Manowar jsou bezesporu velmi vděčné téma po všech stránkách, a to jak pro jejich věrné příznivce, tak pro jejich věčné odpůrce, kteří na ně plivou, kudy chodí. Není se ovšem vůbec co divit, neboť Manowar si o to svou patetickou maskulinní prezentací přímo koledují. Mají tuny die-hard fanoušků, kteří samozvaným Králům metalu všechny ty pohádky o pravém heavy metalu věří až za hrob a uctívají je jako bohy, úplně stejné počty má však i armáda těch, kteří nemohou přijít Manowar na jméno, posmívají se jejich klišovité image, siláckým kecům a nesmírně homosexuální image. A to vše prosím není žádný výmysl, v případě Manowar to platí opravdu doslovně. Zapomeňte na vše, co jste kdy slyšeli o jakékoliv kapele a o tom, jak ji jedni milují, druzí nenávidí - u Manowar to není jen stokrát znásobené, Manowar na tohle mají přímo patent. Že by chlápaci s Joeym DeMaiem v čele kralovali metalu, to si věru nemyslím, avšak o tom, že kralují v míře fanatismu od příznivců a kadenci posměšků od odpůrců, jsem přesvědčen zcela jistě.Nyní by se asi hodilo prohlásit, že Manowar jsou prostě kapela, kterou buď naprosto milujete, nebo naprosto nesnášíte, nicméně to udělat nemohu, neboť jsem sám sobě důkazem toho, že existují lidé i někde mezi tím. Ano, samozřejmě si z Manowar střílím velmi rád a velmi často, ostatně již bylo řečeno, že oni se k tomu přímo vybízejí, tudíž by byl hřích toho nevyužít; na druhou stranu ovšem ani v nejmenším nepopírám fakt, že tito američtí bojovníci s naolejovanými bradavkami (vidíte? vtip!) mají na kontě opravdu skvělé nahrávky, to je zcela bez diskuze. Vlastně úplně všechny desky, které vyšly v 80. letech, bezesporu patří do zlaté studnice heavy metalového žánru. Jasně, Manowar vypadali docela trapně už tehdy - a to je na poměry té doby opravdu úctyhodný výkon -, ale samotná ta muzika je prostě skvělá a ve vší vážnosti si dovolím tvrdit, že takové "Kings of Metal" patří mezi desítku nejzásadnějších heavy metalových alb všech dob. Ani v devadesátkách, kdy klasický metal chcípal na úbytě, nebyly placky Manowar špatné, ba naopak, dodnes tvrdím, že po hudební stránce je "Louder Than Hell" to nejlepší, co kdy Demaiova legie vydala. Právě díky téhle fošně patřili Manowar v druhé půli devadesátých let, kdy jsem pomalu začínal poslouchat heavy metal, mezi mé nejoblíbenější skupiny vůbec, vlastně bych tvrdil, že byli společně s nesmrtelnými klasiky Iron Maiden na první příčce. Tím chci říct, že mám k Manowar opravdu vztah a ačkoliv nevynechám příležitost si z nich utáhnout, jejich starou muziku mám stále velice rád.
Nicméně po roce 2000 už to s Manowar začalo jít poněkud sešupem dolů po šikmé ploše. Počet vydaných koncertních DVD se začíná zvyšovat astronomickou rychlostí a zároveň se na světelné roky začínají počítat i přestávky mezi tím, co je u hudební skupiny dle mého názoru nejdůležitější - mezi dlouhohrajícími deskami. A když už nějaká jednou za sto let vyšla, byla to sračka jak bič. "Warriors of the World" je s výjimkou famózního titulního válu "Warriors of the World United" naprostý blábol, který nestojí ani za to, aby si jej člověk nelegálně stáhnul. Něco podobného platí i o dalším "Gods of War", na němž se Manowar jali experimentovat s orchestrem, výsledek byl ovšem až na dvě skladby (svižná "Loki God of Fire" a opět titulní "Gods of War") diplomaticky řečeno velmi rozpačitý - do té míry, že i zmiňovaní ortodoxní uctívači kultu Manowar dost znejistěli, jestli to je jako doopravdy myšleno vážně - DeMaiova permanentně kamenná tvář však ukázala, že ano. Přesto i samotní Manowar pochopili, že na tomhle poli asi pšenka nepokvete, tudíž celý dříve s velkou slávou ohlášený koncept mnoha desek nechali potichounku vyšumět do ztracena hned po prvním dílu a vcelku logicky se rozhodli vrátit k tomu, co je proslavilo, co jim jde nejlépe a co po nich všichni chtějí - k tomu svému "true fucking heavy metal baby". A tím se naše pohádka o jedné kapele, která má i trenýrky z kůže, dostává do současnosti, kdy vychází nová kapitola toho nejmocnějšího, nejepičtějšího a nejpravějšího příběhu všech dob, deska "The Lord of Steel".
Z "The Lord of Steel" je oproti předcházejícím dvěma provarům zcela jasně cítit zlepšení, což je dozajista potěšující věc, nic to ovšem nemění na faktu, že nějaká extrémní výhra "The Lord of Steel" stále není. Bohužel. Sic souhlasím s jedním ze svých kolegů pod recenzí, jenž napsal, že je novinka prvním poslouchatelným albem od dob zmiňovaného "Louder Than Hell", stále nemohu říct, že by mi Manowar touhle muzikou svými vysokými koženými botami a ocelovými riffy nějak nakopali prdel, ačkoliv bych to ve skutečnosti prohlásil rád, neboť by to znamenalo, že Manowar konečně opět natočili opravdu výbornou nahrávku. Jenže to se prostě nestalo. Ano, "The Lord of Steel" obsahuje i některé slušné songy, ba i některé velice dobré songy, to nikdo nepopírá, souběžně ale obsahuje i stejně velkou dávku zbytečné vaty, tudíž je posluchačův finální dojem (není-li posluchač členem jednoho ze dvou výše zmiňovaných ortodoxních táborů, ať už leštičů DeMaiových bot, nebo těch, co na ty boty plivou) tam, kde je - na půl cesty.
Jedna z věcí, které by se "The Lord of Steel" daly vytknout hned z fleku, je určitě klišé, které z alba cáká na všechny strany. Nicméně zrovna tohle by mně osobně v tomto případě nevadilo, jelikož je nutné si uvědomit, že Manowar jsou snad jediná kapela na světě, u níž ten hrdinský patos není záporem, nýbrž jejím poznávacím znamením a nejspíš i největší výhodou. V tomto ohledu tedy "The Lord of Steel" splňuje očekávání vskutku na výbornou a pokud by se hodnotilo tohle, odešli by Manowar jistojistě s 10/10. Je nutné si však uvědomit jednu věc - to, že DeMaiovci strhnou další rekord v koncentraci patosu na minutu, ještě neznamená, že půjde o dobrou desku, a to, co fungovalo kdysi, nemusí nutně fungovat i dnes. Nehodlám operovat s faktem, že by mělo jít o zastaralou muziku - ostatně to, že se staré desky Manowar dodnes poslouchají ve velkém, leccos napovídá o tom, že to stále ještě může být aktuální -, problém je v tom, že tentokrát to pořád není to pravé ořechové po skladatelské stránce, "The Lord of Steel" prostě nemá ty potřebné koule (myšleno samozřejmě ty hudební), přestože své dva přímé předchůdce bez problému překonává.
Vezměme to ale hezky popořádku. Úvodní titulka "The Lord of Steel" má dvě hlavní poznávací znamení - je rychlá a je nesmírně trapná. Podle hlasitosti baskytary na první poslech bezpečně poznáte, kdo má v kapele největší ego, ale to je asi tak vše, co je na tomhle songu zajímavé. Jedná se o písničku, u které člověku po většinu času cukají koutky od úst do úšklebku nad tím, jak moc zlé to je. Jediná poslouchatelná pasáž se objeví ve třech čtvrtinách, kde to začnou zachraňovat klávesy v pozadí. Druhá "Manowarriors" staví na podobném, trochu hybnějším duchu, na rozdíl od své kolegyně se však už dá tvrdit, že má slušný odpich a slušně se poslouchá. Sice se v ní také vyskytuje několik momentů, bez nichž bych se milerád obešel, a celkově se o žádný nezapomenutelný opus nejedná, i tak je ale "Manowarriors" o třídu výš než "The Lord of Steel". Text je sice ukrutně hloupoučký, dokonce víc než obvykle, avšak stále v rámci stylu, tudíž budu předstírat, že jsem ho nečetl a že slovům nerozumím. (smích)
Následující dvě skladby jdou s rychlostí dolů. "Born in a Grave" disponuje středním tempem, a ačkoliv tak na první pohled asi nepůsobí, ve svém jádru se jedná o prozatím nejlepší song, především refrén mi vzdáleně připomíná to zlaté období Manowar. Nic takového se už ale nedá tvrdit o "Righteous Glory", která na "The Lord of Steel" představuje obligátní baladu. Nikdy jsem neměl balady Manowar příliš v lásce, to přiznávám, ale "Righteous Glory" je už opravdu moc i na můj (dovolím si tvrdit, že ne zrovna slabý) žaludek - je přespříliš patetická i na poměry Manowar, a to je sakra co říct. Ideální maximálně tak na vyzvracení večeře.
Náladu ovšem spraví "Touch the Sky", která se možná zpočátku na albu tváří poněkud nenápadně, možná ale právě díky tomu se z ní nakonec vyklube jeden z jeho vrcholů, na němž je krásně vidět, že když se chce, tak to jde i v roce 2012. Žádné silácké kecy, hezky šlapavá muzika bez zbytečného klišé, které by poslech znechutilo, výborný Eric Adams, sem tam opět vykouknou hrdinské klávesy, dokonce i baskytara vrchního principála tu pracuje spíš ve prospěch celku. Přesně takhle si to představuju, a kdyby v takové kvalitě byl i zbytek desky, rozhodně bych byl spokojený. Podle mého nejlepší kus na "The Lord of Steel".
Nahrávka se přehupuje do druhé půle s valivou "Black List", která není jen nejdelší na albu, ale podobně jako "Touch the Sky" také jedna z nejlepších. Velice slušnou laťku drží i šlapavá "Expendable" s výbušným refrénem a výpravná "El Gringo", jež rovněž patří k tomu nejzajímavějšímu, co "The Lord of Steel" nabízí, především sloky se opravdu povedly. Střed alba je zcela jasně nejsilnější a právě tyhle čtyři songy - "Touch the Sky", "Black List", "Expendable" a "El Gringo" - jsou podle mě jediné, které budou mít trochu delší životnost.
Závěrečná dvojice není vyloženě zlá, ale opět jde s kvalitou poněkud dolů, zvláště to platí o "Annihilation", která je obyčejným průměrem. "Hail, Kill and Die" je o něco lepší než "Annihilation", ale rozhodně se nedá tvrdit, že by na závěr přinesla něco osvěžujícího.
Manowar nahráli počin značně nevyrovnaný - od velice dobrých songů až po kousky, u nichž má člověk chuť spáchat sebevraždu. Nicméně i tak jsem přesvědčen, že se jedná o krok správným směrem, neboť v případě "Warriors of the World" a "Gods of War" jsem měl chuť blinkat 75% hrací doby. "The Lord of Steel" je po čase opět v pohodě poslouchatelná nahrávka Manowar. Pokud z ní navíc vyhodíte polovinu songů, dostanete výborné EP. (smích) Přesto jsem stále skálopevně přesvědčen, že Manowar rozhodně mají na to, aby natáčeli mnohem lepší desky. Určitě by jim prospěl alespoň ždibíček nadhledu, ale nejsem zase natolik naivní, abych si myslel, že je tohle reálné, proto nezbývá nic jiného, než doufat, aby příště všichni bohové osvítili Joeyho DeMaia natolik, aby skládal jen songy typu "Touch the Sky" nebo "El Gringo".
Tracklist:
01. The Lord of Steel - 04:07
02. Manowarriors - 04:46
03. Born in a Grave - 05:47
04. Righteous Glory - 06:10
05. Touch the Sky - 03:49
06. Black List - 06:58
07. Expendable - 03:10
08. El Gringo - 04:57
09. Annihilation - 04:00
10. Hail, Kill and Die - 03:56
Hodnocení: 6/10
Zbytek redakce hodnotí:
Zajímala by mě úroveň materiálu, který "bohové pravého metalu" sami prohlásili za natolik špatný, že je třeba ho komplet vyhodit do koše. Asi to musela být velká hrůza, jestliže má být album "The Lord of Steel" kvalitní nápravou. Ne že by tam nebylo několik docela povedených kousků - na Manowar a jejich styl, kterého se roky a roky drží -, ale není jich dost a zbytek desky je patetický, plytký a nudný i na mě. Leccos bych jim odpustil, mám je z historických důvodů pořád docela rád, ale co je moc, to je moc. Že je hudba prvoplánově líbivá a přetékající pseudohrdinským patosem, to je pro mě ok. Potíž tohoto díla ovšem je, že líbivá minimálně z půlky stopáže ani není. Jen nuda, šeď a křečovitý kýč přesluhujících řekněme legend... Nicméně takovou "Annihilation" bych bez váhání zařadil do playlistu toho nejlepšího od Manowar. Ale je to málo. To i na "Gods of War" bylo zajímavých momentů víc.
Ellrohir - 6/10
Nejkoženější kapela světa se po letech rozhodla vydat desku, která není kompilace ani živák, ale skutečné album plné nové hudby. Jelikož jsem na jejích starších počinech takřka vyrůstal, novinku "The Lord of Steel" jsem si nemohl nechat uniknout, i když má očekávání rozhodně nebyla nijak vysoká. Co jsem však dostal, je tři čtvrtě hodina solidního heavy metalu, proti jehož kvalitě jednoduše nelze nic namítat. Basa Joeyho DeMaia je elektrizující, vokály Erica Adamse jsou výborné a občasná sóla od Karla Logana přinejmenším příjemná. Kapele se povedlo několik opravdu povedených "nakopávaček", mezi nimiž je například bojovná "Manowarriors" či "Annihilation" se skvělým dlouhým sólem. Většina alba se však odehrává v pomalejším rytmu, a i to kapele sluší. Hymnická "Righteous Glory" či dobrodružnější "El Gringo" se na desce jistě neocitly náhodou. I přes důstojnost materiálu však nelze najít menší či větší problémy, které přinejmenším zamrzí. Předně jde o délku, album totiž ke konci začíná trochu nudit. To je ostatně problém, který u Manowar nemám zdaleka poprvé. Problémem číslo dva je kýčovitost, která z "The Lord of Steel" teče proudem. Ta se však stala téměř poznávacím znamením Manowar, a tak by byla vlastně hloupost jim ji vyčítat. Netřeba dalších rozborů, "The Lord of Steel" americkým bojovníkům ostudu jednoduše neudělá.
Zajus - 7/10
Dlouhých 16 let Manowar trvalo, než poskládali dohromady kolekci písní, která je první poslouchatelnou od dob "Louder Than Hell". Po předchozím podprůměrném "Warriors of the World" a naprosté hovadině "Gods of War" je "The Lord of Steel" slušnou deskou, která sice má své mouchy, ale když vezmu v potaz, že mé očekávání bylo na bodu mrazu, tak se pánové pochlapili a vytáhli se s albem, za které se nemusí stydět. Manowar se zaplaťpánbůh vykašlali na orchestrální experimenty, zaměřili se na údernost jednotlivých písní, a díky tomu většina nových songů slušně odsýpá. Na novém albu zásobují posluchače hymnickými refrény, ne úplně špatnými riffy a klasickou baskytarou mistra DeMaia. Takhle to má být. Borci si sice mohli sice odpustit utahanou nudu ve formě kýčovité "Righteous Glory", která album zbytečně zpomalí, nebo závěrečnou zbytečnost "Hail, Kill and Die", které se dobrých nápadů nějak nedostalo, ale nedá se svítit. Palby jako titulní rychlovka "The Lord of Steel", nesmírně chytlavá "El Gringo" či nakopávající "Manowarriors" jsou písně, které mají dobrou atmosféru, a po dlouhé době jsem si s americkými bojovníky dokonce zanotoval. Nečekal jsem nic a překvapivě jsem dostal tři čtvrtě hodiny solidního hrdinského metalu, který mě docela baví, takže v tomto ohledu jsem vlastně spokojený.
Kaša - 6,5/10
Průměrné hodnocení v redakci: 6,4/10
Ano, je to tak. Stávající 5. verze Sicmaggot sice až doposud sloužila velice dobře, všechna čest, a také velice dlouho - dokonce tak dlouho, že se to i stydíme napsat a tiše doufáme, že to nikoho nenapadne hledat v archivu, natožpak to následně šířit v komentářích -, ale již nadešel na změnu, takže jsme dali hlavy dohromady (ale ne zas tolik, abychom nevypadali jako homosexuálové) a za pomoci všech myslitelných vulgarismů světa vytvořili fungl nový design. Vše je již kompletně připravené, vyhřívá se to na mém harddisku a nedočkavě vyčkává, až to bude spuštěno pod krycím názvem 6. verze Sicmaggot. Kdy se tak stane? Den D byl stylově stanoven na pondělí 6. srpna!
Krutým deathmetalovým větrem ošlehaní a melodikou dálného severu nasáklí intergalaktčtí bojovníci SKLEPMASTER letos slaví své páté výročí a pro všechny své fanoušky si připravili opravdovou lahůdku. Po dlouhých 4 měsících usilovné práce kapela vydává live DVD "The Great Apocalypse". DVD, jehož záznam byl pořízen dne 30.03.2012 v Dolním Benešově na akci 7. Prajzske Rockové Jaro 5ti profesionálními kamerami. DVD, kde za výborným zvukem stojí na české scéně stále vyhledávanější Martin "Amorph" Linda a kde se o kompletní arwork jak scény, tak obalu nepostaral nikdo menší, než věhlasný Jaromír "Deather" Bezruč. DVD, kde střih s kompletní produkcí má na svědomí kytarista kapely a moderátor jediného CZ/SK nezávislého metalového pořadu REACTOR, Ondřej "Scyther" Šebestík, vychází již 01.08.2012. Vedle DVD s 11 songy a spoustou přídavků se v boxu nachází ještě bonusové dvanáctiskladbové CD obsahující aktuální EP "The Unforgiven Sin", dva songy z roku 2009 a 4 live skladby ze samotného DVD.
"V sobotu 28. července zkolaboval v průběhu pařížského koncertu frontman Ministry, Al Jourgensen, a byl převezen do nemocnice, kde byl vyšetřen několika lékaři, kteří diagnostikovali, že důvodem jeho kolapsu bylo celkové selhání organismu v důsledku extrémní dehydratace ve spojení s vyčerpáním z horka, které bylo zesíleno nedostatečným odvětráváním na pódiu. Lékaři díky výsledkům krevních testů potvrdili, že hladina alkoholu v Jourgesenově krvi byla nižší než normálně a že v jeho organizmu nebyly nalezeny stopy žádných narkotik. Zpěvák bude nyní muset několik dní odpočívat a zůstane pod dohledem lékařů ve Švýcarsku, čímž jsme nuceni zrušit vystoupení na festivalu L'Etaples France Rock en Stock. Jourgesen hodlá aktuální evropské turné DeFiBriLlaTouR dokončit a vyjadřuje nejhlubší omluvy svým oddaným pařížským fanouškům, kteří před a po inkriminovaném koncertu projevili tolik lásky, respektu a obav".
Kapela Limp Bizkit se aktuálně nachází na Floridě, kde pracuje na svém novém albu, které bude v pořadí již sedmé a naváže na počin "Gold Cobra" z roku 2011. Nahrávka vyjde pod labelem Cash Money, jehož vlastníkem je známý americký rapper Lil Wayne. Skupině pomáhá producent DetaiL, který má za sebou spolupráci například právě s Lil Waynem - podepsaný je pod jeho deskou "The Carter IV" (2011).
Já obvykle nemám moc v lásce plýtvání nějakými přehnanými superlativy - pochválit dobrou muziku, to samozřejmě ano, ale nerad kolem sebe rozhazuji nějaká silná slova, aniž bych měl k tomu opravdu pádný důvod, hodnocením na úrovni geniality či výjimečnosti se denně opravdu neoháním… není ovšem sporu o tom, že existují jisté kapely, které si nic jiného než takto vysoká hodnocení nezaslouží. Tajemní francouzští extrémně-avantgardní filozofové Deathspell Omega ovšem jistojistě patří mezi tu hrstku vyvolených, u nichž přívlastky jako unikátní či výjimečný v žádném případě nejsou nějakým výplodem aktuálního zaujetí jedné osoby, nýbrž zcela objektivním hodnocením hudby, která se jen tak nevidí a neslyší.
Britší doom metaloví matadoři My Dying Bride zveřejnili veškeré detaily o své nové nahrávce, která bude celkově již jedenáctá dlouhohrající a která naváže na loňské EP 
Pamatujete si ještě na Tima Tolkkiho? Někdejší dlouholetý hlavní mozek známé finské formace Stratovarius se po svém odchodu z kapely zkoušel uchytit pomocí množství různých projektů jako Revolution Renaissance, Symfonia, Project Strato či svého solového projektu, v jejichž rámci nasázel do nahrávačů fanoušků melodického metalu pět dlouhohrajících alb během tří let, většina z nich ovšem prohučela bez větší pozornosti, ani kritiky povětšinou nebyly přespříliš příznivé. V poslední době Timo Tolkki pracoval další sólové desce s názvem "Classical Variations 2: Credo", která měla v říjnu navázat na první Tolkkiho sólový počin "Classical Variations and Themes" z roku 1994. K jeho realizaci už však nedojde, protože se Timo rozhodl zahodit veškerou dosvadní práci na "Classical Variations 2: Credo". Důvod, který ho k tomu vedl, je prý ten, že se mu naskytla možnost pracovat na mnohem zajímavějším projektu.
Asi se nespletu, když prohlásím, že Linkin Park slyšel někdy v životě každý, kdo alespoň na chvíli zapnul jakékoliv rádio či hudební televizi. Svým debutovým albem vyzdvihli nu-metal na vrchol popularity, a i když prodejnost jejich alb od té doby vždy jen klesala, na jejich jméno se nikdy nezapomnělo. Přežili napjatě očekávané druhé album a i přes jeho úspěch se následně vydali prozkoumávat velmi odlišné hudební světy. Na třetím albu "Minutes to Midninght" již kompletně opustili nu-metalovou škatulku a důkladně prozkoumali jak svou rockovou, tak popovou stránku. Ani zde však nezůstali dlouho a donedávna nejnovější počin "A Thousand Suns" z roku 2010 tak operoval na poli experimentální elektroniky (experimentální v rámci možností slavné kapely s milióny fanoušků). Před vydáním novinky "Living Things" kapela prohlašovala mimo jiné, že album bude méně odvážné než jeho předchůdce, ovšem že v žádném případě nejde o návrat k nu-metalu. Jak už to tak bývá, pravdivá jsou obě tvrzení, ovšem jen částečně.
Legendární zámořská formace Metallica si na září letošního roku zamluvila studio, kde pomalu začne dávat dohromady svou desátou (nepočítaje 
Pokud se bude hovořit o spojitosti Itálie s metalovou muzikou, zrovna black metal asi nebude styl, na nějž si většina lidí vzpomene jako na první, přesto i zde na Apeninském poloostrově bují černěkovové podhoubí jedna báseň a najdeme tu nejednu opravdu kvalitní smečku, ať už se jedná o klasickou pekelnou klepačku, která vám vypráší kožich takovou rychlostí, že ani nestačíte mrknout okem, o nějakou progresivnější bláznivinu, která jako by vypadla z nějakého sanatoria pro choromyslné, nebo o jakýkoliv jiný druh black metalu - ač se to na první pohled nezdá, výběr je rozhodně veliký a bylo by bláhové si myslet, že italské menu nabízí pouze pizzu a špagety. Nemá cenu prodlužovat úvod recenze nějakým vyjmenováváním oněch kvalitních sebranek, jelikož nás dnes zajímá jenom jedna jediná - Darkend ze severní Itálie. Jestli se ovšem v tomto případě jedná o chutný pokrm, toť otázka, vlastně hlavní náplň naší recenze - vyšetřit kvality Darkend pomocí vzorku v podobě nejnovějšího dlouhohrajícího záseku (celkově třetího) s názvem "Grand Guignol - Book I", který vyšel koncem února tohoto roku.
Aby bylo učiněno zadost i těm, kteří si rádi nechají doporučit nějaké konkrétní skladby, dovolil bych si konkrétně jmenovat tři kompozice. "Doom: And Then Death Scytched" patří k těm kusům, které vsázejí především na onu hororovou atmošku a funguje jim to jedničku, navíc v ní nechybí několik opravdu výtečných pasáží, třebas plíživý kousek v půli druhé minuty, zakončený "tikáním", nebo valivá jízda začínající před koncem minuty šesté. Za zmínku dále stojí čtvrtá "Spiritism: The Transmigration Passage", jelikož se jedná o jednu nejepičtějších položek alba, ačkoliv se v ní najde i pár ostřejších momentů. Ovšem hlavní důvod, proč ji zmiňuji, je výtečný vysoký čistý vokál, o nějž se postaral hostující Fearbringer, hlavní mozek stejnojmenného jednočlenného projektu. Jako poslední můžu jmenovat například "Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals", která se přibližně v polovině blýskne výborným ozvláštněním v podobě akustické kytary. Nicméně lze obecně prohlásit, že každý song má něco do sebe a vyloženě slabou položku zde nenajdete; na druhou stranu ovšem nepopírám, že nějaké menší zkrácení hodinu a čtvrt dlouhé stopáže by neškodilo, neboť u poslední jedenáctiminutovky "Dawn: Black Sun Rises" už toho nejeden posluchač může mít plné kecky...
Kdo by to byl řekl, že z nenápadné francouzské kapely, která v roce 2003 překvapila povedeným albem "The Link", se po necelé dekádě stane asi největší naděje současné tvrdě metalové scény, jejíž alba jsou právem považována za jedny z nejočekávanějších v daném roce. Gojira je krásným důkazem toho, že to jde i bez masivní reklamní masáže vydavatelství, které kapelu sere na každou druhou stránku magazínů, a bez slepého následování trendů, které zrovna hýbou světem. Právě za skoro až skromný přístup a image, kterou si kolem Gojira buduje, je mi kapela velice sympatická. Za jejich úspěchem není nic jiného než tvrdá práce a především pak kvalita studiových zářezů. Jak už to tak bývá, je potřeba i troška toho štěstíčka, které si Gojira vybrala, když v roce 2008, tehdy ještě relativně neznámého zpěváka/kytaristu Josepha Duplantiera naverboval Max Cavalera do svého projektu Cavalera Conspiracy. Metalová obec se najednou začala zajímat, kdo že je ten týpek, který svými vokálními výpady posouval debut "Inflikted" zmíněného projektu o třídu výš. Ne, že by se po tomto angažmá kariéra Gojiry otočila o 180°, ale začalo se o ni zajímat víc lidí, a to je dobře, protože tahle parta si to zaslouží.
