Cesta do hlubin redaktorovy duše #1

20. května 2014 v 19:42 | MF / Ježura |  Články
Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky... vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi - půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V prvním díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvky od MF a Ježury...

MF:


Daniel Landa - Chcíply dobrý víly (1995, EMI)
rock, Česká republika

Osobně jsem měl to štěstí (nebo alespoň já sám to za štěstí považuji), že jsem se k poslechu hudby dostal už v poměrně nízkém věku, a přestože jsem o ní začal přemýšlet tak moc, jako to dělám dnes, až o spoustu a spoustu let později, již tehdy jsem ji začal vnímat poměrně hodně. A i když opravdu klasický (heavy) metal nastoupil až o pár let později, už někdy krátce po polovině 90. let jsem začal poslouchat rockovou muziku - a asi není moc nutné dodávat, že hlavní roli v tom hráli rodiče, kteří mi sice nic necpali, nicméně vzhledem k tomu, že podobná CDčka a tehdy hlavně ještě kazety doma byly, jsem se k tomu dostal tak nějak samovolně…

Zpočátku hrála prim celkem logicky především domácí tvorba. Rozhodně už v téhle době těch skupin bylo o poznání více, namátkou třeba Kabát (to tenkrát byla ještě jinačí káva než dnes), Tři sestry (to samé), Hudba Praha, Katapult nebo Abraxas, ale pokud mě má děravá paměť příliš nešálí, byly to právě první počiny Daniela Landy, s nimiž jsem strávil úplně nejvíc času - a obzvláště to platí o "Chcíply dobrý víly".

Ačkoliv v dnešní době si už cokoliv od Daniela Landy pouštím spíše svátečně, a když už na to dojde, tak stejně vždycky skončím u desek "Pozdrav z fronty" (která se mi v 90. letech paradoxně moc nelíbila) a "Konec", nicméně když jsem po mnoha letech kvůli tomuto textu opětovně pustil "Chcíply dobrý víly", zjistil jsem, že se mi to stále líbí, dokonce mnohem víc, než bych čekal, což se dá třeba z pěti dalších výše zmíněných skupin říct maximálně o Hudbě Praha. Zároveň s tím jsem zjistil, že - a to zcela jistě bude souviset s vývojem a proměnou osobního vkusu - se přesně obrátilo pořadí z mého pohledu dobrých písniček. Songy, které mě ještě jako malého bavily nejvíce, mi dnes na desce přijdou nejslabší ("Včera mě někdo…", "Andílek" a hlavně hovadina "Zombice" - asi jediná opravdu špatná na albu) a nejvíce se mi naopak líbí ty, jež jsem tehdy zas tolik nechápal, především bych vypíchnul "Holky a mašiny", "Tradice", "Zapalte hranici" nebo "Ztracení hoši".

Možná, že si někdo pomyslí, že by ty začátky mohly být pro budoucího fanouška té nejextrémnější hudby trochu lepší, ale i dnes si myslím, že poslouchat Daniela Landu v době, kdy mí vrstevníci drtili diskotéku od Šmoulů, snad úplně nejhorší není - zvlášť když mě album i nyní zpětně opět velmi mile překvapilo. Že bych někdy Landovu tvorbu zkusil zase oprášit celou…?

Tracklist:
01. Chcíply dobrý víly - 03:56
02. Tradice - 03:43
03. Motýlek - 02:50
04. Andílek - 03:44
05. Holky a mašiny (West Team Motoman) - 03:55
06. Zombice - 02:56
07. Zapalte hranici - 03:20
08. Vodrhovačka - 03:54
09. Ztracení hoši - 05:01
10. Včera mě někdo... - 03:00

Iron Maiden - Brave New World (30. května 2000, EMI Records)
heavy metal, Velká Británie

Po prvním rockovém období postupně naprosto plynule nastoupil klasický heavy metal a i v jeho rámci jsem měl samozřejmě velké množství oblíbenců, v tomto případě vlastně mnohem větší. Přesně tohle jsou skupiny, o nichž dneska mohu tvrdit, že jsem na jejich hudbě vyrostl… Black Sabbath, Saxon, Accept, Manowar, Judas Priest, Helloween, Gamma Ray a další velikáni. Ale stejně jako v rocku, i zde nade všechny doslova čněl jeden interpret - Iron Maiden.

Iron Maiden jsem poslouchal ještě předtím, než vyšlo "Brave New World", a už tehdy jsem je doslova miloval. Vzhledem k tomu, že jsem se k heavy metalu dostal právě v druhé polovině 90. let, se mi jako první do ruky dostaly desky "The X Factor" a "Virtual XI" s Blazem Baylem u mikrofonu, které mnozí dodnes nemají rádi, ale já je mám prostě strašně rád a dodnes na ně nedám dopustit. Stejně tak jsem už tehdy neskutečně žral klasické kusy jako "Iron Maiden", "Seventh Son of a Seventh Son" nebo "Fear of the Dark", přesto je to právě "Brave New World", které jsem se rozhodnul vypíchnout jako nahrávku, která na mě měla největší vliv... vlastně kdybych měl zvolit jen jedno jediné album, jež mělo ten úplně největší dopad na můj vkus a jeho vývoj, volil bych právě zde. Důvod je naprosto prostý - i přestože jsem heavy metal i samotné Iron Maiden poslouchal již předtím, bylo to právě až "Brave New World", které naprosto od základů změnilo mé vnímání hudby obecně - a z tohoto důvodu je to pro mě dodnes naprosto zásadní album, k němuž mám až osobní vztah a jehož si obrovsky cením, protože vím naprosto přesně, že kdybych ho neslyšel, mohlo být všechno úplně jinak a s dost velkou pravděpodobností bych posledních několik let neobtěžoval veřejnost se svými pseudo-články o hudbě.

Z těchto všech důvodů a i díky této desce (možná bych měl říct především díky této desce) pro mě Iron Maiden stále jsou a nejspíš i na vždy budou tou největší kapelou vůbec, jejíž hudba je pro mě naprosto srdcovou záležitostí. "Brave New World" zdaleka není jediný počin Iron Maiden, který absolutně zbožňuji a který znám naprosto zpaměti po každém tónu, přesto má tento klenot velmi speciální místo v mém osobním pantheonu zásadních nahrávek a dokud nechcípnu, už nikdo mu jeho pozici vzít nedokáže.

Tracklist:
01. The Wicker Man - 04:35
02. Ghost of the Navigator - 06:50
03. Brave New World - 06:19
04. Blood Brothers - 07:14
05. The Mercenary - 04:43
06. Dream of Mirrors - 09:21
07. The Fallen Angel - 04:01
08. The Nomad - 09:06
09. Out of the Silent Planet - 06:25
10. The Thin Line Between Love & Hate - 08:27

Theatre of Tragedy - Aégis (18. srpna 1998, Massacre Records)
doom / death / gothic metal, Norsko

Zatímco o všech ostatních pozicích jsem měl jasno v podstatě ihned a maximálně jsem se u Daniela Landy a Iron Maiden rozhodoval, jakou konkrétní desku zvolit, poslední pozice byla otevřená poměrně dlouho… a bylo to až na poslední chvíli, kdy jsem si vzpomněl na tuto nahrávku, ani nevím, jak jsem na ni mohl téměř zapomenout… Asi stejně jako u spousty z vás jsem zpočátku znal pouze jediný metal, a sice ten s přídomkem heavy. Mé první výlety mimo jeho hranice se nesly ve znamení tří alb - šlo o dvojici "Theli" a "Vovin" od Therion a pak právě o tento nádherný kousek z dílny Theatre of Tragedy.

"Aégis" je deska, kterou dodnes považuji za absolutní klenot a vždycky tomu tak bylo, ať už mě v té či oné době brala jakákoliv hudba. Dokonce i tehdy, když pro mě cokoliv měkčího než Gorgoroth bylo komerčním brakem, jsem na "Aégis" nedal dopustit, což platí neustále. Ta deska má naprosto fenomenální atmosféru, jíž ani 15 křížků na krku neubralo pranic z jejího posmutnělého lesku. Zcela bez obav můžu říct, že je jenom málo alb, s nimiž bych strávil tolik času jako s "Aégis", a přesto si každý nový poslech užívám pořád stejně. Možná, že předchozí dvě desky Theatre of Tragedy vyšly dříve a zarytí fanoušci kapely je považují za lepší, ale pro mě prostě bylo první "Aégis" - a to nejen v rámci tvorby Theatre of Tragedy

Přestože jsem si to v té době samozřejmě neuvědomoval, dnes bych s odstupem mnoha let řekl, že to bylo právě "Aégis", jež mi posloužilo jako můstek k pomalé, uhrančivé a depresivní hudbě, kterou stále miluju, a díky němuž jsem se později s takovou vervou pustil do bahenních vod doom metalu, ačkoliv samotné "Aégis" není ani vyloženě depresivní, ani vyloženě doom metalové - ale i tak je kousek z obou v zádumčivých melodiích desky skrytý. Zároveň s tím bych se ani nedivil, pokud by "Aégis" mělo vliv i na mou oblibu převážně monotónní a minimalistické hudby, ačkoliv i zde platí, že je to album takové pouze částečně. I tak se ovšem nikam nespěchá, Theatre of Tragedy rozvážně a poctivě budují působivou atmosféru, neskutečným způsobem tahají z rukávu jednu fantastickou melodii za druhou a s obrovskou grácií nechávají prolínat lehký ženský soprán s hlubokým chropotem - jenže zatímco v dnešní době je to obrovské klišé, tehdy nebylo a Theatre of Tragedy byli právě v tomto naprostí mistři.

Skupina se sice právě po "Aégis" vydala ve své hudbě směrem, na němž jsem ji už nebyl ochoten následovat, avšak minimálně tento skvost má čestné místo v mé sbírce zajištěné už navěky.

Tracklist:
01. Cassandra - 06:47
02. Lorelei - 05:36
03. Angélique - 05:45
04. Aœde - 06:09
05. Siren - 07:28
06. Venus - 05:32
07. Poppæa - 05:46
08. Bacchante - 06:42

Dimmu Borgir - Stormblåst (25. ledna 1996, Cacophonous Records)
symphonic black metal, Norsko

Tím opravdu osudným žánrem, který mě provází nepřetržitě od té doby, co jsem jej poznal (a nejspíš už asi navždy bude), se nakonec stal black metal. Můj úplně první kontakt s tímto stylem však přišel s jinou kapelou, a sice Cradle of Filth. Ne, nesmějte se, to bylo ještě v době, kdy Cradle of Filth zdaleka nebyli ta směšná sebeparodie, jakou známe dnes, a i když už mě jejich nové počiny dávno přestaly zajímat, pořád jim nezapomenu, že to bylo právě jejich zběsilé EP "From the Cradle to Enslave", s nímž jsem se poprvé dostal do styku s mým později nejoblíbenějším žánrem, byť o čistě black metalovou záležitosti nejde...

Nicméně něco jiného je první kontakt a něco jiného je opravdu ta zlomová deska, která za to všechno může. A tou je právě "Stormblåst" od Dimmu Borgir. Stejně jako Cradle of Filth, i tohle je dnes skupina, která se za svými nepřekonatelnými prvotními počiny může jen ohlížet, ale na druhou starou, ty staré skvosty už jim nikdo nikdy neodpáře. Po zmiňovaném "From the Cradle to Enslave" bylo právě "Stormblåst" druhým albem, které mělo nějaké dočinění s black metalem a které jsem slyšel. A dodnes si pamatuju, že jakmile jsem tu nahrávku slyšel poprvé, okamžitě jsem poznal, že přesně tohle je ono, že přesně tohle je ten druh hudby, jakou chci poslouchat.

Dnes jsou Dimmu Borgir kapelou pro masy a u ortodoxních příznivců žánrů budí spíš rozpačité úšklebky, ale v roce 1996 to byla úplně jiná káva. "Stormblåst" je zcela bezesporu deska, jež dokázala přežít zkoušku časem a i dnes toho má hodně co říct. Dimmu Borgir zde naprosto skvělým způsobem zkombinovali syrovost norského black metalu první poloviny 90. let s mohutnými a epickými klávesovými plochami, kapela zde zněla mrazivě a majestátně zároveň - a výsledek byl natolik působivý, že se jej už Norům nikdy poté nepodařilo zopakovat.

Samozřejmě, na poměry black metalu je "Stormblåst" stále poměrně přístupná záležitost, o tom žádná, stejně tak v tomto žánru existují i mnohonásobně lepší alba s ještě mnohem silnější atmosférou, ale i tak mám k tomuhle počinu vztah a i tak obsahuje nejednu skvělou skladbu, která mě baví i dnes - stačí jen vzpomenout na kusy jako "Da den kristne satte livet til", "Dødsferd" či "Guds fortapelse - åpenbaring av dommedag".

Přestože už dnes dávám přednost jiným black metalovým kapelám než Dimmu Borgir, rozhodně jim nemohu upřít, že stáli na tom úplném začátku, kdy jsem začínal poslouchat žánr, jenž se postupem času stal mým nejoblíbenějším vůbec… a to se prostě počítá.

Tracklist:
01. Alt lys er svunnet hen - 06:05
02. Broderskapets ring - 05:07
03. Når sjelen hentes til helvete - 04:30
4. Sorgens kammer - 06:19
05. Da den kristne satte livet til - 03:06
06. Stormblåst - 06:13
07. Dødsferd - 05:28
08. Antikrist - 03:42
09. Vinder fra en ensom grav - 04:25
10. Guds fortapelse - åpenbaring av dommedag - 04:23

Combichrist - Today We Are All Demons (20. ledna 2009, Out of Line)
aggrotech, USA / Norsko

Podobně jako jsem se svého času našel v black metalu, jsem se několik let nazpět našel i na poli elektronické hudby. Pronikání do tajů industrialu bylo hodně opatrné a pomalé, protože jsem byl do té doby v podstatě zvyklý poslouchat jenom metal, vůbec nic jiného, takže zpočátku nebylo úplně jednoduché svolit k tomu, aby byly tvrdé riffy vystřídány tvrdými beaty. Ačkoliv jsem vždycky tvrdil, že hlavní je kvalita a žánr je vedlejší, bylo to trochu pokrytecké, protože jsem vlastně pořád jel jenom metalovou muziku. Ale jakmile jsem se konečně dokázal oprostit od předsudků (a dnes jsem upřímně sám na sebe tak trochu naštvaný, že se mi to nepodařilo už dřív), najednou se ukáže, že té skvělé hudby je všude spousta. A právě Combichrist byli jednou z těch kapel, jež mi k tomu pomohly.

Jak jsem řekl, bylo to trochu pomalé, než jsem opravdu akceptoval, že se mi to líbí a zpočátku šlo jen sem tam o nějakou písničku a Combichrist vlastně nebyli úplně prvními. Zcela zásadní roli pro mě ovšem hrají v tom, že jejich "Today We Are All Demons" bylo úplně první čistě elektronickou deskou, kterou jsem si zamiloval v celé její délce. A od bodu, kdy jsem byl schopen docenit muziku, o níž jsem si ještě nějakou dobu předtím zcela pomýleně myslel, že je to sranec, byl už jen krůček k tomu, abych byl schopen docenit doslova jakoukoliv hudbu. A právě proto pro mě budou Combichrist už napořád patřit mezi formace, pro jejichž tvorbu mám slabost, protože k tomuhle výraznou měrou napomohli.

A kromě toho - "Today We Are All Demons" je jednoduše řečeno absolutní pumelice do tlamy od první vteřiny do poslední. Co skladba, to absolutní a maximální hit - a každou z nich jsem slyšel už nesčetněkrát a pořád mě to neskutečně baví. Samozřejmě tu mám své nejoblíbenější kusy - jmenovitě se jedná především o nášlehy jako "I Want Your Blood", "Sent to Destroy" nebo "Scarred" - ale to album funguje i jako celek a není na něm jediné slabší místo.

Starší fandové Combichrist by třeba mohli oponovat, že "Everybody Hates You" nebo "What the Fuck Is Wrong With You People?" jsou ještě o něco lepší, ale pro mě osobně tyhle tři placky stojí čistě po hudební stránce na stejné úrovni - a jestli má nějaká o ždibíček navrch, je to právě "Today We Are All Demons", protože, jak už to tak bývá, byla prostě první.

Tracklist:
01. No Afterparty - 00:45
02. All Pain Is Gone - 04:57
03. Kickstart the Fight - 05:02
04. I Want Your Blood - 05:13
05. Can't Change the Beat - 04:26
06. Sent to Destroy - 04:37
07. Spit - 04:28
08. New Form of Silence - 03:52
09. Scarred - 04:26
10. The Kill V2 - 05:19
11. Get Out of My Head - 04:26
12. Today We Are All Demons - 05:02
13. At the End of It All - 04:35
14. [hidden track] - 05:55

Ježura:


Asonance - Dva havrani (1992, selfrelease)
celtic folk, Česká republika

Když jsem nad tím před časem přemýšlel, prapůvod svého hudebního vývoje jsem vystopoval až někam do poloviny temných 90. let, kdy pětiletý Ježura v momentech úporné nudy štrachal rodičovskou sbírkou kazet a zkoušel, co je na nich za muziku. Přesně takhle se mi dostala do ruky deska "Dva havrani" od tehdy ještě celkem neznámých domácích folkařů Asonance, a i když jsem si to ještě vůbec neuvědomoval, bylo vymalováno na dlouhé roky dopředu.

Už ani nevím proč, ale od té doby, co moje kazetové seance skončily, jsem na svoje prapůvodní hudební kořeny jaksi zapomněl a dlouhé roky šla hudba zcela mimo mě. Díky zcela náhodnému, leč, jak jsem si později uvědomil, nesmírně důležitému zásahu jedné osoby jsem si na ně ale zase rozvzpomněl a bylo to jako se vrátit do rodného domu, jehož vybledlé obrazy dlouho živořily už jen ve vašem podvědomí. V tu chvíli mi došlo, jak zasádní pro mě tahle hudba byla, je a bude a od té doby jsem si naprosto jistý tím, že nebýt Asonance, můj hudební záběr by se s tím aktuálním asi moc nepřekrýval.

V oněch heroických dobách prvních posluchačských dobrodružství jsem album protočil tolikrát, že je ta kazeta dnes už prakticky nehratelná. Nechával jsem přitom naplno pracovat svou dětskou fantazii a představoval si páreček havranů, jak ohlodává mrtvolu rytíře, či litoval mladého hraběte Waltera Stuarta, který skončil na šibenici jen proto, že padl do oka královně. Neveselá tématika textů na mě však kupodivu nezanechala vážnější psychické následky až na to, že ze mě vyrostl otrlý cynik se sklony k morbidnímu humoru, ale tesklivé melodie skotských a irských balad se mi zažraly pod kůži o to víc a připravily půdu pro řadu dalších kapel počínaje Nightwish, kteří o nějakých deset let později - aniž bych si toho byl vědom - zahráli na podobnou strunu, jež dlouho ležela bez povšimnutí, a historie se zopakovala - byť s jinými aktéry. To je ale jiný příběh...

Je tedy jisté, že "Dva havrani" nastavili kurz mého budoucího hudebního směřování, a proto (a v neposlední řadě i díky svým hudebním kvalitám) bude mít tohle album navždy čestné místo v mé sbírce i v mém srdci. Že je to zcela na místě, o tom svědčí koneckonců i fakt, že když mi byla přetlumočena zpráva o tomhle článku, právě "Dva havrany" jsem vypálil absolutně bez přemýšlení.

Tracklist:
01. Námořník (John Riley) - 03:33
02. Můžem jít, milá (Will Ye Go, Lassie) - 03:17
03. Mladý Walter (Young Waters) - 04:44
04. Dívky z Mitchellstownu (Maids of Mitchellstown) - 02:33
05. Harfa (The Twa Sisters) - 05:05
06. Orkney (Orkney Anthem) - 02:49
07. Pojď do kopců (Come By the Hills) - 03:47
08. Dva havrani (The Twa Corbies) - 02:51
09. Susan Cooper - 02:44
10. Lord Maxwell (Lord Maxwell's Last Goodnight) - 03:34
11. Poslední člun odplouvá (The Last Boats a-Leavin) - 03:58
12. Kopce u pramenů řeky Tyne (The Rolling Hills of the Border) - 03:13

The Offspring - Splinter (9. prosince 2003, Columbia Records)
punk rock, USA

Když pominu ono období protáčení všech možných kazet, co se jich jen doma válelo, moje dětská léta byla na veškerou muziku až na nějaké to zpívání při táboráku hodně chudá. Rádio jsem neposlouchal, na televizi moc nekoukal, na dětské diskotéky nechodil... Takhle se to táhlo ještě pár let do nového tisíciletí, ale pak se to bohudík začalo měnit.

Nejsem si úplně jistý, jestli se deska "Splinter" od kultovních punk rockerů The Offspring dostala k mým uším záhy po vydání, nebo až se zpožděním, a jestli jsem jí tedy podlehl dříve než albu v tomto výčtu následujícímu, ale zase nemám nejmenších pochyb, že byla první relativně tvrdou nahrávkou, která mi zachutnala. Začalo to nenápadně - v paměti uvízlým singlem "Hit That". Pak ale věci nabraly poměrně rychlý spád. Vidím to jako dnes - nejdříve namátkové vyptávání se, co je to za muziku, potom občasné záchvaty zoufalství z toho, že se mi to nikdy nepodaří zjistit, a nakonec triumfální pocit, když jsem se konečně domákl, co mi to už měsíc hraje v hlavě a nemůžu to z ní dostat. Následovala samozřejmě poctivá detektivní práce, na jejímž konci stála informace, kdo kýžené album má a bude mi ho ochoten vypálit, dále týdny přemlouvání, aby to ten šmejd konečně donesl, když to slíbil, následované úmorně dlouhou dobou dělící mě od momentu, kdy po všech útrapách konečně nabytý stříbrný kotouček vrazím do hi-fi věže, ale pak už jen hodiny a hodiny do té doby nevídaně slastných hudebních zážitků.

Jestli Asonance rozhodla o tom, že neveselá a přemýšlivá hudba bude tím, co budu v budoucnu vyhledávat, The Offspring mi se "Splinter" otevřeli cestu do světa zkreslených kytar a zpěvu poněkud agresivnějšího, než jaký jde zaslechnout z mainstreamového rádia. Jak roky ubíhaly, z dílny The Offspring jsem začal dávat přednost spíše deskám "Smash", "Ixnay on the Hombre" a "Americana", ale "Splinter" navždy zůstane tím prvním a určujícím. Ostatně je to zejména jeho zásluha, že i když Dexter Holland a spol. už pěkných pár let nevyplodili dobrou nahrávku, pořád je hrdě řadím mezi své srdcovky. Kruci, to abych si tu fošnu po víc jak deseti letech taky koupil, co?

Tracklist:
01. Neocon - 01:06
02. The Noose - 03:18
03. Long Way Home - 02:23
04. Hit That - 02:49
05. Race Against Myself - 03:32
06. (Can't Get My) Head Around You - 02:14
07. The Worst Hangover Ever- 02:58
08. Never Gonna Find Me - 02:39
09. Lightning Rod - 03:20
10. Spare Me the Details - 03:24
11. Da Hui - 01:42
12. When You're in Prison - 02:35

R.E.M. - Around the Sun (2004, Warner Bros. Records)
alternative rock, USA

Způsob, jakým jsem se dostal k desce "Around the Sun" od amerických alternativních rockerů R.E.M., je poněkud obskurní a svědčí buď o tom, že mě vedla nějaká božská prozřetelnost, nebo prostě o tom, že reklama funguje. Když se totiž na chodbě mého tehdejšího gymnázia objevil plakát s artworkem, jménem kapely i desky a datem jejího vydání, věděl jsem, že ji musím mít, i když jsem do té doby od R.E.M. neslyšel ani notu nebo jsem o tom aspoň nevěděl. Každopádně stalo se, vymodlenou "Around the Sun" jsem našel toho roku pod stromečkem, a tak vznikl zárodek čehosi, co dnes nazývám svou hudební sbírkou.

"Around the Sun" je pro mě jednou z těch desek, které znáte notu od noty nazpaměť, dovedete je bez nápovědy přezpívat, a když náhodou některá z jejích skladeb někde hraje samostatně, to, že na ni nenavazuje ta další, vás pokaždé trochu vyvede z konceptu. Její sofistikovaná melancholie na jedné straně a přívětivost na straně druhé se mi asi těžko někdy zají, a i když se počet poslechů, které jsem jí věnoval, počítá už na stovky, stejně mě nikdy neomrzí - stejně jako řada experimentů, ke kterým se zde R.E.M. uchýlili.

Je mi upřímně jedno, že je "Around the Sun" v rámci vysoce ceněné diskografie R.E.M. považována za jeden z nejslabších zářezů. S touhle deskou v uších jsem dlouhé měsíce usínal, krátil si s ní dlouhou chvíli při nemoci, koupil si kvůli ní svá první trochu slušnější sluchátka a dokolečka pročítal booklet a hledal si neznámá anglická slovíčka, abych pochopil, o čem to ti pánové zpívají. A samozřejmě jsem díky ní také postupně pronikl do tajů ostatních nahrávek R.E.M., přišel na chuť chytré a promyšlené muzice a obecně mi otevřela dveře do světa, kde se klade důraz na skutečnou kvalitu a hloubku obsahu a ne jen na povrchní pozlátko.

R.E.M. to díky "Around the Sun" dotáhli mezi mé absolutní srdcovky a já si teď můžu leda tak rvát zbytky vlasů kvůli tomu, že jsem si nechal mezi prsty proklouznout minimálně dvě příležitosti vidět kapelu naživo. Pokud nedojde k nějakému zázračnému reunionu, budu si to asi vyčítat do konce života, ale patnáctikusová diskografie, kde skvost střídá skvost, je velice sympatickou náplastí na tuhle bolístku. A i když se mezi tou patnáctkou alb opravdu najdou objektivně lepší alba, než je "Around the Sun", právě tohle jediné u mě bude mít vždy výsadní postavení a skladby jako "Leaving New York", "The Outsiders", "Final Straw", "Wanderlust", "Boy in the Well", "Aftermath", "High Speed Train" nebo "The Worst Joke Ever" mi z paměti vymaže leda tak Alzheimerova choroba...

Tracklist:
01. Leaving New York - 04:49
02. Electron Blue - 04:12
03. The Outsiders (feat. Q-Tip) - 04:14
04. Make It All Okay - 03:43
05. Final Straw - 04:06
06. I Wanted to Be Wrong - 04:34
07. Wanderlust - 03:04
08. Boy in the Well - 05:22
09. Aftermath- 03:52
10. High Speed Train - 05:03
11. The Worst Joke Ever - 03:37
12. The Ascent of Man - 04:07
13. Around the Sun - 04:29

Nightwish - Century Child (2002, Spinefarm Records)
symphonic metal, Finsko

Pokud bych měl ukázat na jednu kapelu, kvůli které jsem ve své době na dlouhé roky propadl metalu, budou to překvapivě... ale kdepak, co to povídám, žádné překvapení se nekoná - jsou to Nightwish. S výběrem konkrétního alba to ale bude horší...

Ke kapele jsem se dostal díky provařené hitovce "Nemo", kterou jsem poprvé zaslechl někdy v roce 2005 na lyžáku z rádia u lanovky, a řekl jsem si, že je to úplně boží a že to asi budou Nightwish, ačkoli jsem tu kapelu tehdy znal jenom podle jména (vidíte? zase ta božská prozřetelnost!). Jenže to už bylo v době, kdy už pro mě internet nebylo jen sprosté slovo, takže netrvalo dlouho a začal jsem poctivě protáčet prvních pět řadovek.

Tohle protáčení mi samozřejmě vydrželo dost dlouho, protože Nightwish u mě tehdy celkem rychle vyšplhali na post kapely číslo jedna a udrželi se tam hned několik let navdory faktu, že, jak jsem záhy zjistil, glorifikovaná Tarja Turunen dostala stopku. A protože jsem byl tehdy ještě docela solidní ucho, největší část toho protáčení si pro sebe zabrala deska "Century Child". Když pátrám po důvodech, proč jsem už tehdy nedopřál většího prostoru z objektivního hlediska rozhodně lepším deskám "Oceanborn" a "Once", fakt nevím. Nebylo to kvůli Marcovi Hietalovi, který se v řadách Nightwish představil právě na "Century Child", ale nejspíš zkrátka proto, že má album pěkný obal, a také kvůli songu "End of All Hope", který se pro mě stal synonymem nejvyššího myslitelného umění.

Dnes, o řadu let později, se věci mají jinak. Poblouznění hudbou Nightwish mě z valné většiny přešlo už dávno, a když už si nějakou jejich nahrávku pustím, je to spíš z čiré nostalgie - a v tom případě nejspíš sáhnu po "Oceanborn", "Once" nebo "Dark Passion Play". I když je ale "Century Child" ještě tak možná spolu se "Splinter" od The Offspring jedinou nahrávkou z tohoto výběru, kterou nemám potřebu si čas od času připomenout, nicméně je pro mě stále ztělesněním určitě životně-hudební etapy, kterou jsem si prošel a která na mě měla zcela zásadní vliv, takže její místo v tomto článku je rozhodně zasloužené.

Tracklist:
01. Bless the Child - 06:12
02. End of All Hope - 03:55
03. Dead to the World - 04:20
04. Ever Dream - 04:44
05. Slaying the Dreamer - 04:32
06. Forever Yours - 03:50
07. Ocean Soul 04:15
08. Feel for You - 03:55
09. The Phantom of the Opera - 04:10
10. Beauty of the Beast - 10:22

Emperor - In the Nightside Eclipse (21. února 1994, Candlelight Records)
black metal, Norsko

Vybrat poslední album, které tvoří zásadní milník mého hudebního bytí, bylo nakonec mnohem snazší, než by se mohlo na první pohled zdát. Je sice fakt, že v posledních dvou až třech letech můj záběr značně nabobtnal, a to zejména díky nahrávkám, které lze jen stěží označit jinak než jako skvělé, ale žádná z nich se mnou nezamávala tolik a nezanechala na mně takové stopy jako tahle kultovní záležitost vydaná původně v roce 1994. Stává se mi poměrně často, že s nějakou deskou takříkajíc objevím Ameriku, ale troufám si říct, že "In the Nightside Eclipse" vlastně jako jediná z tohoto seznamu opravdu důsledně převrátila moje vnímání hudby.

Black metal byl pro mě do té doby velice okrajovým žádrem, který šel hodně mimo mě, ale pak přišla "In the Nightside Eclipse" a já zůstal stát s otevřenou držkou a jen konsternovaně hltal. Do té doby nevídaný majestát, úchvatná atmosféra a záchvaty představivosti, které mi ještě nikdy žádná hudební nahrávka nezprostředkovala - tak vypadaly mé první týdny a měsíce ve společnosti první řadové desky norské legendy Emperor. A vzhledem k tomu, jak kultovního statutu "In the Nightside Eclipse" i dvacet let od svého vzniku neustále požívá, vlastně se ani není čemu divit, že jsem jejímu kouzlu dokonale propadl i já a přidal se tak k miliónům fanatických následovníků kultu Emperor.

Samozřejmě nezůstalo jen u "In the Nightside Eclipse" a do roka a dne jsem měl řádně naposlouchané a poctivě zakoupené všechny ostatní desky, které pod hlavičkou Emperor vyšly. Nebudu zastírat, že právě zbylé trio v čele se skvostným démantem "Anthems to the Welkin at Dusk" nakonec vystoupaly na mém osobní žebříčku oblíbenosti před "In the Nightside Eclipse", ale zhola nic to nemění na genialitě debutu ani mém nehynoucím obdivu k němu. Kdykoli mi padnou zraky na věhlasnou, v odstínech modré vyvedené scenérii, ta jedinečná atmosféra je zpět a já se jen znovu utvrzuji, že právě s tímhle albem jsem s definitivní platností posluchačsky překročil hranice obyčejného a poznal, jak vypadá a zní hudba, která zde vedle díla klasických mistrů zřejmě zůstane na věky.

Tracklist:
01. Intro - 00:52
02. Into the Infinity of Thoughts - 08:14
03. The Burning Shadows of Silence - 05:36
04. Cosmic Keys to My Creations & Times - 06:06
05. Beyond the Great Vast Forest - 06:01
06. Towards the Pantheon - 05:57
07. The Majesty of the Nightsky - 04:54
08. I Am the Black Wizards - 06:01
09. Inno a Satana - 04:48

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dan Dan | 20. května 2014 v 20:24 | Reagovat

Zajímavé počtení, chválím dobrej nápad ;-)

2 MF MF | E-mail | Web | 20. května 2014 v 20:30 | Reagovat

Díky :) Jinak pochvaly za nápad na adresu Zajuse, ten s tím přišel :-D

3 nazgul nazgul | 20. května 2014 v 21:10 | Reagovat

Řeknu k tomu jediné... Absolutne chapu text o Landovi a podepsal bych se pod to. Doteď si pamatuju, jaky byl první kontakt s touhle nahrávkou na základce ve druhé třídě. Za mě chcíplé vily forever !

4 Zajus Zajus | 21. května 2014 v 14:18 | Reagovat

Můj seznam bude vypadat hodně jinak, ale třeba ty The Offspring bych v něm mohl mít také. I když u mě by to bylo spíš "Americana" :)

5 Seda Seda | 25. května 2014 v 3:22 | Reagovat

Mě nejvíc ovlivnili Babymetal

6 MF MF | E-mail | Web | 25. května 2014 v 10:20 | Reagovat

[5]: To se teda máš čím chlubit :D :D

7 hancock hancock | 27. května 2014 v 11:56 | Reagovat

Zaujímavé čítanie, kadečo to vysvetľuje :-D
Ale aj by som chcel... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama