Prosinec 2012

Na co se nedostalo 4/2012

31. prosince 2012 v 16:33 | Monsterfuck |  Minirecenze

Monsterfuck:


Aluk Todolo - Occult Rock (21. září, Norma Evangelium Diaboli)
psychedelic black metal / krautrock, Francie
Výborných alb sice letos vyšlo dost, ale už jsem si pomalu začínal myslet, že se kromě novinky A Forest of Stars neobjeví žádná opravdu výjimečná a nadčasová deska - dokud jsem nenarazil francouzský psychedelický klenot Aluk Todolo. Dvojalbum "Occult Rock" je ztělesněním toho, jak si já představuji naprosto DOKONALOU hudbu. Tahle záležitost je naprosto ojedinělá, má unikátní a neopakovatelný zvuk a hlavně - neuvěřitelně silnou atmosféru, která jde člověku po krku. Poslech se doslova rovná jednomu hodinu a půl dlouhému tripu, skladby až na jednu výjimku "VI" hrací dobou neklesají pod deset minut, ve všech případech jde o čisté instrumentálky, což z "Occult Rock" činí opravdu náročnou záležitost, ale takhle to mám já osobně rád. Aluk Todolo vyhnali psychedelický black metal do naprostého extrému, pro mnohé až za hranici poslouchatelnosti, nicméně v mých očích se jedná o dílo bez sebemenšího přehánění geniální. Takhle uhrančivou, hypnotickou a sugestivní atmosféru jsem nikde jinde v letošním roce neslyšel...
Hodnocení: 10/10

Angantyr - Forvist (16. listopadu, Northern Silence Productions)
black metal, Dánsko
První tři desky Angantyr jsou bez jakékoliv nadsázky opravdové skvosty syrového black metalu (v případě debutu "Kampen fortsætter" ještě míchaného s ambientem), avšak se čtvrtým albem "Svig" už se začínaly objevovat poněkud kritičtější ohlasy. Osobně se mi líbila i tato nahrávka, nicméně s novinkou "Forvist" již bohužel musím uznat, že hudba Angantyr už trochu ztrácí svou sílu. Pořád je to dobrá muzika, ale už "jen" dobrá, kde jsou ty časy fenomenálních opusů jako "Hævn". Přestože se 7/10 nevypadá jako vyloženě špatné hodnocení, na jméno Angantyr a v porovnání s předchozími deskami je to dost velký propad. I tak je ale "Forvist" stále hodina velmi solidního black metalu se syrovým zvukem a mrazivou severskou melodikou, stejně tak nelze zastírat fakt, že minimálně poslední dvě skladby "Stille Skarpe Knive" a "Skovens Egne Våben" se velice povedly. Nicméně už bych na dalším albu přece jenom přivítal nějaký posun či ozvláštnění tvorby...
Hodnocení: 7/10

Bloody Hammers - Bloody Hammers (23. listopadu, Soulseller Records)
doom metal / hard rock, USA
Jak by asi tak mohl znít klasický doom metal v 70. letech? Odpověď je lehká - jako Bloody Hammers! Tito okultní Američané na svém stejnojmenném debutu předvádí vskutku výživnou porci neotřele pojatého metalového retra, které musí potěšit každého staromilce. Doom metal říznutý rockem v sedmdesátkovém nádechu a s lehce psychedelickým oparem? Neříkejte, že to nezní zajímavě! Na první poslech možná "Bloody Hammers" nezní jako něco extra, ale čím déle se tou deskou člověk prokousává, tím více zjišťuje, že ta muzika má obrovské kouzlo a že si další den pomalu nedokáže představit bez toho, aby si tu nahrávku pustil. Není se co divit, pecky jako "Fear No Evil", "Black Magic" a zejména uhrančivá tryzna "Say Goodbye to the Sun" prostě mají obrovskou sílu.
Hodnocení: 8/10

Dämmerfarben - Herbstpfad (24. srpna, Northern Silence Productions)
atmospheric black / doom metal, Německo
Dämmerfarben jsem měl od vydání loňského debutu "Im Abendrot" na seznamu, co bych si měl v budoucnu poslechnout, ale jak už to mu tak bývá, dostal jsem se k tomu až nyní s novinkou "Herbstpfad". Musím však bohužel říct, že kdybych album nechal plavat, vůbec nic by se nestalo, aneb ne všechno, co se nazývá atmosférickým metalem, opravdu má atmosféru. Tahle muzika je totiž v podání Dämmerfarben dost nudná, nezáživná a utahaná, kapela nějakým způsobem usoudila, že atmosféra se nejlépe tvoří pomocí otravné sólující kytary, která zní jak z nějaké pohádky pro děti předškolního věku. Pokud vyškrtnu povedenou dvouminutovou instrumentálku "Löv i höststormen", postavenou zejména na zvuku cella, nenabízí album v podstatě nic zajímavého.
Hodnocení: 5/10

Forgotten Tomb - ...and Don't Deliver Us from Evil (30. října, Agonia Records)
black metal, Itálie
Italové Forgotten Tomb patří mezi ty kapely, na jejichž poslech se chystám už drahně let, ale pořád se k tomu ne a ne dostat. První setkání v podobě "...and Don't Deliver Us from Evil" dopadlo docela solidně - sice se nejedná o nějak převratný počin, nicméně minimálně mi dal chuť i do okusení starší tvorby. Desce se musí nechat, že velice solidně šlape a zcela jistě má své momenty, které člověku utkví v hlavě, v celkovém součtu mne poslech bavil a rozhodně se mi nemyslím, že počin čas od času neprotočím znovu...
Hodnocení: 7/10

Happy Days - Cause of Death: Life (6. března, Funeral Industries)
depressive black metal, USA
"Cause of Death: Life" jsem si sehnal z prachobyčejné zvědavosti, jelikož mě prostě zajímalo, jak bude znít depresivně black metalová kapela s názvem "Šťastné dny". Jednoduše jsem tak nějak nevěděl, co si o tom myslet, neboť onen název na mě působil spíš jako nadsázka či dokonce parodie, což nejsou zrovna věci, které bych v tomto žánru vyhledával. V případě "Cause of Death: Life" jsem ovšem dostal nahrávku, která se snaží tvářit vážně, což má za následek jedině to, že už lautr nevím, jak Happy Days brát. Když ale odhlédnu od názvu a budu se věnovat čistě muzice, nejedná se o nic převratného, spíše vlastně naopak. Album plyne přesně dle těch nejobehranějších stylových klišé, což by ještě nemuselo být úplně špatně, ale nějak to moc nefunguje. Atmosféra, jež by měla být tím hlavním, tu v podstatě není, díky čemuž se poslech stává značně nudnou a nezáživnou záležitostí, která se doslova vleče minutu po minutě, posluchač brzy upadne do tupé letargie, z níž ho vytrhnou pouze nesmyslnosti typu mluveného intra k "For These Wounds Will Never Be as Deep as This Emptiness", které je plné samoúčelných vulgarismů. K tomu přidejte naprosto přestřelenou délku téměř jedné a tři čtvrtě hodiny, díky níž jsem se snad ani jednou nedokázal prokousat oběma disky až do konce, což v součtu se zmiňovanou nudnou produkcí dává dohromady počin, s nímž opravdu nemá cenu ztrácet čas...
Hodnocení: 3/10

Havnatt - Havdøgn (15. února, Secret Quarters)
neofolk, Norsko
Nepochybně zajímavá záležitost, ačkoliv lidé, kteří striktně vyžadují metalovou muziku, ji asi jen těžko ocení. Havnatt nabízejí poněkud křehkou a intimní formu minimalistického neofolku, který staví zejména na jednoduchém vybrnkávání akustické kytary a podmanivém hlasu zpěvačky Cecilie Langlie. Přestože by se mohlo zdát, že se jedná o až moc jednoduché hudební výrazivo, ve skutečnosti to funguje mnohem lépe než kdejaká bombastická produkce s tisícem vrstev nástrojů... pětice kompozic na "Havdøgn" totiž boduje především tím, že je opravdu uvěřitelná, upřímná, na nic si nehraje, přesto dokáže dýchat atmosférou. Velmi příjemný relaxační poslech.
Hodnocení: 7,5/10

Hellveto - Damnaretis (17. září, Pagan Records)
pagan black metal, Polsko
Hellveto mám ve své podstatě docela rád, ačkoliv když tak o tom přemýšlím, znám sotva polovinu desek, které pod hlavičkou tohoto jednočlenného projektu vyšly. Filip Mrowiński alias L.O.N. je totiž velice plodným hudebníkem a sází opravdu nadměrné množství nahrávek, jež jsou si navíc podobné jak vejce vejci. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mi to ovšem v tomto případě nikterak nevadí a poslech každého dalšího alba, jemuž se podívám na zoubek, si opravdu užiju. Navíc je nutné zdůraznit, že L.O.N. chytil v posledních pár letech doslova výtečnou formu a oproti skvělým počinům "Kry" a "Wiara, nadzieja..., potepienie" novinka "Damnaretis" nijak nezaostává. Kdo má rád atmosféru Bathory ze začátku 90. let a dokáže si představit, že by mu mohla chutnat i s orchestrální příchutí, rozhodně by se měl po tvorbě Hellveto podívat.
Hodnocení: 7,5/10

Kissin' Dynamite - Money, Sex & Power (23. března, AFM Records)
heavy / glam metal, Německo
Sice ukrutně neoriginální, ale po čertech zábavný heavy metal. Sice mě většinou mladé heavy metalové kapely ukrutně nebaví, protože jen bez invence kopírují již dávno řečené, což je samozřejmě do jisté míry i případ Kissin' Dynamite, ale zrovna tihle Němci to nějakým způsobem dělají tak zábavně, až mi to vůbec nevadí, ba právě naopak. Celé album je doslova narvané výbornými hitovkami; také se mi líbí, že Kissin' Dynamite na "Money, Sex & Power" neotravují rádoby povinnými baladami a po celou dobu sypou ten svůj chytlavý hevík. První pomalejší písnička se objeví až na úplně posledním místě a na rozdíl od mnoha stylových souputníků to není přeslazená uchcanost, ale opravdu dobrá věc. Určitě má tahle kapela svoje mouchy, neříkám, že ne, ale nějakým způsobem se mi to prostě líbí.
Hodnocení: 7,5/10

Kråke - Conquering Death (29. června, Indie Recordings)
symphonic black metal, Norsko
"Conquering Death" sice ve své podstatě není nic extra objevného, přesto se ve výsledku jedná o docela příjemnou nahrávku, která na nějaký čas dokáže zabavit. Klávesové rejstříky jsou pěkně čitelné, zároveň však nevtíravé a rozhodně se nedá tvrdit, že by Kråke (hlavně neplést s domácí smečkou Kraake z Mostu!) na svém debutu stavěli pouze na nich a kytary tak hrály jen nezáživný podklad, jak se to bohužel v tomto žánru nezřídka stává. Úroveň "Conquering Death" je rozhodně slibná a nemyslím si, že by bylo na škodu si pohlídat i budoucí počínání téhle norské pětice. Kdo moc nemusí black metal v jeho čistokrevné podobě, ale dokáže si užívat kapely typu Dimmu Borgir, pro toho jsou Kråke tajným tipem pro letošní rok!
Hodnocení: 7/10

Lucifugum - Od Omut Serpenti (29. března, Propaganda)
black metal, Ukrajina
Ukrajinští Lucifugum jsou v jistých kruzích docela kultovní formací, díky čemuž si jistě nějakou pozornost a alespoň minimální zmínku zaslouží, nicméně se musím přiznat, že vždy šli tak nějak mimo mě. Díky velkému množství vydávaných alb jsem nikdy nějak neměl náladu se do jejich tvorby pouštět hlouběji, ale pokud mě paměť nešálí, kdysi jsem slyšel nějaké dvě starší desky, které se mi relativně líbily. Letošní novinka "Od Omut Serpenti", kterou jsem se opět jednou rozhodl zkusit, mi ovšem nedala vůbec nic. Nahrávka nabízí šest skladeb hodně podzemního black metalu v těch nejzajetějších žánrových kolejích s velmi špatným zvukem, což by ještě samo o sobě samozřejmě nemuselo být vyloženě špatně, kdyby album nepostrádalo atmosféru, jenže ani tu jsem tam bohužel jaksi nenašel. Počin ubíhá v nicneříkajícím monotónním tempu bez žádných záchytných bodů nebo zanechání nějakého solidního dojmu; druhá polovina je sice pocitově o malinko lepší než ta první (jako světlý bod se jeví hlavně předposlední "прибывшим в убытие"), přesto nemohu tvrdit, že by mě "Od Omut Serpenti" nějak zaujalo a že bych ještě někdy měl náladu si to pustit. Bohužel, tahle ukrajinská kultovka mě svou novinkou příliš nepřesvědčila
Hodnocení: 5/10

Marnost - Balada o snu (3. prosince, selfrelease)
atmospheric black metal, Česká republika
Projekt Marnost už je relativně častým hostem na našich stránkách, díky čemuž asi ani nepřekvapí hodnocení jejich dalšího počinu s názvem "Balada o snu". Marnost na něm víceméně pokračují v tom, co již předváděli na nahrávkách "Pukající svět" a "Svůdcové lidstva", čili silně atmosférický black metal s jednoduchou formou, ale o to silnějším vnitřním obsahem, avšak i přes jisté opakování se mi jejich tvorba stále ještě nezajídá - podobná muzika mě prostě neskutečně baví a "Balada o snu" není výjimkou. Atmosféra je opět dech beroucí, některé momenty jsou opravdu takřka fenomenální, navíc čistě z osobního pohledu mě potěšilo, že v jistých chvílích se Marnost na novince, zejména v pojetí vokálu ve druhé skladbě, blíží ke geniálním psychedelickým Britům A Forest of Stars v jejich rychlých pasážích. Každopádně celkově opět velice silná záležitost.
Hodnocení: 8,5/10

Master's Hammer - 7''SP (11. září, selfrelease)
experimental black metal, Česká republika
Každý nový nosič z dílny Master's Hammer ve sbírce potěší, výjimkou není ani tento malý sedmipalec. Tyhle menší asfaltové kotoučky prostě mají stejné kouzlo jako jejich velcí dvanáctipalcoví bratříčci - a potěšení je to o to větší, když obě přítomné skladby, "Transgalaktický řezník" i "Barva kosmu", jsou další výborné kusy přesně ve stylu současných Master's Hammer. Oba songy jsou na úrovni toho nejlepšího z desky "Vracejte konve na místo", což znamená na opravdu vysoké úrovni, obzvláště "Barva kosmu" má neskutečné grády. Jinak nechybí nic, co člověk od Master's Hammer jen může čekat - unikátní sound, odzbrojující nápady, geniální text, nezaměnitelný Štormův štěkot a na rozdíl od "Vracejte konve na místo" i majestátní tympány!
Hodnocení: 9/1

Nachtmahr - Veni Vidi Vici (7. prosince, Trisol Music Group)
industrial / techno, Rakousko
Další výborný kousek tohoto rakouského elektronického projektu se značně kontroverzní image. Čím novější album Nachtmahr, tím více mi ta muzika chutná - "Veni Vidi Vici" už sice není až takový skok, avšak to se dalo očekávat vzhledem k tomu, jak výborná nahrávka, "Semper Fidelis", novince předcházela. I tak je ale "Veni Vidi Vici" skvělé album, které potvrzuje pozici Nachtmahr mezi mými největšími oblíbenci na poli industriální muziky. Některé songy jsou opravdu kurevsky našlapané, zejména pak trojice "Ich bin", "Dem Tod" a "Kriegserklärung", která vážně drtí.
Hodnocení: 8/10

Panopticon - Kentucky (12. června, Pagan Flames Productions)
atmospheric black metal / bluegrass, USA
Panopticon je velmi dobře ukrytá kvalita americké atmosféricky black metalové scény a na rozdíl od jiných souputníků, jimž se dostává mnoho pozornosti, se tento jednočlenný projekt drží v hlubokém podzemí, ačkoliv za poslech dle mého názoru určitě stojí. Po loňské syrovější "Social Disservices" se lídr A. Lundr rozhodl vydat desku, již nečekal asi nikdo, protože na "Kentucky" se Panopticon pouští do dost netradiční kombinace atmosférického black metalu a country (menší náznaky sice už proběhly i třeba na dvojce "Collapse" v songu "The Death of Baldr and the Coming War", avšak jen v minimální míře). Bluegrassové písničky (některé z nich jsou i předělávky lidové tvorby) se tak prolínají se zatěžkanou atmosférickou vichřicí, jakou posluchači znají z předcházejících nahrávek. Byť to na první pohled zní velice podivně, výsledek nějakou záhadou funguje. Díky netradičnosti a na poměry Panopticon až překvapivé čitelnosti tak "Kentucky" řadím na stříbrnou pozici v diskografii hned za uhrančivou atmosféru "Collapse", která stále zůstává nepokořena.
Hodnocení: 8/10

Obsidian Kingdom - Mantiis - An Agony in Fourteen Bites (16. listopadu, selfreleased)
experimental metal, Španělsko
Hodně, opravdu hodně skvělá věc. Španělé Obsidian Kingdom na svém debutu "Mantiis - An Agony in Fourteen Bites" předvádějí opravdu famózní uhrančivou avantgardu s až surrealistickým nádechem. Povedlo se jim stvořit velice inteligentní desku, která je doslova přecpaná skvělými nápady a rozmanitostí, aniž by byť i jen na chviličku působila přeplácaně nebo samoúčelně. Strašně se mi také líbí, že s každým dalším poslechem člověk opravdu doslova objevuje nové a nové věci. Pravda, prvních deset poslechů je jen na to, abyste se vůbec rozkoukali, ale i s dalšími výlety do útrob "Mantiis - An Agony in Fourteen Bites" stále budete nacházet věci, jichž jste si předtím nevšimli. Díky tomu je ta nahrávka extrémně trvanlivá a snad nikdy se neoposlouchá. Velký tip pro všechny příznivce chytré hudby!
Hodnocení: 9/10

Posthum - Lights Out (21. září, Indie Recordings)
black metal, Norsko
Posthum jsou pro mě osobně jedním z těch příjemnějších překvapení letošního roku. "Lights Out" sice není nikterak převratnou plackou, ale rozhodně se jedná o velmi dobrý materiál. Debut ".Posthum" jsem (alespoň prozatím) neslyšel, nicméně na "Lights Out" se tito Norové prezentují kvalitním hymnickým black metalem, povětšinou ve středním tempu, který, jak už to tak u obdobných záležitostí bývá, staví zejména na atmosféře. Pozitivní je hlavně ten fakt, že se mu to i daří, díky čemuž je poslech rozhodně zábavný; za vrchol desky bych ovšem bez váhání označil kulervoucí "Red", jinak jsou ale všechny skladby v podstatě vyrovnané. Za vypíchnutí určitě stojí také hodně zajímavý obal.
Hodnocení: 7,5/10

Queen of Heathens - Ethereality (13. srpna, selfrelease)
black metal / ambient, USA
Svým způsobem poměrně zajímavá záležitost, zejména v té nehudební rovině. Queen of Heathens je jednočlenný projekt, jehož středobodem je hudebník, který si říká The Cartographer. Tento panáček má ovšem v oblibě některé jiné kapely, zejména pak Velvet Cacoon, protože jeho muzika je doslova kopírka toho, co svého času tvořili tito kultovní američtí feťáci. A toto fandovství dospělo tak daleko, že The Cartographer vypustil album "Ethereality" na internet ne pod svým vlastním projektem Queen of Heathens, nýbrž pod názvem "Eliquexnoir", takzvaně nové desky Velvet Cacoon. A vzhledem k tomu, jak moc byli Velvet Cacoon vždy skoupí na informace a jak málo se o nich vědělo a ví, mnoho lidí opravdu uvěřilo, že se dali opět dohromady, přestože se jedná jen o malý podvůdek, který The Cartographer následně vysvětlil tak, že chtěl dokázat, jak oddaný příznivec Velvet Cacoon je. Po hudební stránce se jedná, jak už bylo řečeno, o kopírku toho, co Velvet Cacoon předváděli na deskách "Genevieve" a "P aa Opal Poere Pr. 33", nicméně hned na první poslech je zcela jasně slyšitelné, že to nejsou oni. The Cartographer i jeho vzory sice v obou případech tvoří hodně podzemní a minimalistický ambientní black metal s velice špatným zvukem, nicméně v případě Queen of Heathens mu chybí to naprosto zásadní, díky čemu já osobně Velvet Cacoon dodnes považuji za zcela unikátní skupinu - ta fenomenální depresivní atmosféra. Zatímco desky Velvet Cacoon se člověku opravdu vryjí pod kůži, zalezou za nehty a provrtají se až do morku kostí, "Ethereality" od Queen of Heathens je jenom takové šolíchání, které sice není vyloženě špatné, nicméně v porování s tím, čí tvorbu má imitovat, jde o zcela propastný rozdíl. Inu, jen těžko lze z fleku napodobit genialitu, která navíc víc než z nějakého talentu pramenila z mnoha kilogramů fetu, hektolitrů chlastu a naprosto vyšinuté životní filozofie...
Hodnocení: 6/10

The Secret - Agnus Dei (23. října, Southern Lord Recordings)
black metal / hardcore / crust, Itálie
Od téhle záležitosti jsem toho moc nečekal - ne zrovna objevný název, kapela na fotkách vypadá jak klasický prototyp metalcorových slušňáčků, nicméně nádherně ohavný obal a jméno Southern Lord v kolonce vydavatele mě nakonec přesvědčily, abych si "Agnus Dei" sehnal - a kurevsky dobře jsem udělal, protože mě to neskutečně smetlo! Black metal zahraný s hardcorovým nábojem, crustovou špinavostí a mnohdy až v pojetí grindcorové chlívku je opravdu smrtící, neuvěřitelně agresivní a násilný. Tahle muzika člověka posadí na prdel, jen co je pravda. Velké překvapení!
Hodnocení: 8/10

Trencadis - Ödelagt (2012, HAL)
ambient, Švédsko
Nechci nikoho podceňovat, ale název Trencadis asi většině z vás nic neřekne, nicméně jméno autora tohoto projektu by už někomu povědomé být mohlo - nemá jej totiž na svědomí nikdo jiný než šílenec Nattramn z dnes již kultovní depressive black metalové skupiny Silencer a později i z neméně maniakálního industriálního projektu Diagnose: Lebensgefahr. Trencadis je jeho úplně první projekt (resp. první byl Sinneskross, pod jehož názvem ovšem nic nevyšlo a který se po roce přejmenoval právě na Trencadis), s nímž Nattramn v roce 1996 vydal demosnímek "Ödelagt" (vydal v uvozovkách, šlo jen o několik málo kazet). K obnově činnosti sice nedošlo, nicméně Nattramn v letošním roce pod vlastní firmou HAL vydal CD reedici "Ödelagt" a už jenom vzhledem k tomu, jak moc mám hudbu tohohle člověka rád ("Death - Pierce Me" od Silencer je jedno z nejmrazivějších alb všech dob!), si i tato záležitost podle mého názoru zaslouží zmínku, ačkoliv se na "Ödelagt" nachází jen jedna 21 minut dlouhá skladba toho nejminimalističtějšího ambientu - i přes onen minimalismus je tam však atmosféra opravdu cítit a osobně musím říct, že se mi nahrávka líbí. Hodnotit si ovšem takto specifickou záležitost nedovolím...
Hodnocení: bez hodnocení

Zatokrev - The Bat, The Wheel and a Long Road to Nowhere (13. srpna, Candlelight Records)
sludge / doom metal, Švýcarsko
Ze Švýcarů Zatokrev (pokud by vám název připomínal češtinu, není to náhodou - zpěvák a kytarista Frederyk Rotter se v Čechách opravdu narodil) pomalu roste hvězda evropského sludge - když ne co do věhlasu, tak přinejmenším co do kvality. "The Bat, The Wheel and a Long Road to Nowhere", první nahrávka kapely pod velkým labelem, to jen potvrzuje, neboť se jedná o další mimořádně kvalitní kousek do jejich diskografie. Vše, co od tohoto žárnu můžete očekávat, tu je ve vrchovaté míře i kvalitě - tuhé zatěžkané riffy, hodně tvrdý zvuk, nemocný řev a dusivá atmosféra. Zatokrev však navíc zvládnou i taková překvapení, jako je například výtečná "Rodeo with Snakes", jež - věřte tomu nebo ne - dýchá atmosférou divokého západu. Super věc.
Hodnocení: 8/10

Ježura:


Machinae Supremacy - Rise of a Digital Nation (19. října, Spinefarm)
alternative power metal, Švédsko
Tahle švédská parta se mi navzdory několika doporučením doposud úspěšně vyhýbala, takže deska "Rise of a Digital Nation" je naší vzájemnou premiérou. Musím však říct, že nejsem zklamán. Machinae Supremacy zde prezentují energický a moderní power metal s řadou dalších vlivů (z nichž nejslyšitelnější je asi göteborský melodeath). Co je ale dělá na poli konkurence unikátními, to je zapracování typických zvuků raných herních konzolí (pokud zdroje nelžou, podařilo se jim nějak propojit klávesy se zvukovým čipem z Amigy), a ač to může znít všelijak, výsledek stojí za to. Tahle muzika má koule, drive, je chytlavá a disponuje jedinečnou křemíkovou atmosférou, kterou navíc podporuje zaměření textů na různé digitální kratochvíle. Co se kvality samotných skladeb týče, ta je kolísavá a opravdu dobré skladby se se slabšími dělí prakticky rovnou měrou. Ovšem musí se nechat, že i když se v konkrétních případech úplně nezadařilo, nejde o nic neposlouchatelného, jen je slyšet, že by to šlo mnohem lépe. V opačném případě Machinae Supremacy dokazují, že to lépe opravdu umí, a dobrá třetina alba je skutečný mazec. Silnější se mi zdá závěr, který vynikajícími kusy "Republic of Gamers", "99", nebo "Hero" navazuje na úvodní šlehu "All of My Angels", a především tato čtveřice společnými silami posílá desku nad žánrový průměr, kam bezesporu patří i přes to, že se ne vše povedlo tak, jak bych si představoval. Sympatický a místy překvapivě dobrý počin který svádí k bližšímu průzkumu diskografie.
Hodnocení: 7/10

Velnias - RuneEater (8. září, Pesanta Urfolk)
black / folk / doom metal, USA
Američané Velnias mi poprvé naznačili kvality své tvorby na jarním koncertu, kde doprovázeli své nepoměrně známější krajany Agalloch, a řadovka "RuneEater" nyní jen potvrzuje, že ten dobrý dojem nebyl jen dílem náhody. Velnias na "RuneEater" nezapírají svoji jasnou inspiraci právě v Agalloch, ale to neznamená, že se snížili k pustému kopírování. I přes jisté typické Agalloch obraty se jim podařilo zůstat svými, a to navíc stylem, který mně osobně velmi zachutnal. Hudebním základem je přemýšlivý black metal natažený do velmi dlouhých a na první poslech nepříliš působivých kompozic, které své krásy sice po čase odhalí, ale jen trpělivému posluchači. Je to takový ten v minimalismu skrývaný majestát... Popravdě, asi jediným motivem, který se zasekne do paměti natrvalo je výborný ústřední riff "Reclamation of Valour", a proto trochu zamrzí, že díky jeho nadužití brzy trochu zevšední. Velmi zajímavým a zároveň zcela esenciálním znakem desky je jakýsi celkový dojem špinavosti. Ta hudba je syrová, neopracovaná a nezbavená drobných kazů - ať už co do zvuku nebo samotného provedení (nejlépe je to znát asi na akustické vložce "Velnio Ugnis", kde je slyšet každá nedokonale zmáčknutá struna). Ale právě tahle plánovitě zachovaná nedokonalost, jakou se "RuneEater" vyznačuje, celku drasticky přidává na uvěřitelnosti, upřímnosti a z velké části je to její zásluha, že album přináší emoce, které přináší. Takhle zní hudba, kterou lze zaslechnout v hlubokých horských hvozdech, když se země otevře a promluví.
Hodnocení - 8/10

Yossi Sassi - Melting Clocks (26. března, Verycords)
ethno / progressive rock, Izrael
Sólová prvotina zakládajícího člena Orphaned Land a předního blízkovýchodního kytaristy, Yossiho Sa'arona, známého pod přezdívkou Yossi Sassi, spatřila světlo světa dříve než před půl rokem, ale teprve nedávno jsem jí konečně přišel na chuť. Dobře, že jsem si dal na čas. Yossi totiž z nejrůznějších střípků (ať již jde o inspirace, melodie nebo vlastní nástroje) poskládal neuvěřitelně pestrou mozaiku, která člověku dovede vykouzlit úsměv na tváři. Na rozdíl od mnohých jiných sólo projektů Yossiho kytara nepřebíjí vše ostatní, a i když hraje zásadní roli, ostatní nástroje (kterých se tu sešlo požehnaně) tím netrpí a mají dostatek prostoru. Nejedná se o žádné instrumentální onanie, alespoň pocitově ne. Jsou to písničky, kde úloha vokálu a zdroje melodií náleží právě nejrůznějším nástrojům (kytary, klavír, bouzouki, …), ale to neznamená, že je album vokálů zcela prosté. Je jich však užito poskrovnu a fungují spíše jako další zpestření už tak dost barvité koláže, kterou "Melting Clocks" je. Hudebně je to někde mezi jakýmsi progresivním blues rockem amerického střihu, tradiční východní hudbou, a na několika místech lze dokonce zaslechnout další lokální motivy, jako třeba náznak španělského flamenca v režii kastanět a akustické kytary. Nálada desky je uvolněná a plná slunce a někdo si na ni asi bude muset chvíli zvykat, ale potom se deska odkryje v celé své kráse a posluchač si jen užívá nápaditou a navýsost inteligentní muziku. Yossi Sassi nahrál desku, která je skvěle napsaná, neuvěřitelně barvitá a svým výrazem zcela jedinečná. Rozhodně hodné poslechu.
Hodnocení: 8,5/10

Kaša:


Antimatter - Fear of a Unique Identity (23. září, Prophecy Productions)
prog rock / gothic rock, Velká Británie
Antimatter nejsou žádná parta nezkušených hudebníků, jak jsem si původně myslel. Za sebou mají již čtyři alba a aktuální "Fear of a Unique Identity" není vůbec špatné. Celé mi to zavání kombinací novějších Paradise Lost a Anathemy v těch nejklidnějších momentech, takže kdo má zájem, nechť se připraví na akustický progresivní rock v britských tradicích, tentokrát však přikrytý gotickým hávem. Ústřední postava kapely, Mick Moss, má velice uklidňující vokál, který se dobře poslouchá a dotváří atmosféru uvolněné, doslova relaxační nahrávky, z níž nelze nevypíchnout střed alba v podobě rozmáchlé balady s houslovými party "Firewalking" a "Uniformed & Black", ve které se Antimatter trošku rozvášní a hrábnou do strun. Do budoucna s nimi určitě budu počítat, protože jsem příjemně překvapen.
Hodnocení: 7,5/10

Kadavar - Kadavar (10. července, Tee Pee Records)
stoner / psychedelic rock, Německo
Berlínští Kadavar by si mohli podat ruku s Graveyard či Witchcraft, protože stejně jako zmíněné party čerpají svou inspiraci v sedmdesátkovém rocku do takové míry, že už by se dalo mluvit o vykrádání. Já mám pro tenhle typ hudby slabost, takže ode mě nelze čekat výtky na neoriginalitu této formace, ale radši upozorním na fakt, že Kadavar se svým stejnojmenným albem dokázali přenést tehdejšího ducha do současnosti, což je pro mě v tomto případě to hlavní. Nemá cenu se tvářit, že je to něco objevného, takže komu tahle značka nevoněla doposud, ten k ní nenajde cestu ani díky Kadavar. Němečtí retro rockeři budou spíše záležitost pro nadšence, a tak je třeba k tomuto albu (a vlastně celé této vlně) přistupovat.
Hodnocení: 7/10

Led Zeppelin - Celebration Day (17. listopadu, Atlantic Records)
hard rock, Velká Británie
Je třeba něco dodávat? Záznam reuniového vystoupení legendy rockové historie z roku 2007 se dočkal oficiálního vydání po dlouhých pěti letech. A čekání stálo za to. Dle záznamu můžeme soudit, že kapela byla opravdu ve skvělé formě, především na Robertu Plantovi se věk podepsal (vokálně) minimálně a jeho výkon je fenomenální. Co položka tehdejšího playlistu, to nesmazatelná etapa rockové historie. Legendární trojici doplnil pro účely tohoto vystoupení syn zesnulého bubeníka Johna Bonhama, Jason. Jinak člen hvězdných Black Country Communion i na "Celebration Day" dokazuje, že to není jen protekční synek těžící ze slavného příjmení, ale především prvotřídní bubeník (závěrečná "Rock and Roll" budiž důkazem). Vzhledem k tomu, že dalšího řadového alba, nebo plnohodnotného turné se u těchto zasloužilých rockerů už nejspíš nedočkáme, je "Celebration Day" možná definitivní tečkou za kariérou Led Zeppelin.
Hodnocení: 9,5/10

Magrathea - In Search of the Crystal (14. června, selfrelease)
symphonic progrock, Velká Británie
Naprostá náhoda mě přivedla k tvorbě britských progresivců Magrathea, jejichž "In Search of the Crystal" navazuje na klasický odkaz King Crimson, Rush či Genesis, ovšem v poněkud symfoničtějším, nebo ještě lépe řečeno klávesovějším, pojetí. Magrathea se snaží navodit pocit opravdu velké nahrávky a musím říct, že jsem jim to místy baštil, ale po většinu stopáže ve mně převládal pocit utahané a nic nepřinášející nahrávky, kterou jsem měl problém doposlouchat do konce. Když k tomu přičtu fakt, že zpěvákův projev je místy opravdu neposlouchatelný, nevychází mi z toho nic jiného než podprůměrné album, které mělo velké ambice, ovšem nedostatek kvality k jejich naplnění.
Hodnocení: 4/10

Rival Sons - Head Down (17. září, Earache Records)
blues rock, USA
I na mě došlo a podlehl jsme marketingovému mámení na zámořskou blues rockovou senzaci jménem Rival Sons, která údajně šlape ve stopách Led Zeppelin. Dal jsem jejich třetímu albu šanci a přiznávám, že to není vůbec špatné. Duch Led Zeppelin je z "Head Down" opravdu patrný, dokonce i zpěvák Jay Buchanan občas připomene svým nasazením a barvou hlasu Roberta Planta. Kombinace přímočarého rockového feelingu a bluesových kudrlinek je na "Head Down" smíchána velice příjemně a i přes delší stopáž (56 minut při třinácti skladbách je dost) to všechno slušně odsýpá. Být to o nějakých deset minut kratší, tak neváhám a vytasím se s ještě lepší hodnocením, takhle Rival Sons strhávám bodík za to, že neuhlídali výslednou podobu jinak znamenitého a upřímného alba.
Hodnocení: 8,5/10

Sectu - Gerra (1. června, ViciSolum Productions)
technical death metal, Švédsko
K albu "Gerra" švédských death metalistů Sectu mě přivedl povedený cover, jenž mne zaujal na první pohled a jako bonus se z tohoto počinu vyklubalo celkem dobré album. Sectu naštěstí nejsou další ze zástupů metalových seskupení, které znějí jako tuctová kopie starých Death a oproti mnohým, se snaží najít si své místo na mapě. Jejich techničtěji pojatý death metal dobře šlape a drtí všechny kosti v těle. Stefan Lungre zní jako Johan Hegg z Amon Amarth, takže klasický growling, který možná nepřekvapí, ale do skočných pasáží padne jako ulitý. A těch si užijete relavitně dost. Sectu nestaví svůj projev jen na rychlém, prstylámajícím riffování, ale občas zpomalí, zapojí melodie a budují atmosféru kolem přístupnějších, střednětempých momentů. Přestože je to teprve jejich druhé album, tak je z jejich hudby cítit jistá vyzrálost a vlastní ksicht, což se cení. Velké množství kvalitních skladeb mě u tohoto alba udrželo docela dlouhou dobu.
Hodnocení: 8/10

Taylor Swift - Red (22. října, Universal)
pop / country, USA
Na "Red" se Taylor Swift rozhodla omezit vlivy country a přišla se svým nejpopovějším albem, díky čemuž by se jí mohlo podařit prorazit v Evropě, protože doposud sklízela nejsladší plody své práce pouze v zámoří, kde se country těší nezvyklé popularitě. Bez ztráty kvality a upřímnosti, jež měly předchozí nahrávky, Taylor pokračuje v cestě, kterou country zpěvačkám v USA vyšlapala Shania Twain. "Red" působí i přes nepřeslechnutelnou lyrickou naivitu hudebně vyzrále a je v ní cítit posun od minulého "Speak Now". Ústřední singl "We Are Never Ever Getting Back Together" je velice přímočará skladba s chytlavou melodií, takže není divu, že se z ní přes noc stal celosvětový hit. Na poměry Taylor se jedná o ne zrovna klasickou píseň, především díky použitému beatu, ale budiž. Pro mě je vrcholem titulní "Red", kterou jsem si na první poslech doslova zamiloval a nebál bych se ji pasovat do stavu nejlepší skladby mladičké zpěvačky. Já vím, že vypadám jako debil, ale mě její hudba prostě baví.
Hodnocení: 8/10

Na co se nedostalo a Desítková revize

31. prosince 2012 v 13:21 | Monsterfuck |  Blog News
Konec roku se na Sicmaggot dle tradice nese ve znamení větších bilančních článků. Vánoční eintopf je už sice za námi, přesto na nás/vás čekají ještě další dva kousky, z nichž jeden bude letos úplnou novinkou...

Ještě během dneška vyjde čtvrtý, poslední letošní díl Na co se nedostalo, čili čtvrtletní rubriky, v jejímž rámci vypichujeme alba, na která nám z nějakého důvodu nezbylo místo v klasických velkých recenzích. Článek je opět našlapaný po okraj; obzvláště Monsterfuck se se svými 21 tipy zejména z oblasti black metalu činil, Kaša zase poskytne pár zajímavých doporučení na různé rockové desky a svou troškou do mlýny přispěl ještě Ježura. Na co místo nevyzbylo ani v rámci NCSN (přece jenom tu to není nafukovací), to už je bohužel pasé a příští rok jedeme zase od nuly.

Druhý zmiňovaný článek, který se objeví vůbec poprvé, vyjde zítra, tj. 1. ledna, a bude se jmenovat Desítková revize. Oč se jedná, nejspíš plyne už z názvu, nicméně v rámci nepsaných konvencí si to přece jen povíme. Vysoká hodnocení se snažíme nestřílet příliš často, v případě té nejvyšší možné známky to platí obzvlášť, díky čemuž se tu verdikt 10/10 neobjevuje každý druhý den - sem tam se ovšem přece jenom něco nejde. Nicméně protože ani my nejsme úplně neomylní (byť si to někteří členové redakce naivně myslí), občas se může stát, že to malinko ulítne. Desítková revize slouží právě k tomu, abychom měli možnost zhodnotit desky, které dostaly 10/10, ještě jednou s odstupem a čistší hlavou, aby se ukázalo, jestli to fakt jakože stálo za to...

Samozřejmě tím nechceme zpochybňovat své vlastní recenze, protože v době vydání byly upřímné a k udělené desítce měl ten dotyčný vždy důvod, ale znáte to... s časem se může názor na některé nahrávky trochu poupravit, a právě to je cílem tohoto článku - věříme, že deska s hodnocením 10/10 musí přežít i zkoušku časem, a tohle je takový test, zdali se tak opravdu stalo, byť je to odstup jen několika měsíců. Samolibě nás těší, že drtivá většina alb, jimž byla udělena nejvyšší známka, si to své průměrné hodnocení zachovala, popř. jej změnila pouze minimálně - jsou tu ale i takové kusy, které si v průměru dokonce ještě polepšily! To už si ovšem přečtete až zítra, kdy se celý článek se zpětným ohodnocením a okomentováním celkem devíti počinů objeví online.

-----

A když už je ten Silvestr, tak se prý sluší napsat i nějaké to přání do dalšího roku. Protože nás na podobné kraviny moc neužije, omezíme se pouze na stručné: Zdar a sílu, soudruzi!

P.S.: Příští rok tahle přání nechám napsat někoho z poddaných, tak!


Kataklysm pracují na dalším albu

30. prosince 2012 v 19:05 | Monsterfuck |  Music News
Kanadští death metalisté Kataklysm již pracují na své nové desce, která bude celkově již jedenáctá v jejich kariéře. Vůbec poprvé po mnoha a mnoha letech se ovšem produkce neujme kytarista Jean-François Dagenais, jenž produkoval drtivou většinu předchozích alb Kataklysm, ale externí producent, jehož jméno bude oznámeno příští týden. Dagenais se však ujme alespoň zvukařiny ve studiu JFD, kde bude nahrávka vznikat.

Jean-François Dagenais se také pustil do menšího popisu, co mohou fanoušci Kataklysm od novinky očekávat: "Tentokrát očekávejte trochu jiné, komplexnější death metalové hymny - vysoká rychlost, extrémní, ale melodická, zároveň si to stále udržuje charakteristické poznávací znamení kapely v podobě drtícího groove. Jsme odpočatí z menší přestávky a nyní tvrdě makáme na té desce. Nenásledujeme trendy; máme dostatečnou inspiraci, abychom vytvořili své vlastní."

Předchozí album se jmenovalo "Heaven's Venom" a vyšlo v srpnu 2010 pod firmou Nuclear Blast.

Hate Meditation: projekt členů Nachtmystium nebo Leviathan

30. prosince 2012 v 15:17 | Monsterfuck |  Music News
Za projektem Hate Meditation stojí Blake Judd ze zámořské black metalové veličiny Nachtmystium. Kapelu založil již v roce 2003, původně jako poctu starým black metalovým smečkám jako Beherit, Von, Profanatica nebo Blasphemy - z tohoto období se také zachovalo třískladbové demo "Condemned to Death", které ovšem vyšlo jen ve velmi omezeném nákladu bez větší pozornosti. V říjnu 2012 však Judd přivedl Hate Meditation opět k životu a společně s novými členy - jimiž jsou Wrest (Leviathan, Krieg, Twilight, Lurker of Chalice) na baskytaře, Job Bos (Beliar) u syntetizátoru a Sam Shroyer (Vitandus) za bicími - začal pracovat na debutové desce, která by se už však měla nést v mírně odlišném duchu od původního záměření, ačkoliv black metal nadále zůstává základním stavebním kamenem hudby.

Zmiňované album by se mělo objevit někdy v roce 2013 pod značkou firmy Indie Recordings. Na Soundcloud si můžete pustit první ukázku nové tvorby, úvodní skladbu desky - jedná se ovšem jen demo verzi v hrubém mixu a bez vokálů. Prý byla zveřejněna alespoň jako malá ochutnávka, co lze od chystaného počinu očekávat.

Orphaned Land se pustili do natáčení

30. prosince 2012 v 11:51 | Monsterfuck |  Music News
Izraelští metalisté Orphaned Land právě nastoupili do blíže nespecifikovaného studia v Istanbulu v Turecku a začali zde s nahráváním svého dalšího alba, které bude celkově páté dlouhohrající. Kromě Turecka bude natáčení také průběžně probíhat ve Švédsku a v domovském Izraeli.

Tato dosud nepojmenovaná novinka bude první deskou Orphaned Land, na níž se neobjeví kytarista Matti Svatizky, jeden ze zakládajících členů, jenž kapelu v letošním roce opustil. V řadách skupiny jej nahradil Chen Balbus.

Předchozí album Orphaned Land se jmenovalo "The Neverending Way of ORwarriOR" a vyšlo v lednu 2010 u firmy Century Media Records jako standardní CD, limitovaný mediabook s bonusovým DVD a LP ve čtyřech barvách (rudá - 100 kusů, zlatá - 200 kusů, písková - 200 kusů a černá - 500 kusů). Později se objevila i tzv. "Tour Edition", která navíc přinesla bonusový disk s audio i video materiálem. Produkce "The Neverending Way of ORwarriOR" se ujal věhlasný Steven Wilson z Porcupine Tree.

Blutmond - The Revolution Is Dead!

29. prosince 2012 v 21:02 | Monsterfuck |  Recenze
Švýcarští avantgardní black metalisté Blutmond mne svého času dost zaujali už před dvěma lety svou druhou deskou s poněkud krkolomným názvem "Thirteen Urban Ways 4 Groovy Bohemian Days". Jelikož mám na nahrávku docela pozitivní vzpomínky - byť přiznávám, že už je to nějaký pátek, co jsem ji slyšel naposledy - bez nějakého velkého mučení jsem se vrhnul i do poslechu aktuální letošní novinky "The Revolution Is Dead!". Co přináší?

Hned na první pohled dost upoutá dost prapodivný obal, jemuž vévodí tak trochu bezpohlavní ženština. Názvy samotných skladeb v některých případech už od pohledu působí pěkně avantgardě, stejně jako v případě minulého alba, tudíž jsem jen čekal, co se vyvalí z reproduktorů. A nutno hned na začátek říct, že "The Revolution Is Dead!" nabízí dost velké změny. Předně, pokud jsem hned na začátek hodil kapelu do škatulky avantgardního black metalu, kam "Thirteen Urban Ways 4 Groovy Bohemian Days" bezesporu spadalo, nyní můžete s klidným srdcem vypustit ten black metal - přestože Blutmond začínali jako čistá žánrovka, v roce 2012 už s touto hudební odnoží nemají společného zhola nic. Maximálně tak trochu zbytkového smetí, které je ovšem tak neznatelné, že jej nemá cenu vůbec zmiňovat. Blutmond se na "The Revolution Is Dead!" představují už jako čistě avantgardně metalová skupina, jíž není nic svaté a nic cizí.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Aural Music / Code666]

Dva měsíce staré informace neortodoxního black metalu

29. prosince 2012 v 15:17 | Monsterfuck |  Music News
>>> Holandští industriální black metalisté Control Human Delete, kteří svého času sklidili za svůj debut "Terminal World Perspective" mnoho nadšených ohlasů, zveřejnili před časem detaily o svém očekávaném druhém albu. To se bude jmenovat "The Prime Mover" a vyjde v nákladu italské firmy Code666, datum vydání je však prozatím neznámé. Na druhou stranu už jsou ale k dispozici tracklist a přebal, které si můžete prohlédnout okolo textu.

"Proces tvorby byl nervydrásající a destruktivní, nicméně zároveň také myšlenkově otevřený a bez hranic," říkají Control Human Delete o vzniku desky. "Toto jsou ingredience, jež jsou na 'The Prime Mover' jasně slyšitelné: zničuje, vytváří, kontroluje a odkrývá."

Debut "Terminal World Perspective" vyšel v březnu 2007 u Code666. V loňském roce se také objevilo EP s názvem "Construct the Road Through Space", které obsahovalo dvě skladby "Cosmography" a "Outside the Universe" - ani jedna z nich se na chystané dlouhohrající neobjeví, minialbum je však možné si zdarma stáhnout na Bandcamp profilu Control Human Delete.

Tracklist "The Prime Mover":
01. New Replicators
02. Transporter
03. Continuous Data, part 1
04. Continuous Data, part 2
05. Shapeshifting
06. Earth-like Behavior
07. Recurrence

>>> Když už jsme u dohánění restů, je tu ještě říjnová informace, která rozhodně stojí za pozornost. Australský projekt Germ, za nímž stojí Tim Yatras z Austere, vydal svou debutovou desku "Wish" letos v březnu, ale už v říjnu, konkrétně 15. října, se objevil další nosič s novou muzikou, pohybující se v žánrové kombinace black metalu, depresivního rocku a trance. Jedná se o EP "Loss", které vyšlo jako digipack u německé firmy Eisenwald.

Tracklist "Loss":
01. My Only Hope
02. So Lonely, Dead Lonely
03. Only When Every Timepiece in the World Is Smashed Part I
04. Only When Every Timepiece in the World Is Smashed Part II
05. Cold Grey Dawn (A New Beginning)
06. Loss

Taake oslaví 20 let naditou kompilačkou

28. prosince 2012 v 21:12 | Monsterfuck |  Music News
Norští black metalisté Taake v příštím roce oslaví 20 let své činnosti - oficiálně se sice vznik Taake datuje do roku 1995, nicméně kapela funguje už od roku 1993, kdy dva roky hrála pod jménem Thule. Při této příležitosti se pod hlavičkou Dark Essence Records objeví obsáhlá 2CD kompilace s názvem "Gravkamre, kroner og troner", na níž se objeví množství různých raritních skladeb, alternativních verzí, dříve nevydaných věcí, písní, které až doteď vyšly pouze na vinylech, a také úplných novinek.

"Gravkamre, kroner og troner" vyjde 1. března v Norsku a 4. března ve zbytku světa. Podle plánů by poté mělo následovat evropské headline turné Taake. Na Soundcloud si můžete pustit první ukázku z kompilace, "Et pust av oeyne".

Tracklist "Gravkamre, kroner og troner":
Disc I:
01. Et pust av oeyne
02. Hov var stein
03. Nordbundet [hostují Niklas Kvarforth ze Shining a Nocturno Culto z Darkthrone]
04. Motpol
05. Hordalands doedskvad I
06. Over Bjoergvin graater himmerik IV
07. Nattestid ser porten vid I [z EP "Kveld" (2011)]
08. I Am the Black Wizards [z vinylové edice alba "Noregs Vaapen" (2011); Emperor cover]
09. Die When You Die [ze splitu "Swine of Hades" (2011); GG Allin cover]
10. A Lost Forgotten Sad Spirit [z vinylové edice alba "Taake" (2008); Burzum cover]

Disc II:
01. Voldtekt
02. Eismalsott
03. Tykjes fele
04. Over fjell og gjennom torner [z EP "Svartenkunst (2008); Darkthrone cover]
05. Voldtekt
06. Death Trap [ze splitu "Dra til helvete" (2006); Destruction cover]
07. Lamb [ze splitu "A Norwegian Hail to VON (2006); Von cover]
08. Hennes kalde skamlepper [ze splitu "Lagnonector" (2006)]
09. Des Todesking [ze splitu "Nordens Doedsengel" (2004)]
10. Nattestid ser porten vid I [pre-mix z roku 1997]

Thraw zveřejňují nový singl: „Doomsday Code“

28. prosince 2012 v 15:21 | Monsterfuck |  Music News
THRAW, slovinská thrash metalová mašina vydává první singl ze svého nadcházejícího dlouhohrajícího alba, jehož vydání je naplánováno na rok 2013 u Metal Tank Records. Skladba s názvem "Doomsday Code" je ke slyšení exkluzivně u ROAD RAYGE (link: bitly/TpA3pO) nebo na oficiálním Soundcloud profilu Metal Tank Records:

Více informací je k dispozici na: www.metaltankrecords.com

-----

THRAW, the Slovenian thrash metal machine released the first single from their upcoming full-length album scheduled for release in 2013 on Metal Tank Records. The song entitled "Doomsday Code" can be heard excluslively by visiting ROAD RAYGE (link: bitly/TpA3pO) or on Metal Tank Record's official SoundCloud profile at https://soundcloud.com/metaltank/thrawdoomsdaymaster3mp3

More information can be obtainted by visiting www.metaltankrecords.com

[tisková zpráva vydavatele]

Nahum zveřejňují videoklip

28. prosince 2012 v 11:48 | Monsterfuck |  Music News
Ostravští death/thrash metalisté Nahum zveřejnili svůj první oficiální videoklip, který vznikl ke skladbě s názvem "The Vision of Apocalypse". O režii i střih se postaral Tarabys, manažer kapely. Na výsledek se můžete podívat na konci novinky.

"The Vision of Apocalypse" se objevilo na debutové desce "The Gates Are Open", jež vyšla v březnu letošního roku ve vlastním nákladu v limitaci 300 kusů.


Vader, Hypnos: Praha - Nová Chmelnice, 13.12.2012

27. prosince 2012 v 22:25 | Ježura |  Reporty
Polští death metaloví veteráni Vader nejsou na českých pódiích nikterak ojedinělým úkazem. Jen za poslední dva roky jsem je viděl hned čtyřikrát a příležitost pátá, které se týká tento report, měla s definitivní platností potvrdit moji domněnku, že nedobrá vystoupení na Metalfestu 2010 a Brutal Assaultu 2011 tvoří v případě Vader opravdu jen ojedinělou výjimku. To spolu se skutečností, že Vader považuji za svoji srdcovku, však nebyl jediný důvod, proč jsem se rozhodl do téhle akce investovat. V rámci tohoto turné totiž mělo zaznít v celé své délce patnáct let staré album "Back to the Blind", a i když jej nemám naposlouchané, zkušenost praví, že když kapela hraje nějaké své album v plné délce, stojí to za to.

Pořadatelé akci umístili do prostorů nově zrekonstruovaného Exitu Chmelnice, nyní přejmenovaného na Novou Chmelnici. Pro ty, kteří klub od rekonstrukce zatím nenavštívili, se pokusím v kostce popsat, co se tam změnilo. Tak předně - ze zaplivané díry se stal moderní klub se vším všudy. Změna vybavení rozhodně prospěla, na bar i sál je vyloženě pěkný pohled a přemístění a rozšíření šatny rovněž kvituji s povděkem. Trochu nejistý jsem si ohledně možná přespříliš velkých světlých ploch, které vznikly díky nově vymalovanému interiéru, a nově vybouraných oken do ulice, které sice v průběhu přestávky prostor skvěle prosvětlují a dělají vzdušnějším, ale během koncertu svit venkovních lamp trochu ruší, byť je mírněn tmavými roletami. Snad jediným opravdovým záporem je tam výmalba prostoru schodů, které působí, jako by vedly do jídelny základní školy. Jinak jsem ale s transformací klubu vcelku spokojen a i díky dalším drobným plusům (osvětlení, free WiFi, vybavený bar, zajímavé pivo Podkováň za rozumné ceny) se rozhodně nemohu připojit k těm, kteří ji haní.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Fotky byly vypůjčeny ze severu Photomusic.cz (autor: sOBE)

Dva klipy od Johna 5 a Sybreed

27. prosince 2012 v 18:11 | Stick |  Music News
>>> John 5 (vlastním jménem John Lowery), americký kytarový maniak, známý především působením u Marilyna Mansona a Roba Zombieho, přichystal pro své fanoušky vánoční dárek v podobě videoklipu. Jmenuje se "Noche Acosador" z alba "God Told Me To", které vyšlo v průběhu roku. 2D verzi (3D verze bude dostupná v roce 2013) režíroval Jonny Coffin, kameru obsluhoval Jason Dunlop. Ve videu se objevila i Johnova manželka Rita.

John 5 o videu: "Tohle je velmi speciální video ke speciálnímu kusu muziky a doufám, že se to bude vám všem líbit. Děkuju Jonnymu a jeho týmu za účast a že pomohli vdechnout skladbě život."


>>> Kapela Sybreed tento rok vydala svou čtvrtou studiovku, pojmenovanou "God Is an Automaton". K té se objevilo nové video ke skladbě "No Wisdom Brings Solace", která zachycuje vystoupení kapely na festivalu Euroblast Festival 2012 v Underground v Kolíně nad Rýnem v Německu. Video natočil Anthony Dubois, který natáčel například poslední video Meshuggah nebo předchozí video kapely, "Hightech Versus Lowlife".


Info o albech Milking the Goatmachine a Wednesdaye 13

27. prosince 2012 v 14:56 | Monsterfuck |  Music News
>>> Němečtí kozlí grindeři Milking the Goatmachine vydají své čtvrté album s názvem "Stallzeit" 1. března 2013 u NoiseArt Records. Okolo si můžete prohlédnout tracklist a přebal.

Tisková zpráva labelu nahrávku samozřejmě vychvaluje do nebes, tudíž ji pro naše potřeby můžeme přeskočit. O trochu zajímavější je to, co vzkazuje samotná kapela: "Tohle album bude - stejně jako další alba Milking the Goatmachine - koncepční deskou. Tématem jsou zkušenosti, které jsme nasbírali na vaší planetě, a jak vše vyprávíme našemu Goatlordovi [něco jako Pán koz - pozn. redakce] na planetě GoatEborg... je to vlastně kozí deníček! Song 'When a Goat Loves a Woman' například popisuje obtíže, když dostanete telefonní od pozemské kozy a chcete jej kopyty vytočit na dotykovém displeji svého smartphonu... Hudebně jsme zůstali věrní svému stylu a drtíme všechno, co je proti nám."

Album bude obsahovat i jeden bonusový song v podobě cover verze "Ace of Spades" od Motörhead. Poslechnout si ji můžete na YouTube.

Tracklist "Stallzeit":
01. Only Goat Can Judge Me
02. Goatriders in the Sky
03. Stallzeit
04. 3 Room Shed
05. Goatpainter
06. The Day I Lost My Bell
07. Salt Lick City
08. Milk 'Em All
09. Hornbreaker
10. Whoola Hoove Groove
11. Strawless
12. Look @ These
13. When a Goat Loves a Woman
14. Udder Infection
15. In 10 Years We Are Old School
16. Ace of Spades [bonus, Motörhead cover]

>>> Detaily o své páté řadovce vypustil také americký zpěvák Wednesday 13. "The Dixie Dead" se na trhu objeví v únoru - 18. ve Velké Británii a 19. v Severní Americe. Data pro další oblasti prozatím nejsou potvrzena. Američané si navíc budou moct pořídit limitovanou edici, která je určena pouze pro jejich trh a přinese rozšířený artwork, plakát a bude k dispozici v DVD krabičce. Kdo si navíc album koupí v předobjednávce z webu, dostane navíc nášivku a samolepku. Kromě toho je na "The Dixie Dead" zajímavé, že před nějakým časem měli fanoušci možnost vydražit si zapsání svého jména do bookletu.

"Myslím, že je to nejlepší CD, jaké jsem kdy udělal," tvrdí sám hlavní protagonista Wednesday 13. "Je to skvělá kombinace všeho, co jsem za všechny ty roky udělal. Je to tvrdé, ale stále chytlavé a zpěvné, sakra hororová nahrávka. Album bude vypadat jak hororový film z 80. let. Je to vážně speciání. Jsem tím víc nadšený než čímkoliv, co si jen pamatuju, že jsem kdy vydal. Je to hodně rozmanité, zkoušeli jsme různé věci. Je tu nějaký fakt tvrdý materiál. Tedy, tvrdý na mě - nemyslím tvrdý jako Slayer (smích). Pro mě to tvrdé je. Na nahrávce je také písnička, která mi připomíná Black Sabbath, a taky jedna, která mi zase připomíná Ministry a Metallicu. Je tam hodně vlivů, což vystihuje sestavu, jakou teď mám. Nic jsem tam nenahrál, jen vokály a klávesy. Je to poprvé, kdy jsem na svém albu nehrál na kytaru. Sice jsem všechno složil, ale nechal jsem hrát kapelu. Tím to pro mě dostalo cosi navíc."

Tracklist "The Dixie Dead":
01. Death Arise (Intro)
02. Bloodsucker
03. Get Your Grave On
04. Curse the Living
05. Too Fast for Blood
06. Hail Ming
07. Coming Attractions
08. The Dixie Dead
09. Ghost Stories
10. Fuck You (In Memory of...)
11. Carol Anne... They're Here
12. Hands of the Ripper
13. Death Arise (Overture)

Druhá deska Terra Tenebrosa v únoru

26. prosince 2012 v 19:15 | Monsterfuck |  Music News
Tajemní avantgardní black metalisté Terra Tenebrosa ze Švédska odhalili první informace o nástupci nadšeně přijatého debutu "The Tunnels" z roku 2011. Druhá dlouhohrající deska se bude jmenovat "The Purging" a vyjde již 22. února v režii Trust No One Recordings / Apocaplexy Records. Skupina rovněž zveřejnila první kompletní skladbu z novinky s názvem "Black Pearl in a Crystalline Shell" - poslechnout si ji můžete v YouTube klipu na konci novinky. Více informací o "The Purging" prozatím není známo.

Debut "The Tunnels" vyšel začátkem března 2011 u Trust No One Recordings jako CD a LP. Vinyl se oficiálně objevil ve dvou verzích - černé (limitace 428 kusů) a čiré (108 kusů), nicméně existuje i raritní testovací výlis v nákladu 10 kopií a s odlišným artworkem.


UPDATE: Firma Trust No One Recordings zveřejnila kompletní detaily o "The Purging" - tracklist a obal jsou k vidění níže. Label kromě toho oznámil, že se Terra Tenebrosa aktuálně chystají začít koncertovat.

Tracklist "The Purging":
01. The Redeeming Teratoma
02. The Compression Chamber
03. Black Pearl in a Crystalline Shell
04. House of Flesh
05. The Nucleus Turbine
06. The Purging
07. Terra Tenebrosa
08. At the Foot of the Tree
09. Disintegration
10. The Reave

Noctem chystají další desku

26. prosince 2012 v 12:05 | Monsterfuck |  Music News
Španělští black/death metalisté Noctem hlásí, že se několik příštích měsíců chystají věnovat na psaní své třetí dlouhohrající desky, která má navázat na počin "Oblivion" z roku 2011. Kapela plánuje, že by novinka měla vyjít ještě v roce 2013 a že koncem roku by měla začít opět koncertovat.

"Je čas se zavřít do kreativní jeskyně a začít skládat to, z čeho chceme mít DESKU Noctem [ve smyslu nejlepšího alba, jde o do češtiny dost špatně přeložitelný obrat - pozn. redakce]. Vše se bude dít v následujících měsících, v nichž chceme věnovat všechen svůj čas právě tomuto albu. Temné, mocné, rychlé, tvrdé a silné! Trilogie bude dokončena! O dalším postupu vás budeme informovat."

"Oblivion" vyšlo 13. června 2011 u firmy Rising Records. Produkci dostal na starost Daniel Cardoso, jenž v minulosti spolupracoval například s Ava Inferi nebo Llvme. Přebal pak nakreslil vyhledávaný brazilský malíř Marcelo Vasco (Soulfly, Borknagar, Ov Hell).

Seeds of Iblis vydají debut

25. prosince 2012 v 17:47 | Monsterfuck |  Music News
Anti-islámská black metalová smečka Seeds of Iblis z Iráku vydá v příštím roce svůj dlouhohrající debut s názvem "Anti Quran Rituals". Počin vyjde pod hlavičkou Unmerciful Death Productions na CD a LP; celková délka nahrávky by měla být lehce nad 47 minut. Okolo si můžete prohlédnout tracklist, obálku a také poslechnout první ukázku z desky - song "Behind the Horns of Allah".

Před "Anti Quran Rituals" vydali Seeds of Iblis jen jeden počin - loňské 7'' EP "Jihad Against Islam" v limitaci 300 kopií.

Seeds of Iblis jsou společně s několika dalšími formacemi z metalového undergroundu Blízkého východu členové tzv. Arabské anti-islámské legie. Díky tomu z bezpečnostních důvodů neexistují žádné fotky členů kapely, ani nejsou známy jakékoliv další informace.

Tracklist "Anti Quran Rituals":
01. From Mecca to Jahannam
02. Qamar (Islamic Lies P.1)
03. 72 Virgins
04. Behind the Horns of Allah
05. The Prophecy of Rape
06. Qabr (Islamic Lies P.2)
07. Islamophobia
08. Sura 9
09. Allah Is Dead


Thin Lizzy mění název

25. prosince 2012 v 14:24 | Stick |  Music News
Po dvou úspěšných letech v současné sestavě se Thin Lizzy rozhodli vydat novou desku pod novým jménem. Z úcty k zakládajícímu členovi Philu Lynottovi. Sestava v podobě Ricky Warwick (vokály), Scott Gorham (kytary), Damon Johnson (kytary), Marco Mendoza (basa) a Jimmy DeGrasso (bicí) bude nadále vystupovat pod jménem Black Star Riders.

Do studia v Los Angeles chtějí vstoupit v roce 2013. Producentem se stal Kevin Shirley (Led Zeppelin, Iron Maiden, Rush). Na desce bude materiál, který kapela psala během turné s Thin Lizzy. Slyšet v něm lze klasický zvuk kapely, ale pojatý po svém. Deska Black Star Riders je dalším krokem v evoluci Thin Lizzy.

"Jsme opravdu vzrušeni muzikou, kterou jsme vytvořili pro Black Star Riders. Synergie mezi námi pěti je fenomenální a nemůžu se dočkat, až svět uslyší nové skladby," říká zpěvák a kytarista Ricky Warwick.

Nové, zatím nepojmenované album by mělo spatřit světlo světa v květnu 2013 pod značkou Nuclear Blast - label vydávající kapely jako Anthrax, Nightwish nebo Meshuggah. Je to jedna z prvních kapel, se kterou podepsal smlouvu Matt Conner, jedna z bývalých ústředních postav labelu Roadrunner, který dal smlouvu Slipknot, Machine Head nebo Sepultura. Matt Conner přešel k Nuclear Blast jako prezident Nuclear Blast Entertainment, nové americké pobočky, kterou rozjel společně s vlastníkem Nuclear Blast, Markusem Steigerem.

Conner: "Jako dlouholetý fanoušek Thin Lizzy jsem byl uzemněn novým materiálem. Nejenom že nové skladby zní jako Thin Lizzy, ale zní jako KLASIČTÍ Thin Lizzy. Black Star Riders totálně zachytili esenci toho, co bylo skvělé na původní kapele, přičemž přidali nové a moderní prvky. I když jsem pak slyšel o záměru kapely změnit název, ani na minutu mě to od podpisu s nimi neodradilo."

Kapela se chystá své květnové album podpořit na evropských festivalech v lětě 2013. Následovat bude světové turné. Setlist bude kombinovat nové skladby s klasickými hity.

Nové oficiální stránky: www.blackstarriders.com

Redakční eintopf #45.1 - vánoční speciál 2012

24. prosince 2012 v 18:13 | Monsterfuck |  Redakční eintopf

Monstefuck:


Top5 2012:

1. Aluk Todolo - Occult Rock
Souboj o první místo byl nakonec extrémně tuhý, ale nakonec o malinký kousek vyhrál francouzský okultní trip "Occult Rock" od psychedelických black metalistů Aluk Todolo. Nikdy dříve jsem o téhle záležitosti neslyšel, nicméně náhodný poslech mě absolutně dostal do kolen. "Occult Rock" je totiž bez sebemenšího přehánění naprosto geniální deska - opravdu hodně náročná avantgarda zkombinovaná s psychedelickou zakouřeností a dotažená do naprosté dokonalosti. Experimentální black metal se zde mísí s krautrockem v naprosto ojedinělé kombinaci, před jejíž opiovou atmosférou není úniku. Hudební monument, jehož poslech se téměř rovná transu.

"A Shadowplay for Yesterdays", které bylo již od začátku jasným favoritem pro titul desky roku a hodně dlouhou dobu po svém vydání tuto pozici také bez problému okupovalo, nakonec skončilo na druhém místě, ale tohle číslování je přece jenom spíše kosmetické, jelikož neustále chovám obrovskou úctu a obdiv k tomu, co tito pánové a dáma tvoří. A Forest of Stars je jednoduše naprosto výjimečná záležitost a "A Shadowplay for Yesterdays" je další výjimečnou deskou, která si v mých očích jen těžce hledá konkurenci.

Mgła se svou novinkou "With Hearts Toward None" potvrdili to, co jsem již tak trochu tušil od debutu "Groza", ale až nyní to lze s jistotou tvrdit - opravdu málokdo v dnešní dokáže tvořit čistokrevný black metal v takřka dokonalé podobě, Mgła však ano. Stále je to black metal bez jakýchkoliv vnějších příměsí, ale je neskutečně nápaditý, inteligentní, se silnou atmosférou. Nejedná se o žádné bezhlavé a bezmozkové zlo jen pro efekt, stále se však jedná o dostatečně podzemní záležitost, což je pro mě osobně v případě black metalu jeden ze zásadních faktorů. Jednoznačně fantastická deska.

Legendární Candlemass v mém žebříčku nemohou chybět, už jen z toho důvodu, že "Psalms for the Dead" má být jejich posledním studiovým opusem, tak abych kapele alespoň trochu poděkoval za ty hodiny skvělé muziky, jež za sebou nechala. Musím však upozornit, že se sem Candlemass rozhodně nedostali jen na základě nějaké nostalgie, protože mám jejich hudbu dlouhodobě neskutečně rád, ale opravdu i proto, že "Psalms for the Dead" na to svou kvalitou jednoduše má. Jestli jde opravdu o poslední album, tak se dá rozhodně tvrdit, že s tím Candlemass sekli na vrcholu svých sil, a to rozhodně není malá pochvala vzhledem k tomu, jaké skvosty mají Švédové na kontě z minulosti.

Na poslední příčku pěti nejlepších desek roku nakonec proklouzla na první pohled poněkud nenápadná záležitost, která přesně naplňuje definice černého koně. "Psych Minus Space Control" mě svého času setsakra bavilo, ale postupem času jsem desku opustil. Až v nedávné době jsem si na ni zase vzpomněl a opětovné poslechy mě přesvědčily, že další psychedelická vyhulenost norského magora Woe J. Reapera sem prostě patří. Fakt, že Furze předběhl takové skvělé věci, jako jsou alba od Blut aus Nord, Ne Obliviscaris, Nachtmystium nebo Eïs, o něčem jistě svědčí.

CZ/SVK deska roku:

Ačkoliv se přiznávám, že jsem hodně váhal, zdali na tuto pozici nenapsat někoho jiného, nakonec má o kousek navrch přece jenom kultovní Mistrovo kladivo, které svůj kult sympaticky neustále rozbíjí. Uznávám, možná to pánové vyhráli jen z toho důvodu, že Master's Hammer jednoduše jsou a vždy byli moje srdcová kapela číslo jedna. Františku Štormovi a jeho kumpánům prostě žeru vše, co vydají, a "Vracejte konve na místo" není výjimkou. Navíc se mi strašně líbí, že s postupem času mě deska baví ještě více než v době vydání. Kdo umí, ten prostě umí.

V letošním roce bych v kategorii českých a slovenských alb potřeboval alespoň tak pět míst, aby se dostalo na všechna alba, která by si to zasloužila, místa jsou však bohužel jen dvě. Mrzí mě, že se sem prostě nevejde fenomenální novinka Morgue Son, avantgardně folklórní jízda Lunatic Gods nebo hutná atmosféra projektu Marnost, ale musím po dlouhém boji zvolit volyňské Avenger s jejich mocným majstrštykem "Bohemian Dark Metal", který je neskutečně drtivý. Ačkoliv má kapele na kontě z minulosti výtečné desky, jsem přesvědčen, že "Bohemian Dark Metal" je absolutním vrcholem tvorby téhle stálice okolo bratrské dvojice Rámuse a Honzy Kapáka. A skorotitulní vál "Dark Metal" zcela jasně aspiruje na jednu z nejlepších skladeb roku!

Neřadový počin roku: Deathspell Omega - Drought
Na tuhle pozici nejeden kolega dosazuje nové EP Agalloch, ale buďte si jistí, že je to jen z toho důvodu, že se žádný z nich neobtěžoval s poslechem "Drought". Jasně, mně se "Faustian Echoes" také líbí, a to opravdu hodně, ale francouzská avantgarda v podání Deathspell Omega jednoduše nemá konkurenci. 21 minut hudební dokonalosti, famózní artwork a jedno minialbum, které zůstane v paměti už asi navždy.

Artwork roku: Aluk Todolo - Occult Rock
Na jednu stranu je to velmi minimalistická a jednoduchá záležitost, přesto má tento obraz skály v neprostupném oparu mlhy obrovskou sílu a hloubku. Na pozici nejlepšího přebalu roku pak patří tím spíš, že naprosto do puntíku přesně vystihuje i hudební náplň, která se pod ním ukrývá.

Možná je to vůči začínající a nezkušené skupině poněkud nespravedlivé, dávat její první demo na pozici sračky roku, ale sorry chlapci, v letošním roce jsem opravdu nic horšího neslyšel. Amatérismus nejhrubšího zrna totiž nejde omlouvat ani minimem zkušeností, zvlášť když o sobě hoši s přehledem prohlašovali, jak užívají hudební teorie, ale naladit nástroje si zjevně neumí. Jeden z těch počinů, po jejich poslechu člověka bolí hlava i uši. Myslím, že bude dostatečně výmluvné, když prohlásím, že takhle moc mě v letošním roce znechutila už jen Nicki Minaj

Viděl jsem za svůj život spousty výtečných koncertů, které ve mně nějakým způsobem zanechaly hluboký dojem, nicméně jsem stále přesvědčen, že ten vůbec nejpůsobivější jsem viděl letos v dubnu v Lichtenfelsu, kde A Forest of Stars v hluboké noci vykouzlili naprosto elektrizující atmosféru, z níž doslova běhal mráz po zádech a naskakovala husí kůže každou jednu vteřinu. Naprostá fantazie.

Zde naprosto bezkonkurenčně vyhrávají britští gentlemani. Přesně v duchu veškerého dalšího počínání A Forest of Stars je videoklip "Gatherer of the Pure" vybaven naprosto fenomenálním a originálním zpracováním. V době povrchních a nicneříkajících videí je každý klip na takové úrovni potěšením pro každého milovníka inteligentní formy umění - fantastická vizuální podoba, fantastická hudba a skvělá pointa.


Potěšení roku: A Forest of Stars
V letošním roce mě asi nejvíce potěšilo počínání A Forest of Stars. Po dvou naprosto geniálních deskách se jim povedlo takřka nemožné a i napotřetí vydali monumentální opus, který nastavenou laťku dokázal udržet, a to aniž by gentlemani a jedna dáma jakkoliv opakovali sami sebe. Nejen hudebně, ale i nádherným zpracováním všech čtyř formátů, v nichž deska vyšla, mě "A Shadowplay for Yesterdays" dostalo, přestože dle očekávání samozřejmě vede vinyl a artbook. K tomu je ještě nutné připočíst dechberoucí videoklip "Gatherer of the Pure" a samozřejmě fenomenální performanci na německém festivalu Ragnarök. Rok 2012 byl z mého pohledu rokem avantgardní viktoriánské Anglie, párou poháněného psychedelického black metalu a gentlemanského klubu, rokem A Forest of Stars.

Zklamání roku: Burzum - Umskiptar
I přesto, co Varg Vikernes v minulosti napáchal a nakecal za kraviny, jeho Burzum po hudební stránce vždy patřil mezi mé nejoblíbenější formace vůbec. O dnes již legendárních počinech z 90. let, jejichž atmosféra zalézá až do morku kostí i po téměř 20 letech od jejich natočení, se snad už ani nemá cenu bavit, avšak i nové desky po Vargově propuštění z vězení nabídly sugestivní hudební odyseu a z mého pohledu se starším albům dokážou možná i vyrovnat. O to víc zamrzí, že v letošním roce vyšla první nahrávka Burzum, která je prostě nudná a nezáživná, kde onen pověstný atmosférický minimalismus prostě nefunguje. Musím říct, že v případě Burzum mě tohle zklamání opravdu neskutečně mrzí.

Zhodnocení roku:

Jak už to tak bývá, co se hudby týče, objevily se věci, které mi udělaly neskutečnou radost, ale i věci, u nichž tomu bylo právě naopak. Na jednu stranu mě docela mrzí, že se v letošním roce objevilo minimum opravdu geniálních a nadčasových desek, ale z druhého úhlu pohledu je pozitivní alespoň to, že i v dnešní době je někdo stále schopen taková alba tvořit. Osobně mě jinak velmi těší stále se rozrůstající sbírka, obzvláště z poličky s vinyly mám čím dál tím větší radost, neboť do ní přibývá jeden nádherný kus za druhým. Také jsem neuvěřitelně vděčný (i když si nejsem jistý komu), že stále méně a méně trpím hudebními předsudky a během tohoto roku jsem si s obrovskou chutí užíval poslech věcí, jež by mi ještě před pár lety nestály ani za odplivnutí - a přitom je to tak skvělá muzika. Ohledně těch záležitostí, které mi naopak vadí… těch by se našla spousta, jenže by to bylo na delší povídání, na které nemám prostor, navíc bych se u toho psaní nejspíš naštval, což také nemám zapotřebí, a ono by to stejně ničemu nepomohlo, kdybych to troubil do světa, tudíž si to nechám pro sebe. Nemá cenu láteřit nad tím, co stejně nelze změnit… a ona je otázka, jestli to člověk vůbec změnit chce, protože by pak neměl na co nadávat (smích).

Ježura:


Top5 2012:

Britský gentlemanský klub opět světu připomněl, jak že se dělá umění. Ani náznakem nepřeháním, když prohlásím, že je deska "A Shadowplay for Yesterdays" vskutku geniálním dílem, které jen stěží hledá konkurenci, která by jej mohla ohrozit. Je to neuvěřitelně široké spektrum barev a nálad zapsané do not, vylisované na větší či menší kotoučky a vypuštěné do světa vás uhranout. Nic menšího.

Od Borknagar se tak nějak dá očekávat vynikající hudba. V případě "Urd" se však jedná o tak moc vynikající hudbu, že se to stěží popisuje. Proč ale takový skvost degradovat omezenými významy slov, když sama hudba to řekne mnohem lépe, než jakýkoli kritik? Poslechněte, užasněte, kupte. To je všechno, co k tomu mohu dodat.

Norský génius se svou aktuální deskou nesmí v tomto výčtu chybět. Přijít "Eremita" na chuť je sice dost nesnadné, ale kdo vytrvá, tomu se dostane fenomenálního díla, které se nemusí stydět jak před konkurencí, tak před svými předchůdci. Věděl jsem to už dříve, ale "Eremita" jen potvrzuje, že Ihsahn je sázka na jistotu, a to rovnou v té nejvyšší kategorii.

Žánrově naprosto čistá nahrávka, která to dotáhne až do Top5? Může být, pokud nese nálepku Mgła. Jak jsem už někdy v létě tvrdil v Na co se nedostalo, tahle deska je monumentální a co se týče čistokrevného black metalu, hodně dlouho jsem neslyšel nic, co by se s ní mohlo měřit. Prostě skvost na každý pád a určitě jedna z top žánrových nahrávek za pěkných pár let.

Norský progresivní post-black potřetí. Enslaved patří k jasné žánrové špičce a deska "RIITIIR" to jedině potvrzuje. Je dospělá, krásná, inteligentní, propracovaná, dovádí styl Enslaved takřka k dokonalosti a každý poslech je vysloveně radost. Další z nemnoha desek, které dokazují, že současná hudební produkce umí vedle kilotun balastu nabídnout také skutečné skvosty.

CZ/SVK deska roku:

Pokud si dobře vzpomínám, v hodnocení jsem téhle desce nadělil 9/10 a rozplýval se nad jejími kvalitami. Po deseti měsících, které od té doby uplynuly, však zjišťuji, že mě "Bohemian Dark Metal" dostává snad ještě více než dříve. Není co řešit, a i když se letos v českých a slovenských krajích urodilo opravdu nemálo výborného materiálu, Avenger z tohoto pomyslného mače vycházejí jako suverénní vítězové.

S druhým místem je to však složitější. Nabízeli by se Master's Hammer se svými "Konvemi", ale nakonec volím Slováky Lunatic Gods, kteří alespoň v mých očích na kultovní Štormovce vyzráli díky naprosto unikátnímu výrazu a hlavně skutečnosti, že mě z na rozdíl od "Vracejte konve na místo" dostala každá jedna skladba, kterou "Vlnobytie" nabízí. Ale věřte mi, když říkám, že to bylo opravdu o prsa, a to jsem navíc neslyšel takové Morgue Son, novou Marnost a další. Opravdu silný ročník...

Neřadový počin roku: Agalloch - Faustian Echoes
Sice musím chtě nechtě uznat, že ultimátní desítka, kterou jsem tomuto minialbu nadělil v recenzi, byla možná drobátko (ale opravdu jen maličko) nadhodnocená, nic to nemění na tom, že o vítězi téhle kategorie nemám nejmenších pochyb. "Faustian Echoes" je opravdu nadčasový počin, ze kterého se tají dech - přesně v duchu nejlepší tradice Agalloch.

Člověk se občas až diví, jak nádherné artworky se občas podaří stvořit. Jenže obzvláště na metalové scéně není o skvostné přebaly až taková nouze, jak by se mohlo zdát, takže se rozhodování mezi "777 - Cosmosophy" (Blut aus Nord), "The Acausal Mass" (Merrimack), "Jacob's Ladder" (Hell Militia) a řadou dalších uměleckých děl stává značně ošemetným. Grafika všech těchto desek mě posadila na zadní partie a já si netroufám mezi nimi vybrat jeden případ, který by ostatní převyšoval. Proto moje volba nakonec padla na obal, který mě také naprosto dostal, jenže trochu jiným způsobem, než ostatní, o kterých tu byla řeč. Jak vidno, genialita může nabývat různých podob.

Co se tohoto postu týče, o jeho obsazení se u mě praly dvě desky. Proč jsem tedy nakonec sáhl po failu s názvem "Unsung Heroes"? Deska "Guten Tag" z dílny německých Varg je sice pitomá až hrůza, ale nelze tvrdit, že by obsahovala až tolik momentů, které na stupnici kvality dosahují záporných hodnot. Na "Unsung Heroes" je jich požehnaně, a proto na piedestal hanby stavím právě tuto desku - navzdory tomu, že jsou na ní k nalezení i vesměs poslouchatelné věci.

Co se výběru koncertu roku týče, je to vážně prekérní situace. Koncerty, které na tento post mohou aspirovat, se totiž letos sešly hned tři. Když se slzou v oku vyřadím fantastické Vulture Industries a jejich dech beroucí show na Phantoms of Pilsen, zbývá dvojice Nachmystium (Ragnarök Festival) a Sólstafir (Brutal Assault). Oba geniální, oba zněkolikanásobily to, co od příslušných kapel očekávám a co je definuje a na oba dost možná nikdy nezapomenu. Nejradši bych zvolil oba, jenže to bohužel nejde, takže abychom dostáli regulím, vítězem se stávají Sólstafir. Nachtmystium však ani náznakem neprohrávají...

Videoklip roku: Sólstafir - Fjara
Tady není co řešit. Poslední album "Svartir Sandar" možná není tak geniální jako jeho předchůdce, ale klip ke skladbě "Fjara" je jedním z nejlepších klipů, jaké jsem kdy viděl. Je inteligentní, hluboký, fantasticky nasnímaný a dovede k sobě divákovu pozornost přikovat měrou, jaká nemá obdoby. Viděl jsem ho snad stokrát a pokaždé mě zas a znova uchvátí. Fantastická práce!


Potěšení roku: Mimořádné množství kvalitních českých a slovenských desek
Nakousl jsem to už v CZ/SVK desce roku a je to skutečně tak. Rok 2012 přinesl nebývalé množství vysoce kvalitních desek, které nejenže s přehledem snesou srovnání se zahraniční konkurencí, ale některé tuto konkurenci celkem úspěšně roznášejí na kopytech. Vyjma Avenger a Lunatic Gods, kteří to dopracovali až do mého výběru stojí rozhodně za investici noví Master's Hammer, Hypnos a Dying Passion z těch, které jsem měl to štěstí poslechnout, a z těch ostatních sbírají samé pozitivní recenze třeba Morgue Son, Trollech nebo Galadriel. A pak že československá scéna nemá co nabídnout, stačí jen hledat.

Zklamání roku: osobní rozkol v Queensrÿche
Když se ve zlém rozejdou členové srdcové kapely, je to velké zklamání. Když vyjde na povrch, jak odporné vztahy v takové kapele panovaly před bodem zlomu, je to ještě větší zklamání. No a když se bývalí spoluhráči začnou soudit o práva na to, co společně vytvořili, je to vyloženě smutný pohled. Takový osud letos potkal americké Queensrÿche, které řadím na svém žebříčku oblíbenosti hodně vysoko a je mi vyloženě na nic z toho, jaký despota se vyklubal z tak fantastického zpěváka, jakým Geoff Tate bezesporu je. Jak z div ne legendy udělat frašku snadno a rychle...

Zhodnocení roku:

Co se hudby týče, rok 2012 mi nepřišel nijak extra zvláštní. Vyšla skvělá i špatná alba, odehrály se skvělé i špatné koncerty, scéna je bohužel opět chudší o pár jmen a tak dále a tak dále - jako každý rok. Pokud ale jde o nějaké konkrétní záležitosti, napadají mě dvě a vážou se přímo k mojí osobě - zaprvé jsem si rozšířil hudební obzory do směrů, které bych asi nečekal a které by do metalového pisálka asi řekl jen málokdo, a potom jsem si začal všímat, kolik se na každém koncertě najde jedinců, kteří svou arogancí a hloupostí nezřídkakdy pak doprovázenou nezanedbatelným obsahem alkoholu v krvi kazí zážitek těm, kteří přišli na muziku. Asi stárnu a začínám být senilní...

nK_!:


Top5 2012:

"Hordes of Chaos" ve mně před třemi lety vzbudilo rozhodně nadšení. "Phantom Antichrist" jde ještě dál a servíruje nám pod nos dokonale promakaný a moderní thrash metal přesně tak, jak jej máme rádi. Naprostá pecka a jedna písnička lepší než druhá. Takhle se má styl vyvíjet - se smyslem pro detail a precizním provedením.

Uvažoval jsem, že Stone Sour umístím na úplný vrchol svého žebříčku, ale zpětně musím uznat, že Kreator na mě zapůsobili více. Stone Sour sice po minulém poměrně vlažném albu přišli také s něčím novým a neoposlouchaným, ale tady rozhoduje subjektivní dojem, ve kterém "Phantom Antichrist" prostě vede.

Od "Living Things" jsem nečekal vůbec nic a dostalo se mi velice příjemného poslechu, který dodává tušení světlejších zítřků a nostalgicky připomíná rannou tvorbu Linkin Park. Už bylo na čase.

4. Anti-Flag - The General Strike
Moje první setkání s americkými levicově založenými punkery a hned takový skvost! Rychlé, úderné a chytlavé - od punkrocku více nepožaduji.

Neurazí a dobře se poslouchá. Sabaton nejsou kdovíjací umělci, ale jejich hudba má hlavu a patu a je to něco, co si člověk v klidu pustí jen tak aby si zazpíval v autě. A o tom by hudba měla v první řadě být.

CZ/SVK deska roku: Dymytry - Neonarcis
Tady není vůbec nad čím debatovat, Dymytry se nástupce fošny "Neser" z roku 2010 setsakra podařil, a i když to po několika prvních posleších nevypadalo, dočkali jsme se jedné z nejlepších desek letoška.

Neřadový počin roku: Godsmack - Live & Inspired
Přiznám se, že neřadovky většinou nesleduji, ale Godsmack jsem si obstaral z čisté povinnosti věrného fanouška. Dobře natočený živák se spoustou kultovních písní - co víc si přát? Jednoduše covery. Je libo "Nothing Else Matters" od Metallicy v novém provedení s klavírem? Nebo třeba "Come Together" od The Beatles?

Artwork roku: Sparzanza - Death Is Certain, Life Is Not
Jednoduché, ale vystihující podstatu alba. Pěkné a kontrastní. A hlavně si jiné obaly nepamatuji.

O Mnemic se nemá smysl ani rozepisovat, protože takový sranec, jako vypustili do éteru oni, se jen tak někomu nepovede.

O francouzských Smash Hit Combo jsem se doslechl poprvé až těsně před jejich nočním festivalovém vystoupení. O pár minut později už jsem jen úžasně civěl a nechal se unášet brutálně pařícím davem. Naprostá paráda. Smůla, že ještě před koncem setu byl pořadatel nucen celý areál kvůli nepřízni počasí uzavřít. I tak nej zážitek roku.

Videoklip roku: Rammstein - Mein Herz brennt
Videoklip roku je další v řadě kategorií, ke kterých obvykle nemívám co dodat, ale letos jsem se přistihl při sledování celých dvou (!) videoklipů, z nichž lépe vyšel právě ten od Rammstein. A "Mein Herz brennt" je přece srdcovka.

Potěšení roku: reunion Coal Chamber
"Na Basinfirefestu 2013 budou Coal Chamber? Cože, vždyť už dávno nehrajou? Nebo jo...?"

Od novinky oblíbených Spineshank jsem čekal hodně a ještě víc. Bohužel jsem se dočkal jen několika solidních songů plus hromady nudné výplně. Tak snad jindy.

Zhodnocení roku:

Celkem málo vyložených pecek, celkem málo zajímavých koncertů a celkem málo zapamatováníhodných událostí. Letos jsem měl smůlu, vyhlížím 2013!


Redakční eintopf #45.2 - vánoční speciál 2012

24. prosince 2012 v 18:13 | Monsterfuck |  Redakční eintopf

Kaša:


Top5 2012:

Žádná jiná deska na mne letos nezapůsobila tak jako třetí řadovka A Forest of Stars. "A Shadowplay for Yesterdays" je vyrovnaným počinem, na němž je vše dotaženo do naprosté dokonalosti, a i když se britský klub gentlemanů rozhodl pročistit zvuk a do jisté míry zpřehlednit jednotlivé skladby, tak se pořád jedná o skvělý posluchačský zážitek, který mě nepřestává udivovat i po nekonečném množství poslechů. Od úvodního intra "Directionless Resurrectionist" až po závěrečnou dvoudílnou "Corvus Corona" je vše pevně usazeno na svém místě a i přes hodinovou stopáž nemá člověk pocit, že by některý moment byl nadbytečný. Jako vrchol pořád nemůžu nezmínit "Gatherer of the Pure", která pro mne představuje esenci toho nejlepšího, s čím na tomto albu gentlemani přišli. Dvěma slovy bezchybná deska, na kterou jen tak nezapomenu.

Američtí progresivní metalisté Between the Buried and Me dokázali se svým letošním zásekem navázat na svůj nejlepší počin "Colors" z roku 2007. "The Parallax II: Future Sequence" není žádným krokem do nového prostředí, a přestože pouze rozvíjí to, co pětice piplala do dokonalosti na předchozích albech, tak teprve zde se jim podařilo ten svůj koktejl death metalu, math metalu a progresivní rocku smíchat tak, že do sebe veškeré vlivy splývají způsobem naprosto jedinečným. Přibylo několik jazzových momentů, které jsou hezkým ozvláštněním a i díky nim jsou skladby jako "Lay Your Ghost to Rest" či "Telos" jedněmi z nejlepších na desce. Tady není o čem diskutovat. Between the Buried and Me prostě umí a "The Parallax II: Future Sequence" je toho jasným důkazem.

Závěrečná část sedmičkové trilogie se francouzským avantgardním post-black metalistům vyvedla na jedničku. "777 - Cosmosophy" je opět něčím úplně jiným, než s čím Blut aus Nord doposud přišli, a zase to dopadlo skvěle. Nejedná se o album natolik nervní, jak by se dalo očekávat, ale i když se pro uzavření zmíněné albové trilogie rozhodli zklidnit, tak se dá říct, že je "777 - Cosmosophy" klasickým albem. Parta kolem Vindsvala se zřejmě řídila heslem "do třetice všeho dobrého" a nemůžu si pomoct, ale tuto desku považuji za nejpovedenější ze všech, které jsem z jejich kuchyně doposud slyšel, nejenom v rámci "777" alb. Vrchol přichází spolu s "Epitome XVI", jež si díky své naprosto podmanivé atmosféře a skvělým momentům zaslouží vytesat do kamene. Protože se Blut aus Nord stále snaží posunovat ve svém hudebním výrazu o kousek dál, je velice těžké říct, s čím přijdou zase příště, a i díky tomu je považuji za nevšední hudební uskupení.

Do jisté míry by se sólové počiny Ihsahna daly kvalifikovat jako sázka na jistotu, ale pouze v tom ohledu, že posluchač, který očekává nadprůměrný hudební zážitek, si může být jistý, že Ihsahn jej vždy zaručeně dodá. "Eremita" není výjimkou a severský progresivní král opět dokázal, že si před většinou svých konkurentů udržuje bezpečný náskok. Pořád se nemůžu vyhnout srovnání s "After", které sice považuji za povedenější, ale své pevné místo si v mé osobní Top5 nový Ihsahn rozhodně zasloužil, protože obsahuje několik doslova geniálních skladeb, které ve společnosti s těmi zbylými, minimálně nadprůměrnými, ztělesňují nevšední hudební zážitek, jež musím doporučit každému milovníkovi kvalitní a chytré metalové hudby.

Thrash metaloví veteráni mě letos poměrně překvapili, protože po slabším "Hordes of Chaos" jsem nečekal, že jim to na "Phantom Antichrist" tak dobře pošlape. Jako by si Mille řekl, že staromilský thrash metal vládne světu a nemá cenu na tom nic měnit, takže na tomto základě poskládal aktuální kolekci. Přibylo melodickým kytarových pasáží a v tomto ohledu jde novinka nejdál ze všech třinácti alb německých legend. I přesto však nelze mluvit o nějakém vyměknutí. Deska oslavující třicáté výročí vzniku kapely je epičtější a do jisté míry rozmanitější než kdy dříve. Před začátkem roku bych si nevsadil, že to budou právě Kreator, kteří získají titul thrashové album roku, protože konkurence v podobě Testament či Overkill byla veliká, ale zámořští kolegové se v mém žebříčku museli před "Phantom Antichrist" poklonit a přenechat své místo tomu lepšímu.

CZ/SVK deska roku:

Přestože se nepovažuji za fanouška domácí rockové, potažmo metalové scény, měl jsem letos co dělat, abych mezi záplavou opravu kvalitních alb vybral pouze dvojici těch nejpovedenějších. Nakonec jsem první místo poměrně nečekaně přenechal slovenským Lunatic Gods a jejich albu "Vlnobytie". Dlouho jsem jméno téhle kapely pouze opomíjel a uznávám, že to byla škoda, protože "Vlnobytie" (s ostatními alby nemám zatím zkušenost) se hravě vyrovná zahraničním počinům slavnějších kolegů. Black metal s troškou avantgardy, folk-rockových prvků a melodických vokálů mě uchvátil natolik, že jsem musel "Konve" Master's Hammer odsunout až na příčku stříbrnou. Skladby jako "Zbojnícka", "Právo prvej pomsty" jsou dech beroucí a já smekám před uměním slovenských bratrů.

Je mi líto, ale "Vlnobytie" mne uchvátilo o něco víc než domácí legenda kolem Franty Štorma. Napadá mne snad jediný prvek, kterým se Master's Hammer podařilo slovenskou bandu trumfnout, a to nezaměnitelné texty mistra Štorma. "Vracejte konve na místo" považuji za mnohem silnější desku než (pro mě) rozporuplnou "Mantras" a jsem rád, že jsem se jí dočkal, protože přesně tohle je Mistrovo kladivo, jak jej mám rád. Těžko vyzdvihnout nejlepší skladbu, protože všechny mají zajímavé momenty, ať již po hudební, tak textové stránce. Legenda žije a je to sakra příjemné zjištění, že je s ní potřeba počítat i do budoucna.

Neřadový počin roku: Steven Wilson - Get All You Deserve
Dlouhou dobu jsem byl rozhodnutý, že titul neřadový počin roku udělím Agalloch za jejich výjimečné EP "Faustian Echoes", které na mne dopadlo jako blesk z čistého nebe. Nebyl by to ale Steven Wilson, kdyby si pro své fanoušky nepřipravil bezchybný živý záznam turné na podporu svého posledního řadového alba "Grace for Drowning". Obrazový záznam dostává díky vizuálnímu konceptu a režii nezaměnitelného Lasse Hoilea další rozměr a při srovnání se zvukovým záznamem jsem se cítil trošku ošizen, protože po zhlédnutí videozáznamu jsem se utvrdil v tom, že hudba Stevena Wilsona a umělecká vize Lasseho jdou ruku v ruce a těžko si je nelze představit odděleně. Nakonec nám však nezbude nic jiné, protože chystané album do svých rukou již Hoile nedostal. Hned na první poslech si mě získala nová kompozice z chystané novinky "Luminol", která bez větších problémů zapadla mezi zbytek živého vystoupení, jež dramaturgicky čerpalo logicky nejvíc z Wilsonovy poslední desky.

Hned na první pohled mne postapokalyptický přebal "Phantom Antichrist" z rukou umělce Wese Benscotera zaujal natolik, že jsem se rozhodl jej pasovat do pozice artworku roku. Booklet doplňují nástěnné malby v obdobném stylu a i ty se dle mého skromného názoru vyvedly na jedničku, takže není o čem pochybovat. Benscoter se mi prostě trefil do noty.

Když jsem přemýšlel o nejhorším albu, které jsem letos slyšel, okamžitě mi vplula na mysl trojice Marilyn Manson, Sonata Arctica a právě severští metalisté Ensiferum. Vybrat toho skutečně nejhoršího bylo těžké, ale pořád si myslím, že Ensiferum vydali bezesporu tu největší sračku ve své kariéře a i s odstupem času mě nenapadá jediné pozitivum, které by se na "Unsung Heroes" dalo vyzdvihnout. Od začátku do konce předkládají jednu horší variaci na vikingský metal za druhou a je škoda, že právě Ensiferum jsou jedněmi z nejpopulárnějších v daném žánru, protože "Unsung Heroes" tento styl degraduje do spodin hudebního průmyslu, kam samozřejmě nepatří. Hanba jim za toto album, které si nezaslouží nic jiného, než být smazáno z hudebních análů.

Když vezmu v potaz, že zas tolik akcí jsem letos nenavštívil, tak i v případě koncertního zážitku roku 2012 jsem neměl žádnou práci. Kreator předvedli na letošním Zimním Masters of Rock ve Zlíně skvělou show, která byla vrcholem dne. Fantastická atmosféra, skvělé publikum a hlavně kapela ve vynikající formě. Tak bych to shrnul. Skladby z novinky perfektně zapadaly mezi léty prověřené klasiky, takže se nepolevovalo po celou dobu vystoupení. Od chvíle, kdy za zvuků úvodní vypalovačky "Phantom Antichrist" spadla opona, jsem se až po závěrečnou klasiku "Tormentor" skvěle bavil. Protože jsem s Kreator naživo do té doby neměl tu čest, tak nemůžu potvrdit hlasy o standardním koncertu, který nepřekvapil. Já na jejich show vzpomínám v dobrém doposud.

Kategorie videoklip roku mi dělala asi nejmenší potíže. Hned po prvním zhlédnutí jsem neměl sebemenších pochyb o tom, že lepší videoklip už letos nikde neuvidím. A tak se i stalo. Jeho tvůrce Ingram Blakelock odvedl doslova neuvěřitelnou práci a nebudu lhát, když řeknu, že s lepším animovaným videem jsem do styku nikdy nepřišel. Fantastická práce 2D/3D animace ve stylu starých francouzských filmů jde ruku v ruce s podmanivou atmosférou hudebního podkladu. Ingram dokázal vytvořit takové obrazové ztvárnění hudby A Forest of Stars, že můžeme toto spojení pokládat za doslova umělecké. Fantastická práce.


Potěšení roku: Manowar - The Lord of Steel
Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že Manowar dokážou po naprostých hovadinách v podobě dvou předchozích alb ještě někdy přijít s něčím poslouchatelným. Letos se jim to překvapivě podařilo a "The Lord of Steel" není vůbec špatná deska. Přiznám se, že od vydání jsem se k ní i několikrát vrátil a nemám s ní žádný problém, což bych před pár měsíci rozhodně nečekal.

Zklamání roku: úmrtí Jona Lorda
Nenapadá mě nic jiného, než úmrtí jednoho z největší klávesových hráčů, Jona Lorda. Už jen za svou práci na klasických albech legendárních Deep Purple by měl být navždy veleben. Jeden z prvních klávesistů, který dokázal protlačit bluesový zvuk hammondů do rockové hudby, což je samo o sobě natolik podstatný krok pro vývoj rockové hudby jako takové, že nemá cenu se pouštět do hlubšího rozboru jeho přínosu. Škoda ho.

Zhodnocení roku:

Kdybych měl závěrečnou řečí shrnout uplynulý rok po hudební stránce, tak si nemůžu stěžovat. Především díky zisku redaktorského křesla v našem kolektivu jsem se dostal k počinům, o které bych v minulosti ani nezavadil a v tomto ohledu nelze, než si rok 2012 vynachválit a přát si, aby i 2013 byl minimálně stejně kvalitní. Taková spousta opravdu kvalitních alb se ke mně za jeden rok ještě nedostala, a už jen fakt, že při výběru nejlepších alb jsem měl neskutečné problémy a v uplynulých dnech jsem tento list několikrát přepisoval, abych opravdu neopomněl ty nejlepší, mluví za vše.

Stick:


Top 5 2012:

Tahle celkem nedoceněná progresivní rocková sebranka má patent na krásnou emotivní muziku. Způsob, jakým dokáže chytit za srdce a změnit tak vaše momentální rozpoložení od smutku po radost, se jen tak u někoho nevidí. Je super, že i po těch letech má v sobě neskonalou chuť a schopnost ty krásné pocity přenášet. Steve Hogarth musí mít šťastný život, jako jednomu z mála umělců se mu opravdu daří svými texty dotknout lidského srdce. A kytarová hra Steva Rotheryho je vymazlená až na vrchol. Osm skladeb, osm srdcovek. Ani jedna nezapadne mezi těmi ostatními. Silné emoce a krásné melodie.

Tahle divoká parta si mě svou tvorbou získala už před pár lety. Ale s novou deskou mě posadili na prdel. Nejvyzrálejší výtvor téhle kapely, jedna silná skladba střídá druhou a vůbec vás nenapadne, že byste nějakou přeskočili. Šílený řev Jacoba Bannona má sílu vyřvat do hlavy díru a zběsilá hra celé kapely vlévá čerstvou energii do mojí zmučený palice. Nejlepší kus? Titulní "All We Love We Leave Behind" je jednoznačná sázka na jistotu.

Nemůžu samozřejmě zapomenout na své oblíbené thrashové velikány z Německa, jejichž tvorba je pro mě naprosto zásadní, a to od raných divočáren až po dnešní podobu. Na své červnové desce "Phantom Antichrist" se Kreator nechali obejmout heavy metalovými vlivy a do své muziky naroubovali více melodií, než je u nich obvyklé. Nicméně to není vůbec žádný důvod myslet si, že se Kreator zaprodali nebo podobné kraviny. Pořád je to ten plnokrevný thrash metal se zběsilými riffy a kytarovými běhy Fina Samiho a sírou naplněným hlasem ikonického Milleho Petrozzy.

Marduk pro mě začali existovat až s deskou "World Funeral", což byl první moment, kdy jsem se s nimi potkal. Od té doby už utekl nějaký pátek a tento rok nám Marduk naservírovali novou desku. Došlo k malému hudebnímu a zvukovému posunu. Kytary jsou mnohem čítelnější a Mortuusovy vokály čím dál chorobnější. Ale ani tady nedošlo k žádnému měknutí, hned na úvod titulní skladba zašlape do země a přitom stihne v refrénu vypálit vkusnou melodii. A tak to je celou desku, zběsilost, agrese a všudypřítomné melodie, buď skryté nebo přímo odhalené.

Švédský cit pro atmosféru je nám každý rok servírován na hromadě nahrávek. Mě tentokrát nejvíce přesvědčila partička In Mourning, která mi děsně připomíná Opeth s důrazem na atmosférické prvky své hudby. Jinými slovy přes jistou známku technické náročnosti se tu nevyužívá složité lámání rytmů a najazzlé kytarové finesy. Valí se to pěkně od podlahy v relativně členitých kompozicích, ale s takovou atmosférou, že u každé skladby úplně cítíte, že se ani nemůže jmenovat jinak, protože to by už bylo něco špatně. Platí to hned u úvodní "Colossus", která je skutečně kolosální.

CZ/SVK deska roku:

Pánové z Forgotten Silence jsou perfektní muzikanti. Jednou za dlouhý čas nám to dokážou novou deskou a krátkým turné. Stejně tak tomu bylo v případě "Velké žranice", což je překlad názvu desky a filmu, se kterým je volně provázána. Komu se líbily jazzové a artové improvizace na desce "Kro Ni Ka", může se cítit mírně překvapen, protože tahle deska je zase úplně jiná. Vrátily se vokály, které přináší nový velmi kvalitní zpěvák Satyr. Kompozice jsou těžké na poslech, ale vždy je tam nějaký motiv, kterého se můžete chytit. Jsou tu jazzové figury ve skladbě "Translucide (Brighton II.)", stejně jako zběsilý nářez "Aalborg", který svým hrdelním chropotem zaštítil Bruno z Hypnos. Myslím, že by hoši mohli u tempa vydávání desek zůstat, pokud je to základní podmínka k tomu, aby vytvořili skutečný klenot naší hudební scény, jakým tahle deska je.

2. Mörkhimmel - Zloskřivec
Kapela, jejíž název padne jako prdel na hrnec, a ještě geniálnější název desky. "Zloskřivec", to může být prakticky kdokoliv nebo cokoliv. Je jen na vás, jakou variantu si ve své fantazii představíte. Kombinují black metal s crustem a zní to sakra dobře. Tahle špína působí jako skvělý průplach pro člověka znechuceného celým současným světem, k čemuž mu zpěvák Slávek svým nemocným hlasem blije romantický text o "Hromadě mrtvých krav". Jednoznačná naděje českého undergroundu.

Neřadový počin roku: Agalloch - Faustian Echoes
Agalloch jsou geniální. Ať už naservírujou cokoliv, spolknu jim to i s navijákem, a to i v případě tohoto výpravného EP, tvořeného jedinou skladbou. Jedná se o mocný příběh Fausta, ke kterému byl vytvořen výpravný soundtrack využívající všech možných prostředků pro umocnění atmosféry, jakou dokáží Agalloch rozhazovat po hrstech.

Tenhle úsporný, decentní, přitom kombinací barev naprosto výrazný obal ze skvělé desky opanoval mé srdce. Tuhle desku chci na vinylu jen pro ten pocit kochání se už jenom když se na něj podívám.

Shit roku: John Frusciante - PBX Funicular Intaglio Zone
Nechápu, kde se stala chyba, ale že tenhle vcelku schopný a originální kytarista nahraje něco takového a ještě to bude mít chuť vydávat, to by mě nenapadlo nikdy. Na tomto "albu" si hraje s programovacími mašinkami a své náhodné pokusy zaznamenal se slovy, že v tom teď vidí budoucnost své tvorby. Nemůžu si pomoct, ale mám takový dojem, že Johnovi z té meditace už definitivně hráblo. Zářivě růžový křiklavý obal dostatečně varuje před obsahem tohoto "výtvoru".

Koncert roku: Marillion: Praha - Retro Music Hall, 25.11.2012
Marillion celkem ovládají můj letošní hudební rok. Konečně jsem si taky splnil odvěký sen v podobě jejich živého vystoupení. A to byla čirá radost, sledovat ty postarší pány, s jakým elánem kouzlí ty krásné melodie a texty, a jak tím dokázali posluchače dokonale zabalit. Nevím jak ostatní návštěvníci, ale já fakt na dvě hodiny zapomněl na všechno a jenom vnímal tu čirou nádheru.

Tihle melancholičtí mistři přišli s černobílým zdánlivě nicneříkajícím klipem. Ale na mě působí víc než sledování nějakých nabušených svalovců zdvíhajících pěstí. Melancholie a smutek ze skladby i z videa stříká na všechny strany a je jen na vás, nakolik se tím necháte obejmout.

Potěšení roku: Blaze Bayley
Dost mě potěšila forma a celkový přístup zpěváka Blaze Bayleyho ke své hudbě a ke svým fanouškům. V jeho hrudi tluče opravdové metalové srdce a obě letošní setkání s ním vždy dokázala nakopnout a dát sílu jít dál a se vztyčenou hlavou se postavit svým problémům. Co mě na tom tak těší? Že tu sílu v sobě našel přes všechny útrapy i Blaze Bayley.

Zklamání roku: úmrtí Marka Reala
Smrt Marka Reala z kapely Riot, se kterou předtím vydal úžasnou desku.

Zhodnocení roku:

Po hudební stránce byl tento rok jako vždycky chvíli lepší, chvíli horší. Poznával jsem nové kapely s novými výbornými deskami, zatímco mě moji oblíbenci dokázali svými novými počiny zklamat. Arogance mezi některými metalovými fanoušky pořád přetrvává a bude přetrvávat dál. Zásadní věcí by bylo oddělení zrn od plev v rámci metalových kapel, vychází příliš mnoho zbytečných desek, který poslouchá jen pár lidí, nebo se to nedá poslouchat vůbec. Jestli tohle zahlcování bude pokračovat, neumím si ty důsledky představit. Jo a chybí nějaké velké jméno na poli heavy metalu, ti nejlepší z oboru už pomalu stárnou a Sabaton za budoucnost heavy metalu při troše zdravého rozumu považovat fakt nejde.

Vyhodnocení celé redakce:


Top6:
1. A Forest of Stars - A Shadowplay for Yesterdays
2. Kreator - Phantom Antichrist
3.-4. Ihsahn - Eremita
3.-4. Mgła - With Hearts Toward None
5.-6. Aluk Todolo - Occult Rock
5.-6. Marillion - Sounds That Can't Be Made

CZ/SVK deska roku:
1.-3. Avenger - Bohemian Dark Metal
1.-3. Master's Hammer - Vracejte konve na místo
1.-3. Lunatic Gods - Vlnobytie

Neřadový počin roku: Agalloch - Faustian Echoes

Shit roku: Ensiferum - Unsung Heroes

Videoklip roku: A Forest of Stars - Gatherer of the Pure



Diligence se představuje

24. prosince 2012 v 17:25 | Monsterfuck |  Music News
Domácí death metalová scéna hlásí další přírůstek do svých řad v podobě nové kapely Diligence ze Dvora Králové nad Labem, jež vznikla z původně deathcorového uskupení Silent Treachery. Diligence aktuálně zveřejňují svůj první singl s názvem "Claws of the Incomplete", který můžete podrobit průzkumu na konci článku v podobě lyric videa.

Diligence aktuálně tvoří tři členové - zpěvačka Daniela, kytarista Ondra a bubeník Honza. Skupina shání do party čtvrtého hudebníka, který by se ujal baskytary.


Vánoční přání, koleda a eintopf

24. prosince 2012 v 13:03 | Monsterfuck |  Blog News
Sorry, ale letos na vymýšlení nějakých vtipných vánočních přání není nálada, takže to shrneme pouze trapnou prupovídkou, abyste si ty svátky užili tak, jak sami uznáte za vhodné. Aby někdo neřekl, že takhle kazíme tu vánoční náladu, spravíme si reputaci alespoň jednou koledou:


Nyní už k tomu důležitějšímu. Dnes odpoledne vyjde již tradiční Vánoční eintopf, ve kterém hodnotíme právě (téměř) uplynulý rok. Opět došlo k menším změnám a přibylo pár kategorií. Od loňska zůstala samozřejmě královská Top5, čili pětice nejlepších zahraničních desek, dále dvě nejlepší české/slovenské desky, nejlepší neřadovka, videoklip, koncert a také potěšení a zklamání roku.

V letošním roce jsme přidali shit roku (zatímco zklamání slouží pro to, co nás zklamalo, do této kategorie patří opravdu ta největší žumpa, co jsme letos slyšeli), artwork roku a nakonec také slovní shrnutí. Kromě toho jsme také poprvé redakční chutě sesumírovali a vyhlásíme absolutní vítěze v jednotlivých kategoriích.

Enochian Crescent se přejmenovali na The Crescent

24. prosince 2012 v 11:18 | Monsterfuck |  Music News
Progresivní black metalisté Enochian Crescent z Finska změnili název kapely na The Crescent. Důvodem byl letošní odchod zakládajícího vokalisty Drakh Wratha, bez něhož nechtěl zbytek skupiny pokračovat pod stejným jménem. The Crescent, jejichž novým zpěvákem je Hellwind Inferion, známý především jako bubeník kultovních Urn, se aktuálně chystají na vydání své první desky (i s érou Enochian Crescent půjde o celkově čtvrté album), jež by se měla objevit někdy začátkem roku 2013.

Nová nahrávka se bude jmenovat "Risti" a měla by obsahovat celkem devět skladeb. Jedna nová píseň od The Crescent, "Käärmeen polulla", již byla vypuštěna do éteru jakožto split singl, na jehož druhé straně se nachází vůbec poslední kompozice původních Enochian Crescent, "Tuhkaa". Singl je k mání na iTunes.

Menší info o šesti deskách

23. prosince 2012 v 18:42 | Monsterfuck |  Music News
>>> Rakušané Edenbridge pojmenovali své osmé velké album "The Bonding". Počin by měl vyjít někdy začátkem nového roku. Kapela slibuje, že se na nahrávce mimo jiné objeví i příspěvek vídeňského orchestru Klangvereinigung, jehož členové prý odvedli "fantastickou práci", jak prohlásil kytarista Lanvall. "The Bonding" bude nástupcem alba "Solitaire" z roku 2010.

>>> Švédští Ghost pojmenovali své očekávané druhé album "Infestissumam" a vydají jej na jaře u Loma Vista Recordings. Kromě toho byl odhladen rovněž tracklist, který je k vidění níže. Další informace, včetně jedné ukázky nové hudby, najdete v nedávné novince.

Tracklist "Infestissumam":
01. Infestissumam
02. Per Aspera Ad Inferi
03. Secular Haze
04. Jigolo Har Megiddo
05. Ghuleh / Zombie Queen
06. Year Zero
07. Idolatrine
08. Body and Blood
09. Depth of Satans Eyes
10. Monstrance Clock

>>> Další Švédové Hypocrisy si pro svou pro svou třináctou řadovku, která se stane nástupcem alba "A Taste of Extreme Divinity" z roku 2009, vybrali název "End of Disclosure". Nahrávka by měla vyjít koncem března u firmy Nuclear Blast Records.

Zpěvák a kytarista Peter Tägtgren říká: "Jsme stále ve studiu a tvrdě makáme na dokončení alba. Horgh [bubeník - pozn. redakce] právě dokončil bicí a mohu vám říct, že to zní úžasně! Hřmotně a brutálně!"

Baskytarista Mikael Hedlund zase před nedávnem prohlásil, že od novinky mají fanoušci očekávat typické album kapely. "Bude to klasická deska Hypocrisy bez jakýchkoliv kompromisů," nechal se slyšet v rozhovoru pro Metal Shock Finland.

>>> První konkrétní informace o chystané desce přicházejí i od atmosférických black metalistů Imperium Dekadenz z Německa. Nástupce "Procella Vadens" z roku 2010 se bude jmenovat "Meadows of Nostalgia" a vyjde 15. března u Season of Mist. Seznam skladeb je následující:

Tracklist "Meadows of Nostalgia":
01. Durch das Tor...
02. Brigobannis
03. Aue der Nostalgie
04. Ave Danuvi
05. Memoria
06. Aura Silvae
07. Der Unweg
08. Striga
09. Tränen des Bacchus

>>> Kvelertak z Norska se upsali Sony Music Scandinavia, s jejichž pomocí vydají své očekávané druhé album "Meir", jež naváže na nadšeně přijatý debut "Kvelertak" z roku 2010. Pouze o vinylovou edici se postarají Indie Recordings, kteří svého času vydali zmiňovanou první desku. Nahrávání "Meir" proběhlo ve studiu Godcity v Salemu v Massachussetts, USA s producentem Kurtem Ballou z Converge.

Tracklist "Meir":
01. Åpenbaring
02. Spring fra livet
03. Trepan
04. Bruane brenn
05. Evig vandrar
06. Snilepisk
07. Månelyst
08. Nekrokosmos
09. Undertro
10. Tordenbrak
11. Kvelertak
>>> Poslední název do novinky přihazují švédští viking/black metalisté Thyrfing, jejichž sedmá řadovka se tedy bude jmenovat "De Ödeslösa". Kapela ji již kompletně dokončila, natáčelo se ve studiu Fascination Street se známým producentem Jensem Bogrenem (Ihsahn, Katatonia, Amon Amarth, Paradise Lost). Počin vyjde někdy na jaře u NoiseArt Records.

"De Ödeslösa" bude první nahrávkou Thyrfing, na níž se představí dva nejnovější členové, kytarista Fredrik Hernborg (v kapele od roku 2009) a bubeník Dennis Ekdahl (připojil se v letošním roce). Kromě toho bude novinka po předchozím "Hels Vite" z roku 2008 teprve druhým albem, které nazpívá současný vokalista Jens Rydén, známý především jako zakládající člen Naglfar.

Legion of the Damned mají posilu

23. prosince 2012 v 15:24 | Stick |  Music News
Legion of the Damned představují nové členy své posádky. Jedním z nich je koncertní kytarista Hein Wilekens. Proč se kapela po letech vystupování ve čtyřech rozhodla přibrat na svá vystoupení druhého kytaristu, vysvětluje zpěvák Maurice Swinkels: "Od chvíle, kdy jsme začali hrát s Legion of the Damned ve čtyřech, jsme cítili, že je to pro nás nejlepší způsob. Vždy jsme ale slyšeli komentáře, které tvrdily, že by naše vystoupení získala větší sílu s další kytarou, ale pouta mezi námi byla tak silná, že jsme věřili tomu, že když přibereme dalšího člena, celá kapela zkolabuje a že nikdo nedokáže mezi nás přesně zapadnout." K tomu je nutné dodat, že i původní kytarista Richard Ebisch byl proti přibírání dalších členů.

"Pokaždé, když jsme se o tomto tématu bavili, strhla se velká diskuze s naším managementem, stejně tak v kapele. Naše názory na věc se hodně měnily," doplňuje Maurice.

Po více než roce, který strávil Twan van Geel na pozici kytaristy, se kapela rozhodla opět o nápadu rozšíření sestavy přemýšlet a diskutovat. Po několika setkáních se kapela rozhodla, že je čas k tomuto kroku. Twan: "Po letech s jedním kytarovým hráčem nadešel čas pro rozšíření. Druhý kytarista přinese víc hudebního pekla na pódiu a víc zajímavých možností při skládání."

Na otázku, jestli je šťastný, že je součástí Legion of the Damned, Hein odpovídá: "Kdyby se mě někdo zeptal: 'Co bys nejradši dělal?', tak by pro mě existovala jediná možná odpověď: hrál na kytaru jako šílenec a zničil každé pódium, na kterém bych hrál. Jsem opravdu hrdý, vděčný a vzrušený, že mi kapela nabízí možnost se k ní připojit jako její druhý pódiový kytarista. Tohle je pro mě šance, která přichází jednou za život, a nemůžu se dočkat, až s klukama vyjedeme na turné."

Poslední album Legion of the Damned, "Descent into Chaos", vyšlo v roce 2011 u Massacre Records. CD se natáčelo ve studiu Abyss u producenta Petera Tägtgrena (Hypocrisy, Pain).


Saille - Ritu

22. prosince 2012 v 21:48 | Monsterfuck |  Recenze
Belgičané Saille mi byli až donedávna v podstatě neznámí, registrovat jsem je začal, až když se postupně začaly objevovat informace o jejich aktuální druhé desce "Ritu", která oficiálně vyjde 18. ledna. Vzhledem k tomu, že mě jejich muzika relativně zaujala a přišlo mi, že by mohlo jít o dobrou záležitost, nepohrdl jsem ani poslechem, který mi dal v konečném důsledku - klidně to můžeme prozradit už nyní - za pravdu.

Saille produkují dosti nápaditý black metal melodičtějšího rázu, v němž určitě není nouze o nápady. Rozhodně tedy nemusíte očekávat nějakou minimalistickou záležitost, na druhou stranu se však ani nedá tvrdit, že by "Ritu" mělo být nějakou bombastickou nahrávkou. Saille se spíš drží někde tak na půl cesty mezi oběma těmito body, vcelku sympaticky se nepouštějí do nějakých nabubřelých a kýčovitých kudrlinek, jak to spousta skupin, která má na štítu melodický nebo chcete-li symfonický black metal, má nezřídka ve zvyku, a drží se relativně při zemi. Mnohdy se sice trochu epičtější momenty najdou, nicméně ve všech případech to působí jako příjemné zpestření desky a má to hlavu a patu. Obecně má muzika Saille spíše hymnický charakter (zářným příkladem by mohla být třeba výtečná "Fhtagn"), ale kapela se rozhodně nebojí ani od podlahy zahoblovat. Hodně se mi líbí, že melodie se sice prolínají deskou v podstatě celé její délce, ale v žádném případě se nejedná o nějaké otravné a spíše na efekt hrané šmidlání, nýbrž o opravdu dobré melodie.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


[K recenzi poskytl: Aural Music / Code666 / Saille]