Deftones - Koi No Yokan

2. prosince 2012 v 19:50 | Kaša |  Recenze
Nemyslím si, že budu úplně vedle, když prohlásím, že Deftones zažívají v posledních letech vrchol své kariéry. I přes nepříjemnou autonehodu baskytaristy Chi Chenga jsou jejich poslední dvě studiová alba tím (skoro) nejlepším, s čím tahle parta kolem China Morena přišla. Proč skoro? Jasně, už nikdy nevznikne další "White Pony", které má takřka kultovní status, a kdybych měl vyhlásit titul nejlepší nu-metalové album všech dob, tak sáhnu právě po "Bílém poníkovi" této pětice z Kalifornie, ale to nemění nic na skutečnosti, že se Deftones stále vyvíjí a rostou. Je fakt, že mluvit v jejich případě o nu-metalové škatulce, by mohlo být hanlivé, ale jsem toho názoru, že jsou to právě tito borci, kteří spolu s KoRn odstartovali celou tu mánii a svým osobitým přístupem k moderní metalové tvorbě si už navždy vyslouží místo na samém výsluní scény.

Před vydáním předchozího "Diamond Eyes" to s kapelou vypadalo všelijak. Měli za sebou slabé album "Saturday Night Wrist" a před sebou plánované vydání nového materiálu pod hlavičkou "Eros", ke kterému nakonec z důvodu zranění Chenga nedošlo. Skupina se soustředila na pomoc kamarádovi a nakonec s pomocí baskytaristy Sergia Vegy vzniklo před dvěma lety velice kvalitní a překvapivé "Diamond Eyes", na kterém se Deftones nadechli k dalšímu působení a ukázali, že jsou ještě schopni překvapit. Jednalo se o jejich nejmelodičtější album kariéry, a přestože milovníci podladěných kytar Stephena Carpentera nezůstali nijak ošizeni, tak celému albu vévodila vzletná atmosféra, kterou umocňoval nezaměnitelný zpěvák Chino Moreno. Už se tolik netlačilo na pilu, jako na starších albech, ale to třeba mě osobně vůbec nevadilo. A to, co Deftones dokázali na minulém albu, s přehledem zopakovali a potvrdili na "Koi No Yokan", jehož název by se dal zjednodušeně přeložit jako "předtucha lásky".

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama