Vždy jsou některé měsíce co do vydávaných desek slabší, jiné silnější, možná největší žně jsou však každoročně v srpnu a září. A právě srpen byl v letošním roce velmi úrodný zejména pro příznivce toho nejklasičtějšího odvětví tvrdé hudby - heavy metalu. Svátkem je bezesporu nové album Iron Maiden, vždyť vlastně všechno, co tahle kapela udělá, je událost. Neméně očekávanou záležitostí je však rovněž "Blood of the Nations" od Accept, u nichž je očekávání násobeno hned několika faktory. Nepochybuji sice, že o tom všichni víte, ale malé opáčko neuškodí…
Za prvé, Accept se vrací na scénu po dlouhých letech nečinnosti (s výjimkou krátkého a pouze koncertního reunionu v roce 2005); za druhé, jedná se o první studiové album po neuvěřitelných 14 letech od posledního "Predator", které ještě navíc většina fanoušků nemá moc v oblibě (což já osobně jen tak mimochodem nechápu, protože mě se ta placka opravdu líbí); a nakonec i za třetí, jde o první nahrávku s novým zpěvákem Markem Tornillem.
S náhradou legendárního Udo Dirkschneidera za mikrofonem už si jednou Accept ústní dutinu nabili, tudíž se přímo nabízí otázka, jestli se to, co se kapele na konci 80. let nepovedlo, může povést v roce 2010. Víte, já jsem se asi stejně jako většina lidí ke comebacku s Markem Tornillem stavěl spíše skepticky, vždyť "Accept bez Uda přece není Accept"… jenže s první ukázkou v podobě videoklipu "Teutonic Terror" (k vidění i někde tady okolo) a hlavně s famózní živou jízdou na festivalu Masters of Rock mě noví Accept začali nahlodávat. I tak se ale musím přiznat, že jsem toho od "Blood of the Nations" zas tak moc nečekal. A právě to je možná ten důvod (kromě samotné kvality samozřejmě), proč mě ta nahrávka nakonec tak přejela.
Prvních pár poslechů "Blood of the Nations" mi dalo okamžitě na srozuměnou, že jsem Accept šeredně podcenil a oni mě za to na oplátku vypráskali šerednou závislostí. A dobře mi tak, kapely, na nichž člověk vyrůstal, se přece podceňovat nemají (smích). Ale ne, teď vážně, Accept se totiž povedlo něco, co by do takových veteránů a navíc při takové konstelaci málokdo řekl - nejenže se jim totiž povedlo stvořit výbornou nahrávku, oni stvořili opravdový heavy metalový klenot. Věřte mi, že teď rozhodně nepřeháním, "Blood of the Nations" je bez debat heavy metalovou deskou roku. A nejen roku. Dovolím si tvrdit, že tohle je nejlepší heavy metalové album, co jsem za posledních pár let slyšel!
"Blood of the Nations" mi rozhodně neuhranulo nějakou přílišnou hráčskou ekvilibristikou, ani nějakou strhující atmosférou, ani přílišnou originalitou (pokud za originalitu neberete klasický a snadno rozpoznatelný Accept-sound, který si kapela jako jeden ze svých tradičních trademarků samozřejmě ponechala). Nic z toho. "Blood of the Nations" má prostě a jednoduše koule, v tom je jeho síla. Schopnost chytnout a nepustit, zarýt se do mozku, odkud už ty pecky prostě nedostanete. Že je to málo? Věřte mi, že není. Ty koule jsou totiž sakra velké (smích).
Začátek fošny je naprosto strhující. Hned úvodní "Beat the Bastards" je silně koncentrovaným extraktem toho nejlepšího, co si jen dokážete představit, když někdo řekne "heavy metal". U mě osobně navíc Accept ještě trochu hrají i na nostalgickou notu, protože hned s první vteřinou se rozpomínám na doby, kdy jsem jako malý harant u podobných songů hrozil pazourou u sebe v pokoji jak ďábel. A víte vy co, kolikrát si nemůžu pomoct ani teď, při poslechu "Blood of the Nations". Ono to ale prostě ani jinak nejde - když zůstaneme u zmiňované "Beat the Bastards", naprosto skvělé riffování, nohy vám budou do rytmu lítat úplně sami. A pak přijde odrovnávací refrén, kdo si alespoň v duchu nezpívá společně s Tornillem ten ústřední pokřik, tak ten je u mě ztracený případ (smích). A to jsme teprve u první písničky!
"Teutonic Terror" je neodolatelná hymna, která člověka chytne pod krkem a vymete s ním podlahu. Ten pochodový rytmus prostě zabíjí a dovolím s prohlásit, že koho tahle pecka nebere, ten by měl začít uvažovat o změně žánru. Prostě klasa.
Accept však mají ještě jedno velké eso v rukávu, a sice že "Blood of the Nations" není postavené pouze na obdobných šlapavých válech, ale dokáže nadchnout i výbornými skladatelskými nápady, které sice rozhodně nemají hlavní úlohu, ale dokáží dát celé nahrávce ten správný šmrnc. Však to znáte, právě ty detaily dělí desky na ty skvělé a ty ostatní. Důkazem budiž, že Accept dokáží bez sebemenšího zaváhání utáhnout i sedmiminutové stopáže v "The Abyss" a "Shades of Death". Poslechněte si tyhle dva opusy a budete vědět, o čem tu teď mluvím. Člověk by nevěřil, jakou "paseku" dokáží udělat taková malá ozvláštnění mezi tím heavy metalovým nářezem.
A když už si budete myslet, že Accept trochu dochází šťáva a na řadě je lehce slabší kousek, tak titulní věc "Blood of the Nations" vás opět vyvede z omylu. Na první pohled je to možná obyčejnější skladba oproti těm předchozím, kapela tam však dokázala napasovat pár prvků, díky nimž je to opět hitovka jak noha. Výtečná sólová kytara to celé táhne neuvěřitelně dopředu a korunou je refrén, jehož sborové "Blood of the Nations" vám bude znít v uších ještě dlouho.
U "Blood of the Nations" se rozhodně vyplatí investovat nějaký ten peníz navíc a vrazit jej do limitované edice. Když pomineme, že rozkládací digipack vždycky vypadá lépe než obyčejná plastová krabička, tak se na limitované verzi ukrývá jedna bonusová skladba, která rozhodně stojí za to -"Time Machine". Opravdu nádherná pomalejší pecka, ta si opravdu zasloužila skončit na regulérní verzi. Navíc na ní ještě plynule navazuje balada "Kill the Pain" a oba kousky se tak skvěle doplňují. Povinná "oplodňovací" část tudíž taky za 1.
Snad za jediný, i když malý zápor (spíš záporek:-)) považuji fakt, že se kapela nechala zřejmě až moc strhnout tvůrčím přetlakem a nahrávka je tak možná až moc dlouhá (téměř hodina a čtvrt v limitované verzi), díky čemuž skladby ke konci alba, přestože nejsou nijak horší než ty na začátku, tolik nevyniknou. Kdyby byla deska bývala o jednu, dvě písničky kratší (spíš o jednu, oželel bych jenom "Locked and Loaded"), celý materiál by působil dle mého názoru sevřeněji a více "nahuštěně".
Každopádně to ale nic nemění na tom, že se Accept jejich comeback neskutečně vyvedl a ještě méně to toho změní na výsledném vysokém hodnocení. Z celého "Blood of the Nations" sálá neuvěřitelná chuť z (opětovného) hraní a taky pořádná porce energie, kterou by jim mohly závidět leckteré mladší formace. Ani se nechce věřit, že takhle živelnou záležitost nahráli chlapi, jimž je okolo padesátky. Sice to není ta nejoriginálnější věc na světě, ale učte starého psa novým kouskům. Hlavně, že je to tak zábavné, já osobně poslední dny neposlouchám nic jiného. Abych řekl pravdu, jeden den ráno jsem si to stáhl, odpoledne dvakrát poslechnul a druhý den si to už běžel koupit. Takhle moc nakažlivé to je. Stručně řečeno: výborná placka!
Tracklist:
01. Beat the Bastards - 05:23
02. Teutonic Terror - 05:12
03. The Abyss - 06:52
04. Blood of the Nations - 05:36
05. Shades of Death - 07:30
06. Locked and Loaded - 04:27
07. Time Machine (bonus track) - 05:27
08. Kill the Pain - 05:46
09. Rolling Thunder - 04:53
10. Pandemic - 05:35
11. New World Comin' - 04:49
12. No Shelter - 06:02
13. Bucket Full of Hate - 05:11
Hodnocení: 8/10
Zbytek redakce hodnotí:
Moc jsem od nových Acceptů neočekával, tudíž jsem se do tohoto alba nijak nehrnul. Musím ale říci, že mě to velice překvapilo. Čekal jsem další tuctovou desku a navíc bez Uda? Určitě jsem tento názor neměl sám, po poslechu se ale vše otočilo. Už u první "Beat the Bastards" jsem kontroloval přehrávač, jestli se opravdu jedná o Accept. Druhá "Teutonic Terror"mě dorazila a já si až do konce užíval tento skvost. Adept na heavy metalové album roku? Určitě! Hodnocení je tedy velice silná sedmička, která se ale může časem povýšit, jestli to není pouze úvodní euforii.
Seda - 7/10
Průměrné hodnocení v redakci: 7,5/10
