Iced Earth - Plagues of Babylon

25. ledna 2014 v 20:27 | Ježura |  Recenze
Když se teď přiznám, že mezi řadu významných kapel, které neznám a až donedávna jsem od nich neslyšel ani notu, patří i Iced Earth, mnozí už si asi začnou ťukat na čelo a ptát se, proč takový diletant vůbec fušuje do hudební publicistiky. Proti tomu se těžko argumentuje, takže na svou obranu snad jen prohlásím, že po poslechu novinky "Plagues of Babylon" už naprosto chápu, proč tuhle kapelu mnozí velebí jako jednu z mála formací, které stále drží power metalovou (i když to žánrové zařazení není zase tak jednoznačné) zástavu hrdě vztyčenou a o Iced Earth neutrousí křivého slova. Jestli si ale myslíte, že jsem touto větou de facto celou recenzi shrnul, tak čtěte vesele dál, protože takhle jednoduché to zase není.

A než se na to zapomene, dovolte mi takovým, kteří stejně jako já s Iced Earth zatím do styku nepřišli, trochu osvětlit, jak se to má s tou žánrovou příslušností, kterou jsem naťuknul výše. O Iced Earth jsem vždy slyšel hovořit jako o power metalové kapele a při absenci vlastní zkušenosti mi nezbývalo, než tomu věřit. První poslech "Plagues of Babylon" mě proto dost překvapil, neboť materiál, který Iced Earth na novince servírují k tanci a poslechu, je takřka dokonalým průnikem power metalového výraziva s tím thrashovým, aniž by to však znělo jakkoli nepatřičně. Řezavé kytarové riffy a řev Stu Blocka se zcela organicky mísí s melodickými postupy a vysloveně epickými refrény, funguje to skvěle a tato kombinace promakaného a nápaditého instrumentálu s variabilním vokálem skutečně drtí. Zejména kytary jsou velice zdařilé - v thrashovějších pasážích správně agresivní zatímco v těch melodických není ani stopy po nějakém kýči, který je metlou současné melodické scény, a v obou polohách pak plné super nápadů. Úderné bicí tomu dodávají správnou dynamiku a nad tím vším pak kraluje Stu Block svým rozmanitým vokálem. Musím se přiznat, že když by se mě někdo zeptal na nejsilnější dojem, jaký jsem si z desky odnesl, odpovím mu, že je to právě Blockův pěvecký výkon, protože ten je skutečně skvělý - výtečně řve, když začne zpívat zpívat, je to snad ještě lepší a jeho epické refrény jsou doopravdy mocné. Být majitelem takhle silného, variabilního a charismatického hlasu, to je opravdu dar z nebes.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hancock hancock | 25. ledna 2014 v 22:31

Priznám sa, že som na tom úplne rovnako ako Ježura - tiež je toto prvá doska, ktorú som od IE počul, pretože s aktívnym zháňaním power metalu som skončil niekedy v zlatej ére Gamma Ray a začiatkov Stratovariusu ešte s Timmom Tolkim... proste som sa toho prejedol.
Do počúvania Iced Earth (jakožto power metalu) sa mi tiež príliš nechcelo, no odporúčania zneli veľmi sľubne... a vidíš ho! Výborná, svieža a dobre produkovaná muzička! Prekvapenie sa konalo, a pozitívne! Možno za to môžu názvuky thrashu, možno je to to dobrá cesta pre dnešný power metal, ktovie...
Páči sa mi to.
A ešte malá poznámočka k toľko pretriasanej (neúmernej) dĺžke platní. Absolútne mi je proti srsti používať to ako hodnotiaci prvok! Páni, vy máte platňu v ruke a nie platňa vás! Na prehrávačoch sú všelijaké gombíky, nie? Nikto vás predsa nenúti počúvať tú platňu celú! Pokiaľ to, samozrejme, nie je koncepčný album. To ste si nikdy nepustili z dosky iba vybrané kúsky? Mne sa stávalo dokonca aj pri Zeppelinoch, že som počúval iba jednu stranu platne, a dodnes mi stačí aj z tej najúžasnejšej dosky počúvať iba to na čo mám chuť. Príklad môže byť dajme tomu Drive Home od Stevena Wilsona, po ktorom zvyšok dosky väčšinou ani nemusím, hoci je nesporne geniálny...
A tú osmičku by som Iced Earth pridelil, už len za to príjemné prekvapenie...

2 Ježura Ježura | 25. ledna 2014 v 23:28

Já ti nevím. Když jsem začínal poslouchat muziku, vypadalo to tak, že jsem si od kamaráda sehnal pálený cédéčko s výběrem mp3ek a poslouchal tyhle kompilace případě songy zvlášť. Pak jsem začal trošku šťourat hloubš, poslouchat celý alba a od tý doby prostě beru desku jako homogenní celek, kterej muzikanti do stávající podoby stvořili s nějakým záměrem, a proto je mi hodně proti srsti vypínat album, než skončí, nebo z něj vyházet nějaký songy a poslouchat jenom to, co se mi líbí. V takovým případě z toho mám absolutně nekompletní zážitek a dá se říct, že je to stejně zlý, jako když musím poslouchat nějakej ten balast, kterej si mohla kapela ušetřit. A proto si myslím, že i ta délka, místy ještě akcentovaná poměrem dobrejch/špatnejch skladeb, jako hodnotící kritérium určitě má smysl. Navíc, když už přijde na to, že na něco takovýho nadávám(e), tak je většinou pravidlem, že to uvedem na pravou míru a člověk, kterýmu nedělá problém nějaký skladby vyházet, si v hlavě nějakej ten bodík přidá a spokojený můžou bejt všichni :-)

3 Ježura Ježura | 25. ledna 2014 v 23:29

Jinak jsem rád, že nejsem jedinej, kdo donedávna neznal Iced Earth :-D

4 MF MF | E-mail | Web | 26. ledna 2014 v 12:24

[1]: Jasně že tlačítka na věži používat umíme a osobně to i dělám, ale... zkusím to vysvětlit na příkladu.

Když tuhle logiku, že to nudný vlastně můžu přeskočit, tudíž mě to nebude obtěžovat a tudíž bych to neměl zahrnout do hodnocení, dovedu do důsledku, tak se může stát, že vyjde album, kde bude dejme tomu 10 songů... jeden bude naprosto geniální a ostatních devět naprostá nuda. Tak přesně podle týhle logiky těch devět vlastně vždycky můžu přeskočit, takže mi zbude jen ten jeden geniální a hodnocení v recenzi by teda mělo bejt 10/10, ne?

Jasně, tenhle příklad byl záměrně dotaženej do extrému, ale snad to trochu vysvětluje, proč se v recenzi nejde tvářit, že tam ta nuda není, když tam je a když se má hodnotit deska, ne jednotlivý písničky.

Samozřejmě, sám to taky dělám v dost případech dělám, že si prostě pouštím třeba jen jednu, dvě písničky z alba, když mě zbytek nebaví, ale (mluvím obecně, ne o IE) zaslouží deska o deseti písničkách, z nichž se mi líbí dvě, hodnocení třeba 8/10 nebo vyšší? Podle mě určitě ne...

5 hancock hancock | 26. ledna 2014 v 15:52

[4]:: Aby som to upresnil, nemal som na mysli NEKVALITU skladieb, nudu či vatu, ale čiste iba dĺžku albumu všeobecne. Uznávam, že som nemusel tak mentorsky blbo poúčať tlačidlami na prehrávači, sorry.
Ak sa publicistovi zdá platňa (inak kvalitná) pridlhou, najradšej by som mu povedal, človeče, nájdi si na posluch predsa dostatok času, ak chceš o tom písať...alebo sa niekam náhliš? Aj stavba búdy pre psa potrebuje svoj čas. Ale nepoviem to. :-D
Vyvstávajú otázky: Kedy sa zdá platňa pridlhá? Pri prvom posluchu? Alebo po desiatom počúvaní? Nie je to to isté, a recenzent by to mohol aspoň upresniť, ak sa už chce o dĺžke zmieňovať. Či nebodaj sa zdá neúmerne dlhá ZAKAŽDÝM ? Ak je inak dobrá, milerád jej to odpustím, nie?
Myslím si, že väčšia kvantita materiálu je skôr myslená ako bonus pre poslucháča. Inak by asi neexistovali všetky tie deluxe a enhanced verzie radových albumov, uznávam,že niekedy "obohatené" aj  o riadne shity.
Na platni mi skôr vadia onanie typu sóla na bicie a pod. Blackmoreove gitarové "exhibície" som vždy preskakoval, hoci sám som gitarista. No na úcte a radosti z hudby Rainbow či Párplov mi to nič neubralo. Optimista vidí pohár dopoly plný, pesimista dopoly prázdny. A recenzent Sicmaggotu - skoro vždy pretečený :-D Samozrejme žartujem.
A ešte niečo na záver. Nie je ani tak dôležitá dĺžka albumu a za jej neúmernosť by som známku neznižoval (až na vyložene stupídne prípady), dôležitá je DRAMATURGIA albumu ! Ale to je téma niekedy nabudúce.

6 MF MF | E-mail | Web | 26. ledna 2014 v 17:07

[5]: Když má album klidně i 90 minut, ale těch 90 minut je zábavnejch, člověk se u toho nenudí a má to svoje opodstatnění, tak bych nikdy nenapsal, že je ta deska moc dlouhá. Nedávno jsem psal minirecenzi na jednu polskou kapelu (akorát to ještě nevyšlo), jejíž album má 70 minut, ale i přesto je známka 8,5/10 a ještě je tam napsaný, že ta délka kvalitě odpovídá. A jsou i mnohem delší alba, který jsou podle mě naprosto skvělý.

Tím chci říct, že neodsuzuju vysokou hrací dobu obecně. Když to někde zmiňuju, tak je to ve většině případů právě kvůli nekvalitě skladeb, že tam je prostě vata.

Když vezmu třeba konkrétně Iced Earth... kdyby tu vatu, která tam je (a že tam podle mě prostě je), vyházeli, tak by to album bylo možná tak poloviční, ale bylo  fakt skvělý. Kdyby to album mělo těch 70 minut, ale bylo to nacpaný songama v kvalitě úvodní titulky, nebylo by se o čem bavit a o délce bych ani neceknul. Když tam ta vata ale je, tak body dolů, tak to prostě vidím :)

Že je důležitá dramaturgie alba, s tím naprosto souhlasím, však právě o to jde... v podstatě říkáme skoro to stejný, jen jinýma slovama :)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama