Cesta do hlubin redaktorovy duše #3

3. června 2014 v 19:23 | Prdovous / Zajus |  Články
Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky... vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi - půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve třetím díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvky od Prdovouse a Zajuse...

Prdovous:


t.A.T.u. - 200 по встречной (21. května 2001, Interscope Russia)
pop, Rusko

Tak došla řada i na mě. Když jsem přemýšlel, odkud bych tenhle ve své podstatě velice skrovný výběr (protože těch alb, co mě ovlivnilo, bylo fakt hodně) začal, rozhodl jsem se vzít to trochu nemetalově. Hádám, že těch, kterým cpali rockovou hudbu už do mateřského mléka, zase tolik není, takže asi nebude překvapení, že mě k tvrdší hudbě nikdo vyloženě netlačil - ačkoliv se doma po nějaký čas taky poslouchala v míře hojné. Když jsem tak přemítal, co bych zařadil mezi kapely, které mě nějakým způsobem ovlivnily, jedno z prvních, dalo by se říci "autonomních" období vedle neškodných jmen, jako jsou Scooter nebo Aqua (áno, přesně ta Aqua, co udělala song o Barbie), nejlépe reprezentuje ruské duo t.A.T.u. a jejich debutová deska "200 по встречной".

Vzhledem k tomu, že v době vydání ještě frčely discmany (sám jsem jednu takovou vychytávku měl doma), si pamatuji, jak mi tenkrát táta dal vypálenou placku opatřenou i přebalem, z něhož shlížely Lena a Julie, toho času focené v imaginární fízlárně. Když jsem si desku nedávno znova pouštěl, musel jsem chtě nechtě uznat, že "200 по встречной" pro mě má převážně nostalgickou hodnotu, protože až na pár písní mi dneska neříká vůbec nic. Když pominu hitovky "Нас не догонят" a "Я сошла с ума", v paměti mi jakž takž zůstala úvodní "Зачем я" s nádechem exotiky a "Робот" vypovídající o lásce k elektronickým stvořením. Když počítám, že deska má devět songů (tři remixy nepočítám), rozhodně to není nějak moc.

Ono se ale není čemu divit, "200 по встречной" zdaleka není výrazně kvalitní deskou a sám se divím, že mě krom notoricky známých písní dokázaly oslovit i nějaké další. V zásadě nejde o nic jiného než relativně neškodný popík, který tehdy ale měl dost síly na to, aby upoutal pozornost cirka osmiletého kluka, a bez studu můžu říct, že se mi točil v přehrávači do té doby, než se mi CD poškrábalo do nepřehratelného stavu. Že se u koncertů holky vykusovaly na pódiu, jsem s překvapením zjistil až o pár let později spolu se zavedením internetu. Což mimo jiné znamenalo i zájem o druhou desku "Люди инвалиды". Ta mě však na rozdíl od prvně jmenované zdaleka neuchvátila, a tak v blahé paměti hudby mého dětství zůstává právě debutovka, jakkoliv nemám důvod se k ní dnes vracet.

Tracklist:
1. Зачем я - 04:07
2. Я сошла с ума - 03:30
3. Нас не догонят - 04:38
4. Досчитай до ста - 04:37
5. 30 минут - 03:17
6. Я твой враг - 04:08
7. Я твоя не первая - 04:17
8. Робот - 03:53
9. Mальчик-гей - 03:18
10. Нас не догонят (HarDrum Remix) - 03:50
11. 30 минут (HarDrum Remix) - 04:02
12. Я сошла с ума (HarDrum Remix) - 04:13


Moonsorrow - Verisäkeet (23. února 2005, Spikefarm Records)
black / viking metal, Finsko

Když to vezmu kolem a kolem, těch alb, která mě v minulosti nějak ovlivnila, je skutečně hodně. Když se zaměřím pouze na metal, mohl bych s trochou nadsázky vzít "Demisi" od Orlíku nebo "The Wall" spolu s "The Division Bell" od Pink Floyd, které si často pouštěli naši, když mi byly zhruba čtyři roky. Pokud bych měl proprat alba, která mě provázela základkou, hledal bych ve starších počinech Kabát, u prvních dvou fošen Linkin Park, "Sehnsucht" a "Reise, Reise" od Rammstein, v osmé a deváté třídě bych vybíral i mezi novějšími alby Judas Priest nebo Iron Maiden po návratu Bruce Dickinsona. Nicméně coby nejzásadnější období, které formovalo můj vkus do dnešní podoby, přišlo až na střední, kdy jsem v prváku objevoval první zástupce folk metalové vlny, která v našich končinách teprve začínala nabývat na popularitě.

Snad vůbec první kapelou toho ražení byli na rozdíl od většiny posluchačů žánru Moonsorrow. Výpravný viking metal navazující na legendární Bathory pro mě byl něco docela jiného, než jsem do té doby poslouchal, a na nějakou dobu mi ukázal směr, který pro mě znamenal takové kapely jako Eluveitie, Korpiklaani, Ensiferum, Cruachan nebo Bathory. Nemusím dodávat, že u dobré poloviny z nich přišlo docela rychlé vystřízlivění - některé mi ale i přes pozdější nezájem o žánr v playlistu vydržely a mezi nimi právě i Moonsorrow, kde "Verisäkeet" zůstává mojí nejoblíbenější deskou vůbec.

Pětice rozmáchlých skladeb v čele s nádhernou baladou "Jotunheim" mi zkrátka učarovala a mám pro ni slabost dodnes - monotónní, postupně rozvíjené motivy a rozmáchlé atmosférické plochy na mě působí stále stejně a dá se říct, že jsou jedním z nosných prvků, který v hudbě vyhledávám a který mě většině případů baví. Chladný, přesto přístupný a nijak složitý black metalový základ vkusně doplňují folkové nástroji a album je kromě jiného prošpikované zvuky přírody. Zejména závěrečná folková vybrnkávačka "Kaiku" je v tomto ohledu parádním kusem.

"Verisäkeet" je ale přelomové i v rámci samotné diskografie Moonsorrow, kdy se kapela vrací ke kořenům, respektive k hudbě, kterou hrála na demáčích "Metsä" nebo "Tämä ikuinen talvi" a kterou na prvních řadových albech ve velké míře opustila ve prospěch skočnějších rytmů. Moonsorrow mi tímhle majstrštykem zkrátka ukázali, jak že má pořádný viking/pagan metal vypadat a to jim už nikdo neodpáře. A co na tom, že zpívají finsky a starou norštinou, jak se na pořádné Vikingy sluší a patří.

Tracklist:
1. Karhunkynsi - 14:00
2. Haaska - 14:42
3. Pimeä - 14:08
4. Jotunheim - 19:28
5. Kaiku - 08:19

Prago Union - Dezorient Express (4. května 2010, Strojovna / EMI)
hip-hop, Česká republika

Díky přinejlepším pochybným spolužákům, s nimiž jsem byl konfrontován na základce, mi byl jakýkoliv rap, potažmo hip-hop docela zhnusen a dalo by se říct, že kromě nu-metalu a domácích Chaozz, které jsem tak nějak bral na milost coby českou klasiku, a občas si od nich ve "slaších chvilkách" nějakou tu pecku pustil, jsem tenhle žánr bohapustě bojkotoval. Jenže co čert nechtěl, o pár let později jsem se po přesycení folk metalovými kapelami obrátil přesně o sto osmdesát stupňů a našel si cestu k docela jiné hudbě.

"Dezorient Express" se mi stal branou do vod, které se v zásadě toliko neliší od vod metalových - když pominu hudbu samotnou, pochopitelně. O vnitřní rozhádanosti obou scén bychom si mohli dlouho vyprávět. Především ale branou do melancholických nálad, sarkastických textů, notné dávky sebeironie a v neposlední řadě i reflexí sociálních nešvarů a osobních sraček. To, co jsem dřív příliš nechápal, mi v podání Prago Union najednou dávalo smysl a navrch mě dokázalo královsky bavit. A když ne zrovna bavit, tak alespoň hladit na duši a vytahávat z mizerných nálad. A dá se říct, že to platí dodnes. Některé songy už sice po letech trochu ostrovtipu, který podle mého mívaly kdysi, ztratily a pár mi jich přijde trochu zbytečných, pořád je pro mě ale tohle album aktuální a rád se k němu vracím.

Mezi vrcholy zůstaly výstavní kusy jako "Myšlenkovej pochod", kritická "Hip Hop", sebereflektující duo "Kata strofy" a "Hledám" a především pak silně melancholický závěr v podobě trojice písní "Nadživotní", "Nekronika" a "Hey!". Úplnou tečku za albem s prostým názvem "Etc." pak chovám v paměti coby nezvyklé, ale o to upřímnější dvě minuty romantického výlevu. Ono těžko říct, jestli je Kato víc básník nebo rapper, protože tak nějak kombinuje obojí a tahle skladba to (stejně jako pár dalších) dokazuje. Na výbornou totiž zvládá oboje.

Dá se říct, že oproti pozdějším albům mi nečiní až takovou potíž sjet celou desku naráz, poněvadž i přes poměrnou rozmanitost témat se situuje do poměrně specifických a sobě příbuzných nálad a funguje jako celek, což se třeba o "V barvách" rozhodně říct nedá. V neposlední řadě ale vděčím Prago Union za to, že jsem si později našel cestu k hromadě další zajímavé hudby, která mě oklikou přivedla třebas až k industriálnímu metalu a industrialu obecně. Zkrátka a dobře ukázala, že nejen metalem je člověk živ.

Tracklist:
1. Rapviem 2 - 02:30
2. Ántré - 03:45
3. Dezorient express - 04:18
4. Myšlenkovej pochod - 04:39
5. Hip Hop - 03:52
6. Rozcvička - 03:41
7. Funky stav - 01:49
8. Zpatra - 03:40
9. Kata Strofy - 03:42
10. Hledám - 04:01
11. Skládací - 03:51
12. Bezedná noc - 04:56
13. Krajní prostředek - 03:09
14. Apropó - 03:18
15. 1/4 na prd - 03:37
16. Furt to tak máme... - 03:26
17. 4, 5, 6 - 01:37
18. Procházka parkem - 03:43
19. Nadživotní - 04:21
20. Nekronika - 04:55
21. Hey! - 03:44
22. Etc. - 02:47

Jucifer - If Thine Enemy Hunger (5. září 2006, Relapse Records)
noise rock / grunge / sludge, USA

V případě Jucifer jsem neměl kdovíjak těžké rozhodování. A ani nejde tolik o to, že jsou jednou z mých nejoblíbenějších kapel, jako spíš o to, že jejich třetí deska "If Thine Enemy Hunger" mi otevřela cestu k několika dalším kapelám, na něž dnes nedám dopustit - a dalo by se říct, že oproti ostatním žánrům dodnes tvoří podstatnou majoritu mého playlistu.

Kamarád mi je před lety představil jako "Cranberries na drogách" a měl do jisté míry pravdu. Minimálně tahle deska tak v jistých ohledech rozhodně zní. Noise rock míchaný s grungem a trochou punku koření slušná dávka psychedelie a navrch ujetý vokál Gazelle Amber Valentine. I když mám podobná náladová, pohodovější alba raději v kratších délkách, "If Thine Enemy Hunger" sluší i téměř hodinová stopáž. Vlastně ani po těch letech nemůžu pořádně říct, že by mě nějaká skladba z alba vyloženě nebavila, nebo se snad oposlouchala, a to i přesto, že se k albu vracím v podstatě docela pravidelně.

Krom toho je deska vážně pestrá: otevírá ji sice doomová "She Rides the Deep", zbytek alba už se ale nese v odlehčenější náladě. Album dále rozvíjí rocková "Lucky Ones Burn" a sludgovka "Hennin Hardine" se zastřeným, mírně blackovým zvukem. Za zmínku stojí nejen naprostá ujetost "Antietam" s famózním výkonem Gazelle v refrénu, ale i mnou občas nedoceněný střed alba, jenž je tvořen takovými peckami, jako je hutná "Four Suns", "Backslider" nebo "Luchamos". V úplně jiném duchu se pak nese závěr desky - od songu "The Plastic Museum" promlouvají mnohem více drogy a prohlubují stavy deliria v závěrečných dvou písních "Medicated" a "LED", které jsou takovým posledním výdechem, než se člověk pod vlivem omamných látek propadne do nejistot neznáma.

Nutno podotknout, že ono neznámo definované zejména grungem, sludgem, noise rockem, doomem a dronem se později ukázalo být plné zajímavých jmen, Kylesou počínaje a někde u Swans a Sunn O))) konče - a v podstatě se neustále se rozšiřuje, v poslední době například o The Body nebo Pontiak. Nicméně jak mnohdy platí, první je pořád první a v tomhle případě stará láska rozhodně nerezaví. Ostatně ani nemá proč rezavět, neboť Jucifer v průběhu času ukázali, že umí dělat hudbu, která nejen umí zaujmout ucho i duši posluchače, ale která především vydrží a nezapadne, jakkoliv nemusí být v každém ohledu unikátní.

Tracklist:
01. She Rides the Deep - 07:38
02. Centralia - 04:46
03. Lucky Ones Burn - 04:16
04. Hennin Hardine - 03:56
05. Antietam - 04:29
06. My Benefactor - 02:27
07. Four Suns - 03:06
08. Pontius o Palia - 03:12
09. Backslider - 02:50
10. Luchamos - 02:09
11. Ludlow - 04:08
12. The plastic Museum - 02:53
13. In a Family - 02:34
14. Medicated - 04:26
15. LED - 03:34

Linkin Park - A Thousand Suns (13. září 2010, Warnes Bros.)
electronica / experimental, USA

Původně jsem chtěl Linkin Park zahrnout do výčtu o něco dříve. Kapela mě provázela notný kus pobytu na základní škole svými alby "Hybrid Theory" a "Meteora" a po nějaký čas i v té době velmi rozporuplně přijatou deskou "Minutes to Midnight", kterou jsem poněkud krátkozrace odsoudil coby nudný škvár a držel se prvních dvou jmenovaných. Bez obalu přiznám, že první poslech "A Thousand Suns" pro mě bylo jedno velké WTF, kdy jsem si říkal, že horší píčovinu už snad Linkin Park po všech těch letech ani nahrát nemohli.

Jenže i přes prvotní šok, po němž album schytalo osudovou kombinaci CTRL + SHIFT + DEL, jsem se rozhodl dát "A Thousand Suns" druhou šanci, oprostit se od očekávání řadového fanouška a zkusit nějak přijmout to, co na své čtvrté řadovce Linkin Park naservírovali. A postupně došel k tomu, že je vlastně skvělá. Jakkoliv jsem očekával alespoň náznak toho, co tahle parta hrávala za mlada, "A Thousand Suns" mě pak smetla vlastně až nebezpečně rychle a můžu bez uzardění říct, že za posledních několik let jsem málokteré album poslouchal tak moc jako tohle.

Jasně říkat o "A Thousand Suns", že jde o experimentální elektroniku, vyžaduje slušnou míru nadsázky. Ne, ve většině případů o něco takového vážně nejde, jakkoliv skladbám neupírám nápaditost a originalitu. V rámci diskografie Linkin Park to je sice je revoluce, pokud bych ale někde hledal experiment, je to forma jako taková. Jak vývoj skladeb, který se mnohdy obejde bez klasického struktury "sloka - refrén - sloka - refrén do zblbnutí" a jeho mírných obměn, tak celkové podoby alba, kde je z patnácti stop cirka osm, devět plnohodnotných skladeb a zbytek tracků tvoří intro a intermezza. Že to zní šíleně? Ukažte mi druhou takovou desku, která přitom funguje na výbornou a neztrácí nic z budované atmosféry.

"A Thousand Suns" si mě získalo nadčasovým konceptem, který se zkrátka odlišoval od naprosté většiny věcí, které jsem do té doby slyšel. Linkin Park prostě přišli s tím, že chtějí dělat věci jinak a skutečně se jim to povedlo. Žádné prázdné kecy. Je trochu škoda, že následující deska "Living Things" na tuhle parádu nedokázala adekvátně navázat a zůstala rozplizlá někde mezi elektronikou a klasickou kostrou skladby, čímž mě vpravdě neoslovila. K téhle atomové bombě, co má sílu tisíce sluncí, se ale pořád vracím rád, a pokud bych měl říct, která řadovka Linkin Park je mi nejbližší, tak by moje odpověď byla vcelku jasná. A to mám "Hybrid Theory" a "Meteoru" (a s odstupem času i "Minutes to Midnight") vážně rád.

Tracklist:
01. The Requiem - 02:01
02. The Radiance - 00:57
03. Burning in the Skies - 04:13
04. Empty Spaces - 00:18
05. When They Come for Me - 04:55
06. Robot Boy - 04:29
07. Jornada del Muerto - 01:35
08. Waiting for the End - 03:51
09. Blackout - 04:39
10. Wretches and Kings - 04:15
11. Wisdom, Justice and Love - 01:38
12. Iridescent - 04:56
13. Fallout - 01:23
14. The Catalyst - 05:40
15. The Messenger - 03:02

Zajus:


Linkin Park - Hybrid Theory (24. října 2000, Warner Bros.)
nu-metal, USA

Asi se již můžu nadosmrti snažit sebevíc, nikdy však v množství přehrání žádným albem nepřekonám debut Linkin Park. Smějte se jak chcete, ale pro desetiletého kluka vyrůstajícího ve spáru českých post-normalzačních "umělců" hráli Linkin Park vážně míněnou a originální hudbu. "Hybrid Theory" jsem poslouchal jsem každý den, vždy cestou do školy a ze školy a poté znovu doma, po celý rok. Už ani nevím, kde jsem na Linkin Park narazil, nejpravděpodobněji však ve vysílání americké MTV, každopádně se pro mě kapela stala idolem na poměrně dlouhou dobu. Z hudby, kterou jsem tenkrát poslouchal, jsou alba Linkin Park ostatně snad jediná, která si občas pustím dodnes. (Možnou výjimkou jsou snad jen Rammstein, jejichž "Mutter" by mohlo "Hybrid Theory" v tomto seznamu snadno nahradit.)

Asi by byl nesmysl tvrdit, že kvality "Hybrid Theory" mají nějakou vyšší uměleckou hodnotu. Na album bych dnes, nebýt sentimentu, nahlížel asi jako na průměrnou nu-metalovou nahrávku plnou chytlavých refrénů, ovšem ve své době mě album přeneslo do světa tvrdých (dnes se můžu jen smát) riffů a agresivních vokálů. Zpěv Chestera Benningtona se mi nezošklivil ani po letech, a i když nyní zpívá lépe než kdy dřív, už na "Hybrid Theory" ho byla radost poslouchat. Skladatelsky je vše přímočaré a jednoduché, což albu ani dnes neubírá nic na zábavnosti. Mezi mé favority tak jistě patřila trojice skladeb z druhé poloviny alba: "By Myself", "In the End" a hlavně "A Place for My Head" se skvělým ukřičeným závěrem.

Když Linkin Park po třech letech vydali nástupce "Meteora", nebyl jsem jeho zjevnou neinvenčností nijak zklamán. Při zpětném poslechu navíc zjišťuji, že jde dost možná o lepší materiál, než v případě "Hybrid Theory". Z tohoto úhlu pohledu jsem však rád, že kapela nezůstala stát na místě a posouvala svůj zvuk dále, přestože to vedlo k některým pořádným přešlapům. Zejména elektronické "A Thousand Suns" bylo ovšem dobré album, byť kouzlo debutu postrádalo. Při pohledu na dnešní mainstreamovou scénu mohu upřímně prohlásit, že Linkin Park považuji za jednu z mála kapel, která si pozornost posluchačů opravdu zaslouží.

Tracklist:
01. Papercut - 03:06
02. One Step Closer - 02:36
03. With You - 03:23
04. Points of Authority - 03:20
05. Crawling - 03:29
06. Runaway - 03:04
07. By Myself - 03:10
08. In The End - 03:36
09. A Place for My Head - 03:05
10. Fogotten - 03:14
11. Cure for the Itch - 02:37
12. Pushing Me Away - 03:11

Machine Head - The Blackening (27. března 2007, Roadrunner)
groove metal, USA

Ačkoliv v mém seznamu zabírá metal jen jediné místo z pěti, ve skutečnosti stále tvoří nejméně polovinu hudby, kterou poslouchám, a většinu té, o které píši. Koneckonců jsem se ne zrovna krátkou část života považoval za metalistu, a jelikož každý pokus o vypěstování dlouhých vlasů skončil spíše afrem, kompenzoval jsem si svoje neúspěchy na poli vlasové stylistiky alespoň řádnou zásobou triček a mikin různých kapel, které nyní leží znuděně ve skříni již několik let. A první kapelou, která ve mně vzbudila metalové choutky (pominu-li pár metalcorových partiček), byli právě Machine Head.

Už otvírák "Clenching the Fists of Dissent" je plný surové energie, jakou jiné žánry nikdy nemohou disponovat. Robb Flynn je správně nasraný, hrubým vokálem štěká protiválečná hesla, která prokládá instrumentálně zdařilými pasážemi s dominující kytarou. Vrchol desky je však jinde. S jasným sdělením "for the love of brother / I will sing these fucking words / aesthetics of hate / I hope you burn in hell" v "Aesthetics of Hate" se žádný teenager prostě nemůže neztotožnit. Co však písni dominuje, je sólo, lépe řečeno sóla dvě, vzájemně se proplétající. Pamatuji si, že když jsem poprvé viděl na záznamu z festivalu Rock am Ring hrát Machine Head tuto skladbu naživo, tak mi z úžasné spolupráce Flynna a Demmela spadla čelist, a podobně tomu bylo předloni na festivalu Brutal Assault, kde jsem měl kapelu poprvé možnost vidět naživo osobně. A pak je zde "Halo". S řádně ateistickým textem a nezapomenutelným refrénem je "Halo" takřka prototyp výtečné metalové skladby.

"The Blackening" je skvělé album, ovšem nebylo by úplně fér nezmínit další alba, která mě posunula k ještě tvrdší metalové tvorbě přibližně v té samé době. Jde zejména o "Colors" od Between the Buried and Me, "In Sorte Diaboli" z pera Dimmu Borgir, "Rise to Ruin" death metalistů Gorefest či debut In Vain, "The Latter Rain". "The Blackening" však mělo ve své době výsadní postavení. Až později jsem zjistil, že na poměry Machine Head jde o nebývale tvrdé album (možná s výjimkou debutu) a asi právě proto je tak snadno stravitelné, přestože skladby nepatří mezi nejkratší. Proto mě zaujalo v době, kdy mému playlistu vévodili Atreyu a All That Remains. Musím někde vyhrabat to staré tričko s motivem "The Blackening". Za metalistu se možná už nepovažuji, ale to album si být zastrčené v šatníku nezaslouží.

Tracklist:
01. Clenching the Fists of Dissent - 10:37
02. Beautiful Mourning - 04:46
03. Aesthetics of Hate - 06:30
04. Now I Lay Thee Down - 05:35
05. Slanderous - 05:17
06. Halo - 09:03
07. Wolves - 09:01
08. A Farewell to Arms - 10:13

Porcupine Tree - Fear of a Blank Planet (16. dubna 2007, Roadrunner)
progressive metal, Velká Británie

Je to zajímavé, ale Porcupine Tree se do mého výběru málem nedostali. A to přesto, že kdo mě jen trošku zná, ví, že Stevena Wilsona považuji za největšího žijícího hudebního génia a "Fear of a Blank Planet" za takřka dokonalé album. Ačkoliv jsem Porcupine Tree poprvé slyšel právě na tomto počinu, bylo to až s o dva roky novějším albem "The Incident", kdy jsem pocítil chuť zjistit víc o kapele i její hlavní postavě, malém chlapíkovi s nekonečnou studnicí nápadů. "Fear of a Blank Planet" bylo však první a to mu nikdo nemůže upřít.

Není však náhoda, že mě toto album v záplavě metalu, který jsem tehdy poslouchal, zaujalo. Jde rozhodně o nejtvrdší počin Porucpine Tree, který v sobě kombinuje to nejlepší z progresivního rocku s prvky, které právě v metalu slýcháme nejčastěji. Od centrálního riffu v titulní skladbě po závěrečné smyčce v "Sleep Together" se neodehraje jediná slabší minuta, jediný špatný nápad. Ústřední sedmnáctiminutový kolos "Anesthetize" prostřídá množství nálad, akustickou kytarou počínaje a burácejícími bicími Gavina Harrisona konče. Dlouhé písně se stopáží přesahující čtvrt hodiny považuji za vrchol hudebního umění, jelikož zdaleka ne každý dobrý hudebník je dokáže stvořit, a vděčím za to právě skladbě "Anesthetize".

Diskografie Porcupine Tree se však později ukázala nesmírně vyrovnaná. S výjimkou debutu, kde zřejmě Wilson neuhlídal svou mladickou experimentálnost a pustil se do něčeho, na co jednoduše ještě neměl, jsou všechna alba na špici, co se skladatelských kvalit týče, a počiny z třetího tisíciletí pak patří také mezi nahrávky s nejlepším zvukem. Ovšem moje obliba v Procupine Tree se nezastavila jen u tvorby kapely samotné. Ukázalo se totiž, že Wilson je opravdu činorodý chlapík, a naposlouchat vše co vytvořil, mi bude trvat nejméně tři příští životy. Kromě jeho sólové kariéry tak hltám i ambientní Bass Communion, progresivní duo No-Man (zejména první tři takřka popové desky jsou výborné), dnes již mrtvý experimentální projekt Incredible Expanding Mindfuck a mnohé další počiny. I další členové Porcupine Tree se angažují v některých zajímavých kapelách, ale tolik prostoru zde nemáme. O kompletní seznam můžete však požádat na vrátnici.

Starší počiny Porcupine Tree mi také otevřely oči k progresivnímu rocku, zejména ke klasickým albům z počátku 70. let, což samo o sobě mělo dalekosáhlé důsledky, jak píši v následujícím textu. A na počátku všeho stálo "Fear of a Blank Planet". Dost možná nejdůležitější album v mé hudební historii.

Tracklist:
01. Fear of a Blank Planet - 07:28
02. My Ashes - 05:07
03. Anesthetize - 17:42
04. Sentimental - 05:26
05. Way Out of Here - 07:37
06. Sleep Together - 07:28

King Crimson - In the Court of Crimson King (10. října 1969, Island)
progressive rock, Velká Británie

O zařazení King Crimson do tohoto seznamu jsem dlouhou dobu váhal. Stejnou úlohu jako jejich debut totiž hrály v mém hudebním světě vrcholné desky Pink Floyd (kam řadím "Atom Hearth Mother" a "Meddle" spíš než pozdější a slavnější tvorbu, ačkoliv i ta je bez debat geniální) nebo legendární "Close to the Edge" od Yes. Přesto však mám dojem, že King Crimson byli první klasickou prog rockovou kapelou, kterou jsem si zamiloval. I volba mezi alby King Crimson nebyla jednoduchá. Patřím totiž nejspíše k menšině lidí, která za vrchol tvorby King Crimson považuje třiadvacetiminutový epos "Lizard" ze stejnojmenné desky. Přesto však zařazuji "In the Court of Crimson King", jelikož byla nejen mou první deskou King Crimson, ale také protože to je sakra dobré album, možná dokonce nejlepší, jaké jsem kdy slyšel.

Pětice skladeb je tak rozmanitá, jak to jen je možné při zachování naprosté kompaktnosti celé desky. Úvodní "21st Century Schizoid Man" nemá ani cenu popisovat, je totiž stejně legendární písní, jako "Money", "Black Sabbath" nebo "Stairway to Heaven". Její agresivita, nápaditost, zdánlivá chaotičnost a úchvatné instrumentální provedení si zaslouží zařazení do síně slávy toho nejlepšího, co lidstvo dokázalo vytvořit. Miluji baskytaru, která vůbec není v pozadí, jak by se od ní očekávalo, kytaru tvořící spíše psychotické melodie než nějaká jasná sóla a saxofon, který naopak všemu vrací jasný režim a skladbu (opět jen zdánlivě) odlehčuje. Jednou z nejlepších písní, jaké jsem kdy slyšel, je pak také "Epitaph". Když přibližně v jeho polovině všechny melodie přebije ohlušující hluk a z něj vyústí nádherná akustická kytara, na chvíli se mi vždy zastaví srdce. "In the Court of Crimson King" však nejsou jen tyto dvě skladby - všech pět je jich takto silných, byť mám stále dojem, že improvizace v závěru "Moonchild" je možná trošku dlouhá.

Ať se snažím na album nahlížet z jakéhokoliv úhlu, vždy nacházím jen samou dokonalost. Zpěv Grega Lakea je perfektní, texty nápadité, bicí Michaela Gilese jsou poměrně netradiční, což považuji za velké plus, baskytara (opět v podání Lakea) asi nejlepší, jakou jsem kdy slyšel, klávesy a mellotron tvoří výtečné melodie, stejně jako flétna či saxofon. Skvělá je i práce principála Roberta Frippa a jeho kytary, která vlastně málokdy hraje hlavní roli, ovšem přesto je v hudbě King Crimson absolutně nepostradatelná. Ano, zním možná až trošku moc nadšeně. Ale jak by někdo z tohoto alba mohl nebýt nadšený?

Tracklist:
01. 21st Century Schizoid Man (including "Mirrors") - 07:21
02. I Talk to the Wind - 06:05
03. Epitaph (including "March for No Reason" and "Tomorrow and Tomorrow") - 08:47
04. Moonchild (including "The Dream" and "The Illusion") - 12:13
05. The Court of the Crimson King (including "The Return of the Fire Witch" and "The Dance of Puppets") - 09:25

Charles Mingus - The Black Saint and the Sinner Lady (20. ledna 1963, Impulse!)
avantgarde jazz, USA

Volba posledního alba z mé pětice nakonec padla na jazzovou nahrávku, byl jsem však pevně rozhodnut volit "Abbey Road" od The Beatles a "The Seer" od Swans. Protože však The Beatles považuji za ojedinělý případ talentované popové kapely, která bohužel nemá obdoby, a tak se od ní není kam posunout, a tvorbou Swans se stále marně brodím, rozhodl jsem se pro "The Black Saint and the Sinner Lady". Jazz je žánr, který můj vkus v současnosti ovlivňuje nejvíce, přitom než jsem se dostal k němu dostal, prošel jsem celou řadou jím nasáklých subžánrů. Ať už jde o technický metal (kde se požívá spíše jeho komplexní rytmika než doslovné zobrazení) či jím ovlivněné počátky progresivního rocku, nepřímo mě jazz okouzlil na mnoha místech. Proto jsem se vydal zkoumat klasická alba tohoto žánru a "The Black Saint and the Sinner Lady" bylo první, které jsem si zamiloval.

Co však psát o hudbě, o které toho zatím mnohem víc nevím než vím, mi není úplně jasné. Obecné zařazení si však učinit troufnu. Nejslavnější album Charlese Minguse je složitou nahrávkou, která sahá v rámci svého žánru spíše k netradičním postupům, nepracuje s harmoniemi tak, jak jsme zvyklí, a i její zvuk vás neustále cíleně tahá za uši. Nestaví, jako třeba skvělá "Sahara" od McCoye Tynera, na pianu. To je zde naopak upozaděno za stěnu dechových nástrojů, které hrají naprosto klíčovou roli. V každém okamžiku se odehrává hned několik dějů, několik melodií. Všechno to pochytit není vůbec jednoduché a album tak vyžaduje množství poslechů. Kdo je však zvyklý na složité metalové nahrávky, měl by si s komplexností "The Black Saint and the Sinner Lady" poradit. Nelze ovšem jednoduše položit rovnítko mezi kytarami v metalu a dechovými nástroji v jazzu, tyto dva žánry fungují naprosto odlišně. A to je to, co mě na jazzu tolik baví: je jiný, překvapivý a odvážný. "The Black Saint and the Sinner Lady" loni v lednu oslavilo neuvěřitelných padesát let od vydání, a přesto zní stále tak aktuálně.

Z krátkých čtyřiceti minut by se dalo vyzdvihnout množství skvělých momentů. Nejvíce mě baví, jak často Mingus na albu mění tempo. Jeho kapela zrychluje a zpomaluje zcela plynule, nečekejte žádné skoky, a v těch nejrychlejších momentech připomíná rozjetý parní válec (opět paralela s metalem). Pokračoval bych dál, ovšem můj prostor je omezený, váš čas jistě také, tak nečekejte a běžte si Minguse sami poslechnout.

Tracklist:
01. Track A - Solo Dancer (Stop! Look! And Listen, Sinner Jim Whitney!) - 06:39
02. Track B - Duet Solo Dancers (Hearts' Beat and Shades in Physical Embraces) - 06:45
03. Track C - Group Dancers (Soul Fusion) (Freewoman and Oh, This Freedom's Slave Cries) - 07:22
04. Mode D - Trio and Group Dancers (Stop! Look! And Sing Songs of Revolutions!)
Mode E - Single Solos and Group Dance (Saint and Sinner Join in Merriment on Battle Front)
Mode F - Group and Solo Dance (Of Love, Pain, and Passioned Revolt, then Farewell, My Beloved, 'til It's Freedom Day) - 18:39

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama