Falkenbach - Asa

23. listopadu 2013 v 21:51 | Ježura |  Recenze
Projekt Falkenbach vedený tajuplným Vratyasem Vakyasem je už tak trochu stálicí pagan metalové scény, a když předloni po několikaleté pauze pod jeho hlavičkou vyšlo album "Tiurida", byl to velmi očekávaný návrat. S "Tiurida" pak vyšlo jasně najevo, že jestli jdou od Falkenbach očekávat nějaké změny výrazu, budou buď kosmetické nebo nejlépe žádné. Vratyas Vakyas si zkrátka našel svoji polohu (i když našel... krom debutu "...En Their Medh Riki Fara...", který jsem neslyšel, a snad i ještě starších demáčů jde s menšími obměnami a trochou nadsázky pořád o dost podobnou muziku), ve které se cítí pohodlně a tak už to asi bude na věky věků. Jedním dechem je však třeba dodat, že ačkoli v případě Falkenbach nelze hovořit o žádném výraznějším vývoji, pořád jde o hudbu natolik kvalitní, že to vlastně ani nevadí. Ale nebylo by to pořádné nové album, kdyby v někom přeci jen nehlodal červík pochybnosti. Co kdyby... co kdyby se na "Asa" přeci jen urodilo něco nového?

A popravdě řečeno, zrovna tentokrát se to jevilo pravděpodobnějším než kdy dřív. Jak známo, vydání alba předcházel singl "Eweroun", jehož titulní skladba nejen že byla (a pořád je) vážně výborná, ale zejména její silná akustická složka i nepatrně odlišná melodika napovídaly, že by se v podobném duchu mohl nést i zbytek řadovky, a to by byla i při zachování typického Vakyasova rukopisu na současné poměry Falkenbach docela zásadní změna. Vy, kdo čtete tuhle recenzi ještě předtím, než jste si "Asa" sami poslechli, se ale můžete zase pěkně uklidnit. "Eweroun" bylo sice pěkné lákadlo, ovšem samotná deska už jede v podstatně konvenčnějších kolejích, takže se žádné velké překvapení opravdu nekoná. Ve zkratce by se dalo říct, že je to prostě další deska Falkenbach se vším, co k tomu patří, a je to vlastně pravda. Přesto se ale "Asa" od svých předchůdců trochu liší. Ne moc, jen trochu... asi jako všechny ostatní desky Falkenbach navzájem.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hancock hancock | E-mail | 24. listopadu 2013 v 7:38

Viem si predstaviť, čím chytá klipovka Eweroun poslucháča, no ja keď ju počúvam, hneď po prvých taktoch rytmického moloveho akordu mám chuť spustiť "She cames to me one morning..." a ďalej, slávnu to hitovku Lady In Black od legendárnych Uriah Heep!
Nič proti hardrockovej legende, to skôr naopak - tí majú môj dlhoročný obdiv! - no počúvať niečo typu táborákových pseudoromantických pesničiek s rytmickou španielkou, to ma naozaj nebaví.
Platňu som nepočul a ani to nehodlám urobiť, aj keď recenzie sľubujú pestrosť. Toto naozaj nemusím. :-P

2 Ježura Ježura | 24. listopadu 2013 v 13:19

Hehe, když jsem si Eweroun pustil poprvé, tak mi taky v hlavě naskočila Lady in Black :-D  Ale pak už ani jednou. A kouzlo skladby podle mýho spočívá v tom, že i přes tu "pseudoromantickou rytmickou španělku" prostě umí zaujmou, a to tak, že dost. Ale sto lidí, sto chutí... 8-)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama