Nevím proč, ale přijde mi, že se francouzská metalová scéna vyznačuje něčím speciálním. Není to nic konkrétního, ale přesto si snad u každé francouzské kapely, jejíhož poslechu jsem si dopřál, všiml jakési svérázné nátury, jaká se jinde nevidí. No a ani Misanthrope nejsou výjimkou. Ač jejich jméno velkému procentu metalové obce asi moc neřekne, jde o kapelu letitou a v jistých kruzích až kultovní, takže když jednou za čas vydají novinku, určitě stojí za to jí nějakou pozornost věnovat. Tentokrát jim to sice trvalo dlouhých pět let, ale jejich čerstvé album nesoucí název "Ænigma Mystica" je již nějakou tu dobu tady, takže je pomalu na čase ujasnit si, co si pro nás Misanthrope po pětadvaceti letech aktivity připravili.Přiznám se, že nejsem znalcem předchozí tvorby téhle skvadry, takže se ode mě sotva dočkáte erudovaného srovnání s minulými deskami. Namísto toho se pokusím posloužit zkušeností nezkreslenými dojmy, jaké na mě album "Ænigma Mystica" zanechalo. A jestli jsem v úvodu hovořil o zvláštním charakteru francouzského metalu, obecně se dá říct, že právě tak zvláštní jsou ty kýžené dojmy z "Ænigma Mystica". Čistě faktograficky by se hudba, jakou Misanthrope vměstnali na hodinu a šest minut dlouhou desku, dala klasifikovat jako svérázný průnik death metalu, thrash metalu, avantgardy a špetky progrese s tím, že ani jedna z těchto složek nedominuje nad těmi ostatními. Ta hudba ze všeho zmíněného čerpá, ale zachovává si neutrální a dost obtížně zařaditelný charakter. Je to zkrátka metal, ale hodně, hodně unikátní. Taková netradiční muzika potom není úplně jednoduchá na zpracování a některé těžší skladby svoje hodnoty posluchači odhalí až po nějaké době. Popravdě, první, co mě ve spojitosti s "Ænigma Mystica" napadne, jsou místy poměrně netradiční a určitě ne prvoplánově líbivé melodie, na které je potřeba si nějakou dobu zvykat. Po nějaké době se sice uši nakonec podvolí, ale i tak je zde patrné, jak některé skladby vyžadují dostatek soustředěné pozornosti, aby mohli zafungovat v plné šíři. Takhle z fleku mě napadají především "L'art chorégraphique de la transe" a "La bonté du roi pour son peuple", jejichž umístění na samotný začátek alba by mohlo ne až tak vytrvalého posluchače celkem snadno odradit. Zdaleka ne vždy jde ale o takový (berte prosím relativně) záhul na mozek a řada skladeb je i při zachování jednotného výrazu desky a čitelného skladatelského jazyka příjemně přímočará a čitelná a dokonce je tu k nalezení i velice umírněný a chce se mi říct na poměry desky až baladický kus. Výjimečně dokonce dojde i na veskrze melodickou kytarovou erupci, a třeba ta v "Gigantomachie" je bezesporu jedním z vrcholných momentů desky. I při své relativní posluchačské náročnosti je tak "Ænigma Mystica" vesměs pestrou nahrávkou, což je jedině ku prospěchu věci.
