mu nechybí patřičná syrovost a atmosféra, to vše navíc kořeněné povedenými klávesovými momenty. Žádná vyložená extratřída, ale hodně poctivá práce, která mě dost baví. Jak vám ale asi došlo z toho, jak o té nahrávce mluvím, už ji díky klasické protekci poslouchám nějaký ten pátek, takže je mi trochu blbé tu vykládat, jak se na ni těším. Jinak by to asi byla jasná volba. Kromě nich tu toho už moc není... určitě si poslechnu novinku "Grief for an Idol" od plzeňské Panychidy a také album "Pirut" od Kauan, jež bylo přesunuto z listopadu, ale ani jedno mě nerajcuje natolik, abych nemohl dospat, ačkoliv bych se v obou případech divil, kdyby z toho nevylezly desky přinejmenším slušné. Stejně tak si hodlám počíhat i na dva počiny z produkce Hypnotic Dirge Records - desku "Nowhere" od Ekove Efrits a kompilačku "Wild Years of Remorse and Failure" od stroszek. Obě kapely mi až doposud unikaly, takže vydání novinek bude vítanou příležitostí se jim konečně podívat na zoubek, ale právě neznalost předchozí tvorby je důvodem, proč ani zde nemůžu mluvit o nějaké velké natěšenosti. Nakonec tedy vítězí ípko Behemoth, což z hlediska mého očekávání také není nějaký trhák, a zcela upřímně říkám, že kdyby byl lepší výběr, asi jen těžko by mělo "Blow Your Trumpets Gabriel" šanci v mém eintopfu vyhrát, ale když ten výběr není, tak nakonec proč ne... ostatně i přitom lepším výběru bych si to také pustil s relativní chutí...

DATUM VYDÁNÍ: 4. 12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 5/10

Ježura pro prosinec: Panychida - Grief for an Idol

Prosinec, měsíc nákupních horeček, hnusného počasí, obžerství... a také měsíc, během kterého dlouhodobě vychází suverénně nejmíň desek hodných ohlédnutí. Letošní prosinec z tohoto trendu rozhodně nevyčnívá, takže ještě pár týdnů nazpět to vypadalo, že do eintopfu vyšlu německé gothic metalisty Ewigheim. Proč? Sice s jejich tvorbou nemám prakticky žádnou zkušenost, ale zpívá (a nejen zpívá) tam Tobias Schönemann známý spíše jako Allen B. Konstanz, tedy jeden z ústředního dua mých oblíbených The Vision Bleak. Znáte to, prostě takový ten lehký dojem, že by to třeba mohlo být slušné, když tam funguje můj oblíbenec... Ewigheim to ale nebudou. O privilegované místečko v tomto eintopfu se totiž před mými zraky nakonec utkali slovutní Poláci Behemoth, kteří mají v plánu namlsat své fans ukázkou z chystané řadovky "The Satanist" v podobě EP "Blow You Trumpets Gabriel", a plzeňští pagan metalisté Panychida, kteří mezi lidi vypustí svou třetí desku "Grief for an Idol". Jeden by řekl, že je to dost jasné. Behemoth jsou kult a navíc půjde o první nový materiál od roku 2009, kdy jim vyšlo ceněné album "Evangelion". Jenže jak jsem sám s překvapením zjistil, už mě zase tak moc netáhnou a můj zájem o Behemoth se upírá spíš k plnohodnotnému albu než ke kratičkému ípku. Panychida mě proti tomu dostala na svou stranu výtečnou skladbou "Krasatina (Grief for the Idol)", a jakkoli jsem od novinky čekal už dřív docela dost, "Krasatina" tato moje očekávání ještě umocnila. Doufám tedy, že mě pánové nezklamou!

DATUM VYDÁNÍ: 21. 12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Kaša pro prosinec: Behemoth - Blow Your Trumpets Gabriel

Může se zdát, že jsem se do prosincového eintopfu rozhodl nasadit jako svou jedničku Behemoth s chystaným EP "Blow Your Trumpets Gabriel" jenom proto, že seznam v prosinci vydaných alb je opravdu chabý. Ostatně jak jinak ke konci roku, tohle už je každoroční evergeen, na nějž je potřeba si zvyknout. Jasně, velkou roli toto v mém rozhodování hraje taky, ale já se na novinku Behemoth těším opravdu hodně, takže bych je dost možná volil i v silnějším měsíci. Nějakou dobu živě prezentovaná skladba "Blow Your Trumpets Gabriel" zatím splňuje mé očekávání v pokračování epičtějších válů z "The Evangelion", jako byly "Alas, Lord Is Upon Me" či "Lucifer", takže pokud by celá deska byla orientovaná tímto směrem, vůbec bych se nezlobil. Uvidíme, s čím se Nergalova parta tentokrát vytasí, ale žádné faux pas nečekám, protože si je určitě sám vědom velikosti, v jakou jeho kapela vyrostla. Z dalších prosincových jmen mi nejsou cizí ještě Mastodon, kteří chystají svůj druhý živák "Live at Brixton", ale Behemoth jsou přeci jen vyšší váhová kategorie a vyvážit je není jednoduché.

DATUM VYDÁNÍ: 4. 12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

nK_! pro prosinec: Behemoth - Blow Your Trumpets Gabriel

Další vánoční období a jako obvykle každý rok na hudební scéně nic moc zajímavého. Všechna vydavatelství vystřílela veškerou podstatnou munici již během říjnových a listopadových dnů, a tak nezbývá nic jiného, než kvůli eintopfu sáhnout do vod ne úplně z nejočekávanějších. Behemoth nikdy nezklamou, a ačkoliv se nejedná o pro mě jakkoliv zásadní srdcovku, vždy si je rád poslechnu a ještě raději zajdu očíhnout živě. Čtyři roky po poslední řadovce "Evangelion" vyjde "Blow Your Trumpets Gabriel" pouze jako třískladbové EP pojmenované podle titulní písničky, kteroužto z těch obsažených vyhlížím asi nejvíce. Letos na Brutal Assaultu zněla totiž parádně, tak uvidíme, jak dobrá bude pěkně doma při ničem nerušeném důkladném poslechu.

DATUM VYDÁNÍ: 4. 12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 5/10

Stick pro prosinec: Alghazanth - The Three-Faced Pilgrim

Letošní prosincová úroda je opět trochu chudá. Vychází sice pár zajímavých EP kapel jako Impaled Nazarene, Hooded Menace nebo Behemoth, ale to mě tak úplně nevytrhne. Chystá se novinka britských veteránů Doom a pár heavy metalů. Pro mě je však nakonec nejzajímavější nový počin finských Alghazanth. Na druhou stranu upřímně řečeno, ani z této strany neočekávám bůhvíjaký zázrak, ale třeba budu překvapený. Jinak asi budu vánoční svátky věnovat poslechu oblíbených desek a těch, které jsem přes rok zanedbával.

DATUM VYDÁNÍ: 13. 12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 5/10

Zajus pro prosinec: Alghazanth - The Three-Faced Pilgrim

Povím vám, dámy a pánové, že po napsání více než dvaceti eintopfů jsem poprvé v situaci, kdy opravdu nevím, jaké album zvolit. A není to proto, že vyjde tolik dobrých alb, že si nemůžu vybrat. Prosincová nadílka je totiž neskutečně chudá. Zajímavá alba vyjdou až na počátku příštího roku (koneckonců, alba z prosince si jen těžko najdou cestu do závěrečných seznamů nejlepších alb roku), a tak nyní není z čeho vybírat. Zaujala mne jen dvě alba. Black metalisté Alghazanth vydají nástupce dva roky staré desky "Vinum Intus", která sice zaujala obalem více než obsahem, ale i tak jsem si ji párkrát zvědavě poslechl. S novinkou to asi bude podobné, každopádně za pokus to jistě stojí. A dohánět domácí resty mi umožní Panychida, jejíž tvorba je dlouhodobě oblíbená jak u fanoušků, tak u kritiků. Sám jsem si k Panychidě cestu zatím nenašel, novinka "Grief for an Idol" má tak šanci tuto skutečnost změnit. Jinak ale bude prosinec zejména měsícem poslouchání zapomenutých desek z celého roku a balancování nejlepších počinů, a tak to má být.

DATUM VYDÁNÍ: 13. 12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 3/10

Prdovous pro prosinec: Kauan - Pirut

Psát prosincový eintopf? Za trest. Nikde žádné pořádné album na obzoru a jediné, co mě vyloženě zajímá, je přesunuté album Kauan. Mí industrialoví oblíbenci Seth.ETC z Turecka sice slíbili někdy na prosinec nové EPčko, nicméně bližší informace o datu vydání jsou zřejmě v nedohlednu. Cosi se rýsuje i v dílně doomařů Doom:VS, informace jsou ale podobně kusé. Panychida mě sice dokázala navnadit ukázkou z nadcházející třetí řadovky, ale že by byla ve středu mého zájmu, to se vážně říct nedá - a podobně na tom jsou i Behemoth. Na jejich EP představující aktuální polohu kapely jsem sice zvědav, ale že by to bylo něco, co bych nutně musel mít, to vážně ne. Naproti tomu, prosinec je vyloženě koncertní měsíc nabitý akcemi od sklepa až na půdu, které vyvažují nedostatek nových desek: svoji šňůru k nové desce jedou Heiden, v Praze se ukáže Jarboe nebo třeba živoucí legenda experimentálního hip-hopu WWW, v Brně zase Therion. Abych se ale vrátil k doporučení na prosinec: nakonec jsem se přeci jen rozhodl pro trapnou opakovačku a do urny opět šoupnu "Pirut" od Kauan, které by snad už měl konečně vyjít 15. prosince. A doporučoval bych pánům, aby konečně desku vypustili do světa, protože v lednu si brousím zuby na novinku Alcest

DATUM VYDÁNÍ: 15. 12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Kaňour pro prosinec: Kauan - Pirut

Kdyby ukrajinští Kauan nepřesunuli vydání svého nového alba "Pirut" na prosinec, bylo by to vybírání vskutku hodně složité. Takže jen ve zkratce. Rozepisovat se, jak se na tuhle desku těším, nemá smysl, jelikož jsem tak učinil již v listopadovém eintopfu, kdy "Pirut" mělo původně vyjít. Mimo Kauan tu opravdu není věc, po které bych se nějak zásadně pídil. Maximálně minialbum Behemoth přichází v úvahu, ale tihle Poláci mi nikdy nebyli příliš blízcí, což zřejmě nezmění ani nové EP. Zkrátka prosincová nadílka je bída bídoucí a nebýt Kauan, index očekávání by byl zatraceně nízko.

DATUM VYDÁNÍ: 15. 12.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Deska měsíce dle redakce: Behemoth - Blow Your Trumpets Gabriel

Index očekávání v redakci: 17/10


Optimista měsíce: Prdovous Úžasný
Pesimista měsíce: Zajus Křičící

Redakční eintopf #56 - listopad 2013

1. listopadu 2013 v 16:39 | Monsterfuck
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Většina redaktorů sice má nějaké hemzy v tom smyslu, že v říjnu to bylo silnější, přesto nakonec skončí u toho, že vypalí pěkných pár tipů na poslech. Jedním z nejčastěji skloňovaných jmen jsou britští heavy metalisté Hell, jejichž fantastický debut "Human Remains" máme pořád v živé paměti, takže na pokračování "Curse and Chapter" se těšíme natolik, až to počin dopracoval na nejočekávanější album měsíce. Nejedné zmínky se dočkali také floridští satani Deicide, od jejichž fošny "In the Minds of Evil" se dá očekávat další dávka pořádné blasfemie, německé válečné komando Endstille, které s novinkou "Kapitulation 2013" jistě předvede další black metalové inferno, dost často však padalo i jméno takových Heiden, jejichž tvorbu mají někteří z nás dost rádi, takže ani "A kdybys už nebyla, vymyslím si tě" náš redakční sluch zcela jistě nemine. Pokud bychom ovšem měli vyjmenovat všechno, co kdo doporučil a v čem se kdo shoduje s ostatními, byli bychom tu pěkně dlouho - a navíc je to i zbytečné, jelikož je to vlastně napsané níže. Takže hurá na jednotlivé redaktory...

Monsterfuck pro listopad: Hell - Curse and Chapter

Listopad není ani zdaleka tak silný jako říjen, což se ovšem vzhledem k tomu, jak nabité to minule bylo, dá vcelku v pohodě pochopit, ale rozhodně i tak bude co poslouchat a určitě jsou zde desky, na něž se vyloženě těším. Mezi takové zcela jistě patří britští veteráni Hell, jejichž dva roky starý dlouhohrající debut "Human Remains" mě absolutně složil a už teď jej považuji za jednu z nejlepších heavy metalových nahrávek aktuálního tisíciletí. Co si budeme povídat, navázat na něco podobného bude setsakra těžké, tím spíš, že na "Curse and Chapter" už se nebude nacházet jen materiál z 80. let, ale i současná tvorba, avšak tím spíš jsem zvědavější. Dalším vrcholem listopadu pro mě (doufám) bude "[Order of the Shadow : Act I]" od Američanů Psyclon Nine, kteří kombinují mé dva aktuálně nejoblíbenější hudební směry - extrémní metal a extrémní elektroniku. Aggrotech smíchaný s black metalem měl na předchozích počinech fakt koule, tak snad bude novinka opět masakr. V žádném případě pak nesmím zapomenout ani na čistý black metal, v jehož rámci se objeví dvě alba, na která si zcela jistě počíhám - "Augur Nox" od avantgardních Code a "Kapitulation 2013" válečného komanda Endstille. Z dalších věcí, jež budou jistě stát za poslech, bych už jen heslovitě jmenoval "Pirut" od Kauan, "Kult des Hasses" od Acheron, "Åsa" od Falkenbach, "Erathems" od Cronian, "To Perdition" od Handful of Hate, "In the Minds of Evil" od Deicide, "A kdybys už nebyla, vymyslím si tě" od Heiden, "Tres Cabrones" od Melvins, "Animale(s)" od Celeste (neplést s Celeste Buckingham, to je zas něco trochu jiného :)) a samozřejmě také "Hemmed by Light, Shaped by Darkness" od experimentálních jazz metalových šílenců Ephel Duath. Speciální zmínku si pak zaslouží ještě mocní Cult of Fire a jejich druhý opus "मृत्यु का तापसी अनुध्यान" a "Grief" od Germ, jelikož oba počiny byly odsunuty z října na listopad. Pokud bych měl něco naopak nedoporučit, tak rozhodně neposlouchejte nové Five Finger Death Punch, jelikož to bude zase totální sračka.

DATUM VYDÁNÍ: 22. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

Ježura pro listopad: Empyrium - Dead Winter Ways

Soupiska alb vycházejících v listopadu rozhodně nepostrádá zajímavá jména. Jsem třeba dost zvědavý na Hell a jejich druhé album "Curse and Chapter", protože mě opravdu zajímá, jestli se kapele s novým materiálem zadaří alespoň stejně dobře jako s materiálem 25 let starým, který pod názvem "Human Remains" vydali Hell před dvěma lety a byla to přinejmenším žánrová událost roku. Svá želízka v ohni má i česká scéna, protože nové desky chystají Heiden a Dying Passion, a já nepochybuji, že v obou případech půjde o skvělé věci. Dál jsou tu Falkenbach, Cronian nebo Endstille... Všechno zajímavé spolky, které určitě mají na to vytasit se s hodnotnou nahrávkou. Mého listopadového favorita mezi nimi ale stejně nenajdete, protože na plánu vydání figurují ještě další dvě jména. Prvním je - neukamenujte mě, prosím - Eminem. Podle tří s předstihem vypuštěných skladeb bude jeho nová deska "Marshall Mathers LP 2" velkolepým comebackem a zároveň návratem k oldschoolovějšímu pojetí hip-hopu, než jak jsme byli z posledních let zvyklí. Pokud se tahle očekávání naplní, bude to velká událost. I Eminem se však musí sklonit před temnými neofolkovými bardy Empyrium, kteří mají na plánu vydání EP "Dead Winter Ways". Podle prohlášení labelu půjde o ukázku z připravované řadovky "Turn of the Tides" a už to mi stačí k velké natěšenosti. Když si totiž odmyslím tři dříve neslyšené skladby, které se objevily buď na bestofce "A Retrospective..." nebo kompilaci "Whom the Moon a Nightsong Sings", znamená to jediné - první nový materiál od roku 2002! Ne, tohle si vážně nesmím nechat ujít a všem ostatním doporučuji to samé!

DATUM VYDÁNÍ: 22. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

Kaša pro listopad: Hell - Curse and Chapter

Jak už bylo řečeno, listopad zvučností nových počinů oproti říjnu krutě zaostává, ale to mi nebrání, abych si našel pár titulů, na které se už v předstihu těším. Jedním z takových počinů je "Obsideo" deathových Pestilence, jejichž nová tvorba už bohužel nemá takový šmrnc jako starší desky, ale pořád se jedná o žánrový nadstandard, ve kterém si dokážu najít to své. Deicide už taktéž nemůžou ničím překvapit, ovšem jejich poslední desky mají pořádnou sílu, takže ujít si nenechám ani "In the Minds of Evil" z Bentonovy kuchyně. Totéž by se dalo říct i o Artillery a jejich "Legions", kteří ten svůj thash metal hrají pořád stejně řízně a já nemůžu samozřejmě odolat. Je zde však jedno album, které všechny ostatní strčilo hravě do kapsy, a je jím druhý počin britských Hell s titulem "Curse and Chapter". Debut "Human Remains" je fantastická deska, která poplatně době svého vzniku dokázala přenést tehdejší atmosféru do moderního hávu a výsledkem bylo jedno z nejlepších heavy metalových alb všech dob. Očekávání jsou logicky obrovská a stejně tak ve mně klíčí obavy, zdali se to Hell povede i tentokrát, ale pevně doufám, že ano, takže napjatě vyhlížím datum vydání.

DATUM VYDÁNÍ: 22. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

nK_! pro listopad: Five Finger Death Punch - The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2

V červenci Five Finger Death Punch vydali první část svého nového dvoudílného opusu a po několikaměsíčním odkladu přichází konečně na řadu pokračování a završení v podobě "The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2". Nebudu zastírat, že se těším jako malé dítě, protože jak bylo jistě z mé srpnové recenze patrné, "Volume 1" rvalo koule a deska jako taková byla našláplá od začátku do konce. První uvolněná ukázka z "Volume 2" vypadá více než dobře, a pokud se zbytek alba ponese v podobném duchu, budu opět maximálně spokojen a ohodnotím vysokou známkou, jak je u mě koneckonců u Five Finger Death Punch tak trochu zvykem. Tihle chlapíci jednoduše ještě nikdy nešlápli vedle. Každopádně uvidíme, jak "Volume 2" nakonec dopadne, poněvadž jak bývá zvykem, z dvojalb je dobré téměř vždy jenom jedno.

DATUM VYDÁNÍ: 19. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 10/10

Stick pro listopad: Deicide - In the Minds of Evil

Jak už říká kolega Monsterfuck, listopad za silným říjnem poněkud zaostává. Pokud už desky vycházejí, většinou jsou pro mě relativně nezajímavé. Samozřejmě se tam objevují i zajímavá alba, za pozornost jistě bude stát obnovený Cronian, již jen kvůli pánům, kteří za tímto projektem stojí. Jmenovitě Vintersorg a Øystein Garnes Brun, kteří jsou dobře známí ze svého působení v Borknagar. Celkem se těším i na nadcházející novinku "Kapitulation 2013" německých válečných nadšenců Endstille. Přestože se ven chystá novinka Pestilence, jejich současná tvorba pro mě zrovna zajímavostí neoplývá, přece jen ten zenit už je u nich pryč a pochybuji, že se dokáží překonat. Jednou z mála opravdu zajímavých heavy metalových desek se tak stávají Hell, kteří bodovali už s předchozí "Human Remains", jsem docela zvědavý, co na nové fošně přinesou. Nakonec u mě ale vítězí klasika Deicide s pološíleným Glenem Bentonem. Člověk nějak automaticky od nich neočekává zklamání, ale přesto je vždy zvědavý, jaký jejich nový materiál bude. Satani drží svou laťku nastavenou stále vysoko, doufejme, že ani s albem "In the Minds of Evil" nepadnou na kolena před křesťanskými psy.

DATUM VYDÁNÍ: 25. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Zajus pro listopad: Dying Passion - Transient

Když tu okolo sebe vidím tu záplavu devítek od kolegů, připadám si jako z jiného světa. Sám totiž v listopadu žádnou obrovskou hudební událost neočekávám. Naopak zde vidím několik příležitostí na solidní alba, začít můžeme netradičně na českém písečku. Album uvedené v záhlaví mého skromného odstavce ctěné čtenářstvo jistě nepřehlédlo. K poslechu loňské vysoce ceněné desky "Amplify" šumperských Dying Passion jsem se dostal teprve nedávno, album však splnilo vše, co nadšené recenze slibovaly, a já jsem tak zvědav, zda bude "Transient", které vyjde v posledním listopadovém dnu, jeho důstojným nástupcem. Druhou českou novinkou, která mě bude provázet dlouhými listopadovými nocemi, pak bude "A kdybys už nebyla, vymyslím si tě" poetů Heiden, jejichž tvorba je s každým dalším albem o kus lepší. Ze zahraničí pak dorazí dvě další zajímavé desky - "Åsa" folk metalistů Falkenbach a hlavně další avantgardní dílko z pera těžko uchopitelných Ephel Duath. A na závěr ještě doplním Germ, kteří sice vévodili mému eintopfu minulý měsíc, ovšem kvůli posunutému datu vydání si na jejich (či spíše jeho) druhou dlouhohrající desku musíme počkat na první listopadový týden.

DATUM VYDÁNÍ: 30. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Prdovous pro listopad: Kauan - Pirut

Listopad naštěstí už není měsícem, kdy člověk neví, kam skočit dřív, protože vychází tolik materiálu, který stojí za poslech, že aby ho mohl všechen pořádně zhodnotit, potřeboval by další dobře dva měsíce. I přesto se najde několik kousků, které rozhodně stojí za pozornost. Když začnu podle abecedy, první na řadě jsou lyonští post-hardcoristi Celeste s novou deskou "Animale(s)", kterážto bude mít podobu dvou disků s celkovou délkou něco málo přes hodinu. Za povšimnutí rozhodně stojí i zlí našinci Cult of Fire, kteří na samém konci měsíce vydávají druhou řadovku "मृत्यु का तापसी अनुध्यान". Obal s indickou bohyní Kálí i název psaný sanskrtem dávají tušit, že se můžeme těšit na trochu exotiky na domácí black metalové scéně a jsem zvědav, nakolik se temná bohyně do jejich hudby promítne. Coby fandovi oldschoolového hip-hopu by mi, stejně jako Ježurovi, neměl ujít nový Eminem a stejně jako on se určitě podívám i po novém minialbu z dílny Emyprium, "Dead Winter Days". Minout bych neměl ani "Åsa", odkazující názvem na vikinská božstva, za kterou nestojí nikdo menší než Vratyas Vakyas, jediný člen legendární folk-blackové formace Falkenbach. V hledáčku mám i domácí Heiden s očekávaným počinem "A kdybys už nebyla, vymyslím si tě" navazujícím na předešlou, vysoce hodnocenou desku "Dolores". Mými favority pro listopad jsou však ukrajinci Kauan, kteří po dvouleté odmlce opět vypouští do světa novou desku, tentokráte pod názvem "Pirut". Čtyřicetiminutový opus skrývající se za finským výrazem pro ďábly byl, jak poznamenává i kolega níže, silně inspirován pádem meteoritu v Čeljabinsku a vzhledem k tomu, že předchozí album "Kuu.." jsem trestuhodně minul, jsem velmi zvědav, kam se pánové od předminulé desky "Aava tuulen maa" hudebně posunuli.

DATUM VYDÁNÍ: 25. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Kaňour pro listopad: Kauan - Pirut

Ačkoli listopad není bůhvíjak nabitým měsícem, já jsem si svého jasného favorita našel. Ukrajinští Kauan jsou totiž zárukou kvalitní metalové i nemetalové hudby. Ukázka z očekávaného "Pirut" prozrazuje, že bychom se mohli dočkat návratu k úžasným doom/folkovým prvotinám "Lumikuuro" a "Tietäjän Laulu". Zajímavé je už jen to, že natáčení desky bylo pozdrženo pádem meteoritu do čeljabinské oblasti, kde se "Pirut" nahrávalo. Pád vesmírného tělesa hudebníky inspiroval a ti mu na oplátku věnovali celé nové album. Z dalších jmen to budou určitě Deicide, které si nenechám ujít, jednočlenný projekt Falkenbach, jenž je zárukou kvalitní, leč na poslech nenáročné viking metalové hudby, Endstille, Heiden, Cronian či EP od Empyrium a Ghost.

DATUM VYDÁNÍ: 25. 11.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

Deska měsíce dle redakce: Hell - Curse and Chapter

Barometr očekávání v redakci: 18/80


Optimista měsíce: nK_! Úžasný
Pesimista měsíce: Zajus Křičící

Redakční eintopf #55 - říjen 2013

1. října 2013 v 19:10 | Monsterfuck
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Aktuální redakční eintopf věští jediné - říjen bude setsakra silný měsíc! Zatímco většinou se vždycky najde alespoň jeden kazišuk, který zkazí srandu a tvrdí cosi o tom, že ho nabídka moc neláká, tentokrát si každý našel alespoň jedno album, na něž se opravdu těší, další doporučují jak diví a někteří dokonce mají z říjnového jízdního řádu vlhké spodní prádlo už nyní. Hlavním hybatelem redakčního očekávání je tentokrát norský mistr Ihsahn, jehož novinka "Das Seelenbrechen" si prvenství uzmula vcelku s přehledem a slušným náskokem, nicméně to je dáno tím, že jej hned několik redaktorů zvolilo jako svého favorita, zdaleka nejde o jediné jméno, které se v následujících textících bude opakovat s takřka železnou pravidelností. Velká očekávání totiž budí rovněž finští psychedelici Oranssi Pazuzu se svým třetím opusem "Valonielu", kteří po dlouhodobé nenápadné ("Ty vole, poslechni si to, to je kurva geniální!") lobby ze strany šéfredaktora také infikovali nemalou část naší skromné redakce. Zároveň však nechybí částé zmínky ani o Hail of Bullets nebo konkurenčním duu Sepultura a Soulfly... a samozřejmě mnohem víc, ale to už si jistě přečtete sami :)

Monsterfuck pro říjen: Oranssi Pazuzu - Valonielu

Kdo nás sleduje déle jak týden, pro toho asi nebude žádné překvapení, že do eintopfu volím právě "Valonielu", protože finští psychedelici Oranssi Pazuzu patří mezi mé srdcové záležitosti, k čemuž jim stačily pouze dvě desky a jeden neřadový počin. Rozhodně je tedy z mého pohledu na místě být zvědavý, jestli "Valonielu" dokáže na předchozí geniální opus "Kosmonument" navázat důstojně. Já tomu věřím, protože už jsem si k Oranssi Pazuzu vybudoval obrovský respekt a jsem přesvědčen, že ti lidé jsou opravdu výjimeční hudebníci, ačkoliv je mi jasné, že navázat na neuvěřitelnou formu již zmiňovaného "Kosmonument" a ještě předchozího "Muukalainen puhuu" bude nesmírně těžké. Přesto ta volba "Valonielu" nebyla tak moc jednoznačná, jak by se asi mohlo zdát, protože to tak vypadá, že říjen pro mě bude nejsilnějším měsícem roku. Minimálně by zde totiž mělo vyjít jedno další album, jež mé očekávání atakuje s podobnou silnou - "Kołysanki" od Lux Occulta. Staré a dnes již nánosem prachu zanesené desky téhle donedávna ještě dlouho nefungující avantgardní kapely jsou jednoduše klenoty a všechny do jedné mám opravdu rád. "Dymy", první vypuštěná skladba z "Kołysanki", ovšem naznačuje, že se Lux Occulta vydají do ještě experimentálnějších vod, což mi vůbec nevadí, protože mě upřímně řečeno "Dymy" doslova posadila na prdel. Jestli se celá nahrávka ponese v podobném duchu a kvalitě, pak se tu myslím budeme moct bavit o jednom z vrcholů celého roku. Už jen tohle by pomalu stačilo, ale pořád ještě nekončíme, protože jen o stupínek níže (index očekávání tak 9/10) totiž číhají další alba... Švédové Necrophobic jsou pro mě ztělesněním toho, jak se má hrát oldschool metal, aby to bylo uvěřitelné, aby to trhalo hlavy a koule, ale zároveň to znělo inteligentně a dospěle. Tahle kapela prostě umí, což dokazuje i to, že na poslední fošně "Death to All" se nachází pro mě jedno z nejfenomenálnějších kytarých sól všech dob. Není tedy divu, že i od novinky "Womb of Lilithu" toho čekám vážně hodně. Pak tu jsou Inquisition, jejichž poslední deska "Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm" pro mě představuje prototyp dokonalého black metalu - víc k tomu snad netřeba dodávat. I na nový opus "Obscure Verses for the Multiverse" tedy nemůžu klást nic jiného než ty nejvyšší nároky. Do třetice tu pak je ještě trochu zapadlý norský kult Gehenna, jenž po dlouhých osmi letech čekání vydá novou desku "Unravel" a snad už ani nemusím dodávat, že i zde čekám velké věci. Tuhle skupinu mám prostě ohromně rád, ať už jde o starší atmosféričtější tvorbu z 90. let, nebo poslední misantropii "WW" z roku 2005, tak snad si Gehenna neposkrvní čistý štít a opět to bude majstrštyk. Aby toho black metalu náhodou nebylo málo, rozhodně musím vypíchnout také domácí vlaštovku v podobě mocných Cult of Fire, kteří v poslední den měsíce navážou na svůj excelentní debut "Triumvirát" druhým opusem "मृत्यु का तापसी अनुध्यान". Velice zajímavé bude jistě i "Grief" od australského projektu Germ, jehož oba loňské počiny "Wish" a "Loss" nabídly fantastický hudební zážitek ve velice neotřelé žánrové kombinaci... Upřímně řečeno, takhle našlapaný měsíc za několik posledních let nepamatuji...
V této chvíli jsme chtěl původně svůj už takhle dlouhý text zapíchnout, ale neustále se objevují další nahrávky, tudíž už jen heslovitě - za vydatný poslech jistě budou stát i alba Glorior Belli, Temple of Baal, Blut aus Nord, Throne of Katarsis, Winds of Plague, The Browning, Death Angel, Skeletonwitch, Hail of Bullets nebo novinka od Ihsahna.

DATUM VYDÁNÍ: 11. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 10/10

Ježura pro říjen: Ihsahn - Das Seelenbrechen

Často si říkám, o kolik hudebních zážitků se připravuji tím, že jsem zatím nedopřál poslechu řadě kapel, ze kterých jsou milovníci inteligentní extrémní hudby dost na větvi. Jenže ono to má i své plusy - například teď nemusím řešit dilema, jestli dát do eintopfu Oranssi Pazuzu, Gehenna, Necrophobic, Inquisition nebo další vypečené spolky, které v říjnu vydávají nový matroš a z nichž většinu jmenuje ve svém příspěvku kolega Monsterfuck. Moje volba je tak docela jednoduchá - tentokrát to vyhrává můj dlouhodobý oblíbenec Ihsahn se svým pátým albem "Das Seelenbrechen", neboť jsem opravdu náramně zvědavý, kam dál posune svůj výraz. Dosavadní informace napovídají, že by mohlo jít o podstatnou změnu proti tomu, co nám mistr naservíroval na "After" a "Eremita", takže se nechme překvapit!

DATUM VYDÁNÍ: 22. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 8/10

Kaša pro říjen: Ihsahn - Das Seelenbrechen

Vybrat nejočekávanějším album nadcházejícího měsíce se pro mne stal celkem velký problém. Když se podívám na ten seznam desek, jejichž vydání se chystá a které si v žádném případě nenechám ujít, tak by mě zajímalo, kde si najdu čas k jejich poslechu. Pojďme na to. Říká se, že to nejlepší patří nakonec, takže začnu od jmen, bez nichž bych se za jistých okolností obešel, ale dřímá ve mně nostalgie, která mi nedá odolat. Mluvím teď hlavně o dvojici Sepultura a Soulfly. Druzí jmenovaní patřili dlouhá léta k mým nejoblíbenějším partám, a protože předchozí "Enslaved" dopadlo nad očekávání dobře, tak věřím, že "Savages" letos nakope Sepulturovskému "The Mediator Between the Head and Hands Must Be the Heart" zadnici, protože od něj očekávám pouze další průměrnou desku, jaké Kisser a spol předvádí již léta. Teď pár jmen, na která se těším podstatně víc. Toxic Holocaust a Warbringer se utkají spolu s Death Angel o titul thrashové desky měsíce a já si již předem vsadím na "The Dream Calls for Blood" mých oblíbených Death Angel, kteří jsou po obnovení jako polití živou vodou a sází jedno skvělé album za druhým. Blížíme se do finále se sázkami na jistotu, jimiž se tentokrát stali Blut aus Nord s EP "What Once Was... Liber III", Lucassenovi Ayreon s dvojalbem "The Theory of Everything" a death metalové hvězdy Hail of Bullets se svým třetím zářezem, který snad naváže na úspěšnou dvojici předchůdců. Na závěr jsem si tedy nechal to nejlepší, a sice "Das Seelenbrechen" od Ihsahna, jenž špatná alba snad neumí; výše opěvované Oranssi Pazuzu s "Valonielu", kteří to budou mít těžké, neboť "Kosmonument" je opravdu geniální počin, a samozřejmě mé oblíbené nestory Motörhead s "Aftershock". Lemmy je bůh a já vím, že ten jeho heavy rock'n'roll mě bude bavit i tentokrát. Stejně tak vím, že jsem minulý měsíc říkal, že kdyby vyšli noví Motörhead, neměl bych nad čím rozmýšlet, ale říjen je tak nabitý měsíc, že jsem své priority musel malinko překopat a volím tedy velkého Ihsahna.

DATUM VYDÁNÍ: 22. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

nK_! pro říjen: Red Fang - Whales and Leeches

The Browning, KoRn, Soulfly, Sepultura, Hail of Bullets... samé dobroty, na něž se už nějakou dobu solidně těším. Nad všechny se však vyšvihla horká novinka amerických pomatenců Red Fang, kteří u nás sice nejsou až tak známí, ale ve své domovině šokují svými originálními a zábavnými videoklipy a v neposlední řadě samozřejmě i živým vystupováním, které musí stát opravdu za to. Novinka "Whales and Leeches" jest jejich třetí řadovkou a jsem vážně zvědav, s čím se kluci vytasí protentokrát.

DATUM VYDÁNÍ: 10. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Stick pro říjen: Hail of Bullets - III: The Rommel Chronicles

Říjen je, stejně jako celý podzim, bohatý na alba a docela těžko se vybíral zástupce, na kterého bych se asi nejvíc těšil. Ve finále jsem však sáhl po osvědčených Hail of Bullets s jejich nekompromisním těžkotonážním death metalem s tématikou 2. světové války. Věřím, že parta kolem pěvce Van Drunena nezklame a přinese další nářezový materiál. Po Hail of Bullets jsem sáhl především i proto, aby se tu neopakovaly jiné desky, které mě též zajímají. Mám tím na mysli jak podivíny Oranssi Pazuzu nebo vizionáře Ihsahna. Pro mě jeho sólovky patří ke kvalitním nahrávkám, ale je fakt, že jsem nikdy nepropadal totální masturbaci nad jejich náplní. Vychází mnoho zajímavých alb skrz celé metalové spektrum, namátkou thrash metaloví Death Angel s "The Dream Calls for Blood" nebo Ayreon s "The Theory of Everything". Nemá moc smyslu vyjmenovávat vše, nejlépe uděláte, když budete sledovat jednotlivá data vydání a zkoumat desky společně s celou redakcí Sicmaggot.

DATUM VYDÁNÍ: 25. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

Zajus pro říjen: Germ - Grief

Některé měsíce nic zajímavého nevyjde, jiné je to naopak a člověk pak neví, co poslouchat dřív. Říjen patří spíše mezi ty druhé, zajímavých počinů by mělo vyjít určitě dost, ovšem tak nějak těžko hledám velké nadšení byť pro jediný z nich. Z těch, které stojí za zmínku, nás čeká novinka KoRn, od níž však nelze mnoho očekávat, jelikož rámce dané možnostmi kapely jsou poměrně zjevné. Oranssi Pazuzu vydají "Valonielu", což bude doufám moje první příležitost k opravdovému zažití tvorby této oslavované kapely. Mnohem více se těšímna druhou desku australské one-man show Germ, jejíž dosavadní počiny nastavily laťku hodně vysoko. The Flower Kings plánují další řadové album ("Desolation Rose"), které by mělo být zárukou solidního progu. Protest the Hero na konci října vydají své čtvrté album "Volition" a vzhledem k vysoké kvalitě předchozích počinů můžeme očekávat další skvělou jízdu. A nesmím zapomenout ani na Stevena Wilsona, jelikož nesmí být měsíc, kdy by se něco z jeho ruky neobjevilo v mém eintopfu. Tentokráte je to EP "Drive Home", jěž slibuje zejména několik živých záznamů skladeb z poslední řadové desky a také něco z nevydaného materiálu. Mimo zmíněné bych pak napočítal ještě dobrou desítku alb, které však nemá cenu vypisovat, jelikož tak již učinili moji kolegové.

DATUM VYDÁNÍ: 21. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Prdovous pro říjen: Ayreon - The Theory of Everything

Vzhledem k tomu, že téměř nekonečný seznam doporučení už vypsali kolegové nademnou, vezmu to z trochu jinačího soudku, ač to nebude takový underground. Je to už nějaký pátek, konkrétně pět let, kdy se metalová opera Ayreon z dílny nizozemského umělce Arjena Anthonyho Lucassena přihlásila s posledním albem "01011001". Ačkoliv tehdy jsem se do něj neponořil tak hluboko jako do desek předchozích, pořád jde o silné album a pevně věřím, že Arjen v kvalitě nesleví. Ohlášených téměř devadesát minut hudby na dvou discích slibuje čtyři písně složené dohromady ze čtyřiceti dvou částí, můžeme se tedy jistě těšit na pestrou nahrávku, stejně jako na rozsáhlý seznam hostujících hudebníků, jak už bývá u rockových či metalových oper zvykem. A snad i na to, že opět konečně vyjde metalová opera, která zkomírající Avantasii nebo Avalon Tima Tolkkiho strčí jedním dechem do kapsy a tím druhým jim ukáže, jak že se má taková hudba dělat. Nicméně rozhodně jen u Ayreon, jakkoliv se "The Theory of Everything" rýsuje coby prog/power metalová událost roku, nezůstane. Na své si určitě přijde i další virtuos a nebude to nikdo menší než sám Ihsahn s novým albem "Das Seelenbrechen", v hledáčku mám i industriální dobytky Gnaw s novým albem "Horrible Chamber" a pozadu by neměla zůstat ani jména jako Gehenna s albem "Unravel", Inquisition a jejich "Obscure Verses for the Multiverse" nebo Blut aus Nord, kteří by tento měsíc měli přijít s krátkým EP "What Ones Was... Liber III".

DATUM VYDÁNÍ: 28. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 7/10

Kaňour pro říjen: Ihsahn - Das Seelenbrechen

Volba pro tento měsíc je alespoň pro mě snadná. Ihsahn je zkrátka pojem, po rozpadu legendárních Emperor rozhodně nezahálí a za čtyři alba si vytvořil svůj jasně rozpoznatelný rukopis. Zatím to vypadá dobře, obal "Das Seelenbrechen" rozhodně nezklamal. Říjen bude také příležitostí zaposlouchat se do hudby kolegy vychvalovaných Oranssi Pazuzu, na něž jsem již několikrát narazil, nicméně jejich tvorbu vůbec neznám. Říjen je také nabit velkými jmény... Sepultura, Soulfly, KoRn, Motörhead - to mluví za vše. Čas si však nejspíš udělám jen na (-ex) Cavalerovské bandy, KoRn a Motörhead mě nechávají chladným.

DATUM VYDÁNÍ: 22. 10.
INDEX OČEKÁVÁNÍ: 9/10

Deska měsíce dle redakce: Ihsahn - Das Seelenbrechen

Barometr očekávání v redakci: 26/80


Optimista měsíce: Monsterfuck Úžasný
 
 

Reklama