Redakční eintopf #45.1 - vánoční speciál 2012

24. prosince 2012 v 18:13 | Monsterfuck |  Redakční eintopf

Monstefuck:


Top5 2012:

1. Aluk Todolo - Occult Rock
Souboj o první místo byl nakonec extrémně tuhý, ale nakonec o malinký kousek vyhrál francouzský okultní trip "Occult Rock" od psychedelických black metalistů Aluk Todolo. Nikdy dříve jsem o téhle záležitosti neslyšel, nicméně náhodný poslech mě absolutně dostal do kolen. "Occult Rock" je totiž bez sebemenšího přehánění naprosto geniální deska - opravdu hodně náročná avantgarda zkombinovaná s psychedelickou zakouřeností a dotažená do naprosté dokonalosti. Experimentální black metal se zde mísí s krautrockem v naprosto ojedinělé kombinaci, před jejíž opiovou atmosférou není úniku. Hudební monument, jehož poslech se téměř rovná transu.

"A Shadowplay for Yesterdays", které bylo již od začátku jasným favoritem pro titul desky roku a hodně dlouhou dobu po svém vydání tuto pozici také bez problému okupovalo, nakonec skončilo na druhém místě, ale tohle číslování je přece jenom spíše kosmetické, jelikož neustále chovám obrovskou úctu a obdiv k tomu, co tito pánové a dáma tvoří. A Forest of Stars je jednoduše naprosto výjimečná záležitost a "A Shadowplay for Yesterdays" je další výjimečnou deskou, která si v mých očích jen těžce hledá konkurenci.

Mgła se svou novinkou "With Hearts Toward None" potvrdili to, co jsem již tak trochu tušil od debutu "Groza", ale až nyní to lze s jistotou tvrdit - opravdu málokdo v dnešní dokáže tvořit čistokrevný black metal v takřka dokonalé podobě, Mgła však ano. Stále je to black metal bez jakýchkoliv vnějších příměsí, ale je neskutečně nápaditý, inteligentní, se silnou atmosférou. Nejedná se o žádné bezhlavé a bezmozkové zlo jen pro efekt, stále se však jedná o dostatečně podzemní záležitost, což je pro mě osobně v případě black metalu jeden ze zásadních faktorů. Jednoznačně fantastická deska.

Legendární Candlemass v mém žebříčku nemohou chybět, už jen z toho důvodu, že "Psalms for the Dead" má být jejich posledním studiovým opusem, tak abych kapele alespoň trochu poděkoval za ty hodiny skvělé muziky, jež za sebou nechala. Musím však upozornit, že se sem Candlemass rozhodně nedostali jen na základě nějaké nostalgie, protože mám jejich hudbu dlouhodobě neskutečně rád, ale opravdu i proto, že "Psalms for the Dead" na to svou kvalitou jednoduše má. Jestli jde opravdu o poslední album, tak se dá rozhodně tvrdit, že s tím Candlemass sekli na vrcholu svých sil, a to rozhodně není malá pochvala vzhledem k tomu, jaké skvosty mají Švédové na kontě z minulosti.

Na poslední příčku pěti nejlepších desek roku nakonec proklouzla na první pohled poněkud nenápadná záležitost, která přesně naplňuje definice černého koně. "Psych Minus Space Control" mě svého času setsakra bavilo, ale postupem času jsem desku opustil. Až v nedávné době jsem si na ni zase vzpomněl a opětovné poslechy mě přesvědčily, že další psychedelická vyhulenost norského magora Woe J. Reapera sem prostě patří. Fakt, že Furze předběhl takové skvělé věci, jako jsou alba od Blut aus Nord, Ne Obliviscaris, Nachtmystium nebo Eïs, o něčem jistě svědčí.

CZ/SVK deska roku:

Ačkoliv se přiznávám, že jsem hodně váhal, zdali na tuto pozici nenapsat někoho jiného, nakonec má o kousek navrch přece jenom kultovní Mistrovo kladivo, které svůj kult sympaticky neustále rozbíjí. Uznávám, možná to pánové vyhráli jen z toho důvodu, že Master's Hammer jednoduše jsou a vždy byli moje srdcová kapela číslo jedna. Františku Štormovi a jeho kumpánům prostě žeru vše, co vydají, a "Vracejte konve na místo" není výjimkou. Navíc se mi strašně líbí, že s postupem času mě deska baví ještě více než v době vydání. Kdo umí, ten prostě umí.

V letošním roce bych v kategorii českých a slovenských alb potřeboval alespoň tak pět míst, aby se dostalo na všechna alba, která by si to zasloužila, místa jsou však bohužel jen dvě. Mrzí mě, že se sem prostě nevejde fenomenální novinka Morgue Son, avantgardně folklórní jízda Lunatic Gods nebo hutná atmosféra projektu Marnost, ale musím po dlouhém boji zvolit volyňské Avenger s jejich mocným majstrštykem "Bohemian Dark Metal", který je neskutečně drtivý. Ačkoliv má kapele na kontě z minulosti výtečné desky, jsem přesvědčen, že "Bohemian Dark Metal" je absolutním vrcholem tvorby téhle stálice okolo bratrské dvojice Rámuse a Honzy Kapáka. A skorotitulní vál "Dark Metal" zcela jasně aspiruje na jednu z nejlepších skladeb roku!

Neřadový počin roku: Deathspell Omega - Drought
Na tuhle pozici nejeden kolega dosazuje nové EP Agalloch, ale buďte si jistí, že je to jen z toho důvodu, že se žádný z nich neobtěžoval s poslechem "Drought". Jasně, mně se "Faustian Echoes" také líbí, a to opravdu hodně, ale francouzská avantgarda v podání Deathspell Omega jednoduše nemá konkurenci. 21 minut hudební dokonalosti, famózní artwork a jedno minialbum, které zůstane v paměti už asi navždy.

Artwork roku: Aluk Todolo - Occult Rock
Na jednu stranu je to velmi minimalistická a jednoduchá záležitost, přesto má tento obraz skály v neprostupném oparu mlhy obrovskou sílu a hloubku. Na pozici nejlepšího přebalu roku pak patří tím spíš, že naprosto do puntíku přesně vystihuje i hudební náplň, která se pod ním ukrývá.

Možná je to vůči začínající a nezkušené skupině poněkud nespravedlivé, dávat její první demo na pozici sračky roku, ale sorry chlapci, v letošním roce jsem opravdu nic horšího neslyšel. Amatérismus nejhrubšího zrna totiž nejde omlouvat ani minimem zkušeností, zvlášť když o sobě hoši s přehledem prohlašovali, jak užívají hudební teorie, ale naladit nástroje si zjevně neumí. Jeden z těch počinů, po jejich poslechu člověka bolí hlava i uši. Myslím, že bude dostatečně výmluvné, když prohlásím, že takhle moc mě v letošním roce znechutila už jen Nicki Minaj

Viděl jsem za svůj život spousty výtečných koncertů, které ve mně nějakým způsobem zanechaly hluboký dojem, nicméně jsem stále přesvědčen, že ten vůbec nejpůsobivější jsem viděl letos v dubnu v Lichtenfelsu, kde A Forest of Stars v hluboké noci vykouzlili naprosto elektrizující atmosféru, z níž doslova běhal mráz po zádech a naskakovala husí kůže každou jednu vteřinu. Naprostá fantazie.

Zde naprosto bezkonkurenčně vyhrávají britští gentlemani. Přesně v duchu veškerého dalšího počínání A Forest of Stars je videoklip "Gatherer of the Pure" vybaven naprosto fenomenálním a originálním zpracováním. V době povrchních a nicneříkajících videí je každý klip na takové úrovni potěšením pro každého milovníka inteligentní formy umění - fantastická vizuální podoba, fantastická hudba a skvělá pointa.


Potěšení roku: A Forest of Stars
V letošním roce mě asi nejvíce potěšilo počínání A Forest of Stars. Po dvou naprosto geniálních deskách se jim povedlo takřka nemožné a i napotřetí vydali monumentální opus, který nastavenou laťku dokázal udržet, a to aniž by gentlemani a jedna dáma jakkoliv opakovali sami sebe. Nejen hudebně, ale i nádherným zpracováním všech čtyř formátů, v nichž deska vyšla, mě "A Shadowplay for Yesterdays" dostalo, přestože dle očekávání samozřejmě vede vinyl a artbook. K tomu je ještě nutné připočíst dechberoucí videoklip "Gatherer of the Pure" a samozřejmě fenomenální performanci na německém festivalu Ragnarök. Rok 2012 byl z mého pohledu rokem avantgardní viktoriánské Anglie, párou poháněného psychedelického black metalu a gentlemanského klubu, rokem A Forest of Stars.

Zklamání roku: Burzum - Umskiptar
I přesto, co Varg Vikernes v minulosti napáchal a nakecal za kraviny, jeho Burzum po hudební stránce vždy patřil mezi mé nejoblíbenější formace vůbec. O dnes již legendárních počinech z 90. let, jejichž atmosféra zalézá až do morku kostí i po téměř 20 letech od jejich natočení, se snad už ani nemá cenu bavit, avšak i nové desky po Vargově propuštění z vězení nabídly sugestivní hudební odyseu a z mého pohledu se starším albům dokážou možná i vyrovnat. O to víc zamrzí, že v letošním roce vyšla první nahrávka Burzum, která je prostě nudná a nezáživná, kde onen pověstný atmosférický minimalismus prostě nefunguje. Musím říct, že v případě Burzum mě tohle zklamání opravdu neskutečně mrzí.

Zhodnocení roku:

Jak už to tak bývá, co se hudby týče, objevily se věci, které mi udělaly neskutečnou radost, ale i věci, u nichž tomu bylo právě naopak. Na jednu stranu mě docela mrzí, že se v letošním roce objevilo minimum opravdu geniálních a nadčasových desek, ale z druhého úhlu pohledu je pozitivní alespoň to, že i v dnešní době je někdo stále schopen taková alba tvořit. Osobně mě jinak velmi těší stále se rozrůstající sbírka, obzvláště z poličky s vinyly mám čím dál tím větší radost, neboť do ní přibývá jeden nádherný kus za druhým. Také jsem neuvěřitelně vděčný (i když si nejsem jistý komu), že stále méně a méně trpím hudebními předsudky a během tohoto roku jsem si s obrovskou chutí užíval poslech věcí, jež by mi ještě před pár lety nestály ani za odplivnutí - a přitom je to tak skvělá muzika. Ohledně těch záležitostí, které mi naopak vadí… těch by se našla spousta, jenže by to bylo na delší povídání, na které nemám prostor, navíc bych se u toho psaní nejspíš naštval, což také nemám zapotřebí, a ono by to stejně ničemu nepomohlo, kdybych to troubil do světa, tudíž si to nechám pro sebe. Nemá cenu láteřit nad tím, co stejně nelze změnit… a ona je otázka, jestli to člověk vůbec změnit chce, protože by pak neměl na co nadávat (smích).

Ježura:


Top5 2012:

Britský gentlemanský klub opět světu připomněl, jak že se dělá umění. Ani náznakem nepřeháním, když prohlásím, že je deska "A Shadowplay for Yesterdays" vskutku geniálním dílem, které jen stěží hledá konkurenci, která by jej mohla ohrozit. Je to neuvěřitelně široké spektrum barev a nálad zapsané do not, vylisované na větší či menší kotoučky a vypuštěné do světa vás uhranout. Nic menšího.

Od Borknagar se tak nějak dá očekávat vynikající hudba. V případě "Urd" se však jedná o tak moc vynikající hudbu, že se to stěží popisuje. Proč ale takový skvost degradovat omezenými významy slov, když sama hudba to řekne mnohem lépe, než jakýkoli kritik? Poslechněte, užasněte, kupte. To je všechno, co k tomu mohu dodat.

Norský génius se svou aktuální deskou nesmí v tomto výčtu chybět. Přijít "Eremita" na chuť je sice dost nesnadné, ale kdo vytrvá, tomu se dostane fenomenálního díla, které se nemusí stydět jak před konkurencí, tak před svými předchůdci. Věděl jsem to už dříve, ale "Eremita" jen potvrzuje, že Ihsahn je sázka na jistotu, a to rovnou v té nejvyšší kategorii.

Žánrově naprosto čistá nahrávka, která to dotáhne až do Top5? Může být, pokud nese nálepku Mgła. Jak jsem už někdy v létě tvrdil v Na co se nedostalo, tahle deska je monumentální a co se týče čistokrevného black metalu, hodně dlouho jsem neslyšel nic, co by se s ní mohlo měřit. Prostě skvost na každý pád a určitě jedna z top žánrových nahrávek za pěkných pár let.

Norský progresivní post-black potřetí. Enslaved patří k jasné žánrové špičce a deska "RIITIIR" to jedině potvrzuje. Je dospělá, krásná, inteligentní, propracovaná, dovádí styl Enslaved takřka k dokonalosti a každý poslech je vysloveně radost. Další z nemnoha desek, které dokazují, že současná hudební produkce umí vedle kilotun balastu nabídnout také skutečné skvosty.

CZ/SVK deska roku:

Pokud si dobře vzpomínám, v hodnocení jsem téhle desce nadělil 9/10 a rozplýval se nad jejími kvalitami. Po deseti měsících, které od té doby uplynuly, však zjišťuji, že mě "Bohemian Dark Metal" dostává snad ještě více než dříve. Není co řešit, a i když se letos v českých a slovenských krajích urodilo opravdu nemálo výborného materiálu, Avenger z tohoto pomyslného mače vycházejí jako suverénní vítězové.

S druhým místem je to však složitější. Nabízeli by se Master's Hammer se svými "Konvemi", ale nakonec volím Slováky Lunatic Gods, kteří alespoň v mých očích na kultovní Štormovce vyzráli díky naprosto unikátnímu výrazu a hlavně skutečnosti, že mě z na rozdíl od "Vracejte konve na místo" dostala každá jedna skladba, kterou "Vlnobytie" nabízí. Ale věřte mi, když říkám, že to bylo opravdu o prsa, a to jsem navíc neslyšel takové Morgue Son, novou Marnost a další. Opravdu silný ročník...

Neřadový počin roku: Agalloch - Faustian Echoes
Sice musím chtě nechtě uznat, že ultimátní desítka, kterou jsem tomuto minialbu nadělil v recenzi, byla možná drobátko (ale opravdu jen maličko) nadhodnocená, nic to nemění na tom, že o vítězi téhle kategorie nemám nejmenších pochyb. "Faustian Echoes" je opravdu nadčasový počin, ze kterého se tají dech - přesně v duchu nejlepší tradice Agalloch.

Člověk se občas až diví, jak nádherné artworky se občas podaří stvořit. Jenže obzvláště na metalové scéně není o skvostné přebaly až taková nouze, jak by se mohlo zdát, takže se rozhodování mezi "777 - Cosmosophy" (Blut aus Nord), "The Acausal Mass" (Merrimack), "Jacob's Ladder" (Hell Militia) a řadou dalších uměleckých děl stává značně ošemetným. Grafika všech těchto desek mě posadila na zadní partie a já si netroufám mezi nimi vybrat jeden případ, který by ostatní převyšoval. Proto moje volba nakonec padla na obal, který mě také naprosto dostal, jenže trochu jiným způsobem, než ostatní, o kterých tu byla řeč. Jak vidno, genialita může nabývat různých podob.

Co se tohoto postu týče, o jeho obsazení se u mě praly dvě desky. Proč jsem tedy nakonec sáhl po failu s názvem "Unsung Heroes"? Deska "Guten Tag" z dílny německých Varg je sice pitomá až hrůza, ale nelze tvrdit, že by obsahovala až tolik momentů, které na stupnici kvality dosahují záporných hodnot. Na "Unsung Heroes" je jich požehnaně, a proto na piedestal hanby stavím právě tuto desku - navzdory tomu, že jsou na ní k nalezení i vesměs poslouchatelné věci.

Co se výběru koncertu roku týče, je to vážně prekérní situace. Koncerty, které na tento post mohou aspirovat, se totiž letos sešly hned tři. Když se slzou v oku vyřadím fantastické Vulture Industries a jejich dech beroucí show na Phantoms of Pilsen, zbývá dvojice Nachmystium (Ragnarök Festival) a Sólstafir (Brutal Assault). Oba geniální, oba zněkolikanásobily to, co od příslušných kapel očekávám a co je definuje a na oba dost možná nikdy nezapomenu. Nejradši bych zvolil oba, jenže to bohužel nejde, takže abychom dostáli regulím, vítězem se stávají Sólstafir. Nachtmystium však ani náznakem neprohrávají...

Videoklip roku: Sólstafir - Fjara
Tady není co řešit. Poslední album "Svartir Sandar" možná není tak geniální jako jeho předchůdce, ale klip ke skladbě "Fjara" je jedním z nejlepších klipů, jaké jsem kdy viděl. Je inteligentní, hluboký, fantasticky nasnímaný a dovede k sobě divákovu pozornost přikovat měrou, jaká nemá obdoby. Viděl jsem ho snad stokrát a pokaždé mě zas a znova uchvátí. Fantastická práce!


Potěšení roku: Mimořádné množství kvalitních českých a slovenských desek
Nakousl jsem to už v CZ/SVK desce roku a je to skutečně tak. Rok 2012 přinesl nebývalé množství vysoce kvalitních desek, které nejenže s přehledem snesou srovnání se zahraniční konkurencí, ale některé tuto konkurenci celkem úspěšně roznášejí na kopytech. Vyjma Avenger a Lunatic Gods, kteří to dopracovali až do mého výběru stojí rozhodně za investici noví Master's Hammer, Hypnos a Dying Passion z těch, které jsem měl to štěstí poslechnout, a z těch ostatních sbírají samé pozitivní recenze třeba Morgue Son, Trollech nebo Galadriel. A pak že československá scéna nemá co nabídnout, stačí jen hledat.

Zklamání roku: osobní rozkol v Queensrÿche
Když se ve zlém rozejdou členové srdcové kapely, je to velké zklamání. Když vyjde na povrch, jak odporné vztahy v takové kapele panovaly před bodem zlomu, je to ještě větší zklamání. No a když se bývalí spoluhráči začnou soudit o práva na to, co společně vytvořili, je to vyloženě smutný pohled. Takový osud letos potkal americké Queensrÿche, které řadím na svém žebříčku oblíbenosti hodně vysoko a je mi vyloženě na nic z toho, jaký despota se vyklubal z tak fantastického zpěváka, jakým Geoff Tate bezesporu je. Jak z div ne legendy udělat frašku snadno a rychle...

Zhodnocení roku:

Co se hudby týče, rok 2012 mi nepřišel nijak extra zvláštní. Vyšla skvělá i špatná alba, odehrály se skvělé i špatné koncerty, scéna je bohužel opět chudší o pár jmen a tak dále a tak dále - jako každý rok. Pokud ale jde o nějaké konkrétní záležitosti, napadají mě dvě a vážou se přímo k mojí osobě - zaprvé jsem si rozšířil hudební obzory do směrů, které bych asi nečekal a které by do metalového pisálka asi řekl jen málokdo, a potom jsem si začal všímat, kolik se na každém koncertě najde jedinců, kteří svou arogancí a hloupostí nezřídkakdy pak doprovázenou nezanedbatelným obsahem alkoholu v krvi kazí zážitek těm, kteří přišli na muziku. Asi stárnu a začínám být senilní...

nK_!:


Top5 2012:

"Hordes of Chaos" ve mně před třemi lety vzbudilo rozhodně nadšení. "Phantom Antichrist" jde ještě dál a servíruje nám pod nos dokonale promakaný a moderní thrash metal přesně tak, jak jej máme rádi. Naprostá pecka a jedna písnička lepší než druhá. Takhle se má styl vyvíjet - se smyslem pro detail a precizním provedením.

Uvažoval jsem, že Stone Sour umístím na úplný vrchol svého žebříčku, ale zpětně musím uznat, že Kreator na mě zapůsobili více. Stone Sour sice po minulém poměrně vlažném albu přišli také s něčím novým a neoposlouchaným, ale tady rozhoduje subjektivní dojem, ve kterém "Phantom Antichrist" prostě vede.

Od "Living Things" jsem nečekal vůbec nic a dostalo se mi velice příjemného poslechu, který dodává tušení světlejších zítřků a nostalgicky připomíná rannou tvorbu Linkin Park. Už bylo na čase.

4. Anti-Flag - The General Strike
Moje první setkání s americkými levicově založenými punkery a hned takový skvost! Rychlé, úderné a chytlavé - od punkrocku více nepožaduji.

Neurazí a dobře se poslouchá. Sabaton nejsou kdovíjací umělci, ale jejich hudba má hlavu a patu a je to něco, co si člověk v klidu pustí jen tak aby si zazpíval v autě. A o tom by hudba měla v první řadě být.

CZ/SVK deska roku: Dymytry - Neonarcis
Tady není vůbec nad čím debatovat, Dymytry se nástupce fošny "Neser" z roku 2010 setsakra podařil, a i když to po několika prvních posleších nevypadalo, dočkali jsme se jedné z nejlepších desek letoška.

Neřadový počin roku: Godsmack - Live & Inspired
Přiznám se, že neřadovky většinou nesleduji, ale Godsmack jsem si obstaral z čisté povinnosti věrného fanouška. Dobře natočený živák se spoustou kultovních písní - co víc si přát? Jednoduše covery. Je libo "Nothing Else Matters" od Metallicy v novém provedení s klavírem? Nebo třeba "Come Together" od The Beatles?

Artwork roku: Sparzanza - Death Is Certain, Life Is Not
Jednoduché, ale vystihující podstatu alba. Pěkné a kontrastní. A hlavně si jiné obaly nepamatuji.

O Mnemic se nemá smysl ani rozepisovat, protože takový sranec, jako vypustili do éteru oni, se jen tak někomu nepovede.

O francouzských Smash Hit Combo jsem se doslechl poprvé až těsně před jejich nočním festivalovém vystoupení. O pár minut později už jsem jen úžasně civěl a nechal se unášet brutálně pařícím davem. Naprostá paráda. Smůla, že ještě před koncem setu byl pořadatel nucen celý areál kvůli nepřízni počasí uzavřít. I tak nej zážitek roku.

Videoklip roku: Rammstein - Mein Herz brennt
Videoklip roku je další v řadě kategorií, ke kterých obvykle nemívám co dodat, ale letos jsem se přistihl při sledování celých dvou (!) videoklipů, z nichž lépe vyšel právě ten od Rammstein. A "Mein Herz brennt" je přece srdcovka.

Potěšení roku: reunion Coal Chamber
"Na Basinfirefestu 2013 budou Coal Chamber? Cože, vždyť už dávno nehrajou? Nebo jo...?"

Od novinky oblíbených Spineshank jsem čekal hodně a ještě víc. Bohužel jsem se dočkal jen několika solidních songů plus hromady nudné výplně. Tak snad jindy.

Zhodnocení roku:

Celkem málo vyložených pecek, celkem málo zajímavých koncertů a celkem málo zapamatováníhodných událostí. Letos jsem měl smůlu, vyhlížím 2013!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama