Whitechapel - Our Endless War

1. června 2014 v 20:19 | nK_! |  Recenze
V poslední době docela rád poslouchám deathcore. Ten styl mě nepřestává uchvacovat svou agresivitou a energetickou vydatností hodné ranní snídaně šampiónů. Líbí se mi brutální growlové vokály podpořené nekonečně rychlou smrští bicích a kytar. Dnes se spolu koukneme na kapelu, kterou v našich končinách není třeba moc představovat, ale přeci jen: Whitechapel jsou americká deathcorová mašina, konkrétně z Knoxville v Tennessee, hrají osm let a doteď se mohli chlubit čtyřmi dlouhohrajícími deskami. K nim letos přibyla novinka "Our Endless War", kterou v dubnu vydal label Metal Blade Records. Loni v létě na festivalu Brutal Assault se mi Whitechapel podařilo úspěšně prospat a ačkoliv jsem nepatřil k jejich velkým fanouškům (předchozí tvorbu znám jen sporadicky), docela mě to tehdy mrzelo. Teď si tak říkám, že jsem vlastně o nic nepřišel. I kdyby byly všechny koncerty Whitechapel o tisíc procent lepší než jejich "Our Endless War", raději bych si toho šlofíka stejně dopřál.

Osobně při poslechu deathcoru dávám přednost kapelám, kterým je dobře rozumět. Popravdě, když na vás ze sluchátek místo solidního soundu vypadne jen nepříjemně se překrývající chumel různorodých zvuků, je něco špatně. To je v případě "Our Endless War" potřeba zmínit, poněvadž se mu tento "drobný" neduh také nevyhl. Za celou třičtvrtěhodinovou stopáž jsem třeba nepostřehl zřetelně ani jeden basový riff, což je trochu škoda. Nevím, jestli je záměr nechávat baskytaristu takto v pozadí, a neříkám, že by měla basa být tím prvním, co bych chtěl slyšet, ale mám pocit, že velká část materiálu by byla s výraznější basovkou o dost méně sterilní a působila by méně jednotvárně (o tom za chviličku). Zbylé kytarové party dokáží sem tam překvapit, ale opravdu jen výjimečně. Většinou se drží klasického mustru "navnadit - udržet - stagnovat - zklamat" a ničeho výrazně inovativního se od nich nedočkáte. Nazvučeny také nejsou kdovíjak bravurně a místy zní produkce Whitechapel jako zaprášený bleší cirkus. Bicák si před natáčením své části alba musel asi pořádně šlehnout, protože bubínky jsou sice rychlé a technické, ale případného posluchače rychle připraví o iluze fakt, že zhruba od třetí písničky (první je intro) také nejde o nic speciálního a krom obdivuhodného tempa (které už také dnes není ničím novým nebo neotřelým) jsou vyšťavené a roztříštěné, že by i Iveta-skokanka mohla závidět.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama