Death Angel - The Dream Calls for Blood

6. listopadu 2013 v 21:58 | Kaša |  Recenze
S každým novým albem thrashových Death Angel se sám sebe s železnou pravidelností ptám, jak je to možné, že tahle sebranka, která vzešla z té nejslavnější thrashové školy oblasti Bay Area, se nedokázala nikdy vyšvihnout mezi skutečnou stylovou smetánku a vždy tak nějak zůstávala ve stínu za souputníky jako Overkill, Testament či Exodus (o Velké čtyřce ani nemluvě). Trojice alb z konce osmdesátých let patří mezi skutečné klenoty, a přestože zrovna "Act III" je všeobecně považováno za mírný kvalitativní sešup směrem dolů, tak bych se nebál jej označit jako nejlepší desku party s filipínskými kořeny, na němž se ukázala jako vyhraná, progresivními momenty políbená kapela, jež se nebála překročit neúprosné stylové hranice thrash metalu a vydala se do vod, které jsou mi velice sympatické. Následná dlouhá pauza kapele její status nijak nenarušila, ba naopak považuji (teď už) čtveřici návratových alb za skvělou ukázku toho, jak se skupina, která už to měla de facto za sebou, dokázala vzedmout ke skvělé formě a pomalu ale jistě se stává stálicí scény, jejíž alba jsou už předem zárukou osvědčené kvality.

"The Dream Calls for Blood" nedělá za dosavadním vývojem tlustou čáru, nicméně hezky pokračuje v trendu, který započala alba předešlá. Opět se zdá, že se kapela trošku více uvrtala v klasickém neurvalém thrash metalu a rezignovala na melodické výlety, které k ní vždy tak nějak patřily, ale neznamená to automaticky, že by Death Angel naservírovali klasickou cirkulárku, ve které se ani na moment nesleví z nastaveného tempa. Album je to hezky přímočaře energické a skvěle šlape, ale co je hlavní - baví. Nebyl by to Rob Cavestany a Mark Osegueda, kteří platí za hlavní lídry, aby si pro své fanoušky nepřichystali hrstku momentů, díky nimž si člověk řekne, že tuhle nebo tamtu píseň musí slyšet znovu a znovu. Právě v tomto tkví skutečná síla aktuální tvorba Death Angel. Je to agresivní, ale má to v sobě zakořeněny chytré momenty, díky kterým se k albu bez problému můžete vrátit i s odstupem času a užít si ho. Co upoutá na první pohled, je velmi povedený obal, který svým stylem navazuje na předchozí album "Relentless Retribution", ovšem oproti krvavě rudé tady máme tentokrát noční modro-šeď, ovšem v hudbě jako takové se toto nikterak nepromítlo a hudební náplň má nejblíž k minulému počinu. Osegueda štěká, seč mu síly stačí, přičemž zbylá čtveřice Cavestany, Aguilar, Sisson a Carrol zní jako dobře namazaný stroj, jemuž se výrobní vady vyhnuly velkým obloukem.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hancock hancock | E-mail | 7. listopadu 2013 v 17:02

Jéj,Death Angel, moji obľúbenci... :-)

Odkedy to Veľkej 4 (a nielen im) poriadne natreli Strapping Young Lad - vďaka invencii Devina Townsenda a atómovej mašine Gene Hoglanda, so svojou neuveriteľnou zmesou thrashu, deathu, industrialu,a čojaviemčoho ešte, a to všetko takpovediac s prstom v nose - myslím, že Veľká 4 prestala existovať. Alebo niekto od nich počul v poslednej dobe niečo prevratné?
Myslím, že tu je riešením presne to, čo robí Death Angel (alebo aj Annihilator) - čistota žánru,inteligentný a virtuózny návrat ku koreňom thrashu, a potom môžeme počuť aj také skvelé dielko, ako je The Dreams Call For Blood.
Výborná doska!

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama