Recenze

Ария - Через все временa

23. března 2015 v 19:21 | H.
Rusko není země, Rusko je životní styl, koluje v internetových vtipech. Jenže jak se říká - na každém šprochu pravdy trochu. Rusko je totiž nejen velká země, ale také poměrně specifická, v jistých oblastech snad dokonce uzavřená. A opravdu nyní nemám na mysli to, že Rusové moc nepoužívají Facebook, protože mají své vlastní, ruské sociální sítě, spíše jsem mířil na hudební a v tomto případě konkrétně metalovou scénu.

Říkává se, že ruská metalová scéna je silná, a já osobně si myslím, že je to pravda - a nejen silná, ale i poměrně velká. A zároveň podle mě i docela uzavřená. Když si totiž vezmete, kolik ruských metalových skupin si dokázalo vydobýt opravdu mezinárodní úspěch a věhlas, nepochybuji o tom, že z většiny lidí by jako odpověď na tuto otázku vypadlo maximálně tak: "err, Аркона?" Možná by vám někdo před nosem zamával ještě s Темнозорь, kteří přece jenom mají na undergroundové scéně dost zvučné jméno, ale to je asi tak všechno.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Beautality - Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph

22. března 2015 v 19:24 | Zajus
V metalu máme obvykle ve zvyku pracovat s pojmem kapela, jako by šlo o neměnnou hudbu produkující jednotku. V jiných žánrech jsou standardem hudebníci, kteří vydávají pod svým jménem skladby napsané a nahrané "doprovodnou kapelou", ale v metalu je taková záležitost prakticky nemyslitelná. I v tradičních kapelách však není situace tak sluníčkově demokratická a obvykle se najde jedna vůdčí osobnost, která ostatní skladatelsky táhne. Troufám si dokonce říct, že čím větší část zodpovědnosti drží v rukou jediný hudebník, tím odvážnější může výsledná hudba být, protože nepodléhá kompromisům a nutnému zprůměrování požadavků mnoha členů.

I v rámci metalu jsou žánry, v nichž mají kapely k "one-man band" (čímž nemyslím tohle) blíž než jiné, a jedním z těch, kde se tento trend projevuje hodně, je black metal. Postaven na osobnostech jako Thomas Gabriel Fischer, Quorthon, Varg Vikernes nebo třeba František Štorm lákal black metal jedince se silnou vizí vždy. Dnes recenzovaná kapela není výjimkou, jelikož za ní také stojí převážně jeden člověk. David Ravengarde v Beautality obstarává vše krom bicích, pod kterými je podepsaný pán s chlapáckým jménem Duke Machine. A protože je tedy "Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph" záležitostí jediného autora, máme co dočinění s osobitým a zajímavým materiálem.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Nordavind Records]

Jørn Lande & Trond Holter - Dracula: Swing of Death

21. března 2015 v 18:46 | Kaša
Příběh o hraběti Drákulovi z pera Brama Stokera asi netřeba nijak obšírně představovat, protože alespoň jakési obecné povědomí o této upírské legendě má každý, koho zasáhla školní docházka. Záměrně bych nezačínal letmým výletem do literární historie, kdyby to nebyl právě známý hrabě s Transylvánie, kdo povstává ze své rakve a ožívá prostřednictvím alba "Dracula: Swing of Death" projektu kytaristy Tronda Holtera a Jørna Landeho. Ačkoliv je jméno prvně uvedeného širšímu posluchačstvu zřejmě nepříliš povědomé, tak vězte, že o úplně neznámého týpka se nejedná. Trond Holter působil třináct let (až do loňského rozpadu) v norské formaci Wig Wam, která sice velkou díru do světa neudělala, ale zkušenosti se počítají. A jak že se spolu s Jørnem dal dohromady? Pánové se znají z nahrávání poslední sólové desky norského pěvce, "Traveller", takže o tak překvapivé spojení se z personálního hlediska nejedná, ovšem z toho kvalitativního už "Dracula: Swing of Death" překvapilo o poznání více.

Když v loňském roce dvojice oznámila, že chystá pod záštitou Frontier Records rockovou operu o Drákulovi, byl jsem přesvědčený, že dostanu do uší nálož melodické rock/metalu, jenž bude plný zvučných hostů, preludií, meziher, inter, rozmluv a kdo ví čeho všeho. Prostě ve všech ohledech pokus o čistokrevnou rockovou operu, které sice bude vládnout Jørn Lande se svým nezaměnitelným vokálem, ale kde forma zvítězí nad obsahem a výsledek tak skončí daleko za možnostmi zúčastněných. Hudební náplň, která je mocně zakořeněna v hloubi klasického hard rocku a melodického heavy metalu, až na několik momentů nepřekvapí, ale absence jakýchkoli "operních" prvků je potěšující. Hlavní skladatel Drákuly, Trond, se nepokouší o operu ve smyslu epické masturbace a velikášství, ale deska je pojata sympaticky písničkově a lyricky koncepčně, takže Jørn, coby hrabě Drákula, prostřednictvím desítky písní představuje posluchačům svůj příběh.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Scorpions - Return to Forever

20. března 2015 v 19:44 | nK_!
Scorpions měli celé to své padesátileté muzicírování dávno pověsit na hřebík a užívat si zaslouženého odpočinku. Ne proto, že by v současnosti hráli tak otřesně a v hudební branži pro ně nebylo místo. Spíše proto, že je tomu již více než pět let od prohlášení, že už nás čeká jen jedna deska, následné několikaleté turné a pak prostě šmitec. A realita? Zatím se očividně nikdo nikam nechystá. Rozumím, že se dědulům ještě nechce opustit koncertní prkna a euforickou přízeň fanoušků, ale dříve nebo později prostě přijde čas skončit. Scorpions tento fakt oddalují co to jde, a důkazem je zbrusu nová deska jménem "Return to Forever", na kterou logicky navazuje další koncertní turné. Stojí to ještě za to?

Musím říci, že stojí. Je tedy potřeba uvědomit si, že s muzikou Scorpions se to má stejně jako třeba u hard rockových kolegů AC/DC. Je posledních několik desetiletí naprosto totožná, a pokud čekáte obrat o 180 stupňů libovolným směrem, měli byste po loňském Silvestru už konečně vystřízlivět. Přeci jen, proč měnit něco, co dlouhodobě funguje a fanoušci jsou téměř bezvýhradně spokojeni? Komu se tento přístup nelíbí, nemusí Scorpions poslouchat. "Return to Forever" je tedy pravidelnou dávkou škorpioních rockových vypalovaček a především pomalejších balad (co si budeme povídat, právě díky nim se Němci proslavili). Překvapilo mě, jak se Scorpions i po více než pěti dekádách fungování dokázali vypořádat s vlastní bohatou minulostí a nahráli desku, která sice není jejich nejlepším opusem, ale přinejmenším mu šlape na paty.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Holotropic - Permeate

19. března 2015 v 19:12 | Prdovous
Pokud mi na československé scéně něco chybělo, byla to progresivní extrémní muzika, která by měla nápad, nezaváněla na sto honů amatérismem a zároveň nebyla jen zbytečnou onanií, progresí pro progresi. Ne, že bych se k takovým žánrům uchyloval nějak zvlášť často, nicméně čas od času mě přepadne chuť na technické ujetosti ražení kanadských Unexpect. Upřímně nevím, jestli můj dojem z domácí scény není způsoben tím, že zrovna tuhle hudební škatuli nesleduji nijak intenzivně, nicméně to nic nemění na tom, že mě debutovka slovenských Holotropic velmi příjemně překvapila.

Už během prvních vteřin od pomyslného představení to na vás "Permeate" vybalí se vší parádou. Úvodní skladba se sice na pár vteřin tváří, že by mohla být atmosférickým otevírákem s příchutí orientu, nicméně vzápětí se přelije do zběsilé, značně komplikované rubanice. V zásadě pro posluchače definuje ráz zbytku alba, což se potvrzuje s každou následující skladbou. Pro tuhle prvotinu je charakteristická brutální hravost v tom nejlepším slova smyslu. Holotropic s lehkostí střídají bluesové vyhrávky a suverénní, občas těžko stravitelný náklep. A jestli mě na "Permeate" něco skutečně baví, pak je to právě očividná vyzrálost.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Holotropic]

The Howling Void - Runa

17. března 2015 v 19:34 | H.
"Runa" je nahrávka, která si svým charakterem přímo říká o to, aby se s ní člověk neobtěžoval na "dlouhohrající" recenzi a na férovku ji napálil mezi minirecenze, kam rádi dáváme právě neřadové počiny. Jenže aby toho náhodou nebylo málo, nebudeme se zde bavit jen o pouhém minialbu, ale rovnou jen o jeho reedici. Přesto mě muzika na této nahrávce zaujala takovým způsobem, že si myslím, že si vlastní článek rozhodně zaslouží.

The Howling Void je jednočlenný projekt pocházející ze zámoří, konkrétněji řečeno z amerického státu Texas, nicméně jeho hudební náplň je diametrálně odlišná od toho, co člověk od muziky z Texasu běžně čeká. Ryan Wilson, což je právě ten jediný člověk, jenž za The Howling Void stojí, totiž produkuje bravurní funeral doom se znatelným symfonickým nádechem, a kdybych neměl bližší informace, ani by mě nenapadlo, že to není hudba odněkud z Evropy (což není myšleno ve zlém).

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Against PR]

U.D.O. - Decadent

16. března 2015 v 21:07 | Kaša
Nabízí se to lacině a skoro samo, nicméně věřím, že mi dáte za pravdu, když prohlásím, že recenze nového alba heavy metalových matadorů U.D.O. by se dala shrnout do jedné věty založené na známém tvrzení, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Ono totiž v pořadí již patnácté studiové album této stálice německého těžkého kovu nijak nevybočuje z kolejí, jež si kapela kolem legendárního Uda Dirkschneidera položila již na svých prvních albech a následuje tak dlouhou linii předchůdců, které přinášejí osvědčenou formulku šlapavého metalu, kdy se jednotlivé zářezy na časové ose liší jen kvalitativní úrovní, jež se jim dá přisoudit.

O tom, že Udo Dirkschneider je jako stroj a nic ho nezastaví, svědčí i změny v sestavě, které jeho U.D.O. v posledních letech sužují. Před vydáním předešlého počinu se mu rozpadla dlouholetá kytarová dvojice Kaufmann-Gianola, takže na "Decadent" se vůbec poprvé ve studiové formě společně představuje duo Smirnov a Heikkinen. Rozdíl oproti starším počinům je sotva znatelný, protože novicové povinnosti svých předchůdců zmákli celkem s přehledem a dvanáctka nových skladeb tak dodržuje základní kodex heavy metalu německé školy, na nějž přísahaly počiny předešlé. Když už jsme u té sestavy, tak nesmím opomenout poslední akvizici za bubenickou stoličkou, jíž se stal Udův syn Sven, jenž za bicí artilerií nahradil Francesca Jovina, který sice novinku ještě stihl nabouchat, nicméně pakoval kufry ještě před vydáním, a "Decadent" je tak jeho labutí písní v řadách kapely.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Ecnephias - Ecnephias

15. března 2015 v 18:20 | Kaša
Uplynuly takřka dva roky od vydání předchozího alba "Necrogod" italských metalistů Ecnephias a vida, máme v redakci jeho přímého následníka, jímž je eponymní počin "Ecnephias", který v diskografii kapely získal pořadové číslo pět mezi řadovými alby. Nebudu lhát a přiznám, že ačkoli mě v době svého vydání "Necrogod" docela slušně bavilo, tak od sepsání recenze jsem jej ani jednou neslyšel a na skupinu vlastně celkem úspěšně zapomněl, a protože nečekám, že byste na tom vy, čtenáři našeho blogu, byli jinak, tak mi dovolte osvěžit alespoň základní fakta spojená s historií skupiny.

Ecnephias vznikli v roce 1996 v italské Potenze, avšak této pětici kolem zakládajícího člena a zpěváka Mancana trvalo osm let, než se představila studiově prostřednictvím debutového alba "Domíníum noctís". Od té doby je evidentně při chuti, protože v celkem pravidelných intervalech servíruje jedno album za druhým. A soudě dle posledních dvou počinů, které jsem měl možnost slyšet, jim to nejde vůbec špatně. Stejně jako minule je pro pětici škatulka "dark occult metal" vcelku spravedlivá. Přijde mi, že od minula ubylo čistokrevných death metalových pasáží a naopak přibylo více melodií, přičemž je jedno jestli tím myslím obšírněji pojaté vokály Mancana nebo klávesy v pozadí, jež si probily cestu skrze parádně ozvučené kytary, u kterých si milovníci krystalicky čitelných riffů užijí každý kontakt trsátka se strunami.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: My Kingdom Music]

The Dead - Deathsteps to Oblivion

14. března 2015 v 19:45 | H.
Existuje hned několik způsobů, jak se dostat k nějaké nové muzice. Člověk může dát na doporučení nějakého známého, jehož vkus zná a jemuž věří, může si sám něco cíleně vyhledat, například další projekty členů jeho oblíbených skupin, také si lze něco pustit i na základě recenze… Anebo si něco také může pustit úplně náhodně bez žádného většího důvodu. V takových případech člověk většinou nic moc nečeká a také se většinou ničeho zvláštního ani nedočká - věci jako statistika totiž skutečně fungují i v reálném životě, nikoliv jen na školní tabuli, a většina nahrávek, které k vám přijdou náhodně, musí být zákonitě průměrná… většina, ale ne nutně všechny. A tak se občas stává - a skutečně je to spíše výjimka, o tom se nikdo nepře - že od desky, od níž jste nečekali vůbec, ale vůbec nic, dostanete fakt povedenou záležitost.

Přesně tohle se mi stalo s jistými The Dead z Austrálie. Skupina sice funguje již dekádu, ale až donedávna jsem o ní nikdy neslyšel, tudíž jsem toho moc nečekal. Už jen ten absolutně neobjevný název v kombinaci s death metalovou škatulkou vzbuzuje dojem, že půjde o (v tom lepším případě) průměrnou nebo (v tom horším) podprůměrnou žánrovku, která to drhne úplně stejně jak další tisíce podobných kapel všude okolo. Jenže chyba lávky, dámy a pánové, protože fošna s názvem "Deathsteps to Oblivion" je ve skutečnosti nářez jako prase!

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Transcending Obscurity]

Band of Spice - Economic Dancers

13. března 2015 v 19:12 | Kaša
"Economic Dancers" je sice teprve druhé album, které parta jménem Band of Spice vydává, nicméně pokud se prohrabeme historií této švédské čtveřice trochu podrobněji, tak zjistíme, že v letech 2007-2010 fungovala pod jménem Spice and the RJ Band. Proč ta změna? Skupina se k tomuto kroku rozhodla po příchodu druhého kytaristy Anderse Linussona, protože tehdy aktuální jméno, které jasně odkazovalo na sestavu ve složení Spice u mikrofonu s kytarou v ruce a rytmická dvojice Ruben-Johann, což znamenalo právě na ono RJ Band, se stalo s příchodem Anderse neaktuální. Celkově se tedy jedná už o čtvrtý počin, který vzývá 70. léta, kdy byl na výsluní klasický hard rock, který Band of Spice okořeňují stonerově vyprahlými riffy a letmým závanem psychedelie, jenž stojí v opozici k přímočaře líbivým melodiím.

Přestože by se mohlo zdát, že se jedná o kapelu zjevně neznámou, tak minimálně jméno Spice (v civilní podobě Christian Sjöstrand) by mohlo některým příznivcům stoner metalu něco napovědět. Vzpomínáte na první alba hvězdných Spiritual Beggars, v jejichž řadách v současné době působí bývalí či současní členové kapel Arch Enemy, Opeth nebo Grand Magus? No jasně, je to ten samý Spice, který ve skupině Michaela Amotta zpíval na prvních čtyřech albech včetně přelomového "Ad astra" z roku 2000. Nebudu ze sebe dělat rozumbradu a tvrdit, že mám starší alba naposlouchaná stejně poctivě jako novější kousky, na nichž zpíval JB nebo nověji Apollo, ale přesto můžu po poslechu "Economic Dancers" říct, že jeho hlas se s výjimkou větší chraplavosti takřka vůbec nezměnil. Pořád je to ten správně nakřáplý Spice, který zní strašně přirozeně a nenuceně, čímž dodává do Band of Spice nemalou porci uvěřitelnosti v tom, co pánové předvádějí.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Scarlet Records]

Calvera - Calvera

12. března 2015 v 19:56 | H.
Zakládání vedlejších projektů je věc naprosto běžná a lze na ni narazit jak mezi velkými kapelami, tak i v tom nejhlubším undergroundu. Takřka ve všech případech ovšem platí, že tyto vedlejší projekty získávají pozornost právě díky zavedenosti těch hlavních skupin "projektujících" muzikantů. Ne vždy je to ale nutným pravidlem a občas se prostě stane, že se člověk nějakou náhodou dostane nejdříve právě k tomu vedlejšímu projektu. Co nás čeká v dnešní recenzi, to je myslím zřejmé - pohádka o tom, jak byl jednou nejdřív vedlejšák.

Projekt Calvera má na svědomí Michal T. z kapely Fetch!, o jejíž existenci jsem až do nedávné vlastně vůbec netušil. Právě ona je tím hlavním Michalovým působištěm, nicméně jsem se k ní dostal právě skrze Calveru. V rámci Fetch! Michal zpívá a hraje na kytaru, v rámci Calvera však počet strun snížil z šesti na čtyři a chopil se baskytary. Možná vás napadne otázka, kdo má na svědomí ostatní nástroje, nicméně odpověď je velice prostá - nikdo. Calvera je totiž baskytara. Jenom. Tyhle dvě slova (Calvera-baskytara) jsou vlastně synonyma.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Cold Blue Mountain - Old Blood

11. března 2015 v 21:04 | Prdovous
Je jedna ráno a já se dobrého půl dne snažím vymyslet, jak tuhle recenzi začít. Tradiční historizující okénko představující prakticky neznámou bandu? Další adoraci sludge a stoneru? Nebo něco jiného? Když ji začínám takovou větou, nemusíte být filosof, aby vám bylo jasné, že se mi nelíbí ani jedno. Všechno je to okoukané, klasické, nezáživné. Rozhodně nic, čím byste chtěli plnit první odstavce vašich článků častěji, než je zdrávo. V případě americké party Cold Blue Mountain je na tomto dilematu nejvíc paradoxní fakt, že pokud bych měl volit úvod podle okoukanosti hudby, kterou kapela prezentuje, musel bych asi zvolit to největší klišé.

Sludge, stoner, post-metal a další post-core žánry si mě získaly dvěma vlastnostmi. Na jedné straně silnou emoční stránkou, která je z člověka schopná vyždímat takové pocity, jaké nikde jinde nezažijete. Na druhé straně úžasnou variabilitou, otevřeností vůči dalším žánrům, prakticky neomezenými možnostmi křížení a vývoje, z nějž lezou často tak neuvěřitelné věci, že to bere dech. Obecně příliš nerozumím uzavírání do mantinelů žánrů a škatulí, které díky nejasným obrysům v podstatě ztrácí smysl a slouží spíš k hrubému popisu toho, co kapela vlastně drhne, protože obšírnější popis by mohl vydat i na několik odstavců, ne-li stran. Bohužel, tohle přesně je případ druhé řadovky Cold Blue Mountain, "Old Blood".

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: The Black Birch]

Aphonic Threnody - When Death Comes

10. března 2015 v 20:25 | H.
All-star kapela - osobně tohle spojení nemám příliš v lásce, protože je to takový poměrně zprofanovaný výraz, který je zbytečně a ve většině případů naprosto bezúčelně nadužíván. Osobně bych totiž řekl, že by měl být na místě jen v případech, kdy vznikne nový projekt, který - přinejmenším z té větší části - tvoří skutečné "hvězdy". V uvozovkách proto, že třeba v rámci undergroundové scény není hvězda v pravém slova smyslu takřka nikdo, ale tvoří-li nově vzniknuvší projekt hudební z kapel, které jsou kultovní či legendární, stále může být takové pojmenování na místě. Na druhou stranu, pokud bychom přistoupili na hru, že je pojem all-star projekt definován jako projekt, v němž se prostě sešli hudebníci z různých alespoň trochu zavedených kapel, pak tento výraz obhajitelný asi je (byť to nejsou žádné "stars") a pak by se tímto způsobem dala pojmenovat i formace známá pod jménem Aphonic Threnody.

Co jsou Aphonic Threnody vlastně zač? Je to mezinárodní funeral doom metalový projekt, v němž se potkává několik muzikantů, jejichž vlastní domovské kapely bez zajímavosti určitě nejsou. Namátkou zde v současné době najdeme třeba hned dva členy výtečných italských funeral doomařů Arcana Coelestia nebo instrumentalistu britských post-black metalistů Tomorrowillbeworse. Dříve zde působil taktéž klávesák Kostas Panagiotou známý z funeral doom metalové stálice Pantheist nebo z projektů jako Wijlen Wij, Landskap či Clouds, nicméně ten již Aphonic Threnody opustil, aby se mohl věnovat právě svým vlastním skupinám, především tedy Pantheist a Landskap. Na jeho místo však nově nastoupil jiný velmi zajímavý hudebník, a sice Juan Escobar z dnes již nefungujících chilských doomařů Mar de grises, jejichž jméno svého času hodně stoupalo, dokud nebyl onen vzestup utnut ohlášením konce činnosti. Abychom to tedy shrnuli, v současné době tvoří sestavu Aphonic Threnody muzikanti z Velké Británie, Itálie, Maďarska a Chile. Jak a jestli vůbec kapela zkouší, to skutečně netuším.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Transcending Obscurity PR]

Caïna - Setter of Unseen Snares

9. března 2015 v 21:12 | Kaňour
Nejspíš to znáte sami - před vámi je skvělá nahrávka na první pohled i poslech. Nic podobného jste ani v nejmenším neočekávali - deska vyzařuje přitažlivou auru neznáma, koukáte na ní jak puk a dolní čelist vám padá každou minutou o číslo níže. Pocit ohromení se zdá být věčný, narůžovělý plyn - optimismus - se vám mohutně valí odevšad, a tu náhle přichází zlom. Studená sprcha, která z vás prchající optimismus důrazně smívá. Pocity rozčarování jsou všudypřítomné a ve vás okamžitě začíná hlodat sakra tvrdý ořech, co že je vlastně špatně. V tomto bodě přichází zásadní odluka. Jednou pátráte po příčině, která se vám nakonec odhalí jen v matné nebo zcela nespecifikovatelné podobě, podruhé si bohatě vystačíte s metodou kouknu (poslechnu) a vidím (slyším). Příběh končící druhou variantou zasáhl také anglické Caïna na nové řadovce "Setter of Unseen Snares". Nejsou první, ani poslední, nicméně v jejich případě je mnou zmiňovaný pocit natolik markantní, že jsem jím celý text musel začít.

Dosavadní tvorba Caïna mi byla doposud odpírána, což rozhodně nejde na vrub kapely, která po 11 letech fungování (a jednoroční pouze na pomezí let 2011 až 2012) jistě nepatří k těm nejméně známým. Není se však složité dopátrat žánrové rozmanitosti, jejíž cestu Caïna hezkou řádku let razí. Za hlavní výrazivo sice podle všeho zůstával black metal, ale nejednou se hrálo i v čistě nemetalových vodách. Na "Temporary Antennae" z roku 2008 to byl v souvislosti s black metalem obligátní post-rock, "Litanies of Abjection" z před dvou let potom mířilo do sfér ponuré elektroniky (ukázka zde, nezačínat prosím pasáží v páté minutě). Nutno dodat, že druhému jmenovanému záseku nebylo dopřáno příliš kladných ohlasů, tudíž konzervativnější žánrové ustájení, které se koná na "Setter of Unseen Snares", může mít i toto opodstatnění. Pro úplnost je třeba poznamenat, že vydání "Litanies of Abjection" a aktuální řadovky proložilo několik dalších počinů, singly počínaje, minialby a splitem konče. Za dva roky se produkce neřadových nahrávek zastavila na čísle osm, což je věru úctyhodná porce.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: The Black Birch]

Napalm Death - Apex Predator - Easy Meat

8. března 2015 v 21:18 | Kaša
Existuje spousta kapel, jejichž hudební portfolio není třeba do detailu přibližovat a přesto běžný posluchač vytuší, co od nich čekat. Kapel, u kterých stačí znát k rozluštění hudební náplně jméno a takřka okamžitě víte, odkud vítr vane. Jedním z takových seskupení je bezesporu britská grindová legenda Napalm Death, protože jestli se v souvislosti s jejich novinkovým albem "Apex Predator - Easy Meat" dá něco říct s jistotou a v předstihu, tak je to fakt, že se s čerstvým materiálem můžete připravit na opravdu poctivou porci zničujícího grindcoru té nejvyšší kvality, jak jej tito birminghamští pionýři žánru produkují již léta.

Dovolím si totiž tvrdit, že zhruba posledních deset let, nebo přesněji řečeno od vydání famózního alba "Smear Campaign", jsou Napalm Death v opravdu působivé kondici a sází mezi hladové posluchače jednu lepší desku za druhou, což vyvrcholilo vydáním minulého "Utilitarian", který považuji za jeden z jejich nejlepších počinů vůbec. Právě proto byla očekávání, jež jsem do "Apex Predator - Easy Meat" vkládal, dosti velká. Napalm Death sice servírují prostřednictvím letošního, již patnáctého zářezu svůj klasický materiál, nicméně i přesto se nedá říct, že by se vyloženě opakovali nebo že by nová tvorba postrádala to ničivé kouzlo, jímž předchozí počiny překypovaly, takže v tomto ohledu je všechno v pořádku a při starém.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Madgod - Madgod

7. března 2015 v 20:51 | Kaša
Přestože šumperská čtveřice Madgod funguje již relativně dlouhou dobu (vlastně již od roku 2006, pokud budu za vznik počítat první pokusy v garáži), tak debutové album "Madgod" na sebe nechalo čekat až do konce minulého roku, kdy v listopadu spatřilo světlo světa. Když už jsem začal tou biografií, tak se sluší říct, že Madgod během své aktivní činnosti, která začala v roce 2008, prošli několika změnami v sestavě, jež se ustálila až v roce 2012 v současném čtyřčlenném složení. Dost už ale bylo nezbytných úvodních řečí, takže se pojďme podívat na jejich debutové výtvor pěkně z blízka.

Hned na první pohled mě upoutalo grafické zpracování bookletu. Ten je vyveden v černobílém provedení, jež ruku v ruce s kresbami a způsobem zobrazení textů evokuje komiks, ovšem je to jen dojem, protože žádný koncept a příběh album nesvazuje a na kotoučku tak najdete sedmičku skladeb, které bez problémů fungují jako jednotlivé kousky finální skládačky "Madgod", jejíž hrací doba se zastavila za velmi příjemnou půlhodinkou.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Madgod]

Revenge Division - The New Generation

6. března 2015 v 20:28 | nK_!
Partu mladých slovenských muzikantů pocházejících z Považské Bystrice, kteří si říkají Revenge Division, netřeba v naší kotlině asi nikterak zvlášť představovat. Kluci mají za sebou několik úspěchů v různých hudebních soutěžích, hromadu koncertů a v listopadu loňského roku jim pod hlavičkou labelu MetalGate vyšla debutová deska "The New Generation".

Hudba Revenge Division by se dala popsat jako mix melodic death metalu a metalcoru s prvky thrashe. Něco podobného dneska hraje každá začínající kovová kapela a přiznávám bez mučení, že jsem k novému materiálu Revenge Division přistupoval nejprve s despektem a obavou z další průměrné metalcorové desky. Naštěstí se slovenští muzikanti nezaměřují pouze na vypiplané melodie a písně na "The New Generation" neoplývají jen náloží energie, ale mají také hlavu a patu. Na ploše více než 50 minut se jim daří udržet posluchačovu pozornost a co je nejdůležitější - celou tu dobu baví a nezabředávají do tradičních žánrových klišé.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Metal Promotions]

V.A.R. - Level 6

5. března 2015 v 20:26 | Kaša
Liberecká skupina V.A.R. vznikla již na konci 80. let, a z této pozice je tak možné považovat ji za jednoho z pionýrů tvrdého metalu v našich končinách, když ještě za minulého režimu prezentovala fanouškům přesně to, po čem byl hlad. Přestože se tato parta se zkratkovitým jménem, který v plném znění znamená "Vratislavický alkoholický rachot", nikdy nedostala na stejnou úroveň jako třeba souputníci Törr či Debustrol, tak to nutně neznamená, že by jejich hudba byla méně kvalitní. Od debutového alba "Personal Destruction" z roku 1992 uplynula dlouhá doba, a přestože kapela v mezidobí fungovala, tak o sobě příliš nahlas vědět nedávala a nebýt loňského počinu "Level 6", tak jsem vlastně neměl o její existenci ani zdání.

Novinka je věnována památce jednoho ze zakladatelů V.A.R. a kytaristy Jana "Sznega" Brtky, jenž loni zemřel, ačkoli se na tvorbě "Level 6" podílel a zúčastnil se i nahrávání. Stejně jako předchozí alba by se i následník "Za pět minut po smrti", jež vyšlo v roce 2007, dal zařadit do thrash metalové škatulky, ačkoli toho thrashe s přibývajícími léty ubývá a v podání V.A.R. nepopírá vliv domácího bigbítu ohlodaného na kost. Žádné příkrasy (pokud pominu letmé využití kláves) a dodělávky; "Level 6" je album agresivní, explozivní a na nic si nehrající, což je na něm velmi sympatické. Přičtěte k tomu vcelku povedené texty plné agrese a skvělý zvuk z domácího studia Hacienda Miloše "Doda" Doležala a máme na stole album, které by papírově mělo zabíjet. A taky, že ano! Jednou z hlavních devíz V.A.R. je nabroušený vokál Beruna, jenž zní sebejistě jak v nižších polohách, které sluší hutným kytarovým spodkům, tak při výše položeném řevu, k němuž zase skvěle pasují řezavé kytary, jako to V.A.R. předvádějí ve "Vránami rozklován".

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Against PR]

Alexanred - Always Active

2. března 2015 v 20:40 | H.
Se jménem finského industrial metalové projektu Alexanred se na našich stránkách nesetkáváme poprvé - navzdory faktu, že právě recenzované album "Always Active" je prvním počinem kapely, který skutečně stojí za řeč. Právě tomuhle řadovému debutu ovšem předcházely dva singly "Non-Stop Non-Stop" a "Rest After Result" (tento se dvěma songy - kromě titulního ještě "Effective"), na něž jsme si už svého času posvítili v minirecenzích. A právě na konci té první minirecenze jsem prohlásil, že kdyby vyšlo album, jež by se - vzhledem k náplni muziky hudby Alexanred - vešlo do rozmezí 30-40 minut a jež by se neslo v podobně solidní kvalitě, mohlo by jít o poměrně slušnou zábavu. Délka byla splněna do puntíku, jelikož "Always Active" trvá 31 minut a nějaké drobné, takže nám zbývá si povědět, jestli se desce podařilo udržet laťku nastavenou poměrně zábavnými písničkami ze singlů…

No, vlastně nám toho zbývá říct o trochu víc - například co že jsou ti Alexanred vlastně zač. Sice jsem to tu už psal dvakrát, ale pokud by se vám nechtělo klikat na dvě výše linkované minirecenze, tak jen v rychlosti: Za tímhle jménem stojí jistý Aleksi Susi z finské kapely 2 Wolves. V rámci Alexanred se ovšem oproti produkci své domovské skupiny, která hraje cosi na pomezí gothic/doom metalu a melodického death metalu (jinými slovy řečeno - typická finská melancholie v pomalém vydání), vydal poměrně jiným směrem, a to - jak již ostatně padlo - do industrial metalu. Pozitivní je ovšem to, že je v té muzice skutečně takový elektronický feeling, což se mi líbí, protože nesnáším, když někdo tvrdí, že hraje industrial metal a přitom veškerý "industrial" znamená jen jeden laciný sampl někde na začátku každého tracku.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Inverse Records]

Sage Francis - Copper Gone

1. března 2015 v 20:30 | Prdovous
Sage Francis je bezesporu zajímavá postava. Dalo by se říci, že tenhle mírně zavalitý švihák je mužem mnoha činností, a pokud bych měl vypíchnout jednu postavu nezávislé hip-hopové scény, byl by to právě on. Jeho přístup k hudbě, životu, hodnotám i scéně samotné je jedinečný, a i když to takhle napsané vypadá jako přehnané adorování, vážně mě nenapadá nikdo další, kdo by to na poli alternativy a nezávislých rapperů táhnul takovým stylem. A navrch k tomu dělal parádní muziku. Já sám se k Sageově tvorbě krátce po vydání jeho předešlé desky "Li(f)e", což bylo zhruba v době, kdy jsem taje rapu a přísné dikce začínal teprve objevovat. Asi vám nemusím dlouho vyprávět, že to je jedna z těch věcí, která mi přirostla k srdci na první poslech, protože spojení hip-hopu, rockových prvků a country mi prostě uhranula. O její kvalitě může svědčit to, že ji poctivě protáčím dodnes - nikoliv pro nostalgické vzpomínky, ale prostě proto, že mi má pořád co říct.

"Copper Gone" tak byla v tomto světle deska tuze očekávaná. Popravdě jsem ale vůbec netušil, co očekávat, snad kromě kvality, která je v případě Sage těžko zpochybnitelná. Nicméně s čím se skutečně vytasí, to bylo ve hvězdách, protože tenhle člověk se změn ve své hudbě nebojí. Hlavně když to jde od srdce a je to upřímné tak, že vás občas až mrazí - to je společné snad všem jeho deskám bez ohledu na to, kdy vznikly. Je blbost o nějakém jeho albu tvrdit, že je jeho nejosobnější nebo nejupřímnější, protože všechny jdou opravdu hodně do morku kostí, Sage se zkrátka nebojí jít se svojí kůží (nebo duševní nahotou, chcete-li) na trh. Musím ale uznat, že celá novinka na mě působí ještě silněji jako dialog mezi ním a jednotlivými osobami z jeho okolí, popřípadě mezi jím a samotným posluchačem. To je do jisté míry charakteristické i pro předešlá alba, ale třeba právě "Li(f)e" mi přijde víc pojaté jako monolog a rozhodně během jeho poslechu nemám potřebu vzít Sage kolem ramen a jít s ním krafat na bar. Ale jak jsem napsal výše, v upřímnosti si mohou obě alba podat ruce.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Varathron - Untrodden Corridors of Hades

27. února 2015 v 21:16 | H.
Pokud něčemu Řekové dali základ, pak je to jistě současná západní civilizace, která v nemalé míře dodnes staví na tom, co začalo kdysi dávno právě v antickém Řecku, nicméně se rozhodně nejedná o jedinou oblast, v níž mají tito jihoevropané silnou tradici. Ačkoliv se to může zdát trochu troufalé nebo rovnou dokonce blbé (a ono to blbé trochu je, ale vymýšlejte pořád dokola chytré úvody recenzí!) srovnávat hodnoty jako demokracii nebo kritické myšlení s extrémním metalem, právě ten metal jsem měl na mysli… což bylo asi docela jasné vzhledem k tomu, na jaké stránce se nacházíte.

Každopádně, šlo mi jen o vytvoření oslího můstku k tvrzení, že právě extrémní metal a právě Řecko k sobě prostě patří… sice se zde nenacházejí ty největší a nejzářivější žánrové hvězdy, ale to nic nemění na tom, že tu metalové podhoubí bují již desítky let a dalo světu tvrdých kytar již mnoho zajímavých kapel. Jednou z těch skupin, jež potvrzují jak tu dlouhověkost, tak i tu zajímavost, jsou dozajista Varathron, o jejichž aktuální desce "Untrodden Corridors of Hades" si nyní v krátkosti povíme.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Agonia Records]

Battle Beast - Unholy Savior

26. února 2015 v 21:21 | H.
Jistě existují lidé, kteří jsou co do hudebních žánrů otevření, na nějakou ortodoxnost si nehrají, mají široký rozhled a líbí se jim kdeco i ze zdánlivě opačných konců spektra. Nicméně ani těm nejotevřenějším z nás se zákonitě asi nemůže líbit úplně všechno a také nemohou znát úplně všechno (což ostatně ani není technicky možné, aby měl jeden konkrétní jedinec přehled o všem). Já osobně nejsem natolik domýšlivý, abych si věřil na to, že bych mohl patřit mezi lidi s tím nejširším rozhledem, to skutečně ne, přesto si trochu ješitně myslím, že úplné jednožánrové dřevo nejsem, naopak se mi toho líbí relativně dost z odlišných žánrů. A přesto jsou věci, které diplomaticky řečeno zrovna nemusím…

Jednou z těchto věcí, k nimž chovám spíše negativní vztah, je i muzika, jež by šla zasunout do poměrně abstraktního a ve velké míře i spíš jen pocitového šuplíčku s názvem agro metal. Nechápejte mě špatně, nemám tím na mysli obecně heavy, power nebo speed metal… naopak bych se nebál tvrdit, že klasický heavy metal mám vlasntě docela rád (ostatně, právě na něm jsem vyrostl); stejně tak i v obou dvou dalších zmiňovaných žánrech mám své oblíbence. Většinou však jde o záležitosti staršího data, jelikož za poslední roky (přičemž těch roků už je vlastně docela dost) se tahle scéna dostala do podoby, již už nejsem schopen následovat… možná se jen špatně rozhlížím, ale zdá se mi, že většina toho je jen tupý balast postavený na tuně klišé a hudební stupiditě. A právě to je pro mě to agro, onen metal pro vidláky.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Closed Room / Lunacy / La ville des rêves - Triangular Cinema

25. února 2015 v 20:12 | H.
V dnešní recenzi se podíváme na poměrně zajímavý počin, který se jmenuje "Triangular Cinema". Jedná se o společný split hned tří skupin (nebo možná spíše projektů?), z nichž všechny pocházejí z Běloruska. Všechny tři jsou navíc stylově relativně zajímavé a všechny jsou ještě k tomu personálně propojeny.

Takovým hlavním pojítkem v rámci "Triangular Cinema" jsou Closed Room, což je také jediná ze tří přítomných kapel, k jejímuž jménu jsem se již v minulosti dostal, a to prostřednictvím jejich eponymní debutové desky, jež vyšla v říjnu 2012. Sice se nejednalo o nějaký excelentní opus, přesto zde bylo znát velké množství potenciálu a žánrově se jednalo o velmi pěknou kombinaci - Closed Room totiž na nahrávce do jednoho celku míchali trip-hop, alternativní rock, post-rock, indie pop a tu a tam to celé okořenili tvrdším výjezdem, který byl lehce cítit po black metalu. Ačkoliv jim to místy skřípalo, album na mně zanechalo příznivý dojem, tudíž jsem příliš neváhal, když jsem dostal možnost se pustit do jejich dalšího počinu, na němž Closed Room spojili své síly s formacemi Lunacy a La ville des rêves, v jejichž sestavách lze nalézt členy právě Closed Room. Všichni dohromady pak dali vzniknout téměř 50minutovému albu, na nějž přispěla každá kapela třemi písničkami, přičemž nejvíce času (lehce přes 20 minut) si uzmuli La ville des rêves a nejméně (lehce přes 12 minut) Lunacy.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Sun & Moon Records]

Cruachan - Blood for the Blood God

23. února 2015 v 20:50 | Prdovous
Skoro bych se nebál říct, že irské píšťalkáře Cruachan netřeba nějak široce představovat. Mám nicméně dojem, že tyhle harcovníky, kteří folk metalovou káru táhnou prakticky od jeho počátků na přelomu osmdesátek a devadesátek minulého století, pořád nezná tolik lidí, kolik by oni sami zasloužili. I proto, že v té záplavě kolovrátkových kapel po letech pořád vynikají a zachovávají charakteristické ingredience. Ačkoliv se nevyvíjí kdovíjak závratným tempem, neustálá invence se jim prostě upřít nedá a dodnes tvoří věci, o kterých se může většině kolovrátkových fidlálistů leda vlhce zdát. Je tomu tak i v případě "Blood for the Blood God"? Na to by měly odpovědět následující řádky.

Popravdě jsem se zprvu trochu bál, protože když jsem poprvé slyšel název alba, okamžitě se mi vybavil svět Warhammeru a hordy vesmírných mariňáků. Nicméně mi nepřišlo, že by sci-fi mělo nějakou souvislost s folk metalem, takže došlo na druhou možnost, a to předchozí desku "Blood on the Black Robe". V ten moment jsem si začal říkat, jestli to s tou krví v názvech desky kluci přece jen trochu nepřepískli a začal doufat, že tenhle krvavý fetiš začnou s dalším albem trochu krotit. Výraznější změna k lepšímu je na první pohled jen v artworku alba, která jako by tak trochu vypadla z portfolia nějaké oldschoolové deathovky. Nicméně ať už se deska jmenuje nebo vypadá jakkoliv, pořád se tu bavíme především o muzice.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

0 X í S T - One Eon

22. února 2015 v 20:00 | H.
Jestli umí 0 X í S T něčím zaujmout takřka okamžitě, je to jejich poměrně netradiční jméno. Netuším, jak to máte nastavené třeba vy, ale já osobně když vidím nějaký poměrně netradiční název kapely, většinou bývám docela zvědavý, jak asi může znít i vlastní muzika. Avšak opravdové zaujetí samozřejmě nastává až v případě, kdy se i ona hudba ukáže být zajímavou záležitostí, což je asi docela logické, protože pokud je vaše hudební produkce absolutně o ničem, ani to nejvíc cool jméno skupiny pod sluncem vám nijak nepomůže.

Když Finové 0 X í S T vydali na sklonku roku 2012 svůj dlouhohrající debut "Nil", ukázalo se, že zrovna oni patří k těm, kteří mají co nabídnout i po hudební stránce. I když rozhodně ani zdaleka nešlo o nejlepší album, jaké jsem kdy slyšel, určitě mě ta placka svého času bavila. Nebudu vám lhát - s odstupem více jak dvou let už si to album rozhodně nepouštím s železnou pravidelností, jelikož zas až taková pumelice to prostě nebyla, abych z toho i takovou dobu po vydání seděl na zadnici, nicméně i přesto si na "Nil" vzpomínám jako na podařenou nahrávku, která sice byla postavena vesměs jen na mohutných riffech, přesto měla atmosféru. Díky tomu jsem na 0 X í S T nezapomněl a naopak si je zapsal do paměti jako sympatickou skupinu, jejíž další tvorbě se bránit určitě nebudu. Když tedy Finové na začátku letošního února s onou další tvorbou vyrukovali, skutečně jsem se poslechu novinky "One Eon" nebránil.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: 0 X í S T]
 
 

Reklama