Between the Buried and Me - The Parallax II: Future Sequence

28. října 2012 v 19:33 | Kaša |  Recenze
Dokážou skloubit zdánlivě neskloubitelné a právě na tomto si postavili svoji kariéru. Řeč je o amerických inovátorech Between the Buried and Me, kteří si na letošní rok pro své fanoušky připravili pokračování tří skladbového EP "The Parallax: Hypersleep Dialogues", které, i přes hubený tracklist, dostálo pověsti kapely a se stopáží na hranici půl hodinky nabídlo takové množství hudebních nápadů, že by z něj jiné kapely mohly čerpat i dvě alba. Očekávání byla opravdu vysoká, ale za to si můžou Between the Buried and Me sami, protože opusy jako "Alaska" či "Colors" nastartovaly poslední vlnu moderního progresivního metalu a z kapely, která se ještě před několika lety netajila (i když velice nešikovně, protože teď mám na mysli stupidní album předělávek "The Anatomy Of") inspirací ve svých vzorech, se najednou stala jednou z nejzajímavějších a nejopěvovanějších seskupení v rámci progresivního metalu, ke kterému obdivně vzhlíží zástupy následovníků.

Záměrně mluvím o progresivním metalu v té obecnější rovině, protože zmapovat veškeré hudební postupy, které se (nejen) na novinkovém "The Parallax II: Future Sequence" mísí, je úkol skutečně složitý. Když budu mluvit ve škatulkách, tak si představte mix progresivního rocku, metalcoru, math metalu, technického death metalu, progresivního metalu až po špetku avantgardy, a to vše smícháno v hrnci takovým způsobem, že nemáte pocit jako ze snažení pejska a kočičky o dokonalý dort, ani předpokládané "gulášovité" zmatenosti. Z výše uvedeného by mělo být patrné, že hudba Between the Buried and Me není pro každého a rozhodně si vyžaduje kapku víc pozornosti než v případě seskupení, které, ač jsou žánrově spřízněné (mám teď na mysli třeba The Dillinger Escape Plan, Converge či Periphery), sází na jednodušší strukturu písní, agresivnější přístup a kratší stopáž. Oproti nim se Between the Buried and Me na posledních třech deskách našli v dlouhých, různými ekvilibristikami překypujících, do posledního detailu vypiplaných skladbách a v tomto trendu se v podstatě pokračuje i na albu aktuálním.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zajus Zajus | 28. října 2012 v 20:36

Na tuhle recenzi jsem se vyloženě těšil. BTBAM jsou jedna z mých top kapel a novinka skvělou pověst myslím jen potvrzuje. Přiznám se, že jsem do ní ještě nepronikl tak jak bych chtěl, ale už teď bych neváhal a sázel vysoké hodnocení. Skvělých momentů je tam kupa, těch vyloženě geniálních (třeba odkaz na Pink Floyd v "Telos") taky není málo. Každopádně mám obavu, že BTBAM Colors jen tak nepřekonají. Vše co vydali před ním i po něm je sice skvělé v porovnání s konkurencí, ale vedle Colors je to minimálně o půl třídy níž. Ale co bych kazil náladu, i tak je to adept na album roku :-D

2 Zajus Zajus | 28. října 2012 v 20:38

Když se tu tak vidím s "XXX" místo "Sic" vedle jména, připadám si jako bych přišel z nějakého pornáče vám tu ohodnotit muziku :D

3 Coornelus Coornelus | E-mail | 28. října 2012 v 21:18

Tak myslim, že Zajus to vystihnul naprosto přesně. Colors je nejvíc, víc už to prostě nejde, i když vše potom je furt dost skvělé.

4 Seda Seda | 29. října 2012 v 1:53

Tahle kapela me vzdycky nejak odrazovala. Jeste jsem to neslysel, ale recenze mi prisla trosku prestrelena, ale komenty me mozna presvedci.

No, tak ja si to jdu teda poslechnout :D

5 Seda Seda | 29. října 2012 v 1:55

I vsude jinde jsou strasne dobry hodnoceni 8-O

6 Vulture Vulture | 29. října 2012 v 9:13

Naprostý souhlas! Parádní album a super recenze. Díky 8-)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama