The Black Dahlia Murder - Everblack

30. července 2013 v 22:13 | Zajus |  Recenze
Poněkud ironicky musím na počátku dnešní recenze připomenout svůj eintopf z června letošního roku, ve kterém jsem psal, že si "Everblack" rozhodně neposlechnu. Když jsem pak dostal příležitost ho nejen poslouchat, ale také recenzovat, řekl jsem si, že neuškodí dát mu šanci a případně osvětlit, proč si The Black Dahlia Murder nezaslouží pozornost. Můj odpor k této kapele nebyl zcela bezdůvodný. Když v roce 2007 vyšlo povedené album "Nocturnal", zařadil jsem si The Black Dahlia Murder rázem mezi nejzajímavější mladé kapely, jejichž budoucí alba budu pečlivě sledovat. K "Nocturnal" se ostatně občas stále vracím, zejména díky hitu "Deathmask Divine". O dva roky novějším albem "Deflorate" jsem pak byl vyloženě zklamaný. "Deflorate" totiž nenabízelo nic nového, ale ani to staré už nebylo tak dobré. K "Ritual" jsem tudíž přistupoval již s despektem, a možná proto jsem ho odsoudil ještě dříve, než se mi stihlo dostat do žil. Proto tedy ta původní nevraživost k "Everblack". A tak zde sedím, vařím se pod horkým sluncem, píšu recenzi a připadám si jako blbec, protože "Everblack" je prostě skvělé album.

Už jeho začátek je jiný, než jaké si The Black Dahlia Murder pamatuji. Pomalý nástup doprovázený mluveným slovem trvá jen něco málo přes minutu, ale i tak symbolizuje změnu, kterou považuji za zcela zásadní. "Everblack" je totiž mnohem temnější než jeho předchůdci. Už nejde jen o salvu bicích, složité riffy a štěkajícího Trevora Strnada. "Everblack" má atmosféru. Jinak se však kapela nijak zvlášť kolejím, které postavila svou starší tvorbou nevzdaluje. Většina skladeb (řekl bych všechny, ale drobné výjimky se tu a tam najdou) stojí na rychlém tempu, ze kterého se neslevuje. Základním prvkem hudby jsou klasicky kytarové riffy, které však v podání The Black Dahlia Murder zní technicky a svěže. Hned úvodní "In Hell Is Where She Waits for Me" je skvělým příkladem. Celou skladbou se táhne kytarový motiv, který není vlastně riffem v užším slova smyslu, ovšem tvoří ústřední melodii a z jinak jednoduché skladby dělá mnohem komplexnější zábavu. Když si ho zkusíte odizolovat od zbytku hudby, vznikne vám líbivá melodie, kterou by šlo zahrát třeba na housle a umístit ji doprostřed nějaké symfonie. Co se tímto krkolomným popisem snažím říct, možná není úplně jasné, tak tedy jinak: riffy jsou tím, co činí "Everblack" skvělým albem. Žádná nudná a přímočará rubanice, ale komplexní nahrávka s přímočarým vyzněním.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama