Sacrilege - Demon Woman

16. listopadu 2013 v 21:30 | Kaša |  Recenze
Možná se pletu a redakční boss mě záhy vyvede z omylu, ale hádám, že recenzi na starší a obskurnější počin jsme tady ještě neměli [neplete se - pozn. Monsterfuck]. Považte sami... "Demon Woman" vychází sice letos, ovšem pouze jako reedice 26 let (!) starého demosnímku pětice, která si kdysi říkala Sacrilege. Tato parta z italské Verony toho po vydání svého prvního dema už moc nestihla, protože rok následující zanikla, a "Demon Woman" tak zůstává jejich jediným zápisem do hudebních análů. O tom, jestli je to škoda, nebo není o co stát, by se dalo polemizovat, ovšem za sebe můžu s klidem říct, že kdybych tento počin neslyšel, tak bych o vůbec nic nepřišel.

Poplatně době svého vzniku se "Demon Woman" veze na vlně sabbathovského heavy metalu s doomovými vlivy. Demosnímku sice nechybí dobová autentičnost, která jej činí velmi atraktivním, ovšem hudebním jádrem se nejedná o takový zázrak, aby se i po tolika letech dalo říct, že máme co dočinění se zapadlým hudebním klenotem, jenž si zasloužil a dosud zaslouží mnohem větší pozornost. Nemá smysl nahrávku posuzovat z dnešního pohledu, protože od zvuku až po skladatelské postupy z toho na všechny strany smrdí osmdesátá léta se všemi technickými nedokonalostmi začínající kapely. Zvuk je popraskaný, zaprášený a je znát, že se nenahrávalo v žádném profesionálním studiu. Kapela samotná zní logicky přesně tak, jak si jen u takto starého demáče lze představit, takže amatérsky, místy jakoby nesehraně a bez znatelných individuálních momentů, kdy by se posluchač mohl zaradovat nad instrumentálními výkony, ale beru to, že takhle to prostě tenkrát na této úrovni bylo a vlastně díky tomu působí "Demon Woman" semknutěji. Zpěvák Luca Gorna se občas pouští to závratných výšek, což mu ne vždy úplně sedne a třeba v úvodní "Endless Rain", již uvádí krátké záhrobní intro, mu to několikrát ujede tak nechutným způsobem, že z toho vstávají chlupy na zádech, ale jinak nestojí úvodní vál za odstřel. Kytarový riff je hypnoticky zatěžkaný, kytarové sólo není zbytečným natahováním stopáže, a pokud si odmyslím vokální přehmaty, tak se to dohromady slušně propojuje v kompaktní celek.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Jolly Roger Records]
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama