Monsterfuck:
Aeba - Nemesis, Decay of God's Grandeur (1. března, Infernal Dark Abyss)
black metal, Německo
O německé kapele Aeba jsem se kdysi dozvěděl čistě náhodou, sehnal si její tehdy aktuální počin "Shemhamforash - Des Hasses Antlitz", který se mi opravdu líbil (například takový song "The Angel of Genocide" je opravdu excelentní vál). Jenže než jsem si stačil sehnat i předchozí nahrávky, Aeba se rozpadla... znáte to sami, sejde z očí, sejde z mysli, pomalu jsem na skupinu zapomněl, a to dokonce do té míry, že bez mého povšimnutí kolem prohučela i obnova činnosti a čtvrtá deska "Kodex V". Letošní novinka "Nemesis, Decay of God's Grandeur" je tedy vlastně mým návratem k těmto Němcům a nutno říct, že opět se jedná o poslech opravdu dobrý. Aeba drhnou starý dobrý black metal klasičtějšího střihu většinou ve vyšších rychlostech a s občasnými vlivy kvalitního thrashingu. Přestože se v žádném případě nejedná o nic originálního, je nutné uznat, že muzika (teď konkrétně myslím muziku na "Nemesis, Decay of God's Grandeur") je až překvapivě dobrá na to, jak málo je Aeba známá. Nevím pořádně proč, ale počínání téhle chásky je mi svým způsobem opravdu hodně sympatické. Pánové odvádějí takovou tu černou práci v metalovém podzemí - tvoří dobrou hudbu, pomáhají udržet underground při životě, a to aniž by o nich bylo příliš slyšet. Mohu vás však ujistit, že Aeba si váš sluch určitě zaslouží, zvláště pakliže jste příznivci žánru...
Hodnocení: 7,5/10
Alkerdeel - Morinde (24. února, ConSouling Sounds)
sludge black metal, Belgie
Už jen ze žánrové škatulky tohoto belgického projektu je asi jasné, že tady rozhodně nepůjde o nic veselého. A nutno říct, že je to odhad více než trefný, jelikož "Morinde" je ve skutečnosti pěkná depka. Alkerdeel si z obou žánrů, sludge i black metalu, vzali to nejlepší a zasypali to obrovskou dávkou syrovosti a neurvalosti. Na ploše čtyř skladeb, z nichž dvě jsou relativně krátké (dvě a půl minuty a necelých šest minut) a dvě naopak hodně dlouhé (třináct a půl minuty a více jak dvacet minut), stvořili opravdu neskutečně silný hutný monolit s barbarskou, až na dřeň kosti ohlodanou atmosférou. Sludge zde promlouvá skrze dlouhé monotónní plochy, nezřídka zabíhající až na hranici psychedelie, a hluboký zatěžkaný sound, jenž je sám o sobě dostatečně zničující (právě podobné vyznění mě osobně na sludgových kapelách vždy fascinovalo); z black metalu si Alkerdeel vypůjčili pod kůži se zarývající syrovost, maniakální řev a téměř misantropickou náladu. Výsledná podoba hudby je opravdu zničující. "Morinde" rozhodně není deska, kterou si člověk pustí k romantické večeři s přítelkyní, ale pokud máte náladu na něco hodně (hodně!) těžkého a depresivního, tahle věc je k tomu opravdu nanejvýš vhodná.
Hodnocení: 9/10
Enthroned - Obsidium (20. března, Agonia Records)black metal, Belgie
Předchozí nahrávka "Pentagrammaton" nebyla nijak zrovna světoborná, ale spíše průměrnější a nevýraznější věc, o níž se dalo s klidem prohlásit, že se v diskografii Enthroned ztratila už tak měsíc po vydání. Osobně jsem s tímhle vědomím přistupoval i k aktuálnímu "Obsidium", popravdě jsem se do jeho poslechu díky tomu ani moc nehrnul. To byla ovšem chyba! Novinka je totiž přesný opak - neskutečně silný a zábavný materiál, skvěle vyvážené songy přesně na té správné hranici mezi klasickou černěkovovou agresivní palbou a patřičně temnou atmosférou a spoustou výtečných momentů. Hodně povedená fošna!
Hodnocení: 8,5/10
Fall - W blasku umierającego słońca (21. března, Black Vault Productions)
black/doom metal, Polsko
Nepříliš originální název Fall nějaká velká očekávání věru nevzbuzuje, ale o to víc je debut "W blasku umierającego słońca" polského dua s tímto názvem větší překvapení. Z desky, od níž jsem já osobně nečekal vůbec nic, se nakonec vyklubala velice kvalitní a povedená záležitost. Jedná se o velice pomalý black metal (nebo snad doom metal s blackovým feelingem?) s vydařenou melancholickou až truchlivou atmosférou. Ačkoliv jde o první dlouhohrající počin projektu, výraz Fall nenese sebemenší známky nějakých dětských nemocí či začátečnických chyb, ba právě naopak, "W blasku umierającego słońca" je nahrávka vyspělé kapely, která zjevně ví, co chce hrát, což se jí i nadmíru daří. Album opravdu velice povedlo a že dle mého názoru rozhodně stojí za slyšení.
Hodnocení: 8/10
Plague Porter - Taste the Fetus and Make a Wish (leden, selfrelease)
avantgarde black metal, Česká republika
Česká odpověď na kapely jako Deathspell Omega nebo Blut aus Nord? Na jednu stranu, proč vlastně ne, zvláště když se "Taste the Fetus and Make a Wish" opravdu povedlo. Přestože se - alespoň co se mi podařilo dohledat - jedná o první počin Plague Porter, kapela všechny ty typické propriety daného stylu zvládá naprosto s přehledem, pročež nechybí charakteristické chaotické vyznění, disharmonické postupy, vpravdě extrémní vyznění, dokonce i ty typické "francouzské" melodie mají Plague Porter v malíku. Další věc, kterou opravdu oceňuji, je, že i přesto se česká akvizice ani v nejmenším nedá označit jako nějaká obyčejná kopírka výše zmiňovaných slavnějších kolegů, spíše bych řekl, že Plague Porter nabízí jakousi vlastní variaci a vlastní pohled na dané téma. Dále jistě stojí za zmínku velká spousta zajímavých nápadů, jako třeba excelentní melodie v úvodní "Absurda", závěr "Leave Me with My Memories", kde se v chaotické sekané pasáži začne ozývat kontrastní klavír, drtivý grindový kousek v "Purification", až nečekaně harmonické melodie v "Pain and Pleasure" atd. Podobných "vtípků" a výborných momentů je na "Taste the Fetus and Make a Wish" přehršel, díky čemuž lze s nahrávkou strávit opravdu velké množství času - a to jsem před poslechem nečekal ani v nejmenším. Rozhodně bych se nezlobil, kdyby tuhle věc někdo vypustil ven i oficiálně na fyzickém nosiči...
Hodnocení: 8/10
Tulus - Olm og Bitter (30. března, Tabu Recordings)black metal, Norsko
Novinka norských Tulus se přikradla doslova potají, bez většího zájmu médií nebo průměrného metalového fanouška, přesto se jedná o zajímavý počin. Tulus začali hrát již hluboko v 90. letech a jejich první počiny se nesly přesně v duchu tehdejší severské black metalové školy, ale v tomto případě mimořádně kvalitní, avšak i přesto se dnes jedná v podstatě o zapomenuté kousky. Když po mnoha letech Tulus obnovili činnost, s nahrávkou "Biography Obscene" stočili kormidlo do trochu jiných žánrových vod a výsledkem byl excelentní avantgardní black metal plný úžasně využitých smyčců. Osobně jsem očekával, že "Olm og Bitter" tento směr ještě více rozvine, ale nestalo, novinka je opět návratem k čistokrevnému black metalu, ale trochu paradoxně ne tak úplně k té podobě, jakou Tulus předváděli na začátku své historie. "Olm og Bitter" zní spíše jako kříženec starých Tulus a současných Khold, což jistě není náhoda, jelikož kapelu tvoří pouze tři členové a všichni tři hrají i v Khold, nehledě na fakt, že i o texty se také stará stejná osoba (Hildr, manželka zpěváka a kytaristy Garda alias Blodstrupa). Tím pádem by se mohlo zdát, že je "Olm og Bitter" je vlastně tak trochu zklamáním, ale i přes ony zmíněné fakty se jedná o desku, která je rozhodně dobrá. Opravdu sice zní jako víc neurvalejší a méně black'n'rolloví Khold, ale na druhou stranu, daří se jí to opravdu výborně; nechybí samozřejmě ani charakteristická severská atmosféra. V konečném součtu se jedná o nahrávku, kterou mohu jenom doporučit!
Hodnocení: 7,5/10
Wild's Reprisal - Cascadia Rising (1. ledna, selfrelease)
black metal, USA
Wild's Reprisal je další nový projekt na poli tzv. cascadian black metalu, který se - své výlučnosti a specifičnosti navzdory - začíná poslední dobou dosti rozmáhat a nové kapely se rojí jako houby po dešti... nebo spíše po úspěchu, jakého dosáhli washingtonští Wolves in the Throne Room... a musím říct, že "Cascadia Rising" si u mě v současné době stojí výš než "Celestial Lineage" s odstupem času, ale nepředbíhejme... Wild's Reprisal je jednočlenná záležitost, jíž má na svědomí chlapík, říkající si Gedden Cascadia, původem z oregonského Portlandu. "Cascadia Rising" je vůbec prvním počinem Wild's Reprisal a přestože je oficiálně veden jako dlouhohrající deska, vyšel pouze ve vlastním nákladu v limitaci sta kusů. Hudebně se ovšem jedná výtečnou záležitost. Wild's Reprisal představují spíše tu neotesanější a syrovější podobu stylu, čemuž napomáhá i dosti dřevní zvuk. Možná více než Wolves in the Throne mi muzika na "Cascadia Rising" připomíná excelentní ruský projekt Walknut (vedlejšák dvou členů Темнозорь/Temnozor) ve zrychlené podobě. Zasvěcení již tedy asi nejspíš odhadnou, že v případě Wild's Reprisal půjde především (v podstatě jenom) o silnou a působivou atmosféru, která je budována pomocí dlouhých monotónních ploch. Pokud vám taková muzika není cizí, rozhodně máte na "Cascadia Rising" mé doporučení.
Hodnocení: 8,5/10
:wumpscut: - Women and Satan First (6. dubna, Beton Kopf Media)
industrial/EBM, Německo
:wumpscut: je můj další objev na elektronické scéně. Prozatím jsem tedy koštoval pouze aktuální desku "Women and Satan First" a ani si nejsem příliš jistý, jestli se někdy zvládnu prokousat celou historií tohoto projektu pod vedením bavorského DJe Rudolfa Ratzingera, jelikož těch alb tam je opravdu jak Číňanů v Číně (plus další dvě Číny kompilaček), ale co se týče "Women and Satan First", to je muzika vskutku parádní. Nahrávka na první pohled zaujme už jen nádherně úchylnou obálkou a v druhé vlně taktéž příjemnou hitovou diskoškou, která má žánrově nejblíž asi k industrialu s nějakou tou EBM pasáží. Některé pecky jsou opravdu skvělé, obzvláště první polovina desky má nehorázné koule, především songy "Hallelujah", titulní "Women and Satan First" a "Kill That Little Fuck", která v jistých moment - a teď se podržte - připomíná některé starší skladby francouzského new age projektu +eRa+. I když to je možná jen můj pocit. Nicméně, samotné "Women and Satan First" je určitě dobrá věc.
Hodnocení: 7,5/10
Ježura:
Мельница - Ангелофрения (28. dubna, Navigator Records)
folk rock, Rusko
Východoevropská hudební scéna, tu ruskou nevyjímaje, se drží stranou zájmu celosvětové veřejnosti, a je to ohromná škoda, protože skrývá nejeden klenot nehledě na žánry. A ve své domovině nesmírně populární folk rockoví bardi Мельница jsou právě takovým pokladem, což dokazují i na své aktuální novince "Ангелофрения". Ta se nese v duchu především posledních dvou alb "Зов Крови" a "Дикие травы", ale přeci jen cítím, že tentokrát dostaly o maličko větší prostor klasické, určitým způsobem posmutnělé a na každý pád úžasné melodie, které mě dostávají do kolen. Ve skladbách "Неперелетная" nebo "Река" tak shledávám naprostý vrchol alba, za kterým však zbytek alba nikterak nezaostává, protože tohle je čistě o osobních preferencích. Dám však ruku do ohně za to, že je to album nadmíru zdařilé, osvěžující, a mohu jej doporučit každému, komu není folk úplně cizí. Zkuste to a jednou mi poděkujete...
Hodnocení: 8/10
Mgła - With Hearts Toward None (28. února, Northern Heritage Records)
black metal, Polsko
Můj vztah k black metalu je takový podivný. Na jednu stranu se k tomuhle subžánru řadí některé z mých nejoblíbenějších kapel, na druhou stranu mě spousta žánrových kapel vyloženě irituje. Zkrátka a jednoduše, abych si mohl black užít, potřebuji z něj dostat nějakou přidanou hodnotu. A v případě Poláků Mgła jsem přesně tohle dostal. Album "With Hearts Toward None" není progresivní, avantgardní, nepoužívá nezvyklé nástroje ani nešokuje žádnými velkými obskurnostmi. V jádru je to vlastně velmi prosté dílo, ovšem způsob, jakým je odvedeno, z něj dělá nezničitelný monument. To album je ohromné, majestátní, drtivé a nezastavitelné. Je to esence síly a ducha, která vás pohltí a nenechá vydechnout. Ještě se mi nestalo, že bych se při poslechu "With Hearts Toward None" necítil zcela uchváceně, a to už ho poslouchám pěkných pár týdnů. Pokud jste doposud black metalu neholdovali, zkuste dát Mgła šanci. Přes veškerou genialitu materiálu je totiž album "With Hearts Toward None" poměrně přístupné, což je kombinace, která se jen tak nevidí...
Hodnocení: 10/10
Řezník - Hudba u který se chcípá (22. května, ZNK)
horrorcore/hip-hop, Česká republika
Kdo se někdy potkal s pojmem horrorcore, tomu určitě není neznámý pseudonym Řezník, pod kterým vystupuje umělec, který představuje minimálně v našich podmínkách absolutní žánrovou špičku. A přesně jak vyhrožoval, jeho novinka "Hudba u který se chcípá" posouvá už tak vysoko posazenou tvůrčí laťku zase dál. Album se pyšní špičkovou produkcí a zvučnými jmény hostí (zde vyniká Mastamind z legendárních Natas), ale to pořád není nic proti samotné muzice - co se beatů týče, v paměti mi utkvěly především skladba titulní a pak závěrečná "Resurekce skeletona", ale i ostatní jsou na velmi vysoké úrovni. Skvělé, místy až geniální jsou rýmy, které zde Řezník sype z rukávu v míře opravdu nevídané, a za jejich kvalitou nezaostává ani myšlenková náplň. Setkáme se zde jak s kritikou palčivých společenských témat ("Nepřizpůsobiví", "Kapitalista"), reflexí vlastních zkušeností ("Soudní proces", "Fanoušek dement") ale dojde i na klasické splatter úchylárny ("Noc plná překvapení") nebo mystifikaci, která se váže k Řezníkovi samotnému ("Resurekce skeletona"). Abych pravdu řekl, z celého alba mi nejsou úplně po chuti snad jenom dva tracky a zbytek je megamonstrózní nářez, jehož kvality místy dosahují stratosférických hodnot. Jako takové album doporučuji každému, kterému není brutální hip-hop vyloženě proti srsti a věřím, že jeho prostřednictvím prozřou i někteří, kterým doposud proti srsti byl. Pro mě jasná koupě, Řezník tomu zase naložil...
Hodnocení: 8,5/10
Ellrohir:
Dol Ammad - Cosmic Gods: Episode I - Hyperspeed (28. března, Electronic Art Metal)
electronic symphonic metal, Řecko
Projekt Dol Ammad, jejž má na svědomí řecký hudebník Thanasis Lightbridge, má na svém kontě třetí řadové album (k tomu ještě jedno EP). Zřejmě bych se měl časem seznámit i se starší tvorbou, abych měl s čím porovnávat, ale nedá se upřít, že to je přinejmenším velmi zajímavý koncept. Prvky tradičního metalu + celý soubor operních pěveckých hlasů a chóry + velmi výrazná elektronická složka + "kosmická" tématika, to vše pod Lightbridgeovou taktovkou k jeho obrazu. Mým prvním setkáním byla informace o prvním singlu "Hyperspeed", a to je prostě a jednoduše hudební námrd, který mě okamžitě uchvátil. Pokud bych to měl k něčemu známějšímu přirovnat, tak bych asi řekl Rhapsody, nebo ještě spíš Turilliho sólo projekty. Poslech alba se následně stal povinností a tady bohužel musím říct, že ve větším množství to zas už tak dobře nefunguje. Podobně to mám například s Van Canto - jedna písnička jednou za čas je úžasná, nová, neotřelá...celé album ovšem začne poněkud nudit. Zde zejména proto, že snad krom závěrečného "Seeds of Life" už žádný ze songů nedosahuje kvalit a výjimečnosti zmíněného "Hyperspeed", nebo jsem si toho aspoň během opakovaných poslechů nevšiml. Je otázkou, zda se to tak má vždy a nebo starší alba byla údernější a celkově lepší, nicméně za pozornost projekt myslím stojí.
Hodnocení - 6,5/10
Njiqahdda - Become the Sun (It Never Was) (27. dubna, E.E.E. Recordings)
atmospheric black metal, USA
Duo Ain a Ihr (pro potřeby Njiqahddy vystupující coby _ a /) se vyznačuje převážně naprosto extrémní aktivitou v posledních letech, přičemž počet jimi vydaných nahrávek se nepočítá na kusy za rok, ale za měsíc (a to nemluvím o jejich další společné kapele Oaks of Bethel s asi 15 alby a EP od roku 2009 a už vůbec ne o projektu Funeral Eclipse se směšnými dvěma alby), přičemž se bavíme o nahrávkách často hodinových i delších. To zajímavé ovšem je, že nejde jen o nějakou primitivní tvorbu pro tvorbu, nýbrž o překvapivě propracovaný a povedený materiál zatahující do atmo-blacku prvky psychedelična a dalších vlivů. Osobně jsem se zatím seznámil s pouhým zlomkem jejich diskografie, ale zatím snad každé dílko bylo něčím jiné než ostatní. Zatím u mě vévodí alba "Nji. Njiijn. Njiiijn." z roku 2008 a o dva roky mladší "Divisionals", i když samozřejmě nevylučuji, že se v nepřeberné spoustě titulů skrývají ještě mnohem větší skvosty.
Letos má Njiqahdda na svědomí zatím pouze dvě EP (pokud tedy lidé na Metal-Archives drží krok s kapelou a nejde o zastaralé informace). Zatímco první "Towers and Tides" mě možná lehce zklamalo, druhé a aktuálně snad nejnovější "Become the Sun (It Never Was)" je už zase "stará dobrá" Njiqahdda v plné formě akustického kytarového vybrnkávání na pozadí skvělých atmo-blackových riffů. Stopáž v délce 24 minut patří ke kratším, ale přeci jen - je to "pouze" EP. Osobně považuju za menší chybičku příklon k angličtině a odklon od původního jazyka, o kterém neumím říct, zda jde o nějakou existující východní (zřejmě?) řeč a nebo snad o nějakou další soukromou úchylku tvůrců. Část jakéhosi mystična se s angličtinou vytrácí. I tak je to ale pořád parádní kus pro zadumané milovníky atmospheric black metalu a různých jeho derivátů.
Hodnocení - 8,5/10
Zajus:
Anywhere - Anywhere (4. června, All Tomorrow's Parties Recordings)
psychedelic rock, USA
V minulém NCSD jsem chválil desku "Lingue Franca" kapely T.R.A.M., ve které působí (dnes již bývalý) saxofonista The Mars Volta. Nedlouho poté jsem v recenzi pozitivně ohodnotil i "Noctourniquet", desku samotných The Mars Volta. Nyní vám přináším krátký odstaveček o kapele Anywhere, v jejímž nitru není nikdo jiný než Cedrix Bixler-Zavala, zpěvák The Mars Volta. Kruh se nám tak uzavírá a nezbývá než si položit otázku, zda "Anywhere" dokáže zmíněným nahrávkám konkurovat. Odpověď je jednoduchá: ano, dokáže, i když až na jejich nadprůměrnou kvalitu nedosáhne. Hudba na "Anywhere" je víceméně psychedelického rázu s jasným důrazem na akustickou kytaru. Nejen kvůli ní bych desku geograficky snadno zasadil kamsi do pouští amerického státu Nevada. Dynamické bicí (které mimochodem obsluhoval sám Zavala), krásné kytarové melodie a zasněný zpěv. O ten se kromě Zavaly postarala mně dosud neznámá zpěvačka Rachel Fannan, ovšem největší prostor zde stejně dostávají instrumentální pasáže. V nich se vlastně nic moc neděje, jenže jsou tak hutné, tak plné nálady, že je prostě nelze nemilovat. Každá ze sedmi skladeb je postavena na v podstatě stejném principu, přesto je každá alespoň částečně jiná. Tempa se střídají od těch nejpomalejších po docela solidní kvapíky, místy je až zarážející, do jaké intenzity se s akustickou kytarou dokázali Anywhere dostat. Vrcholem je pro mě jistě závěrečná "Infrared Moses" (což je mimochodem pro instrumentální skladbu fantastický název) s energickým nádechem, který vás pořádně nakopne. Pokud bych měl srovnat "Anywhere" s výše zmíněnými deskami z pohledu propracovanosti, nemá "Anywhere" šanci, ovšem propracovanost dobrou hudbu sama o sobě netvoří. Sedm silných bodíků.
Hodnocení: 7/10
Germ - Wish (12. března, Eisenwald Records)depressive rock/black metal/trance, Austrálie
Depresivní black metal postavený na základech elektronické hudby zní samo o sobě dost směšně, jenže ono je to možná úplně naopak, tedy že jde o trance postavený na metalových základech. Ať je to jak chce, pod nezvyklou kombinací škatulek, do kterých Germ spadá, se skrývá vskutku originální a podnětná hudba. Mnohé prozradí již úvodní desetiminutovka "An Overdose on Cosmic Galaxy", která se točí okolo neskutečně chytlavého (čistě zpívaného refrénu). Přes lehkou rockovou melodii je všude přetažen povlak elektroniky, která velmi jemně a bez ustání křepčí po celou hrací dobu. Ovšem i na metal dojde, a to v druhé polovině skladby, kde nám Tim Yatras (jinak přezdívaný Sorrow, autor veškeré hudby i zpěvů a člen mnoha významných i nevýznamných australských kapel) předvede svůj precizní ječák. A obdobně je to i v "Asteroid of Sorrow", která oplývá vskutku kouzelnou melodií, lehkými smyčci a dalším fantastickým refrénem. Ne všechny písně jsou tak melodické jako první dvě, ovšem prvky elektronické hudby najdeme všude. "Wish" je nahrávka s hodně originálním zvukem, obdařená navíc skvělou atmosférou. Tématem desky je vesmír, což lze snadno vypozorovat i ze samotných názvů písní, a její nálada ho krásně vystihuje, za což u mě má Tim Yatras velké plus. Germ si tak rozhodně zaslouží pozornost a to nejen kvůli své unikátnosti, ale (zejména) kvůli kvalitě, která je jednoduše nepopíratelná.
Hodnocení: 8,5/10
Hopeless Heroic - Become the Monster (21. května, Killawasp)
alternative rock, Velká Británie
Zdá se, že mám poslední dobou štěstí na netradiční hudbu. Když jsem poprvé narazil na kapelu Hopeless Heroic, byl to právě uváděný žánr, který mě k poslechu nalákal. Totiž, abych pravdu řekl, nejsem příznivcem alternativního rocku a už vůbec nejsem příznivcem hip-hopu, jenže když jsem se dočetl, že právě tyto dva žánry jsou na "Become the Monster" spojeny masivním využitím houslí, bylo mi jasné, že tohle musím slyšet. Ono to však ve výsledku takhle složité není. Představte si hudbu střihu starších Atreyu či modernějších věcí typu Enter Shikari, smíchejte je s nu-metalem typu P.O.D. (odtud ten rap, potažmo slibovaný hip-hop) a vznikne vám poměrně průměrná omeleta. Přidejte ovšem housle a jste někde úplně jinde. Tam, kde by hudba samotná byla průměrná a k uzoufání nudná, zvedne tento nástroj úroveň nesmírně. Ať už jde o místa, kde housle tvoří náladotvorný prvek a zasluhují se o nějaké ty emoce či napětí, či místa kde naopak přebírají roli hlavního nástroje stejně přirozeně, jako to v jiných kapelách činí kytara, "Become the Moster" se díky nim stává solidním a dobře poslouchatelným albem. Nic to bohužel nezmění na vokálech, které jsou místy docela dobré, ovšem právě onen moderní (emo?) nádech ve zpěvu některých pasáží a rádoby řev je naprosto sráží. I tak je ale druhé album Hopeless Heroic zajímavým materiálem k poslechu pro otevřené posluchače. Snadno si umím představit, že to tato kapela dotáhne do celosvětových hitparád a i přesto si ji občas rád poslechnu. Takových moc není.
Hodnocení: 7/10
Tetrafusion - Horizons (30. ledna, selfrelease)
progressive metal / djent, USA
Tetrafusion přicházejí na svém EP "Horizons" se zajímavým zvukem ovlivněným kapelami jako Between the Buried and Me či Periphery. V osmi rozmanitých skladbách předvádějí technickou preciznost a skladatelskou vyzrálost. Netradičním prvkem je zde naprostá absence jakéhokoliv řevu či growlingu (zastoupen je ovšem povedený čistý zpěv), který mi v hudbě kterou kapela hraje prvních několik poslechů vyloženě chyběl. "Horizons" však není album, které byste poslouchali kvůli zpěvu. Bezchybná souhra všech instrumentů je zde samozřejmostí. I přes skvělé bicí a kytaru mě nejvíce unesla famózní baskytara. Zaposlouchejte se kupříkladu do skladby "Impetus" a sledujte skvělou práci Marka Michella, který se většinu času drží v pozadí, chvílemi nehraje vůbec, ale když se do své baskytary konečně opře, jednoduše to stojí za slyšení. Vrcholem je jeho hra skrytá za kytarovým sólem, která je snad ještě lepší než sólo samotné. Ve stejném duchu se pak nese většina písní, ovšem i ve chvíli, kdy baskytara plní pouze svou tradiční funkci rytmického nástroje, je hudba na "Horizons" zábavná. Netřeba popisovat dál, fanoušci zmíněných kapel, stahujte!
Hodnocení: 8/10
Kaša:
Foxy Shazam - Church of Rock & Roll (24. ledna, I.R.S. Records)
rock'n'roll / glam rock, USA
Pro mě absolutní novinka Foxy Shazam jsou u nás ještě velice neznámí a nevěřím, že je někteří z vás budou znát. Já sám jsem na ně narazil náhodou, protože jejich nové album "Church of Rock & Roll" produkoval frontman znovuobrozených The Darkness, Justin Hawkins. Foxy Shazam jsou ve svých základech rocková kapela, která však šikovně vmísila do své tvorby bombastické refrény, za které by se místy nemuseli stydět ani Queen ve svém nejlepším období. Ostatně vliv Queen je v hudbě Foxy Shazam patrný skoro všude, přidejte k tomu trošku teatrálnosti Meat Loafa a můžete si představit, jak tahle pětice asi zní. Zpěvák a zakladatel Eric Nally má hlas podobný zmíněnému Justinovi Hawkinsovi, místy zní jako Freddie Mercury a ve velice chytlavých refrénech mu zdatně sekundují jeho parťáci. Nejlepším příkladem budiž třetí skladba "Holy Touch", která je zároveň asi největší hitovkou na albu, dokážu si ji živě představit v rádiovém éteru. I když ona by se za potenciální hitovku dala nazvat takřka každá píseň z alba. Je zvláštní, jak organicky a nenásilně se glam rockové kapele podařilo do svých písní zakomponovat trumpetu a spojit ji s rockovou rytmikou a skoro až popovými refrény. Navzdory tomu "Church of Rock & Roll" nepůsobí roztříštěně a album s více než půl hodinovou stopáží mě v posledních pár týdnech velice chytlo. Nemám to štěstí, abych mohl novou desku srovnávat se staršími počiny, k těm jsem se bohužel ještě nedostal, ale určitě to hodlám v nejbližší době napravit a ostatním bych doporučil totéž.
Hodnocení: 8/10
Hawkwind - Onward (30. dubna, Eastworld Recordings)
space/progressive rock, Velká Británie
"Onward" je jubilejní pětadvacáté řadové album v diskografii hudební legendy a zakladatelů stylu zvaného space rock Hawkwind. A když to tak člověk vezme kolem a kolem, nijak moc se tu celou řádku alb nezměnili. Novinka "Onward" je oproti posledním albům o něco silnější a hlavně vyrovnanější, sice nemám naposlouchanou celou diskografii, ale jsou v ní slabší kousky. Je fakt, že bych si dokázal představit o dvacet minut kratší stopáž, přece jen dvě hodiny jsou dost, ale stopáží kvalita alba nijak extrémně netrpí, spíš jsem měl jen problém jej doposlouchat do konce. Hawkwind se vždycky hudebně pohybovali na pomezí mezi Pink Floyd a Genesis za éry působení Petera Gabriela a na "Onward" tomu není jinak. Občas na povrch vyplují trošku tvrdší kytary jako například v úvodní "Seasons", ale přesto nedochází k nabourání progresivní/psychedelické/space rockové atmosféry. Skladby postupně přechází jedna v druhou ve prospěch celistvosti alba a na mysl se tak vkrádá myšlenka o nějakém konceptu. Věřím, že mnoho lidí "otravují" všudypřítomné vesmírné zvuky, vsuvky a klávesový zvuk, ale k téhle kapele to zkrátka patří jako sklenička Jacka Daniel's k Lemmymu.
Hodnocení: 7/10
High on Fire - De Vermis Mysteriis (3. dubna, E1 Music)stoner/sludge/thrash metal, USA
High on Fire považuji za takovou sázku na jistotu. Za svou kariéru nenahráli špatné album, ba co víc, kvalitativně se desku od desky zlepšují. Vždy, když je v očekávání jejich novinka, tak vím, že se dočkám kvalitní porce metalového nářezu s jistou dávkou retra. V jejich hudbě jsou jasně patrné vlivy Motörhead, Metallicy či Entombed (na svých pozdějších deskách). Výsledek tak v konečném součtu zní jako starší Mastodon či špinavější Baroness. "De Vermis Mysteriis" je o něco thrashovější než předchozí "Snakes for the Divine", což vítám, ale žádná výrazná změna se nekoná, pořád máme co dočinění se stejnou cháskou, která do toho buší jak banda dřevorubců v Kanadě. Trošku se oproti nedávné historii pročistil zvuk, který si tentokrát vzal na starosti kytarista Converge, Kurt Ballou, a novinka zní parádně. Hutná, hodně špinavá kombinace chytlavých riffů a dynamických bicích mě nenechala ani na chvilku v klidu, téměř po celou svou délku deska uhání v rychlém tempu, občas však High on Fire přijdou s doomovou pasáží a ani na chvíli tak nedovolí, aby jejich tvorba začala uvadat a nudit. Takhle si představuju zdravou inspiraci u svých slavnějších kolegů s příměsí vlastních ingrediencí a metalovou desku jako řemen!
Hodnocení: 9/10
Joe Bonamassa - Driving Towards the Daylight (22. května, J&R Adventures)
blues rock, USA
Tomu, kdo mě zná, nebude volba "Driving Towards the Daylight" připadat nikterak překvapivá. Joe Bonamassa se do širšího povědomí dostal až svou účastí v rockové superkapele Black Country Communion. Já jsem se k jeho albům dostal o něco dříve, a sice v roce 2006, kdy vydával "You & Me", a od té doby jeho tvorbu s nadšením sleduji. Na zmíněném albu začala úspěšná spolupráce s producentem Kevinem Shirleyem, se kterým to táhne doposud. Od doby, kdy Joe vydal své první album "A New Day Yesterday", toho stihl víc než dost a jeho alba se liší v podstatě pouze poměrem, ve kterém namíchal do celkového zvuku rockové a bluesové prvky, čímž nechci narážet na to, že jeho alba jsou si podobná jako vejce vejci, skutečně tomu tak není. Pokud byste si našli tracklist novinky "Driving Towards the Daylight", tak si řeknete, proč sem zařazuji album plné coverů, protože z celkového počtu jedenácti položek jsou pouhé tři z autorské dílny Bonamassy. Ale takhle je tomu na všech jeho albech a rozhodně si nemyslím, že by tím posluchač nějak trpěl. Joe Bonamassa si na "Driving Towards the Daylight" vybral bluesové a soulové klasiky od Willieho Dixona, Billa Witherse, Roberta Johnsona a mnoha dalších a vtiskl jim moderní, svěží a rockovější podobu. Pokud to vezmu ze svého pohledu, tak jsem díky němu a jeho přístupu dostal k hudbě a albům, po kterých bych v normálním případě rozhodně nesáhl, a jsem za to rád. Jako třešničku na dortu na "Driving Towards the Daylight" Bonamassa nasadil svůj první regulérní hit, a sice titulní skladbu, která je skvělým spojením mainstreamového rocku s bluesovými kořeny.
Hodnocení: 8,5/10
Philm - Harmonic (15. května, Ipecac Recordings)
jazz/avantgarde/rock/metal, USA
Kdo si myslel, že Dave Lombardo ze Slayer je schopen nechat se strhnout k šílenostem jen Mikem Pattonem ve Fantômas, ten se zmýlil. Philm jsou Davovým novým bočním projektem, na kterém se chce nejspíš mimo Slayer trochu vyřádit. Kromě něj tvoří kapelu zpěvák a kytarista Gery Nestler a basák Pancho Tomaselli, přičemž na scéně jsou údajně někdy od roku 1996. Avšak teprve v půlce května roku 2012 vyvrhli docela potichu debutové album "Harmonic", a mám takový dojem, že se jim nedostává takové pozornosti, jak bych čekal. Skoro žádné promo či útržky o natáčení mě osobně nezasáhly, takže jsem se k desce dostal se zpožděním. Hudebně je tvorba Philm někde na pomezí jazzu a metalu s minoritním zastoupením několika dalších žánrů. "Harmonic" má jeden velký nedostatek. Teda vlastně dva, ale jdou tak trochu ruku v ruce. Tím prvním je přemrštěná stopáž, protože hodinová deska při patnácti skladbách začne po nějaké době působit monotónně, přestože jsou skladby relativně odlišné (tu jedna jazzová pohodička, sem tam instrumentálka, tu zase metalový nářez), čímž se dostáváme k tomu druhému problému, tak "Harmonic" po chvíli začne působit až příliš chaoticky, dost nesourodě a nedokázalo si udržet mou pozornost. Jakoby skladby ani nepatřily na stejnou desku a to je rozhodně škoda. Snad to příště dopadne líp, protože potenciál tahle grupa rozhodně má.
Hodnocení: 6,5/10
Sigur Rós - Valtari (23. května, Parlophone)
ambient/post-rock, Island
Na svých posledních dvou albech "Takk…" a "Með suð í eyrum við spilum endalaust" se Sigur Rós předvedli s trošku přímočařejším, chcete-li písničkovějším materiálem a očekával jsem, že tomu tak bude i na novince. Na "Valtari" se však překvapivě dočkáme většího množství zasněných a ambientních momentů jako na druhé desce "Ágætis byrjun". Hudba Sigur Rós je tak trochu jako z jiného světa a rozhodně není tak přístupná, aby sedla každému na první poslech, tady si musíte dát trošku více práce, abyste dokázali objevit všechny její krásy a zákoutí. Při poslechu "Valtari" si dokážu úplně živě představit obrazy severské krajiny a celkovou atmosféru mrazivého Islandu. Ruku v ruce s pokusem o vytvoření skoro až relaxační nálady jde omezení prostoru pro bicí, kterých si užijete oproti předchozím deskám opravdu poskromnu (lépe řečeno skoro vůbec). Nemá cenu mluvit o nějakých vrcholech či naopak slabších momentech, protože "Valtari" je jedno z těch alb, které fungují výhradně jako celek. Hned při prvním poslechu si mě úplně podmanilo a v tuto chvíli jej považuji za jedno z nejlepších alb těchto severských snílků.
Hodnocení: 9/10
Mortalis:
Valkiria - Here the Day Comes (9. dubna, Baker Team Records)
Vezměte ranou tvorbu Opeth, přidejte trošku shoegaze a gothic prvků a dokořeňte black metalem dle chuti. Ptáte se, co vám vznikne? Pro mě má výsledný produkt podobu novinky od italské kapely Valkiria, která dostala jméno "Here the Day Comes". Během sedmi songů s námi kapela projde celý den. Naše putování začne písní "Dawn" ("Úsvit"), ve které můžeme cítit ospalost, která ale pomalu mizí a tempo písně se zrychluje. Obecně se do písniček postupně vkrádá čím dál víc lehčích melodií, což ovšem neznamená, že čas od času nespadneme do těžkých doomových riffů. Celé CD uzavírá píseň "Night" ("Noc"), která je takovým vyvrcholením celého dne i alba. Poprvé se na desce ve větším rozsahu objeví čistý zpěv a během posledních dvou minut se opět vše uklidňuje a usíná.
Hodnocení: 8/10
Sólovou kariéru Johna 5 jsem ignoroval kvůli jeho předchozímu působení v kapele Marylina Mansona. Obával jsem se totiž, že pokud v Mansonově hudbě ukazuje vše, co umí, nebylo by na jeho sólové desce co poslouchat. Jeho přechod k Robu Zombiemu byl takříkajíc změnou z bláta do louže a důvodů k poslechu jeho sólovek o moc nepřibylo. Je to tedy až jeho šesté album "God Told Me To", u kterého jsem se přiměl k poslechu. Byla to ovšem chyba čekat tak dlouho, Johnovy schopnosti jsou totiž úplně jinde, než bych čekal.
Hádám, že nejste zvědaví na ty nekonečné řeči, jak nemám rád metalcore, tak si je protentokrát odpustím, a vezmu to z jiného konce. Případ Francouzů Eths mě přesvědčil, že opravdu není radno generalizovat, a když jsem tedy dostal příležitost dát do těla novince britských Architects, na které přísahají i lidé, od kterých bych to nečekal, rozhodování mi netrvalo dlouho. Konec konců, Architects hrají všechno, jenom ne klasický metalcore, a co si budeme povídat - ty všechny možné post vlivy mají občas něco do sebe...
V mnohých kruzích dodnes kultovní avantgardní formace Lux Occulta z Polska obnovuje po deseti letech ticha svou činnost. Kapela již podle všeho pod vedením kytaristy Wacława "Vogga" Kiełtyky (Decapitated) pracuje na nové desce. Více informací prozatím není známo.
Zámořská kapela Lamb of God měla ve čtvrtek 28. června vystoupit v pražském klubu Rock Café, koncert skupiny byl ovšem v den konání zrušen. Důvodem je podle všeho zadržení zpěváka Randyho Blythe českou policií na základě zabití jednoho fanouška na koncertě, jenž se odehrál v Praze 24. května 2010 v klubu Abaton. Tehdy měl Randy Blythe údajně udeřit jednoho z návštěvníků akce, který vylezl v průběhu setu setu Lamb of God na pódium, tak silně, že na následky zranění později zemřel. Podle informací ze serverů iDnes.cz či Novinky.cz byl již zpěvák obviněn z ublížení na zdraví s následkem smrti.
Řecký kytarista Gus G. a jeho dvorní power metalová partička Firewind příchází v pořadí se sedmým řadovým albem "Few Against Many". Deset songů a 45 minut, toť vcelku běžná a ničím moc výjimečná nabídka. Můžu říct, že se mi celkem líbí obal, i když působí drobet kýčovitě (a na druhou stranu ne dost, abych z toho dětinsky slintal radostí jako třeba u maleb Luise Roya). Co jsem tak brouzdal po internetu, novinka sklízí povětšinou příznivé ohlasy, i když sem tam se nějaká ta pětka, šestka najde taky, takže přeci jen nebudu sám. Mně osobně totiž deska neučarovala ani trochu. Dokonce bych řekl, že mě přinejmenším její část skoro až znechutila. Takže ale pěkně popořádku.
Švédští Engel nejsou nikterak mladou skupinou, leč na oči širší veřejnosti se dostali především díky angažmá zakladatele Niclase Engelina v řádově proslulejších In Flames. No a vzhledem k tomu, že to In Flames na posledních dvou albech nejde ani zdaleka tak dobře, jak bych si představoval, zabrousil jsem tedy do hájemství Engel, abych zjistil, jestli si třeba In Flames na prsou nehřejí hada, který je ve výsledku trumfne na všech frontách...
Abych hned na úvod rozvířil vody, tak novou Slashovu "sólovku" nepovažuji úplně tak docela za sólové album. Takové označení zcela určitě sluší jeho dva roky staré prvotině, jednoduše pojmenované "Slash". Tehdy se na ploše nějakých osmnáct skladeb (včetně všelijakých bonusů) představila řada hostů a všechno to dohromady držel Slash se svým kytarovým uměním, čímž myslím chytlavými a okamžitě rozpoznatelnými riffy, všudypřítomnými kudrlinkami a procítěnými sóly, tak jak je umí jen on. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, spíše se snažil to držet nějakým způsobem pohromadě. I když pominu přemrštěnou stopáž, tak jednotlivé skladby a hlavně výběr jednotlivých hostů působil dosti nevyrovnaně a vedle naprostých pecek jako skladby s přispěním Fergie z The Black Eyed Peas či Andrew Stockdalea z Wolfmother se našly i průsery s Chrisem Cornellem, ukňouraným a příšerným Adamem Levinem nebo průměrným Ozzym. Celkový dojem byl tedy docela rozporuplný.
První červencové úterý se v brněnském klubu Brooklyn uskuteční svátek pro milovníky brutálního death metalu. Dramaturgie v pořadí již sedmatřicátého pokračování Antitrend párty totiž přivede na rozviklané brooklynské pódium legendy žánru i mladé pušky. V klubu bude zajištěn kvalitní zvuk i světla. To vše si budete moci užít za pouhých 190,- Kč. Pojďme se tedy podívat, co nás čeká…
