Accept - Blind Rage

8. října 2014 v 20:31 | Kaša |  Recenze
Když se v roce 2010 němečtí klasici Accept vrátili na scénu, byla to senzace srovnatelná s výbuchem menší atomové bomby. První studiové album po 14 letech a po dlouhé době první album bez ikonického Uda Dirkschneidera, jenž se aktivně věnuje sólové dráze, bylo očekáváno snad na všech frontách a Accept tehdy přišli s tak silným materiálem, že se i s odstupem času nebojím v souvislosti s "Blood of the Nations" mluvit jako o klenotu, který se hravě vyrovná legendárním počinům kapely z počátku 80. let. Album bylo až po okraj napěchováno prvotřídními heavy metalovými hymnami, jichž se nelze přejíst, a nový zpěvák Mike Tornillo se uvedl způsobem, který se nepodaří každému, protože dal zapomenout i na letitého frontmana, který navždy zůstane s Accept spjatý jako Angus s AC/DC, a výsledkem byla opravdu fantastická jízda, která se nerodí každý den.

Co však čert nechtěl, Accept (nebo spíš hamižný vydavatel?) se přesně podle pořekadla, že železo je nutné kout, dokud je žhavé, vrhli do svého návratu tak silně, že nový materiál na sebe nenechal dlouho čekat, takže po vysilujícím turné přišlo uspěchané "Stalingrad". Když jsem si při náslechu "Blind Rage" odskočil i k posledním dvěma albům, tak stále nemůžu uvěřit, jak veliký kvalitativní rozdíl mezi oběma deskami je. Tam, kde "Blood of the Nations" doslova ničilo posluchače hymnickými refrény a skvělými skladbami obecně, tam "Stalingrad" působí jako chudý příbuzný, kterému byste při první příležitosti vnutili nějakou tu kačku, aby se sebou něco udělal. Veskrze průměrný materiál je pro mne i s odstupem těžko stravitelný, takže jsem od novinky "Blind Rage", která vychází dva roky po "Stalingrad", neočekával nic menšího než další vatovitý materiál, jenž pánové spíchli dohromady jen tak ze setrvačnosti, aby mohli zase rychle zpátky na turné.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama