Od lidí, o kterých můžu říct, že mají podobný vkus, jsem často slýchával: "Zkus Machine Head, hlavně to jejich poslední album je hrozná chuťovka!" Nakonec to vyšlo tak, že jsem se s kapelou poprvé setkal až u nového alba "Unto the Locust". Už předtím jsem zaslechl pár starších songů na YouTube, ale že budou Machine Head opravdu tak peckoví jako na novince, s tím jsem opravdu nepočítal...Už otvírák "I Am Hell (Sonata in C#)" ukazuje, jak velké věci se na "Unto the Locust" budou dít. Že půjde o něco speciálního, naznačuje už rozdělení skladby na tři části. První část "Sangre Sani" je asi minutu dlouhý sborový zpěv, nastolující temnou atmosféru. Po něm už přichází hutná kytara, Flynn křičící "I Am Hell!", lehká kytarová harmonie... a pak se spustí pravé peklo. Výtečné kytarové riffy, zběsilé a technické bicí. Chytlavý refrén, v tom už je i náznak čistého vokálu a pak nářezové kytarové sólo, předvádějící dokonalou kooperaci obou kytaristů. Tihle chlapi si opravdu umí pohrát s harmoniemi. Třetí část nastupuje s akustickou kytarou a celá skladba nakonec finišuje sólem s vynikající atmosférou. Děje se toho opravdu hodně a zároveň je to chytlavé až běda. "I Am Hell (Sonata in C#)" obsahuje skoro všechno, co deska nabízí, nastavuje laťku a je zároveň jedním z nejlepších songů. A ještě lépe, to, co se bude dít dál, se (ve většině případů) otvíráku alespoň vyrovná.
Tohle album se musí líbit snad každému, komu se líbí metalová hudba a nevadí mu i jiné než čisté vokály. Flynn sice není žádné grindcorové prase, ale někomu holt jeho drsná poloha nemusí sednout. Na albu se najdou jak posluchači, co mají prostě rádi rychlou a tvrdou muziku, tak ti hledající složitější kompozice, ti, co milují techniku a instrumentální šílence, i ti, co touží po chytlavých refrénech. Abych to zkrátil, "Unto the Locust" má všechno, co by mělo správné metalové album obsahovat.
Už jsem párkrát zmínil šikovnost kapely, ale když se tu na blogu o nich bavím poprvé, tak je ještě jednou vyzdvihnu. Flynn s Demmelem jsou neskutečně sehraní, techničtí, prdel-nakopávající, chytlaví... prostě boží. McClain je úžasný bubeník, hraje rychle, technicky a zároveň dělá super atmosféru - velká pochvala. A další plus, baskytara je slyšet docela často, jaká jiná než kvalitní. O Flynnově drsném hlase jsem už také psal, ale nemálo se na albu vyskytuje i v čistějších polohách, někdy až andělsky vysoko.
Kromě metalových kvapíků se na albu nachází i balada "Darkness Within". O té bych se nebál mluvit jako o synonymu gradace. Začíná akustickou kytarou s procítěným zpěvem (ten je procítěný celou skladbu), pokračuje refrénem ve stejné atmosféře. Postupně se zapojuje celá kapela, skladba je tvrdší a tvrdší, po refrénu nastoupí sólo, o němž Demmel prohlásil, že je nejlepší, co kdy stvořil. Po krátké mezihře všechno vyvrcholí, Flynn exploduje, párkrát si zařve... Opravdová emocionální bomba! Nejchytlavější na skladbě je melodie, která se párkrát vyskytne po refrénu - Flynn pobrukuje a kytara ho podporuje stejnou melodií. Prostě super.
Jediné záporné body musím udělit za skladbu "Pearls Before the Swine". Ta sama o sobě není marná, ale myslím, že na zbytek skladeb prostě nestačí. Ten je skvělý (songy dva a čtyři), až výtečný (liché skladby). Třetí song "Locust" je můj nejoblíbenější na albu a sedmý "Who We Are" to vyhrál nejenom esem v rukávu, o kterém pro vaše překvapení pomlčím. Pro mě je "Unto the Locust" určitě překvapením a thrashovým albem roku!
Tracklist:
01. I Am Hell (Sonata in C#) - 08:25
02. Be Still and Know - 05:43
03. Locust - 07:36
04. This Is the End - 06:05
05. Darkness Within - 06:28
06. Pearls Before the Swine - 07:19
07. Who We Are - 07:11
02. Be Still and Know - 05:43
03. Locust - 07:36
04. This Is the End - 06:05
05. Darkness Within - 06:28
06. Pearls Before the Swine - 07:19
07. Who We Are - 07:11
Hodnocení: 9/10
Zbytek redakce hodnotí:
Jako jo, "The Blackening" mě taky bavilo, ale že bude "Unto the Locust" až takhle dobré, to jsem opravdu nečekal. Co na říct... je to deska velice pestrá, skladatelsky vyvážená, s výbornými nápady, opravdu hodně zábavná, snad po všech stránkách vypiplaná do skvělé podoby. Jediná skladba není slabá, všechny jsou chytře vystavěné tak, aby bavily, a všechny obsahují vážně výtečné, ne-li přímo fantastické momenty. První "I Am Hell (Sonata in C#)" po mírném intru posluchače rozdrtí opravdu mocným mohutným riffem - to je začátek jak prase! "Be Still and Know" hraje na výrazné prolínání tvrdých riffů s melodičtějším (ale ne vlezlým) refrénem. Právě refrén je silnou doménou i následující singlovky "Locust", která však navíc přihazuje excelentní úvodní pasáž. Dále velmi zaujme například "Darkness Within", což je další song s výborným, pro Machine Head dosti netypickým úvodem. Ale to jsem vyjmenoval namátkou jen několik málo detailů, "Unto the Locust" totiž funguje výborně i jako celek; osobně si nemohu pomoct, ale prostě mě ta deska neuvěřitelně baví. Sám se divím, jak moc...
Monsterfuck - 8,5/10
Průměrné hodnocení v redakci: 8,75/10
Po tom, co norské avantgardní black metalisty Dødheimsgard v červenci opustil klávesák Jormundgand, odchází z jejich řad také zpěvák Kvohst. Důvodem pro jeho rozhodnutí je to, aby se mohl důkladněji věnovat svému vlastnímu projektu Hexvessel (kvůli němuž odešel v březnu i z <code>). Koncert na francouzském festivalu Hellfest v červnu tak byla jeho poslední show u Dødheimsgard. 
The Agonist jsou zvláštní případ. Jak nemůžu drtivou většinu metalcoru ani cítit, tak tady je to přesně naopak - čas od času na ně dostanu takovou náladu, že neposlouchám nic jiného. Debaty o škatulkování si však protentokrát odpustím a zůstanu u tvrzení, že The Agonist jsou rozhodně víc, než obyčejný metalcore - ať už uměleckou hodnotou nebo snad nezpochybnitelným zastoupením dalších žánrů. Ať už hrají co chtějí, jejich dvě řadovky mě k tomu naprosto přikovaly a proto jsem EP "The Escape" vyhlížel s nemalým zájmem. Co na tom, že obsahuje jenom dvě skladby a jeho stopáž jenom lehce přesahuje 8 minut...
Rhapsody of Fire po rozkolu ve svých řadách, kdy odešel jeden ze zakldatelů, Luca Turilli, a vzal si s sebou i baskytaristu Patrice Geurse, pomalu dávají dohromady sestavu. Po tom co se ke zbylé čtveřici Alex Staropoli (klávesy), Fabio Lione (zpěv), Alex Holzwarth (bicí) a Tom Hess (kytara) připojil baskytarista Oliver Holzwarth (ano, bratr bubeníka), oznamuje kapela i poslední jméno nové sestavy - post kytaristy obsazuje Ital Roberto de Micheli.
Po třech letech, které Taake vyplnili doposud nejintenzivnějším v celé své historii, se hlavní mozek Hoest (a vlastně jediný opravdový člen skupiny, jelikož zbytek sestavy je velice nestálý a v podstatě se jedná jen o koncertní výpomoc) konečně rozhoupal i k nějaké té studiové činnosti. Jejím výsledkem bylo nejprve dubnové EP "Kveld", uvozující právě vydanou desku "Noregs Vaapen"…
Většinu času ale hraje prim to, čím Taake prosluli - syrovým black metal té nejvyšší kvality. Jak již bylo řečeno, zvuk je osekaný až na morek kostí, riffy přímo řezají. V podání Taake však nejde o smyslupustou hoblovačku bez mozku. Ačkoliv je to muzika do jisté míry opravdu ortodoxní a syrová, nic to nemění na tom, že jde stále o velice chytře vystavěnou záležitost. Když se do toho nezasvěcený člověk zaposlouchá, bude se až divit, jak je to, co se nejprve zdá jako nepřetržitá sypačka, ve skutečnosti opravdu pestrou záležitostí s obrovskou spoustou výtečných nápadů. Vezměme si třeba hned úvodní "Fra Vadested Til Vaandesmed" - typické true norwegian black metal vyznění, pod nímž klokotá výrazná baskytara, procítěné melodie, občas zazní dokonce i "o trochu čistší" vokál - to vše zakončeno naprosto fantastickým a dech beroucím využitím několika tónů kláves okolo pěti a půl minuty. Jak málo některým lidem stačí k tomu, aby tvořili skvostnou hudbu…
Je hrozné, jak ten čas letí. Deset let po největším teroristickém útoku na americkou půdu, chvíli před zvolením nového prezidenta naší maličké republiky a úctyhodných devatenáct let od založení kapely Edguy. Tihle nestárnoucí blázni se vytasili s pokračováním poněkud vlažně přijatého "Tinnitus Sanctus" a na úvod musím bohužel konstatovat, že se od něj přespříliš nevzdálili.
