Články

The Spiritual Bat – Mosaic / The Spiritual Bat: Praha – Basement Bar, 29.11.2014

6. prosince 2014 v 21:37 | MF
The Spiritual Bat z Itálie je skupina, která se v hudebním světě pohybuje takřka pomalu již dvě dekády, přesto jsem o ní až do letošního roku neslyšel. To však značí leda tak to, že v oblasti gothic rockové scény jsou mé znalosti stále poměrně diletantské, rozhodně to nic neříká o kvalitách nebo nekvalitách The Spiritual Bat. Oním impulsem, díky němuž jsem si této vysoce zajímavé formace (k té zajímavosti se dostaneme hned vzápětí, ještě chvilku strpení!), nebylo nic jiného než vystoupení Italů v Praze. Vzhledem k tomu, že jsem - přinejmenším co se muziky týká - člověk docela zvědavý, jsem skupině podíval na zoubek prostřednictvím letošního alba "Mosaic", přičemž… inu, nebudu to dále prodlužovat, jelikož jste se beztak nejdřív podívali na hodnocení dole, než jste začali číst. Hned během prvního poslechu jsem měl jasno, že návštěva koncertu je povinnost a že "Mosaic" musí co nejdřív skončit v mojí skromné hudební sbírce. Avšak ještě než se vrhneme na stručné povídání o tom, co se dělo 29. listopadu v klubu Basement a jak zní ona deska, pojďme si nejprve The Spiritual Bat představit…

Až doposud jsme se omezili pouze na suché prohlášení, že The Spiritual Bat pocházejí z Itálie; mimoto jste si vzhledem k výše řečenému jistě domysleli také to, že náplní jejich tvorby bude gothic rock, což je dozajista pravda. Za pozornost ovšem stojí nejen hudba (a že ta pozornost bezesporu stojí), ale už jen to, kdo sestavu skupiny tvoří. The Spiritual Bat je dvojice, jejíž jednou polovinou je Rosetta Garrì, vystudovaná operní zpěvačka, ačkoliv v rámci této kapely operní vokál nepoužívá. Jejím kolegou je Dario Passamonti, který je skutečně renesančním člověkem - skladatel, multiinstrumentalista, alchymista a dříve i malíř, který je navíc slepý. Nicméně ani slepota mu nebrání v tom, aby tvořil hudbu, jejíž působivost mohou závidět i mnozí hudebníci, kteří si na hmatníky svých kytar vidí.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Buď toho součástí. Podporuj muziku!

5. listopadu 2014 v 20:54 | MF
S tímhle článkem nejspíš přicházím s křížkem po funuse, ale nevadí. Svým způsobem jde stále o relativně aktuální záležitost, a i kdyby ne, ničemu to nebrání se k ní vyjádřit s půlročním odstupem…

Oč se jedná? Začátkem března byl spuštěn projekt s názvem "Buď toho součástí. Podporuj muziku!", jehož cílem je "zvýšení povědomí o hodnotě hudby, sekundárním cílem je pak naučit žáky základům autorských práv a změnit jejich chování v prostředí internetu, a to zejména ve vztahu k hudbě. Děti by měly být poutavou formou informovány o tom, co je vlastně autorskými právy chráněno a proč."

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

Kdo vlastně jsme a proč tvoříme Sicmaggot

31. srpna 2014 v 21:01 | MF
Když jsem před třemi lety spouštěl rubriku s prapodivným názvem "články", avizoval jsem, že se zde mohou objevovat recenze a reporty nemetalových interpretů, což se také v následujících letech dělo. Relativně nedávno jsme se rozhodli od toho upustit a zpětně všechny tyto články přeřadit do klasických recenzí a reportů, protože recenze je recenze bez ohledu na žánr dané desky, nehledě na fakt, že máme v oblibě i jiné věci než metal, takže už toho bylo přespříliš a byl v tom bordel.

Ona rubrika článků však tím pádem trochu zeje prázdnotou a je otázka, co s ní, když jsme ji (zcela záměrně) nezrušili. Už v době, kdy se spouštěla, jsem měl v hlavě nápad, že by se zde tu a tam mohla objevit třeba něčí úvaha (bez nároku na terminologickou přesnost) na nějaké (samozřejmě hudební) téma. Už tehdy jsem však tušil, že to asi bude chvíli trvat, než něco takového opravdu vznikne, jelikož jsem si byl vědom své vrozené lenosti a také faktu, že ostatní kolegové za mnou v tomto ohledu nijak zvlášť nezaostávají, což je docela s podivem, jelikož já jsem na prokrastinaci takový expert, že mě překonává snad už jedině Metallica s tvorbou nové desky. Tak či onak, trvalo to pouhé tři roky, než jsem se k něčemu takovému odhodlal - a to něco samozřejmě přichází právě teď.

Otázkou je, nad čím vlastně budeme uvažovat. Popravdě mě k tomuto tématu přimělo několik komentářů, které se tu v průběhu let objevily především pod recenzemi. Jde o komentáře typu "jak si můžete jako profíci dovolit napsat tohle a tohle", "od profesionálů bych teda nadávky nečekal" nebo naopak z opačného soudku "zprcali jste mojí oblíbenou kapelu, ale stejně jste jenom amatérskej blog, takže váš názor nemá žádnou cenu". Nejsou to přesné citace, ale něco v tomhle smyslu se tu již nejednou objevilo.

Postupem času jsem si tak nějak uvědomil, že jsme to vlastně ještě nikdy nikde neřekli, za koho se považujeme, proč a s jakou motivací to všechno vlastně děláme. Spousta z kolegů z ostatních webzinů má v informacích o webu nějaké "manifesty" nebo svou filozofii ventilují skrze pravidelné redakční sloupky a editorialy. My jsme nikdy nic takového neměli a nedělali, pořád jen sypeme tuny recenzí a nic víc. Nevadí, pojďme to napravit teď - tedy, alespoň částečně, protože tohle žádný "manifest Sicmaggotu" opravdu není. Spíš je to menší povídání o tom, jak to vnímám jenom já osobně, moji kolegové to třeba mohou vidět trochu jinak nebo se mnou rovnou nemusí souhlasit vůbec v ničem.

Každopádně, profesionálové rozhodně nejsme, to je asi zřejmé. Jak se to pozná? Inu, vcelku jednoduše… řekl bych, že profesionální hudební kritik je ten, kdo vystudoval nějakou asi žurnalistiku (netuším, jestli třeba není nějaký obor přímo kritiky, jelikož jsem se o to v životě nezajímal) a kdo za své kritizování (kritika může být samozřejmě pozitivní i negativní) dostává zaplaceno.

První podmínku "jak poznat profesionála" nesplňuje nikdo z nás. Někteří z redakce vysokou školu vůbec nedělali, jeden případ na ni ještě věk ani nemá a většina z nás, co nějakou vysokou školu studují nebo vystudovali, si zvolila technická odvětví, nikoliv humanitní. Jedinými humanitními výjimkami budiž Prdovous a redakční benjamínek Thy Mirra, jenž v současné době jako jediný studuje alespoň něco trochu příbuzného žurnalistice, a sice český jazyk. Ani studium českého jazyka vás však podle mě nepředurčuje ke dráze profesionálního kritika - přinejmenším ne přímo.

Ohledně druhé podmínky se pak nemá příliš cenu bavit - je asi docela jasné, že nám za psaní recenzí samozřejmě nikdo nic neplatí. Což o to, mně by se to rozhodně líbilo a věřím tomu, že ani ostatní kolegové by nějakou tou kačkou za poslouchání podprůměrného power metalu nepohrdli, ale bohužel se doposud žádný mecenáš s naditým měšcem nenašel. Netřeba však dodávat, že stále doufáme, že se jednou najde!

Tím pádem se nabízí otázka, za koho se tedy považujeme. Odpověď na ni je však až prozaicky prostá - jsme jenom hudební fanoušci. Nic víc, ale ani nic míň. Kdyby se mě na tohle někdy někdo zeptal, mám už dlouhou dobu v záloze jednu výbornou odpověď, ale protože to za všechny ty roky nikdo nikdy neudělal, použiju to teď - nejsme hudební publicisté, jsme publikující hudební fanoušci. Jestli je to dobře nebo špatně, to ať posoudí každý sám.

Rozhodně se nepovažujeme a nikdy jsme se nepovažovali za něco víc jen proto, že máme nějakou stránku. Jsme normální fandové jako každý jiný, dokážeme se do nějaké kapely zbláznit, jiné zase nesnášíme; na koncertech se s radostí opíjíme a vstupné si (většinou) platíme sami jako všichni ostatní. Pořád si víc desek koupíme, než dostaneme na recenze. Jediný rozdíl mezi námi a všemi "normálními" fanoušky je pouze ten, že o hudbě navíc sem tam něco napíšeme a zveřejníme, protože nás to baví. Baví nás hudba (obecně), baví nás psát (taky obecně) a baví nás psát o hudbě, to je všechno.

Na tom, že jsme jenom nadšenci, zhola nic nezmění ani to, že se snažíme, aby to naše snažení za něco stálo (dokonce tak moc, že jsem napsal dvakrát snahu v jedné větě). Možná to zní trochu paradoxně, když fungujeme na blogu, sami víme, že to úplný ideál není, ale přinejmenším po té obsahové stránce se snažíme. Ačkoliv je pravda, že třeba ne vždy se to povede, občas člověk nemá svůj den a ve třicáté recenzi na goregrind v řadě už prostě nevíte, co tam psát, ale obecně tam ta snaha je a (snad ne úplně naivně) doufáme, že je to alespoň trošku vidět (což je logické - kdybychom to tak nebrali, nebyl by důvod to dělat).


Možná by se někdo mohl zeptat - jak tedy můžete psát recenze, když jste jenom obyčejní fanoušci? Jak si můžete vůbec dovolit něco kritizovat? Samozřejmě je to velice dobrá otázka, zcela vážně. Jak si to můžeme dovolit? Velice jednoduše - i samotný náš přístup k psaní recenzí je ryze fanouškovský. Nikdy jsme se netvářili, že to, co napíšeme, je nějaké dogma a jediná pravá a ta správná pravda, která by měla všem neosvíceným otevřít oči. Je to jen jeden subjektivní názor jednoho konkrétního člověka… když je pod recenzí jedno hodnocení, tak jsou to dva subjektivní názory, dvou konkrétních lidí. Toť vše.

Na druhou stranu, dovolím si tvrdit, že nějaký minimální přehled o hudbě máme. Když vezmu sám sebe, rockovou a metalovou hudbu jsem začal poslouchat někdy v druhé polovině 90. let, což už je nějaký ten pátek. Za svůj život jsem slyšel tisíce desek všech možných žánrů a dnes dokážu ocenit hudbu od rapu až k extrémnímu metalu, od rádiového popíku až po noise. A ostatní jsou na tom podobně - v podstatě u všech kolegů bych vám dokázal říct, že něco (a také co konkrétně) si rádi pustí mimo metal. Jaká je lepší kvalifikace psát recenze než to, že má člověk hudbu rád a rád ji poslouchá? Stoprocentně objektivní nemohou být ani ti profesionálové, kteří na to mají školy a berou za to prachy.

Netváříme se jako odborníci, protože jimi nejsme, to říkáme upřímně. Až na jednu výjimku, již shodou náhod opět reprezentuje Thy Mirra, nejsme aktivní muzikanti (tím je myšleno, že nehrajeme v žádných kapelách), a třeba já osobně nepoznám, jaký je rozdíl mezi tónem c a tónem d - tím pádem takové věci v recenzích ani neřeším. Hudbu ve své podstatě hodnotíme velmi triviálně - líbí nebo nelíbí. Akorát to prostě trochu víc okecáváme, protože nás to baví.

Navíc díky tomu, že jsme jenom fanoušci, si můžeme dovolit bez problémů dovolit napsat, co si opravdu myslíme, a klidně můžeme i používat nadávky, je-li to adekvátní. Když nám něco přijde jako regulérní sračka, není prostě důvod to tou sračkou nenazvat. Fandové při diskuzi u piva to taky řeknou, my to prostě napíšeme do recenze. A naopak když se do něčeho nadchneme, umíme to ocenit (a ne nutně jen desítkou v recenzi, opravdu si ty desky kupujeme a na koncerty chodíme!). Možná máme trochu specifičtější vkus než "průměrný" posluchač (samozřejmě berte s nadhledem, za elitáře se fakt nepovažujeme a sami máme v oblibě nejeden škvár), ale to už je vedlejší. Je nám vcelku jedno, jestli nízkou známkou třeba naštveme nějakého zhrzeného posluchače, kapelu nebo její label, protože upřímnost je nám přednější. Nicméně vzhledem k tomu, že už teď je tento text možná až příliš dlouhý a nerad bych vás unudil k smrti, si o tématu hodnocení recenzí povíme zase příště - a jestli se jen trochu zadaří, tak to bude dříve než za tři roky…

Cesta do hlubin redaktorovy duše #4

10. června 2014 v 22:31 | Kaňour / Thy Mirra
Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky... vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi - půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve čtvrtém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvky od Kaňoura a Thy Mirry...

Kaňour:


Chinaski - Premium (1993-2003) (30. září 2003, B&M Music)
pop / rock, Česká republika

Jestliže mí kolegové z redakce s hudbou začínali na tom, co jim doma padlo pod ruce, u mě je to tak trochu jinak. Ne, že bych se nezajímal o to, co tehdy "naši" poslouchali, ale ta muzika vždycky jen profičela kolem mě. Tehdy to na mě bylo moc složité. Máti byla odrostlá na klasické hudbě, táta pak na kapelách, jako jsou Pink Floyd, Genesis, David Bowie nebo Joe Satriani. A jelikož jste právě zavítali na převážně metalovou stránku, je vám zřejmě hned jasné, jaká cesta mi byla do budoucna bližší.

Teď ale postupně. Jak jsem se zmínil, cestu jsem si musel hledat spíš sám, protože jsem hudbu svých rodičů nebyl schopen vstřebat. Ani nevím proč, ale úplně první skupinou (teď pominu dětské písničky Svěráka a Uhlíře, které snad umím až doteď nazpaměť), o níž jsem se začal zajímat z vlastního popudu, byli Chinaski. Vážně nevím, co mě na téhle kapele tak zlákalo, u nás doma je znali možná z rádia a ve škole? Taky ne.

Úplně první deskou, kterou jsem si nechal vypálit, byla právě vybraná kompilace. Kdybych se hodně snažil, dost možná bych našel i vlastnoručně malovaný obal jak k "Premium (1993-2003)", tak i k albu "07". Tehdy mi bylo nějakých deset let (jen pro info - jsem ročník '96, tudíž tu nečekejte záplavu Sabbathů, Motörheadů a jiných heavy metalových klasik) a upřímně na tohle období vzpomínám moc rád. Chinaski jsem prostě zbožňoval, texty znal skrz naskrz, aniž bych tušil, o co v nich vlastně "gou". Jsem si jistý, že i teď bych spatra vytáhl text nejedné písničky, což považuji při faktu, že poslední roky jsem Chinaski zaslechl možná někde v rádiu v hospodě, za úspěch. Jo, nekecám, dávám to ("Já jsem vedoucí, já jsem king" - úsměv).

To, že jsem měl kapelu opravdu rád, dokumentuje fakt, že úmrtí bubeníka Pavla Grohmana mě hodně zasáhlo. Doteď si pamatuji na ten zděšený pocit, když jsem si onu smutnou novinu dověděl v rádiu. A to jsem už tehdy, v roce 2008 byl hudebně trochu jinde. Tahle kapela prostě navždycky zůstane tou první a fakt, že byla základem pro mé následující hudební toulky, jí už nikdo nevezme.

Tracklist:
01. 1970 - 03:59
02. Možná - 04:09
03. Láska a jiná násilí - 03:44
04. Láskopad - 04:23
05. Dobrák od Kosti - 03:31
06. Můj svět - 03:37
07. Klára - 03:55
08. Strojvůdce - 03:46
09. Drobná paralela - 04:19
10. Radio Bubeneč - 04:00
11. 1. signální - 03:29
12. Kutil - 02:22
13. Není to můj případ - 03:36
14. Jaxe - 03:21
15. Stejně jako já - 02:25
16. Vinohradská č.p. 90 - 03:25
17. Dlouhej kouř - 03:39
18. Pojď si lehnout - 03:46
19. Podléhám - 04:29
20. Punčocháče - 03:12
21. Vinárna u Valdštejna - 03:37

Rammstein - Rosenrot (Universal Music, 28. října 2005)
Neue Deutsche Härte / industrial metal, Německo

Následuje období temna… období hledání, nejspíš krize středního dětství (smích). S člověkem se začalo něco dít a už vlastně ani nechtěl být dítě a Chinaski mu začali připadat trochu nudní. Začal jsem tedy hledat. Místo toho, abych zapátral v nevyčerpatelných rodinných archivech, jsem se jal poslechu komerčních rádií. Ani nedokážu jmenovat jednotlivé interprety, i když rádio jelo nostop od rána do večera. Naštěstí to byl opravdu jen stav přechodný a hodně rychlý. Pár měsíců nato mě poslouchání neuvěřitelně přiblblých keců ještě blbějších moderátorů začalo otravovat. I tuhle kapitolu beru pozitivně. I když šlo o jeden velký přešlap, člověk se aspoň naučil, čemu se do budoucna obloukem vyhýbat.

Tak to byla krátká vsuvka a teď již k Rammstein, kterým také patří jedno nezdolné prvenství. Když se hodně zamyslím, Rammstein byli první metalovou kapelou, jejíž hudbu jsem si dobrovolně pustil. Ne, opravdu mě do poslechu metalové hudby nikdo nenutil, ovšem nevylučuji, že bych předtím nějaký ten populárnější "hevík" neslyšel na rádiu Beat nebo tak někde. Byla to řadovka "Rosenrot", kterou si otecko přinesl vypálenou domů. Nejsem schopen racionálně vysvětlit, proč se zrovna Rammstein zatoulali do mého přehrávače, když těch jiných cédéček bylo fůra. Možná ta loď představovala očekávání něčeho velkolepého, a i kdyby to bylo trochu jinak, "Rosenrot" jsem prostě propadl. Holt šťastná ruka...

Tehdy to bylo ještě trochu jiné. Ta muzika mi přišla skvělá, považoval ji za něco výjimečného, především proto, že jsem neměl s čím srovnávat. A i když poslední roky jsem "Rosenrot" slyšel možná jednou, pořád je to album, které bych dneska bez problémů přejel. I s odstupem pořád nechápu, proč se na "Rosenrot" plive. Určitě se ostatním deskám Rammstein hodně vymyká, není to žádný velký nářez jako jiné fláky kapely, ale pořád svou kvalitu má, byť jinde než v těch přímočarých palbách.

Tracklist:
01. Benzin - 03:46
02. Mann gegen Mann - 03:51
03. Rosenrot - 03:55
04. Spring - 05:25
05. Wo bist du - 03:56
06. Stirb nicht vor mir - 04:06
07. Zerstören - 05:29
08. Hilf mir - 04:44
09. Te quiero puta - 03:56
10. Feuer & Wasser - 05:13
11. Ein Lied - 03:44

Serj Tankian - Elect the Dead (22. října 2007, Reprise Records / Serjical Strike Records)
alternative rock / metal, USA

Nastává další hledání, tentokrát prostřednictvím třídního osazenstva. Pamatuji, že tehdy hodně frčel pop-punk ve stylu Sum 41, Green Day a Blink 182. No, a co se líbilo třídním špičkám, se muselo zákonitě zalíbit i mně. Kapelu, která ukončila tohle období, byli The Offspring, k nimž jsem se dostal, světe div se, úplně sám. Tuším, že to bylo nějaké kompilační album, jež jsem jeden čas neustále sjížděl od začátku do konce.

Jenže ti, kteří změnili moje veškeré chápání hudby se nejmenovali jinak než System of a Down, především pak frontman Serj Tankian. Doté doby jsem hudbu sjížděl ve stylu jedno album plus pár písniček neustále dokola. S Tankianem se to však začalo postupně měnit. Začal jsem se šťourat ve starších počinech kapel (v tomhle případě tedy System of a Down), až jsem objevil nově vydanou Tankianovu desku, debut "Elect the Dead", kterou vnímám jako ze všech pěti vybraných nahrávek jako tu nejpodstatnější. Co mě ale na "Elect the Dead" tak vzalo?

Určitě se dá říct, že až na pár výjimek je to album hodně chytlavé, ovšem to určitě nebyl pravý důvod, proč jsem se vydal touhle cestou. To bych mohl rovnou zůstat na popových srágorách v rádiu. Asi nejpodstatnější důvod byl klavír, který se celou nahrávkou umě proplétal. Fakt, že si můžu vlastníma rukama zahrát ty nejoblíbenější písničky byl natolik silný, že jsem u tvorby tohohle chlapíka zůstal na dlouhou dobu a i nyní jeho hudbu plně respektuji a jsem jejím velkým zastáncem.

Nejenže jsem byl na sto procent přesvědčen zůstat u tvrdé hudby, ale cítil jsem i odhodlání objevovat nové. Mimo odpočítávání dní do další Tankianovy nahrávky ("Imperfect Harmonies" - v tomhle případě taky nechápu neustálou kritiku) jsem se vrhnul do naprosto neznámých vod metalové hudby.

Netřeba asi říkat, že první metalové desky nebyly něčím, čím bych se chtěl dnes chlubit, ale tuším, že si takovým (především pak z mé generace) obdobím každý prošel. Při jmenování kapel, jako jsou Ensiferum, Sabaton, Equilibrium, Korpiklaani, se začínám chytat za hlavu, ale když se to tak vezme, opět přispěly k utváření dalšího vkusu. Několik skupin z onoho období mám dodnes docela rád - za všechny jmenuji Eluveitie, Amorphis, možná i Children of Bodom.

Tracklist:
01. Empty Walls - 03:49
02. The Unthinking Majority- 03:47
03. Money - 03:54
04. Feed Us - 04:32
05. Saving Us - 04:42
06. Sky Is Over - 02:57
07. Baby - 03:31
08. Honking Antelope - 03:51
09. Lie Lie Lie - 03:33
10. Praise the Lord and Pass the Ammunition - 04:24
11. Beethoven's Cunt - 03:13
12. Elect the Dead - 02:55

Moonsorrow - Kivenkantaja (10. března 2003, Spikefarm Records)
pagan metal, Finsko

Jak už jsem naznačil výše, i já jsem se stal "obětí" té (tehdy vrcholící) trendové vlny folk metalu. Výše vyřčená jména jako Ensiferum nebo Korpiklaani asi mluví za vše. Jenže naštěstí mě tahle muzika rychle omrzela a začal se poohlížet po něčem náročnějším, něčem, co se mému uchu nezalíbí na první poslech, ale naopak vykvete až s několikátým setkáním. Však víte, o čem mluvím…

Zlomovou kapelou byli v tomhle ohledu finští Moonsorrow, konkrétně nahrávka "Kivenkantaja". Nejenže tahle parta znamenala de facto konec poslechů sračkoidních opileckých výlevů komerčních folk metalových kapel, ale navedla mě na žánr, kterému úspěšně holduji dodnes - black metalu. Ten na "Kivenkantaja" sice zdaleka nemá hlavní zastoupení a v rámci diskografie kapely jde spíš o "méně černou" desku, ovšem blackové prvky jí nemohu upřít.

Ony zmíněné zásluhy však nejsou ani zdaleka tak důležité jako fakt, že "Kivenkantaja" byla první deskou, která byla výrazně kompaktní, působila vyváženě a vyznačovala se prvotřídní epickou šíří. Už to nebyly tříminutové připitomělé vyřvávačky ve stylu "Vodka, vodka, vodka", ale skladby, ve kterých bylo co objevovat. Koneckonců to tak je u všech nahrávek Moonsorrow. Tehdy mě sice bavily spíš přímočařejší kousky jako "Unohduksen lapsi", nedlouho nato jsem si oblíbil i skladby výpravnějšího rázu jako úvodní "Rauniola".

I když "Kivenkantaja" s odstupem času možná není nejlepší deskou Finů, byla prostě první a to jí nikdo upřít nemůže. Však to znáte sami, první setkání s kapelou bývá často to nejlepší. Když se ještě krátce zamyslím, Moonsorrow dodnes patří ještě jedno prvenství. Druhá řadovka kapely - "Voimasta ja kunniasta" je první deskou, kterou jsem si obstaral ve fyzické podobě, a i když má sbírka není něco, s čím bych se chtěl dvakrát chlubit, i tady hráli Moonsorrow nadmíru důležitou roli.

Tracklist:
01. Raunioilla - 13:36
02. Unohduksen lapsi - 08:17
03. Jumalten kaupunki including Tuhatvuotinen perintö - 10:42
04. Kivenkantaja - 07:39
05. Tuulen tytär including Soturin tie - 08:36
06. Matkan lopussa - 04:54

Enslaved - RIITIIR (28. září 2012, Nuclear Blast)
progressive / viking / black metal, Norsko

Poslední zastávkou mého putování budiž poslední studiovka norské legendy Enslaved. Jak jsem už naznačil v jednom odstavci u Moonsorrow, black metal je u mě dodnes číslo jedna. A bylo by to trochu zvláštní, kdyby se ve výčtu pěti nejzásadnějších alb neobjevil ani jeden z norských black metalových velikánů. Enslaved však v rámci mé hudební cesty hrají doteď natolik významnou roli, že ani norská scéna v tomhle pětialbovém výčtu nezůstane zkrátka.

"RIITIIR" v jistém slova smyslu totiž pokračuje tam, kde svou troškou do mlýna přispěla "Kivenkantaja" od Moonsorrow. "RIITIIR" mě totiž napevno nasměrovalo do vod špinavého black metalu, i když má tohle album vlastně k ortodoxnímu black metalu na hony daleko. Plně sofistikovaný monolit prog metalových kytar doplněných o pestré vokální linie zabalených do perfektního zvuku mě v oné době přiváděly do posluchačského šílenství. A jak si "RIITIIR" pouštím dnes, nic z jeho výjimečnosti neubylo, ba naopak. Songy jako "Materal" a "Storm of Memories", které mě tehdy ještě tolik neuchvacovaly, mě oslovují zase dnes a přiznám se, že i dnes bych s tou desítkou neváhal.

O unikátnosti Enslaved, potažmo i samotného "RIITIIR", mě přesvědčil fakt, že zvukově i vývojově je tahle kapela prostě samorost. Určitě najdete v tvorbě jiných kapel kupu společných znaků, ale takhle hladký a nenucený přesun z hladin nekompromisního black metalu až do pestrého progresivního metalu jsem hledal u jiných skupin zbytečně - nenašel.

Netuším, které desky by se v tomhle seznamu slunily za pár let, hádám však, že žádné jiné black metalové album to už nebude. I když je to stále mé hlavní pole působnosti a objevuji stále další kvanta skvělých kapel, dovolím si říct, že právě "RIITIIR" je pro mě tou nejzásadnější black metalovou nahrávkou a jí taky navždy zůstane. Ta další podstatná nahrávka nejspíš black metal (minimálně v té klasičtější podobě) mine.

Tracklist:
01. Thoughts Like Hammers - 09:30
02. Death in the Eyes of Dawn - 08:17
03. Veilburner - 06:46
04. Roots of the Mountain - 09:17
05. Riitiir - 05:26
06. Materal - 07:48
07. Storm of Memories - 08:58
08. Forsaken - 11:15

Thy Mirra:


Rammstein - Mutter (2. dubna 2001, Motor Music)
Neue Deutsche Härte / industrial metal, Německo

Občas se ptám sám sebe, jak bych vypadal, kdyby mým uším maminka s tatínkem od malička neservírovali nejrůznější punky, rocky a metaly. Asi bych neměl červené vlasy, kérky, oblékal bych se jako civilizovaný občan a nemoshoval bych na ulici, když mi ve sluchátkách zahraje breakdown. Toto "hudební vzdělání" je jednou z věcí, za kterou svým rodičům vděčím v životě nejvíc. I když jsme měli doma gramec, věž, kabelovku a v ní běželo MTV, tak jsme tyhle věci nejvíc jeli v kazeťáku v autě. Ať už to byla Metallica, Judas Priest, AC/DC, Nirvana nebo Kabát a Dan Landa. Vždycky mě pobaví, když mě nějaká přehnaně drsná hardcorová star osočí, že poslouchám vidlácké Kabáty a vidláckého Landu, přitom v době, kdy on poslouchal Dádu Patrasovou, tak já jsem s rodiči trávil prázdniny pod stanem za poslechu "Děvky ty to znaj". Každopádně zásadní moment pro mě nastal, když si tatík kdesi na kazetě nebo na čem opatřil "Mutter" od Rammstein.

Táta si vždycky jel trochu v tom industriálním metalu, sem tam Ministry nebo Die Krupps, Static-X a Marilyn Manson u nás frčí doteď, takže žádný div, že se dostal k Rammstein. Když to začal točit v kazeťáku v autě, byl jsem u vytržení, neboť jsem do té doby znal jen kapely, co zpívaly anglicky a česky. Zároveň jsem asi do té doby neslyšel nic, co by mělo takovou zlou a drsnou energii. Když jsem brzy po tom viděl v telce záznam z jejich "Live aus Berlin", kde mají Rammstein obličeje natřené nastříbrno, a pak klip ke skladbě "Sonne" s kapelou převlečenou za trpasličí horníky a zfetovanou Sněhurkou, moje fascinace byla značná.

Bylo mi devět a dosud byl můj poslech dost v taťkově režii, ovšem když v roce 2004 vyšla deska "Reise, Reise" a já viděl klip k songu "Amerika", propukla u mě masivní Rammstein-mánie, která vlastně trvá dodnes. Trávil jsem hodiny na netu a shromažďoval po jedné mp3ky, klipy, bootlegy, obrázky, obaly desek, texty… do desky "Mutter" jsem se vážně zamiloval, protože jsem ji už tenkrát znal celou nazpaměť. Ke každé písni na "Mutter" mam zvláštní vztah, song "Mutter" byl jediný od Rammstein, který se dál zahrát na akustickou kytaru a mohl jsem na něj balit holky, u "Feuer frei!" jsem pociťoval v jakousi národní hrdost, protože klip byl natočen v Praze, kus textu "Ich Will" jsem si ve dvaadvaceti nechal vytetovat na předloktí a pokaždé, když uslyším slova "Nun liebe Kinder gebt fein acht, ich bin die Stimme aus dem Kissen…", tak si uvědomím, že to neni jenom intro k skvělému albu, ale i k mé části života, kde hudba hraje nejzásadnější roli.

Tracklist:
01. Mein Herz brennt - 04:39
02. Links 2-3-4 - 03:36
03. Sonne - 04:32
04. Ich will - 03:37
05. Feuer frei! - 03:11
06. Mutter - 04:32
07. Spieluhr - 04:46
08. Zwitter - 04:17
09. Rein raus - 03:09
10. Adios - 03:49
11. Nebel - 04:54

Metallica - St. Anger (5. června 2003, Elektra Records)
heavy / thrash metal, USA

Když mi bylo jedenáct, objevila se zčistajasna v našem VW Passatu z roku 1986 právě vydaná deska "St. Anger". Zrovna tahle fošna je asi u fans Metallicy nejméně oblíbená. Většina kapele vytýká, že natočili desku s nu-metalovým nádechem, místo toho, aby natočili druhé "…and Justice for all", že už to jako není ta stará dobrá Metallica, kterou mají spojenou s opojným obdobím vlastní puberty a prvních sexuálních zážitků. Druhá část fans si stěžuje, že na albu nejsou sóla a bicí znějí jako popelnice. Mně bylo jedenáct a měl jsem totálně na salámu, co kdy Metallica natočila nebo nenatočila, prostě jsem tu desku neskutečně žral. Bylo mi putna, jestli Lars buší do nejvyšší řady od Tama nebo do plastových kbelíků od Primalexu, prostě to byl náser a o to šlo.

V té době jsem se taky dostal k dokumentu "Some Kind of Monster", který popisuje okolnosti okolo nahrávání "St. Anger", a i když jsem neuměl anglicky, pochopil jsem, o čem to je: nasraná kapela nemá daleko do rozpadu a svojí frustraci vloží do nasrané desky. Už první tóny otvíráku "Frantic" naznačily, kam se bude vyvíjet moje hudební cesta. Vzteklý James Hetfield mi skrz "St. Anger" otevřel cestu k thrash metalu, k hardcoru, nu-metalu a všemu, co k tomu patří. Přes starší desky Metallicy jsem se sice dostal k Slayer, Anthrax, Kreator a dalšímu množství 80's thrash metalu, jehož všechny představitele už dneska asi ani nedám dohromady, ale "St. Anger" mě vrhnul vstříc věcem jako Soulfly a Sepultura, které byly moje modly několik let, pak Machine Head, Slipknot, Fear Factory, Limp Bizkit

Dlouho jsem měl nad postelí release poster k této fošně s tou neméně nasranou pěstí na obalu a ve chvíli, kdy jsem dostal svojí první elektrickou kytaru, jsem nezadrnkal obligátní "Smoke on the Water" jako každý mladý rocker, když to dostane poprvé do ruky, ale rovnou jsem vyšvihnul hlavní riff ze "Some Kind of Monster". Ještě dneska, na týden přesně jedenáct let od vydání, mám při poslechu toho masivního zařezávání chuť rozhodit kladiva, zuřivě moshovat a ničit věci okolo sebe. Naserte si všichni pravověrný fotrovatý fanoušci, "St. Anger" je nelítostná brutalita!

Tracklist:
01. Frantic - 05:50
02. St. Anger - 07:21
03. Some Kind of Monster - 08:26
04. Dirty Window - 05:25
05. Invisible Kid - 08:30
06. My World - 05:46
07. Shoot Me Again - 07:10
08. Sweet Amber - 05:27
09. The Unnamed Feeling - 07:10
10. Purify - 05:14
11. All Within My Hands - 08:48

Green Day - American Idiot (20. září 2004, Reprise Records)
punk rock, USA

Občas se mě lidi ptají, jestli jsem jako teda metalista nebo pankáč nebo emák nebo co teda vlastně, zvlášť v případě, kdy mám k barevným vlasům na sobě růžové podkolenky a mikinu Burzum nebo handmade tílko Strapping Young Lad, a já jim nejsem schopen uspokojivě odpovědět, protože můj vztah k punku je přinejmenším stejně hluboký jako k hořícím kostelům a koťatům s kresbou srsti ve tvaru převráceného kříže. Z tatínkova fondu kazet jsem znal Tři sestry a E!E a již ve čtyřech letech mi bylo vysvětleno, co je to punk, že to obnáší nosit jakási indiánská číra, že to dřív bylo jako ostře zakázaný a dneska to taky neni uplně v ouklendu bejt takovej pankáč, což se mi už tenkrát celkem líbilo.

Když jsem v jedenácti přišel na osmiletý gympl, obdržel jsem od jedné spolužačky vypálenou kopii "American Idiot" od Green Day, která byla zrovna nová a divoce frčela v hitparádách (Eso, Medúza,… znáte to, ne?) a hlavně dost frčela i u nás ve třídě. "American Idiot" byla první koncepční deska, se kterou jsem se setkal, a dost mě ten nápad nadchnul. Protože měla "American Idiot" jakožto koncept i výraznou vizuální a grafickou image, tak jsem nelenil a od spolužáka jsem si vypůjčil originál, okopíroval si booklet a naučil se texty komplet nazpaměť. Od dalšího spolužáka jsem si pak půjčil DVD "Bullet in a Bible", což byl záznam z turné k "American Idiot" a pak jsem na to koukal pořád dokola. Eeehm… ještě jsem mu to nevrátil.

Hrozně mě baví eposy "Jesus of Suburbia" a "Homecoming", které se každý skládají vlastně z pěti na sebe navazujících písní, což jsem od té doby snad u žádné kapely neviděl. Nejradši jsem ale vždycky měl nářez "St. Jimmy", který jsem rád drhnul na svojí první akustickou kytaru s dojmem, že to zní stejně awesome jako originál. Samosebou na kytaře bylo několik DIY samolepek s motivem "American Idiot", že jo...

Velice legrační bylo, když jsem půl roku po vydání "American Idiot" viděl na Óčku klip k songu "Basket Case" a nadmíru jsem se podivil, že Green Day už stačili vydat další album. Zkusil jsem o nich najít něco na internetu a zjistil jsem ke svému překvapení, že "Basket Case" je z desky "Dookie", která vyšla v roce 1994, a že "American Idiot" není jejich první, nýbrž sedmá řadovka. Když jsem nastudoval diskografii Green Day, následovaly pop-emo-gay-punk kapely Fall Out Boy, My Chemical Romance, Blink 182, Good Charlotte, The Offspring… to už rozvádět dál nebudu. Prostě pankáč jsem a hotovo.

Tracklist:
01. American Idiot - 02:54
02. Jesus of Suburbia - 09:08
I. Jesus of Suburbia
II. City of the Damned
III. I Don't Care
IV. Dearly Beloved
V. Tales of Another Broken Home
03. Holiday - 03:52
04. Boulevard of Broken Dreams - 4:20
05. Are We the Waiting - 02:42
06. St. Jimmy - 02:56
07. Give Me Novacaine - 03:25
08. She's a Rebel - 02:00
09. Extraordinary Girl - 03:33
10. Letterbomb - 04:05
11. Wake Me Up When September Ends - 04:45
12. Homecoming - 09:18
I. The Death of St. Jimmy
II. East 12th St.
III. Nobody Likes You
IV. Rock and Roll Girlfriend
V. We're Coming Home Again
13. Whatsername - 04:14

Celldweller - Wish Upon a Blackstar (12. června 2012, FiXT Music)
electronic metal, USA

Dost bylo povídání o mém tátovi, Celldweller mi poprvé pustil bubeník z mojí kapely v roce 2012 a najednou jsem objevil další možnost v hudbě, a sice kytary s elektronikou, která nehraje druhé housle. Původně jsem zvažoval, že na tuto pozici vložím podobně vyváženou desku "A Flash Flood of Colour" od britských Enter Shikari, kterou jsem si hodně oblíbil, ale přeci jenom k ní nemám takový vztah jako k Celldweller. Taky jsem přemýšlel o Laibach a jejich koncepční sbírce "Volk", kde se sice nachází nepřekonatelné skladby jako "Italia" nebo "Slovania", ale je tam i pár věcí, které mě tolik neba. Odsunul jsem i Combichrist (MF promine) a sáhl jsem po tom nejzábavnějším z mojí pomyslné elektro sekce.

První tři desky v této studii jsem si oblíbil v době, kdy mi ještě nebylo ani patnáct, ale teď už jsem mnohem dospělejší, tak si snažím vybírat i dospělejší alba, což je bezesporu případ "Wish Upon a Blackstar". I když se mi Celldweller na první poslech děsně líbil, naprosto jsem se nemohl skrz jeho druhou řadovku prokousat. Ono to vlastně možná ani nejde, i když je deska taky tématicky konceptuálně propojená, tak je první polovina alba taková skoro diskoška, refrény a veselé hymny jako "The Lucky One" a "Louder Than Words". Následuje brutální petarda "Unshakeable", asi nejlepší věc z desky, a pak přichází postupně předěl v podobě naléhavé "Eon" a zbytek alba se nese v mnohem vážnějším duchu a pochmurnější náladě.

Dlouhou dobu jsem poslouchal jenom prvních sedm stop a pak jsem to vypnul, protože mě to přestalo bavit. Jednou jsem jel ze školy, na dobrou náladu jsem si pustil "Wish Upon a Blackstar" a řekl jsem si, že ji doposlechnu celou. Výsledkem bylo, že po sérii "So Long Sentiment", "Gift for You" a "The Seven Sisters" se moje dobrá nálada změnila v takřka sebevražednou depku, na což jsem po první zpívánkové půlce alba nebyl připraven. Vlastně je to teprve tak cca dva měsíce, co se mi podařilo prokousat se až do konce desky a oblíbit si i epický zavírák "Against the Tide", což podle mě dává "Wish Upon a Blackstar" onu jedinečnost, že mi to trvalo rok a pů, dostat se až na konec.

Je to úžasná deska a o tom, jak mě hudebně inspiruje svojí geniální hudební propracovaností, by se dal napsat jednou tak dlouhý článek. Klayton (člověk, který sám stojí za projektem Celldweller) je prostě třída a netrpělivě očekávám, až konečně přijde s dalším řadovým albem.

Tracklist:
01. The Arrival - 00:35
02. It Makes No Difference Who We Are - 03:03
03. Blackstar - 04:07
04. Louder Than Words - 04:41
05. The Lucky One - 06:47
06. Unshakeable - 05:09
07. I Can't Wait - 05:24
08. Eon - 06:23
09. So Long Sentiment - 06:09
10. Gift for You - 05:47
11. The Seven Sisters - 03:40
12. The Best It's Gonna Get - 05:21
13. Memories of a Girl I Haven't Met - 01:01
14. Birthright - 05:21
15. Tainted - 04:33
16. Against the Tide - 05:50
17. The Departure - 01:00

Breakdown of Sanity - Mirrors (4. dubna 2011, selfrelease)
metalcore, Švýcarsko

I když mě lidi označují různě, pankáč, metalista, emák, nevím co… tak paradoxně nějvětší příslušnost cítím k hardcorové scéně, kde člověk přeci jenom narazí na fajn lidi častěji než v armádě übertemných metlošů nebo věčně zkárovaných smrdutých pankáčů. Jo, teď mluvím jako klasický arogantní corař, každopádně určitě díky tomu, že jsem hrál ve dvou metalcorových kapelách, jsem si vybudoval hluboký vztah i k tomuto žánru a cítím povinnost zde zmínit i nějakou zásadní desku těchto stylů.

Moje první letmé setkání s metalcorem se odehrálo s kapelou Bullet for My Valentine, kteří jsou ale přeci jenom pořád tak trochu k Metallice než k metalcoru (tím myslím desku "Scream Aim Fire", ne to, co tvoří dneska!). Původně jsem tedy chtěl uvést fošnu "Deep Blue" od Parkway Drive, potom jsem uvažoval o Heaven Shall Burn, ale pořád to není ještě ten nejtvrdší metalcore, co se mi dostal zatím pod ruku. Cca rok zpátky jsem objevil Švýcary Breakdown of Sanity a teprve jsem si zjistil, zač je toho "breakdown".

Oficiálními, internety zvolenými králi breakdownů jsou sice moji oblíbenci Emmure, ovšem i když obě kapely vaří ze stejného materiálu, jsou Breakdown of Sanity o hodně kreativnější, minimálně co se první desky týče. Proč vlastně "Mirrors" tolik žeru? Kostra jejich songů je mix klasických metalcorových postupů, vydatně nařezaných breakdowny, ale tam, kde 95 % corových kapel dojde dech a nápady, tak Breakdown of Sanity směle pokračují dál.

Kdo se aspoň trochu orientuje v žánru, musí se mnou souhlasit, jak některé deathcorové kapely dokážou být repetitivní (konkrétně třeba Suicide Silence, Carnifex nebo Thy Art Is Murder fakt nedávam) takže jakkoli to může znít primitivně, neskutečně mě baví, že na desce "Mirrors" jsou v každém songu momenty, na které se člověk těší, ať už je to uměle nasekaná kytara nebo vokál, dětský hlas, který jen tak promluví do breakdownu, Obamův výkřik "Yes we can!", prohazování kytar v levém a pravém kanálu nebo vypípávání slova "fuck" synťákem. Všechno jsou to drobnosti, které ale dokážou album rozčlenit a dodat mu nějakou rozmanitost.

V nekonečném množství metalcorových kopírek a vykrádaček působí "Mirrors" alespoň na mě dost nápaditě a díky přítomnosti synťáků, klavíru, houslí a dalšího kořeního navrch bych neváhal označit "Mirrors" za nejlepší žánrovou desku, co jsem kdy slyšel. Teď jsem si uvědomil, že u každé desky zmiňuju nějaké songy a tady jsem to trochu vynechal, takže jednoduše: "Lights Out". Víc říkat není třeba.

Tracklist:
01. Prologue - 02:12
02. Story of a Stranger - 03:27
03. When Silence Breaks - 04:15
04. Infest - 03:24
05. The Storm - 03:16
06. The Chosen Ones - 04:29
07. Lights Out - 03:16
08. December - 04:34
09. Mary - 03:21
10. Deadline - 04:25
11. One Bullet Left - 03:51
12. Jnna - 05:45
13. We Are the Wall - 02:43
14. Paralyzed - 04:15

Cesta do hlubin redaktorovy duše #3

3. června 2014 v 19:23 | Prdovous / Zajus
Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky... vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi - půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve třetím díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvky od Prdovouse a Zajuse...

Prdovous:


t.A.T.u. - 200 по встречной (21. května 2001, Interscope Russia)
pop, Rusko

Tak došla řada i na mě. Když jsem přemýšlel, odkud bych tenhle ve své podstatě velice skrovný výběr (protože těch alb, co mě ovlivnilo, bylo fakt hodně) začal, rozhodl jsem se vzít to trochu nemetalově. Hádám, že těch, kterým cpali rockovou hudbu už do mateřského mléka, zase tolik není, takže asi nebude překvapení, že mě k tvrdší hudbě nikdo vyloženě netlačil - ačkoliv se doma po nějaký čas taky poslouchala v míře hojné. Když jsem tak přemítal, co bych zařadil mezi kapely, které mě nějakým způsobem ovlivnily, jedno z prvních, dalo by se říci "autonomních" období vedle neškodných jmen, jako jsou Scooter nebo Aqua (áno, přesně ta Aqua, co udělala song o Barbie), nejlépe reprezentuje ruské duo t.A.T.u. a jejich debutová deska "200 по встречной".

Vzhledem k tomu, že v době vydání ještě frčely discmany (sám jsem jednu takovou vychytávku měl doma), si pamatuji, jak mi tenkrát táta dal vypálenou placku opatřenou i přebalem, z něhož shlížely Lena a Julie, toho času focené v imaginární fízlárně. Když jsem si desku nedávno znova pouštěl, musel jsem chtě nechtě uznat, že "200 по встречной" pro mě má převážně nostalgickou hodnotu, protože až na pár písní mi dneska neříká vůbec nic. Když pominu hitovky "Нас не догонят" a "Я сошла с ума", v paměti mi jakž takž zůstala úvodní "Зачем я" s nádechem exotiky a "Робот" vypovídající o lásce k elektronickým stvořením. Když počítám, že deska má devět songů (tři remixy nepočítám), rozhodně to není nějak moc.

Ono se ale není čemu divit, "200 по встречной" zdaleka není výrazně kvalitní deskou a sám se divím, že mě krom notoricky známých písní dokázaly oslovit i nějaké další. V zásadě nejde o nic jiného než relativně neškodný popík, který tehdy ale měl dost síly na to, aby upoutal pozornost cirka osmiletého kluka, a bez studu můžu říct, že se mi točil v přehrávači do té doby, než se mi CD poškrábalo do nepřehratelného stavu. Že se u koncertů holky vykusovaly na pódiu, jsem s překvapením zjistil až o pár let později spolu se zavedením internetu. Což mimo jiné znamenalo i zájem o druhou desku "Люди инвалиды". Ta mě však na rozdíl od prvně jmenované zdaleka neuchvátila, a tak v blahé paměti hudby mého dětství zůstává právě debutovka, jakkoliv nemám důvod se k ní dnes vracet.

Tracklist:
1. Зачем я - 04:07
2. Я сошла с ума - 03:30
3. Нас не догонят - 04:38
4. Досчитай до ста - 04:37
5. 30 минут - 03:17
6. Я твой враг - 04:08
7. Я твоя не первая - 04:17
8. Робот - 03:53
9. Mальчик-гей - 03:18
10. Нас не догонят (HarDrum Remix) - 03:50
11. 30 минут (HarDrum Remix) - 04:02
12. Я сошла с ума (HarDrum Remix) - 04:13


Moonsorrow - Verisäkeet (23. února 2005, Spikefarm Records)
black / viking metal, Finsko

Když to vezmu kolem a kolem, těch alb, která mě v minulosti nějak ovlivnila, je skutečně hodně. Když se zaměřím pouze na metal, mohl bych s trochou nadsázky vzít "Demisi" od Orlíku nebo "The Wall" spolu s "The Division Bell" od Pink Floyd, které si často pouštěli naši, když mi byly zhruba čtyři roky. Pokud bych měl proprat alba, která mě provázela základkou, hledal bych ve starších počinech Kabát, u prvních dvou fošen Linkin Park, "Sehnsucht" a "Reise, Reise" od Rammstein, v osmé a deváté třídě bych vybíral i mezi novějšími alby Judas Priest nebo Iron Maiden po návratu Bruce Dickinsona. Nicméně coby nejzásadnější období, které formovalo můj vkus do dnešní podoby, přišlo až na střední, kdy jsem v prváku objevoval první zástupce folk metalové vlny, která v našich končinách teprve začínala nabývat na popularitě.

Snad vůbec první kapelou toho ražení byli na rozdíl od většiny posluchačů žánru Moonsorrow. Výpravný viking metal navazující na legendární Bathory pro mě byl něco docela jiného, než jsem do té doby poslouchal, a na nějakou dobu mi ukázal směr, který pro mě znamenal takové kapely jako Eluveitie, Korpiklaani, Ensiferum, Cruachan nebo Bathory. Nemusím dodávat, že u dobré poloviny z nich přišlo docela rychlé vystřízlivění - některé mi ale i přes pozdější nezájem o žánr v playlistu vydržely a mezi nimi právě i Moonsorrow, kde "Verisäkeet" zůstává mojí nejoblíbenější deskou vůbec.

Pětice rozmáchlých skladeb v čele s nádhernou baladou "Jotunheim" mi zkrátka učarovala a mám pro ni slabost dodnes - monotónní, postupně rozvíjené motivy a rozmáchlé atmosférické plochy na mě působí stále stejně a dá se říct, že jsou jedním z nosných prvků, který v hudbě vyhledávám a který mě většině případů baví. Chladný, přesto přístupný a nijak složitý black metalový základ vkusně doplňují folkové nástroji a album je kromě jiného prošpikované zvuky přírody. Zejména závěrečná folková vybrnkávačka "Kaiku" je v tomto ohledu parádním kusem.

"Verisäkeet" je ale přelomové i v rámci samotné diskografie Moonsorrow, kdy se kapela vrací ke kořenům, respektive k hudbě, kterou hrála na demáčích "Metsä" nebo "Tämä ikuinen talvi" a kterou na prvních řadových albech ve velké míře opustila ve prospěch skočnějších rytmů. Moonsorrow mi tímhle majstrštykem zkrátka ukázali, jak že má pořádný viking/pagan metal vypadat a to jim už nikdo neodpáře. A co na tom, že zpívají finsky a starou norštinou, jak se na pořádné Vikingy sluší a patří.

Tracklist:
1. Karhunkynsi - 14:00
2. Haaska - 14:42
3. Pimeä - 14:08
4. Jotunheim - 19:28
5. Kaiku - 08:19

Prago Union - Dezorient Express (4. května 2010, Strojovna / EMI)
hip-hop, Česká republika

Díky přinejlepším pochybným spolužákům, s nimiž jsem byl konfrontován na základce, mi byl jakýkoliv rap, potažmo hip-hop docela zhnusen a dalo by se říct, že kromě nu-metalu a domácích Chaozz, které jsem tak nějak bral na milost coby českou klasiku, a občas si od nich ve "slaších chvilkách" nějakou tu pecku pustil, jsem tenhle žánr bohapustě bojkotoval. Jenže co čert nechtěl, o pár let později jsem se po přesycení folk metalovými kapelami obrátil přesně o sto osmdesát stupňů a našel si cestu k docela jiné hudbě.

"Dezorient Express" se mi stal branou do vod, které se v zásadě toliko neliší od vod metalových - když pominu hudbu samotnou, pochopitelně. O vnitřní rozhádanosti obou scén bychom si mohli dlouho vyprávět. Především ale branou do melancholických nálad, sarkastických textů, notné dávky sebeironie a v neposlední řadě i reflexí sociálních nešvarů a osobních sraček. To, co jsem dřív příliš nechápal, mi v podání Prago Union najednou dávalo smysl a navrch mě dokázalo královsky bavit. A když ne zrovna bavit, tak alespoň hladit na duši a vytahávat z mizerných nálad. A dá se říct, že to platí dodnes. Některé songy už sice po letech trochu ostrovtipu, který podle mého mívaly kdysi, ztratily a pár mi jich přijde trochu zbytečných, pořád je pro mě ale tohle album aktuální a rád se k němu vracím.

Mezi vrcholy zůstaly výstavní kusy jako "Myšlenkovej pochod", kritická "Hip Hop", sebereflektující duo "Kata strofy" a "Hledám" a především pak silně melancholický závěr v podobě trojice písní "Nadživotní", "Nekronika" a "Hey!". Úplnou tečku za albem s prostým názvem "Etc." pak chovám v paměti coby nezvyklé, ale o to upřímnější dvě minuty romantického výlevu. Ono těžko říct, jestli je Kato víc básník nebo rapper, protože tak nějak kombinuje obojí a tahle skladba to (stejně jako pár dalších) dokazuje. Na výbornou totiž zvládá oboje.

Dá se říct, že oproti pozdějším albům mi nečiní až takovou potíž sjet celou desku naráz, poněvadž i přes poměrnou rozmanitost témat se situuje do poměrně specifických a sobě příbuzných nálad a funguje jako celek, což se třeba o "V barvách" rozhodně říct nedá. V neposlední řadě ale vděčím Prago Union za to, že jsem si později našel cestu k hromadě další zajímavé hudby, která mě oklikou přivedla třebas až k industriálnímu metalu a industrialu obecně. Zkrátka a dobře ukázala, že nejen metalem je člověk živ.

Tracklist:
1. Rapviem 2 - 02:30
2. Ántré - 03:45
3. Dezorient express - 04:18
4. Myšlenkovej pochod - 04:39
5. Hip Hop - 03:52
6. Rozcvička - 03:41
7. Funky stav - 01:49
8. Zpatra - 03:40
9. Kata Strofy - 03:42
10. Hledám - 04:01
11. Skládací - 03:51
12. Bezedná noc - 04:56
13. Krajní prostředek - 03:09
14. Apropó - 03:18
15. 1/4 na prd - 03:37
16. Furt to tak máme... - 03:26
17. 4, 5, 6 - 01:37
18. Procházka parkem - 03:43
19. Nadživotní - 04:21
20. Nekronika - 04:55
21. Hey! - 03:44
22. Etc. - 02:47

Jucifer - If Thine Enemy Hunger (5. září 2006, Relapse Records)
noise rock / grunge / sludge, USA

V případě Jucifer jsem neměl kdovíjak těžké rozhodování. A ani nejde tolik o to, že jsou jednou z mých nejoblíbenějších kapel, jako spíš o to, že jejich třetí deska "If Thine Enemy Hunger" mi otevřela cestu k několika dalším kapelám, na něž dnes nedám dopustit - a dalo by se říct, že oproti ostatním žánrům dodnes tvoří podstatnou majoritu mého playlistu.

Kamarád mi je před lety představil jako "Cranberries na drogách" a měl do jisté míry pravdu. Minimálně tahle deska tak v jistých ohledech rozhodně zní. Noise rock míchaný s grungem a trochou punku koření slušná dávka psychedelie a navrch ujetý vokál Gazelle Amber Valentine. I když mám podobná náladová, pohodovější alba raději v kratších délkách, "If Thine Enemy Hunger" sluší i téměř hodinová stopáž. Vlastně ani po těch letech nemůžu pořádně říct, že by mě nějaká skladba z alba vyloženě nebavila, nebo se snad oposlouchala, a to i přesto, že se k albu vracím v podstatě docela pravidelně.

Krom toho je deska vážně pestrá: otevírá ji sice doomová "She Rides the Deep", zbytek alba už se ale nese v odlehčenější náladě. Album dále rozvíjí rocková "Lucky Ones Burn" a sludgovka "Hennin Hardine" se zastřeným, mírně blackovým zvukem. Za zmínku stojí nejen naprostá ujetost "Antietam" s famózním výkonem Gazelle v refrénu, ale i mnou občas nedoceněný střed alba, jenž je tvořen takovými peckami, jako je hutná "Four Suns", "Backslider" nebo "Luchamos". V úplně jiném duchu se pak nese závěr desky - od songu "The Plastic Museum" promlouvají mnohem více drogy a prohlubují stavy deliria v závěrečných dvou písních "Medicated" a "LED", které jsou takovým posledním výdechem, než se člověk pod vlivem omamných látek propadne do nejistot neznáma.

Nutno podotknout, že ono neznámo definované zejména grungem, sludgem, noise rockem, doomem a dronem se později ukázalo být plné zajímavých jmen, Kylesou počínaje a někde u Swans a Sunn O))) konče - a v podstatě se neustále se rozšiřuje, v poslední době například o The Body nebo Pontiak. Nicméně jak mnohdy platí, první je pořád první a v tomhle případě stará láska rozhodně nerezaví. Ostatně ani nemá proč rezavět, neboť Jucifer v průběhu času ukázali, že umí dělat hudbu, která nejen umí zaujmout ucho i duši posluchače, ale která především vydrží a nezapadne, jakkoliv nemusí být v každém ohledu unikátní.

Tracklist:
01. She Rides the Deep - 07:38
02. Centralia - 04:46
03. Lucky Ones Burn - 04:16
04. Hennin Hardine - 03:56
05. Antietam - 04:29
06. My Benefactor - 02:27
07. Four Suns - 03:06
08. Pontius o Palia - 03:12
09. Backslider - 02:50
10. Luchamos - 02:09
11. Ludlow - 04:08
12. The plastic Museum - 02:53
13. In a Family - 02:34
14. Medicated - 04:26
15. LED - 03:34

Linkin Park - A Thousand Suns (13. září 2010, Warnes Bros.)
electronica / experimental, USA

Původně jsem chtěl Linkin Park zahrnout do výčtu o něco dříve. Kapela mě provázela notný kus pobytu na základní škole svými alby "Hybrid Theory" a "Meteora" a po nějaký čas i v té době velmi rozporuplně přijatou deskou "Minutes to Midnight", kterou jsem poněkud krátkozrace odsoudil coby nudný škvár a držel se prvních dvou jmenovaných. Bez obalu přiznám, že první poslech "A Thousand Suns" pro mě bylo jedno velké WTF, kdy jsem si říkal, že horší píčovinu už snad Linkin Park po všech těch letech ani nahrát nemohli.

Jenže i přes prvotní šok, po němž album schytalo osudovou kombinaci CTRL + SHIFT + DEL, jsem se rozhodl dát "A Thousand Suns" druhou šanci, oprostit se od očekávání řadového fanouška a zkusit nějak přijmout to, co na své čtvrté řadovce Linkin Park naservírovali. A postupně došel k tomu, že je vlastně skvělá. Jakkoliv jsem očekával alespoň náznak toho, co tahle parta hrávala za mlada, "A Thousand Suns" mě pak smetla vlastně až nebezpečně rychle a můžu bez uzardění říct, že za posledních několik let jsem málokteré album poslouchal tak moc jako tohle.

Jasně říkat o "A Thousand Suns", že jde o experimentální elektroniku, vyžaduje slušnou míru nadsázky. Ne, ve většině případů o něco takového vážně nejde, jakkoliv skladbám neupírám nápaditost a originalitu. V rámci diskografie Linkin Park to je sice je revoluce, pokud bych ale někde hledal experiment, je to forma jako taková. Jak vývoj skladeb, který se mnohdy obejde bez klasického struktury "sloka - refrén - sloka - refrén do zblbnutí" a jeho mírných obměn, tak celkové podoby alba, kde je z patnácti stop cirka osm, devět plnohodnotných skladeb a zbytek tracků tvoří intro a intermezza. Že to zní šíleně? Ukažte mi druhou takovou desku, která přitom funguje na výbornou a neztrácí nic z budované atmosféry.

"A Thousand Suns" si mě získalo nadčasovým konceptem, který se zkrátka odlišoval od naprosté většiny věcí, které jsem do té doby slyšel. Linkin Park prostě přišli s tím, že chtějí dělat věci jinak a skutečně se jim to povedlo. Žádné prázdné kecy. Je trochu škoda, že následující deska "Living Things" na tuhle parádu nedokázala adekvátně navázat a zůstala rozplizlá někde mezi elektronikou a klasickou kostrou skladby, čímž mě vpravdě neoslovila. K téhle atomové bombě, co má sílu tisíce sluncí, se ale pořád vracím rád, a pokud bych měl říct, která řadovka Linkin Park je mi nejbližší, tak by moje odpověď byla vcelku jasná. A to mám "Hybrid Theory" a "Meteoru" (a s odstupem času i "Minutes to Midnight") vážně rád.

Tracklist:
01. The Requiem - 02:01
02. The Radiance - 00:57
03. Burning in the Skies - 04:13
04. Empty Spaces - 00:18
05. When They Come for Me - 04:55
06. Robot Boy - 04:29
07. Jornada del Muerto - 01:35
08. Waiting for the End - 03:51
09. Blackout - 04:39
10. Wretches and Kings - 04:15
11. Wisdom, Justice and Love - 01:38
12. Iridescent - 04:56
13. Fallout - 01:23
14. The Catalyst - 05:40
15. The Messenger - 03:02

Zajus:


Linkin Park - Hybrid Theory (24. října 2000, Warner Bros.)
nu-metal, USA

Asi se již můžu nadosmrti snažit sebevíc, nikdy však v množství přehrání žádným albem nepřekonám debut Linkin Park. Smějte se jak chcete, ale pro desetiletého kluka vyrůstajícího ve spáru českých post-normalzačních "umělců" hráli Linkin Park vážně míněnou a originální hudbu. "Hybrid Theory" jsem poslouchal jsem každý den, vždy cestou do školy a ze školy a poté znovu doma, po celý rok. Už ani nevím, kde jsem na Linkin Park narazil, nejpravděpodobněji však ve vysílání americké MTV, každopádně se pro mě kapela stala idolem na poměrně dlouhou dobu. Z hudby, kterou jsem tenkrát poslouchal, jsou alba Linkin Park ostatně snad jediná, která si občas pustím dodnes. (Možnou výjimkou jsou snad jen Rammstein, jejichž "Mutter" by mohlo "Hybrid Theory" v tomto seznamu snadno nahradit.)

Asi by byl nesmysl tvrdit, že kvality "Hybrid Theory" mají nějakou vyšší uměleckou hodnotu. Na album bych dnes, nebýt sentimentu, nahlížel asi jako na průměrnou nu-metalovou nahrávku plnou chytlavých refrénů, ovšem ve své době mě album přeneslo do světa tvrdých (dnes se můžu jen smát) riffů a agresivních vokálů. Zpěv Chestera Benningtona se mi nezošklivil ani po letech, a i když nyní zpívá lépe než kdy dřív, už na "Hybrid Theory" ho byla radost poslouchat. Skladatelsky je vše přímočaré a jednoduché, což albu ani dnes neubírá nic na zábavnosti. Mezi mé favority tak jistě patřila trojice skladeb z druhé poloviny alba: "By Myself", "In the End" a hlavně "A Place for My Head" se skvělým ukřičeným závěrem.

Když Linkin Park po třech letech vydali nástupce "Meteora", nebyl jsem jeho zjevnou neinvenčností nijak zklamán. Při zpětném poslechu navíc zjišťuji, že jde dost možná o lepší materiál, než v případě "Hybrid Theory". Z tohoto úhlu pohledu jsem však rád, že kapela nezůstala stát na místě a posouvala svůj zvuk dále, přestože to vedlo k některým pořádným přešlapům. Zejména elektronické "A Thousand Suns" bylo ovšem dobré album, byť kouzlo debutu postrádalo. Při pohledu na dnešní mainstreamovou scénu mohu upřímně prohlásit, že Linkin Park považuji za jednu z mála kapel, která si pozornost posluchačů opravdu zaslouží.

Tracklist:
01. Papercut - 03:06
02. One Step Closer - 02:36
03. With You - 03:23
04. Points of Authority - 03:20
05. Crawling - 03:29
06. Runaway - 03:04
07. By Myself - 03:10
08. In The End - 03:36
09. A Place for My Head - 03:05
10. Fogotten - 03:14
11. Cure for the Itch - 02:37
12. Pushing Me Away - 03:11

Machine Head - The Blackening (27. března 2007, Roadrunner)
groove metal, USA

Ačkoliv v mém seznamu zabírá metal jen jediné místo z pěti, ve skutečnosti stále tvoří nejméně polovinu hudby, kterou poslouchám, a většinu té, o které píši. Koneckonců jsem se ne zrovna krátkou část života považoval za metalistu, a jelikož každý pokus o vypěstování dlouhých vlasů skončil spíše afrem, kompenzoval jsem si svoje neúspěchy na poli vlasové stylistiky alespoň řádnou zásobou triček a mikin různých kapel, které nyní leží znuděně ve skříni již několik let. A první kapelou, která ve mně vzbudila metalové choutky (pominu-li pár metalcorových partiček), byli právě Machine Head.

Už otvírák "Clenching the Fists of Dissent" je plný surové energie, jakou jiné žánry nikdy nemohou disponovat. Robb Flynn je správně nasraný, hrubým vokálem štěká protiválečná hesla, která prokládá instrumentálně zdařilými pasážemi s dominující kytarou. Vrchol desky je však jinde. S jasným sdělením "for the love of brother / I will sing these fucking words / aesthetics of hate / I hope you burn in hell" v "Aesthetics of Hate" se žádný teenager prostě nemůže neztotožnit. Co však písni dominuje, je sólo, lépe řečeno sóla dvě, vzájemně se proplétající. Pamatuji si, že když jsem poprvé viděl na záznamu z festivalu Rock am Ring hrát Machine Head tuto skladbu naživo, tak mi z úžasné spolupráce Flynna a Demmela spadla čelist, a podobně tomu bylo předloni na festivalu Brutal Assault, kde jsem měl kapelu poprvé možnost vidět naživo osobně. A pak je zde "Halo". S řádně ateistickým textem a nezapomenutelným refrénem je "Halo" takřka prototyp výtečné metalové skladby.

"The Blackening" je skvělé album, ovšem nebylo by úplně fér nezmínit další alba, která mě posunula k ještě tvrdší metalové tvorbě přibližně v té samé době. Jde zejména o "Colors" od Between the Buried and Me, "In Sorte Diaboli" z pera Dimmu Borgir, "Rise to Ruin" death metalistů Gorefest či debut In Vain, "The Latter Rain". "The Blackening" však mělo ve své době výsadní postavení. Až později jsem zjistil, že na poměry Machine Head jde o nebývale tvrdé album (možná s výjimkou debutu) a asi právě proto je tak snadno stravitelné, přestože skladby nepatří mezi nejkratší. Proto mě zaujalo v době, kdy mému playlistu vévodili Atreyu a All That Remains. Musím někde vyhrabat to staré tričko s motivem "The Blackening". Za metalistu se možná už nepovažuji, ale to album si být zastrčené v šatníku nezaslouží.

Tracklist:
01. Clenching the Fists of Dissent - 10:37
02. Beautiful Mourning - 04:46
03. Aesthetics of Hate - 06:30
04. Now I Lay Thee Down - 05:35
05. Slanderous - 05:17
06. Halo - 09:03
07. Wolves - 09:01
08. A Farewell to Arms - 10:13

Porcupine Tree - Fear of a Blank Planet (16. dubna 2007, Roadrunner)
progressive metal, Velká Británie

Je to zajímavé, ale Porcupine Tree se do mého výběru málem nedostali. A to přesto, že kdo mě jen trošku zná, ví, že Stevena Wilsona považuji za největšího žijícího hudebního génia a "Fear of a Blank Planet" za takřka dokonalé album. Ačkoliv jsem Porcupine Tree poprvé slyšel právě na tomto počinu, bylo to až s o dva roky novějším albem "The Incident", kdy jsem pocítil chuť zjistit víc o kapele i její hlavní postavě, malém chlapíkovi s nekonečnou studnicí nápadů. "Fear of a Blank Planet" bylo však první a to mu nikdo nemůže upřít.

Není však náhoda, že mě toto album v záplavě metalu, který jsem tehdy poslouchal, zaujalo. Jde rozhodně o nejtvrdší počin Porucpine Tree, který v sobě kombinuje to nejlepší z progresivního rocku s prvky, které právě v metalu slýcháme nejčastěji. Od centrálního riffu v titulní skladbě po závěrečné smyčce v "Sleep Together" se neodehraje jediná slabší minuta, jediný špatný nápad. Ústřední sedmnáctiminutový kolos "Anesthetize" prostřídá množství nálad, akustickou kytarou počínaje a burácejícími bicími Gavina Harrisona konče. Dlouhé písně se stopáží přesahující čtvrt hodiny považuji za vrchol hudebního umění, jelikož zdaleka ne každý dobrý hudebník je dokáže stvořit, a vděčím za to právě skladbě "Anesthetize".

Diskografie Porcupine Tree se však později ukázala nesmírně vyrovnaná. S výjimkou debutu, kde zřejmě Wilson neuhlídal svou mladickou experimentálnost a pustil se do něčeho, na co jednoduše ještě neměl, jsou všechna alba na špici, co se skladatelských kvalit týče, a počiny z třetího tisíciletí pak patří také mezi nahrávky s nejlepším zvukem. Ovšem moje obliba v Procupine Tree se nezastavila jen u tvorby kapely samotné. Ukázalo se totiž, že Wilson je opravdu činorodý chlapík, a naposlouchat vše co vytvořil, mi bude trvat nejméně tři příští životy. Kromě jeho sólové kariéry tak hltám i ambientní Bass Communion, progresivní duo No-Man (zejména první tři takřka popové desky jsou výborné), dnes již mrtvý experimentální projekt Incredible Expanding Mindfuck a mnohé další počiny. I další členové Porcupine Tree se angažují v některých zajímavých kapelách, ale tolik prostoru zde nemáme. O kompletní seznam můžete však požádat na vrátnici.

Starší počiny Porcupine Tree mi také otevřely oči k progresivnímu rocku, zejména ke klasickým albům z počátku 70. let, což samo o sobě mělo dalekosáhlé důsledky, jak píši v následujícím textu. A na počátku všeho stálo "Fear of a Blank Planet". Dost možná nejdůležitější album v mé hudební historii.

Tracklist:
01. Fear of a Blank Planet - 07:28
02. My Ashes - 05:07
03. Anesthetize - 17:42
04. Sentimental - 05:26
05. Way Out of Here - 07:37
06. Sleep Together - 07:28

King Crimson - In the Court of Crimson King (10. října 1969, Island)
progressive rock, Velká Británie

O zařazení King Crimson do tohoto seznamu jsem dlouhou dobu váhal. Stejnou úlohu jako jejich debut totiž hrály v mém hudebním světě vrcholné desky Pink Floyd (kam řadím "Atom Hearth Mother" a "Meddle" spíš než pozdější a slavnější tvorbu, ačkoliv i ta je bez debat geniální) nebo legendární "Close to the Edge" od Yes. Přesto však mám dojem, že King Crimson byli první klasickou prog rockovou kapelou, kterou jsem si zamiloval. I volba mezi alby King Crimson nebyla jednoduchá. Patřím totiž nejspíše k menšině lidí, která za vrchol tvorby King Crimson považuje třiadvacetiminutový epos "Lizard" ze stejnojmenné desky. Přesto však zařazuji "In the Court of Crimson King", jelikož byla nejen mou první deskou King Crimson, ale také protože to je sakra dobré album, možná dokonce nejlepší, jaké jsem kdy slyšel.

Pětice skladeb je tak rozmanitá, jak to jen je možné při zachování naprosté kompaktnosti celé desky. Úvodní "21st Century Schizoid Man" nemá ani cenu popisovat, je totiž stejně legendární písní, jako "Money", "Black Sabbath" nebo "Stairway to Heaven". Její agresivita, nápaditost, zdánlivá chaotičnost a úchvatné instrumentální provedení si zaslouží zařazení do síně slávy toho nejlepšího, co lidstvo dokázalo vytvořit. Miluji baskytaru, která vůbec není v pozadí, jak by se od ní očekávalo, kytaru tvořící spíše psychotické melodie než nějaká jasná sóla a saxofon, který naopak všemu vrací jasný režim a skladbu (opět jen zdánlivě) odlehčuje. Jednou z nejlepších písní, jaké jsem kdy slyšel, je pak také "Epitaph". Když přibližně v jeho polovině všechny melodie přebije ohlušující hluk a z něj vyústí nádherná akustická kytara, na chvíli se mi vždy zastaví srdce. "In the Court of Crimson King" však nejsou jen tyto dvě skladby - všech pět je jich takto silných, byť mám stále dojem, že improvizace v závěru "Moonchild" je možná trošku dlouhá.

Ať se snažím na album nahlížet z jakéhokoliv úhlu, vždy nacházím jen samou dokonalost. Zpěv Grega Lakea je perfektní, texty nápadité, bicí Michaela Gilese jsou poměrně netradiční, což považuji za velké plus, baskytara (opět v podání Lakea) asi nejlepší, jakou jsem kdy slyšel, klávesy a mellotron tvoří výtečné melodie, stejně jako flétna či saxofon. Skvělá je i práce principála Roberta Frippa a jeho kytary, která vlastně málokdy hraje hlavní roli, ovšem přesto je v hudbě King Crimson absolutně nepostradatelná. Ano, zním možná až trošku moc nadšeně. Ale jak by někdo z tohoto alba mohl nebýt nadšený?

Tracklist:
01. 21st Century Schizoid Man (including "Mirrors") - 07:21
02. I Talk to the Wind - 06:05
03. Epitaph (including "March for No Reason" and "Tomorrow and Tomorrow") - 08:47
04. Moonchild (including "The Dream" and "The Illusion") - 12:13
05. The Court of the Crimson King (including "The Return of the Fire Witch" and "The Dance of Puppets") - 09:25

Charles Mingus - The Black Saint and the Sinner Lady (20. ledna 1963, Impulse!)
avantgarde jazz, USA

Volba posledního alba z mé pětice nakonec padla na jazzovou nahrávku, byl jsem však pevně rozhodnut volit "Abbey Road" od The Beatles a "The Seer" od Swans. Protože však The Beatles považuji za ojedinělý případ talentované popové kapely, která bohužel nemá obdoby, a tak se od ní není kam posunout, a tvorbou Swans se stále marně brodím, rozhodl jsem se pro "The Black Saint and the Sinner Lady". Jazz je žánr, který můj vkus v současnosti ovlivňuje nejvíce, přitom než jsem se dostal k němu dostal, prošel jsem celou řadou jím nasáklých subžánrů. Ať už jde o technický metal (kde se požívá spíše jeho komplexní rytmika než doslovné zobrazení) či jím ovlivněné počátky progresivního rocku, nepřímo mě jazz okouzlil na mnoha místech. Proto jsem se vydal zkoumat klasická alba tohoto žánru a "The Black Saint and the Sinner Lady" bylo první, které jsem si zamiloval.

Co však psát o hudbě, o které toho zatím mnohem víc nevím než vím, mi není úplně jasné. Obecné zařazení si však učinit troufnu. Nejslavnější album Charlese Minguse je složitou nahrávkou, která sahá v rámci svého žánru spíše k netradičním postupům, nepracuje s harmoniemi tak, jak jsme zvyklí, a i její zvuk vás neustále cíleně tahá za uši. Nestaví, jako třeba skvělá "Sahara" od McCoye Tynera, na pianu. To je zde naopak upozaděno za stěnu dechových nástrojů, které hrají naprosto klíčovou roli. V každém okamžiku se odehrává hned několik dějů, několik melodií. Všechno to pochytit není vůbec jednoduché a album tak vyžaduje množství poslechů. Kdo je však zvyklý na složité metalové nahrávky, měl by si s komplexností "The Black Saint and the Sinner Lady" poradit. Nelze ovšem jednoduše položit rovnítko mezi kytarami v metalu a dechovými nástroji v jazzu, tyto dva žánry fungují naprosto odlišně. A to je to, co mě na jazzu tolik baví: je jiný, překvapivý a odvážný. "The Black Saint and the Sinner Lady" loni v lednu oslavilo neuvěřitelných padesát let od vydání, a přesto zní stále tak aktuálně.

Z krátkých čtyřiceti minut by se dalo vyzdvihnout množství skvělých momentů. Nejvíce mě baví, jak často Mingus na albu mění tempo. Jeho kapela zrychluje a zpomaluje zcela plynule, nečekejte žádné skoky, a v těch nejrychlejších momentech připomíná rozjetý parní válec (opět paralela s metalem). Pokračoval bych dál, ovšem můj prostor je omezený, váš čas jistě také, tak nečekejte a běžte si Minguse sami poslechnout.

Tracklist:
01. Track A - Solo Dancer (Stop! Look! And Listen, Sinner Jim Whitney!) - 06:39
02. Track B - Duet Solo Dancers (Hearts' Beat and Shades in Physical Embraces) - 06:45
03. Track C - Group Dancers (Soul Fusion) (Freewoman and Oh, This Freedom's Slave Cries) - 07:22
04. Mode D - Trio and Group Dancers (Stop! Look! And Sing Songs of Revolutions!)
Mode E - Single Solos and Group Dance (Saint and Sinner Join in Merriment on Battle Front)
Mode F - Group and Solo Dance (Of Love, Pain, and Passioned Revolt, then Farewell, My Beloved, 'til It's Freedom Day) - 18:39

Cesta do hlubin redaktorovy duše #2

27. května 2014 v 20:37 | Kaša / nK_!
Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky... vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi - půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve druhém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvky od Kaši a nK_!...

Kaša:


Def Leppard - Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995) (1995, Mercury Records)
hard rock, Velká Británie

Ostatně jako každý, i já jsem získával své první hudebně-posluchačské zkušenosti pod vlivem toho, co se doma povalovalo rodičům, přičemž mně se okamžitě vybaví CD a MC umělců jako Smokie, Slade, Bryan Adams, AC/DC anebo právě Def Leppard, kteří se mi už v raném věku líbili, ačkoli jsem tehdy o kapele nesmýšlel v žádných širích rovinách, ale výběrovka "Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)" pro mne byla kazetou plnou líbivých písní s hezkými refrény. Tolik málo mi stačilo ke spokojenosti, abych dokázal vyměnit tehdy populární Šmouly, Kelly Family a kdovíco ještě (ale jo, proč to nepřiznat, v deseti letech mě to prostě bavilo) za anglické hard rockery.

Přestože jsem nikdy ke skalním fanouškům Def Leppard nepatřil a neřadím se k nim ani nyní, tak jejich zásadní zářezy jako "Pyromania", "Adrenalize" a hlavně "Hysteria" jsou ze zlatého fondu stadionového rocku 80. let, a protože krom posledně jmenovaného mě ani jedno z jejich alb nebaví úplně v celé své délce, tak je pro mne i dnes "Vault" logickou volbou, když se při jeho sestavování čerpalo nejvíce z hitů konkrétně z těchto alb. A nesahám k němu jen z nějaké nostalgie, protože ty skladby mi mají co říct i nyní. Legendární hymny jako "Pour Some Sugar on Me", "Let's Get Rocked", "Animal" nebo "Hysteria" se mi snad nikdy neoposlouchají a jmenovitě "Hysteria" by se v mém soukromém žebříčku nejoblíbenějších rockových písní vůbec zařadila zatraceně vysoko.

Dodnes se mi líbí ten stadionový zvuk načichlý popovými melodiemi, který z nahrávek Def Leppard srší, a třeba "Hysteria" je v tomto ohledu doslova revoluční počin, ačkoli velkou roli v tom hrála nehoda bubeníka Ricka Allena, jenž přišel při autonehodě o ruku a jeho bicí souprava je z půlky elektronická a do tehdejšího načančaného zvuku složeného z mnoha vrstev a melodií zapadla jako ulitá a pánové tak vytvořili něco opravdu jedinečného.

"Vault" však v té době nebyla jediná rocková deska, které jsem tak trochu propadl, protože zhruba ve stejné době se v mém zorném poli objevili ještě The Offspring a na nějaký ten rok se stali mou nejoblíbenější kapelou, s jejíž hudbou jsem vstával, usínal a dost dobře by zde místo Def Leppard mohlo být "Ixnay on the Hombre" těchto punk rockerů, ovšem Def Leppard byli prostě a jednoduše první. I když bych se k rockové hudbě dostal zcela určitě i bez jejich pomoci, tak pro mě mají zvlášní kouzlo, díky kterému jsou to zrovna oni, které považuji ve svém hudebním vzdělání za přelomové.

Tracklist:
01. Pour Some Sugar on Me - 04:53
02. Photograph - 04:08
03. Love Bites - 05:46
04. Let's Get Rocked - 04:56
05. Two Steps Behind - 04:19
06. Animal - 04:21
07. Heaven Is - 03:33
08. Rocket - 04:07
09. When Love & Hate Collide - 04:17
10. Action - 03:40
11. Make Love Like a Man - 04:15
12. Armageddon It - 05:22
13. Have You Ever Needed Someone So Bad - 05:19
14. Rock of Ages - 04:08
15. Hysteria - 05:54
16. Miss You in a Heartbeat - 04:32

Metallica - S&M (1999, Elektra Records)
thrash / symphonic metal, USA

I v tomto případě jsem nucen vybrat neřadový počin, protože i když jsem už povědomí o tvorbě nejslavnější metalové kapely všech dob nějakou dobu měl a třeba "Černé album" na základní škole kolovalo skoro jako nedostatkové zboží, tak to bylo album "S&M", které mě doslova uchvátilo a které svým způsobem určilo dvě věci. Zaprvé, že mou nejoblíběnější kapelou bude na hodně let dopředu Metallica a že thrash metal se stane mou nejoblíbenější metalovou odnoží vůbec.

Vím, že "S&M" zrovna thrash metalovou agresí neoplývá a spojení Metallicy a symfonického orchestru pod vedením Michaela Kamena budí dodnes rozpory, tak pro mne je album klíčové v tom, že to, co mi do té doby přišlo jako nestravitelný bordel ("Master of Puppets"), se na "S&M" proměnilo v dokonalé živé verze, které díky skvělému orchestru ztratily pro mě tehdejší neprostupnost a pomohly mi proniknout i do takových písní jako "The Call of Ktulu", "Master of Puppest" nebo "Battery". Dnes už bych sice trošku poupravil výběr songů a třeba nezařazení "Fade to Black" a "Orion" Metallice neodpustím, ale ve své době jsem neměl jedinou výtku a album jsem točil doslova bez ustání.

Některé z písní se mi dokonce v provedení s orchestrem líbí víc než originál, přičemž nejvíc je tomu tak u dvojice "Devil's Dance" z "Reload" a "Outlaw Torn" z "Load". I když jsem si totéž myslel i o legendárních skladbách jako "The Thing That Should Not Be" nebo "One", tak postupem času, kdy jsem si doslova ujížděl na thrash metalových klenotech (a teď nemluvím jen o Metallice), jsem svůj názor musel poupravit, protože jsem zjistil, že originál je v tomto případě jen jeden. Protože mám rád období prvních čtyř alb stejně jako 90. léta, kdy Metallica koketovala s hard rockem, tak si velmi rád sáhnu po kterékoli části z její diskografie a nejinak je tomu i se "S&M", jež občas vytáhnu z poličky a bavím se skoro stejně tak dobře jako před lety.

Jak už jsem řekl, thrash metal se díky tomuhle albu stal mou jedničkou, protože nebýt "S&M", asi těžko bych se dostal takhle brzo (a kdo ví, jestli vůbec) k prvním albům Metallicy, od nichž už samozřejmě nebylo daleko k Anthrax a Megadeth, ačkoli v obou případech se tak dělo přes jejich pozdější alba z let devadesátých, heavy metalovým Iron Maiden a jejich "Brave New World" a v neposlední řadě k...

Tracklist:
CD 1:
01. Ecstacy of Gold - 02:32
02. The Call of Ktulu - 09:36
03. Master of Puppets - 08:56
04. Of Wolf and Man - 04:20
05. The Thing That Should Not Be - 07:26
06. Fuel - 04:37
07. The Memory Remains - 04:44
08. No Leaf Clover - 05:45
09. Hero of the Day - 04:46
10. Devil's Dance - 05:28
11. Bleeding Me - 09:03

CD 2:
01. Nothing Else Matters - 06:49
02. Until It Sleeps - 04:32
03. For Whom the Bell Tolls - 04:54
04. - Human - 04:21
05. Wherever I May Roam 07:01
06. The Outlaw - 10:00
07. Sad But True - 05:48
08. One - 07:55
09. Enter Sandman - 07:41
10. Battery - 07:26

Sepultura - Chaos A.D. (1993, Roadrunner Records)
groove metal, Brazílie

Sepultuře. "Chaos A.D." bylo snad prvním vyloženě extrémním metalovým albem, které jsem slyšel. I když s tím extrémem to není tak žhavé, tak přeci jen oproti doposud jmenovaným kapelám to pro mě bylo jako hudba z jiného světa a zároveň zjištěním, že thrash metal Metallicy a Anthrax je jen začátek a že existuje i něco daleko tvrdšího.

"Chaos A.D." pro mne má z celé diskografie této party speciální pozici. Není možná tím nejlepším, zcela určitě ani tím nejexperimentálnějším albem, ale právě díky tomu, jak kombinuje první thrash / death metalovou éru završenou klenoty "Arise" a "Beneath the Remains" spolu s následujícím etnickým monolitem "Roots", jej mám nejradši a měl jsem díky němu usnadněnou pozici co se týče objevování tajů alb předešlých, protože si myslím, že přes "Roots", jež už bylo na poměry kapely ovlivněno nu-metalovým hnutím, by to šlo mnohem hůř. "Chaos A.D." mě prostě uchvátilo a odstartovalo mou mánii hlavní postavou kapely, Maxem Cavalerou, kterého jsem doslova žral a s ním i všechno, na co sáhl, takže od Soulfy, přes různé hostovačky až po Nailbomb.

Při pohledu na tracklist se nemůžu zbavit dojmu, že co skladba, to trefa do černého. Od úvodního dvojbloku nesmrtelných klasik - protestsongu "Refure/Resist" a "Territory" - přes politickou "Biotech Is Godzilla" až po skvělou předělávku "The Hunt" od New Model Army, se tahá jedna pecka za druhou. V současné době už mě víc baví skladby jako "Kaiowas", "The Hunt" nebo "Amen", i když svůj podíl na tom určitě bude mít fakt, že když jsem kdysi upřednostňoval profláklejší písně jako zmíněné "Refuse/Resist" a "Territory", tak jsem byl schopný poslouchat jenom tyhle dvě i hodinu v kuse. Dnes si daleko víc vážím instrumentálky "Kaiowas", která předznamenala směřování na "Roots". I zmíněnou "The Hunt" nebo "We Who Are Not as Others" jsem dokázal ocenit až později, protože to nebyly takové vypalovačky jako třeba "Manifest" a coby strašně "tvrdý" metalista jsem je prostě neuznával.

"Chaos A.D." mi nakonec otevřelo brány jiných metalových odnoží, ale i rozšířilo ty stávající. Objevil jsem Machine Head, Slayer, Fear Factory a později At the Gates a In Flames, díky kterým dodnes miluji severský death metal, ale to už by byl zase úplně jiný příběh.

Tracklist:
01. Refuse/Resist - 03:19
02. Territory - 04:47
03. Slave New World - 02:55
04. Amen - 04:27
05. Kaiowas - 03:43
06. Propaganda - 03:33
07. Biotech Is Godzilla - 01:52
08. Nomad - 04:59
09. We Who Are Not as Others - 03:42
10. Manifest - 04:49
11. The Hunt - 03:59
12. Clenched Fist - 04:59

Opeth - Ghost Reveries (2005, Roadrunner Records)
progressive death metal, Švédsko

Miluju progresivní metal. Dalo by se říct, že v jakékoli podobě. Od těch melodických progů až po technický death metal mám tenhle styl vážně rád a může za to jedna jediná deska. "Ghost Reveries" od švédských Opeth. Už si ani nevzpomínám proč a jak jsem se k ní dostal, ale to, co jsem slyšel, mě ohromilo.

Kombinace drsných death metalových a akustických nálad je něco, co mě dostává do kolen i dnes, a dovolím si tvrdit, že zrovna Opeth toto dělají (respektive dělali, když se podívám na to, co hrají na "Heritage") ze všech nejlíp. "Ghost Reveries" opět není tou nejlepší nahrávkou v jejich diskografii a s dvojicí "Blackwater Park" nebo "Still Life" se úplně rovnat nemůže, ovšem jako takové vyústění "Deliverance" a "Damnation" je to celkem logický krok, jenž se nesetkával s úplným pochopením, ale pro mě, jakožto pro fanouška zbrusu nového a starší tvorbou nepolíbeného, mělo to album strašně magickou atmosféru, díky níž se k němu stále s oblibou vracím.

Kdysi před těmi osmi, devíti lety mi přišly poněkud zbytečné skladby "Atonement", "Hours of Wealth" a "Isolation Years", protože to jsou čistě akustické kompozice bez stop death metalového hřmění, a připadaly mi tak jako zbytečné mezihry mezi těmi "opravdovými" skladbami, ale díky tomu, že jsem později propadl progresivnímu rocku, jsem i na ně změnil názor a začal je brát jako nedílnou součást velmi vyrovnaného a hlavně velmi kvalitního alba. "Ghost of Perdition" a "The Baying of the Hounds" jsou na úvod (obzvláště pro začínajícího posluchače) neskutečně tvrdý oříšek a ani uhrančivý Åkerfeldtův vokál tu počáteční námahu, kterou si album vyžaduje, neulehčí. Nenapadá mě snad jediná slabá chvíle, ale těch opravdu geniálních bych z rukávu vysypal hned několik. Těmi úplně nejsilnějšími momenty jsou už léta melancholická pasáž v sedmé minutě "Reverie/Harlequin Forest" nebo orientální úvod "Beneath the Mire".

A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale o to tady nejde. Hlavní je, že díky "Ghost Reveries" jsem ochutnal to, co je pro mne skoro denním chlebem, protože i když trošku vzdáleně, tak jen díky tomuto albu jsem propadl Tool, Devinu Townsendovi nebo třeba A Forest of Stars a Agalloch, protože nebýt toho, že si mne kdysi podmanila košatá stavba desetiminutových kompozic, jak je z rukávu sypali právě Opeth, tak kdo ví, kde bych dnes hudebně byl.

Tracklist:
01. Ghost of Perdition - 10:32
02. The Baying of the Hounds - 10:44
03. Beneath the Mire - 08:00
04. Atonement - 06:30
05. Reverie / Harlequin Forest - 11:42
06. Hours of Wealth - 05:23
07. The Grand Conjuration - 10:24
08. Isolation Years - 03:54

David Gilmour - On an Island (2006, EMI Records)
progressive rock, Velká Británie

Sám sobě se divím (i když, zaplaťpánbůh za to), co mě to před zhruba sedmi lety popadlo, že jsem si nechal vnutit k poslechu na doporučení zatím poslední sólovou desku Davida Gilmoura, "On an Island". Mé veškeré znalosti o progresivním rocku tehdy končily u songů "Another Brick in the Wall" a "Wish You Were Here" od Pink Floyd, což je, pravda, dost málo, ale do té doby mě prostě nic jiného než metal nezajímalo, takže jsem neměl ani nutkání objevovat něco dalšího.

To se však s poslechem "On an Island" změnilo. Krásná a podmanivá atmosféra kytarového umění mistra Gilmoura spolu s jeho uklidňujícím vokálem je spletenec, který jsem si od té doby postupně zamiloval a jen díky tomu, jak skvělým materiálem se na "On an Island" zaskvěl, jsem postupně začal pronikat do diskografie Pink Floyd, kteří jsou od té doby mojí nejoblíbenější kapelou vůbec a vlastně do celého hnutí progresivního roku, přičemž stejně jako každý jeho fanoušek mám v sobě velkou posedlost díly ze 70. let. Legendární opusy Rush, Genesis, King Crimson či Camel jsou alba, na která nedám dopustit a která poslouchám dost často s až železnou pravidelností.

Ačkoli "On an Island" plyne především v pomalém tempu, tak není v žádném případě nudné nebo utahané, protože skladby jsou plné energie ("Take a Breath") a skvělých muzikantských výkonů, jimž logicky vládne hlavně Gilmourova kytara. Floydovská "On an Island" je prvním z vrcholů a spolu s "The Blue", "Where We Start" a "This Heaven" bych si ji klidně dokázal představit na některém z pozdějích alb Pink Floyd, což není úplně špatná vizitka. Ani takhle s odstupem času neztratilo "On an Island" nic ze své kouzelné nálady a vždy, když si jej pustím do sluchátek, tak si vážně připadám jako někde na odlehlém místě a nechávám se unášet na vlnách kompoziční zralosti, která je v tomto případě nezpochybnitelná.

Hodnotit album v kontextu Gilmourovy sólové tvorby, tak bych právě "On an Island" postavil na stupínek nejvyšší, ačkoli je možné, že to je právě tím, že jej mám nastudované ze všech tří počinů suverénně nejvíc a byla to první deska, kterou jsem od něj slyšel. Tak či onak, je to skvělé album, které ve mně probudilo prog rockového ducha, díky němuž dnes obdivuji i mladší party jako Karnivool, The Mars Volta a především Stevena Wilsona včetně Porcupine Tree.

Tracklist:
01. Castellorizon - 03:54
02. On an Island - 06:47
03. The Blue - 05:26
04. Take a Breath - 05:44
05. Red Sky at Night - 02:51
06. This Heaven - 04:24
07. Then I Close My Eyes - 05:26
08. Smile - 04:03
09. A Pocketful of Stones - 06:18
10. Where We Start - 06:45

nK_!:


Daniel Landa - Pozdrav z fronty (1997, EMI)
rock, Česká republika

Jak píše kousek nade mnou Kaša - snad každý začínal na tom, co vytáhl rodičům z kazeťáku. Jsem rád, že zrovna moji rodiče jsou silně rockově založeni a krom těch prastarých českých klasik jsem se díky nim dostal ke gramodeskám kapel jako Deep Purple, Black Sabbath nebo Led Zeppelin. Ačkoliv krom Black Sabbath z toho už dávno nic neposlouchám, Daniel Landa mi zůstal. Dlouho jsem přemýšlel, které album určím jako své nejsrdcovější a nakonec vyhrál "Pozdrav z fronty", který sice podle mnohých není nejlepším Landovým dílem, ale mě určitě ovlivnilo nejvíce a mám jej nejraději.

Popravdě, miluju všechno, co Landa do roku 2000 vydal. Následující doba "9mm argumentů" byla poté od předchozí tvorby hodně rozdílná. "Neofolk" jsem musel přejet snad stokrát, než jsem si jej oblíbil. Všeobecně rozpačitě přijaté "Nigredo" je podle mého super, ale nedá se mluvit o něčem, co by mohlo mít na kohokoliv zásadní vliv. Hodně jsem váhal, zda jako nejvlivnější placku zvolit "Valčík", "Chcíply dobrý víly" nebo právě "Pozdrav z fronty". Všechny jsou svým způsobem geniální, ale třetí jmenovaný vyhrál hlavně z toho důvodu, že jsem jej tenkrát před patnácti lety poslouchal nejvíce. Pořád a pořád a do zemdlení. To mi vlastně vydrželo až do dnešních dnů, protože "Pozdrav z fronty" si pořád sem tam s chutí poslechnu.

Nejraději mám přiblblou legraci "Čerti", kterou bych vám celou zazpíval snad i z komatu. Těsně v závěsu následuje titulní "Pozdrav z fronty", který je prostě nadčasový. Landa uměl svoje písničky vždy výborně otextovat, ale tohle je pro mě klenot nad klenoty. Z téhle písně prostě čiší atmosféra a kdo v té době viděl klip, musí uznat, že tehdy u nás šlo o něco výjimečného. Celé album se vlastně nese ve válečném duchu a vyskytovat se na něm ještě píseň "Ona" (původně na albu "Valčík" z roku 1993), jednalo by se o nejdokonalejší desku mého života. Tuhle tematiku prostě můžu a Landa kdysi přesně věděl, jak ji běžným lidem přiblížit tak, aniž by ji parodoval nebo soudil. Prostě se snažil přednést tuhle látku tak, jak ve skutečnosti mohla vypadat. V duchu války se nesou i "Muži s padáky", "1938", "Moravské pole" a "Militia Christi". Každá z jiného období.

O "Pozdravu z fronty" bych mohl vyprávět hodiny a nešetřil bych chválou. Každou písničku znám skoro lépe než svého bratra a vlastně nemohu říci, že by se mi některá nelíbila. Album je perfektně vyvážené, úžasně produkované a v neposlední řadě skvěle nazpívané a otextované. Řekl bych, že tohle v Čechách už nikdo nepřekoná.

Tracklist:
01. Pozdrav z fronty - 03:33
02. Andělé - 03:19
03. Muži s padáky (a dětským sborem) - 03:19
04. Jezdci v oblacích -03 :03
05. 1938 - 03:03
06. O marnosti - 03:59
07. Čerti - 03:11
08. Moravské pole - 03:37
10. Milostná - 04:20
11. Militia Christi - 03:40
12. Gang - 03:29

Slipknot - Iowa (28. srpna 2001, Roadrunner Records)
alternative metal, USA

S úsměvem vzpomínám na chvíli někdy před deseti lety, kdy jsme si společně s kamarádem tohle album od někoho vypůjčili s tím, že prý je výborné a určitě si jej máme poslechnout. Tehdy jsme o nějakém metalu slyšeli maximálně ve zmínkách na televizní stanici Óčko a vlastně jsme nevěděli, do čeho jdeme. Byli jsme kovaní skate punkáči s přesahem do oldschool rapu, a tak nás první poslech velmi eufemisticky řečeno znechutil a vyděsil. Pamatuji si, jak jsme tehdy celou hodinovou stopáž bez hnutí seděli a poslouchali. Poté, co dohrála závěrečná "Iowa", jsem se kamaráda zeptal, co si o tomhle myslí. "Strašný, nechápu, jak může někdo něco takového poslouchat," odvětil a ani jeden z nás netušil, že právě tahle deska se pro nás stane životním zlomem.

Po pár týdnech jsme se spolu bavili a kamarád se mi přiznal, že prý "to není úplně špatné". To už jsem měl za sebou desítky poslechů a horlivě jsem přikyvoval. Začali jsme na tehdejším vytáčeném připojení vyhledávat videoklipy a shánět starší (tehdy jen dvě) desky. V té době vyšlo také "Vol. 3: (The Subliminal Verses)". O našem budoucím hudebním směřování bylo rozhodnuto. "Vol. 3" jsme začali zbožňovat (především píseň "Duality", která je prostě výjimečná), ale "Iowa" stále neztrácela dech a dobré dva roky jsem nesjížděl skoro nic jiného. Ať si o Slipknot kdokoliv cokoliv myslí, podle mě je jejich hudba na hony vzdálena čemukoliv podobnému, a to kvalitativně, náměty i zpracováním.

S utíkajícími roky si říkám, že jsem tomu známému neskonale vděčný, když nám "Iowu" kdysi doporučil. Společně s ní jsme si od něj přinesli i několik starších alb Cradle of Filth a Marilyna Mansona, na ty ale měla řada ještě přijít. "Iowa" je pro mě dnes velmi nostalgická záležitost, a abych řekl pravdu, jednou za čas si ji pouštím a vzpomínám, jak jsme tehdy objevovali tvrděrockový svět. Každý z obsažených songů jsem slyšel vícekrát, než dokážu spočítat. "Left Behind", píseň číslo osm, budu vždy řadit do desítky svých nejoblíbenějších skladeb a jen mě mrzí, že se nevejdou "People = Shit", "Disasterpeace", "My Plague" nebo "I Am Hated". I když jen o chlup.

Tracklist:
01. (515) - 00:59
02. People = Shit - 03:35
03. Disasterpiece - 05:08
04. My Plague - 03:40
05. Everything Ends - 04:14
06. The Heretic Anthem - 04:14
07. Gently - 04:54
08. Left Behind - 04:01
09. The Shape - 03:37
10. I Am Hated - 02:37
11. Skin Ticket - 06:41
12. New Abortion - 03:36
13. Metabolic - 03:59
14. Iowa - 15:04

Linkin Park - Meteora (2003, Warner Bros.)
alternative metal, USA

Stejně jako většina mých tehdejších vrstevníků, i já jsem se svezl na vlně oblíbenosti amerických Linkin Park. Kdysi tuhle kapelu žral opravdu každý a předtím, než řízný zvuk kytar nahradila mělká elektronika, vyšlo album "Meteora". Asi nedovedu slovy vyjádřit svůj vztah k téhle desce, jisté je ale jedno - nikdy jsem neslyšel žádnou desku vícekrát než právě "Meteoru". Když jsem u "Iowy" a "Pozdravu z fronty" hovořil o obrovském množství poslechů, nemůžou se ani dohromady vyrovnat času, který jsem strávil u druhého alba Linkin Park.

Vlastně ani nevím, čím mě právě tahle fošna tak zaujala. Možná to byl uhrančivý vokál Chestera Benningtona smíšený s rapem Mikea Shinody (i když tahle kombinace fungovala i na Hybrid Theory, až zde obdržela ten správný šťavnatý říz). Možná geniální melodie, epické refrény nebo prostě fakt, že se to tehdy sakra dobře poslouchalo. A bylo to cool. Což jsem si uvědomoval už tehdy, ale upřímně, ani mi to moc nevadilo. Neposlouchal jsem Linkin Park proto, že tak činil každý, koho jsem znal, nýbrž proto, že se mi ta hudba vážně líbila. A stále líbí. Dokonce tak, že jsem schopen odpustit dva brutální přešlapy v podobě desek "Minutes to Midnight" a "A Thousand Suns", které podle mého nikdy neměly spatřit světlo světa. S "Living Things" se kapela naštěstí vzpamatovala a dost se těším na novou placku, která vychází během června.

V souvislosti s "Meteorou" si vždy vzpomenu na jedinečné videoklipy, které Linkin Park produkovali (produkují). Nikdy jsem žádný klip neviděl vícekrát než "Numb" nebo "Breaking the Habit", kteréžto písně jsou pro mě přelomové a z celého alba je mám nejraději. Výborná "Somewhere I Belong" a nezapomenutelný začátek "Faint" následují. Miluji i "From the Inside", ke které taktéž vznikl videoklip.

"Meteora" je jednou z desek, které člověka neomrzí a i po více než deseti letech mají stále co nabídnout. Vlastně mi přijde vtipné, že téměř celý život poslouchám stále ty samé věci. Mám pocit, že čím více novinek vychází, tím méně jsou pro mě zajímavé a stále raději se vracím k osvědčeným klasikám.

Tracklist:
01. Foreword - 00:13
02. Don't Stay - 03:07
03. Somewhere I Belong - 03:33
04. Lying from You - 02:55
05. Hit the Floor - 02:44
06. Easier to Run - 03:24
07. Faint - 02:42
08. Figure.09 - 03:17
09. Breaking the Habit - 03:16
10. From the Inside - 02:55
11. Nobody's Listening - 02:58
12. Session - 02:24
13. Numb - 03:07

Iron Maiden - Best of the Beast (23. září 1996, EMI Records)
heavy metal, Velká Británie

Každý metalista si musí projít svým vlastním heavy metalovým obdobím. Pro mě toto období představovali hlavně Iron Maiden. Nejsem schopen vybrat žádnou řadovku, takže jsem jako album, které mě ovlivnilo nejvíce, zvolil kompilačku "Best of the Beast". Tahle fošna obsahuje vše, co se mi na Iron Maiden kdy líbilo, a mám k ní i citový vztah, protože šlo o jednu z první desek, kterou jsem od "Železné panny" slyšel.

Nejzajímavější je však způsob, kterým jsem se k Iron Maiden dostal. Možná si někdo z vás vzpomene na stařičkou závodní počítačovou hru "Carmageddon II: Carpocalypse Now", k jejímuž soundtracku neodmyslitelně patří právě Iron Maiden. Pecky jako "Man on the Edge", "The Trooper" nebo "Aces High" jsem tedy poprvé poznal za zvuků motorů a přejíždění bezbranných lidiček (tahle závodní hra totiž neměla s poklidným pojezdem nic společného - body jste získávali za zničené soupeře a sražené chodce). Z nutnosti poznat další tvorbu jsem si obstaral "Best of the Beast", a ačkoliv nejde o obecně nejlépe hodnocenou kompilaci Iron Maiden, zapsala se mi do duše nejzřetelněji.

Nejraději vzpomínám na live verzi "Fear of the Dark", natočenou v roce 1992 ve finských Helsinkách. Do té doby jsem zkrátka nic podobného neslyšel. Když několikatisícihlavý dav svorně zpívá refrén jedné z mých nejoblíbenějších písni, nemůžu prostě zůstat v klidu. Těch poslechů, při kterých mi běhal mráz po zádech... musel jsem čekat hodně dlouho, než bylo tohle překonáno (live verze "The Bard's Song" od Blind Guardian na Wackenu).

Dnes heavy metal poslouchám spíše sporadicky a ne tak často jako dříve (což tedy popírá následující výběr a fakt, že třeba na Black Sabbath nedám v současnosti dopustit). Raději mám moderější styly, ale to neznamená, že po Iron Maiden sem tam nesáhnu. Dávno pryč jsou ale ty časy, kdy jsem "Maideny" žil a nedovedl si bez nich představit svůj hudební život. Stále je mám rád, ale po letech už mi až na výjimky v podobě výběrových songů nemá tahle parta nic moc co nabídnout.

Vždy jsem se těšil, až Bruce a spol. uvidím živě. To se před pár lety podařilo a idealizován zmíňeným livkem "Fear of the Dark" jsem z koncertu odcházel poněkud zarmoucen a pln pocitu ošizení. Bylo to skvělé, ale ne tak, jak jsem si představoval. Holt někdy by člověk neměl očekávat raději nic a být eventuelně příjemně překvapen, než hořce zklamán.

Tracklist:
CD 1:
01. Virus - 06:13
02. Sign of the Cross - 11:17
03. Man on the Edge - 04:13
04. Afraid to Shoot Strangers [live] - 06:50
05. Be Quick or Be Dead - 03:24
06. Fear of the Dark [live] - 07:23
07. Bring Your Daughter... to the Slaughter - 04:46
08. Holy Smoke - 03:49
09. The Clairvoyant - 04:28
10. Can I Play with Madness? - 03:32
11. The Evil That Men Do - 04:36
12. Heaven Can Wait - 07:22
13. Wasted Years - 05:08

CD 2:
01. Rime of the Ancient Mariner [live] - 13:27
02. Running Free [live] - 03:29
03. 2 Minutes to Midnight - 06:05
04. Aces High - 04:31
05. Where Eagles Dare - 06:14
06. The Trooper - 04:15
07. The Number of the Beast - 04:54
08. Run to the Hills - 03:56
09. Hallowed Be Thy Name - 07:16
10. Wrathchild - 02:57
11. Phantom of the Opera - 07:12
12. Sanctuary - 03:16
13. Strange World [demo version] - 05:24
14. Iron Maiden [demo version] - 04:03

Ghost - Infestissumam (2013, Loma Vista Recordings)
heavy metal, Švédsko

Ač se to může zdát divné, poslední deskou, která byla schopna mě ovlivnit, se stala loňská "Infestissumam" od švédských bubáků Ghost. Sice ten hevík v posledních letech zase tolik nemusím, ale tohle jsem si nemohl nechat ujít. A upřímně - nemyslím si, že by v následujících několika letech mohla vyjít fošna, která by téhle mohla byť jen vzdáleně konkurovat.

Sem tam si tak říkám, že už mě přeci nemůže nic moc překvapit. Že jsem všechno viděl, slyšel, zažil a podobně. Znáte to. A hle - najednou se zčistajasna objeví Ghost a hrají muziku, která byla klišoidní už před dvaceti lety. Světe div se - mají s ní úspěch. A není se čemu divit, protože "Infestissumam" i předchozí "Opus Eponymous" jsou opravdu prachsprostou vykrádačkou všeho, co nás nebavilo už na začátku 90. let. Z nějakého záhadného důvodu to však funguje a já jsem se po dlouhých letech opět zamiloval.

Klasický heavy metal spojený se silně satanistickou tematikou. Tak bych charakterizoval tvorbu Ghost. "Infestissumam" je dokonale pojatá deska, kterou bych zpětně ohodnotil desítkou (před rokem jsem doplňoval devět-a-půlkou) a ještě bych si pobrečel, že nelze jít výše. Kvalita tohohle materiálu totiž s časem roste a dovedu si představit, že za deset let na něm budu ujíždět stejně, jako dnes nebo před rokem. Víceméně je jedno, kterou píseň z celkem deseti zde zmíním, všechny jsou svým způsobem neopakovatelné a s vlastní atmosférou. Kdybych měl přeci jen jmenovat ty nejlepší (čti: nejoblíbenější), vybral bych "Per Aspera Ad Inferi", "Secular Haze", "Year Zero" a "Monstrance Clock".

Díky Ghost a jejich "Infestissumam" jsem opět začal věřit, že i v dnešní zprzněné a hudebně zahleněné době dokáže vzniknout něco, co mě skutečně dokáže zvednout ze sedátka. Vůbec nevadí, že koncepční pojetí je starší než Metuzalém, hudebníci nejsou kdovíjací majstři v oboru geniálních riffů nebo nových přístupů a že zpěvák se vlastně stále drží jen v jedné rovině. Někdy se prostě podaří ten dort pejska a kočičky upéct tak, že není jen výborným zákuskem, nýbrž pamlskem, o kterém budete mluvit ještě dlouho. Při poslechu "Infestissumam" mám totiž pocit, jako by bylo vše nové. Jako by tahle muzika byla z jiného světa.

Tracklist:
01. Infestissumam - 01:42
02. Per Aspera Ad Inferi - 04:09
03. Secular Haze - 05:08
04. Jigolo Har Megiddo - 03:59
05. Ghuleh / Zombie Queen - 07:29
06. Year Zero - 05:51
07. Body and Blood - 04:44
08. Idolatrine - 04:24
09. Depth of Satan's Eyes - 05:26
10. Monstrance Clock - 05:53

Cesta do hlubin redaktorovy duše #1

20. května 2014 v 19:42 | MF / Ježura
Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky... vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi - půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V prvním díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvky od MF a Ježury...

MF:


Daniel Landa - Chcíply dobrý víly (1995, EMI)
rock, Česká republika

Osobně jsem měl to štěstí (nebo alespoň já sám to za štěstí považuji), že jsem se k poslechu hudby dostal už v poměrně nízkém věku, a přestože jsem o ní začal přemýšlet tak moc, jako to dělám dnes, až o spoustu a spoustu let později, již tehdy jsem ji začal vnímat poměrně hodně. A i když opravdu klasický (heavy) metal nastoupil až o pár let později, už někdy krátce po polovině 90. let jsem začal poslouchat rockovou muziku - a asi není moc nutné dodávat, že hlavní roli v tom hráli rodiče, kteří mi sice nic necpali, nicméně vzhledem k tomu, že podobná CDčka a tehdy hlavně ještě kazety doma byly, jsem se k tomu dostal tak nějak samovolně…

Zpočátku hrála prim celkem logicky především domácí tvorba. Rozhodně už v téhle době těch skupin bylo o poznání více, namátkou třeba Kabát (to tenkrát byla ještě jinačí káva než dnes), Tři sestry (to samé), Hudba Praha, Katapult nebo Abraxas, ale pokud mě má děravá paměť příliš nešálí, byly to právě první počiny Daniela Landy, s nimiž jsem strávil úplně nejvíc času - a obzvláště to platí o "Chcíply dobrý víly".

Ačkoliv v dnešní době si už cokoliv od Daniela Landy pouštím spíše svátečně, a když už na to dojde, tak stejně vždycky skončím u desek "Pozdrav z fronty" (která se mi v 90. letech paradoxně moc nelíbila) a "Konec", nicméně když jsem po mnoha letech kvůli tomuto textu opětovně pustil "Chcíply dobrý víly", zjistil jsem, že se mi to stále líbí, dokonce mnohem víc, než bych čekal, což se dá třeba z pěti dalších výše zmíněných skupin říct maximálně o Hudbě Praha. Zároveň s tím jsem zjistil, že - a to zcela jistě bude souviset s vývojem a proměnou osobního vkusu - se přesně obrátilo pořadí z mého pohledu dobrých písniček. Songy, které mě ještě jako malého bavily nejvíce, mi dnes na desce přijdou nejslabší ("Včera mě někdo…", "Andílek" a hlavně hovadina "Zombice" - asi jediná opravdu špatná na albu) a nejvíce se mi naopak líbí ty, jež jsem tehdy zas tolik nechápal, především bych vypíchnul "Holky a mašiny", "Tradice", "Zapalte hranici" nebo "Ztracení hoši".

Možná, že si někdo pomyslí, že by ty začátky mohly být pro budoucího fanouška té nejextrémnější hudby trochu lepší, ale i dnes si myslím, že poslouchat Daniela Landu v době, kdy mí vrstevníci drtili diskotéku od Šmoulů, snad úplně nejhorší není - zvlášť když mě album i nyní zpětně opět velmi mile překvapilo. Že bych někdy Landovu tvorbu zkusil zase oprášit celou…?

Tracklist:
01. Chcíply dobrý víly - 03:56
02. Tradice - 03:43
03. Motýlek - 02:50
04. Andílek - 03:44
05. Holky a mašiny (West Team Motoman) - 03:55
06. Zombice - 02:56
07. Zapalte hranici - 03:20
08. Vodrhovačka - 03:54
09. Ztracení hoši - 05:01
10. Včera mě někdo... - 03:00

Iron Maiden - Brave New World (30. května 2000, EMI Records)
heavy metal, Velká Británie

Po prvním rockovém období postupně naprosto plynule nastoupil klasický heavy metal a i v jeho rámci jsem měl samozřejmě velké množství oblíbenců, v tomto případě vlastně mnohem větší. Přesně tohle jsou skupiny, o nichž dneska mohu tvrdit, že jsem na jejich hudbě vyrostl… Black Sabbath, Saxon, Accept, Manowar, Judas Priest, Helloween, Gamma Ray a další velikáni. Ale stejně jako v rocku, i zde nade všechny doslova čněl jeden interpret - Iron Maiden.

Iron Maiden jsem poslouchal ještě předtím, než vyšlo "Brave New World", a už tehdy jsem je doslova miloval. Vzhledem k tomu, že jsem se k heavy metalu dostal právě v druhé polovině 90. let, se mi jako první do ruky dostaly desky "The X Factor" a "Virtual XI" s Blazem Baylem u mikrofonu, které mnozí dodnes nemají rádi, ale já je mám prostě strašně rád a dodnes na ně nedám dopustit. Stejně tak jsem už tehdy neskutečně žral klasické kusy jako "Iron Maiden", "Seventh Son of a Seventh Son" nebo "Fear of the Dark", přesto je to právě "Brave New World", které jsem se rozhodnul vypíchnout jako nahrávku, která na mě měla největší vliv... vlastně kdybych měl zvolit jen jedno jediné album, jež mělo ten úplně největší dopad na můj vkus a jeho vývoj, volil bych právě zde. Důvod je naprosto prostý - i přestože jsem heavy metal i samotné Iron Maiden poslouchal již předtím, bylo to právě až "Brave New World", které naprosto od základů změnilo mé vnímání hudby obecně - a z tohoto důvodu je to pro mě dodnes naprosto zásadní album, k němuž mám až osobní vztah a jehož si obrovsky cením, protože vím naprosto přesně, že kdybych ho neslyšel, mohlo být všechno úplně jinak a s dost velkou pravděpodobností bych posledních několik let neobtěžoval veřejnost se svými pseudo-články o hudbě.

Z těchto všech důvodů a i díky této desce (možná bych měl říct především díky této desce) pro mě Iron Maiden stále jsou a nejspíš i na vždy budou tou největší kapelou vůbec, jejíž hudba je pro mě naprosto srdcovou záležitostí. "Brave New World" zdaleka není jediný počin Iron Maiden, který absolutně zbožňuji a který znám naprosto zpaměti po každém tónu, přesto má tento klenot velmi speciální místo v mém osobním pantheonu zásadních nahrávek a dokud nechcípnu, už nikdo mu jeho pozici vzít nedokáže.

Tracklist:
01. The Wicker Man - 04:35
02. Ghost of the Navigator - 06:50
03. Brave New World - 06:19
04. Blood Brothers - 07:14
05. The Mercenary - 04:43
06. Dream of Mirrors - 09:21
07. The Fallen Angel - 04:01
08. The Nomad - 09:06
09. Out of the Silent Planet - 06:25
10. The Thin Line Between Love & Hate - 08:27

Theatre of Tragedy - Aégis (18. srpna 1998, Massacre Records)
doom / death / gothic metal, Norsko

Zatímco o všech ostatních pozicích jsem měl jasno v podstatě ihned a maximálně jsem se u Daniela Landy a Iron Maiden rozhodoval, jakou konkrétní desku zvolit, poslední pozice byla otevřená poměrně dlouho… a bylo to až na poslední chvíli, kdy jsem si vzpomněl na tuto nahrávku, ani nevím, jak jsem na ni mohl téměř zapomenout… Asi stejně jako u spousty z vás jsem zpočátku znal pouze jediný metal, a sice ten s přídomkem heavy. Mé první výlety mimo jeho hranice se nesly ve znamení tří alb - šlo o dvojici "Theli" a "Vovin" od Therion a pak právě o tento nádherný kousek z dílny Theatre of Tragedy.

"Aégis" je deska, kterou dodnes považuji za absolutní klenot a vždycky tomu tak bylo, ať už mě v té či oné době brala jakákoliv hudba. Dokonce i tehdy, když pro mě cokoliv měkčího než Gorgoroth bylo komerčním brakem, jsem na "Aégis" nedal dopustit, což platí neustále. Ta deska má naprosto fenomenální atmosféru, jíž ani 15 křížků na krku neubralo pranic z jejího posmutnělého lesku. Zcela bez obav můžu říct, že je jenom málo alb, s nimiž bych strávil tolik času jako s "Aégis", a přesto si každý nový poslech užívám pořád stejně. Možná, že předchozí dvě desky Theatre of Tragedy vyšly dříve a zarytí fanoušci kapely je považují za lepší, ale pro mě prostě bylo první "Aégis" - a to nejen v rámci tvorby Theatre of Tragedy

Přestože jsem si to v té době samozřejmě neuvědomoval, dnes bych s odstupem mnoha let řekl, že to bylo právě "Aégis", jež mi posloužilo jako můstek k pomalé, uhrančivé a depresivní hudbě, kterou stále miluju, a díky němuž jsem se později s takovou vervou pustil do bahenních vod doom metalu, ačkoliv samotné "Aégis" není ani vyloženě depresivní, ani vyloženě doom metalové - ale i tak je kousek z obou v zádumčivých melodiích desky skrytý. Zároveň s tím bych se ani nedivil, pokud by "Aégis" mělo vliv i na mou oblibu převážně monotónní a minimalistické hudby, ačkoliv i zde platí, že je to album takové pouze částečně. I tak se ovšem nikam nespěchá, Theatre of Tragedy rozvážně a poctivě budují působivou atmosféru, neskutečným způsobem tahají z rukávu jednu fantastickou melodii za druhou a s obrovskou grácií nechávají prolínat lehký ženský soprán s hlubokým chropotem - jenže zatímco v dnešní době je to obrovské klišé, tehdy nebylo a Theatre of Tragedy byli právě v tomto naprostí mistři.

Skupina se sice právě po "Aégis" vydala ve své hudbě směrem, na němž jsem ji už nebyl ochoten následovat, avšak minimálně tento skvost má čestné místo v mé sbírce zajištěné už navěky.

Tracklist:
01. Cassandra - 06:47
02. Lorelei - 05:36
03. Angélique - 05:45
04. Aœde - 06:09
05. Siren - 07:28
06. Venus - 05:32
07. Poppæa - 05:46
08. Bacchante - 06:42

Dimmu Borgir - Stormblåst (25. ledna 1996, Cacophonous Records)
symphonic black metal, Norsko

Tím opravdu osudným žánrem, který mě provází nepřetržitě od té doby, co jsem jej poznal (a nejspíš už asi navždy bude), se nakonec stal black metal. Můj úplně první kontakt s tímto stylem však přišel s jinou kapelou, a sice Cradle of Filth. Ne, nesmějte se, to bylo ještě v době, kdy Cradle of Filth zdaleka nebyli ta směšná sebeparodie, jakou známe dnes, a i když už mě jejich nové počiny dávno přestaly zajímat, pořád jim nezapomenu, že to bylo právě jejich zběsilé EP "From the Cradle to Enslave", s nímž jsem se poprvé dostal do styku s mým později nejoblíbenějším žánrem, byť o čistě black metalovou záležitosti nejde...

Nicméně něco jiného je první kontakt a něco jiného je opravdu ta zlomová deska, která za to všechno může. A tou je právě "Stormblåst" od Dimmu Borgir. Stejně jako Cradle of Filth, i tohle je dnes skupina, která se za svými nepřekonatelnými prvotními počiny může jen ohlížet, ale na druhou starou, ty staré skvosty už jim nikdo nikdy neodpáře. Po zmiňovaném "From the Cradle to Enslave" bylo právě "Stormblåst" druhým albem, které mělo nějaké dočinění s black metalem a které jsem slyšel. A dodnes si pamatuju, že jakmile jsem tu nahrávku slyšel poprvé, okamžitě jsem poznal, že přesně tohle je ono, že přesně tohle je ten druh hudby, jakou chci poslouchat.

Dnes jsou Dimmu Borgir kapelou pro masy a u ortodoxních příznivců žánrů budí spíš rozpačité úšklebky, ale v roce 1996 to byla úplně jiná káva. "Stormblåst" je zcela bezesporu deska, jež dokázala přežít zkoušku časem a i dnes toho má hodně co říct. Dimmu Borgir zde naprosto skvělým způsobem zkombinovali syrovost norského black metalu první poloviny 90. let s mohutnými a epickými klávesovými plochami, kapela zde zněla mrazivě a majestátně zároveň - a výsledek byl natolik působivý, že se jej už Norům nikdy poté nepodařilo zopakovat.

Samozřejmě, na poměry black metalu je "Stormblåst" stále poměrně přístupná záležitost, o tom žádná, stejně tak v tomto žánru existují i mnohonásobně lepší alba s ještě mnohem silnější atmosférou, ale i tak mám k tomuhle počinu vztah a i tak obsahuje nejednu skvělou skladbu, která mě baví i dnes - stačí jen vzpomenout na kusy jako "Da den kristne satte livet til", "Dødsferd" či "Guds fortapelse - åpenbaring av dommedag".

Přestože už dnes dávám přednost jiným black metalovým kapelám než Dimmu Borgir, rozhodně jim nemohu upřít, že stáli na tom úplném začátku, kdy jsem začínal poslouchat žánr, jenž se postupem času stal mým nejoblíbenějším vůbec… a to se prostě počítá.

Tracklist:
01. Alt lys er svunnet hen - 06:05
02. Broderskapets ring - 05:07
03. Når sjelen hentes til helvete - 04:30
4. Sorgens kammer - 06:19
05. Da den kristne satte livet til - 03:06
06. Stormblåst - 06:13
07. Dødsferd - 05:28
08. Antikrist - 03:42
09. Vinder fra en ensom grav - 04:25
10. Guds fortapelse - åpenbaring av dommedag - 04:23

Combichrist - Today We Are All Demons (20. ledna 2009, Out of Line)
aggrotech, USA / Norsko

Podobně jako jsem se svého času našel v black metalu, jsem se několik let nazpět našel i na poli elektronické hudby. Pronikání do tajů industrialu bylo hodně opatrné a pomalé, protože jsem byl do té doby v podstatě zvyklý poslouchat jenom metal, vůbec nic jiného, takže zpočátku nebylo úplně jednoduché svolit k tomu, aby byly tvrdé riffy vystřídány tvrdými beaty. Ačkoliv jsem vždycky tvrdil, že hlavní je kvalita a žánr je vedlejší, bylo to trochu pokrytecké, protože jsem vlastně pořád jel jenom metalovou muziku. Ale jakmile jsem se konečně dokázal oprostit od předsudků (a dnes jsem upřímně sám na sebe tak trochu naštvaný, že se mi to nepodařilo už dřív), najednou se ukáže, že té skvělé hudby je všude spousta. A právě Combichrist byli jednou z těch kapel, jež mi k tomu pomohly.

