Nick Cave & the Bad Seeds - Push the Sky Away

24. března 2013 v 21:57 | Monsterfuck |  Recenze
Jaké skupiny a interprety člověk poslouchá, uznává, ba dokonce v některých případech i obdivuje, se jistě odvíjí dle osobního subjektivního vkusu, což je samozřejmě naprosto logické a zcela v pořádku. Přesto jsou zde hudebníci, kteří by jednoduše měli mít hluboký respekt všech bez ohledu na to, co bychom s malou mírou nadsázky mohli nazvat žánrovou příslušností. Za předpokladu, že tomu tak opravdu je, pak by dle mého skromného názoru jedním z těchto hudebníků byl jistě i australský gentleman Nick Cave, který již po více než 30 let předává světu svou nevšední hudbu (a vlastně nejen hudbu - přesně ve stylu renesančního člověka Cave také píše knihy nebo se podílí na filmech) s ojedinělou atmosférou, jakou umí vytvořit jedině on. Nemusíte jeho muziku vyloženě milovat a aktivně poslouchat, jednoduše ji však nemůžete jen tak smést ze stolu a ignorovat, prostě už jen z toho důvodu, že si to nezaslouží. Ať člověk poslouchá metal, rock, pop, elektroniku, country nebo cokoliv jiného, co si jen dokážete vymyslet, Nick Cave je hoden jeho uznání. Někteří lidé stojí nade všemi žánry a hudebními škatulkami a dokážou oslovovat posluchače z diametrálně odlišných prostředí, protože ve své muzice umí zprostředkovat něco, na co slyší všichni - emoce, které cítí každý, ať už se jeho vkus ubíral jakýmkoliv směrem. A právě v tom je Nick Cave mistr.

Caveova hudba - a jak již bylo zmíněno, nejen hudba, nicméně dnes se budeme bavit právě o ní - je možná na první pohled poněkud jednoduchá a stravitelná, ale je to jen zdání, neboť co je jednoduché svou formou, nemusí být zákonitě jednoduché svým obsahem, což je právě tento případ. Ani zdání oné takzvané stravitelnosti není tak úplně opodstatněné, jelikož jde v jádru o poměrně neveselou záležitost - ne přímo temnou či snad depresivní, nýbrž opravdu "jen" neveselou. Až je to spíše takový neurčitý pocit, který člověk cítí při "čtení mezi řádky", jakýsi hlodající červíček pochybnosti, že uhrančivě recitované texty na pozadí jednoduché hudební formy nejsou až tak triviální - a to se bavíme čistě o stránce hudební, aniž by ty texty člověk četl či jim rozuměl - ono to totiž bravurně funguje samo o sobě. Nicméně ignorováním lyrické stránky by se člověk připravil o velmi podstatnou složku, jelikož noblesní texty jsou oním pověstným posledním dílkem skládanky jednoho skvostného celku. A po jeho dosazení na místo člověk zjistí, že ve skutečnosti ona hudba (zde již ve smyslu hudby jako celku se všemi takzvaně vedlejšími elementy, které k ní náleží) ve svých útrobách skrývá až nečekaně pestrou škálu pocitů - a už jen fakt, s jak minimalistickou formou je jí dosaženo, je vlastně sám za sebe pozoruhodný.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zero Zero | 25. března 2013 v 2:06

Recenzí na tohle album jste mi udělali radost, Nicka Cavea bych tu rozhodně nečekal. S hodnocením novinky můžu jen souhlasit, opravdu se povedla.

2 Monsterfuck Monsterfuck | E-mail | Web | 25. března 2013 v 11:24

Díky, to mě opravdu těší :)

3 Cnuk Cnuk | 25. března 2013 v 15:24

Taky mě to překvapilo. To by mohla být recenze i na Bowieho :)

4 Monsterfuck Monsterfuck | E-mail | Web | 25. března 2013 v 17:07

To by teoreticky mohla, ale zrovna tohle asi moc neklapne. Nevím o tom, že by to album někdo z redakce poslouchal :) A taky se to zase nesmí přehánět, přece jenom jsou podobný články jen jako ozvláštnění... ale určitě se zase něco objeví a nebude to trvat tak dlouho, mám pár zajímavejch nápadů v hlavě a až dodělám právě nasmlouvaný rozhovory, tak se do něčeho pustím :)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama