Když jsem před dvěma lety poslouchal tehdy čerstvě vydanou desku The Pineapple Thief, "Someone Here Is Missing", představoval jsem si její autory jako velmi mladé hudebníky s nesmírným talentem, který bude ovšem potřeba zkrotit správným směrem. Nespoutaná energie, množství elektroniky i mladický projev zpěváka ve mně vyvolával dojem, že "Someone Here Is Missing" musí být debutové album kapely. Teprve o mnoho měsíců později jsem se dozvěděl, že debutové album The Pineapple Thief vyšlo již v roce 1999 a zmíněná deska byla již jejich osmou nahrávkou.Jak jsem později zjistil, ona "nedospělost" The Pineapple Thief rozhodně nebyla dána nedostatkem zkušeností, protože již starší desky (počínaje debutem) zněly naopak velmi dospěle. Na minulém albu tak šlo spíše o stylizaci, a otázka, jakým směrem se kapela vydá příště, se nabízela takřka automaticky. Sestava kapely zůstala stejná a nic se nezměnilo ani na pozici "hlavního mozku" - Bruce Soord stál u zrodu novinky ve stejně důležité pozici jako u alb předchozích. Poprvé si však The Pineapple Thief mohli dovolit zapojit do nahrávání dvaadvacetičlenný orchestr, a ten výsledný zvuk nahrávky ovlivnil výrazně. Mnohé také jistě potěší, že nahrávání smyčců proběhlo v Praze.
Americký hudebník Rob Zombie se pro Loudwire rozhovořil o svém pátém sólovém albu, jehož předběžné vydání bylo posunuto na začátek roku 2013. Počin produkoval Bob Marlette (Black Sabbath, Alice Cooper, Lynyrd Skynyrd).
Myslím, že blues rockovou legendu ZZ Top není třeba nikterak blíže představovat. I když neočekávám, že by všichni měli jejich tvorbu dopodrobna naposlouchanou, tak minimálně nesmrtelné klasicky jako "La Grange" či "Viva Las Vegas" zná snad každý. Na začátek se však hodí zopakovat si zásadní fakta. Vydržet na scéně neuvěřitelných 43 let, to není úplně běžný jev, ZZ Top jsou však stále zde a po podrobném seznámení se s novinkou "La Futura" musím říct, že jsou stále v dobré formě. Není se co divit, na nové album si tentokrát museli fanoušci počkat dlouhých devět let, což je nejdelší pauza mezi řadovými deskami v kariéře. Přiznejme si, od roku 2003, kdy těmhle vousáčům vyšla poslední deska "Mescalero", nebyli ani koncertně příliš aktivní a nejeden fanoušek se o budoucnost kapely začal bát.
Elektrizující KISSIN´DYNAMITE zahrají v PRAZE!
"Malicioso sonido putrefacto" vlastně vyšlo již před několika měsíci, začátkem června, a původně jsem chtěl toto album umístit pouze do rubriky Na co se nedostalo. Za jakého důvodu jsem se tedy rozhodl desku ještě zpětně vytáhnout a věnovat jí větší prostor v rámci klasické recenze? Zvlášť když je projekt Cryfemal opravdu hluboký underground, o němž mají ponětí jen black metaloví zasvěcenci? Jednoduše proto, že jiná příležitost už k tomu - s výjimkou nějakých případných vzpomínkových článků - nebude, jelikož Ebola, jediný člen kapely, činnost Cryfemal ukončil již před více jak rokem. "Malicioso sonido putrefacto" je poslední album, které pod hlavičkou tohoto do jisté míry kultovního projektu nahrál, samotný počin jen vychází téměř rok po jeho konci. A vzhledem k tomuto by byla škoda nechat si takovou příležitost ujít, když se už nebude opakovat.
Upřímně pochybuji, že by se našel byť jediný příznivec tvrdé muziky, kterému by jméno Grave Digger nic neříkalo. A pokud někdo takový skutečně existuje, je opravdovou raritou, protože Grave Digger patří k tomu nejklasičtějšímu, co evropská heavy metalová scéna posledních 30 let nabízí, a nazvat tuto kapelu skutečnou legendou není ani trochu přehnané. A je to právě status legendy, kterým se Grave Digger honosí, kvůli kterému jsem se uvolil k recenzování novinky "Clash of the Gods". Po různých předchozích zkušenostech se totiž možnost objevení jinými již dávno objeveného skvostu jevila velmi pravděpodobnou.
JORN LANDE (NOR)
Folk metalových kapel v současnosti po světě běhají stovky, ne-li doslova tisíce, času i prostoru je ovšem pohříchu málo, pročež vás možná napadne otázka, proč se tu již podruhé během tří dnů objevuje recenze na debutující žánrovou skupinu. V případě Viter k tomu ale důvod opravdu je a týká se personálního obsazení. Znalcům východoevropské scény by mohl napovědět již samotný název Viter, který by možná někomu mohl připomenout jméno Viterzgir. Pokud se tak stane, jste rozhodně na správné stopě, jelikož za Viter stojí právě tento dnes již bývalý člen ukrajinské black/folk metalové veličiny Крода. Po svém odchodu v roce 2010 zformoval právě projekt Viter, k němuž si přizval jinak doposud v podstatě neznámé hudebníky…
Avantgardní metalisté Vulture Industries z Norska zahájili práce na své třetí dlouhohrající desce, která se stane nástupcem nahrávky "The Malefator's Bloody Register" z roku 2010. Kapela od minulého týdne natáčí ve studiích Conclave a Earshot v domovském Bergenu; aktuálně by již měly být kompletně hotové bicí.
Zástupci maďarské metalové školy Ektomorf si z koláče slávy ukousli relativně pozdě. Oproti jiným kapelám, jejichž prvotiny jsou protlačovány na trh jako revoluční počiny, trvalo partě kolem Zoltána Farkase pět alb, než si dokázala získat pozornost metalových fanoušků. Teprve na albu "Destroy" z roku 2004 si totiž Ektomorf dokázali ujasnit, co vlastně chtějí hrát a na jakou cílovou skupinu se zaměří. Nemluvě o tom, že si jich všimli hledači talentů z Nuclear Blast, kteří jejich kariéru pořádně nakopli. Jejich tvorba, která by se dala škatulkovat jako thrash/groove metal, nepostrádá nic, co je v tomto stylu nutné. Skočné kytarové riffy, podladěné kytary, úderná tempa bicích, přímočaré a lehce zapamatovatelné refrény jsou všechno atributy, které už dokázaly proslavit nejednu stálici současné scény, tak v čem je vlastně problém? Originalita a kvalita.
V České republice není zas tak moc kapel, které by hrály elektro metal, ale těch, které jej hrají opravdu dobře, je ještě méně. Liveevil, v jejichž čele stojí Petr Staněk, svého času zakládající člen Silent Stream of Godless Elegy, k nim ovšem bezesporu patří. A právě s Petrem Staňkem jsme si povídali o nové desce "3 Altering", ale samozřejmě nejen o ní. Kromě samotného lídra kapely se do rozhovoru zapojil taktéž baskytarista Zbyněk Rýpar. Výsledek, který vznikl z našich skromných otázek a z odpovědí obou hudebníků, si můžete přečíst na následujících řádcích...
Mladí Italové Krampus, jejichž vznik se datuje teprve do roku 2010, jsou další skupinou z takřka nekonečného zástupu folk metalových kapel, které poslední roky vznikají jak na běžícím páse v domnění, že se jim také podaří uzmout si pro sebe kousek z obrovské popularity tohoto žánru. Ne velkému množství z nich se to ale podaří a ještě méně z nich si to zaslouží hudební kvalitou. Jak jsou na tom Krampus? Ono by se na první pohled mohlo zdát, že tahle italská osmička by opravdu mohla nabídnout něco solidního, jenže - jak už to tak bývá - zdání může poněkud klamat…
Evropské turné pojmenované Fire Walk With Me Tour 2012 vzbudilo v české metalové obci vlnu ohlasu prakticky v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že je na plánu také pražská zastávka. Následujícím týdnům a měsícům se však bohužel nevyhnuly zmatky celkem zásadního rázu, protože z různých zdrojů vyšlo najevo, že spolu s Vreid a Mistur zahrají místo původně ohlášených Einherjer Nizozemci Carach Angren. Pořadatelé však tuhle změnu v sestavě jaksi opomenuli uvést na oficiálních stránkách a ještě v den konání akce to tedy vypadalo, že do Prahy opravdu přijedou Einherjer. Ale čert to vem. Kdo chtěl, mohl se informací snadno dobrat, byť z ne úplně oficiálních zdrojů. Já jsem o výměně účinkujících věděl s dostatečným předstihem a vlastně to byl i důvod, proč jsem se nakonec příslušného večera do Modré Vopice vypravil. Nizozemští duchaři mě totiž před nedávnem vpravdě uhranuli svoji novinkou "Where the Corpses Sink Forever", takže jsem si nechtěl nechat ujít příležitost zjistit, jestli jejich hudba prokáže své kvality i v živém provedení.
>>>
>>>
Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. To však neplatí pro The Darkness, britské glam rockery, kteří by mohli být zářným příkladem toho, jak se dle poučky sex, drogy a rock 'n' roll vyvíjí kariéra učebnicové rockové kapely. Než se dostaneme k jádru věci, začněme tedy trošku zeširoka. Na počátku všeho byl hlad po rockové hudbě, která by do žil vrátila trošku pompéznosti, teatrálnosti a odkazu legendárních Queen. A to se The Darkness povedlo na jedničku. Debutové album "Permission to Land" přineslo monstrózní hit v podobě skladby "I Believe in a Thing Called Love" a parta kolem bratrů Hawkinsových měla najednou našlápnuto k zářivé kariéře. Debut se tedy povedl, a i když obsahoval několik slabších momentů, byla to skvělá jízda na cestě rockovou historií. Druhé, ještě lepší, "One Way Ticket to Hell… and Back" status The Darkness jen potvrdilo. Oproti debutu bylo mnohem víc vyrovnané, obsahovalo jednu chytlavou pecku za druhou a The Darkness se jej dali podporovat energickými živými vystoupeními (sám jsem byl svědkem koncertu v londýnské Alexandra Palace v roce 2006 a dodnes tento koncert považuji za jeden z nejlepších, jaký jsem kdy zažil). "One Way Ticket to Hell… and Back" se sice nedočkalo takového úspěchu, jak by se možná očekávalo, ale výstup kapely na rockový Olymp nezastavil.
>>>
Švédští doomaři Draconian, které koncem loňského roku opustila dlouholetá zpěvačka Lisa Johansson, představují svou novou vokalistku. Tou se stala jistá Heike Langhans (na fotce), pocházející z Jižní Afriky. Novicka už však za kapelou přesídlila do Švédska, odkud posluchačům Draconian vzkazuje:
