Ihsahn - Eremita

2. srpna 2012 v 22:26 | Ježura |  Recenze
Bylo by vyloženě pokrytecké, kdybych hned na úvod nepřiznal, že album "Eremita" z dílny norského génia Ihsahna bylo z mé strany nejočekávanější deskou roku, a to od té chvíle, kdy se ke mně donesly první informace o jejím vydání. Ono se také není čemu divit při zkušenosti, jakou mám se vším, čeho se mistr za všechny ty roky jen dotkl. A bylo to snad poprvé, kdy jsem se v očekávání nástupce zcela geniálního díla, kterým "After" z roku 2010 bezesporu je, netrpěl ani náznakem obav, jak a jestli vůbec se na takový majstrštych podaří navázat. Přesně tahle neochvějná jistota brzké akvizice dalšího skvostného zářezu do už tak početné Ihsahnovy diskografie však stojí za pocity, které mi přivodilo několik prvních poslechů a které mi nezávisle na sobě potvrdilo několik dalších vyznavačů Ihsahnovy tvorby. Proti všem předpokladům jsem totiž nebyl nadšen a uchvácen a co hůř - neměl jsem sebemenší chuť se do alba opravdu poctivě zakousnout, abych odhalil jeho evidentně skryté krásy. Jenže to bych byl houby hardcore fanoušek, kdybych se k tomu nakonec nepřinutil, a systematický přístup brzy začal nést své ovoce. Vezměme to ale popořadě a začněme nejprve důvody, které posluchače, mě nevyjímaje, přivedly a některé stále přivádějí do rozpaků...

Je logické, že kdo má stejně jako já z Ihsahnovy tvorby nejvíce naposlouchané album "After", bude asi po poslechu "Eremita" notně zmaten. "After" bych přirovnal k dokonale vybroušenému diamantu, který je sice po tvarové stránce prostý, ale bližší pohled odhalí nádherné lomy a odlesky, které se skrývají pod povrchem. Každá jeho součást je dokonalá, všechno do sebe zapadá, vzájemně koresponduje a i přes nezpochybnitelnou jedinečnost každé skladby je celek obehnán jasnými hranicemi, které nedovolují, aby povšechný výraz desky nabral příliš členitou podobu. "Eremita" na to jde jinak a bez bližšího ohledání působí velmi neuspořádaným dojmem. Skoro to dělá dojem, jako by Ihsahn naházel na jednu hromadu nějaké nesourodé nápady, jinde tu přehršel motivů nahradil tvůrčí prázdnotou a vykrádáním sebe sama a tu a tam přidal nějaký naprosto skvostný moment, obrat nebo výraz. Připadá vám to s ohledem na zbytek Ihsahnovy tvorby jako naprosto nemožné, nepředstavitelné, a pokud jste si album už poslechli, viníte z toho vlastní chorou kebuli, protože prostě neexistuje, že by za to mohlo něco jiného? Trefa! A když už jsme si vysvětlili, jaké to není, je na čase zjistit, jaké to je.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama