Recenze

My Shameful - Hollow

21. února 2015 v 21:01 | Kaňour
My Shameful figurují na doom metalové scéně zatraceně dlouho, nicméně o nějakém výraznější vlivu, neřkuli popularitě, nemůže být řeč. Takový prototyp nenápadného undergroundového tělesa, které si v podzemí hraje roky to své a (ne)reakce vnějšího světa má, dejme tomu, na háku. To už spíš svému okolí hází klacky pod nohy. Žádné zpřístupňující kroky v hudební složce, žádná honba za zajímavými kontrakty. Patnáct let to samé se stejnými prioritami a neutuchajícím zápalem pro věc - doom. Nepopírám, že ti nejzarytější fandové kovu zkázy My Shameful delší dobu registrují, realistickým pohledem ale budou takoví v menšině a od věci tak nebude zevrubnější představení.

Od vzniku My Shameful letos uplyne úctyhodných 16 let. To, co se stalo ve Finsku v roce 1999, nebylo vůbec nic zvláštního. Duo zkázychtivých nadšenců zakládá svůj doom metalový projekt, rok nato je na světě trojice dem a v roce 2003 vychází i první dlouhohrající nahrávka. Od té doby nás stále dělí nějakých 12 let a raději se tedy posuneme kupředu. K dnešnímu dni mají My Shameful na triku šest řadovek a v sestavě nezůstal kámen na kameni. Z dvoučlenného projektu je nyní kapela tříčlenná, a to prosím hned mezinárodní - v sestavě působí i jeden Němec. Přejdu-li do citace, My Shameful "začali jako dvoučlenný studiový projekt rozvinutý v nadnárodní stroj nenávisti a zkázy".

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Transcending Obscurity PR]

Asmodeus - Past na Davida Kleinera

19. února 2015 v 20:29 | Kaša
Když skupina vydává nové album po dlouhých osmi letech, jsou očekávání a požadavky na výsledný materiál daleko přísnější, než když se daná kapela nachází v pravidelném rytmu album/turné. A platí to dvojnásob, jedná-li se o jednu z legend českého thrash metalu, Asmodeus, kteří na následovníka "Řetězu kritických událostí" z roku 2006 nechali čekat právě oněch osm let. Od posledního alba nezůstal v sestavě této party, jejíž vznik je datován k roku 1986, kámen na kameni a její hlavní pilíř Miloš Bešta se v posledních letech musel nejednou rozhodnout, jestli má cenu tuhle káru táhnout dál, nicméně vydání loňského opusu s podivným názvem "Past na Davida Kleinera" je jasným znamením, že to smysl mělo, protože Asmodeus model 2014 znějí zatraceně silně a přesvědčivě.

Nemůžu o sobě tvrdit, že bych měl dosavadní tvorbu této party nastudovanou do poslední minuty a považovat se tak za znalce předešlých alb, ovšem jakési obecné povědomí mám a před prvním poslechem jsem tak byl zvědavý, kam se Asmodeus vydali. Základ zůstal neměnný, takže základní ingrediencí "Pasti na Davida Kleinera" je technický thrash metal, jenž je ředěn progresivně metalovými prvky, heavy metalovými melodiemi a v odlehčených momentech je cítit odér klasické rockové hudby. Přesto je výsledek dostatečně semknutý a v dobrém smyslu barvitý. Svůj podíl na tom má jistě i silný koncept, který album drží pohromadě a díky němuž jsem měl nejednou pocit, že poslouchám rockový muzikál ("Tanec s mrtvou labutí", "Dar vzkříšení").

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Magick Disk Musick]

Grisâtre - Paroxystique

16. února 2015 v 20:56 | H.
Se jménem jednočlenného black metalového projektu Grisâtre z Francie jsem se já osobně poprvé setkal na nahrávce "Esthaetique" z roku 2012. Počin mne tehdy zaujal hned na první pohled velmi zajímavou obálkou, díky níž jsem byl svého času na samotnou hudební náplň zvědavý (a pak, že nejsou obaly důležité!). Nyní s odstupem však mohu o "Esthaetique" říct jen to nejnutnější minimum, na které jsem schopen si vzpomenout, a sice že šlo o monotónní black metal… a také že onen přebal byl ve finále vlastně tím nejzajímavějším a že jinak mě to příliš nezaujalo. Což je ostatně také ten důvod, proč si dnes nevybavuji nic víc než to, že jsem to album kdysi slyšel.

Musím uznat, že když jsem si nyní kvůli této recenzi "Esthaetique" pustil znovu, přišlo mi o poznání lepší než tenkrát, nicméně vzhledem k tomu, že jsem se z desky tehdy na zadní kapsy kalhot neposadil, za normálních okolností bych asi neměl potřebu se k ní vracet nebo snad nějak pátrat po další tvorbě Grisâtre. Vývoj událostí tomu ale chtěl nakonec jinak. Rokkr - jak se onen jediný člen skupiny jmenuje - totiž na začátku října loňského vydal své další, celkově třetí album, jehož název zní "Paroxystique". Jeho přebal již ani zdaleka není tak zajímavý, ale na rozdíl od minulé nahrávky novinka vysílá na stejné vlnové délce jako já již od prvních poslechů.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Dusktone]

Pink Floyd - The Endless River

15. února 2015 v 20:34 | Kaša
Kdo by to byl před nějakými dvanácti měsíci řekl, že se fanoušci ještě někdy v budoucnu dočkají placky, která se bude honosit legendárním jménem Pink Floyd. Já tedy v žádném případě ne. Léta jsem měl otázku studiových alb této britské progresivně rockové legendy za definitivně uzavřenou, takže když už se v loňském roce objevila informace, že se kytarista a lídr David Gilmour nachází ve studiu, tak nebyl nikdo na pochybách, že se tak děje při příležitosti vzniku jeho nového sólového počinu, jenž by navázal na "On an Island" z roku 2006. Jak se však záhy ukázalo, ve studiu se spolu s ním nacházel i Nick Mason a (staro)nová studiová etapa této veličiny, kterou nejspíš už definitivně můžeme považovat za poslední, tak byla započata.

Předpokládám, že nemá smysl se tady nějak podrobně nořit do hlubin historie a objasňovat, kdo že to Pink Floyd jsou a jaký měli vliv na utváření rockové hudby jako takové, protože tohle patří mezi elementární znalosti posluchače rockové hudby, nicméně v souvislosti s "The Endless River" se nelze nevydat historicky směrem dozadu někam do období let 1993 až 1994. V té době Pink Floyd nahrávali ve složení David Gilmour, Nick Mason a Richard Wright famoźní počin "The Division Bell". Už tehdy se začaly objevovat spekulace, že se bude jednat o dvojalbum, případně, že se nakonec nepoužitý materiál, jemuž se v té době pracovně říkalo "The Big Spliff", mezi fanoušky dostane zvlášť. Trvalo to dlouhých dvacet let, než se dvojice Gilmour a Mason rozhodla starý materiál oprášit a jakožto poctu zesnulému parťákovi Richardu Wrightovi jej dokončit do podoby, v níž se pod názvem "The Endless River" dostal koncem loňského roku mezi posluchače. O spojitosti mezi oběma alby nemůže být sporu, protože už jen jeho titul pochází z části textu "the water flowing, the endless river, forever and ever" skladby "High Hopes" právě z "The Division Bell".

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

In tormentata quiete - Cromagia

14. února 2015 v 21:02 | H.
Když někdo mluví o metalu v Itálii, je docela přirozené a vlastně i poměrně logické, když člověku jako první na mysli vytane symfonický power metal, přesto je to k Italům trochu nespravedlivé, jelikož se na poloostrově ve tvaru vysoké boty ukrývá i velké množství nesračkovité muziky. Tedy ne, že bych měl a priori něco proti symfonickému power metalu… ale vlastně proti němu něco mám, protože mně ty klávesové zpívánky znějí všechny stejně (a bohužel stejně blbě). V případě skupiny In tormentata quiete však máme tu čest s diametrálně odlišnou hudbou - jak co do stylu, tak co do kvality.

Tato relativně početná kapela (sedm členů, pokud jsem napočítal správně) hraje něco, co není žánrově úplně vyhraněné a tím pádem ani úplně jednoznačně zařaditelné. Budeme-li ovšem pro utvoření jakési hrubé představy mluvit o koktejlu, jenž v sobě míchá avantgardní black metal, folk rock a progresi, aniž by nějaká ze tří jmenovaných složek výrazně převyšovala ty zbylé, snad to nebude tak daleko od toho, jak produkce In tormentata quiete v reálu zní. Asi je ale nutné dodat, že toho uslyšíte ještě víc než jen tyhle tři věci, protože Italové se místy nebojí sáhnout namátkou třeba po lehké elektronice, (pro metal) neobvyklých nástrojích a spoustě dalších věcí. Jak už tomu tak ale bývá, otázka nějakého stylového zařazení je ve skutečnosti čistě formální záležitostí, jež slouží víceméně jen k tomu, aby měl i nezasvěcený člověk možnost si utvořit jakýs takýs odhad toho, oč vlastně půjde. Jinak je však mnohem důležitější otázka "jaké to je?" ne ve smyslu žánru, ale ve smyslu kvality…

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: My Kingdom Music]

Fen - Carrion Skies

13. února 2015 v 20:36 | Kaňour
Fen sice nepatří k těm úplně prvním, kteří do blackové atmosfériky začali včleňovat post-rockové nálady, relativní nevýhoda však pro toto anglické duo nepředstavovala sebemenší problém. Poměrně krátký pobyt na scéně (jen pro připomenutí - debut "The Malediction Fields" vyšel v roce 2009) kapele bohatě postačil k tomu, abych dnes mohl mluvit o žánrové špičce. Kapela vyrukovala s vlastním zvukem, který nikdy nezastagnoval a s každou řadovkou se posouvá dál a dál. Ovšem rozhodně ne průhlednými a bez problému odhadnutelnými kroky. Jednou ve svém progresu zrychlí, podruhé zvolní nebo odbočí a prostřednictvím "Carrion Skies" se dokonce podíváme tak trochu zpět.

Během dychtivého pátrání po aktuálních náladách v táboře Fen jsem narazili na zajímavý rozhovor, v němž jeden ze členů kapely (teď vám bohužel neřeknu, o koho šlo, nejsem s to se rozhovoru dohledat) nebyl úplně spokojen s jejím posledním vývojem. Já jeho rozhořčení poměrně chápu. Britské trio začalo hrát muziku, která se časem proměnila v poměrně populární záležitost a snaha vymanit se ze sevření veškerých trendů, do kterých Fen mohli být nemístně začleňováni, je v případě zavedeného jména pochopitelná. Cílem Britů tedy pro letošní rok nebylo pokračovat ve vývoji dejme tomu změkčování (i když zrovna zde používám to hodně slovo nerad, tady to zdánlivé "vyměknutí" rozhodně nebylo popularizační) a vytvořit nahrávku, která potvrzuje, že i v roce 2014 tíhne srdce Fen k black metalu.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Aural Music / Code666]

Centinex - Redeeming Filth

11. února 2015 v 21:13 | Ježura
Jak známo, švédské podzemí z kraje 90. let ovládla death metalová mánie, která dala vzniknout celé řadě legendárních spolků a žánrových průkopníků, kteří se dodnes těší z neutuchající přízně fanoušků smrtícího kovu. Centinex mezi takové kapely zapadají bez nejmenší odchylky. Dobře, o tom legendárním statutu si to tvrdit netroufám, protože švédský oldschool zase tolik nevedu, ale jinak to platí do puntíku.

Pokud jste ale stejně jako já v posledních letech o Centinex neslyšeli ani zmínku, nemusíte hned vracet metalovou průkazku. V roce 2006 totiž kapela po 16 letech ukončila činnost a na scénu se vrátila až v loni, a to ve značně obměněné sestavě, v níž ze zakládající sestavy zbyl už jen basák Martin Schulman. Když se ale podíváte na další působiště zbylé trojice Kennet Englund, Sverker Widgren a Alexander Högbom (tedy kapely jako Demonical, Diabolical nebo třeba Interment), minimálně těm obeznámenějším z vás asi začne pomalu docházet, že personální tornádo v sestavě asi jen sotva nějak ovlivnilo hudební směřování kapely, a vskutku - comebacková deska "Redeeming Filth" je prostě oldschool death metalový zásek se vším všudy.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Agonia Records]

Old Thunder – Slings & Arrows

9. února 2015 v 21:05 | Prdovous
Zmar. Pod tímhle krásným emocionálně zabarveným slovem si každý z vás určitě něco představí. Někdo apokalyptickou vizi zániku, někdo naopak osobní tragédii, rozpad člověka, jeho hodnot, osobnosti. Někdo jiný prostě třeba jen smrt. Dnes si tu budeme povídat (nebo alespoň já vám budu povídat), jak si tohle slovo vyložil Dustin Grooms v rámci debutu svého one-man projektu Old Thunder. Mladý Američan pro svoji prvotinu zvolil formu EP, nicméně bych se v případě "Slings & Arrows" nebál mluvit i o plnohodnotné řadovce.

Deska totiž splňuje takřka vše, co bych od řadovky očekával. Délkou se blíží sympatické půl hodině, což už je na EP relativně dost. Především ale přináší plnohodnotný, nový materiál. Nejde o žádné zbytky z nahrávání předchozí řadovky, které by náhodou mohlo ocenit pár skalních fandů, ani o žádné předělávky nebo materiál podobného charakteru. Naopak, na "Slings & Arrows" najdete docela propracovanou strukturu alba i a skladbám nechybí tematické zaměření - když ne myšlenkově (texty se ke mně nedostaly), tak přinejmenším po stránce zvukové a kompoziční. Čtveřice skladeb je velmi úzce semknutá a tvoří propojený celek. A když jsem úvod recenze začal tak pozitivním slovem, jistě asi tušíte, na jakou notu se bude hrát. O tom, že tahle deska nebude procházka růžovým sadem, vás přesvědčí již první vteřiny, kdy se na vás vyvalí mohutný kytarový bzukot a žalostný řev.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Against PR]

Et moriemur - Ex nihilo in nihilum

8. února 2015 v 20:57 | H.
Na úplném začátku svojí cesty se Et moriemur blýskli debutovým minialbem "Lacrimae rerum", které se mi svého času - nebojím se říct - opravdu strefilo do vkusu. Sice nenabízelo nijak zvlášť originální přístup k doom metalu, zvukově nebylo ošetřené úplně nejlépe, díky čemuž znělo (zvláště při zpětném srovnání s dalšími počiny kapely) poměrně neučesaně a neohrabaně, ale přesto všechno z něj sálala silná atmosféra a především uvěřitelnost. A snad i díky tomu mě to EP skutečně bavilo a Et moriemur jsem si tím pádem takřka okamžitě zařadil mezi skupiny, jež hodlám do budoucna sledovat.

Od té doby se toho docela dost změnilo a Et moriemur již nejsou novým a neokoukaným jménem na scéně, naopak se během poměrně krátké doby stihli relativně lehce začlenit do nepříliš rozsáhlého doom metalového podhoubí v Čechách. V roce 2011 také vydali svůj dlouhohrající debut "Cupio dissolvi", na nějž jsem se svého času hodně těšil a také jsem toho od něj po skvělém "Lacrimae rerum" dost očekával, ale navzdory vynaložené snaze jsem si k němu nedokázal v době vydání najít cestu… a nikdy poté už jsem neměl potřebu či náladu se o to pokoušet znovu. A to i přesto, že formálně byl ten počin vlastně lepší než jeho předchůdce. To už však nyní samozřejmě není nic důležitého - tím spíš, že i "Cupio dissolvi" je dnes minulost.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Et moriemur]

Scott Walker / Sunn O))) - Soused

7. února 2015 v 21:02 | Prdovous
Dronoví velikáni Sunn O))) se v krátké době připletli k další kolaboraci. Není to tak dávno, co spolu s Ulver dali dohromady velmi solidní desku "Terrestrials", která vyšla na začátku loňského roku. O pár měsíců později pak přišel na svět další počin - tentokrát se Sunn O))) však spojil síly Scott Walker. A pokud jsem se u předchozího počinu alespoň odvážil odhadovat, co by ze spojení obou jmen mohlo vzejít (což se nesetkalo s úspěchem), tentokrát mě něco takového ani nenapadlo, a nechal jsem se prostě překvapit. Hlavně proto, že mi jméno Scotta Walkera takřka nic neříká, a to i přesto, že se tahle persóna ve druhé polovině svého života podle všeho dost orientovala na experimentální hudbu.

Nicméně na tom v zásadě nijak zvlášť nezáleží, protože "Soused" na to jde vlastně docela na rovinu a velkou část ze svých kontur vám spolu s pár detaily na férovku odhalí již v první skladbě. Chaotický zvonivý pohádkový úvod podtržený Walkerovým, takřka operním zpěvem velmi rychle změní barvy a z prosvětlených zítřků se během několika chvil stává černé nebe. Občas z oblak zašlehne blesk. V popředí je charakteristický, deklamující vokál, všude kolem tíživý, dronem nasáklý vzduch, jenž se plní napětím. Na pár okamžiků vysvitne slunce. Pak již opět jen šero a dusivá atmosféra. S další skladbou se na situaci příliš mnoho nemění - pouze se rozšiřuje seznam použitých hluků. Občasné zášlehy bicích zcela ustupují, namísto toho sílí monotónní nátlak, jenž v polovině skladby "Herod 2014" vrcholí.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Abusiveness - Bramy Nawii

6. února 2015 v 20:32 | H.
Muzika Abusiveness se mi za poslední roky z přehrávače vytratila takovým způsobem, až by se s nadsázkou dalo říct, že se s touhle polskou smečkou setkávám na jejím aktuálním albu vůbec poprvé. Což ovšem nemusí vadit, protože všechno je jednou poprvé, ačkoliv v tomhle případě je to poprvé vlastně podruhé. Předpokládám však, že tyhle osobní výlevy vás nezajímají ani poprvé, ani podruhé a dokonce ani potřetí, tak se radši pojďme podívat na to, co si Poláci nachystali tentokrát…

Klasicky začneme sprškou nudných, leč nutných faktů. Sice se rozhodně nedá tvrdit, že by snad Abusiveness byli neznámým pojmem, protože je tomu vlastně naopak a kapela má na polské undergroundové scéně docela jméno, pro nezasvěcené však můžeme zmínit, že skupina hraje přes dvacet let (ačkoliv první deska "Krzyk świtu" vyšla až v roce 2002) a že v jejích řadách najdeme lidi, kteří se angažující v dalších poměrně zavedených jménech polského black metalu, například Moon, Blaze of Perdition, Xaos Oblivion nebo Biały viteź. Nová deska se jmenuje "Bramy Nawii", je čtvrtá dlouhohrající a Abusiveness ji vydali v září loňského roku, čtyři léta po předchozím záseku "Trioditis".

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Arachnophobia Records]

Arcana Coelestia - Nomas

5. února 2015 v 21:26 | H.
Jsem si vědom toho, že už jsem to tu při různých příležitostech nejednou říkal, ale když člověk napsal skoro už 600 recenzí tak sem tam něco chtě nechtě zopakuje. Zrovna nyní se však docela hodí opětovně říct, že doom metal - a upozorňuji, že jej mám jinak rád - patří mezi žánry, v nichž se na originalitu příliš nehledí a sound většiny kapel je takřka totožný. Většinou to říkám v případě, že píšu o další skupině, pro niž tato ne úplně lichotivá věc platí, ne však dnes. U Arcana Coelestia to říkám proto, aby bylo vidět, že přece jenom existují formace, jež k tomu doom metalu přistupují stále doomově a přesto po svém…

Předně od Arcana Coelestia neočekávejte klasický obstarožní doom metal, který by kopíroval rané fošny Black Sabbath. Tihle Italové se totiž pohybují v extrémnější formě žánru, jíž se v odborných kruzích říká funeral doom metal. Na první pohled to může vypadat, že z řady svých stylových souputníků Arcana Coelestia nijak zvlášť nevystupují, protože z obecného hlediska jejich muzika vykazuje stejné formální znaky, jako je tomu u kterékoliv jiné formace z oblasti funerálního doom metalu. Čekáte-li tedy, že nyní prohlásím něco o šnečím tempu, mohutné riffové stěně, hlubokém murmuru a značně neveselé atmosféře, pak rozhodně dočkáte, protože to právě prohlašuji. Stejně tak asi nikoho zvlášť nevytrhne poznámka o přítomnosti melodií. Jenže, jak nám praví jedno známé pořekadlo, když dva dělají totéž, výsledek nemusí být ani zdaleka totožný a právě zde to sedí jak pověstná prdel na neméně pověstném hrnci. Arcana Coelestia zdánlivě používají konvenční žánrové prostředky, maximálně je místy koření stopovým množstvím black metalového nádechu, ale to, co jim leze z nástrojů, má prostě svůj ksicht a nezní to stejně jako všichni okolo.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Against PR]

Thaw - Earth Ground

4. února 2015 v 20:58 | Prdovous
O eponymní prvotině černokovových hlukařů Thaw jste si u nás již něco málo přečíst mohli. Tenkrát jsem byl celý paf z toho, jakým způsobem tahle polská čtveřice smíchala odlidštěný black metal, hluk a dark ambient. Oznámení druhé desky "Earth Ground" po méně než roce od vydání však nutně vzbudilo otázky směřující ke kvalitě, hudebnímu posunu a dalším vlastnostem. Nedával jsem přílišnou naději tomu, že by mě pokračování usadilo na zadnici tak, jako se tomu stalo před cirka rokem a půl. Doufal jsem však alespoň v udržení standardu, kvality a pestrosti nápadů, která mě baví pokaždé, když se k "Thaw" vrátím.

"Earth Ground" otevírá, stejně jako předchůdce, atmosférické intro. Ticho před bouří rušené jen brumlající kytarou se po minutě a půl přelije v poctivý black metalový vál a rozjíždí antihumánní mašinerii. "Afterkingdom", která vyšla již dříve samostatně, je solidním otevírákem alba a moc se s posluchačem nemaže. Plive jeden jedovatý riff z druhým a vokály jsou stoprocentním koncentrátem zloby, hněvu a bolesti. S následující "Sun" se stupňuje atmosféra a zahušťuje se. K mírnému překvapení jde brutální elektronika i ambient stranou a skladba je i v neklidnější částech takřka čistě kytarová. Jen v pozadí v poklidu tepe syntetizátor a tu a tam nějakou pasáž přibarví. Až v samém závěru se syrovost kytarových strun na pár okamžiků střídá s pohlcující temnotou ambientu.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Against PR]

Einherjer - Av oss, for oss

3. února 2015 v 21:51 | H.
Nejspíš už je trochu otravné to omílat pořád dokola, zvlášť u nás na Sicmaggot, protože my jsme tu vždycky měli tunu keců na moderní pohansky metalové trendy a prudili jsme s tím při každé jen trochu vhodné příležitosti… Přesto by asi bylo slušné recenzi na kapelu jako Einherjer kvůli případným nezasvěcencům (to nemyslím pejorativně - vždyť nikdo nemůže znát úplně všechno) začít tím, že v případě těchto Norů se nebavíme o žádných pozérech, kteří naskočili do rozjetého vlaku, jenž vezl všechnu tu vikinskou, pohanskou a folkovou havěť v době největšího boomu těchto druhů metalu. Naopak, Einherjer totiž v tomto oboru patří mezi veterány, dalo by se říct až pionýry viking metalu, kteří své první nahrávky začali vydávat jen nedlouho poté, co celému tomuto subžánru položil dodnes neotřesitelné základy Quorthon v rámci vikinské éry Bathory na přelomu 80. a 90. let.

Já osobně se nijak netajím tím, že jsem měl tvorbu Einherjer vždy rád… netvrdím, že je to skrz naskrz geniální skupina nebo že patří do nejužšího okruhu srdcových záležitostí, to zase ne, ale přesto mě hudba téhle kapely vždy oslovovala a její staré věci mám opravdu rád. Snad s výjimkou trochu slabší, přesto však stále dobré druhé desky "Odin Owns Ye All" z roku 1998 po sobě Einherjer v první éře svého působení zanechali skutečně skvělé počiny, ať už jde o fantastický debut "Dragons of the North" (1996), třetí počin "Norwegian Native Art" (2000) nebo svého času labutí píseň "Blot" z roku 2003. Avšak jen rok poté, co vyšlo "Blot", došlo k ukončení činnosti Einherjer a vlastně kompletní jádro kapely se vydalo hrát thrash metal do nově vzniknuvšího projektu Battered. Ačkoliv i to jediné album, které za sebou tato skupina zanechala, je určitě zajímavé, já jsem vždy doufal, že konec Einherjer přece jen není definitivní…

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Khaøs - Risen

2. února 2015 v 21:07 | Ježura
Myslím, že se všichni shodneme na tom, že klasický rock nebo chcete-li hard rock, a to i ve své stadionové podobě, má nejlepší léta už nějakou dobu za sebou, ale přesto nelze tvrdit, že by upadl v zapomnění nebo dokonce nelibost. Pár klasických interpretů pořád vesele nahrává a koncertuje před vyprodanými halami nebo rovnou stadiony, stovky a tisíce dalších ať už více či méně známých pak dělají to samé, jen s o poznání menším úspěchem. Zkrátka a jednoduše platí, že poctivý rock si najde své publikum i v polovině druhé dekády 21. století a asi ani ten nejnihilističtější black metalista jím sem tam nepohrdne.

Samozřejmě to má pár podmínek - ta muzika musí být uvěřitelná, mít aspoň trochu koule, takovou tu rockovou chytlavost a v ideálním případě taky zpěváka, který svým projevem neodradí, ale naopak přitáhne. Podmínky jsou to vcelku jednoduché, ale právě ony většinou rozhodují, jestli dotyčná kapela stojí alespoň za pochvalné přikývnutí a nějaký ten zájem ze strany posluchače. No, a nejinak je tomu i v případě desky, k níž jsme se konečně dopracovali.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Future PR]

Black Veil Brides - Black Veil Brides

1. února 2015 v 21:20 | H.
Jen málokterá - možná vlastně žádná - kapela vyletěla během posledních pěti let v rockovém mainstreamu takovým způsobem, jako se to povedlo právě Američanům Black Veil Brides. Jak však praví známé pořekadlo, popularita - a zvlášť ta, která přijde takovýmhle způsobem takřka přes noc - rozhodně není synonymem pro hudební kvalitu, což je právě tento případ. Black Veil Brides naše přehrávače aktuálně otravují již se čtvrtou dlouhohrající nahrávkou, přesto stále působí dojmem rychlokvašky, která je zrovna teď trendy, ale její trvanlivost nebude příliš velká.

Na druhou stranu, je nutno férově uznat, že Black Veil Brides za těch pět roků a čtyři alba stačili prodělat nějaký posun. Od na první pohled uřvaného, ve skutečnosti ovšem absolutně neškodného homo metalcoru s image, vedle níž i Mötley Crüe z 80. let vypadají docela normálně a civilně, se posunuli k radiovému a stadiónovému rocku pro masy, jejichž rozhled začíná a končí s tím, co jim naservíruje mediální masáž. Taktéž i ona image jistým způsobem zcivilněla - v překladu to znamená, že se gay-level Black Veil Brides snížil asi tak o 50 úrovní. Což ale nic nemění na tom, že i po tomhle zdánlivém odteplení pořád vypadají 50× homosexuálněji než kdokoliv jiný široko daleko.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Plateau Sigma - The True Shape of Eskatos

30. ledna 2015 v 20:53 | H.
Plateau Sigma není nijak zvlášť známá kapela… vlastně má budoucnost teprve před sebou, dalo by se říct. Funguje totiž sotva pár let a s výjimkou dnes recenzovaného dlouhohrajícího debutu "The True Shape of Eskatos" doposud vydala jen jeden neřadový kraťas. Přesto by někomu z vás mohlo být jméno těchto Italů alespoň trochu povědomé, čtete-li naši sekci minirecenzí. Onen pilotní neřadový počin s názvem "White Wings of Nightmares" jsme tu totiž kdysi recenzovali…

I když, mluvit o v případě "White Wings of Nightmares" jako kraťasu je hodně nadnesené. Nahrávka sice nese formální označení EP (a dokonce bych byl ochoten docela s jistotou tvrdit, že dříve to bylo vedeno jako demosnímek a zpětně se to jaksi překlasifikovalo), nachází se však na ní téměř 50 minut hudby. Důležité ovšem bylo to, že Plateau Sigma tehdy svou prvotinou vzkázali, že nebude od věci s nimi do budoucna počítat, protože v těch 50 minutách nějaký potenciál dozajista vězel. Italové se sice ani nepokoušeli o něco originálního, avšak poctivost a jistá poutavost se jejich pojetí extrémního doom metalu upřít nedala.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Masterpiece Distribution]

Acrosome - Non-pourable Lines

29. ledna 2015 v 20:55 | H.
Ona je pravda, že já jsem byl odjakživa tak trochu zapomnětlivý člověk a že při čtyřciferném počtu recenzí by si všechny kousky dopodrobna nepamatoval asi nikdo, ale nevzpomínám si, že bychom tu prozatím měli nějaký velký počet plnohodnotných recenzí na turecké kapely. Všechno je ale jednou poprvé a bylo by docela úderné teď říct, že v případě turecké recenze je tímhle poprvé skupina Acrosome. Bohužel to však nejde, protože minimálně jedna tu přece jenom byla, což ovšem nic nemění na tom, že recenze na Acrosome stojí za povšimnutí i tak - ne snad kvůli domnělé úrovni samotného textu, ale kvůli tomu, že muzika tohoto projektu z hlavního města Ankary není vůbec marná…

Žánrové základy hudby Acrosome leží v black metalu, nicméně album "Non-pourable Lines" dokazuje, že zrovna tento styl - navzdory tomu, že jej mnozí mylně považují za ortodoxní a vyčpělý - může nabývat různých podob, a když něco nazvete black metal, rozhodně to nemusí být syrová animální sypanice jak z roku raz dva. A to i přesto, že se na této desce nacházejí i mnohé rychlé pasáže.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Dusktone]

Сивый Яр - Из тьмы вымерших дeревень

28. ledna 2015 v 21:10 | H.
Je pravda, že loňský rok nebyl na poli pagan metalové muziky zrovna nejsilnější, a ačkoliv pod pojmem "pagan metal" skutečně nemyslím všechny ty trendové hopsačky, do velké míry to jistě souvisí i s faktem, že onen největší boom všeho folkového a pohanského v metalu už je nejspíš za námi. Stále jsou ovšem kapely, které tu byly ještě předtím, přičemž to jsou právě ony a také nově nastoupivší generace muzikantů vycházejících právě z tohoto původního odkazu, kdo tenhle žánr v jeho kvalitní podobě udržuje a nejspíš i nadále bude udržovat při životě. Rok 2014 tak možná nebyl v téhle oblasti bohatý na kvantitu, několik vysoce zajímavých počinů však přece jen vyšlo a rozhodně se nejedná jen o irské veterány Primordial nebo nadějný skotský projekt Saor, o jehož jméně se v posledních měsících hovoří čím dál tím častěji (i když já osobně si myslím, že je mnohdy až zbytečně vynášen do nebes). Právě teď se na jednu takovou záležitosti podíváme…

Není žádným tajemstvím, že na poli pohanského metalu patří mezi největší odborníky východoevropské země bývalého Sovětského svazu - minimálně v Rusku a na Ukrajině lze z tohoto subžánru najít obrovské množství vysoce kvalitních skupin. A právě z Ruska, konkrétně tedy z Leningradské oblasti na severozápadě evropské části země, pochází i jednočlenný projekt Сивый Яр, za nímž stojí jistý Vladimir. Kapela funguje od roku 2006 a loni na podzim vydala svou čtvrtou desku "Из тьмы вымерших деревень", která přišla jen rok a půl po svém předchůdci "Как прежде плыли зори". Jestli se vám nechce číst dál, tak vám mohu prozradit rovnou, že za slyšení určitě stojí…

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Against PR]

AC/DC - Rock or Bust

27. ledna 2015 v 21:31 | Kaša
Na rockové scéně se pohybuje spousta kapel, o jejichž tvorbě se dá říct, že je s každým dalším albem méně překvapivá. Samozřejmě, s přibývajícími alby a odslouženými léty se úspěšným partám opouštějí jejich vyšlapané stopy čím dál složitěji, ale jsou případy, kdy to po nich nikdo ani nevyžaduje, protože to, co dělají, dělají zatraceně dobře. Dovolím si tvrdit, že asi nejukázkovějším případem jsou australští hard rockeři AC/DC, jejichž tvorba je trnem v oku všem, kteří mají rádi hudební vývoj, protože tyhle legendy jsou ukázkou toho, kdy člověk může říct, jak jejich nové album bude znít ještě daleko před tím, než se vůbec kapela zavře do zkušebny a začne skladatelský proces. AC/DC jsou prostě hudební kolos, který ten svůj přímočarý hard rock drhne s takovou přesvědčivostí a finesou, až se zdá, že jej nemůže nic zastavit.

A platí to i o jejich šestnácté řadovce "Rock or Bust", s jejímž blížícím se vydáním se kapela musela potýkat hned s několika nepříjemnostmi. Vůbec poprvé v dlouhé historii AC/DC se nahrávání alba neúčastnila jedna polovina bratrského dua Youngů. Malcom Young byl ze zdravotních důvodů na počátku loňského roku nucen kapelu opustit, jelikož mu byla diaknostikována demence. Na rozjetý vlak mimo něj naskočil synovec Stevie Young, který po strýčkovi převzal kytarové povinnosti při nahrávání materiálu, na jehož komponování se Malcolm ještě podílel.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Job for a Cowboy - Sun Eater

26. ledna 2015 v 20:56 | Kaša
Job for a Cowboy během své zhruba desetileté kariéry ušli celkem dlouhou cestu. Způsob, jak se s každým dalším počinem pomalu vzdalují svým čistě deathcorovým začátkům, kdy drhli celkem jednoduchý a přímočaře agresivní materiál jako na debutu "Genesis", je mi velice sympatický. Tahle dravá smečka z americké Arizony totiž někdy mezi druhým albem "Ruination", které považuji dodnes za jejich nejslabší prezentaci a následujícím "Demonocracy" otočila svůj vývoj směrem ke klasičtěji pojatému death metalu, čehož byl minulý počin celkem zdařilou ukázkou, a výsledek mě v době svého vydání dost chytnul. Byl jsem tak upřímně zvědavý, kam se "Kovbojové" na svém čerstvém albu, které nese titul "Sun Eater", posunou. Zda budou pokračovat v načrtnuté cestě, nebo zatáhnou za ruční brzdu a vrátí se zpět k energičtější formě moderního extrémního metalu.

K mé vlastní spokojenosti musím říct, že to, co na "Demonocracy" Job for a Cowboy započali, na "Sun Eater" dotahují ještě dál, aniž by se vzdali svých základních poznávacích prvků, kterými jsou jako břitva ostrý sound, dnes už vcelku rozpoznatelný vokál Johnnyho Davyho, jenž pravidelně přechází od hlubokého murmuru k výše položenému řevu, nebo klasické kytarové hradby dvojice Glassman-Sannicandro, jež působí velmi sebejistě a je vidět, že druhý jmenovaný do kapely zapadl jako prdel na hrnec. To ostatně platí i pro basáka Nicka Schendzielose, jehož nástroj je pro mne největším instrumentálním překvapením na "Sun Eater". Slyšet byl i minule, ale jeho do popředí vytažená, krásně bublající baskytara podtrhuje až progresivně technické vyznění některých pasáží, které v četnosti nahradily modernější zasekávačky a bezhlavé ataky burácející v plné rychlosti, kterých je ke slyšení čím dál méně.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Paul Di'Anno - The Beast Arises

23. ledna 2015 v 20:59 | H.
Vydavatelství Metal Mind už pěkných pár roků zásobuje posluchače horou živých dévédéček se záznamy koncertů z polských klubů (musí se ale nechat, že se mezi nimi tu a tam objeví i docela zajímavý kousek, jako tomu bylo kupříkladu v případě živáků od Carpathian Forest nebo Gorgoroth). Přesně do téhle sorty se koncem října loňského roku zařadila i placička, která se jmenuje "The Beast Arises" a vychází pod hlavičkou takového trochu plešatého týpka, který si říká Paul Di'Anno.

Hlavní náplní "The Beast Arises" je koncert, který Paul Di'Anno odehrál 9. dubna loňského roku v klubu Lizard King v polském Krakově. Sice jsem použil jednotné číslo, ale asi je vám jasné, že úplně sám tam Di'Anno nehrál - na pódiu jej doplnila čtveřice nějakých no-name párků, z nichž většina - jestli jsem pátral správně - by měla hrát v heavy/power metalové kapele Night Mistress.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Metal Mind Productions]

Stíny plamenů - Propadlé vody

22. ledna 2015 v 23:01 | Prdovous
Hádám, že Stíny plamenů není třeba nějak dlouze představovat. Lord Morbivod je dávno stálicí domácího black metalu a jeho tvorba mnohdy hranice černého kovu dalece přesahuje. Průmyslově špinavé projekty Umbrtka či War for War budiž toho příkladem. Přesto se v jeho portfoliu stále najdou jména, která zůstala black metalu bez výjimek věrná - právě třeba Stíny plamenů. Banda žhářů terorizuje kanalizace Plzně a dalších českých měst už víc než 15 let a "Propadlé vody" jsou sedmou řadovkou v diskografii, což vzhledem k pracovnímu nasazení ostatních plzeňských úderek pod Morbivodovou taktovkou není nějak překvapující číslo. Nicméně vzhledem k tomu, že předchozí deska "Výprava za pravdou špíny" je především znovunahraný debut, novinka navazuje až na pět let starou desku "Mrtvá komora", která je zároveň posledním, již jsem z dílny Stínů slyšel.

Hned od první skladby na vás čtveřice žhářů vyrukuje s naprosto charakteristickým rukopisem a mrazivým, odtažitým zvukem kytar. Není třeba pochybovat o tom, že black metalové srdce kapely stále drží v krevním oběhu dostatek splašků a špíny. Kompozicím tradičně nechybí spád, úderné riffy a nápaditost, která ukazuje, že i když Morbivod kapelu drží směřování kapely víceméně v jednom naprosto pevně definovaném kanálu, dá se v jeho rámci vymyslet tolik věcí, že se prostě nemáte šanci nudit. Sypačky jako "Zástupci", "Cesty vody odpadní" a "Tajný plán" doplněné o Morbivodův projev a bezchybnou dikci jsou naprosto uzemňující a baví. Nemlich stejně jsou na tom ale i rytmičtější, skladatelsky zajímavější kusy. "Démonický tubus" a "Obtékání" mě baví z "Propadlých vod" asi nejvíc, hlavně druhá jmenovaná mi přijde v rámci alba i diskografie příjemně "nestínovská" a její pomalejší, melodická střední část je vskutku parádní. Ale ani zbylá trojice skladeb (úvodní "Připomínám těm kolem", "Doudlevecký sběrač" a "Reinhard Čistírenský") není vůbec špatná a nahrávka je dost vyrovnaná.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Stíny plamenů]

Last Scattering - Eidolon

20. ledna 2015 v 21:19 | Kaňour
Jméno Last Scattering může smrtelník pozemský registrovat maximálně dva roky. Nic to ovšem nemění na tom, že už po tak krátké době byli tito Kanaďané schopni vylézt se svou debutovou dlouhohrající nahrávkou "Eidolon". A to hned včetně uceleného konceptu, navíc s 60minutovým břemenem na zádech. Kdekdo by si mohli říct, že si toto šestičlenné uskupení přeci jen naložilo přespříliš, nicméně já hlásím milé překvapení. Zůstaňte na drátě…

Při pohledu na obal "Eidolon" jsem si okamžitě vybavil dvě jména, The Dillinger Escape Plan a Katatonia, lépe řečeno jejich poslední řadovky. Ne, že by si byly tyto přebaly nějak nápadně podobné, jen používají stejné barvy a vyvolávají ve mně obdobné emoce. Po hudební stránce jsou si Last Scattering bližší s mathcorovými velikány, melancholické pasáže à la Katatonia budeme na tomto debutu hledat marně. Do redakce k nám "Eidolon" přicestovalo s tím, že by snad mohlo vyhovovat fandům Dream Theater, Periphery, Between the Buried and Me nebo právě The Dillinger Escape Plan. Jako osoba poslouchající pouze poslední jmenované, a to jen ve velice omezené míře, jsem měl na papíře jsem utřít nos, nicméně opak je pravdou a papír tak odchází posmrkán a poražen.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Prog Sphere Promotions]

Manes - Be All End All

18. ledna 2015 v 19:53 | Prdovous
Norští mágové Manes jsou vůbec úkaz. S původní podobou kapely, která začínala před nějakými dvaceti lety jako black metalové duo ve složení Cernunnus-Sargatanas, nemají prakticky nic společného. Tihle dva pánové se sice nedávno dali dohromady, aby pod hlavičkou Manii předloni vydali atmosférickou blackařinu "Kollapse", nicméně se současnou kapelou, v jejíž čele stojí tvůrčí triumvirát Tor-Helge Skei (alias Cernunnus) - Torstein Parelius - Eivind Fjoseide nemá společného tařka nic. Zato právě nová sestava působící od roku 2002 urazila dlouhou cestu. Pokud vám řeknu, že se již od začátku postavila nad hranice žánrů, rozhodně vám nebudu lhát, protože tihle pánové v posledních třinácti letech tvoří hudbu velmi osobitou a doslova nezařaditelnou.

Takřka vymodlená nová deska "Be All End All" přichází po dlouhých sedmi letech od posledního výraznějšího zářezu, trip-hopově laděné "How the World Came to an End". Jedinými výraznějšími počiny jsou kompilace - šestnáctidílný set dříve nevydaného materiálu z roku 2011 a "Teeth, Toes and Other Trinkets" vydaná zkraje loňského roku. Zpočátku jsem sám tak trochu nevěděl, jak k ní přistupovat. Očekávání jsem pro jistotu nechal zcela stranou, protože očekávat něco konkrétního v případě Manes, to je skoro stejně naivní jako očekávat ženu v řadách thajských masérek či ještě levnějších povolání. S čím by zhruba mohli přijít, o tom jsem si částečně udělal obrázek právě na kompilaci "Teeth, Toes and Other Trinkets", kde se objevila nová píseň "Blanket of Ashes". Nicméně obraz tohoto jednoho střípku, navíc zcela vytrženého z kontextu, o moc víc nevylepšil ani poslech na Brutal Assaultu. Ten sice ukázal, že na první poslech to špatné není ani omylem, nicméně proniknutí do celé desky bude nutností - a to se mi s prvním domácím poslechem jen potvrdilo.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 
 

Reklama