Jak jsem řekl, bylo to trochu pomalé, než jsem opravdu akceptoval, že se mi to líbí a zpočátku šlo jen sem tam o nějakou písničku a Combichrist vlastně nebyli úplně prvními. Zcela zásadní roli pro mě ovšem hrají v tom, že jejich "Today We Are All Demons" bylo úplně první čistě elektronickou deskou, kterou jsem si zamiloval v celé její délce. A od bodu, kdy jsem byl schopen docenit muziku, o níž jsem si ještě nějakou dobu předtím zcela pomýleně myslel, že je to sranec, byl už jen krůček k tomu, abych byl schopen docenit doslova jakoukoliv hudbu. A právě proto pro mě budou Combichrist už napořád patřit mezi formace, pro jejichž tvorbu mám slabost, protože k tomuhle výraznou měrou napomohli.

A kromě toho - "Today We Are All Demons" je jednoduše řečeno absolutní pumelice do tlamy od první vteřiny do poslední. Co skladba, to absolutní a maximální hit - a každou z nich jsem slyšel už nesčetněkrát a pořád mě to neskutečně baví. Samozřejmě tu mám své nejoblíbenější kusy - jmenovitě se jedná především o nášlehy jako "I Want Your Blood", "Sent to Destroy" nebo "Scarred" - ale to album funguje i jako celek a není na něm jediné slabší místo.

Starší fandové Combichrist by třeba mohli oponovat, že "Everybody Hates You" nebo "What the Fuck Is Wrong With You People?" jsou ještě o něco lepší, ale pro mě osobně tyhle tři placky stojí čistě po hudební stránce na stejné úrovni - a jestli má nějaká o ždibíček navrch, je to právě "Today We Are All Demons", protože, jak už to tak bývá, byla prostě první.

Tracklist:
01. No Afterparty - 00:45
02. All Pain Is Gone - 04:57
03. Kickstart the Fight - 05:02
04. I Want Your Blood - 05:13
05. Can't Change the Beat - 04:26
06. Sent to Destroy - 04:37
07. Spit - 04:28
08. New Form of Silence - 03:52
09. Scarred - 04:26
10. The Kill V2 - 05:19
11. Get Out of My Head - 04:26
12. Today We Are All Demons - 05:02
13. At the End of It All - 04:35
14. [hidden track] - 05:55

Ježura:


Asonance - Dva havrani (1992, selfrelease)
celtic folk, Česká republika

Když jsem nad tím před časem přemýšlel, prapůvod svého hudebního vývoje jsem vystopoval až někam do poloviny temných 90. let, kdy pětiletý Ježura v momentech úporné nudy štrachal rodičovskou sbírkou kazet a zkoušel, co je na nich za muziku. Přesně takhle se mi dostala do ruky deska "Dva havrani" od tehdy ještě celkem neznámých domácích folkařů Asonance, a i když jsem si to ještě vůbec neuvědomoval, bylo vymalováno na dlouhé roky dopředu.

Už ani nevím proč, ale od té doby, co moje kazetové seance skončily, jsem na svoje prapůvodní hudební kořeny jaksi zapomněl a dlouhé roky šla hudba zcela mimo mě. Díky zcela náhodnému, leč, jak jsem si později uvědomil, nesmírně důležitému zásahu jedné osoby jsem si na ně ale zase rozvzpomněl a bylo to jako se vrátit do rodného domu, jehož vybledlé obrazy dlouho živořily už jen ve vašem podvědomí. V tu chvíli mi došlo, jak zasádní pro mě tahle hudba byla, je a bude a od té doby jsem si naprosto jistý tím, že nebýt Asonance, můj hudební záběr by se s tím aktuálním asi moc nepřekrýval.

V oněch heroických dobách prvních posluchačských dobrodružství jsem album protočil tolikrát, že je ta kazeta dnes už prakticky nehratelná. Nechával jsem přitom naplno pracovat svou dětskou fantazii a představoval si páreček havranů, jak ohlodává mrtvolu rytíře, či litoval mladého hraběte Waltera Stuarta, který skončil na šibenici jen proto, že padl do oka královně. Neveselá tématika textů na mě však kupodivu nezanechala vážnější psychické následky až na to, že ze mě vyrostl otrlý cynik se sklony k morbidnímu humoru, ale tesklivé melodie skotských a irských balad se mi zažraly pod kůži o to víc a připravily půdu pro řadu dalších kapel počínaje Nightwish, kteří o nějakých deset let později - aniž bych si toho byl vědom - zahráli na podobnou strunu, jež dlouho ležela bez povšimnutí, a historie se zopakovala - byť s jinými aktéry. To je ale jiný příběh...

Je tedy jisté, že "Dva havrani" nastavili kurz mého budoucího hudebního směřování, a proto (a v neposlední řadě i díky svým hudebním kvalitám) bude mít tohle album navždy čestné místo v mé sbírce i v mém srdci. Že je to zcela na místě, o tom svědčí koneckonců i fakt, že když mi byla přetlumočena zpráva o tomhle článku, právě "Dva havrany" jsem vypálil absolutně bez přemýšlení.

Tracklist:
01. Námořník (John Riley) - 03:33
02. Můžem jít, milá (Will Ye Go, Lassie) - 03:17
03. Mladý Walter (Young Waters) - 04:44
04. Dívky z Mitchellstownu (Maids of Mitchellstown) - 02:33
05. Harfa (The Twa Sisters) - 05:05
06. Orkney (Orkney Anthem) - 02:49
07. Pojď do kopců (Come By the Hills) - 03:47
08. Dva havrani (The Twa Corbies) - 02:51
09. Susan Cooper - 02:44
10. Lord Maxwell (Lord Maxwell's Last Goodnight) - 03:34
11. Poslední člun odplouvá (The Last Boats a-Leavin) - 03:58
12. Kopce u pramenů řeky Tyne (The Rolling Hills of the Border) - 03:13

The Offspring - Splinter (9. prosince 2003, Columbia Records)
punk rock, USA

Když pominu ono období protáčení všech možných kazet, co se jich jen doma válelo, moje dětská léta byla na veškerou muziku až na nějaké to zpívání při táboráku hodně chudá. Rádio jsem neposlouchal, na televizi moc nekoukal, na dětské diskotéky nechodil... Takhle se to táhlo ještě pár let do nového tisíciletí, ale pak se to bohudík začalo měnit.

Nejsem si úplně jistý, jestli se deska "Splinter" od kultovních punk rockerů The Offspring dostala k mým uším záhy po vydání, nebo až se zpožděním, a jestli jsem jí tedy podlehl dříve než albu v tomto výčtu následujícímu, ale zase nemám nejmenších pochyb, že byla první relativně tvrdou nahrávkou, která mi zachutnala. Začalo to nenápadně - v paměti uvízlým singlem "Hit That". Pak ale věci nabraly poměrně rychlý spád. Vidím to jako dnes - nejdříve namátkové vyptávání se, co je to za muziku, potom občasné záchvaty zoufalství z toho, že se mi to nikdy nepodaří zjistit, a nakonec triumfální pocit, když jsem se konečně domákl, co mi to už měsíc hraje v hlavě a nemůžu to z ní dostat. Následovala samozřejmě poctivá detektivní práce, na jejímž konci stála informace, kdo kýžené album má a bude mi ho ochoten vypálit, dále týdny přemlouvání, aby to ten šmejd konečně donesl, když to slíbil, následované úmorně dlouhou dobou dělící mě od momentu, kdy po všech útrapách konečně nabytý stříbrný kotouček vrazím do hi-fi věže, ale pak už jen hodiny a hodiny do té doby nevídaně slastných hudebních zážitků.

Jestli Asonance rozhodla o tom, že neveselá a přemýšlivá hudba bude tím, co budu v budoucnu vyhledávat, The Offspring mi se "Splinter" otevřeli cestu do světa zkreslených kytar a zpěvu poněkud agresivnějšího, než jaký jde zaslechnout z mainstreamového rádia. Jak roky ubíhaly, z dílny The Offspring jsem začal dávat přednost spíše deskám "Smash", "Ixnay on the Hombre" a "Americana", ale "Splinter" navždy zůstane tím prvním a určujícím. Ostatně je to zejména jeho zásluha, že i když Dexter Holland a spol. už pěkných pár let nevyplodili dobrou nahrávku, pořád je hrdě řadím mezi své srdcovky. Kruci, to abych si tu fošnu po víc jak deseti letech taky koupil, co?

Tracklist:
01. Neocon - 01:06
02. The Noose - 03:18
03. Long Way Home - 02:23
04. Hit That - 02:49
05. Race Against Myself - 03:32
06. (Can't Get My) Head Around You - 02:14
07. The Worst Hangover Ever- 02:58
08. Never Gonna Find Me - 02:39
09. Lightning Rod - 03:20
10. Spare Me the Details - 03:24
11. Da Hui - 01:42
12. When You're in Prison - 02:35

R.E.M. - Around the Sun (2004, Warner Bros. Records)
alternative rock, USA

Způsob, jakým jsem se dostal k desce "Around the Sun" od amerických alternativních rockerů R.E.M., je poněkud obskurní a svědčí buď o tom, že mě vedla nějaká božská prozřetelnost, nebo prostě o tom, že reklama funguje. Když se totiž na chodbě mého tehdejšího gymnázia objevil plakát s artworkem, jménem kapely i desky a datem jejího vydání, věděl jsem, že ji musím mít, i když jsem do té doby od R.E.M. neslyšel ani notu nebo jsem o tom aspoň nevěděl. Každopádně stalo se, vymodlenou "Around the Sun" jsem našel toho roku pod stromečkem, a tak vznikl zárodek čehosi, co dnes nazývám svou hudební sbírkou.

"Around the Sun" je pro mě jednou z těch desek, které znáte notu od noty nazpaměť, dovedete je bez nápovědy přezpívat, a když náhodou některá z jejích skladeb někde hraje samostatně, to, že na ni nenavazuje ta další, vás pokaždé trochu vyvede z konceptu. Její sofistikovaná melancholie na jedné straně a přívětivost na straně druhé se mi asi těžko někdy zají, a i když se počet poslechů, které jsem jí věnoval, počítá už na stovky, stejně mě nikdy neomrzí - stejně jako řada experimentů, ke kterým se zde R.E.M. uchýlili.

Je mi upřímně jedno, že je "Around the Sun" v rámci vysoce ceněné diskografie R.E.M. považována za jeden z nejslabších zářezů. S touhle deskou v uších jsem dlouhé měsíce usínal, krátil si s ní dlouhou chvíli při nemoci, koupil si kvůli ní svá první trochu slušnější sluchátka a dokolečka pročítal booklet a hledal si neznámá anglická slovíčka, abych pochopil, o čem to ti pánové zpívají. A samozřejmě jsem díky ní také postupně pronikl do tajů ostatních nahrávek R.E.M., přišel na chuť chytré a promyšlené muzice a obecně mi otevřela dveře do světa, kde se klade důraz na skutečnou kvalitu a hloubku obsahu a ne jen na povrchní pozlátko.

R.E.M. to díky "Around the Sun" dotáhli mezi mé absolutní srdcovky a já si teď můžu leda tak rvát zbytky vlasů kvůli tomu, že jsem si nechal mezi prsty proklouznout minimálně dvě příležitosti vidět kapelu naživo. Pokud nedojde k nějakému zázračnému reunionu, budu si to asi vyčítat do konce života, ale patnáctikusová diskografie, kde skvost střídá skvost, je velice sympatickou náplastí na tuhle bolístku. A i když se mezi tou patnáctkou alb opravdu najdou objektivně lepší alba, než je "Around the Sun", právě tohle jediné u mě bude mít vždy výsadní postavení a skladby jako "Leaving New York", "The Outsiders", "Final Straw", "Wanderlust", "Boy in the Well", "Aftermath", "High Speed Train" nebo "The Worst Joke Ever" mi z paměti vymaže leda tak Alzheimerova choroba...

Tracklist:
01. Leaving New York - 04:49
02. Electron Blue - 04:12
03. The Outsiders (feat. Q-Tip) - 04:14
04. Make It All Okay - 03:43
05. Final Straw - 04:06
06. I Wanted to Be Wrong - 04:34
07. Wanderlust - 03:04
08. Boy in the Well - 05:22
09. Aftermath- 03:52
10. High Speed Train - 05:03
11. The Worst Joke Ever - 03:37
12. The Ascent of Man - 04:07
13. Around the Sun - 04:29

Nightwish - Century Child (2002, Spinefarm Records)
symphonic metal, Finsko

Pokud bych měl ukázat na jednu kapelu, kvůli které jsem ve své době na dlouhé roky propadl metalu, budou to překvapivě... ale kdepak, co to povídám, žádné překvapení se nekoná - jsou to Nightwish. S výběrem konkrétního alba to ale bude horší...

Ke kapele jsem se dostal díky provařené hitovce "Nemo", kterou jsem poprvé zaslechl někdy v roce 2005 na lyžáku z rádia u lanovky, a řekl jsem si, že je to úplně boží a že to asi budou Nightwish, ačkoli jsem tu kapelu tehdy znal jenom podle jména (vidíte? zase ta božská prozřetelnost!). Jenže to už bylo v době, kdy už pro mě internet nebylo jen sprosté slovo, takže netrvalo dlouho a začal jsem poctivě protáčet prvních pět řadovek.

Tohle protáčení mi samozřejmě vydrželo dost dlouho, protože Nightwish u mě tehdy celkem rychle vyšplhali na post kapely číslo jedna a udrželi se tam hned několik let navdory faktu, že, jak jsem záhy zjistil, glorifikovaná Tarja Turunen dostala stopku. A protože jsem byl tehdy ještě docela solidní ucho, největší část toho protáčení si pro sebe zabrala deska "Century Child". Když pátrám po důvodech, proč jsem už tehdy nedopřál většího prostoru z objektivního hlediska rozhodně lepším deskám "Oceanborn" a "Once", fakt nevím. Nebylo to kvůli Marcovi Hietalovi, který se v řadách Nightwish představil právě na "Century Child", ale nejspíš zkrátka proto, že má album pěkný obal, a také kvůli songu "End of All Hope", který se pro mě stal synonymem nejvyššího myslitelného umění.

Dnes, o řadu let později, se věci mají jinak. Poblouznění hudbou Nightwish mě z valné většiny přešlo už dávno, a když už si nějakou jejich nahrávku pustím, je to spíš z čiré nostalgie - a v tom případě nejspíš sáhnu po "Oceanborn", "Once" nebo "Dark Passion Play". I když je ale "Century Child" ještě tak možná spolu se "Splinter" od The Offspring jedinou nahrávkou z tohoto výběru, kterou nemám potřebu si čas od času připomenout, nicméně je pro mě stále ztělesněním určitě životně-hudební etapy, kterou jsem si prošel a která na mě měla zcela zásadní vliv, takže její místo v tomto článku je rozhodně zasloužené.

Tracklist:
01. Bless the Child - 06:12
02. End of All Hope - 03:55
03. Dead to the World - 04:20
04. Ever Dream - 04:44
05. Slaying the Dreamer - 04:32
06. Forever Yours - 03:50
07. Ocean Soul 04:15
08. Feel for You - 03:55
09. The Phantom of the Opera - 04:10
10. Beauty of the Beast - 10:22

Emperor - In the Nightside Eclipse (21. února 1994, Candlelight Records)
black metal, Norsko

Vybrat poslední album, které tvoří zásadní milník mého hudebního bytí, bylo nakonec mnohem snazší, než by se mohlo na první pohled zdát. Je sice fakt, že v posledních dvou až třech letech můj záběr značně nabobtnal, a to zejména díky nahrávkám, které lze jen stěží označit jinak než jako skvělé, ale žádná z nich se mnou nezamávala tolik a nezanechala na mně takové stopy jako tahle kultovní záležitost vydaná původně v roce 1994. Stává se mi poměrně často, že s nějakou deskou takříkajíc objevím Ameriku, ale troufám si říct, že "In the Nightside Eclipse" vlastně jako jediná z tohoto seznamu opravdu důsledně převrátila moje vnímání hudby.

Black metal byl pro mě do té doby velice okrajovým žádrem, který šel hodně mimo mě, ale pak přišla "In the Nightside Eclipse" a já zůstal stát s otevřenou držkou a jen konsternovaně hltal. Do té doby nevídaný majestát, úchvatná atmosféra a záchvaty představivosti, které mi ještě nikdy žádná hudební nahrávka nezprostředkovala - tak vypadaly mé první týdny a měsíce ve společnosti první řadové desky norské legendy Emperor. A vzhledem k tomu, jak kultovního statutu "In the Nightside Eclipse" i dvacet let od svého vzniku neustále požívá, vlastně se ani není čemu divit, že jsem jejímu kouzlu dokonale propadl i já a přidal se tak k miliónům fanatických následovníků kultu Emperor.

Samozřejmě nezůstalo jen u "In the Nightside Eclipse" a do roka a dne jsem měl řádně naposlouchané a poctivě zakoupené všechny ostatní desky, které pod hlavičkou Emperor vyšly. Nebudu zastírat, že právě zbylé trio v čele se skvostným démantem "Anthems to the Welkin at Dusk" nakonec vystoupaly na mém osobní žebříčku oblíbenosti před "In the Nightside Eclipse", ale zhola nic to nemění na genialitě debutu ani mém nehynoucím obdivu k němu. Kdykoli mi padnou zraky na věhlasnou, v odstínech modré vyvedené scenérii, ta jedinečná atmosféra je zpět a já se jen znovu utvrzuji, že právě s tímhle albem jsem s definitivní platností posluchačsky překročil hranice obyčejného a poznal, jak vypadá a zní hudba, která zde vedle díla klasických mistrů zřejmě zůstane na věky.

Tracklist:
01. Intro - 00:52
02. Into the Infinity of Thoughts - 08:14
03. The Burning Shadows of Silence - 05:36
04. Cosmic Keys to My Creations & Times - 06:06
05. Beyond the Great Vast Forest - 06:01
06. Towards the Pantheon - 05:57
07. The Majesty of the Nightsky - 04:54
08. I Am the Black Wizards - 06:01
09. Inno a Satana - 04:48

Hentai Corporation - premiéra klipu "Equilibristic Brides": Praha - Rock Café, 1.10.2013

5. října 2013 v 22:27 | Monsterfuck / Ježura
Monsterfuck: Na alternativnější rockové scéně patří Hentai Corporation k tomu nejzajímavějšímu, co naše malá zemička nabízí, až by se skoro chtělo říct, že mají všechno, co by podobná skupina měla mít. Jejich muzika je zábavná, parádně praštěná a šílená, zároveň ovšem inteligentní, plná nápadů a otevřená, je svým způsobem nezaměnitelná a jednoznačně má vlastní ksicht. Jako by jen tohle svým způsobem nestačilo, Hentai Corporation navíc přidávají velmi osobité vystupování a estetiku, kulervoucí živé koncerty a navrch nejen nepřeslechnutelného, ale i nepřehlédnutelného excentrického frontmana, který je doslova prototypem rockové hvězdy. Ostatně i díky onomu koncertování si již Hentai Corpoartion stihli udělat relativně slušné jméno. A když nakonec vezmeme v potaz, že například právě originalita je něco, na co nedosáhnou i mnohem zavedenější a známější formace, je docela husarský kousek, že tohle všechno si Hentai Corporation vybudovali bez jediné desky na kontě… ale to se již brzy změní, neboť právě první velké album je aktuálně v přípravě a 23. prosince by měl proběhnout jeho křest.

Dnes se ovšem nebudeme věnovat ani albu, dokonce ani koncertu ne, nýbrž čemusi docela jinému, byť - což už jste nejspíše pochopili - to stále bude mít co dočinění s Hentai Corporation. Kapela totiž v první říjnový den uspořádala premiéru svého nového videoklipu ke skladbě "Equilibristic Brides" a právě o tom si trochu popovídáme…

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Autor fotek: Zoran Jisa
Děkujeme za zapůjčení!

Desítková revize 2012

1. ledna 2013 v 20:42 | Monsterfuck
Článek s názvem Desítková revize je vedle NCSN4 a Vánočního eintopfu třetím velkým bilančním článkem, který shrnuje právě uplynulý rok. Princip je jednoduchý - s odstupem času jsme se znovu podívali na zoubek všem deskám, které v letošním roce dostaly nejvyšší hodnocení, tj. 10/10 - ať už v recenzi, hodnocení nebo v NCSN. Smysl je následující - protože jsme se jako Sicmaggot vždy snažili propagovat spíše ten přístup, že vysoké známky neházíme do větru a že když už padne desítka, tak to fakt musí stát za to, právě tenhle článek bude jakoby takovou pomůckou, díky níž se ukáže, jestli to fakt "jakože za to stálo"...

Redaktoři, kteří dané album svého času hodnotili - ať už udělili jakoukoliv známku - museli nahrávku ohodnotit znovu i nyní a také posoudit, zdali bylo 10/10 oprávněné (toto platilo zejména pro ty, kteří tuto známku dali). Redaktor, jenž desku v recenzi nehodnotil, se mohl zúčastnit dle vlastního uvážení, jestli si počin v mezičase sehnal nebo ne...

Samozřejmě tím nechceme zpochybňovat své vlastní recenze, protože v době vydání byly upřímné a k udělené desítce měl ten dotyčný vždy důvod, ale znáte to... s časem se může názor na některé nahrávky trochu poupravit, a právě to je cílem tohoto článku - věříme, že deska s hodnocením 10/10 musí přežít i zkoušku časem, a tohle je takový test, jestli se tak opravdu stalo, byť je to odstup jen několika měsíců. Samolibě nás těší, že drtivá většina alb, jimž byla udělena nejvyšší známka, si to své průměrné hodnocení zachovala, popř. jej změnila pouze minimálně - jsou tu ale i takové kusy, které si v průměru dokonce ještě polepšily! Nutno ale upozornit, že s některými průměry se hýbalo i kvůli obměnám redaktorského týmu. To už si ovšem přečtete sami níže...

U každého alba jsou rovněž základní informace jako datum vydání recenze, původní průměrné hodnocení, původní průměrné hodnocení současných redaktorů (právě z důvodu změn v redakci, aby bylo porovnání spravedlivější) a samozřejmě současné průměrné hodnocení. Na původní recenzi se u každé desky můžete přesunout klikem na nadpis.

Datum vydání recenze: 24. 1.
Původní prům. hodnocení: 8/10
Původní prům. hodnocení současných redaktorů: 8,25/10
Současné prům. hodnocení: 7,5/10

V případě "Resolution" musím souhlasit se svým původním hodnocením a oponovat kolegovi, jehož desítka se mi nezdála už v době vydání recenze. Lamb of God nahráli řemeslně velice propracovanou desku, která je po všech stránkách vypilovaná, kompozičně jsou v rámci svého žánru na naprostém vrcholu, o technických záležitostech nemá cenu pochybovat, navíc jde kapela s každou další nahrávkou slyšitelně směrem dál (a snad by se dalo říct, že vzhůru), přesto mi to jednoduše příliš nedává, na rozdíl od starších desek, které sice byly trochu jednotvárnější a obsahovaly méně sympatických pokusů svou tvorbu ozvláštnit, zato však bodovaly výtečnou agresí a nekompromisností. I tyto atributy jsou samozřejmě na "Resolution" stále znatelné, nicméně čistě ze subjektivního hlediska už podle mě Lamb of God alba "Ashes of the Wake" a "Sacrament" nikdy nepřekonají. Na svém původním hodnocení tedy nemám důvod měnit ani čárku, ani nemám potřebu se pohnout bodově. I tak ale "Resolution" stále považuji za velmi solidní počin, byť jeho autoři v tomto roce nakonec budili více pozoronosti jinými záležitostmi, než těmi hudebními...
Monsterfuck - 6,5/10

V případě Lamb of God a jejich "Resolution" uznávám, že tehdy jsem přestřelil. Kdybych měl retrospektivně desku zhodnotit, tak bych se bodově pohyboval někde na úrovni 8-8,5 bodů. Možná si říkáte, že to je celkem velký skok od loňské desítky, nicméně v době vydání jsem k takto vysokému hodnocení pochopitelně důvod měl. Ukázalo se však, že postupem času ztrácelo "Resolution" na síle... kdo ví, možná je to tím, že v době vydání jsem ho točil doslova ve dne, v noci a album se mi tak prostě oposlouchalo, ale fakt je, že můj pohled na něj se lehce změnil. Nic to však nemění na tom, že i když si poslední studiovka pětice z Richmondu absolutní hodnocení neobhájila, tak ji stále považuji za jeden z nejsilnějších počinů v diskografii kapely, ke kterému se pravidelně vracím i po tom roce, protože mnohé z písní na tomto albu mne stále baví.
Kaša - 8,5/10

Datum vydání recenze: 17. 4.
Původní prům. hodnocení: 9,3/10
Původní prům. hodnocení současných redaktorů: 9/10
Současné prům. hodnocení: 8,75/10

Tohle krkolomné a prsty-lámající riffování naprosto bez problému funguje i po roce. Jak vidno, ne nadarmo, naopak zcela poprávu jsou Meshuggah považováni za absolutní špičku svého oboru. Osobně dávám obecně radši plynulejší a minimalističtější hudbě, vyloženě technické kapely poslouchám málokdy, ale zrovna Meshuggah opravdu můžu. I přes všechny drtící zasekávací riffy má totiž tahle muzika stále skvělou atmosféru, která je na "Koloss" tvořena táhlými a kontrastními kytarovými melodiemi v pozadí - nádherně je to znát třeba v závěru "The Demon's Name Is Surveillance". Ani po těch měsících mě nenapadá nic, za co bych měl "Koloss" odříznout byť i jen jediný bodík z původně uděleného počtu.
Monsterfuck - 8,5/10

Přední představitelé matematického metalu, kteří se díky svému aktuálnímu počinu "Koloss" relativně posunuli širšímu publiku, dokázali, že jsou skutečnými mistry a (skoro) pravidelně vypouštějí do světa desky, které jsou schopny přežít působení času. "Koloss" stále vidím jako mistrovský kousek a snad o tom svědčí i fakt, že se jen těsně nedostalo do mého osobního Top5 albového žebříčku nejpovedenějších alb roku ve speciálním Vánočním eintopfu. Skladby jako "The Demon's Name Is Surveillance" a "Break Those Bones Whose Sinews Gave It Motion" mám v hlavě pořád. Meshuggah stále ukazují zbytku startovního pole záda a ve své kategorii jen těžko hledají přemožitele. Letos se to, dle mého názoru, nikomu nepovedlo, přestože třeba taková Gojira k tomu nakonec neměla zas až tak daleko.
Kaša - 9/10

Mgła - With Hearts Toward None (odkaz1 a odkaz2):
Datum vydání NCSN1: 31. 3.
Datum vydání NCSN2: 30. 6.
Původní prům. hodnocení: 10/10
Původní prům. hodnocení současných redaktorů: 10/10
Současné prům. hodnocení: 10/10

Původně jsem chtěl "With Hearts Toward None" jeden půl bod ubrat, jelikož 10/10 by přece jenom měla dostávat alba hudebně opravdu výjimečná a originální, avšak opětovný poslech mě utvrdil v tom, že si tahle nahrávka nejvyšší možné hodnocení prostě zaslouží. Druhou desku polského projektu Mgła i nadále považuji za naprosto fenomenální záležitost, která v letošním roce nemá na poli čistokrevného black metalu sebemenší konkurenci. Nejedná se o to, že by počin bodoval originalitou, "With Hearts Toward None" jenom vzalo klasické black metalové postupy, ale dovedlo je k naprosté dokonalosti. Některé momenty desky jsou nefalšovaná hudební extáze, ze které si musí sednout na prdel každý - zdaleka ne jen fandové black metalu. Výsledek je potěšující o to víc, že Mgła s "With Hearts Toward None" dokázali něco, v co jsem osobně ani nedoufal - navázat na podobně geniální debut "Groza". Pokud chcete slyšet jedny z nejlepších black metalových desek současnosti, rozhodně sáhněte po tomto na první pohled nepříliš nápadném polském uskupení. Jenom mě trochu mrzí až nepochopitelně strohá "grafika" alba - takovéhle veledílo by si rozhodně zasloužilo mnohem lepší booklet.
Monsterfuck - 10/10

Nemůžu tvrdit, že bych veledílo "With Hearts Toward None" od polského projektu Mgła v posledních měsících nějak zvlášť protáčel, ale pokaždé když se tak stalo, mě opět uhranulo, jak vynikající nahrávka to je. Nikdy mě nenapadlo, že může být naprosto čistý UG black metal doveden k takové dokonalosti, že by se dokázal zařadit po bok mistrů progresivního black metalu a rozličné avantgardy, které chovám v oblibě nejvyšší. A stalo se. "With Hearts Toward None" to dotáhlo do mého letošího Top5 a já se hluboce skláním před lidmi, kteří tento skvost nahráli.
Ježura - 10/10

Nekompromisní black, který se skrývá na "With Hearts Toward None", nemá chybu. Čistý black metal s neuvěřitelnou atmosférou, která obejme a až do konce alba nekončí. Těžko říct, která black metalová deska si udržuje vysokou míru syrovosti ale přitom je znatelná tvůrčí invence v rámci stylu. Nápadité aranže a kytarové melodiese do hlavy zakousnou jako divoká bestie a už nepustí.
Stick - 10/10

Datum vydání recenze: 21. 6.
Původní prům. hodnocení: 9,5/10
Původní prům. hodnocení současných redaktorů: 9/10
Současné prům. hodnocení: 9,5/10

"Portal of I" patří mezi ty nahrávky, které jsem plně docenil až s odstupem času. Ačkoliv jsem v dobovém hodnocení udělil velmi vysokou známku, až za dalších několik měsíců jsem byl schopen tvrdit, že jsem debut Ne Obliviscaris opravdu pochopil v celé jeho šířce. Mladí Australané stvořili opravdu velmi nevšední, pestrý a vážně originální hudební koktejl, který se hned tak neslyší. Nakonec musím jít s hodnocením ještě o kousek nahoru - byť se může zdát, že půl bodu není moc, ve skutečnosti v mých očích "Portal of I" vyrostlo opravdu hodně vysoko. Jestli Ne Obliviscaris na svém debutu ukázali budoucí směr extrémní hudby, jak mnozí tvrdí, pak nemám sebemenších pochyb o tom, že metalová muzika ještě bude mít hodně co říct. Zároveň se nesmírně těším na další počiny Ne Obliviscaris, ačkoliv navázat na "Portal of I" bude nesmírně těžké...
Monsterfuck - 9,5/10

Na "Portal of I" jsem narazil úplnou náhodou. Ale byl jsem naprosto tímto australským skvostem odrovnán, protože jsem nebyl připraven na originální materiál, který se pod tímto neznámým jménem skrývá. Extrémní metal s progresivním základem, který zní ale docela jinak než zbytek kapel, které se snaží metal dotáhnout někam dál. Nápaditost, komplexnost, neoposlouchatelnost. K tomu si připočtěme schopné zpěváky, krásné party houslí a dramaticky vystavěné kompozice, a máme tu jednu velkou naději metalové hudby. Uvidíme, co ukážou s dalšími počiny.
Stick - 9,5/10

Datum vydání recenze: 29. 7.
Původní prům. hodnocení: 10/10
Původní prům. hodnocení současných redaktorů: 10/10
Současné prům. hodnocení: 10/10

Víte, já když už se chystám udělit 10/10, tak hodně dlouho přemýšlím o tom, jestli je to vážně tak dobré, jsou ovšem případy, u nichž nemám sebemenší pochybnosti - a "Drought" od Deathspell Omega mezi ně jednoznačně patří. I po několika měsících musím před touto 21 minut dlouhou hudební dokonalostí s každým novým poslechem smeknout pomyslnou pokrývku hlavy, protože se stále jedná o neskutečně působivou záležitost. Mohu jen pokorně zopakovat to, co jsem svého času napsal v plnohodnotné recenzi - fenomenální dílo, které je v některých svých momentech bez přehánění naprosto geniální.
Monsterfuck - 10/10

Datum vydání recenze: 25. 8.
Původní prům. hodnocení: 9,6/10
Původní prům. hodnocení současných redaktorů: 9,5/10
Současné prům. hodnocení: 9,2/10

Byť jsem oproti původnímu 9/10 ubral jeden půl bod, nic to nemění na faktu, že "Faustian Echoes" je jednoduše stále strhující nahrávkou, jež naplňuje význam slov "hudební odysea". Ačkoliv mám starší dlouhohrající desky Agalloch velice rád, aktuální EP se jim dokázalo hravě vyrovnat, což je myšleno jako obrovská pochvala. Kapela je na "Faustian Echoes" snad ještě black metalovější než kdykoliv předtím, aniž by ztratila cokoliv ze své éteričnosti, což se mi neskutečně líbí. Skvělá záležitosti.
Monsterfuck - 8,5/10

Když jsem se měl v recenzi tohoto EP rozhodnout, jak nakonec budu známkovat, skončilo to desítkou, ale nebylo to vůbec jednoduché. Dlouho jsem uvažoval nad o půl bodu nižším hodnocením, jenže poslední poslech a argument "vždyť je to kurva geniální, tak co" nakonec rozhodly. Půl roku poté ale přeci jen musím uznat, že 9,5/10 je přeci jen adekvátnější známka. To však neznamená, že je EP "Faustian Echoes" jakkoli horší, než jsem v recenzi tvrdil, a nemám sebemenší důvod v ní měnit jediné slovo. Skvělé je pořád stejně, jen prostě existují o maličko lepší nahrávky. Ale není jich moc...
Ježura - 9,5/10

Já sám se k Agalloch dostal teprve na základě opravdu vysokého hodnocení v naší redakci. Do té doby to pro mne bylo naprosto neznámé seskupení. "Faustian Echoes" je skutečnou hudební lahůdkou, která v sobě umně pojí black metalové momenty s rockovou psychedelií. Titulní skladba o hrací době 21 minut v sobě skýtá tolika brilantních momentů a jako celek má naprosto hypnotizující atmosféru. Od doby, co jsem se o existenci Agalloch vůbec dozvěděl, uplynul nějaký slabý půlrok, takže jsem ještě neměl dost času pořádně se prokousat celou jejich tvorbou, ale to, co jsem doposud slyšel (krom "Faustian Echoes" poslední dvě řadovky), naznačuje, že se nejedná o žádnou náhodu, ale spíše eskalaci dříve naznačeného.
Kaša - 9,5/10

Datum vydání recenze: 27.8.
Původní prům. hodnocení: 9,8/10
Původní prům. hodnocení současných redaktorů: 9,8/10
Současné prům. hodnocení: 10/10

"'The Corpse of Rebirth' a 'Opportunistic Thieves of Spring' se mi zamlouvaly o chloupek více," prohlásil jsem mimo jiné ve své recenzi na "A Shadowplay for Yesterdays". Dnes však tato slova musím vzít zpět, protože mnoho desítek dalších poslechů mě přesvědčilo o tom, že i třetí deska A Forest of Stars se může svými dvěma staršími kolegyněmi směle měřit, což je o to lepší, že se tak děje bez sebemenšího vykrádání předešlé tvorby. Ruku v ruce s tím mě "A Shadowplay for Yesterdays" rovněž definitivně utvrdilo v tom, že A Forest of Stars jsou opravdu jednou z nejunikátnějších a nejvýjimečnějších hudebních formací, s jakými jsem kdy přišel do styku. Je jen málo skupin, od nichž jsem ochoten si koupit bez sebemenšího přemýšlení naprosto vše, na čem se jejich logo objeví, ale tihle britší gentlemani mezi těch několik málo vyvolených jednoduše patří. Fenomenální a nevšední atmosféra, hudební fantazie a genialita v přímém přenose - nemohu jinak, ale nakonec musím ten symbolický půl bod přece jenom přidat na to nejvyšší možné hodnocení, jaké jen lze udělit.
Monsterfuck - 10/10

Onehdá jsem v hodnocení spekuloval, že možná půlbod uberu, až se mi podaří plně docenit krásy předchozích dvou desek, jenže k tomu jsem se zatím nedopracoval, a namísto toho se dalšími poslechy jen utvrdil v tom, že je "A Shadowplay For Yesterdays" naprosto jedinečné album, nad kterým bude za sto let pár šťastlivců žasnout stejně, jako jsme letos žasli my. Tady zkráka není vůbec co řešit, A Forest of Stars si za svůj třetí opus plný počet zaslouží jako málokdo jiný.
Ježura - 10/10

Jedno z nejlepších alb, které jsem kdy slyšel. Jasný titul album roku 2012. Potřebuje to snad nějaký další komentář? Myslím si, že ne, ale protože je po mně vyžadován, tak se musím snažit. V hudbě A Forest of Stars se skrývá čirá hudební genialita a mě nenapadá nic, co by se dalo "A Shadowplay for Yesterdays" vytknout, protože pánové (a dáma) mají vše promyšlené a dotažené do naprosté dokonalosti. Nemám sebemenší důvod nějak pochybovat o udělení absolutního hodnocení, protože kdybych měl z právě končícího roku vybrat jedno album, které si této pocty zaslouží nejvíc, tak neváhám a britský klub gentlemanů bude jasnou volbou.
Kaša - 10/10

A Forest of Stars připravili skutečně velkou porci. Chvílemi fakt těžko stravitelnou, ale jakmile ji člověk polknul, zjistil, že mu to zatraceně chutnalo. Nezbylo, než si kousnout znova. Zatím se mi přežrat nepodařilo. Jedna z nejoriginálnějších nahrávek roku nabízí velký hudební příběh, který je promyšlený do posledních detailů, stejně jako booklet a celková koncepce kapely. Zběsilé black metalové rytmy střídají astrální výlety k psychedelickému rocku a zase zpět. Lítá se napříč hudebními galaxiemi. Jedna z nejgeniálnějších skladeb, které byly letos stvořeny, nese název "Gatherer of the Pure".
Stick - 10/10

Datum vydání recenze: 28. 10.
Původní prům. hodnocení: 10/10
Původní prům. hodnocení současných redaktorů: 10/10
Současné prům. hodnocení: 10/10

Není to tak dávno, co jsem sepisoval recenzi na novinku progresivních mágů Between the Buried and Me, "The Parallax II: Future Sequence", takže mám desku stále v živé paměti. Je pravda, že od té doby jsem se k ní vrátil pouze sporadicky, ale ne proto, že by mne to k ní netáhlo, prostě nezbývá času. Between the Buried and Me se na druhém díle svého dvojalbového konceptu podařilo na chlup přiblížit nepřekonatelnému opusu "Colors". Nemá smysl se opět pouštět do úvah, zda je vůbec možné "Colors" překonat, ale pětice kolem pěvce Tommyho Rogerse dokázala, že i v roce 2012 je možné přijít na trh s neuvěřitelnou syntézou math metalu, prog rocku a death metalu, která nepůsobí roztěkaně, ale spíš naopak. Vlastně už si ani nedokážu představit, že by Between the Buried and Me měli být zakořeněni pouze v určitém aspektu své tvorby. V mých očích zůstává "The Parallax II: Future Sequence" i nadále jedním z nejlepších alb letošního roku.
Kaša - 10/10

Datum vydání NCSN4: 31. 12.
Původní prům. hodnocení: 10/10
Původní prům. hodnocení současných redaktorů: 10/10
Současné prům. hodnocení: 10/10

Myslím, že můj vztah k "Occult Rock" lze vyjádřit relativně jednoduše - britští A Forest of Stars patří k mým nejoblíbenějším skupinám všech dob a považuji je za opravdové hudební génie... a Aluk Todolo jsou jediní, kdo se s jejich letošní novinkou dokázali vyrovnat. Musím se přiznat, že nikdy dřív jsem o těchto francouzských psychedelicích neslyšel, ale hned první poslech "Occult Rock" mne skoro až doslova srazil na kolena a nechal zírat s otevřenou hubou. Tahle všeobjímající tripová atmosféra s opiovým oparem a hašišovou mlhou je tak neuvěřitelně fenomenální, že si jen stěží hledá konkurenci. Jsou lidé, kteří tvrdí, že v dnešní době již výjimečné desky nevznikají... když však poslouchám věci jako "Occult Rock", je mi jasné, že tihle lidé nemají sebemenší ponětí o tom, co mluví.
Monstefuck - 10/10

-----

Jak vidno, celkem devět nahrávek si za celý rok 2012 vysloužilo nejvyšší možné hodnocení minimálně od jednoho člena redakce. Čtyři z nich - alba Mgła, Deathspell Omega, Between the Buried and Me a Aluk Todolo - pak 10/10 dostalo v průměrném součtu všech redakčních hodnocení. Všechny čtyři desky si svou známku dokázaly obhájit. Mimoto se v tomto retrospektivním hodnocením objevil ještě jeden počin, novinka A Forest of Stars, který si polepšil a na celoredakční 10/10 dosáhl - navíc je opus britských gentlemanů absolutním rekordmanem v počtu udělených desítek, neboť si jej takto vysoko cení hned 4/5 redakce. V těsném závěsu jsou pak Poláci Mgła se třemi desítkami. Aby toho nebylo málo, A Forest of Stars rovněž naprosto suverénně opanovali i Vánoční eintopf, v němž jsme sestavili své žebříčky úplně nejlepších (nejen) desek, díky čemuž je lze prohlásit za absolutní a nepřekonatelné krále roku 2012 na Sicmaggot.

Nicméně nejen u nich, ale u všech těchto pěti desek - tedy "With Hearts Toward None" od Mgła, "Drought" od Deathspell Omega, "The Parallax II: The Future Sequence" od Between the Buried and Me, "Occult Rock" od Aluk Todolo a samozřejmě i u onoho "A Shadowplay for Yesterdays" od A Forest of Stars - naši redaktoři ručí svou hlavou (a někteří i přirozením) za nejvyšší možnou kvalitu, jaká je na současné metalové scéně ke slyšení. Na zbývající čtyři nahrávky, které uvedeny výše, pak také udělujeme obrovské doporučení. Můžeme jen doufat, že bude rok 2013 co se hudby týče minimálně stejně kvalitní Usmívající se
 
 

Reklama