Panychida - Grief for an Idol

1. února 2014 v 20:20 | Prdovous |  Recenze
Panychida byla paradoxně kapelou, která mě v době vydání své první desky "Paganized" tak nějak zcela minula, a to i přes mé zaměření na pohanský metal, který byl tehdy mým uším bližší než jiné žánry. Podobný osud potkal i následující řadovku "Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow" a popravdě ani nevím proč tomu tak vlastně bylo, když se všude kolem ozývaly hlasy vyzdvihující kvalitu jejich podání, jež se snaží oprostit žánrových klišé - a to i od těch jedinců, kteří v tomto značně dehonestovaném žánru jinak upřednostňují pouze "starou gardu", jež vznikala v devadesátých letech. Na první poslech mě však album nijak zvlášť neoslovilo a dál jsem se jím nezabýval, tím spíš, že to bylo v době, kdy mě daný žánr začal pomalu míjet. S vydáním nové desky "Grief for an Idol" jsem se ale rozhodl, že se hudbě plzeňských pohanů podívám pod kůži, co že je na nich tak zajímavého. Protože když o tom mluví moje okolí nanejvýš kladně, něco na tom prostě být musí.

Ačkoliv jsem vzhledem k předchozímu odstavci postupoval zpočátku poněkud skepticky, "Grief for an Idol" si mě získala na svoji stranu až nebezpečně rychle. Povaha desky je mi celkově velmi blízká a čtveřice to bere pěkně od podlahy. Totiž od podlahy... vzhledem k tomu, že Panychida už má něco za sebou, přistavuje jen další patro a pokračuje ve výstavbě svého rozpoznatelného ksichtu. Pozvolný vývoj ve výrazivu kapely je velmi příjemný a rozhodně mi novinka sedne mnohem více než předchozí album, které jsem si před recenzí pustil. Black metal v podání Plzeňských má v sobě dostatek síly, zároveň však nabízí směsici nejrůznějších poloh od nasranosti přes rozmáchlou výpravnost až po melancholii a nádavkem přidává kopu melodií. Každá jednotlivina má zároveň na hony daleko ke kýčovitosti nebo prvoplánovému patosu, což je jedině dobře. K tomu všemu má většina skladeb něco do sebe. Nemyslím těch x skvělých momentů a pár opravdu brilantních, ale prostě to něco, díky čemu si daný kus zapamatujete. Když ne podle jména, tak právě podle nějaké vlastnosti vystihující jejho podstatu zcela určitě. Mohl bych takto vyjmenovat prakticky celé album, mně však v hlavě utkvěla hlavně omračující "Two Untouched Moments" v pořadí oblíbenosti následovaná dudami protkanou písní "Wayfarer's Awakening". Velmi dobrá je i závěrečná instrumentálka "Perchta", jíž předchází vyprávění z Jiráskových pověstí.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Panychida]
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama