Ektomorf - Retribution

5. března 2014 v 20:02 | Kaša |  Recenze
Status, v němž se aktuálně nachází maďarská úderka Ektomorf, by se dal svým způsobem označit za klasický. Téměř neměnný cyklus ohraničený jedním studiovým albem a jedním turné značí v případě této party jedno jediné, a sice že se skoro-pravidelným dvouletým odstupem tady máme v pořadí už deváté studiové album čtveřice, jejíž vznik by se trochu škarohlídsky dal připsat personálnímu rozkolu v řadách legendární Sepultury. Jakoby se parta kolem frontmana Zoltána Farkase nechtěla smířit s tím, že model, jímž Sepultura bořila hranice mezi groove/thrashem a etnickými prvky, je pryč, a začali tak drhnout vlastní verzi, která se jen tak mimochodem dosti výrazně podobá té, jíž v řadách brazilských velikánů razila bývalá ikona Max Cavalera. Nakolik je tento přístup v pohodě a nakolik se díky tomu dají považovat Ektomorf za relativně zbytečnou partu, která okatě kopíruje to, s čím před nějakými osmnácti lety jiní slavili úspěch, nechám na každém z vás, nicméně faktem zůstává, že s každým přibývajícím albem se jejich tvorba stává méně a méně překvapivá, což samozřejmě není úplně ideální stav.

Aktuální novinka "Retribution" není "překvapivě" žádné překvapení, takže se jedná o několikrát ohranou písničku, jíž každý, kdo už slyšel alespoň jedno z předchozích alb, zná velmi podrobně. Sám osobně jsem sice nikdy nepřišel do styku s prvními čtyřmi deskami, takže nemůžu hodnotit v rámci celé dosavadní diskografie, ovšem od přelomového "Destroy" se Ektomorf nedaří udržet si vyrovnanou kvalitativní linii a povedené desky ("Destroy" či "Outcast") střídají ty slabší, mezi něž bych zařadil hlavně "What Doesn't Kill Me…" a minulé "Black Flag", takže jsem si nebyl úplně jistý, jak že novinka dopadne, ale spíše jsem se klonil k dalšímu kvalitativnímu propadu. Není totiž úplná náhoda, že s tím, jak se hudba Ektomorf vrací - obrazně řečeno - ke svým kořenům, což znamená vypuštění neotřelých etnických prvků a lidových nástrojů a postupné stáčení kormidla k celkem průměrným metalovým peckám, to jde s onou záživností jednotlivých desek tak nějak k šípku. Vrcholem všeho tak byla právě minulá řadovka, která byla tuctová až běda a doposlouchat ji do konce víckrát než jednou, byl pro mne úkol téměř nadlidský. "Retribution" sice nijak nepopírá vývoj z let nedávných, takže všechny poznávací prvky zůstaly hezky zachovány, ale uznávám, že tentokrát mě výsledek baví mnohem víc než minule. Pravda, čtrnáct skladeb je poměrně dost a dokážu si představit, že by album o nějakých deset minut a čtyři songy kratší vyznělo mnohem lépe, ale že by se to nedalo vydržet, to zase ne, to bych Zoltánově partě křivdil.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama