Ephel Duath - Hemmed by Light, Shaped by Darkness

15. prosince 2013 v 21:37 | Prdovous |  Recenze
Italské město Padova ve světě neproslavil pouze William Shakespeare s jeho hrou "Zkrocení zlé ženy", jež se v něm odehrává. Již drahnou dobu své rodné město na koncertních šňůrách propaguje i avantgardní smečka Ephel Duath. A popravdě ani nevím proč, ale až do letošního listopadu se mi kapela vyhýbala jako čert kříži - anebo já jí, přičemž ani jedno není nijak oprávněné. Jednak proto, že podobně laděnou hudbu opravdu můžu, experimentování a objevování není nikdy dost. A jednak proto, že Ephel Duath jsou kapelou, která si pozornost bez řečí zaslouží. Nejen proto jsem se rozhodl podívat se jejich aktuální tváři sestávající se z metalu a jazzu na zoubek.

Listopadová fošna "Hemmed by Light, Shaped by Darkness" už se některým z vás jistě točí v přehrávači. Já jsem si před jejím pečlivým náslechem dal krátké dostaveníčko s předešlou řadovkou "Through My Dog's Eyes", abych měl alespoň nějakou představu o vývoji mezi tvorbou minulou a současnou. Usoudil jsem, že brouzdat do minulosti více nemá smysl, především díky tomu, že Ephel Duath jsou známí právě neustálým hudebním vývojem. A že změn je tu oproti poslednímu zářezu (nepočítám krátké EPko "On Death and Cosmos", které loni zrecenzoval kolega Zajus) požehnaně. "Psí oči" jsou charakteristické spíše pohodovým poslechem, tedy alespoň na poměry kapely. Progresivní složka střídající se s klidnými pasážemi se vyznačuje především přístupností, otevřeností. Nic z toho však na "Hemmed by Light, Shaped by Darkness" nenajdete. Aktuální počin je od začátku do konce napěchován zběsilým kytarovým orkánem. Celý materiál je bez výjimky postaven na precizní práci šesti strun a za sebe můžu říct, že po kompoziční stránce jde o jedno z nejpropracovanějších alb, jaké jsem v poslední době slyšel. Po celou dobu se něco děje, téměř po celých jedenapadesát minut člověku nestačí padat čelist v údivu nad tím, co Tiso sype z hmatníku. Přitom nelze mluvit o kdovíjakých kytarových onaniích, základ tkví především v rozvíjení jednotlivých motivů, jejich postupné gradaci, některé postupy jako by z oka vypadly vrcholným dílům vážné hudby. Stejně časté jsou ale i zvraty a proměny nejen motivů, Davide Tiso sem tam skáče i z rytmu do rytmu a sem tam do toho stíhá i změny tempa, čímž dává nahrávce charakter nekončícího proudu jazzové inspirace.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama