review
review
Připravujeme: recenze The Meads of Asphodel - Sonderkommando
Připravujeme: recenze Edain - Of Those Who Worship Fire

June 2011

Posily sestav u Dark Funeral a Soulfly

30. june 2011 at 23:56 | Monsterfuck |  Music News
Dark Funeral, kteří v loňském roce po odchodu 3/5 sestavy doslova přežili svou klinickou smrt, se opět probouzejí k životu. Po nedávno oznámeném návratu bubeníka Dominatora teď švédští black metalisté odhalují identitu svého nového frontmana. Stal se jím Nachtgarm, dosavadní zpěvák německého black metalového komanda Negator. Nachtgarm v Dark Funeral nahradí dlouholetého vokalistu Emperora Maguse Caligulu, ale - jak stojí v prohlášení jeho domovské formace - bude souběžně pokračovat i v řadách Negator.

Nachtgarm

Novou posilu sestavy hlásí rovněž Soulfly. Po odchodu baskytaristy Bobbyho Burnse v loňském roce jim na koncertech doposud vypomáhal Johny Chow (Cavalera Conspiracy, Fireball Ministry), nyní se však ke skupině jako stálý člen přidává Tony Campos (Asesino, ex-Static-X, ex-Ministry) - svůj debut na pódiu si odbude 31. července v Belgii.


Tony Campos

The Axis of Perdition - Tenements (of the Anointed Flesh)

30. june 2011 at 16:45 | Monsterfuck |  Recenze
Tenements (of the Anointed Flesh)
Už dlouho jsme tu neměli recenzi na nějakou totální šílenost, co říkáte? Nemám teď na mysli nějaký obyčejný extrémní metal jako death, black, doom apod., ale absolutní hudební magořinu vyhnanou do největšího maxima. Přesně takoví jsou Britové The Axis of Perdition. Všichni posluchači kdejakých těžko stravitelných obskurností, k nimž se jen tak mimochodem hrdě hlásím, už tuhle záležitost mají jistě dávno zafixanou jako mistry svého oboru - a zcela právem, což dokazuje i nedávno vydaná čtvrtá dlouhohrající deska s názvem "Tenements (of the Anointed Flesh)"...

Abychom si pro dnešek lépe rozuměli, pojďme si nejprve zadefinovat pojem "extrém v hudbě". Je například takový grindcore extrémní? Jak se to vezme. Z jistého úhlu pohledu určitě ano, ale například pro mě je to až na neuvěřitelně vzácné výjimky jen bordel bez většího smyslu, navíc díky tomu, že se ve většině případů jedná jenom o srandovní záležitosti, nevidím na tom pranic extrémního, a to i přes očividnou "tvrdost" té hudby (čímž však grindu, aby bylo jasno, neupírám právo na existenci - nechť si každý poslouchá co uzná za vhodné). Já pojem "extrémní" v oblasti hudby chápu docela jinak - na tom, jak ta muzika je nebo není tvrdá, rychlá apod., to vůbec nestojí, to jsou v případě určování extrémnosti až druhotné atributy. Já osobně extrémní hudbu chápu jako hudbu, kterou je opravdu těžké poslouchat a chápat a kterou necvičený posluchač nedokáže vydržet; muziku, která je natolik silná, aby si pohrála s vašimi nervy; útok na vaši psychiku; něco totálně zničujícího, depresivního a velice těžko vstřebatelného. Jsem přesvědčen, že Sicmaggot navštěvují inteligentní lidé, tudíž snad ani nemusím zdůrazňovat, že The Axis of Perdition patří právě mezi podobně extrémní záležitosti.

Samozřejmě nám tu ve vzduchu visí jeden velký otazník, který nelze nechat bez povšimnutí - proč vůbec někdo něco tak chorého tvoří a hlavně proč to vůbec někdo poslouchá? Nevypovídá to snad něco o ne zrovna dobrém duševním stavu obou stran, hudebníků i posluchačů? Dle mého mínění nikoliv, právě naopak - abych řekl pravdu, za ty roky, co metalovou scénu sleduji, čím dál tím více nabývám dojmu, že čím zvrácenější je hudební produkce, tím inteligentnější jsou její autoři. Už jen z toho důvodu - pokud člověk není opravdový blázen s papíry na hlavu (a že takovým se moc hudebních nástrojů do rukou nedostane - výjimky se ovšem jako vždy najdou) - to chce opravdu vysokou dávku intelektu, aby byl někdo schopen stvořit tak šílené dílo. Důvod, proč to vůbec dělá, pak můžeme nazvat obligátní potřebou umělecky se vyjádřit. A proč něco takového poslouchat? Z vlastní zkušenosti mohu říct, že i přes všechny zdánlivě špatné a odpudivé vlastnosti se totiž v jádru jedná o velice pozoruhodné a svým způsobem vzrušující záležitosti, které v konečném důsledku i přes zjevnou chorobnost a snahu o vyvolání depresivních stavů působí neskutečně očišťujícím dojmem. Je to hudba, nad níž se člověk musí v dnešní hektické době zastavit, přemýšlet nad ní a musí opravdu vynaložit snahu, když ji chce pochopit. A to je přesně to, o čem by hudba měla být a čeho je na dnešní scéně plné bezduchých rádoby skupin, jež nemají co říct, bolestivě málo. To je jen tak mezi námi důvodem, proč kapely jako The Axis of Perdition považuji za opravdu kvalitní muziku, zatímco takový metalcore (například - abychom zůstali na poli metalu) povětšinou ne.

Vše, co jsem výše napsal, se dá samozřejmě beze zbytku vztáhnout i na "Tenements (of the Anointed Flesh)". Jedná se o těžko stravitelný "humus", který vám při poslechu zaskočí jako rybí kost v krku. Celou nahrávkou prostupuje nenávistná a nemocná atmosféra, pocity nejvyššího zmaru a hnusu. Vaše smysly budou masírovány nekompromisní hradbou krkolomných riffů, v návalových dávkách uvolňovanou čirou agresí, maniakálním vokálem, industriálními a ambientními pazvuky, disharmonickými kopanci. Nějakou melodii zaslechnete jen výjimečně, a co je nejlepší (nejhorší?), ty melodie jsou tak dočista "jebnuté", že ani nepřinášejí nějaké světlo na konci tunelu, ale jen vrství a umocňují depresi. Až na výjimky. Pokud se totiž nerozsypete pod nekontrolovanými dávkami neředěného šílenství, odmění vás The Axis of Perdition za vaši trpělivost a vytrvalost i několika snad by se dalo říct i pěknými melodickými momenty, které, pravda, stále znějí jako kdybyste byli na tripu, ale alespoň u nich nemáte chuť spáchat sebevraždu. Tyto okamžiky jsou však velice vzácné (opravdě si vybauji dva) - několik takových párvteřinových pasáží se objeví v "Sigils and Portents", kde probleskují mezi všudy přítomným depresivním bahnem; jediná snad vyloženě "lehčí" (velké uvozovky!) je až předposlední, snová "Ordained".

Nebudu vám tvrdit, že se vám "Tenements (of the Anointed Flesh)" bude líbit. Nebude. Alespoň většině z vás ne. Není to deska pro každého a není to deska ke každé příležitosti. Já sám, příznivec podobných úchylností a taktéž příznivec tvorby The Axis of Perdition, jsem měl co dělat, abych album po prvním poslechu - po němž jsem se cítil, že se mi hlava snad rozskočí - nezavrhnul. Je to síla. "Tenements (of the Anointed Flesh)" však není nahrávka, kterou byste si měli pustit k jízdě autem, kterou byste si pustili v hospodě k pivu, nebo jako podklad, aby vám šla práce lépe od ruky, vůbec; The Axis of Perdition si člověk pustí, když chce být deptán. Do jisté míry je poslech i masochistickou záležitostí… zadívejte se na trnitou spirálu na obálce desky a představte si, že do ní skočíte, každou vteřinou vás trny drásají a ničí, přesto ale nechcete přestat padat, protože musíte zjistit, co se skrývá na jejím konci… a ani nemáte jistotu, že někdy jejího dna dosáhnete a tím "Tenements (of the Anointed Flesh)" pochopíte. Jestli jste ochotni skočit už se musíte rozhodnout sami…

Tracklist:
01. The Sleeper - 01:14
02. Unveiled - 07:04
03. Unbound - 06:38
04. Sigils and Portents - 05:01
05. The Flesh Spiral - 06:58
06. The Dark Red Other - 03:35
07. The Changer - 09:26
08. Disintegration - 09:57
09. Ordained - 07:55
10. Awakenings - 02:38

Hodnocení: 9/10


Death: luxusní reedice "Human" je venku

30. june 2011 at 0:20 | Monsterfuck |  Music News
Série luxusních reedic klasických desek legendárních Death, vydávaných na připomenutí 10. výročí smrti Chucka Schuldinera, pokračuje po "The Sound of Perserverance" novou edicí nahrávky "Human" z roku 1991. Reedice vyšla 21. června v Severní Americe a 27. června ve zbytku světa u Relapse Records jako dvou- a tří-diskový deluxe digipack. První CD obsahuje původní nahrávku v remasterované verzi, včetně bonusové předělávky Kiss "God of Thunder" (původně se objevila pouze na japonské verzi alba); na dalších dvou fanoušci najdou celkem 40 stop archivních a raritních záznamů.

V prvním týdnu vydání se reedice "Human" prodalo v Severní Americe 1 200 kopií. Počítano od roku 1991, kdy "Human" původně vyšlo, bylo na severoamerickém kontinentu zakoupeno už 95 000 kusů alba.

Kompletní tracklist znovuvydání "Human" je následující:

Disc I:
01. Flattening of Emotions
02. Suicide Machine
03. Together as One
04. Secret Face
05. Lack of Comprehension
06. See Through Dreams
07. Cosmic Sea
08. Vacant Planets
09. God of Thunder [bonus; Kiss cover]

Disc II:
01. Flattening of Emotions [basic instrumental studio tracks]
02. Suicide Machine
[basic instrumental studio tracks]
03. Together as One
[basic instrumental studio tracks]
04. Secret Face
[basic instrumental studio tracks]
05. Secret Face - Part 2
[basic instrumental studio tracks]
06. Lack of Comprehension
[basic instrumental studio tracks]
07. "Felt Good" [úryvek ze studia]
08. See Through Dreams
[basic instrumental studio tracks]
09. See Through Dreams - Part 2
[basic instrumental studio tracks]
10. Vacant Planets
[basic instrumental studio tracks]
11. Cosmic Sea
[basic instrumental studio tracks]
12. Cosmic Sea - Part 2
[basic instrumental studio tracks]
13. God of Thunder
[basic instrumental studio tracks]
14. Flattening of Emotions [dema "Human"]
15. Lack of Comprehension
[dema "Human"]
16. Suicide Machine
[dema "Human"]
17. Together as One
[dema "Human"]
18. See Through Dreams
[dema "Human"]
19. Secret Face [instrumental -
dema "Human"]
20. Vacant Planets
[instrumental - dema "Human"]

Disc III:
01. See Through Dreams [s Paulem Masvidalem a Seanem Reinertem - zkouška z ledna 1991]
02. See Through Dreams [jiný záznam]
[s Paulem Masvidalem a Seanem Reinertem - zkouška z ledna 1991]
03. Secret Face [bez Paula Masvidala - 1/2 skladby - zkouška z ledna 1991]
04. Secret Face
[jiný záznam] [bez Paula Masvidala - zkouška z ledna 1991]
05. Secret Face [riffy - zkouška z ledna 1991]
06. Flattening of Emotions
[riffy - zkouška z ledna 1991]
07. Lack of Comprehension
[riffy - zkouška z ledna 1991]
08. Lack of Comprehension
[jiný záznam] [riffy - zkouška z ledna 1991]
09. Cosmic Sea [riffy + automatický bubeník - zkouška z ledna 1991]
10. See Through Dreams [zkouška ze srpna 1990]
11. Suicide Machine
[zkouška ze srpna 1990]
12. Together as One
[zkouška ze srpna 1990]
13. Suicide Machine [drum & bass tracks]
14. Together as One
[drum & bass tracks]
15. Secret Face
[drum & bass tracks]
16. Lack of Comprehension
[drum & bass tracks]
17. Vacant Planets
[drum & bass tracks]
18. Flattening of Emotions
[drum & bass tracks]
19. See Through Dreams
[drum & bass tracks]
20. Cosmic Sea
[drum & bass tracks]

Human


Nové songy Dream Theater a ICS Vortexe

29. june 2011 at 21:58 | Monsterfuck |  Music News
Progresivní legenda Dream Theater zveřejnila první skladbu z očekávané nové desky "A Dramatic Turn of Events", která bude prvním albem skupiny bez zakládajícího bubeníka Mikea Portnoye. Song s názvem "On the Backs of Angels" si můžete poslechnout zde, na YouTube (video nelze vkládat na jiné stránky).

"A Dramatic Turn of Events", první nahrávka s novým bubeníkem Mikem Manginim, vyjde pod hlavičkou Roadrunner Records 13. září. Její tracklist a artwork si můžete prohlédnout o kousek níže.

01. On the Backs of Angels
02. Build Me Up, Break Me Down
03. Lost Not Forgotten
04. This Is the Life
05. The Shaman's Trance
06. Outcry
07. Far from Heaven
08. Breaking All Illusions
09. Beneath the Surface

A Dramatic Turn of Events

Dalším dozajista očekávaným počinem následujících měsíců je bezesporu i první sólová deska znamého norského hudebníka ICS Vortexe (nebo také Simena Hestnæse, chcete-li), známého například z Borknagar, Arcturus nebo donedávna i Dimmu Borgir. Album vyjde pod názvem "Storm Seeker" 22. srpna v Evropě a o den později v Severní Americe - v obou oblastech v nákladu Century Media Records. K dispozici bude digipack, vinyl a download. První ukázku, písničku "The Blackmobile", si můžete poslechnout na konci novinky.

Kromě Vortexe, který "Storm Seeker" samozřejmě nazpíval a nahrál na něj baskytarové party, se na albu podíleli ještě Terje "Cyrus" Andersen (Susperia, Sarke, Dimmu Borgir) jako kytarista a Asgeir Mickelson (Spiral Architect, Sarke, ex-Borknagar) jako bubeník. Oba s Vortexem budou vystupovat i živě; samotný Vortex však na koncertech bude pouze zpívat, baskytary se ujme Steinar Gundersen (Spiral Architect, Sarke, Satyricon).


Marduk - Iron Dawn

29. june 2011 at 15:04 | Monsterfuck |  Recenze
Iron Dawn
Jsou tomu již dva roky, co se švédská black metalová vichřice Marduk přihlásila s poslední dlouhohrající deskou "Wormwood". Už bylo tedy docela načase začít se ptát, co bude dál? Odpovědí skupiny je aktuálně vydané minialbum "Iron Dawn". A že je v tomto případě označení minialbum opravdu na místě, jelikož EP nabízí tři skladby s celkovou hrací dobou pouhopouhých třinácti a půl minuty. Dobrou zprávou však je, že oněch třináct minut je našlapaných od první vteřiny do poslední.

Posledních pár let jsem docela často slýchával na hlavy Marduk kritiku, že v novém tisíciletí citelně zpomalují, že s výjimkou brutální bestie "Plague Angel" - jež byla bržděna pouze valivou "Seven Angels, Seven Trumpets", majestátním opusem "Perish in Flames" a mrazivým intermezzem "Deathmarch" - je na každé desce více pomalých a střednětempých skladeb, než by bylo zdrávo. Poslední nahrávka "Wormwood" byla navíc přijata řekněme rozporuplně z toho důvodu, že až příliš nápadně připomínala Funeral Mist, jednočlenný projekt zpěváka Mortuuse, v němž působí pod jménem Arioch (upozorňuji, že mě osobně pomalejší songy vůbec nevadily a podobnost s Funeral Mist mi taky zrovna nijak extrémně neležela v žaludku). Kde jsou ti staří Marduk, jejichž alba vždy drtila vše okolo?, ptali se mnozí…

…tihle mnozí by ihned měli zavřít svá ústa a okamžitě si poslechnout "Iron Dawn". První dvě skladby na EP - "Warschau 2: Headhunter Halfmoon" a "Wacht am Rhein: Drumbeats of Death" - jsou totiž opět nekompromisní smrtící projektily bez slitování, zběsilá kulometná palba bez milosti, která člověka zničí a zabije. Dovolím si tvrdit, že minimálně "Warschau 2: Headhunter Halfmoon" by se s klidem uchytila i na kultovním vyhlazováku "Panzer Division Marduk", což je, jak mi znalci jistě dají za pravdu, jedna z nejrychlejších black metalových nahrávek vůbec (ne nadarmo se mu občas přezdívá "Reign in Blood" black metalu). Obě písně nabízí přesně to, na co jsme byli vždy od vypalovaček Marduk zvyklí - drtivou rychlost, v níž se však nerezignuje na zajímavé nápady, a vysokou kvalitu. Zatímco "Warschau 2: Headhunter Halfmoon" je šílený nátěr od začátku do konce, v druhé "Wacht am Rhein: Drumbeats of Death" se najde místo i na pár několikavteřinových zpomalení. To je ale jen nádech před další palbou, výměna zásobníku v kulometu před další salvou zničujících riffů a úderů bicích do vašich uší.

Marduk

Zatím tu stále mluvím o prvních dvou písničkách. Neznamená to snad, že ta třetí stojí za velké kulové? Ani v nejmenším! Jen vyznívá trochu jinak. "Prochorovka: Blood and Sunflowers" je totiž pomalý kousek, který řeže až na kost, jen jinými prostředky. Vždy jsem tvrdil, že Marduk jsou sakra silní i v pomalejším tempu a "Prochorovka: Blood and Sunflowers" mě tenhle názor rozhodně nenutí měnit, spíš mi jej ještě potvrzuje. Táhlé riffy přímo smrdící krví a Mortuus, který svým jedovatým hlasem cedí skrze zuby obrazy z bojiště největší tankové bitvy historie, dokonávají dílo zkáza. Extrémně silný kus!

Po dvou morbidních a protinábožensky zaměřených deskách přichází s "Iron Dawn" opět návrat k válečné tématice. A že je to materiál plně hodný jména Marduk! Jsem až překvapen, jak moc je to dobré - a to říkám jako někdo, kdo nad Marduk nikdy nezlomil hůl. I když podobné kraťasy hodnotím nerad, u "Iron Dawn" udělám výjimku už jen z toho důvodu, že je to tak dobré, že si vyjádření kvality vysokým číslem EP zaslouží.

Tracklist:
01. Warschau 2: Headhunter Halfmoon - 04:09
02. Wacht am Rhein: Drumbeats of Death - 04:26
03. Prochorovka: Blood and Sunflowers - 04:55

Hodnocení: 8/10


Aborym přecházejí k Agonia Records

29. june 2011 at 12:33 | Monsterfuck |  Music News
Italští industrial black metaloví šílenci Aborym se loučí s renomovaným francouzským labelem Season of Mist a podepisují smlouvu s polskými Agonia Records, pod jejichž křídly mimo jiné sídlí i české skupiny Inferno a Root. Agonia Records vydají Aborym v příštím roce šesté dlouhohrající album, na němž skupina právě pracuje.

"Znám ten label moc dobře. Rozhodli jsme podepsat s Agonia Records, jelikož potřebujeme mnohem pečlivější a preciznější podporu a dohled, čili něco, co je opravdu těžké mít, když jste součástí velké firmy se stovkou dalších kapel. Ve vzduchu je krize, v hudebním průmyslu obzvláště, což je důvod, proč vsázíme především na kvalitu. To, co vydáme v roce 2012, bude velice neobyčejné album a bude potřebovat velkou pozornost ze strany naší firmy, velkou pozornost, a to ne jen z ekonomického hlediska. Vybrali jsme si Agonii, protože jsou schopni nám poskytnout co hledáme, abychom mohli dosáhnout něčeho velice, velice významného, něčeho neočekávatelného. Je to největší smlouva v kariéře Aborym. Máme velmi vysoký rozpočet, máme sebejistotu a od Agonie i spoustu energie a prostředků. S takovými předpoklady bychom měli a musíme stvořit velké věci," říká o podpisu smlouvy vůdčí osobnost Aborym, zpěvák a baskytarista Fabban, a pokračuje o povaze nové desky a o dalších plánech na rok 2012, který bude zároveň 20. výročím existence kapely: "20 let Aborym oslavíme sérií překvapení pro naše příznivce. Album, na němž právě pracujeme, bude extrémně udivující, takové, že si to nikdo ani vzdáleně nedokáže představit. Tohle sice byl vždycky přístup Aborym, ale tentokrát jsme zašli opravdu daleko. Novinka bude také naším dárkem fanouškům: náš dík za 20 let podpory a vášně pro naši hudbu."

Slyšet se nechal i kytarista Hell:IO:Kabbalus: "Je skvělé opět spolupracovat s Agonia Records [Kabbalova druhá skupina Malfeitor taktéž vydává pod touto polskou firmou - pozn. autora]. Právě se seznamujeme s materiálem, který Fabban napsal pro novou desku. Pokud si myslíte, že 'Psychogrotesque' bylo šílené, novinka omrdá vaše smysly zezadu!"

Předchozí nahrávka Aborym, "Psychogrotesque", vyšla 8. listopadu 2010 v nákladu Season of Mist jak digipack CD a 2LP. Kromě samotné skupiny se na ní podílelo celkem osm hostů (např. členové Ephel Duath nebo Hour of Penance).


Aborym

Seven se upsali Nuclear Blast

28. june 2011 at 21:38 | Monsterfuck |  Music News
Jihočeská progressive/heavy metalová formace Seven právě podepsala smlouvu s německým vydavatelským obrem Nuclear Blast! Ten vydá šestou řadovou desku Seven, jejíž název zní "Freedom Call", už 2. září letošního roku. Produkce alba se ujal Victor Smolski, kytarista legendárních Rage, který si na nahrávce rovněž zahostoval a dokonce se podílel i na textech. "Freedom Call" vyjde s následujícím tracklistem:

01. Freedom Call
02. Brain Eater
03. Get It
04. The Road
05. So Scarred
06. Suicide Fall
07. Abandoned
08. Wild in the Night
09. The Joker
10. You Steal My Breath
11. To Hell
12. War Within
13. Autumn in the Rose Garden [bonus track]
14. No Surrender [bonus track]

Zde se můžete podívat na krátký studio report:


Klipy od Mastodon a Amon Amarth

28. june 2011 at 21:29 | Monsterfuck |  Music News
Američané Mastodon vypustili videoklip k písničce s názvem "Deathbound", což je doposud neuveřejněný song, který byl natočen v průběhu nahrávání poslední desky "Crack the Skye" z roku 2009. Na klip se můžete podívat o kousek níže.

Mastodon se v současné době chystají na vydání zbrusu nového studiového alba "The Hunter". Objevit by se mělo někdy na podzim, s největší pravděpodobností v průběhu října. Obsahovat bude mimo jiné písničky jako "All the Heavy Lifting", "Blasteroids", "Curl of the Burl", "Dry Bone Valley", "Stargasm" nebo "The Octopus Has No Friends".


Další skupinou, která se připomíná s novým klipem, jsou švédští vikingové Amon Amarth. Na koncertě 6. května ve Filadelfii v USA pořídili obrazový materiál, jenž se stal podkladem pro song "Destroyer of the Universe" z posledního alba "Surtur Rising". To vyšlo 23. března letošního roku.

"Chtěli jsme jednoduše zachytit energii a atmosféru koncertu, proto jsme se rozhodli pro koncertní video," vysvětluje použití živých záběrů kytarista Olavi Mikkonen.


A pokud byste toho pohyblivého materiálu ještě pořád neměli dost, můžete si dát jako dezert krátkou upoutávku na chystaný videoklip "We Drink Your Blood" od Němců Powerwolf. Song se objeví na albu "Blood of the Saints", které vyjde 29. července.


Arch Enemy - Khaos Legions

28. june 2011 at 13:59 | Seda |  Recenze
AE
Arch Enemy se po dlouhé době vydávání všeho možného, jen ne nového materiálu, opět vrátili k tomu, co je nejdůležitější - a to ke studiové desce. Posledně se kapela prezentovala se znovunahranými songy v "The Root of All Evil", které podle mě dopadly docela dobře. Ač se znovu nahrávání spoustu lidem nelíbílo, myslím, že to byl docela povedený krok. Přiblížila se starší tvorba nové generaci, která s tím nemusela přijít do styku. Dále pak do světa vydali DVD se záběry z koncertů. To jsem bohužel neviděl, takže sloužit nemohu. Nic tedy, co by musela přímo kapela tvořit sama (že by nebyly nápady?). Dočkali jsme se až teď, a čekání to bylo zbytečné. Proč? Dozvíte se níže.

První, co mě ihned překvapilo, je počet songů a délka alba. Je to strašně dlouhé! Dohromady to má 14 písní (+ bonusy) a vydá skoro na hodinu, konkrétně 54 minut. To je opravdu moc. Můj odhad je, že po dlouhém čekání nám asi musí naservírovat dvakrát více, než by bohatě stačilo. Délka samozřejmě zabíjí i hudbu samotnou, po čase se prostě začne nudit každý. Tedy kromě těch, co mají plakáty Arch Enemy všude po bytě a nad fotkou Angely provádí... no víte co. Producenti zde prostě přepískli, v klidu bych dokázal vyškrtat spoustu zbytečností a "Khaos Legions" by na tom bylo mnohem lépe. Takhle je to všechno moc zdlouhavé a poslouchat pořád to samé dokola? Koho by to bavilo... Arch Enemy přehrávají staré jistoty a vydali něco, co si poslechnete a málokdy to otevřete znovu. Spoustu věcí jste prostě mnohokrát slyšeli, a ne jen z historie Arch Enemy; s tím, kolik hudby dneska vychází a jak snadno se dá sehnat, je to zkrátka omleté furt to stejné dokola. Vyzdvihnout musím však výkon Angely Gossow, její vokály jsou prostě radost poslouchat. Přijde mi ještě brutálnější než dříve. A to je dobře. Z ženského pole, které se tomuto zpěvu věnuje, patří stále ke špičce. A trumfne i několik mužských zpěváků. Písně jednotlivě se hodnotit nedají, mění se to jen sporadicky.


"Khaos Legions" představuje to samé, co každý už několikrát slyšel. Já se u toho docela dost nudím, už po pátém songu mám tendenci vypínat a pouštět něco, co se dá poslouchat celé. Tato deska se podlě mě vůbec nevyvedla, protože není nijak originální a nijak dokonalá. Je to prostě práce, nic navíc. Lépe se snad "Khaos Legions" nazvat nedá. Bohužel začínám mít pocit, že se toto stává většině kapelám, že radši než to, aby připravili opravdu pořádný materiál a vydávali desky jen málokdy, tak každý radši bude vydávát furt to stejné každé dva roky. Peníze...

Tracklist:
01. Khaos Overture - 01:31
02. Yesterday Is Dead and Gone - 04:21
03. Bloodstained Cross - 04:48
04. Under Black Flags We March - 04:40
05. No Gods, No Masters - 04:14
06. City of the Dead - 04:32
07. Through the Eyes of a Raven - 05:09
08. Cruelty Without Beauty - 04:59
09. We Are a Godless Entity - 01:33
10. Cult of Chaos - 05:10
11. Thorns in My Flesh - 04:54
12. Turn to Dust - 0:39
13. Vengeance Is Mine - 04:10
14. Secrets - 04:15
15. The Zoo [bonus track] - 04:41
16. Snow Bound [bonus track] - 01:40

Hodnocení: 6/10


Zbytek redakce hodnotí:
Novinka Arch Enemy není vůbec špatná muzika, to ne, a nekritiční fanoušci z ní budou jistě u vytržení, přesto má "Khaos Legions" několik mušek, které mi vcelku vadí. Jednak mi přijde, že se kapela začíná docela opakovat. Tím nemám na mysli, že by "Khaos Legions" nepřinášelo nic nového do diskografie Arch Enemy - což doopravdy nepřináší, ale čert to vem, to by ještě nebyl tak hrdelní zločin -, spíše mi vadí, že se zde vyskytují motivy, jež opravdu silně evokují některé starší skladby. A to jsem člověk, který Arch Enemy určitě nemá naposlouchané skrz naskrz! Druhá věc - album je na můj vkus možná až moc dlouhé, díky čemuž mu v druhé polovině docela dochází dech. Rozhodně bych se nebál vyhodit klidně i celé dva songy a srazit hrací dobu o deset minut na rovnou třičtvrtěhodinku (v základní verzi). Podle mého názoru by to nebylo tak úplně na škodu. Pokud ale pominu tyto záležitosti, zbyde mi nahrávka, která je jistě kvalitní. Ano, svým způsobem čisté řemeslo, ale pořád dobré. Pokud vám k hudební extázi stačí další kytarové hrátky bratrů Amottových (riffy a melodie tihle chlápci sypou z rukávu, to se jim musí nechat) a growling Angely Gossow, budete jistě spokojeni. Za mě úplně normální sedmička.
Monsterfuck - 7/10

Arch Enemy mám osobně zaškatulkované v krabičce "srdcová záležitost" a po vynikajících posledních albech jsem byl na "Khaos Legions" velice zvědav. Po řádném naposlouchání musím říci, že se v žádném případě nejedná o špatnou desku, ale na druhou stranu ničím nepřekvapí a Angela se svým ansámblem si jedou víceméně pořád to svoje. To znamená hlavně hutný kytarový zvuk a ultraenergická živá vystoupení, o čemž jsme se mohli přesvědčit začátkem měsíce v Plzni. Za vrchol desky považuji vály "No Gods, No Masters" a "Bloodstained Cross", které živě zní dokonce ještě lépe. Zbytek materiálu je také slušně poslouchatelný, ale chybí mi nějaká vyložená pecka, která by nahrávce dominovala, jako tomu bylo naposledy u "I Will Live Again" z "Rise of the Tyrant". Říkám to také proto, že když si člověk sjede "Khaos Legions" jen zevrubně a nevěnuje mu větší pozornost, pluje celé v jednom tempu a jednotlivé skladby se od sebe těžko dají rozeznat. To je trochu škoda, proto tohle album řadím mezi lehčí nadprůměr a těším se, s čím přijdou naši nepřátelé příště.
nK_! - 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6.7/10

Několik střípků o připravované desce Moonspell

27. june 2011 at 21:48 | Monsterfuck |  Music News
Fernando Ribeiro, zpěvák vlkodlaků Moonspell, napsal vcelku rozsáhlou zprávu o přípravách jubilejní desáté (počítáme-li i "Under Satanæ") dlouhohrající nahrávky v historii této portugalské veličiny. Výtah toho nejzajímavějšího je následující:

Většinový díl produkce si vezme na svá bedra samotná kapela, ale ku pomoci jsou jí další dva producenti. Prvním z nich je podle očekávání Tue Madsen, s nímž Moonspell spolupracovali už na předchozích dvou počinech - desce "Night Eternal" (2008) a kolekci znovu nahraných songů z ranných dob "Under Satanæ" (2007). Druhým je mladý producent Benny Richter, známý například díky práci na albech Caliban.

Samotné nahrávání novinky Moonspell již pomalu započalo - hotova je většina bicích (stopy byly zaznamenány ve studiu Antfarm Tue Madsena v Dánsku). Zbytek bicích bude donahrán v Berlíně v Německu. Záznam všech ostatních nástrojů bude pořízen v Portugalsku v Inferno Studios, jejichž majiteli jsou samotní Moonspell. Mix proběhne v září opět u Tue Madsena v Dánsku.

Fernando Riberio dále řekl, že iniciály desky budou "A.N.", celý název však neprozradil. Za to se ale nechal slyšet, že album bude rozděleno do dvou částí - "A.N." a "O.W.". Konečného výsledku bychom se měli dočkat někdy v první třetině roku 2012.

Živě si můžete Moonspell odchytit v ČR už za necelý měsíc - skupina bude svým hodinovým setem uzavírat program prvního dne festivalu Masters of Rock ve Vizovicích.

Moonspell

Dlouho očekávaná novinka Anthrax vyjde v září

27. june 2011 at 21:17 | Monsterfuck |  Music News
První deska thrash metalových veteránů Anthrax po osmi letech, dlouho slibovaná a dlouho odkládaná "Worship Music", vyjde s konečnou platností 13. září letošního roku. V současné době už probíhá závěrečný mastering alba - alespoň tak to prozradil kytarista Scott Ian na svém osobním Twitteru. "Poslední krok!!! Za minulý rok jsme na tom makali opravdu tvrdě a slyšet to hototvý je masakr!" říká dále.

První ukázku z "Worship Music", song "Fight 'Em 'Til You Can't" si můžete zdarma stáhnout na této adrese.

"Worship Music" bude obsahovat celkově jedenáct kousků. Zároveň půjde o první dlouhohrající počin s původním zpěvákem Joeym Belladonnou po 21 letech od nahrávky "Persistence of Time".

Anthrax

Endstille - Infektion 1813

26. june 2011 at 22:46 | Monsterfuck |  Recenze
Infektion 1813
Spousta lidí tvrdí, že Endstille dosáhli svého vrcholu s albem "Navigator" a následující nahrávky už jsou jen jeho kopírky, jejichž kvalita se povážlivě snižuje. S tím by se mohlo i nemuselo souhlasit. Kvalita jednotlivých alb je samozřejmě čistě o subjektivním pocitu (a ne vždy o tom rozhoduje rozhoduje pouze samotný materiál - když uslyšíte sebelepší album ve špatné náladě, klidně si na něj můžete vypěstovat zdánlivě bezpředmětnou averzi), tudíž tuto otázku ještě na chvíli odložíme. Co se však týče hudebního progresu, s tím bych do jisté míry i souhlasil, neboť Endstille svou tvorbu opravdu zrovna moc neposunují a není moc velký problém si písničky z jednotlivých fošen mezi sebou zaměnit, jen bych to poopravil, že to neplatí až od "Navigator" (ten byl pro kapelu přelomový spíše v tom, že se díky němu Endstille dostali do dostali opravdu do širokého povědomí black metalové scény), ale v podstatě už od počátků skupiny. To vše do puntíku platí i o čerstvé novince "Infektion 1813", a to i přes citlivou změnu na postu frontmana, kde Iblise nahradil Zingultus.

Teď už ovšem záleží na samotném posluchači, jak se k tomu postaví. Pokud vám nevadí fakt, že nedostanete nic nového, že "Infektion 1813" ničím velkým nepřekvapí a že dostanete na poměry Endstille standardně dobré album (za předpokladu, že znáte starší věci), pak směle do toho, "Infektion 1813" se vám bude líbit stejně jako předcházející desky. Pokud se vám ale produkce Endstille začala pomalu zajídat už na předcházejícím "Verführer", asi uděláte lépe, když se poškrábete na bradě a půjdete se poohlídnout po ničem jiném. Poslechem nic nezkazíte, ale na druhou stranu, pokud rádi zkoušíte něco nového, asi by bylo zbytečné věnovat se placce, o které už předem tak nějak víte, jak bude znít.

To bychom za sebou měli tu část recenze, která patřila zasvěcencům do tvorby Endstille. Teď se však pojďme věnovat tobě, milý čtenáři, který s těmito germánskými rarachy doposud nemáš zkušeností. Zdali se ti Endstille budou líbit záleží převážně na tom, jestli (a jak moc) ti šmakuje black metalová pečínka. Ano, Endstille jsou černý kov jak poleno, navíc s válečnou tématikou, avšak netřeba se obávat nějaké garáže. Pravda, takové nechutnosti jako klávesy v jejich muzice nemají místo, všechno řežou v základní sestavě tří nástrojů a zpěvu, ale nebojí se melodií, což se v konečném důsledku ukazuje jako jedna ze zásadních věcí. Zvuk je navíc konkrétně na "Infektion 1813" navíc dynamický a čistý jako průstřel hlavy. Na první pohled se sice kapela tváří maximálně nekompromisně a ortodoxně, čemuž napovídají nejen fotky, ale i zcela záměrný výběr těch zběsilejších songů pro klipy, nic však není až tak moc žhavé. Nechci tím říct, že by si Endstille hráli na něco, co nejsou, to ne, je to samozřejmě klepec, jemuž vládne takřka neustávající zápřah kopákové artilerie, ale v podstatě v každé skladbě se ukáží i ony zmiňované melodie a záchytné body pro posluchače (rozuměj pasáže, které není problém si zapamatovat). Právě díky tomu jsou dle mého skromného názoru Endstille vhodnou krmí i pro neortodoxního posluchače black metal.


Ohledně těch melodií, nejpatrnější je to jednoznačně ve skvělé závěrečné desetiminutovce "Endstille (Völkerschlächter)", která plyne v neměnném středním tempu po celou svou délku. Já osobně mám podobné monotónní záležitosti s dlouhou stopáží (a že deset minut ještě není tak přehnaných) v oblibě, takže asi nebude překvapení, že mi právě tato kompozice na závěr "Infektion 1813" přijde jako výtečné vyvrcholení, které předchozím 35 minutám nasazuje korunu. To však samozřejmě neznamená, že by v písních před "Endstille (Völkerschlächter)" nebylo co poslouchat. Nedá se ale podle mě vyzdvihnout jedna konkrétní píseň. Všechny jedou více či méně v jednom stylu, aniž by mezi sebou splývaly v jednu nic neříkající kouli.

Jedinou, ale za to podstatnou vadou na kráse "Infektion 1813" tak zůstává v prvních odstavcích zmiňovaný fakt, že rozdíl mezi jednotlivými alby Endstille je patrný hlavně ve zvuku a v produkci ("Infektion 1813" má jednoznačně nejčistší zvuk), nikoliv však ve stylu komponování. Jak nám ale velí jedno provařené pořekadlo, všechno stinné má i svou světlou stránku. Z určitého úhlu pohledu by se to dalo brát jako pozitivum, že se Endstille drží toho svého a člověk si tak může být jistý tím, co dostane, a také tím, že to dostane v odpovídající kvalitě a provedení. Suma sumárum, "Infektion 1813" rozhodně není špatnou věcí. Mně se líbí, baví mě. Je to dobrá muzika, která na nějaký čas člověka určitě zaměstná. Navíc, i když se to tak může z dálky zdát, Endstille se na "Infektion 1813" nepředstavují jako kapela určená jen ortodoxním šílencům, ale jako formace, jež může bez problému chutnat i lidem, kteří si daný žánr pouštějí spíše rekreačně. A ano, je to především díky onomu čistšímu zvuku. Jiné skupiny by to mohlo položit (a že už takové případy nastaly), Endstille to však nijak neuškodilo.

V konečném součtu všech pro a proti uděluji "Infektion 1813" silnou sedmičku a na úplný závěr se loučím zopakováním toho, že jde z mého pohledu o dobrou věc.

Endstille

Tracklist:
01. Anomie - 03:38
02. Trenchgoat - 04:04
03. Bloody H (The Hurt-Gene) - 03:42
04. The Deepest Place on Earth - 05:35
05. When Kathaaria Falls - 04:00
06. Satanarchie - 03:56
07. World Aflame - 04:50
08. Wrecked - 05:39
09. Endstille (Völkerschlächter) - 10:43

Hodnocení: 7/10


Sicmaggot hitparáda: dvacátéšesté kolo

26. june 2011 at 16:49 | Monsterfuck |  Hitparáda
Hitparada
Náš již zaběhnuvší nedělní kolorit v podobě hitparádové kratochvíle nás samozřejmě nemine ani tentokrát. Však jen považte - co by to bylo za neděli bez jedné takové hitparády? To by snad ani nebyla pořádná neděle, jen taková její nepovedená napodobenina.

Asi nikdo z vás nespadne ze židle překvapením, když prozradím, že v minulém týdnu si další vítězství na konto připsali opět DevilDriver se svým videem "Clouds Over California". Na druhém místě se umístili Master's Hammer, k čemuž jim dopomohl klip "Géniové". Na následujících pozicích už se nám však pořadí věru promíchalo. Obě papírově silné novinky - "Silver Bride" od Amorphis a "More Than Meets the Eye" od Testament - své předpoklady naplnily i v praxi a obě postupují do dalšího kola. Dobře pro ně, škoda pro vypadnuvší Dio a Oceano. Zvláště Ronnieho to může mrzet, jelikož měl jen krůček na Síně slávy. Skončit o jedno místo lepší, už by tam byl.

Teď samozřejmě nastává čas na zodpovězení otázky, které dva klipy vstoupí do hitparády tento týden. Trochou pohanské nálady přispějí přispějí Holanďané Heidevolk a trochou brutálnější nálady zase Noctem z horkého Španělska.

Výsledky dvacátéhopátého kola:
---postupující---
1. místo: DevilDriver - Clouds Over California (16 hlasů - 30%)
2. místo: Master's Hammer - Géniové (10 hlasů - 18%)
3. místo: Testament - More Than Meets the Eye (9 hlasů - 17%)
4. místo: Amorphis - Silver Bride (8 hlasů - 15%)
---nepostupující---
5. místo: Dio - Holy Diver (6 hlasů - 11%)
6. místo: Oceano - District of Misery (5 hlasů - 9%)

Klipy a hlasovací anketu pro aktuální kolo naleznete po rozkliknutí na celý článek!

Dominator zpět u Dark Funeral

25. june 2011 at 23:06 | Monsterfuck |  Music News
Dominator
Jistě si vzpomenete na to, jak se v loňském roce rozsypala sestava švédským black metalistům Dark Funeral. Těsně po sobě je opustily tři pětiny sestavy - zpěvák Emperor Magus Caligula, baskytarista B-Force a bubeník Dominator. Jenže jeden ze ztracených synů, poslední jmenovaný Dominator, se teď do řad Dark Funeral navrací. "Po krátké přestávce, kdy jsem se soustředil na jiné věci ve svém životě, mohu s radostí oznámit svůj návrat do Dark Funeral. Pauza mě naplnila inspirací a nutkáním opět usednout za bicí a ničit. Je mi ctí hrát opět se svými bratry. Nechť Dark Funeral povstanou a znovu vládnou," komentoval své znovupřijetí samotný Dominator.

Nadšení sdílejí i oba osiřelí kytaristé Lord Ahriman a Chaq Mol. "Je to absolutně zabijacké pracovat zase s Dominatorem. Není to jen skvělý bubeník, ale i výborný přítel. Jsem opravdu rád, že je zpět v kapele. Vítej zpátky, brácho! Společně zapálíme svět a dobudeme vesmír!" tvrdí první jmenovaný. Chaq Mol dodává: "Konečně je ztracený bratr zpátky ze své procházky, a hledání nového bubeníka je tak u konce. Znovu máme tu čest hrát s nejlepším bubeníkem všech dob!"

Náhradníci na posty baskytary a zpěvu ještě nejsou známi.

Poslední album Dark Funeral, "Angelus Exuro Pro Eternus", vyšlo 18. listopadu 2009 u Regain Records jako klasický jewelcase a jako limitovaná edice s bonusovým DVD s videoklipem "My Funeral" a kompletním vystoupením na festivalu Peace & Love ve Švédsku. Klip "My Funeral" se objevil i na brazilské edici desky.

Atari Teenage Riot - Is This Hyperreal?

24. june 2011 at 23:28 | Monsterfuck |  Recenze
Is This Hyperreal
Ačkoliv jsme především stránka o metalu, proč být za každou cenu ortodoxní a neudělat si sem tam nějaký totálně mimo žánrový výlet? A tím nemyslím nemetalový projekt metalové hudebníka, nýbrž úplně něco jiného. A proč ne zrovna Němce Atari Teenage Riot, čili, v překladu pro nezasvěcené, výlet na pole čistého "tuc-tuc"?

Atari Teenage Riot jsou na elektronické scéně bezesporu pojem a patří mezi průkopníky tvrdé elektroniky. S jejich jménem se pojí základy subžánru digital hardcore, ale mají rovněž výrazný pojem na vývoji celého techna. Jejich tři desky z 90. let patří zaslouženě mezi pilíře svého stylu. Začátkem nového tisíciletí se však skupina po rozkladu sestavy stahuje do ústraní, kde pomalu končí svou činnost… což trvalo až do roku 2010, kdy Atari Teenage Riot začali opět koncertovat. A teď, v polovině roku 2011, stvrzují svůj návrat čtvrtou dlouhohrající deskou "Is This Hyperreal?", jíž se teď trochu mrkneme na zubní protézu…

Na začátek se vám musím přiznat, že na elektronickou muziku nejsem žádný velký odborník, takže neočekávejte nějaké extrémně profesionální rozbory (i když samozřejmě mám pár svých oblíbenců, ale ty by se přece jenom dali spočítat na prstech jedné ruky). "Is This Hyperreal?" je vlastně první deska svého druhu, na níž píšu recenzi, tudíž je to vlastně takové odpanění (smích). Ale což, všechno je jednou poprvé. Ale proč o tom mluvím… kdyby sem čistě náhodou zavítal nějaký expert na daný žánr, nechť mě kamenuje pouze s citem:-)

S nadsázkou bychom mohli říct, že Atari Teenage Riot produkují peklo hnané přes počítač, ačkoliv se mi zdá, že novinka není takový bordel (v tom dobrém slova smyslu) jako starší počiny. To ovšem neznamená, že některé pecky na "Is This Hyperreal?" nejsou brutální buchary - jmenuje například hned první "Activate!" nebo "Re-Arrange Your Synapses". Chvílemi je to větší zlo než kdejaká metalová řezačka. Ale jak říkám, na starých albech to bylo dle mého skromného názoru ještě o něco znatelnější, nové vály však trumfují především propracovanější strukturou. Jakoby Atari Teenage Riot o své hudbě více přemýšleli. Do některých písniček dokonce pronikly znatelné vlivy klidnějšího ambientu, viz titulní "Is This Hyperreal?". Netvrdím však, že by se z muziky Atari Teenage Riot vytratil onen typický anarcho-punk duch, jímž dýchaly devadesátkové počiny. Minimálně alespoň v textech kapela neuhnula z kdysi nastolené cesty a chrlí kolem sebe kritiku společnosti na všechny strany.


Možná paradoxně se mi však ty méně "bordelové" kousky jeví jako velice povedené. Mezi vrcholy alba patří dle mého názoru hned druhá "Blood in My Eyes", kterou nebudu nijak moc pitvat vzhledem k tomu, že si jí tu někde okolo můžete pustit v živém provedení (byť, pravda, ne zrovna excelentním - studiová podoba mi sedí více). Výborná je taktéž silně "počítačová" "Digital Decay", která působí opravdu mechanicky a elektronicky, což je vzhledem k textu jedině dobře. V neposlední řadě bych také vyzdvihl rovněž "Codebreaker", která zase patří k těm tvrdším věcem. Dopředu ji táhne hlavně hutný techno spodek a brutální refrén.

Z celkového pohledu je "Is This Hyperreal?" určitě povedená věc, alespoň tedy z mého pohledu. Nakolik si stojí čistě na elektronické scéně si jakožto laik přece jenom nedovolím hodnotit, což ovšem nemění nic na faktu, že jde dle mého názoru o poslechu-hodnou záležitost. Minimálně můžu říct alespoň to, že "Is This Hyperreal?" je nahrávka, jež svým starším bratříčkům nedělá ostudu a bez sebemenšího zaváhání dokázala dostát jména Atari Teenage Riot.

Nejsem si jistý, nakolik má tato recenze vůbec význam. Přece jenom si nedělám iluze, že se po dočtení článku všichni velcí, tvrdí, drsní metalisté vrhnou na poslech Atari Teenage Riot. Můžete to tedy brát spíše jako takové ozvláštnění mezi všemi těmi undergroundovými chlívárnami a black metalovými chrastičkami. A kdyby na to přišlo, že byste chtěli menší změnu nejen ve čtení článků, ale i ve svém playlistu… kdo ví, třeba vám to bude šmakovat podobně jako mně. A když ne, alespoň budete moct zase jednou nadávat na Monsterfucka, cože vám to neporadil za chujovinu (smích).


Tracklist:
01. Activate! - 03:35
02. Blood in My Eyes - 03:46
03. Black Flags - 04:00
04. Is This Hyperreal? - 04:12
05. Codebreaker - 05:15
06. Shadow Identity - 04:11
07. Re-Arrange Your Synapses - 03:14
08. Digital Decay - 04:23
09. The Only Slight Glimmer of Hope - 03:53
10. Collapse of History - 06:57

Hodnocení: 7,5/10


Zbytek redakce hodnotí:
Když jsem poprvé přišel s Atari Teenage Riot do styku, řekl jsem si: Co to sakra je? Na druhý pokus už to znělo ale mnohem líp, a znělo to tak dobře, že jsem si sehnal i debutovou desku. Toto album bylo tak výborné, že když jsem zjistil, že ATR vydají úplnou novinku, byl jsem nadšený. A jak "Is This Hyperreal?" dopadlo? Podle očekávání - paráda. Kapela neztratila nic ze své pořádné energie a síly, která z hudby naprosto vyzařuje. Otevíračka "Activate!" vás prostě nepřinutí stát na jednom místě a nic nedělat. Mou naprosto nejoblíbenější je pátá "Codebreaker". Ale oni jsou vlastně všechny dobré. Pokud chcete naštvat sousedy, zapněte bedny a volume narvete doprava. Jakákoliv píseň od Atari Teenage Riot skvěle poslouží!
Seda - 8,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8/10

Názvy alb The Devils Wears Prada a Lacuna Coil

24. june 2011 at 22:59 | Monsterfuck |  Music News
Metalcoroví křesťané The Devil Wears Prada prozradili, že jejich čtvrté album, nástupce počinu "With Roots Above and Branches Below" z roku 2009, se bude jmenovat "Dead Throne". Většinu produkce novinky si vzal na starost Adam Dutkiewicz z Killswitch Engage, ale na produkci kláves se podílel i Joey Sturgis (předchozí alba The Devil Wears Prada) a na produkci zpěvů zase Jeremy McKinnon (A Day to Remember). "Dead Throne" vyjde v Evropě 12. září u Roadrunner Records, za oceánem se objeví o den později pod značkou Ferret Music.

The Devil Wears Prada

Rovněž Italové Lacuna Coil zveřejnili název svého nového počinu. Chystaná placka ponese jméno "Dark Adrenaline" a vyjde v letošním říjnu u Century Media Records. Stejně jako v případě předchozího "Shallow Life" skupině pomáhá producent Don Gilmore (Linkin Park, Bullet for My Valentine), jen nahrávání se ze slunné Kalifornie přesunulo do rodné (a taktéž slunné) Itálie.


Lacuna Coil

Fleshgod Apocalypse: obálka novinky

24. june 2011 at 21:23 | Monsterfuck |  Music News
Italští death metalisté Fleshgod Apocalypse vydají svůj druhý dlouhohrající opus "Agony" už 9. srpna. Po anabázi u britských Candlelight Records s debutem "Oracles" z roku 2009 bude novinka prvním počinem kapely, který vyjde u německého gigantu Nuclear Blast. Na konci článku si můžete prohlédnout artwork, jenž bude desku zdobit. Stejně jako v případě zmiňovaného "Oracles" i posledního minialba "Mafia" se o něj postaral Marco Hasmann.

Význam obálky objasňuje vyjádření Fleshgod Apocalypse: "Představuje věčný lidský boj; jsme odsouzeni čelit naší temné stránce, jež je v každém z nás. Jsme připotáni k zemi řetězy, které nelze zpřetrhat; člověk na obálce zobrazuje veškeré lidství a nekonečnou agónii s vědomím, že je takřka nemožné osvobodit sebe sama z naší temné přirozenosti. Ledaže bychom se rozhodli připustit, kdo jsme, a čelit naší zkáze, která by byla jedinou možností, jak se osvobodit a pozvnést se."


Agony

Cavus pracují na druhém albu

24. june 2011 at 17:43 | Monsterfuck |  Music News
Finská black metalová vichřice Cavus začala s přípravami své druhé dlouhohrající desky. Podle plánu by Cavus měli zahájit předprodukci po svém vystoupení na Tuska Festivalu, tj. koncem července. Novinka by pak u francouzského labelu Listenable Records měla vyjít na podzim 2012.

Řadový debut "Fester and Putrefy" se objevil 1. října loňského roku pod Listenable Records a obsahoval rovnou desítku fláků o celkové délce jedné třičtvrtě hodiny. První velké desce předcházelo pouze čtyřskladbové minialbum "Cavus".

Cavus

Metalgate Czech Death Fest: Červený Kostelec, 10.-11.6.2011

23. june 2011 at 19:55 | Monsterfuck |  Reporty
MCDFIII

Pátek:


Metalgate Czech Death Fest měli původně otevřít ostravští tekkno-grind šílenci BBYB, jenže jaksi tak trochu nedorazili, díky čemuž se ten jejich bordýlek nakonec vůbec nekonal. Alespoň že - jak se později ukázalo - to byla jediná změna v programu. Jinak totiž vše šlapalo jako hodinky. Ten Černý Petr, ona nevděčná role otevírat festival, ale tedy připadl na Insane. Jejich poslední deska "Preserve to Diverse" mě svého času velice bavila a stále ji považuji za velice vydařenou, takže fakt, že Insane hráli v podstatě jenom z ní, mi vyhovoval. O poznání méně už mi však vyhovovalo to, že mě jejich set moc nebavil. Do jisté míry to určitě bylo způsobeno právě tím prvním flekem; přece jenom uznávám, že když se na vás dívá jenom pár lidí od stolů po stranách a jedince na ploše před pódiem napočítáte na prstech jedné ruky a odezva je tudíž minimální, tak se hudebník na pódiu asi moc nepřetrhne, ale na někoho to prostě vyjít musí. A Metalgate Czech Death Fest přece jenom není žádný monstr festival, kde jsou už na zahajovací formaci tisíce lidí. V tomto případě škoda pro Insane, snad se mi někdy příště budou líbit víc.

Vystoupení druhých Minority Sound už vyznělo o poznání lépe. Tahle skupina mě přesně naopak z alba tuze nebaví, zatímco na koncertech ano. Elektronickým tuc-tuc podbarvený metálek lahodil mému sluchu i v Červeném Kostelci. A evidentně ne jen mému, jelikož skočné taneční rytmy rozpohybovaly prvních pár odvážlivců. Však ona trocha diskotéky ještě nikomu neuškodila. Tohle bylo celkem fajn.

Sic.Engine byli jednou z těch kapel, která do celkového konceptu Metalgate Czech Death Fest se svým řekněme crossoverem víc nezapadala, než zapadala. Zcela upřímně se přiznám, že je to přesně ten druh muziky, který bych si doma v životě nepustil, ani kdyby mi za to měli platit, zejména takové to dneska moderní střídání čistého vokálu a screamu mi vždycky trhá uši, ale živě to bylo naprosto v pohodě. Kde mě moc nebrala samotná hudební produkce, tam to kapela oháknutá ve společenském (i když v některých případech hodně potrhaném a kečupem potřísněném) oblečení doháněla zdravým nasazením a chutí předvést se.

Oproti tomu Six Degrees of Separation byla už docela jiná káva. Nejen co se - nebojím se říci - unikátní a originální hudební produkce týká, ale i co do pódiového vystupování. Kam až mi paměť sahá, nevzpomínám si, že bych kdy od téhle skupiny viděl špatný set. Pravda, byl jsem už svědkem i lepších, ale přece jenom se dá těžko srovnávat koncert za světla, což byl případ Metalgate Czech Death Festu, a koncert za šera či tmy. Ale i tak vám tu na místě odpřísáhnu na celou svojí sbírku Darkthrone, že to bylo sakra dobré a že Six Degrees of Separation jsou koncertní tutovka, která člověka nezklame. Všechno, co člověk na nich může mít rád, tam bylo - jeté melodie a riffy, předoucí basa, nenapodobitelný vokál… když tak o tom přemýšlím, Six Degrees of Separation je ten typ skupiny, která ani nemusí dělat velkou show, ale stačí jí, když za sebe nechá mluvit jen muziku.

Následující Dementor ze Slovenska mě vůbec nebavili. I když pro mě zdaleka nejsou neznámým pojmem, jejich studiovou tvorbu jsem nikdy nestudoval dopodrobna, mohu však prohlásit, že jejich koncert(vlastně úplně první koncert, co jsem od nich viděl… vím, že je to u takových harcovníků umění, ale to byste se divili, co všechno jsem já ještě živě neviděl:-)) mě nepřesvědčil o tom, abych s tím začal. Sorry, ale mě to vyznělo jako jednotvárná death metalová sypanice, jež mě nechala absolutně chladným. Nemůže se mi prostě líbit úplně všechno; jsou věci, které jednoduše nejsou moje krevní skupina.

Hypnos už bylo jiné maso. Jak už není Krabathoru, jsou Hypnos bezkonkurenčně jediní králové českého death metalu. Bruna na baskytaře a zpěvu a Pegasa za bicími doplnili na kytarách Igor z Root a Vlasa ze Six Degrees of Separation, což se ukázalo jako po čertech dobrá kombinace. Brunova kumpanyje sázela jeden ostrý projektil za druhým, bez milosti a slitování, a publikum ji za to odměnilo pekelně šíleným kotlem. Hypnos po své obnově na živo naprosto zabíjejí a určitě v současnosti patří k tomu nejlepšímu extrémnímu, co lze na našich pódiích vidět. Kdo je ještě neviděl, tak na při nejbližší příležitosti na ně hned mazejte. Za tohle ručím! Bomba do držky!

Hypnos - MCDF

Po Hypnos následoval první ze zahraničních headlinerů - Rotting Christ z Řecka. Budu k vám zcela upřímný - zas tolik si toho nepamatuji, jelikož jsem před začátkem jejich setu bumbal ohnivou vodu trochu víc, než je zdrávo, takže po mně nechtějte žádné velké podrobnosti. Mohu vám říct jen to, že to bylo kurevsky výborné a že jsem si zařádil jako správný dobytek. Nechyběly ani četné ukázky z poslední desky "Aealo", ani notoricky známé klasiky (taková "Athanatoi Este" je živě prostě maximální pecka, to mi nikdo nevymluví), ani řecká maska na hlavně Sakise Tolise v závěru vystoupení. Vyhrazená hodinka uběhla tak rychle, až mě opravdu mrzelo, že už je šlus. Po konci ještě rychle na improvizovanou autogramiádu a pak jsem se ráčil odebrat do příbytku, abych se trochu vyspal z té alko smršti a byl druhý den alespoň trochu použitelný (smích).

Rotting Christ - MCDF

Sobota:


Hned po ránu jsem se konečně dokopal k tomu, abych se šel podívat na mostecké Deathstar, o nichž všichni mluví s velkým nadšením. Věřte tomu nebo ne, ono to vážně bylo dobré. Na jedné straně sympaticky civilní vystupování, na straně druhé opravdu parádní, vychytaný death metal. Pravda, kotel pod pódiem se vážně nevařil, což je v 10 ráno pochopitelné, ale Deathstar si své odehráli s úsměvem a troufám si tvrdit, že všechna přítomná ranní ptáčata pobavili.

Po Deathstar jsem si dal dlouhou přestávku, vyplněnou hraním pokeru a dodržováním pitného režimu. Všechny průběžně hrající jsem sice poslouchal z dálky na půl ucha, to ano, ale vyvozovat z toho nějaké závěry by samozřejmě nebylo zrovna dobré. Pozadí jsem se uráčil zvednout až na Ingrowing, kteří mne opravdu, ale opravdu nebavili. Podobný případ jako Dementor předchozího dne - neměnné ratata beze změny a hlavně bez špetky jakékoliv zábavnosti. To vědět, hrál bych dál poker (smích).

Ingrowing - MCDF

Secret of Darkness už jsem viděl hodněkrát, ale od mého posledního setkání s nimi se opět proházela sestava a hlavně odpadly klávesy. Co se samotného výstupu týče… rozhodně to lepší než předchozí Ingrowing, hlavně díky tomu, že muzika nebyla tak jednotvárná, ale i tak žádná sláva. Asi nejdůležitější poznatek bylo to, že skupina hrála především z chystaného dlouhohrajícího debutu a že ten nový materiál zněl o poznání agresivněji, než jak tomu bylo na minialbu "…and the Dark Begins", což by nemusela být v případě Secret of Darkness špatná cesta. Uvidíme, až dorazí studiová podoba. Jinak mě ještě upřímně pobavily zuřivé děkovačky prázdné ploše, z níž se neozývala takřka žádná odezva.

Kvalitně to tam rozhýbali až Opitz. Pravda, nic extra chytrého za tím hledat nelze, prostě bláznivý grind jak noha, ale v tuze zábavném podání, jemuž vévodil lehce maniakální pan zpěváček se svými grimasami. Ale ve zkratce - bylo to energií přetékající set v čele s hitovkami jako "Kaufland" nebo "Zabředněte v letargii".

"Možná se zeptáte, proč hrajeme tak pomalu. My to prostě jinak neumíme," prohlásil Kverd v průběhu koncertu následujících Heiden. A opravdu, Brněnští uhodili na hodně jinou strunu (před nimi grind, po nich grind), díky čemuž se jejich přemýšlivý black/doom/rock nepotkal s moc velkým zájmem, ale jak vidno, ani samotní hudebníci evidentně na převážně death/grindovém festiválku nečekali veliký aplaus. Za sebe však mohu říct, že jsem si je poslechl s chutí a líbilo se mi to opravdu moc. Holt je mám rád. Heiden hráli pouze a jenom z chystané desky; ukázky mi voněly docela psychedelickým dojmem (což ale mohlo být způsobeno živým provedením), ale každopádně zajímavě. To jsem opravdu zvědavý, co z toho na podzim vyleze.

Heiden - MCDF

Od G.O.R.E. jsem toho moc nečekal, ale jejich show byla totálně vyhlazovací. Představte si ten nejbrutálnější gore výplach, sem tam diskotékové intro, jednu hlášku za druhou, nekontrolovatelný kotel a všudypřítomnou srandu. Tak takhle nějak to tam vypadalo. Skvělé!

I když už jsem Dymytry viděl v poslední době vícekrát, než bych byl býval potřeboval, uznávám, že na živo nejsou špatní, ačkoliv ze studia mě to nebaví ani za nic. Akorát by už nebylo špatné a) trochu proměnit setlist (stále ty stejné songy ve stejném pořadí), b) změnit hlášky mezi písničkami, protože pokud mám mluvit sám za sebe, přijde mi docela trapné, když na každém jejich koncertě slyším ty stejné prupovídky. Poprvé to možná bylo vtipné, podesáté už opravdu ne… pokud ale pominu tyto fakty, nejednalo se o špatnou půlhodinku, v níž mi nejzajímavější přišla trochu více "přigrowlovaná" verze songu "Strážná věž".

Dymytry - MCDF

Abstract Essence se vyšvihli do smokingů a předvedli klasicky výbornou a hlavně zábavnou show. Pódiu tradičně vládl zpěvák Ondřej (i když ne jen pódiu - v průběhu koncertu si udělal i dlouhé kolečko po areálu) a jeho hodně sprosté a hodně vtipné hlášky (smích). Abstract Essence jsou další skupinou, kterou vídám opravdu často, ale na rozdíl od jiných mě téměř vždy baví. Snad protože jsou jejich koncerty vždycky správně ujeté, ale pokaždé trochu jinak.

Abstinenz
Abstinenz z Německa se po stránce image tvářili jako nějací extrémní zlouni - čemuž kromě nepostradatelného corpse paintu a ještě nepostradatelnější krve napovídaly i ohníčky (jak pochodně, tak jeho plivání ke konci setu) nebo ostnatým drátem omotaný obrácený kříž -, ale hudebně šlo o vcelku neškodný klávesový black metal, jenž mne nijak víc nezaujal. Ale uznávám, že na pódiu se na to díky zmiňovaným rekvizitám dívalo a hezky, a nepopírám, že do black metalu laděné kytary mezi vesměs death/grindovými sebrankami lahodily mému sluchu, ale žádný zázrak to nebyl. Vcelku příjemný a rychle uběhnuvší show ano, ale žádná extra třída.

Pořadatelé Tortharry předvedli svou klasiku, čili brutální a precizně zahraný death metal. Odezvu od přítomného lidu měli jednu z největších za celý víkend, za což také onen lid odměnili vydatným metáním triček a otvíráků, přesto jsem se na ně tak nějak moc nesoustředil. Bylo to dobré, to jistě, ale já jsem byl myšlenkami trochu jinde a spíše jsem z povzdálí v sedě relaxoval, než abych nějak aktivně vnímal.

Hlavní hvězda druhého dne, Pestilence, už mě však ze zamyšlení vytrhla. Holanďané si přesně dle své pověsti nachystali technické orgie (aby také ne, když měli dohromady ve třech lidech 21 strun), které každému příznivci hmatníkových onanií jistě musely udělat radost. Ačkoliv já osobně moc velkým příznivcem podobných hrátek nejsem a přestože mě mé poslední živé setkání s nimi nebavilo, tentokrát to bylo vážně super a opravdu se mi to líbilo. Pestilence není skupina, jež by hrála na nějakou velkou pódiovou show; u těchto hudebníků vás dostatečně zabaví sledování prstolomných kreací na kytarách. Speciálně bych vyzdvihl baskytaristu Jeroena Paula Thesselinga, který se svým nástrojem předváděl vskutku obdivuhodné věci. Nutno zmínit, že Metalgate Czech Death Fest byl vůbec první koncert, na němž Thesseling předvedl svou speciální bezpražcovou baskytaru se sedmi strunami. Trochu úsměvné na setu Pestilence byl taktéž fakt, že si pánové nenachystali žádný setlist a po každé písničce se seběhli k bicím, aby se domluvili, cože to vlastně budou hrát dál. Přídavky ("Land of Tears" a "Out of the Body") už hráli doslova na přání, co si kdo vykřičel z publika. Ale i přesto to byl velice dobrý set.

Pestilence - MCDF

Z V.A.R. jsem viděl pouze závěrečnou část, jelikož jsem se zdržel na autogramiádě Pestilence. Z toho kousku však mohu bez problému soudit, že libereckým veteránům nedochází dech ani náhodou a ten jejich thrash metal hobluje stále kvalitně. Abych učinil zadost i té informativní části, dodám, že na jejich místě měli původně vystoupit Return to Innocence, ale jak jsem se dozvěděl od přítomného bubeníka Hektora, sestavu nedávno opustil baskytarista Orbb, takže byli nuceni koncert odříct.

Na závěr festivalu před noční cestou domů jsem si ještě nemohl nechat ujít jihočeské grindové chlíváky Gutalax. A řeknu vám, dobře jsem udělal, jelikož to byl kulervoucí set. Nechyběly bílé kombinézy pomazané něčím podezřele nahnědlým, plynové masky, záchodové prkýnko a samozřejmě ani výborný porno grind v tom nejlepším provedení. Nejdříve intro z "Ghost Busters" a po něm už jen sekec mazec s krásně prasečím chrochtáním. Logicky se hrálo zejména z aktuální fošny "Shit Beast", čili nářez, co vám budu povídat.

Zhodnocení:


Jak to celé vyhodnotit? Povím vám to asi takhle - přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší vyrazit na Sonisphere, hlavně kvůli Iron Maiden, ale nakonec jsem dobře udělal, že jsem dal přednost malému festiválku s takřka rodinnou atmosférou před monstr akcí s milionem lidí. Užil jsem si příjemné prostředí (kde jinde uvidíte pódium v podstatě na břehu rybníka), viděl několik opravdu skvělých kapel, krásně se opil, prostě spokojenost. Organizace naprosto profesionální a bezproblémová, zvuk ve většině případů v pořádku (pokud si člověk nestoupl přímo pod reprobedny, že ano). Takže v podstatě nemám výtek. Jen na příští rok by to chtělo objednat menší horko (smích).

P.S.: Fotky prachsprostě vykradeny z photomusic.cz

Gutalax - MCDF

Devian končí svou činnost

23. june 2011 at 17:33 | Monsterfuck |  Music News
Švédská extrémní smečka Devian se rozhodla po dvou vydaných deskách nadobro ukončit svou činnost. Kapela své rozhodnutí zdůvodňuje následovně: po odchodu zpěváka Legiona (taktéž bývalý vokalista Marduk, dnes chrlí ve Witchery) a odchodu od firmy Century Media se Devian pustili do nahrávání třetího alba a hledání nového vydavatelství, avšak žádný label nebyl schopen ani ochoten splnit dané podmínky, což vedlo "ke ztrátě zápalu ke kapele a muzice". Jen o chvíli později se rozhodl odejít rovněž kytarista (a po odchodu Legiona i zpěvák) Joinus, důvodem byla jeho únava z hraní extrémního metalu po více jak 20 let. Zbývající tři členové se potom dohodli, že Devian uloží navždy k ledu.

Devian vznikli roku 2006 jako dítě dvou bývalých členů Marduk - zpěváka Legiona a bubeníka Emila Dragutinovice. Skupina za sebou zanechala celkem dvě dlouhohrající desky - "Ninewinged Serpent" (2007) a "God to the Illfated" (2008). Chystané třetí album už nebude nikdy dokončeno, ale demoverze tří skladeb - "I Am the Serpent", "Forever Crowned in Blasphemy" a "Victimized" - si můžete poslechnout na MySpace.

Devian