Asgard - Eleonora: Odhalení jinotaje

6. prosince 2013 v 19:35 | Monsterfuck |  Recenze
Asgard by se s trochou nadsázky vlastně dali označit i za legendární skupinu, byť legendární ve značně lokálním (doslova městském) měřítku… ale to není myšleno nijak hanlivě. Dokážu si živě představit, že když zpěvák Míra Horejsek přijde v Brně do hospody, řekne zkušenější kolega metalovému mlíčňákovi, který je poprvé na pivu v rockové knajpě, něco jako: "Čum, vole, to je Míra Horejsek z Asgard, Míra je kult!" Co do širšího věhlasu po hudební stránce je to však už trochu diskutabilnější…

Rádoby vtipné intro se smyšlenou historkou z města, ve kterém jsem snad ani nikdy nebyl, pokud si správně pamatuji, je nutné brát s nadsázkou, mělo to sloužit pouze jako takový kostrbatý úvod, když pořádně nevíte, jak začít, když chcete pořád zůstat diplomatičtí, ale zároveň říct, co si myslíte. Samozřejmě proti Asgard osobně nic nemám a nikdy jsem neměl, k tomu není sebemenší důvod, ale vždy mi přišli jako skupina, která onu takzvanou legendárnost těží spíš z toho, že prostě jenom hraje dlouho, nikoliv na základě kvalitních nahrávek. Samozřejmě netvrdím, že se do role nějakého kultu pánové stylizují sami a záměrně, ale nic to nemění na tom, že se tak o nich dost často mluví, přestože toho za více jak čtvrt století vyprodukovali v podstatě minimum a ještě navíc se to málo pohybovalo maximálně v takovém pohodovém průměru, který neurazí, ale zároveň není ničím, co bych měl subjektivně potřebu poslouchat.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama