Intro + Středa:
Sedmnáctý ročník festivalu Brutal Assault se již tradičně uskutečnil v areálu josefovské pevnosti a stejně jako každý rok, i tentokrát nalákal tisíce fanoušků z celého světa na soupisku kapel, jaká nemá ve střední Evropě obdoby a která řadí Brutal Assault po bok těch nejvyhlášenějších evropských festivalů vůbec. Jména jako Arcturus, Avenger, Immolation, Immortal nebo Sólstafir přesvědčila k opětovné návštěvě Josefova i moji maličkost a očekávání výjimečných zážitků se stupňovala přímo úměrně tomu, jak se blížilo datum 8. srpna.
Vzhledem k tomu, že zavedená warm-up party letos povýšila na čtvrtý plnohodnotný festivalový den, už ve středu 8. mohli dorazivší návštěvníci zhlédnout vystoupení nejen výběru toho nejlepšího z domácí scény, ale na sedmipoložkovém středečním programu figurovala hned tři zvučná zahraniční jména, kterým se tak dostalo jinak jen stěží dosažitelného důstojného hracího času. Jakkoli jsem tedy předem nebyl z navýšení počtu festivalových dnů nadšen, po této zkušenosti musím uznat, že to byl od pořadatelů velmi zdařilý tah a doufám, že nezapadne ani v budoucnu.
Ale teď již k samotným kapelám. Celý festival otevřeli volyňští Avenger, jejichž přítomnost v programu festivalu mi způsobila menší záchvat nadšení. A jejich vystoupení by toto nadšení jedině prohloubilo, nebýt jedné drobnosti - Avenger totiž schytali dost otřesný zvuk. Tympány nebyly vůbec slyšet a nemalý podíl jinak skvostné práce kytar si člověk musel domýšlet. Je to opravdu škoda, protože Avenger jinak předvedli opravdu dobré vystoupení, které bych si v dohledné době zatraceně rád zopakoval.
Grindové Ingrowing jsem vynechal a před pódium jsem se vrátil až na Forgotten Silnece, na jejichž adresu mnozí známí nešetřili chválou. A ono to opravdu špatné nebylo. Pro hodnotnější zážitek bych sice musel mít kapelu alespoň trochu naposlouchanou, ale i takhle ad hoc to znělo přinejmenším velmi zajímavě. Největší dojem na mě zanechal kytarista, který, ač vzhledem uťáplý úředníček, předváděl s kytarou psí kusy a střídal grimasu za grimasou. Vážně dobré. Co mi ale přišlo poněkud nesympatické, to byla angličtina, kterou s publikem komunikoval frontman. Upřímně, od české kapely na českém festivalu angličtinu opravdu slyšet nechci.
Na následující Švédy Engel jsem byl relativně zvědavý, i když mě jejich aktuální novinka nijak neuchvátila. První dojem z živého vystoupení také nebyl kdovíjak oslnivý, a to především vinou zpěváka, respektive jeho vysoko položeného vokálu, na který jsem si musel nějakou dobu zvykat. Když jsem si ale zvykl, téhle show jsem nemohl vytknout opravdu nic, co by stálo za zmínku. Zvuk křišťálově čistý, muzikanti aktivní, živá reprodukce brilantní. Tou dobou již relativně početné publikum se bavilo na výbornou a já musel chtě nechtě uznat, že i když bych si od Engel cédéčko asi nekoupil, na živo nejen že neurazí, ale dovedou nabídnout opravdu dobrou podívanou.
Čas postoupil a na řadu přišli Britové Anaal Nathrakh, které chovám ve velké oblibě a na které jsem byl náramně zvědavý i přes zatvrzelé přesvědčení, že geniální pražský koncert z podzimu 2010 nemohou překonat, ani kdyby se přetrhli. A nepřekonali. Těžko ale soudit, nakolik to mohlo být jejich vinou, neboť je zastihla souhra několika nešťastných okolností. Tak předně - vokální terorista Dave Hunt se na pódium doslova dobelhal o berlích, a dělalo to na mě dojem, jako by si nohu poranil jen nedlouho před vystoupením. Asi to opravdu nebylo nic příjemného, protože přes veškerou snahu neodvedl tak suverénní výkon, jaký u něj bývá zvykem, a především intonace u čistých vokálů místy výrazně pokulhávala. Ani zvuk se nepodařilo vyladit tak, jak by bylo potřeba, a z extrémně brutální a s genialitou koketující hudby, kterou z desek tak obdivuji, zbyla především ta brutalita, přičemž genialita po sobě zanechala jen lehký odér. Škoda, Anaal Nathrakh to umí prodat několikanásobně lépe, než jak předvedli v první festivalový den...Pár minut po desáté večerní se pustili do díla legendární Root, na které jsem se přinutil jít snad jen proto, abych si mohl pomyslně odškrtnou další položku v must-see seznamu českého metalového fanouška. O to větší však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že se velmi dobře bavím! Celý koncert pěkně gradoval a když se přehoupl do své druhé půle, šlo již hovořit o opravdu skvělém vystoupení. Vrcholem se pak stal samotný závěr, kdy se pevností rozezněly famózní vály "The Mystical Words of the Wise" a samozřejmě "Píseň pro Satana", které už tak zdařilý koncert povýšily na jasný vrchol večera. Ono na těch Root asi vážně něco bude...
Poslední místo na středečním programu zaujali francouzští snílci Alcest, kteří kvůli blíže nespecifikovaným obtížím na festival málem nedorazili a i tak si museli prohodit hrací časy s Root. Už na místě jsem však usoudil, že je to tak nakonec lepší, protože jestli mám ukázat na jedinou kapelu, která by měla uzavírat denní program, budou to právě Alcest se svojí éterickou a zasněnou hudbou. V mém případě se uspávací faktor tentokrát minul účinkem, protože mi začala být taková zima, že jsem na nějaké snění neměl vůbec myšlenky, ale na druhou stranu jsem si tak uchoval dostatečně ostré smysly na to, abych si z vystoupení odnesl alespoň nějaká fakta. A nejsou to úplně slavná fakta. Ani Alcest se totiž nevyhnul zmar v podobě mizerného zvuku a Zerova kytara a doprovodný vokál jakoby nebyly. Radost mi naopak udělalo zařazení obou nejlepších skladeb z aktuální desky (tedy "Autre Temps" a "Là Où Naissent les Couleurs Nouvelles") na setlist, i když první jmenovaná dost významně utrpěla bídným zvukem. Když si ale odmyslím problémy s zvukem, Alcest předvedli obstojné vystoupení. Ne že by to nemohlo být mnohem lepší, ale já jsem do stanu odcházel vesměs spokojen...Čtvrtek:
Čtvrteční dopoledne jsem si (zjevně díky přetrvávajícím následkům mocné úterní pitky) kapánek přispal, vědomě si tak nechal ujít technické deathcoristy Noostrak a bohužel také většinu setu poslední dobou velmi aktivních blackařů Trollech pod vedením hyperaktivního Lorda Morbivoda. Z pouhých dvou skladeb si koncert hodnotit netroufám, ale za zmínku stojí určitě skutečnost, že minimálně v samém závěru setu Trollech se pod pódiem sešlo na poměry českých kapel nebývalé množství lidí a hitovka "Ve stínu starých dubů" se dočkala opravdu solidní odezvy.
Vzápětí nastoupivšímu hladu pak nepadl za oběť jenom poctivý řízek, ale také vystoupení Brutally Deceased, Totem a Toxic Holocaust, a mojí prakticky první čtvrteční kapelou se stala ruská pagan metalová hvězda Аркона [Arkona]. Byl jsem opravdu náramně zvědavý, jestli se téhle kapele podaří napravit nevýrazný dojem, jaký jsem si odnesl z jejich loňského vystoupení na Masters of Rock, a k mé radosti se to milým Moskvanům podařilo beze zbytku. Masha opět předvedla, že jí pódiová pasivita nic neříká, i v poledním pařáku působila mimořádně energickým a živým dojmem a jeden by si ji nejradši odvezl domů, jak sympaticky na pódiu vypadala. Zbytek kapely se sice tolik nevyřádil, ale ono to ani nebylo potřeba, když měl každý oči jen pro divokou plavovlásku s mikrofonem. Co se skladby setlistu týče, početného zastoupení se dočkala aktuální řadovka "Слово" ["Slovo"], ze které vedle pro účely wall of death death stvořené hopsačky "Стенка на Стенку" ["Stenka na Stenku"] zazněly skvosty "Аркаим" ["Arkaim"] (který jsem bohužel nestihnul celý) a "Заклятье" ["Zakliatie"] (který jsem opravdu nečekal), a bylo to proti starším setlistům velmi příjemné zpestření. Аркона odehrála skvělé vystoupení, při kterém jsem se náramně bavil, a já mohu zase vesele tvrdit, že tahle kapela naživo opravdu válí.
Před vystoupením General Surgery a Crowbar jsem dal přednost průzkumu rozlehlého metal marketu, něco utratil u oficiálního stánku s merchandisem a o něco později jsem se znaven těmito namáhavými úkony usídlil na přírodní tribuně, odkud jsem sledoval, co na pódiu vyvádí The Black Dahlia Murder a po nich také znovuzrození Corrosion of Conformity. První jmenovaní na mě zanechali vesměs slušný dojem, neboť svižný metalcore/melo-death v jejich podání měl šťávu a zněl velmi slušně, místy dokonce výborně. Kapela samotná napumpovala do vystoupení koňskou dávku energie a bylo to znát. Určitě příjemné překvapení. Podobně však rozhodně nemohu hovořit o Corrosion of Conformity. Ne že by to bylo špatné, z objektivního hlediska určitě ne. Problém je tentokrát na mé straně a spočívá v mém mizivém vztahu ke stoner metalu, k jehož čelním představitelům patří právě Corrosion of Conformity. Na tribuně jsem se vydržel nudit asi polovinu setu a pak jsem raději zmizel do bezpečné vzdálenosti...Zpátky jsem se stihl vrátit akorát v okamžiku, kdy na Jägermaister Stage vstoupili finští doomaři Swallow the Sun, které jsem si nechtěl nechat ujít už jen proto, abych zjistil, co od nich mohu čekat na podzimní Into Darkness Tour. A Swallow the Sun zabodovali. Zpěvák Mikko Kotamäki toho sice moc nenamluvil, ale o to lépe zpíval, klávesák s neskutečně depresivním výrazem ve tváři prožíval své hraní velmi emotivně a když se to dalo dohromady s podmanivou hudbou požívající výborného zvuku, nemohlo z toho vzniknout nic menšího než opravdu dobrý koncert.
Další výprava mimo areál mě připravila o německé Heaven Shall Burn, čehož jsem ani moc nelitoval (prý měli dost otřesný zvuk), a čtvrteční program pro mě pokračoval až vystoupením brazilských UG death metalistů Krisiun, kteří si mě podmanili skvostnou novinkou "The Great Execution". Jejich vystoupení na Brutal Assaultu, kde nahradili odpadnuvší Deicide, se však zpočátku potýkalo s několika nepříjemnostmi. Nějakému géniovi totiž trvalo snad půl skladby, několik nevybíravých poznámek od frontmana Alexe a dokonce pozastavení koncertu, než vypnul intro, které neustále hrálo na pozadí. Těžko říct, jestli to byla práce stejného nešťastníka, ale ani zvuk se ze začátku moc nevydařil, a přes šílenou kopákovou palbu nebylo slyšet skoro nic. Každopádně s první skladbou z novinky všechny nešvary pominuly a od té chvíle to byl až do samého konce naprosto luxusní, upřímný a od srdce zahraný death metalový nářez, který pohladil na duši, jakkoli se to zdá být protichůdné vyjádření. Do té doby určitě nejlepší vystoupení dne!
Industriální legenda Ministry, která v posledních letech ukončovala a zase obnovovala činnost jak na běžícím páse, na mě zanechala takový nijaký dojem. Ne že by to bylo špatné, ale žádný zázrak se také nedostavil, a díky kolísavé kvalitně nazvučení mi většina skladeb docela splývala. Jak navíc trefně poznamenal jeden známý, bylo to moc dlouhé. Dle mého si tento koncert mohl naplno užít jen hardcore fanoušek kapely, já jsem se docela nudil a kdybych tohle vystoupení promeškal, nic by se nestalo.Jak mě ale Ministry nijak nevzrušovali, od Dimmu Borgir jsem čekal přinejmenším dobrou show, když už opravdový black metal pěkně dlouho nehrají. A bohužel i z vystoupení tohoto tahouna norské ekonomiky jsem odcházel dost rozpačitý. Jakkoli jsem z jejich muziky slyšel kvalitu, tolik potřebné atmosféry se prostě nedostávalo. Vystupování kapely, Shaghratha pak především, mi přišlo dost nucené a chyběl tomu ten pravý zápal. Alespoň že kytarista Galder bavil diváky svými klasickými škleby, které jediné trochu dodávaly koncertu šťávu. Vrcholem všeho byla alespoň z mého místa velmi střízlivá odezva publika, kterou si Shagrath musel vyloženě vynucovat, a tak jsem si z koncertu Dimmu Borgir odnesl namísto výborného zážitku spíše nenaplněná očekávání.
Náladu mi ale spravila první návštěva premiérové klubové stage, kterou po strop naplnilo americké black metalové duo Inquisition. I když jsem přes hlavy přítomných diváků neviděl skoro nic a cloumalo se mnou nutkání zkolabovat z vedra, byl to kult jak se patří. Žádné serepetičky okolo, akorát čistý black toho nejortodoxnějšího formátu. Výborná muzika doprovázena nepochopitelným a naprosto dokonalým žabím vokálem zafungovala naživo perfektně, Inquisition ukázali, jak vypadá pořádný black metalový koncert, a já mám zase co naposlouchávat...
Čas pokročil, denní program se přiblížil ke konci a řada přišla na věhlasné egyptology Nile, kteří na soupisce zaujali předposlední místo. Hodně jsem se bál, že technická práce kytar, na které muzika Nile stojí, zanikne díky nějaké zvukové nedokonalosti, ale to se nestalo, a Nile měli od samého počátku tak skvělý zvuk, jak jen si mohli přát, takže to, ničím neomezovaní, do lidí nasypali pod tlakem. Co song, to bomba, lidé skvělí a všechno šlapalo tak, jak mělo. To se však zlomilo v okamžiku, kdy šílenec George Kollias zničil svoji šlapku a následná oprava se protáhla na opravdu dlouhou dobu. I přes veškerou snahu (George odehrál jednu skladbu pouze s jednou šlapkou!) tak set Nile doznal znatelného zkrácení a vystoupení, které bylo až do toho nešťastného incidentu jasně nejlepším, které čtvrtek nabídl, poněkud utrpělo na kráse. Je to ohromná škoda, protože když vše fungovalo, byla to vážně paráda. Kéž by si George do příště vzal k srdci okřídlené heslo "Don't break your fucking drums, George"...Nile dohráli bez dalšího ničení hudebních nástrojů a jen co dozněly poslední tóny jejich vystoupení, moje pozornost se upnula k druhému pódiu, kde se mi měl v následující hodině splnit jeden sen. Zahrát se tam totiž nechystal nikdo jiný než znovuzrození norští průkopníci avantgardního post blacku, fenomenální Arcturus. Řeknu upřímně, že jakkoli k téhle kapele nekriticky vzhlížím a jakkoli jsem se na koncert těšil, nemálo jsem se obával, jak se ICS Vortex popasuje s vokálními party, které nazpíval jeho předchůdce, úžasný Garm. A asi to byly tyhle obavy, které mi zakalily mysl, protože ze začátku jsem trochu nevěděl, jak mám koncert pojmout. Jak ale čas plynul, začalo mi docházet, že je to naprosto úžasné. Největší zásluhu na tom přitom měl samotný Vortex, který nejen že zpíval absolutně božsky (a když říkám božsky, myslím božsky - to byla naprostá extáze - snad jen s výjimkou několika detailů v "Ad Absurdum"), ale ukázal se i jako skvostný frontman. Něco podobného jsem v životě neviděl. Zcela se obešel bez klasických berliček, kterými si většina frontmanů pomáhá při komunikaci s publikem, a byl naprosto svůj. Bylo to netradiční, zvláštním způsobem pošahané a přitom nesmírně sympatické. No řekněte, kdo by od něj čekal roztodivné tanečky? Fantastický sluchový i zrakový dojem jen okořenily svérázné a inteligentně humorné průpovídky ("This song is long... even the title is so long that I can't remember its name! It's called 'Shipwrecked something...'") a korunu všemu nasadilo rozezpívávání lidí na melodii titulní skladby z Popelky... Na setlist se dostaly skladby ze všech alb, která Arcturus kdy vydali, a ani jedna živým provedením neztratila ze své jedinečnosti. Zkrátka a jednoduše, Arcturus si ukradli samý závěr čtvrtečního programu pro sebe a vzali s ním i kousek mé duše. Přesně, jak jsem čekal a doufal...
Fotky byly vypůjčeny ze serverů Musicfoto.net (Anaal Nathrakh, Alcest, Nile) a Photomusic.cz (The Black Dahlia Murder, Ministry, Arcturus).
Trošku mi chybí 2 další dny...co pátek a sobota
?