Thoughts Factory - Lost

1. dubna 2014 v 21:37 | Kaša |  Recenze
Za tu dobu, co píši pro náš blog, jsem už měl na stole hned několik italských prog metalových alb, díky kterým jsem nabyl dojmu, že tahle scéna si pomalu a jistě buduje svůj vlastní, jedinečný sound, pod nějž se poslušně řadí všechny party a je tak nemožné si je splést s někým jiným. Zatím mi tato domněnka fungovala, jenže pak se objevili Thoughts Factory a základy této teorie byly nabourány. Obyčejně se při poslechu promáče ujmu zjišťování informací o dané skupině až v době před sepsáním recenze, protože do té doby je mi vlastně jedno odkud kapela je nebo kolik členů v sobě pojí, a stejně tomu bylo i s "Lost". Nějaký ten týden jsem tedy žil v domnění, že je to další italská parta, protože ten zvuk a melodie tam prostě jsou. S překvapením jsem následně zjistil, že Thoughts Factory je skupina z Německa, která se po šesti letech od svého vzniku v roce 2008 vytasila s debutovým albem. Samozřejmě, že země původu na konečné vyznění alba nemá žádný vliv, ale mířím tím obloukem k představení hudební náplně desky s minimalistickým obalem, jemuž vévodí mozek, jako by snad kapela chtěla upozornit, že nedá nikomu nic zadarmo a do detailu promyšlený progresivní metal bude potřebovat trochu víc pozornosti.

To už ale trochu předbíhám. Jak jsem řekl výše, "Lost" je debutovým zářezem této pětice a protože se za dosavadní existenci nedopracovala k žádným EP či demosnímkům, tak o to příjemnějším překvapením je jeho vyzrálost, z níž by neznalý posluchač neměl v žádném případě nabýt dojmu, že má co dočinění prvním albem, na němž se obyčejně kapela ještě tak trochu hledá. Thoughts Factory se našli v kombinaci tvrdých kytar, vokálních a klávesových melodií a to vše je propleteno dohromady pod taktovkou neustálé změny nálad. Jasně, není to nic světoborného a výsledek zní (nečekaně) jako kombinace Dream Theater, Symphony X a čehokoli od Neala Morse, ale od každého z těchto jmen si Thoughts Factory berou jen to, co se jim hodí. Od Dream Theater je to košatá stavba písní a technické parádičky, od Symphony X zase ostré kytary a tah na branku. Neala Morse lze zaslechnout v melodických prog rockových pasážích, kterých je na "Lost" dostatek, a právě díky vyrovnanému spojení toho vše jsem nezískal z jeho poslechu dojem jednotvárného, profesorského progresivního metalu, kterému chybí duše a z nějž se už vytratilo to hlavní, a to je hudba samotná. "Lost" je oproti tomu velmi osobní album, kde hlavně díky emocemi nabitému vokálu Marcuse Beckera není o - abych tak řekl - intimní momenty nouze.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Metal Promotions]
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama