Agrypnie - Aetas Cineris

16. dubna 2013 v 21:03 | Ježura |  Recenze
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Phantoms of Pilsen 5 pomalu směřující ke svému vrcholu a na pódiu hraje kapela, kterou jsem předtím vůbec neznal, ale která si mě za slabou tři čtvrtě hodinku stihla omotat okolo prstu jako málokdo. Je asi bezpředmětné dodávat, že tou kapelou byli Agrypnie, ale že od nich od té doby očekávám nic než vytříbenou kvalitu, to už je možná trochu relevantnější informace. No a co se na podzim roku 2011 blýskli EP "Asche" jsem tak žil v napjatém očekávání, s čím se tito Němci vytasí na standardním formátu, tedy ještě pořád žhavé novince "Aetas Cineris", která spatřila světlo světa na konci února.

V samém začátku by se asi slušelo zmínit, že Agrypnie svým fanouškům s novou deskou nepřipravili žádný šok. "Aetas Cineris" se nese přesně v tom duchu atmosférického black metalu, se kterým kapela sklízela vavříny již dříve, a pokud zde lze hovořit o nějakých změnách či vývoji, rozhodně to není nic, co by bylo patrné po prvním protočení. A ač jsem příznivcem byť i radikálního vývoje, tentokrát jsem zkrátka rád, že se Agrypnie do žádných stylových veletočů nepouštěli a spíše se věnovali pilování toho, co jim tak jde. Zabijácké bicí, těžké riffy, podmanivé melodie a rozmáchlá atmosféra dokonale korespondující se jménem kapely ("agrypnie" je cizí výraz pro "nespavost") jsou zde přítomny, a to v perfektně vycizelované podobě, ze které dýchá jak skladatelský um autorů, tak jejich nezaměnitelný výraz. A je to právě originalita, tedy komodita v současné době vyvažovaná zlatem, která celým Agrypnie potažmo "Aetas Cineris" tolik pomáhá k vynikajícímu výsledku, na který to deska dotáhla. V jejích členitějších pasážích člověk nestačí zírat, jak chytře a s jakou lehkostí splétají Agrypnie výborné melodie s velmi hutným, ale přesto nijak násilným nebo přetechnizovaným riffováním, a to vše zpravidla podkládají nemilosrdnými a nesmírně nápaditými bicími party. Naproti tomu v klidných zákoutích alba zaslouží poklonu schopnost udržet pozornost i u zdánlivě jednotvárné kompozice - tím spíše v případě, kdy by její délka v jiných rukou vystačila na dvě až tři vypalovačky. Někde mezi tím se pak nachází asi nejčitelnější odkaz na black metalový základ v podobě těžkých, táhlých a majestátních kytarových a bicích vichřic, u kterých není žádný problém duchem odcestovat někam jinam, těžko říct kam. No a pak je tu spousta pasáží, kde se to všechno různě míchá a prolíná a skrz co na sebe ty různé polohy naprosto organicky navazují...

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Průměrné hodnocení v redakci: 8,8/10
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beztak Beztak | 20. dubna 2013 v 11:13

Jo, tohle mě baví! Skvělá deska...

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama