Luca Turilli's Rhapsody - Ascending to Infinity

12. srpna 2012 v 21:50 | Ellrohir |  Recenze
Italská kapela Rhapsody nás provedla dvěma epickými fantasy "ságami", získala si mohutnou popularitu v metalovém světě, přestála právní spory o své jméno (byť s nutností trošku si ho upravit) i střet s DeMaiovým Magic Circle... a potom se rozpadla na dvě půlky, stalo se to téměř na den přesně před rokem. Luca Turilli's Rhapsody je - kupodivu - ta část, kterou kolem sebe buduje kytarista a do značné míry autorský mozek původní sestavy, Luca Turilli. Ve výsledku se nakonec zdá, soudě například podle databází metalových serverů, že je to jakási odnož, která vypučela z těla původních Rhapsody of Fire, v jejichž odkazu naopak pokračuje lineup sdružený kolem zpěváka Fabia Lioneho a klávesisty Alexe Staropoliho. Tomu ale naopak neodpovídá jednání labelu Nuclear Blast, který pod svými křídily ponechal Turilliovské křídlo.

Ať tak nebo tak, na to, co převedou "původní" Rhapsody, si ještě budeme muset počkat a zatím nejsou zprávy, že by se něco v dohledné době chystalo. Luca Turilli naproti tomu nelenil a představil nám své dílo už letos v létě. Velmi zjednodušeně se na něj dá říct, že to jsou zkrátka pořád Rhapsody - zase a znovu, se všemi plusy a mínusy, co z tohoto prostého faktu vyplývají.

Pokud náhodou patříte mezi ty, kteří nevědí, co to znamená "být Rhapsody", pojďme si v několika větách shrnout základní znaky. Hudba vychází z osvěčených postupů moderního power metalu nenáročného, leč pompézního střihu, takže zavilí odpůrci tohoto žánru mohou přestat číst a s klidem obrátit svou pozornost k pro ně více hudebně vyspělým kapelám. Hudba Rhapsody je poměrně rychlá, dokonce bych si troufl tvrdit, že občas může směle soupeřit s králi power metalové rychlosti, britskými DragonForce. Žánrově obvyklou tématiku hrdinské fantasy umocňuje fakt, že všech deset dosud vydaných alb postupně sledovalo dva výpravné příběhy (ságy "Emerald Sword" a "Dark Secret") z jednoho fantasy světa vymyšleného členy kapely. Ultimátní zbraní jsou pak naprosto úchvatně bombastické sborové refrény. Zejména v druhé polovině diskografie se uplatňuje mluvený narativ, do kterého se zapojil také slovutný sir Christopher Lee, který ani ve svých více než osmdesáti neztratil nic z majestátu svého hlasu a prokázal se i jako překvapivě dobrý zpěvák. Skoro až nadužívání těchto prvků na posledních albech vedlo některé až k vymyšlení pojmu "film score metal", kterým se snažili podchytit a vystihnout aspekty hudby Rhapsody of Fire, která chvílemi opravdu začala trochu připomínat dramatickou hudbou podbarvené scény z filmu.

Vše, co bylo nyní řečno, má dvě strany, přičemž do značné míry záleží na osobním přístupu a preferencích. Komu se to v zásadě líbí, jako třeba mně, tak si těžko může stěžovat, že mu Italové naservírovali možná už více než deset hodin takové hudby. Když však někdo tomuto stylu příliš neholduje, nebo volá po nějakém hudebním vývoji a progresi, tak asi není překvapením, že po desátém v podstatě stejném albu nebude řičet nadšením. Sice k určitým změnám postupem let došlo, ale přesto když vedle sebe postavím "Warrior of Ice" z první a "From Chaos to Eternity" z poslední desky, mám přes dílčí odlišnosti v zásadě stále to samé...


A když vedle toho všeho postavím ještě "Ascending to Infinity", abychom se obloukem vrátili k původnímu předmětu našeho zájmu, tak mám znovu nemlich totéž pojedenácté. Jediná zásadnější změna je zde na pozici zpěváka, přičemž Alessandro Conti tady zřejmě trpí tím, čím řada jiných jinak veskrze kvalitních zpěváků, když mají po mnoha a mnoha letech nahradit hlas, který už mají fanoušci pevně asociovaný s danou kapelou. Může být sebelepší, ale prostě to nebude to stejné, a to je většinou synonymum pro "je to horší". Zde je Conti nucen snažit se nahradit Fabia Lioneho, ale i když si jsou stylem i barvou hlasu značně podobní, určitý rozdíl prostě patrný je.

Jinak zůstalo v podstatě vše v intencích starých Rhapsody, včetně častého zapojení výrazných sborů a jistého upozadění kytarové složky na úkor syntetizátorů. Liší se ovšem téma skladeb - Luca Turilli opustil fantasy universum Rhapsody a čerpá spíš z legend a příběhů našeho světa (alespoň soudě dle titulů jako "Excalibur" či "Dante's Inferno"). Album se také nezdá být koncepčním, přinejmenším ne natolik (pokud jím snad přece jen prostupuje nějaký jednotící příběh) jako předchozí.

Jedinou výraznější odchylku od všeobecného a výše popsaného průměru tvoří song "Luna", který je coverem Alessandro Safiny, italského umělce, který se snaží mísit operu s moderní pop a rockovou muzikou. Od prvních tónů je jasně poznat, že u tohoto songu je něco jinak, ale bohužel nemůžu říct, že by mi to přišlo jako změna k lepšímu. Naopak bych s klidem označil "Luna" za nejhorší song. Možná tolik k myšlenkám, že by se Luca Turilli měl pokoušet měnit svojí zaběhnutou tvorbu... Oproti tomu se celkem povedl druhý cover - "March of Time" od Helloween. Absence obligátně pompézního sborového refrénu sice drobet vybočuje ze zaběhnutého stylu, ale to je nakonec skoro i dobře. A Alessandro Conti zaujme až překvapivě věrným imitováním vysokého hlasu Michaela Kiskeho.

Z průměru alba, který nestojí za bližší zmínku než to, co již bylo řečeno obecně, bych vyzdvihl skladby "Excalibur", "Clash of the Titans" a "Dark Fate of Atlantis", která se představila též jako pilotní singl. U této trojice se snoubí všechno dobré (nebo špatné, chcete-li), co dokáží Luca Turilli's Rhapsody nabídnout, v té nejlepší a nejvýraznější kombinaci. Protože jde o album Rhapsody, nechybí ani obligátní závěrečný epos, zde v podobě šestnáctiminutové "Of Michael the Archangel and Lucifer's Fall", která ale kvalitou trochu pokulhává, což se bohužel závěrečným eposům alb Rhaspody stává už několik let pravidelně. Obligátní super-epický refrén není sice vyloženě špatný a jako celek se to dá poslouchat, ale kdeže jsou časy takových "The Wizard's Last Rhymes" a především pro mě vrcholného díla epic-power metalu jménem "Gargoyles, Angels of Darkness"?


Myslím, že nejvíce mohou "Ascending to Infinity" ocenit ti, kteří jsou dosud nepolíbeni poslechem Rhapsody of Fire. Protože je to ve své podstatě kvalitní materiál, pokud samozřejmě nemáte námitky proti power metalu jako celku, jen je to zkrátka pořád to samé dokola a ještě okolo. To už si asi dovede skutečně užít pouze zavilý fanoušek (i když soudě podle 100% recenzí a negativních ohlasů vůči recenzentům dávajícím 7/10 je i takových docela dost). Já osobně nejsem albem zklamán. Těžko chtít po Turillim, aby po sedmnácti letech začal dělat něco jiného než to, co dělal doteď a co mu jde dostatečně dobře, přestože měl jedinečnou šanci se zbrusu novým projektem dát své tvorbě nový směr a rozměr a zkusit tak překvapit. Protože to ale neudělal, tak na druhou stranu ode mě nemůže čekat víc než mých sedm bodů, protože ač mi poslech rozhodně nevadí, nemohu se cítit ani unešen, protože mě maestro už nemá čím zaujmout.

Tracklist:
01. Quantum X - 02:26
02. Ascending to Infinity
- 06:15
03. Dante's Inferno
- 04:56
04. Excalibur
- 08:06
05. Tormento e Passione
- 04:50
06. Dark Fate of Atlantis
- 06:30
07. Luna [Alessandro Safina cover]
- 04:18
08. Clash of the Titans
- 04:15
09. Of Michael the Archangel and Lucifer's Fall
- 16:02
10. March of Time [Helloween cover; bonus] - 05:49

Hodnocení: 7/10


Zbytek redakce hodnotí:
Když tak o tom přemýšlím, vlastně ani žádné hodnocení psát nemusím, jelikož kolega Kaša pode mnou to vystihnul naprosto přesně. Změna sestavy a názvu se na samotné Turilliho hudbě nijak neprojevila, pořád je to ten samý rozmáchlý a epický power metal... ale to vlastně moc velký klad není, protože se to pomalu začalo zajídat skoro už před deseti lety. Ono na jednu stranu to špatné není, vlastně po technické stránce je vše v pořádku a Rhapsody (ať se jmenují, jak chtějí) jsou v tom ultra grandiózním power metalu špica. V čem je tedy problém? Inu, pod veškerou tou bombastičností, vyumělkovaností a pod nánosy patosu je to jaksi prázdné. "Ascending to Infinity" je jako nádherně vypadající zlatá krabička, po jejímž otevření však uvnitř namísto dech beroucího pokladu nenajdete vůbec nic, jen vzduchoprázdno. Ačkoliv se snaží tvářit jako umění, "Ascending to Infinity" klame tělem, celé je to jen pro efekt a není v tom ani zrnko něčeho hlubšího, což mně osobně docela vadí. Netvrdím, že se to nedá poslouchat, klidně se přiznám, že jsem to nejednou otočil a bylo to v pohodě, ale pochybuji, že si to někdy v budoucnu pustím znova. Když už dostanu chuť na nějaké ty Rhapsody, mým favoritem v diskografii kapely už asi navždy zůstane stařičké "Symphony of Enchanted Lands"...
Monsterfuck - 6/10

Nejsem si úplně jistý, jaký význam mělo rozdělení Rhapsody of Fire na dvě nové samostatné bandy s takřka stejným logem, protože věřím, že hudební produkce obou si bude podobná jako vejce vejci s tím rozdílem, že v Luca Turilli's Rhapsody nestojí za mikrofonem skvělý Fabio Lione. Vůbec bych se nedivil, kdyby za vším stál jeden společný bankovní účet, ale to je jen má domněnka, fanoušci budou dvojnásobnou porcí muziky jistě nadšení. V ostatních ohledech je všechno při starém, čímž myslím, že je všechno stejné, jako tomu bylo na posledních řadovkách Rhapsody of Fire. Turilli rozhodně nešetří pompézností, melodickými refrény, orchestrálními aranžemi a vlastně úplně vším, jak je u něj běžné, takže i když "Ascending to Infinity" na první poslech vyznívá jako bombastická deska, která se místy dotýká filmové hudby, celé to má jeden velký háček. Je to nuda. Bohužel. Od úvodního nic neříkajícího filmového intra "Quantum X" po závěrečnou, šestnáct minut trvající, "Of Michael the Archangel and Lucifer's Fall" se nedostaví ani drobný náznak nějakého překvapení, jako by Luca Turilli již vystřílel všechny ostré náboje. Pár zajímavých, v tomto případě spíš chytlavých momentů se sice najde, jako například trošku temnější "Dante's Inferno", ale nic nového pod sluncem to není. Lepší variaci na dané téma už několikrát předvedl i samotný Turilli se svými bývalými kumpány v domovských Rhapsody, tedy ještě pod originálním názvem. Nechápejte mě tak, že je mým zájmem Turilliho jenom hanit, to ne. V rámci tohoto žánru - alespoň jak ho chápou italší klasici - už se ve své podstatě ani nikam vyvíjet nedá a "Ascending to Infinity" ve své podstatě patří k nadprůměrným kouskům symfonického speed metalu, přesto na mě působí prázdným dojmem a spíš než jako upřímná hudební výpověď dopadla novinka jako nafouknutá bublina ničeho.
Kaša - 5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6/10
 


Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Spolupráce