Redakční eintopf #58.3 - vánoční speciál 2013

24. prosince 2013 v 17:39 | Monsterfuck |  Redakční eintopf

Zajus:


Top5 2013:

Steven Wilson za sebou má množství pozoruhodných počinů, jeho letošní sólová deska však v mých očích překonává vše, co dosud vytvořil. Bez obav tak mohu prohlásit, že "The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)" je pro mě nejen nejlepší deskou roku 2013, ale také jednou z nejlepších rockových desek vůbec. Mísení Wilsonova skladatelského rukopisu s technickou precizností jeho čerstvě sestavené kapely dalo vzniknout nesmírně chytré, hluboké, skvěle zahrané, ale i zábavné nahrávce. Několik méně precizních momentů vyvažuje množství perfektních nápadů, a albu celému tak k dokonalosti chybí jen minimum. Rozhodnutí o albu roku nemohlo být jednodušší.

"Push the Sky Away" jsem si poslechl vlastně jen tak ze zvědavosti, zcela bez znalostí starší tvorby kapely a tak i bez větších očekávání. Co jsem slyšel, mě však nadchlo. Nejnovější počin australských Nick Cave & the Bad Seeds (o kterých záměrně píši jako o kapele spíše než jako o samotném hudebníkovi v jejich čele) je emocionální jízda plná nečekaných zvratů a skvělých melodií. Napětí skladby "Water's Edge", krása "Mermaids", ponurost "We Real Cool", energie "Higgs Boson Blues" či smíření v podobě závěrečné titulní písně, to vše funguje v "Push the Sky Away" na jedničku a je jasným důvodem, proč si album zamilovat. V diskografii Cavea a jeho Bad Seeds nejspíše ještě najdu mnoho klenotů, ale "Push the Sky Away" bude vždy moje první.

V recenzi třetího počinu norských In Vain jsem si stěžoval, že jde o album příliš dokonalé a sterilní. Zdálo se mi, že postrádá osobnost. Nevím, zda se v mém vidění "Ænigma" nějak změnila, či album vyzrálo až po dopsání recenze, ovšem dnes mohu s čistým svědomím prohlásit, že In Vain přinejmenším vyrovnali vysoko stanovenou laťku minulých alb. V současném mladém progresivním (death) metalu opravdu nevidím žádnou jinou kapelu, která by s vyzrálostí mnohem zaběhlejších formací dokázala tvořit takto chytrou a náročnou hudbu, která je však zároveň snadno poslouchatelná. "Ænigma" je navíc vyrovnanější než její předchůdci a skladba "Floating on the Murmuring Tide" veškerou dosavadní tvorbu kapely dokonce překonává. Bez váhání nejlepší tvrdě metalová nahrávka roku.

Přestože jsem nejnovějšímu počinu jedné z nejnadějnějších progmetalových kapel dneška udělil před pár měsíci v recenzi vysokých 9,5 bodu, nemůžu se ubránit lehkému zklamání. "The Mountain" je po všech stránkách výtečná deska, kterou je radost poslouchat od začátku do konce klidně několikrát po sobě, ovšem poté na ni snadno zapomenete a stihnete třikrát projet zbytek diskografie kapely, než o ni opět znovu zavadíte. Pokud ji však postavíte izolovaně a nebudete brát v potaz její starší sourozence, jistě vás ani v nejmenším nezklame. Technicky brilantní progresivní metal, který se nebojí čerpat z historie žánru, ale zároveň nepostrádá vlastní ksicht, bohužel stále není tak častý, jak bychom chtěli.

5. Deafheaven - Sunbather
O poslední pozici se v mé hlavě spustil krutý boj mezi moderním black metalem v podání Deafheaven a taneční parádou od Daft Punk. Vyrovnaná kvalita všech skladeb i žánrové zaměření tohoto blogu mě však nakonec přeci jen popostrčilo směrem k americkým hipsterům. Deafheaven na "Sunbather" kouzlí s atmosférou, představují světu zcela novou "romantickou" stránku svého žánru, aniž by zároveň polevili z nekompromisních temp a uřvaných vokálů. Propojení čtyř delších skladeb třemi kratšími uvolněnějšími kusy funguje dokonale, vzniká tak most mezi agresí a jemnou elegancí, což je ostatně trefný popis celého alba. Oproti nejistému "Roads to Judah" představuje "Sunbather" ohromné zlepšení.

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden - A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Zcela záměrně jsem výběr nejlepších českých alb nechával až na úplně poslední možnou chvíli, protože jedna z mnou nejočekávanějších desek roku vyšla až na jeho úplném konci. Heiden nepřekvapili a po zásluze vyskočili hned na první příčku. "A kdybys už nebyla, vymyslím si tě" navazuje přesně tam, kde "Dolores" skončila, a to jak v hudebním vývoji směrem od tvrdosti k atmosféře, tak ve vzrůstající (už tak dost vysoké) kvalitě. Čerstvé novince bych vytkl snad jen jedinou věc - že je tak nesmírně krátká. Jejích čtyřicet minut uteče až moc rychle, ovšem nic vám nebrání stisknout replay. Já tak udělal mnohokrát.

2. Vanessa - Antidotum
Po loňském sólo albu Bruna Ferrariho jsem letos poprvé okusil i tvorbu jeho domácí formace Vanessa a nebyl jsem ani přinejmenším zklamán. Tvrdá elektronika vládne na "Antidotum" pevnou rukou, svou formu však mění skladbu od skladby. Z industriálních končin se stane kovaná diskotéka, jež o kousek dál přejde v brutální psychedelii. Skvělé propojení elektroniky s živými bicími a kytarou doplňují precizní texty Samira Hausera, celé to pak nejlépe zní, když pustíte aparaturu opravdu hodně nahlas. Vanessu zkuste i pokud elektroniku nemusíte, zaručeně vás dostane.

Neřadový počin roku: Anathema - Universal
Zatímco o výjimečná dlouhohrající alba letos člověk nezakopával zrovna každý den, v neřadových počinech to vřelo mnohem víc. I přes množství skvělých EP však musím ocenit nahrávku z koncertu britské Anathemy z bulharského Plovdivu. Hudba této kapely je emotivní záležitost i z desky, ovšem když se spojí s orchestrem, vznikne vskutku dokonalý zážitek, byť jsem ho mohl okusit jen zprostředkovaně formou záznamu "Universal". Jestli máte chuť na pořádný doják, kašlete na televizní seriály a zprávy na Nově, pusťte si koncert Anathemy.

Artwork roku: Pharmakon - Abandon
Hudba, kterou Margaret Chardiet prezentuje na svém (velice krátkém) debutovém albu "Abandon", je v mnoha ohledech extrémní. Elektronika tepe v monotónním průmyslovém rytmu a počítačově modulovaný vokál nijak nezjednodušuje posluchačovo utrpení v tom chladném a brutálně přesném lisu, který nemá tlačítko nouzového zastavení. A podobný je i obal alba. Zaručeně na něj budete chvilku zírat, než ho celý poberete. A přitom je tak primitivní.

Pro klid duše jsem se letos všem shitům snažil vyhýbat obloukem. Od recenzenta to může sice být poněkud alibistické tvrzení, ale život je prostě moc krátký na to, aby člověk úmyslně poslouchal sračky. Jedno z mála alb, které jsem tak během roku dobře poznal a přitom je bez pochyb výjimečně špatné, je "The Nexus" Švédů Amaranthe. Ti se tak hrozivě snažili vytvořit chytlavé a trendy album, až ze sebe vytlačili beztvarý blob, který bych dnes poslouchal s menší radostí než lecjakou televizní hudební hitparádu. A kdo mě zná, tak ví, že klesnout pod úroveň televizních hitparád u mě není jen tak jednoduché.

Zvolit koncert roku pro mě není vůbec těžké. Owena Palleta jsem začal poslouchat pár dní před pražským vystoupením, jen abych měl tušení, co mě v MeetFactory čeká. A co mě z počátku z alba moc nebavilo, jsem si naživo bez váhání zamiloval, a svou lásku poté přenesl i na dříve zneuznanou studiovou tvorbu. Nic však nepřeková ten skvělý zážitek z onoho srpnového večera, kdy vše prostě klapalo přesně, jak mělo.

Videoklip roku: Steven Wilson - The Raven That Refused to Sing
Oba videoklipy z letošního alba Stevena Wilsona jsou mistrovské kousky, ovšem ten starší k titulní skladbě je přeci jen o něco lepší záležitostí. Jednoduchá animace naprosto precizně doplňuje smutnou skladbu o ztrátě milované osoby a nezastavitelném stárnutí, u které i ten největší tvrďák uroní slzu či dvě. Nádherná píseň z nádherného alba dostala i nádherný videoklip.


Potěšení roku: Swans - Soundtracks for the Blind
Potěšením roku není v mém případě zmíněné album, které je dnes již 17 let staré, ale skutečnost, že jsem ho konečně objevil. Swans jsem si totiž oblíbil až loni s úžasným počinem "The Seer" a prokousání se diskografií mi zabralo (a ještě zabere) nějakou dobu. K "Soundtracks for the Blind" jsem se tak dostal až letos a povím vám, srazilo mě na kolena. Experimentální, náročné, geniální. A pak je tu "The Sound", třináctiminutový post-rockový kolos a možná nejlepší píseň, jakou jsem kdy slyšel. Jen ona samotná by si zasloužila titul potěšení roku, kdyby na to došlo.

Zklamání roku: nechuť k poslechu nových alb
Kdo si všímá autorů v záhlaví recenzí na tomto webu, možná postřehl, že za posledních pár měsíců takřka nepíši. Není to náhodou, zklamáním roku jsem totiž v jistém ohledu já sám. Lidstvo dnes a denně chrlí tisíce alb, mezi nimiž budou bezpochyby klenoty. Mě však po letech omrzela role toho, kdo poslouchá vše, co mu přijde pod ruku, aby tyto klenoty vyhrabal. Zpohodlněl jsem a mnohem radši poslouchám jen to, co mi vybraná skupina lidí a webů doporučí, a ani to nemusí být aktuální záležitost. Proto se letos moje hudební knihovna rozrostla o více alb ze sedmdesátek než z aktuálního roku. Sám jsem naprosto spokojen, ale psát se o tom nedá.

Zhodnocení roku:

Rok 2013 byl co do hudební nadílky (můžu-li vzhledem k výše zmíněným okolnostem soudit) poměrně průměrný. Zatímco loni i předloni bych sestavil dobrou dvacítku nejlepších alb (která poslouchám dodnes), letos nebyl téměř problém nacpat všechny výjimečné desky do pětice výše zmíněných počinů. I tak ovšem několik skvělých alb vyšlo a já navíc objevil mnoho klenotů z dob již dávno zapomenutých, jichž si cením možná i více než alb aktuálních. Mrzí mě však meziroční úbytek kvalitních počinů na české scéně, kde to loni doslova vřelo perfektními alby. Můj dlouho plánovaný nákup gramofonu jsem sice nakonec odložil na dobu neurčitou, ovšem i tak mi do sbírky přibylo několik krásných černých i pestrobarevných placiček, z čehož mám radost dnes a denně. A hlavně: Sicmaggot nezadržitelně roste (i bez mého většího přispění), což je záležitost, která by jednoduše neměla být opomíjena. V tomto ohledu rok 2013 asi ani lepší být nemohl.

Prdovous:


Top5 2013:

První místo je bez debat a naprosto jasné. Případní útočníci totiž pro sebe obsadili obě příčky v rámci domácí scény, nezbývá tedy než neváhat a korunovat počin amerického dua z karavanu. Víc než hodina totálního výplachu mozku, atmosféry nekompromisní ruské zimy a žalostného vokálu Gazelle Amber Valentine vyprávějícího pohnuté osudy válkou demolovaného Volgogradu. Hustý, bahnitý sludge v tom nejlepším slova smyslu.

Souboj u druhé místo už byl mnohem více na hraně, přesto jej o ždibec vyhráli In Vain. "Ænigma" je zkrátka neskutečně pestrá, ať již po stránce instrumentální nebo, a to především, po stránce vokální. Symfonie pěti hlasů nejrůznějších kvalit je asi to nejlepší, co jsem v rámci pěveckých výkonů za poslední dobu slyšel, a myslím, že v tomto ohledu "Ænigma" jen tak něco nepřekoná. Mimo nesporné kvality mi ale deska prostě přirostla k srdci a stále si ji s radostí poslechnu. Osobně jsem doufal, že z podobného soudku bude i letošní Ihsahnův počin "Das Seelenbrechen", ten mě však zdaleka tolik neoslovil.

Třetí příčka patří pagan metalovému eposu "Roots" z dílny jednočlenného skotského projektu Ársaidh (v současnosti přejmenovaného na Saor), který se umístil opravdu jen těsně pod In Vain. Splňuje prakticky vše, co od kvalitního pagan metalu očekávám: kvalitní melodie, silnou atmosféru, vyspělost, a aby toho nebylo málo, přidává navrch post-metalové vlivy. I přes solidní konkurenci (Mael Mórdha, Falkenbach, ale třeba i Summoning) si troufám tvrdit, že jde o nejlepší desku v rámci žánru.

4. Samsara Blues Experiment - Waiting for the Flood
Čtvrté místo bylo v rozhodování asi nejtěžší. Kandidátů o něj bylo požehnaně, bramborovou pozici si u mě tento rok odnáší "Waiting for the Flood" od německé čtveřice zovoucí se Samsara Blues Experiment. Obě předchozí desky jsou po proniknutí silně návykové a pro letošní novinku platí nemlich to samé. Barvité kompozice pohybující se na hranici stoner rocku, psychedelie, vlivů současného bluesu a progresivního metalu vás prostě pohltí, a i když skončí, stále se vás zdráhají pustit ze svých spárů.

Poslední místo patří ambientu. Již z počátku roku se o slovo přihlásila Wardruna s vynikající atmosférickou deskou "Runaljod - Yggdrasil" a jistojistě by obsadila první místo… nebýt jednoho milého proma v podobě druhého počinu slovinského projektu Kajkyt. Silně hypnotický, minimalistický dark ambient mi jednoduše učaroval a vcelku pravidelně mě od té doby posílá do říše snů.

CZ/SVK deska roku:

Naprostá magořina hodná psychiatra. A zároveň nejlepších devadesát minut noisu, jaký kdy na našem území vůbec vzniknul. Podobné prasečiny mi nevadí, ale nikdy bych do sebe neřekl, že budu schopný dát hodinu a půl v kuse bez problémů. Zelená kazeta ve žlutém obalu však skrývá víc, než by člověk tušil a očekával.

2. Heiden - A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Podzimní náladovka. Krásná. Heiden se opět povedla deska, která se mi přesně trefila jak do nálady, tak do vkusu. Podle očekávání jde o desku vyzrálou, dospělou, utopenou v melancholii opadaných stromů a chladného slunce. Kverd se za ty dva roky prozpíval k poloze, která mu opravdu sluší. Když pominu předchozí "Orh Oxctasasavxixtibi", která je vážně zjevením z docela jiného světa a nachází se za hranicemi veškeré konvenčnosti, je pro mě "A kdybys už nebyla, vymyslím si tě" nejlepším domácím počinem letošního roku.

Neřadový počin roku: Caspian - Hymn for the Greatest Generation
Když na konci srpna odešel do věčných lovišť basák Chris Friedrich, s kapelou to pořádně zamávalo. Sebrali se však a na 11. listopadu vydali půlhodinové EPko "Hymn for the Greatest Generation". Silně náladové tři nové skladby působí po poslední desce "Waking Season" velmi živě a rozmanitě, bezezbytku však reflektují události, se kterými se musela kapela vypořádat a které řádně zjitřily city jejích členů. Zbylé tři skladby, z nichž jedna je jakýsi nástřel a zbylé dvě remixy starších věcí, mohly být klidně vynechány, i tak bych ale těžko hledal EPko, které ve mně zanechalo hlubší otisk.

Artwork roku: Heiden - A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Kdybych měl vybírat největší humus roku, prostě bych sem hodil přebal "Okkult" od Atrocity, protože takový paskvil svět neviděl. Pravým opakem je pozralé úvaze (a vyřazení několika vážně krásných artworků) akvarel ze štětce Luďka Řezáče, jenž zdobí přebal "A kdybys už nebyla, vymyslím si tě" brněnských Heiden. Labuť letící nad jezerem bezezbytku vystihuje onen smutek a prchlivou, melancholickou podstatu desky, pro kterou jsem si jej za ten krátký čas oblíbil.

Tak jo. Nečekal jsem, že se o tenhle post strhne taková mela, ale i ti nejzavedenější producenti sraček jako Amon Amarth, HIM nebo Atrocity se staženými ocasy zalezli do nor, když se na scéně objevila eponymní debutovka italských Lunar Explosion. Asi nemá cenu říkat víc, než že je to ultimátní kýbl hoven, ale i tak dodám, že v něm krom zmíněných exkrementů najdete plavat i koncentrát nudy, skladatelské bezpohlavnosti a tak špatného zvuku, že byste si raději upilovali uši, než poslouchat tohle. Radši ticho.

Trojice pocházející odkudsi z Alfa Centauri versus zakřiklý Japonec, který si i v dospělosti hraje s arzenálem složeným výhradně z dětských nástrojů? Správně, průkopníci českého vesmírného programu Gurun Gurun soupeřili s následující Asunovou regresí sahající až do předškolního věku, navrch spojenou s exkurzí do děcáku pro psychopaty. V závěru si všichni čtyři zúčastnění smířlivě podali ruce ve společné performanci, aby poté mohli odletět na létajícím koberci kamsi mimo realitu. Něco tak ujetého prostě zažijete nanejvýš jednou do roka, pokud vůbec, takže takhle dvojice jmen je pro letošek jasnou volbou.

Videoklip roku: Altar of Plagues - God Alone
Originální klip v rámci metalové produkce, která bývá na jedno brdo, vždy potěší. Na konci roku jsem se velmi těšil na oznámené klipy od Behemoth k písni "Blow Your Trumpets Gabriel" a od Alcest k singlu "Opale". První jmenovaný z produkce Grupy 13 byl netradičně slabý, nemastný, neslaný; klip k "Opale" mne zaujal mnohem víc. Barvičky, jemná symbolika a snivá atmosféra skvěle korespondující s hudbou je vážně pěkná, pak jsem si ovšem vzpomněl na snímek doprovázející "God Alone" z poslední desky již neexistujících Altar of Plagues a bylo vymalováno. Chaotická choreografie a mírná epilepsie podtrhující zlý vokál Davea Condona a ještě o něco temnější hudbu je zkrátka jasným favoritem.


Potěšení roku: letní festivaly
Letos jsem absolvoval tři, přičemž na mysli mám dva z nich - Hradby Samoty a Brutal Assault. Na obou z nich jsem byl prvně v životě, oba z nich ve mně zanechaly veskrze pozitivní dojmy. Hradby Samoty nabídly skvělé sety :Of the Wand and the Moon:, Táboru Radosti nebo improvizované vystoupení Deutsch Nepal, to vše navíc v krásném prostředí hradu Veveří. Brutal Assault mě příjemně překvapil velmi dobrou organizací, a i když mě občas štvaly davy lidí, skvělý výběr kapel veškerá negativa dokázal zvrátit takovou silou, že je snad ani nejde brát v potaz. Úžasná vystoupení takových uskupení jako Solefald, Primordial nebo kulervoucích Cult of Luna mi v živé paměti ještě nějakou dobu zůstanou.

Zklamání roku: smrt Chrise Friedricha
Vzhledem k předchozímu odstavci by se mohlo zdát, že o nějakém zklamání letos nemůže být řeč. Jenže chyba lávky, i tak se našlo několik nepříjemností. Možná i to slovo zklamání není tak docela vhodné, vzhledem k charakteru věci. Totiž vzhledem k smrti baskytaristy Caspian, kterého jsem tu již jednou zmínil. Chris Friedrich byl jedním z klíčových členů téhle americké party, kterou toliko chovám v oblibě pro jejich jemný, melancholický post-rock. Vhodnější by tedy bylo říci, že mě jeho ztráta především mrzí, velmi podobným způsobem jako třeba ukončení činnosti legendárních Cathedral. Zkrátka něco končí a naděje na obnovu je v obou případech rovna nule. Téměř by se chtělo říci, že jde o konce v nejlepším, jakkoliv jsou zatraceně hořké…

Zhodnocení roku:

Rok 2013 se pro mě nese především v pozitivním duchu, co se hudby týče. Střetnul jsem velmi pěkný počet kvalitních desek, kterých bylo rozhodně více než těch nekvalitních a vyloženě špatných. Jasně, odpadní materiály by se taky našly, nesnažím se tvrdit opak, ostatně sám jsem jich pár recenzoval a minimálně stejný počet negativních reakcí jsem si přečetl v reakcích kolegů. I tak mi ale v hlavě utkvěly spíše ty světlé okamžiky letošní tvorby (domácí i světové) - a že jich vážně není málo. Rovněž mě velmi těší, že díky promům zasílaným do redakce jsem si rozšířil obzor o několik velmi kvalitních uskupení, ke kterým bych se nejspíše jen tak nedostal. Zažil jsem rovněž solidní kvantum dobrých a výborných koncertů, přičemž vyloženě špatný z těch dvaceti nebyl ani jeden. Totéž můžu v podstatě tvrdit i o navštívených festivalech. Kolem a kolem tedy mohu považovat letošní rok za úspěšný.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama