Redakční eintopf #58.2 - vánoční speciál 2013

24. prosince 2013 v 16:34 | Monsterfuck |  Redakční eintopf

Kaša:


Top5 2013:

Celkem jednoznačně, bez jakýchkoli pochyb, volím jako svou letošní jedničku třetí sólové album Stevena Wilsona. Je jedno, jestli bych mluvil o nejlepším, nejoblíbenějším nebo nejposlouchanějším albu letošního roku, v žádném ohledu se pro mne nenašel nikdo, kdo by se Wilsonově opusu přiblížil. Přestože jsem se v recenzi zdráhal udělit absolutní hodnocení, zpětně už mi těch 9,5 bodů přijde málo na docenění něčeho tak dokonalého, čím své fanoušky letos britský génius poctil. "The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)" se během necelého roku zařadilo mezi má nejoblíbenější alba vůbec, což snad mluví za vše.

Na svém druhém albu "Infestissumam" se tajemným Ghost podařilo nejen navázat, ale překonat skvostný debut "Opus Eponymous" a dotáhnout představu obskurního retro rocku skoro do úplné dokonalosti. Skladby jsou promyšlenější, na druhou stranu hitovější, a to aniž by deska trpěla na nedostatek sedmdesátkové atmosféry. Od začátku do konce se pálí jednou trefou do černého za druhou a singlová "Year Zero" v mém osobním žebříčku figuruje hodně vysoko v pomyslné kategorii "Skladba roku".

Zjevili se sice z ničeho nic, ale o to působivěji "Monomyth" funguje. Protože se nepovažuji za fanouška instrumentálních alb, tak bych nikdy nevěřil, že instrumentální progresivně psychedelický rock s prvky krautrocku může tak bavit. Monomyth mě přesvědčili, že to jde, a i přes hodinovou stopáž neupadá album do stereotypu, protože překvapivými momenty se nešetří a skladby jsou fantasticky vystavěné. Velké překvapení, dost možná největší letošní.

I navzdory faktu, že je Ihsahn na "Das Seelenbrechen" jiný, je to stále on a s originalitou sobě vlastní dokazuje, že vlastně nemá komu co dokazovat. Jeho letošní sólovka je natolik svojský počin, že by to do něj člověk ani neřekl. Od konzervativnějšího začátku, jenž stejně znamená od předchozí tvorby posun stranou, až po vyložené experimenty v druhé polovině stopáže, je to deska semknutá, vyrovnaná a hlavně se velmi dobře poslouchá. Už teď se těším, s čím se Mistr vytasí zase příště, ale pokud by jeho aktuální podoba neměla být jen jednorázovým výletem, tak bych se zas tak moc nezlobil.

Death metalové album roku. Na záda mu sice dýchají Carcass se svou "Chirurgickou ocelí", ale na polního maršála Erwina Rommela, jemuž se Hail of Bullets na svém třetím albu věnují, nakonec nedosáhli. Přestože je "III: The Rommel Chronicles" třetím albem v řadě a vlastně přináší už potřetí totéž, tak to neznamená, že by kvalita šla do kytek. Martin van Drunen a jeho bojová jednotka drtí vše, co jim přijde do cesty, a mě svým třetím počinem definitivně zlákali do svých řad.

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Po skvělém "Triumvirátu" je tady ještě lepší "मृत्यु का तापसी अनुध्यान". 50 minut zničujícího a velmi chytře laděného black metalu se svěžími motivy východní hudby letos v našich luzích a hájích nemělo konkurenci. Čekal jsem sice dobré album, ale i přesto mě Cult of Fire překvapili. Hudební posun od minulejška je patrný a skladby jsou sofistikovanější a pro mne zajímavější. Moct volit česká alba i do královské kategorie Top5, tak by se na Cult of Fire s velkou pravděpodobností dostalo.

Dan Friml dlouho patřil k mým favoritům této kategorie, protože jeho futuristický metal plný odkazů na Strapping Young Lad a Fear Factory je mi velmi po chuti. Na poslední chvíli vstoupili do boje ještě Inferno, jež jsem ještě před týdnem chtěl napsat na druhou příčku, ale Mean Messiah jsou mi hudebně přeci jen o něco blíž, a protože mi, na rozdíl od Inferno, přichystal Dan se svým projektem pověstný wow-efekt, tak mu nakonec dávám přednost. Těším se na druhou desku, která by mohla přijít dřív než za sedm let, jež zabraly přípravu "Hell"...

Možná je to dáno tím, že jsem neřadovým počinům letos nevěnoval tolik pozornosti a vlastně mě krom pár živých DVD nenapadá jiný kandidát na vítěze této kategorie, ale tím se nesnažím nijak snižovat váhu kvality "What Once Was... Liber III". To je totiž přesně takové, jaké já od klasického black metalu očekávám. Ortodoxní, ale zajímavé. Animální, ale do detailu promyšlené. Blut aus Nord tohle zvládají na jedničku, takže i proto vybírám jejich třetí pokračování linie "What Once Was…".

A je tu opět ten Steven Wilson. U "The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)" však nehodnotím pouze titulní obal, ovšem celou grafiku, jež stojí na práci Hajo Muellera. Každá skladba je znázorněna svým vlastním výjevem, z nichž některé pak naplno vizuálně rozvedla Jess Cope ve videoklipech, o nichž ještě padne zmínka. Abych pravdu řekl, vždy jsem si myslel, že Lasse Hoile je jediný člověk, který je schopen vyjádřit Stevenovy hudební ambice obrazově, ale teď vím, že jsem se mýlil, a Hajo Mueller je toho důkazem.

Do poslední chvíle jsem váhal mezi trojicí "Lotus Island" od Black Light Burns, "Future Memories" od Secrets of Sin a "Údolím sviní" Aleše Brichty. Přestože jsem novinku českého zástupce slyšel ze všech tří počinů nejméně, jedná se o jediné album ze všech tří, u něhož jsem si 100% jistý, že nebudu mít nikdy chuť si to zopakovat, protože tohle je prostě špatné od začátku do konce. Ve všech ohledech. No, ony jsou špatné všechny tři, ale Brichta mě prostě zklamal. Smutné, kam až se legenda české scény propadla...

Četnost mnou psaných koncertních reportů napovídá, že nepatřím mezi lidi, kteří vymetají každý koncert v okolí, takže letos vlastně ani nemám z čeho pořádně vybírat. Nicméně, Amorphis na nedávném Zimním Masters of Rock ve Zlíně podali skvělý výkon, který jsem si užíval po celých 90 minut jejich vystoupení. Přesně takhle si představuji halový koncert kapely, jež je ve fantastické formě a hnána skvělým publikem. Výběr songů bez problémů, zvuk podrhoval detaily jejich melodiemi protkané tvorby, takže ve všech směrech skvělý zážitek.

Videoklip roku: Steven Wilson - Drive Home
Mám takový dojem, že "klasické" videoklipy už mi lezou krkem, takže stejně jako loni, i letos to u mě suverénně vyhrál animovaný počin, tentokrát k písni "Drive Home" z opěvované sólovky Stevena Wilsona. Jess Cope a její tým se letos blýskla hned dvojicí klipů k tomuto albu a oba jsou bezchybné, ovšem "Drive Home" s příběhem novinového panáčka mě zasáhlo víc. Po zhlédnutí making of, tedy klasického dokumentu ze zákulisí o vzniku videa, kde člověk poodhalí, kolik to muselo dát práce, jsem nemohl jinak.


Potěšení roku: Children of Bodom
Upřímně řečeno už jsem ani nečekal, že se od Children of Bodom dočkám slušného alba, ale "Halo of Blood" s odstupem nějakého toho měsíce stouplo v ceně a i nyní se k němu celkem pravidelně vracím. Nejlepší album Alexiho party za posledních 10 let tak nemůže v tomto výběru chybět, a protože na Top5 to zdaleka není, tak potěšení roku je jasná volba.

Zklamání roku: Black Sabbath
Pominu-li nešťastné úmrtí, které scénu každoročně zasahují, tak hudebně mě nejvíc zklamali Black Sabbath s jejich návratovým albem "13". Ruku na srdce. Tahle deska prostě smrdí průměrem, a i když nadšené recenze a ohlasy nebraly konce, tak ve skutečnosti se jedná o přefouknutou bublinu, která vzhledem k potenciálu jména kapely mohla dopadnout líp, ale výsledek je průměr krčící se pod velikostí legendárního jména, nic víc.

Zhodnocení roku:

Krom klasického konstatování, že letos vycházela alba jak silná, tak slabá, si dovolím tvrzení, že letošek nebyl vůbec špatný, podepřít seznamem alb, která si své místo v Top5 nevysloužila jen o prsa africké dálkařky. Kapely jako Carcass, Cult of Luna, Hell, Hypocrisy, Kvelertak, Motörhead, The Dillinger Escape Plan, Oranssi Pazuzu či Voivod letos vydaly skvělé desky a potvrzují tak fakt, že ne všechny velké skupiny usnuly na vavřínech a spoléhají na neutuchající loajalitu fanoušků k setrvačnosti jejich studiové tvorby. Jen tak dál.
P.S.: Jsem jediný, nebo vám taky přijde, že letos chyběla nějaká thrashová pecka, která by vyloženě vyčnívala?
P.P.S.: Megadeth se sračkoidním "Super Collider" fakt nemyslím (smích).

nK_!:


Top5 2013:

Tak první místo je letos bez diskuzí jasné. Kdo nás čte pravidelně, musel si všimnout, jak jsem byl z této desky nadšený. A hle, skoro půl roku od vydání a závislost ne a ne zmizet. Zbytek redakce je tedy zcela jiného názoru a přesvědčení, ale to mi nemusí vadit - přeci jen jde o můj soukromý žebříček (ještě štěstí že neděláme nějaké redakční průměry, uf...).

Kdyby nevyšlo "The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1", byli by Ghost pro tento rok jasnými vítězi, leč nestalo se tak a "Infestissumam" u mě obsazuje krásnou stříbrnou pozici. Retro dneska prostě frčí.

V Dánsku se blýská na fenomenální časy. Alespoň pro sebranku Volbeat, která každým dalším albem potvrzuje, že se zcela oprávněně začíná ve své zemi řadit mezi absolutní metalovou špičku. Není se čemu divit, "Outlaw Gentlemen & Shady Ladies" se povedlo a podle mého skromného názoru se jedná o vůbec nejlepší materiál, který kdy Volbeat natočili.

Obměna na postu frontmana přinesla své ovoce a po několika silně zavánějících fošnách se Drowning Pool vytáhli a dobyli koncertní pódia svou těžkotonážní novinkou "Resilience". Uvidíme, jak dlouho jim ta bujará energie a nový zpěvák vydrží.

Jedno z velkých překvapení. Brian "Head" Welch, který v minulosti (a vlastně v současnosti už zase taky) hrál svoje kytarové party v KoRn, vydává novou sólo desku a je to neskutečná bomba! Ze své domovské formace si vzal jen to nejlepší a ostré riffy doprovázené neméně drsným vokálem sype jako esa z rukávu. Doporučuji, pokud se vám povedlo tuhle nahrávku minout.

CZ/SVK deska roku:

1. Trautenberk - Hladová srna
Kapelku Trautenberk znají asi především Klatováci nebo podobná Plzeň-friendly sebranka, ale vězte, že jemnostpán se začíná postupně roztahovat i mimo náš skromný okres (kraj). Ve stručnosti pro seznámení: Trautenberk je "tanzmetalová" formace, která si z ničeho nebere servítky a její vystoupení jsou živelná a neskonale zábavná. Je to taky dost vidlácké (aby ne, když jsou jednotliví členové přestrojeni za postavy ze známých "Krkonošských pohádek"), ale proč ne, když je to tak extrémně chytlavé? Navíc u nás letos nevyšlo skoro nic zajímavějšího.

2. Under the Surface - Ressurection
Mladá partička muzikantů z Valašského Meziříčí vydala letos svůj debut a v mé recenzi si odnesl poměrně vysoké hodnocení v podobě sedmi a půl bodu. Za touto známkou si stojím a volím tak Under the Surface jako druhý nejlepší český opus, který jsem měl letos možnost slyšet. Musím se ale přiznat, že je to částečně kvůli tomu, že jsem zkrátka nic moc jiného neměl možnost posoudit.

Neřadový počin roku: Rotten Sound - Species at War
Je libo trochu poctivého grindu? Rotten Sound, přežívající na grindové scéně už více než dvacet let, přišli s dalším ze svých očekávaných EP a opět se trefili přímo do černého. Letní vystoupení na Brutal Assaultu tomu bylo nejlepším možným důkazem.

Artwork roku: Hentai Corporation - The Spectre of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels from Planet Breadcrumbs Are Attacking a Giant Tree Monster Who Has a Vagina and Holds Hitler Hostage
Nemám slov. Potřeba vidět. Potřeba zažít. Chvíli pochybovačně kroutit hlavou. Poddat se. S přebalem debutovky Hentai Corporation je to zkrátka stejné jako s jejich koncerty. Ale tohle fakt nepobírám. Zatím.

Škwor, který mají všichni rádi (autora nevyjímaje), bohužel v posledních letech plodí jen samé šitózní omrdávky a "Sliby & lži" jsou jasným důkazem kompletního autorského vyhoření. No tak, chlapci, máte přece na víc!

Původně jsem sem chtěl umístit koncert Coal Chamber, který se uskutečnil pod hlavičkou letošního Basinfirefestu ve Spáleném Pořící. Také jsem se na něj nejvíce těšil. Ale Hatebreed mi živě naprosto vyrazili dech a takovou atmosféru jsem nečekal ani ve snu. Příští rok znovu právě na Basinfirefestu! Yeah!

Videoklip roku: Red Fang - Blood Like Cream
Red Fang - kapela s nejlepšími videoklipy na světě - dostála slibů a předčila veškerá možná očekávání. Zombie apokalypsa? Nuda. Zombie se kupodivu k prasknutí neládují mozky, ale snaží se vychlemtat všechno pivo na světě? Maximální nářez!


Potěšení roku: úspěch reunionu Black Sabbath
Asi to už nikdo nečekal, ale dědoušci z Black Sabbath prostě válí a lidi je neuvěřitelně žerou. Nová řadovka, velké koncertní turné (které se bohužel neobešlo bez drobných komplikací), živák a skoro-původní sestava, ze které vitalita čiší jako z nikoho jiného. Ale přeju jim to, bez nich bychom nemohli poslouchat hudbu takovou, jakou ji dnes známe. Palec nahoru.

První část "House of Gold & Bones" mě vážně bavila a o to více jsem upíral slechy ke dni, kdy mělo vyjít pokračování. Byl jsem zklamán. Chlapci si trochu vyspravili reputaci svým pražským vystoupením, ale deska prostě nic moc. Nic moc.

Zhodnocení roku:

Oproti loňsku se letošní rok vydařil přesně podle mého vkusu. Vyšlo mnoho zásadních alb, měli jsme možnost zažít u nás nespočet vynikajících koncertů (či festivalů) a výhled do budoucna je ještě lepší. Nejvíce se asi těším na rakouský Novarock, na který se pojedu podívat vůbec poprvé. Čekejte reportáž. Už aby bylo zase léto!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama