Na co se nedostalo 4/2012

31. prosince 2012 v 16:33 | Monsterfuck |  Minirecenze

Monsterfuck:


Aluk Todolo - Occult Rock (21. září, Norma Evangelium Diaboli)
psychedelic black metal / krautrock, Francie
Výborných alb sice letos vyšlo dost, ale už jsem si pomalu začínal myslet, že se kromě novinky A Forest of Stars neobjeví žádná opravdu výjimečná a nadčasová deska - dokud jsem nenarazil francouzský psychedelický klenot Aluk Todolo. Dvojalbum "Occult Rock" je ztělesněním toho, jak si já představuji naprosto DOKONALOU hudbu. Tahle záležitost je naprosto ojedinělá, má unikátní a neopakovatelný zvuk a hlavně - neuvěřitelně silnou atmosféru, která jde člověku po krku. Poslech se doslova rovná jednomu hodinu a půl dlouhému tripu, skladby až na jednu výjimku "VI" hrací dobou neklesají pod deset minut, ve všech případech jde o čisté instrumentálky, což z "Occult Rock" činí opravdu náročnou záležitost, ale takhle to mám já osobně rád. Aluk Todolo vyhnali psychedelický black metal do naprostého extrému, pro mnohé až za hranici poslouchatelnosti, nicméně v mých očích se jedná o dílo bez sebemenšího přehánění geniální. Takhle uhrančivou, hypnotickou a sugestivní atmosféru jsem nikde jinde v letošním roce neslyšel...
Hodnocení: 10/10

Angantyr - Forvist (16. listopadu, Northern Silence Productions)
black metal, Dánsko
První tři desky Angantyr jsou bez jakékoliv nadsázky opravdové skvosty syrového black metalu (v případě debutu "Kampen fortsætter" ještě míchaného s ambientem), avšak se čtvrtým albem "Svig" už se začínaly objevovat poněkud kritičtější ohlasy. Osobně se mi líbila i tato nahrávka, nicméně s novinkou "Forvist" již bohužel musím uznat, že hudba Angantyr už trochu ztrácí svou sílu. Pořád je to dobrá muzika, ale už "jen" dobrá, kde jsou ty časy fenomenálních opusů jako "Hævn". Přestože se 7/10 nevypadá jako vyloženě špatné hodnocení, na jméno Angantyr a v porovnání s předchozími deskami je to dost velký propad. I tak je ale "Forvist" stále hodina velmi solidního black metalu se syrovým zvukem a mrazivou severskou melodikou, stejně tak nelze zastírat fakt, že minimálně poslední dvě skladby "Stille Skarpe Knive" a "Skovens Egne Våben" se velice povedly. Nicméně už bych na dalším albu přece jenom přivítal nějaký posun či ozvláštnění tvorby...
Hodnocení: 7/10

Bloody Hammers - Bloody Hammers (23. listopadu, Soulseller Records)
doom metal / hard rock, USA
Jak by asi tak mohl znít klasický doom metal v 70. letech? Odpověď je lehká - jako Bloody Hammers! Tito okultní Američané na svém stejnojmenném debutu předvádí vskutku výživnou porci neotřele pojatého metalového retra, které musí potěšit každého staromilce. Doom metal říznutý rockem v sedmdesátkovém nádechu a s lehce psychedelickým oparem? Neříkejte, že to nezní zajímavě! Na první poslech možná "Bloody Hammers" nezní jako něco extra, ale čím déle se tou deskou člověk prokousává, tím více zjišťuje, že ta muzika má obrovské kouzlo a že si další den pomalu nedokáže představit bez toho, aby si tu nahrávku pustil. Není se co divit, pecky jako "Fear No Evil", "Black Magic" a zejména uhrančivá tryzna "Say Goodbye to the Sun" prostě mají obrovskou sílu.
Hodnocení: 8/10

Dämmerfarben - Herbstpfad (24. srpna, Northern Silence Productions)
atmospheric black / doom metal, Německo
Dämmerfarben jsem měl od vydání loňského debutu "Im Abendrot" na seznamu, co bych si měl v budoucnu poslechnout, ale jak už to mu tak bývá, dostal jsem se k tomu až nyní s novinkou "Herbstpfad". Musím však bohužel říct, že kdybych album nechal plavat, vůbec nic by se nestalo, aneb ne všechno, co se nazývá atmosférickým metalem, opravdu má atmosféru. Tahle muzika je totiž v podání Dämmerfarben dost nudná, nezáživná a utahaná, kapela nějakým způsobem usoudila, že atmosféra se nejlépe tvoří pomocí otravné sólující kytary, která zní jak z nějaké pohádky pro děti předškolního věku. Pokud vyškrtnu povedenou dvouminutovou instrumentálku "Löv i höststormen", postavenou zejména na zvuku cella, nenabízí album v podstatě nic zajímavého.
Hodnocení: 5/10

Forgotten Tomb - ...and Don't Deliver Us from Evil (30. října, Agonia Records)
black metal, Itálie
Italové Forgotten Tomb patří mezi ty kapely, na jejichž poslech se chystám už drahně let, ale pořád se k tomu ne a ne dostat. První setkání v podobě "...and Don't Deliver Us from Evil" dopadlo docela solidně - sice se nejedná o nějak převratný počin, nicméně minimálně mi dal chuť i do okusení starší tvorby. Desce se musí nechat, že velice solidně šlape a zcela jistě má své momenty, které člověku utkví v hlavě, v celkovém součtu mne poslech bavil a rozhodně se mi nemyslím, že počin čas od času neprotočím znovu...
Hodnocení: 7/10

Happy Days - Cause of Death: Life (6. března, Funeral Industries)
depressive black metal, USA
"Cause of Death: Life" jsem si sehnal z prachobyčejné zvědavosti, jelikož mě prostě zajímalo, jak bude znít depresivně black metalová kapela s názvem "Šťastné dny". Jednoduše jsem tak nějak nevěděl, co si o tom myslet, neboť onen název na mě působil spíš jako nadsázka či dokonce parodie, což nejsou zrovna věci, které bych v tomto žánru vyhledával. V případě "Cause of Death: Life" jsem ovšem dostal nahrávku, která se snaží tvářit vážně, což má za následek jedině to, že už lautr nevím, jak Happy Days brát. Když ale odhlédnu od názvu a budu se věnovat čistě muzice, nejedná se o nic převratného, spíše vlastně naopak. Album plyne přesně dle těch nejobehranějších stylových klišé, což by ještě nemuselo být úplně špatně, ale nějak to moc nefunguje. Atmosféra, jež by měla být tím hlavním, tu v podstatě není, díky čemuž se poslech stává značně nudnou a nezáživnou záležitostí, která se doslova vleče minutu po minutě, posluchač brzy upadne do tupé letargie, z níž ho vytrhnou pouze nesmyslnosti typu mluveného intra k "For These Wounds Will Never Be as Deep as This Emptiness", které je plné samoúčelných vulgarismů. K tomu přidejte naprosto přestřelenou délku téměř jedné a tři čtvrtě hodiny, díky níž jsem se snad ani jednou nedokázal prokousat oběma disky až do konce, což v součtu se zmiňovanou nudnou produkcí dává dohromady počin, s nímž opravdu nemá cenu ztrácet čas...
Hodnocení: 3/10

Havnatt - Havdøgn (15. února, Secret Quarters)
neofolk, Norsko
Nepochybně zajímavá záležitost, ačkoliv lidé, kteří striktně vyžadují metalovou muziku, ji asi jen těžko ocení. Havnatt nabízejí poněkud křehkou a intimní formu minimalistického neofolku, který staví zejména na jednoduchém vybrnkávání akustické kytary a podmanivém hlasu zpěvačky Cecilie Langlie. Přestože by se mohlo zdát, že se jedná o až moc jednoduché hudební výrazivo, ve skutečnosti to funguje mnohem lépe než kdejaká bombastická produkce s tisícem vrstev nástrojů... pětice kompozic na "Havdøgn" totiž boduje především tím, že je opravdu uvěřitelná, upřímná, na nic si nehraje, přesto dokáže dýchat atmosférou. Velmi příjemný relaxační poslech.
Hodnocení: 7,5/10

Hellveto - Damnaretis (17. září, Pagan Records)
pagan black metal, Polsko
Hellveto mám ve své podstatě docela rád, ačkoliv když tak o tom přemýšlím, znám sotva polovinu desek, které pod hlavičkou tohoto jednočlenného projektu vyšly. Filip Mrowiński alias L.O.N. je totiž velice plodným hudebníkem a sází opravdu nadměrné množství nahrávek, jež jsou si navíc podobné jak vejce vejci. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mi to ovšem v tomto případě nikterak nevadí a poslech každého dalšího alba, jemuž se podívám na zoubek, si opravdu užiju. Navíc je nutné zdůraznit, že L.O.N. chytil v posledních pár letech doslova výtečnou formu a oproti skvělým počinům "Kry" a "Wiara, nadzieja..., potepienie" novinka "Damnaretis" nijak nezaostává. Kdo má rád atmosféru Bathory ze začátku 90. let a dokáže si představit, že by mu mohla chutnat i s orchestrální příchutí, rozhodně by se měl po tvorbě Hellveto podívat.
Hodnocení: 7,5/10

Kissin' Dynamite - Money, Sex & Power (23. března, AFM Records)
heavy / glam metal, Německo
Sice ukrutně neoriginální, ale po čertech zábavný heavy metal. Sice mě většinou mladé heavy metalové kapely ukrutně nebaví, protože jen bez invence kopírují již dávno řečené, což je samozřejmě do jisté míry i případ Kissin' Dynamite, ale zrovna tihle Němci to nějakým způsobem dělají tak zábavně, až mi to vůbec nevadí, ba právě naopak. Celé album je doslova narvané výbornými hitovkami; také se mi líbí, že Kissin' Dynamite na "Money, Sex & Power" neotravují rádoby povinnými baladami a po celou dobu sypou ten svůj chytlavý hevík. První pomalejší písnička se objeví až na úplně posledním místě a na rozdíl od mnoha stylových souputníků to není přeslazená uchcanost, ale opravdu dobrá věc. Určitě má tahle kapela svoje mouchy, neříkám, že ne, ale nějakým způsobem se mi to prostě líbí.
Hodnocení: 7,5/10

Kråke - Conquering Death (29. června, Indie Recordings)
symphonic black metal, Norsko
"Conquering Death" sice ve své podstatě není nic extra objevného, přesto se ve výsledku jedná o docela příjemnou nahrávku, která na nějaký čas dokáže zabavit. Klávesové rejstříky jsou pěkně čitelné, zároveň však nevtíravé a rozhodně se nedá tvrdit, že by Kråke (hlavně neplést s domácí smečkou Kraake z Mostu!) na svém debutu stavěli pouze na nich a kytary tak hrály jen nezáživný podklad, jak se to bohužel v tomto žánru nezřídka stává. Úroveň "Conquering Death" je rozhodně slibná a nemyslím si, že by bylo na škodu si pohlídat i budoucí počínání téhle norské pětice. Kdo moc nemusí black metal v jeho čistokrevné podobě, ale dokáže si užívat kapely typu Dimmu Borgir, pro toho jsou Kråke tajným tipem pro letošní rok!
Hodnocení: 7/10

Lucifugum - Od Omut Serpenti (29. března, Propaganda)
black metal, Ukrajina
Ukrajinští Lucifugum jsou v jistých kruzích docela kultovní formací, díky čemuž si jistě nějakou pozornost a alespoň minimální zmínku zaslouží, nicméně se musím přiznat, že vždy šli tak nějak mimo mě. Díky velkému množství vydávaných alb jsem nikdy nějak neměl náladu se do jejich tvorby pouštět hlouběji, ale pokud mě paměť nešálí, kdysi jsem slyšel nějaké dvě starší desky, které se mi relativně líbily. Letošní novinka "Od Omut Serpenti", kterou jsem se opět jednou rozhodl zkusit, mi ovšem nedala vůbec nic. Nahrávka nabízí šest skladeb hodně podzemního black metalu v těch nejzajetějších žánrových kolejích s velmi špatným zvukem, což by ještě samo o sobě samozřejmě nemuselo být vyloženě špatně, kdyby album nepostrádalo atmosféru, jenže ani tu jsem tam bohužel jaksi nenašel. Počin ubíhá v nicneříkajícím monotónním tempu bez žádných záchytných bodů nebo zanechání nějakého solidního dojmu; druhá polovina je sice pocitově o malinko lepší než ta první (jako světlý bod se jeví hlavně předposlední "прибывшим в убытие"), přesto nemohu tvrdit, že by mě "Od Omut Serpenti" nějak zaujalo a že bych ještě někdy měl náladu si to pustit. Bohužel, tahle ukrajinská kultovka mě svou novinkou příliš nepřesvědčila
Hodnocení: 5/10

Marnost - Balada o snu (3. prosince, selfrelease)
atmospheric black metal, Česká republika
Projekt Marnost už je relativně častým hostem na našich stránkách, díky čemuž asi ani nepřekvapí hodnocení jejich dalšího počinu s názvem "Balada o snu". Marnost na něm víceméně pokračují v tom, co již předváděli na nahrávkách "Pukající svět" a "Svůdcové lidstva", čili silně atmosférický black metal s jednoduchou formou, ale o to silnějším vnitřním obsahem, avšak i přes jisté opakování se mi jejich tvorba stále ještě nezajídá - podobná muzika mě prostě neskutečně baví a "Balada o snu" není výjimkou. Atmosféra je opět dech beroucí, některé momenty jsou opravdu takřka fenomenální, navíc čistě z osobního pohledu mě potěšilo, že v jistých chvílích se Marnost na novince, zejména v pojetí vokálu ve druhé skladbě, blíží ke geniálním psychedelickým Britům A Forest of Stars v jejich rychlých pasážích. Každopádně celkově opět velice silná záležitost.
Hodnocení: 8,5/10

Master's Hammer - 7''SP (11. září, selfrelease)
experimental black metal, Česká republika
Každý nový nosič z dílny Master's Hammer ve sbírce potěší, výjimkou není ani tento malý sedmipalec. Tyhle menší asfaltové kotoučky prostě mají stejné kouzlo jako jejich velcí dvanáctipalcoví bratříčci - a potěšení je to o to větší, když obě přítomné skladby, "Transgalaktický řezník" i "Barva kosmu", jsou další výborné kusy přesně ve stylu současných Master's Hammer. Oba songy jsou na úrovni toho nejlepšího z desky "Vracejte konve na místo", což znamená na opravdu vysoké úrovni, obzvláště "Barva kosmu" má neskutečné grády. Jinak nechybí nic, co člověk od Master's Hammer jen může čekat - unikátní sound, odzbrojující nápady, geniální text, nezaměnitelný Štormův štěkot a na rozdíl od "Vracejte konve na místo" i majestátní tympány!
Hodnocení: 9/1

Nachtmahr - Veni Vidi Vici (7. prosince, Trisol Music Group)
industrial / techno, Rakousko
Další výborný kousek tohoto rakouského elektronického projektu se značně kontroverzní image. Čím novější album Nachtmahr, tím více mi ta muzika chutná - "Veni Vidi Vici" už sice není až takový skok, avšak to se dalo očekávat vzhledem k tomu, jak výborná nahrávka, "Semper Fidelis", novince předcházela. I tak je ale "Veni Vidi Vici" skvělé album, které potvrzuje pozici Nachtmahr mezi mými největšími oblíbenci na poli industriální muziky. Některé songy jsou opravdu kurevsky našlapané, zejména pak trojice "Ich bin", "Dem Tod" a "Kriegserklärung", která vážně drtí.
Hodnocení: 8/10

Panopticon - Kentucky (12. června, Pagan Flames Productions)
atmospheric black metal / bluegrass, USA
Panopticon je velmi dobře ukrytá kvalita americké atmosféricky black metalové scény a na rozdíl od jiných souputníků, jimž se dostává mnoho pozornosti, se tento jednočlenný projekt drží v hlubokém podzemí, ačkoliv za poslech dle mého názoru určitě stojí. Po loňské syrovější "Social Disservices" se lídr A. Lundr rozhodl vydat desku, již nečekal asi nikdo, protože na "Kentucky" se Panopticon pouští do dost netradiční kombinace atmosférického black metalu a country (menší náznaky sice už proběhly i třeba na dvojce "Collapse" v songu "The Death of Baldr and the Coming War", avšak jen v minimální míře). Bluegrassové písničky (některé z nich jsou i předělávky lidové tvorby) se tak prolínají se zatěžkanou atmosférickou vichřicí, jakou posluchači znají z předcházejících nahrávek. Byť to na první pohled zní velice podivně, výsledek nějakou záhadou funguje. Díky netradičnosti a na poměry Panopticon až překvapivé čitelnosti tak "Kentucky" řadím na stříbrnou pozici v diskografii hned za uhrančivou atmosféru "Collapse", která stále zůstává nepokořena.
Hodnocení: 8/10

Obsidian Kingdom - Mantiis - An Agony in Fourteen Bites (16. listopadu, selfreleased)
experimental metal, Španělsko
Hodně, opravdu hodně skvělá věc. Španělé Obsidian Kingdom na svém debutu "Mantiis - An Agony in Fourteen Bites" předvádějí opravdu famózní uhrančivou avantgardu s až surrealistickým nádechem. Povedlo se jim stvořit velice inteligentní desku, která je doslova přecpaná skvělými nápady a rozmanitostí, aniž by byť i jen na chviličku působila přeplácaně nebo samoúčelně. Strašně se mi také líbí, že s každým dalším poslechem člověk opravdu doslova objevuje nové a nové věci. Pravda, prvních deset poslechů je jen na to, abyste se vůbec rozkoukali, ale i s dalšími výlety do útrob "Mantiis - An Agony in Fourteen Bites" stále budete nacházet věci, jichž jste si předtím nevšimli. Díky tomu je ta nahrávka extrémně trvanlivá a snad nikdy se neoposlouchá. Velký tip pro všechny příznivce chytré hudby!
Hodnocení: 9/10

Posthum - Lights Out (21. září, Indie Recordings)
black metal, Norsko
Posthum jsou pro mě osobně jedním z těch příjemnějších překvapení letošního roku. "Lights Out" sice není nikterak převratnou plackou, ale rozhodně se jedná o velmi dobrý materiál. Debut ".Posthum" jsem (alespoň prozatím) neslyšel, nicméně na "Lights Out" se tito Norové prezentují kvalitním hymnickým black metalem, povětšinou ve středním tempu, který, jak už to tak u obdobných záležitostí bývá, staví zejména na atmosféře. Pozitivní je hlavně ten fakt, že se mu to i daří, díky čemuž je poslech rozhodně zábavný; za vrchol desky bych ovšem bez váhání označil kulervoucí "Red", jinak jsou ale všechny skladby v podstatě vyrovnané. Za vypíchnutí určitě stojí také hodně zajímavý obal.
Hodnocení: 7,5/10

Queen of Heathens - Ethereality (13. srpna, selfrelease)
black metal / ambient, USA
Svým způsobem poměrně zajímavá záležitost, zejména v té nehudební rovině. Queen of Heathens je jednočlenný projekt, jehož středobodem je hudebník, který si říká The Cartographer. Tento panáček má ovšem v oblibě některé jiné kapely, zejména pak Velvet Cacoon, protože jeho muzika je doslova kopírka toho, co svého času tvořili tito kultovní američtí feťáci. A toto fandovství dospělo tak daleko, že The Cartographer vypustil album "Ethereality" na internet ne pod svým vlastním projektem Queen of Heathens, nýbrž pod názvem "Eliquexnoir", takzvaně nové desky Velvet Cacoon. A vzhledem k tomu, jak moc byli Velvet Cacoon vždy skoupí na informace a jak málo se o nich vědělo a ví, mnoho lidí opravdu uvěřilo, že se dali opět dohromady, přestože se jedná jen o malý podvůdek, který The Cartographer následně vysvětlil tak, že chtěl dokázat, jak oddaný příznivec Velvet Cacoon je. Po hudební stránce se jedná, jak už bylo řečeno, o kopírku toho, co Velvet Cacoon předváděli na deskách "Genevieve" a "P aa Opal Poere Pr. 33", nicméně hned na první poslech je zcela jasně slyšitelné, že to nejsou oni. The Cartographer i jeho vzory sice v obou případech tvoří hodně podzemní a minimalistický ambientní black metal s velice špatným zvukem, nicméně v případě Queen of Heathens mu chybí to naprosto zásadní, díky čemu já osobně Velvet Cacoon dodnes považuji za zcela unikátní skupinu - ta fenomenální depresivní atmosféra. Zatímco desky Velvet Cacoon se člověku opravdu vryjí pod kůži, zalezou za nehty a provrtají se až do morku kostí, "Ethereality" od Queen of Heathens je jenom takové šolíchání, které sice není vyloženě špatné, nicméně v porování s tím, čí tvorbu má imitovat, jde o zcela propastný rozdíl. Inu, jen těžko lze z fleku napodobit genialitu, která navíc víc než z nějakého talentu pramenila z mnoha kilogramů fetu, hektolitrů chlastu a naprosto vyšinuté životní filozofie...
Hodnocení: 6/10

The Secret - Agnus Dei (23. října, Southern Lord Recordings)
black metal / hardcore / crust, Itálie
Od téhle záležitosti jsem toho moc nečekal - ne zrovna objevný název, kapela na fotkách vypadá jak klasický prototyp metalcorových slušňáčků, nicméně nádherně ohavný obal a jméno Southern Lord v kolonce vydavatele mě nakonec přesvědčily, abych si "Agnus Dei" sehnal - a kurevsky dobře jsem udělal, protože mě to neskutečně smetlo! Black metal zahraný s hardcorovým nábojem, crustovou špinavostí a mnohdy až v pojetí grindcorové chlívku je opravdu smrtící, neuvěřitelně agresivní a násilný. Tahle muzika člověka posadí na prdel, jen co je pravda. Velké překvapení!
Hodnocení: 8/10

Trencadis - Ödelagt (2012, HAL)
ambient, Švédsko
Nechci nikoho podceňovat, ale název Trencadis asi většině z vás nic neřekne, nicméně jméno autora tohoto projektu by už někomu povědomé být mohlo - nemá jej totiž na svědomí nikdo jiný než šílenec Nattramn z dnes již kultovní depressive black metalové skupiny Silencer a později i z neméně maniakálního industriálního projektu Diagnose: Lebensgefahr. Trencadis je jeho úplně první projekt (resp. první byl Sinneskross, pod jehož názvem ovšem nic nevyšlo a který se po roce přejmenoval právě na Trencadis), s nímž Nattramn v roce 1996 vydal demosnímek "Ödelagt" (vydal v uvozovkách, šlo jen o několik málo kazet). K obnově činnosti sice nedošlo, nicméně Nattramn v letošním roce pod vlastní firmou HAL vydal CD reedici "Ödelagt" a už jenom vzhledem k tomu, jak moc mám hudbu tohohle člověka rád ("Death - Pierce Me" od Silencer je jedno z nejmrazivějších alb všech dob!), si i tato záležitost podle mého názoru zaslouží zmínku, ačkoliv se na "Ödelagt" nachází jen jedna 21 minut dlouhá skladba toho nejminimalističtějšího ambientu - i přes onen minimalismus je tam však atmosféra opravdu cítit a osobně musím říct, že se mi nahrávka líbí. Hodnotit si ovšem takto specifickou záležitost nedovolím...
Hodnocení: bez hodnocení

Zatokrev - The Bat, The Wheel and a Long Road to Nowhere (13. srpna, Candlelight Records)
sludge / doom metal, Švýcarsko
Ze Švýcarů Zatokrev (pokud by vám název připomínal češtinu, není to náhodou - zpěvák a kytarista Frederyk Rotter se v Čechách opravdu narodil) pomalu roste hvězda evropského sludge - když ne co do věhlasu, tak přinejmenším co do kvality. "The Bat, The Wheel and a Long Road to Nowhere", první nahrávka kapely pod velkým labelem, to jen potvrzuje, neboť se jedná o další mimořádně kvalitní kousek do jejich diskografie. Vše, co od tohoto žárnu můžete očekávat, tu je ve vrchovaté míře i kvalitě - tuhé zatěžkané riffy, hodně tvrdý zvuk, nemocný řev a dusivá atmosféra. Zatokrev však navíc zvládnou i taková překvapení, jako je například výtečná "Rodeo with Snakes", jež - věřte tomu nebo ne - dýchá atmosférou divokého západu. Super věc.
Hodnocení: 8/10

Ježura:


Machinae Supremacy - Rise of a Digital Nation (19. října, Spinefarm)
alternative power metal, Švédsko
Tahle švédská parta se mi navzdory několika doporučením doposud úspěšně vyhýbala, takže deska "Rise of a Digital Nation" je naší vzájemnou premiérou. Musím však říct, že nejsem zklamán. Machinae Supremacy zde prezentují energický a moderní power metal s řadou dalších vlivů (z nichž nejslyšitelnější je asi göteborský melodeath). Co je ale dělá na poli konkurence unikátními, to je zapracování typických zvuků raných herních konzolí (pokud zdroje nelžou, podařilo se jim nějak propojit klávesy se zvukovým čipem z Amigy), a ač to může znít všelijak, výsledek stojí za to. Tahle muzika má koule, drive, je chytlavá a disponuje jedinečnou křemíkovou atmosférou, kterou navíc podporuje zaměření textů na různé digitální kratochvíle. Co se kvality samotných skladeb týče, ta je kolísavá a opravdu dobré skladby se se slabšími dělí prakticky rovnou měrou. Ovšem musí se nechat, že i když se v konkrétních případech úplně nezadařilo, nejde o nic neposlouchatelného, jen je slyšet, že by to šlo mnohem lépe. V opačném případě Machinae Supremacy dokazují, že to lépe opravdu umí, a dobrá třetina alba je skutečný mazec. Silnější se mi zdá závěr, který vynikajícími kusy "Republic of Gamers", "99", nebo "Hero" navazuje na úvodní šlehu "All of My Angels", a především tato čtveřice společnými silami posílá desku nad žánrový průměr, kam bezesporu patří i přes to, že se ne vše povedlo tak, jak bych si představoval. Sympatický a místy překvapivě dobrý počin který svádí k bližšímu průzkumu diskografie.
Hodnocení: 7/10

Velnias - RuneEater (8. září, Pesanta Urfolk)
black / folk / doom metal, USA
Američané Velnias mi poprvé naznačili kvality své tvorby na jarním koncertu, kde doprovázeli své nepoměrně známější krajany Agalloch, a řadovka "RuneEater" nyní jen potvrzuje, že ten dobrý dojem nebyl jen dílem náhody. Velnias na "RuneEater" nezapírají svoji jasnou inspiraci právě v Agalloch, ale to neznamená, že se snížili k pustému kopírování. I přes jisté typické Agalloch obraty se jim podařilo zůstat svými, a to navíc stylem, který mně osobně velmi zachutnal. Hudebním základem je přemýšlivý black metal natažený do velmi dlouhých a na první poslech nepříliš působivých kompozic, které své krásy sice po čase odhalí, ale jen trpělivému posluchači. Je to takový ten v minimalismu skrývaný majestát... Popravdě, asi jediným motivem, který se zasekne do paměti natrvalo je výborný ústřední riff "Reclamation of Valour", a proto trochu zamrzí, že díky jeho nadužití brzy trochu zevšední. Velmi zajímavým a zároveň zcela esenciálním znakem desky je jakýsi celkový dojem špinavosti. Ta hudba je syrová, neopracovaná a nezbavená drobných kazů - ať už co do zvuku nebo samotného provedení (nejlépe je to znát asi na akustické vložce "Velnio Ugnis", kde je slyšet každá nedokonale zmáčknutá struna). Ale právě tahle plánovitě zachovaná nedokonalost, jakou se "RuneEater" vyznačuje, celku drasticky přidává na uvěřitelnosti, upřímnosti a z velké části je to její zásluha, že album přináší emoce, které přináší. Takhle zní hudba, kterou lze zaslechnout v hlubokých horských hvozdech, když se země otevře a promluví.
Hodnocení - 8/10

Yossi Sassi - Melting Clocks (26. března, Verycords)
ethno / progressive rock, Izrael
Sólová prvotina zakládajícího člena Orphaned Land a předního blízkovýchodního kytaristy, Yossiho Sa'arona, známého pod přezdívkou Yossi Sassi, spatřila světlo světa dříve než před půl rokem, ale teprve nedávno jsem jí konečně přišel na chuť. Dobře, že jsem si dal na čas. Yossi totiž z nejrůznějších střípků (ať již jde o inspirace, melodie nebo vlastní nástroje) poskládal neuvěřitelně pestrou mozaiku, která člověku dovede vykouzlit úsměv na tváři. Na rozdíl od mnohých jiných sólo projektů Yossiho kytara nepřebíjí vše ostatní, a i když hraje zásadní roli, ostatní nástroje (kterých se tu sešlo požehnaně) tím netrpí a mají dostatek prostoru. Nejedná se o žádné instrumentální onanie, alespoň pocitově ne. Jsou to písničky, kde úloha vokálu a zdroje melodií náleží právě nejrůznějším nástrojům (kytary, klavír, bouzouki, …), ale to neznamená, že je album vokálů zcela prosté. Je jich však užito poskrovnu a fungují spíše jako další zpestření už tak dost barvité koláže, kterou "Melting Clocks" je. Hudebně je to někde mezi jakýmsi progresivním blues rockem amerického střihu, tradiční východní hudbou, a na několika místech lze dokonce zaslechnout další lokální motivy, jako třeba náznak španělského flamenca v režii kastanět a akustické kytary. Nálada desky je uvolněná a plná slunce a někdo si na ni asi bude muset chvíli zvykat, ale potom se deska odkryje v celé své kráse a posluchač si jen užívá nápaditou a navýsost inteligentní muziku. Yossi Sassi nahrál desku, která je skvěle napsaná, neuvěřitelně barvitá a svým výrazem zcela jedinečná. Rozhodně hodné poslechu.
Hodnocení: 8,5/10

Kaša:


Antimatter - Fear of a Unique Identity (23. září, Prophecy Productions)
prog rock / gothic rock, Velká Británie
Antimatter nejsou žádná parta nezkušených hudebníků, jak jsem si původně myslel. Za sebou mají již čtyři alba a aktuální "Fear of a Unique Identity" není vůbec špatné. Celé mi to zavání kombinací novějších Paradise Lost a Anathemy v těch nejklidnějších momentech, takže kdo má zájem, nechť se připraví na akustický progresivní rock v britských tradicích, tentokrát však přikrytý gotickým hávem. Ústřední postava kapely, Mick Moss, má velice uklidňující vokál, který se dobře poslouchá a dotváří atmosféru uvolněné, doslova relaxační nahrávky, z níž nelze nevypíchnout střed alba v podobě rozmáchlé balady s houslovými party "Firewalking" a "Uniformed & Black", ve které se Antimatter trošku rozvášní a hrábnou do strun. Do budoucna s nimi určitě budu počítat, protože jsem příjemně překvapen.
Hodnocení: 7,5/10

Kadavar - Kadavar (10. července, Tee Pee Records)
stoner / psychedelic rock, Německo
Berlínští Kadavar by si mohli podat ruku s Graveyard či Witchcraft, protože stejně jako zmíněné party čerpají svou inspiraci v sedmdesátkovém rocku do takové míry, že už by se dalo mluvit o vykrádání. Já mám pro tenhle typ hudby slabost, takže ode mě nelze čekat výtky na neoriginalitu této formace, ale radši upozorním na fakt, že Kadavar se svým stejnojmenným albem dokázali přenést tehdejšího ducha do současnosti, což je pro mě v tomto případě to hlavní. Nemá cenu se tvářit, že je to něco objevného, takže komu tahle značka nevoněla doposud, ten k ní nenajde cestu ani díky Kadavar. Němečtí retro rockeři budou spíše záležitost pro nadšence, a tak je třeba k tomuto albu (a vlastně celé této vlně) přistupovat.
Hodnocení: 7/10

Led Zeppelin - Celebration Day (17. listopadu, Atlantic Records)
hard rock, Velká Británie
Je třeba něco dodávat? Záznam reuniového vystoupení legendy rockové historie z roku 2007 se dočkal oficiálního vydání po dlouhých pěti letech. A čekání stálo za to. Dle záznamu můžeme soudit, že kapela byla opravdu ve skvělé formě, především na Robertu Plantovi se věk podepsal (vokálně) minimálně a jeho výkon je fenomenální. Co položka tehdejšího playlistu, to nesmazatelná etapa rockové historie. Legendární trojici doplnil pro účely tohoto vystoupení syn zesnulého bubeníka Johna Bonhama, Jason. Jinak člen hvězdných Black Country Communion i na "Celebration Day" dokazuje, že to není jen protekční synek těžící ze slavného příjmení, ale především prvotřídní bubeník (závěrečná "Rock and Roll" budiž důkazem). Vzhledem k tomu, že dalšího řadového alba, nebo plnohodnotného turné se u těchto zasloužilých rockerů už nejspíš nedočkáme, je "Celebration Day" možná definitivní tečkou za kariérou Led Zeppelin.
Hodnocení: 9,5/10

Magrathea - In Search of the Crystal (14. června, selfrelease)
symphonic progrock, Velká Británie
Naprostá náhoda mě přivedla k tvorbě britských progresivců Magrathea, jejichž "In Search of the Crystal" navazuje na klasický odkaz King Crimson, Rush či Genesis, ovšem v poněkud symfoničtějším, nebo ještě lépe řečeno klávesovějším, pojetí. Magrathea se snaží navodit pocit opravdu velké nahrávky a musím říct, že jsem jim to místy baštil, ale po většinu stopáže ve mně převládal pocit utahané a nic nepřinášející nahrávky, kterou jsem měl problém doposlouchat do konce. Když k tomu přičtu fakt, že zpěvákův projev je místy opravdu neposlouchatelný, nevychází mi z toho nic jiného než podprůměrné album, které mělo velké ambice, ovšem nedostatek kvality k jejich naplnění.
Hodnocení: 4/10

Rival Sons - Head Down (17. září, Earache Records)
blues rock, USA
I na mě došlo a podlehl jsme marketingovému mámení na zámořskou blues rockovou senzaci jménem Rival Sons, která údajně šlape ve stopách Led Zeppelin. Dal jsem jejich třetímu albu šanci a přiznávám, že to není vůbec špatné. Duch Led Zeppelin je z "Head Down" opravdu patrný, dokonce i zpěvák Jay Buchanan občas připomene svým nasazením a barvou hlasu Roberta Planta. Kombinace přímočarého rockového feelingu a bluesových kudrlinek je na "Head Down" smíchána velice příjemně a i přes delší stopáž (56 minut při třinácti skladbách je dost) to všechno slušně odsýpá. Být to o nějakých deset minut kratší, tak neváhám a vytasím se s ještě lepší hodnocením, takhle Rival Sons strhávám bodík za to, že neuhlídali výslednou podobu jinak znamenitého a upřímného alba.
Hodnocení: 8,5/10

Sectu - Gerra (1. června, ViciSolum Productions)
technical death metal, Švédsko
K albu "Gerra" švédských death metalistů Sectu mě přivedl povedený cover, jenž mne zaujal na první pohled a jako bonus se z tohoto počinu vyklubalo celkem dobré album. Sectu naštěstí nejsou další ze zástupů metalových seskupení, které znějí jako tuctová kopie starých Death a oproti mnohým, se snaží najít si své místo na mapě. Jejich techničtěji pojatý death metal dobře šlape a drtí všechny kosti v těle. Stefan Lungre zní jako Johan Hegg z Amon Amarth, takže klasický growling, který možná nepřekvapí, ale do skočných pasáží padne jako ulitý. A těch si užijete relavitně dost. Sectu nestaví svůj projev jen na rychlém, prstylámajícím riffování, ale občas zpomalí, zapojí melodie a budují atmosféru kolem přístupnějších, střednětempých momentů. Přestože je to teprve jejich druhé album, tak je z jejich hudby cítit jistá vyzrálost a vlastní ksicht, což se cení. Velké množství kvalitních skladeb mě u tohoto alba udrželo docela dlouhou dobu.
Hodnocení: 8/10

Taylor Swift - Red (22. října, Universal)
pop / country, USA
Na "Red" se Taylor Swift rozhodla omezit vlivy country a přišla se svým nejpopovějším albem, díky čemuž by se jí mohlo podařit prorazit v Evropě, protože doposud sklízela nejsladší plody své práce pouze v zámoří, kde se country těší nezvyklé popularitě. Bez ztráty kvality a upřímnosti, jež měly předchozí nahrávky, Taylor pokračuje v cestě, kterou country zpěvačkám v USA vyšlapala Shania Twain. "Red" působí i přes nepřeslechnutelnou lyrickou naivitu hudebně vyzrále a je v ní cítit posun od minulého "Speak Now". Ústřední singl "We Are Never Ever Getting Back Together" je velice přímočará skladba s chytlavou melodií, takže není divu, že se z ní přes noc stal celosvětový hit. Na poměry Taylor se jedná o ne zrovna klasickou píseň, především díky použitému beatu, ale budiž. Pro mě je vrcholem titulní "Red", kterou jsem si na první poslech doslova zamiloval a nebál bych se ji pasovat do stavu nejlepší skladby mladičké zpěvačky. Já vím, že vypadám jako debil, ale mě její hudba prostě baví.
Hodnocení: 8/10
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Monsterfuck Monsterfuck | E-mail | Web | 31. prosince 2012 v 16:41 | Reagovat

Ještě bych si dovolil doplnit v komentářích pár věcí, které se nevešly a/nebo jsme je nestihl na ohodnocení dostatečně naposlouchat, ale určitě stojí za pozornost:

Darkspace - Dark Space -I
Drom - Hectop
Germ - Loss
Igorrr - Hallelujah
Mörkhimmel - Zloskřivec
Ragana - All's Lost
The CNK - Revisionnisme
Vinterriket - Garðarshólmur
+ ještě ty Velnias, který už psal Ježura

Je toho strašně hodně na poslech :-)

2 Monsterfuck Monsterfuck | E-mail | Web | 31. prosince 2012 v 16:42 | Reagovat

A ještě Cult of Fire - Triumvirát, málem  bych zapomněl!

3 Cnuk Cnuk | 31. prosince 2012 v 17:01 | Reagovat

Pěkné, pěkné. Tuším, že se taky nedostalo na Dr. Living Dead! - Radioactive Intervation, což je kulervoucí, crossover moshařina!

4 Monsterfuck Monsterfuck | E-mail | Web | 31. prosince 2012 v 18:41 | Reagovat

Jo, to jsem taky zachytil, že to vyšlo, ale bohužel podobný věci moc nežeru, tak jsem to ani neposlouchal :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama