My Dying Bride - A Map of All Our Failures

10. listopadu 2012 v 21:06 | Onotius |  Recenze
Pokud se řadíte mezi příznivce temné, depresivní či melancholické hudby, jistě jste zaznamenali vydání alba "A Map of All Our Failures" od britské doom metalové stálice, která brázdí vlny žánru přes dvě desetiletí. Ano, mám samozřejmě na mysli skupinu My Dying Bride, která během devadesátých let stála po boku Anathemy a Paradise Lost na špičce tehdejší doomové scény a vlastně jako jediná z nich zůstala svému stylu až na pár výjimek věrná. Kromě docela experimentálního zářezu z roku 1998, "34.788%... Complete", a loňského symfonického/ambientního "Evinta" se povětšinou jedná o klasický náladotvorný doom metal, který nejlépe reprezentují alba "The Angel and the Dark River", "Like Gods of the Sun" či z novějších například "Songs of Darkness, Words of Light". Již u mladších alb, jakým je např. poslední jmenované, se často ozývaly stížnosti rozhořčených recenzentů tvrdících, že výtvory My Dying Bride v novém tisíciletí nejenže nenabízí nic nového, ale dokonce pomalu začínají nudit. Do nynějška jsem jejich zklamání nesdílel, minimálně "The Dreadful Hours" z roku 2001 či již dříve zmíněné "Songs of Darkness, Words of Light" (2004) dodnes považuji za alba kvalitní a zábavná. Co však s novinkou? Nezmění se mé smýšlení o novější tvorbě? Nu, čtěte dál…

Ani novinka se výrazněji žánrovému klišé nevymyká, což samo o sobě jako velký zápor nepovažuji - kdo by koneckonců od My Dying Bride očekával po dvaceti letech existence nějakou razantní stylovou změnu? Navíc když minulým albem byla již zmiňovaná "Evinta", fanoušci se spíše těšili na další porci klasických pomalých riffů a depresivních nálad. Instrumentace si tentokráte trochu více zakládá na kytarách (trochu neobvykle ozvučených) a klávesy s houslemi zde mají (až na několik výjimek) spíše doprovodný charakter. Ač kytarový zvuk v žádném případě nepovažuji za zápor (ba naopak) obávám se, že materiálu, jakým je "A Map of All Our Failures" by docela prospěly aranže pestřejší. Tuším, že kdyby například pomocí kláves byla podpořena pestrost materiálu, nemusel bych v několika momentech desku nazývat nudnou. Takto se ovšem tomuto označení nemohu vyhnout, ani stále teskné a náladotvorné vokály Aarona to bohužel nezmění.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama