Def Con One - II

9. února 2014 v 21:29 | Prdovous |  Recenze
Málokdy se přes všechnu změť hudby dostanu k hardcoru (pokud nejde o post-hardcore a jeho pokrevní svazky s dalšími post-žánry), pokud se tak už ale stane, většinou si ze záplavy kapel a všemožných subžánrů pečlivě vybírám, neboť čistý hardcore nepatří mezi mnou nejvyhledávanější vody. Britští Def Con One sice nejsou zrovna ukázkovým příkladem pečlivě vybrané kapely, přesto jsem byl zvědav, s čím se vytasí na své druhé řadovce, docela lakonicky nazvané "II". O Def Con One jsem popravdě nikdy dřív neslyšel. Dva zářezy na pažbě, stálá sestava a šestnáct let existence (ano, kapela funguje podle všeho od roku 1998, ačkoliv své první EPko vydala před třemi lety) však naznačují, že i přes relativní míru utajení před širokou veřejností má tahle vojenská jednotka už něco za sebou a nebojí se prát to do lidí pořádně ostrým střelivem. Nezbývá tedy než stisknout tlačítko play a vyhlásit nejvyšší stav branné povinnosti podruhé.

A protože nasazení britské jednotky v nepřátelském terénu netrvá příliš dlouho a pánové rozhodně nepřišli na lidi mávat ani rozdávat úsměvy od ucha k uchu, nikoho snad nezarazí, že album začíná pěkně zostra. Kulometná palba pročísne vzduch štěkavým riffem a poctivým řevem velitele Daveyho Meikleho a naštvané tempo si úvodní skladba drží až do svého konce. Další píseň "Broke" je na tom velmi podobně, již ve třetí skladbě "Soul Possesed" se ale začíná ukazovat, že tohle čistě hárdkórová řvanice nebude a začínají se projevovat výrazné vlivy heavy/thrash metalu. Poměr žánrů je docela těžko odhadovat, žádná další píseň není ani čistě hardcorová, ani thrashová, kapela si dohromady míchá svojí explosivní směsku a docela dobře jí to šlape, alespoň v první polovině. Respektive ono by jí to šlapalo i v té polovině druhé, ale to by do alba nesměli zařadit utahanou hevíkovou baladu "Die Again". Chápu, že nějaký slaďák za padlé asi není úplně od věci, popravdě skladba sama o sobě vlastně není tak špatná, jak by se mohlo z mého povídání tady zdát, ale prostě si nemohu pomoci, podle mě by si deska vystačila docela dobře i bez ní. Jestli jsem ale něco opravdu nepochopil, tak je to poslední osmiminutový flák "Drag Me to Hell", který se ale v půlce utne a nastanou tři minuty ticha, ze kterého vás vytrhne až závěrečný minutový riff. Texty jsem podle poslechu většinou nedokázal rozluštit, takže nevím, jestli si to vysvětlovat tak, že tuhle partu mariňáků peklo nezvládne umlčet na delší dobu, než jsou tři minuty, nebo nějak jinak, ale takhle velká proluka mi vážně přišla mimo.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Scarlet Records]
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 luc luc | Web | 9. února 2014 v 21:40

paráda :-)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama