Když tak o tom přemýšlím, vlastně nevidím důvod, proč to otevřeně nepřiznat hned na začátek, aby v tom bylo jasno - recenzi na In This Moment jsem si vzal s tím vědomím, že to bude špatné a že jejich novou nahrávku "Blood" nepochválím. Důvody, které mne k tomu vedly, jsou v rámci naší recenze samozřejmě naprosto bezpředmětné, pročež se jimi zabývat nebudu, neboť nám zcela postačí fakt, že minimálně v tomto ohledu kapela očekávání naplnila naprosto dokonale. Co se ale dá čekat od skupiny, o níž se i samotní žánroví fanoušci s oblibou vyjadřují jako o póvlu, což?Pokud bych měl pro ty z vás, kteří nemají představu o tom, jaký druh hudby In This Moment produkují, popsat, co od téhle kapely očekávat, byl by to úkol veskrze lehoučký - metalcore. To je vše. Představte si ten nejobyčejnější, nejohranější a nejprůměrnější metalcore, jaký si představit dokážete, a dostanete In This Moment. Takových podobných kapel dnes po světě běhají stovky - riffy, rytmika, zpěv a většinou i image jako přes kopírák. Snad jediné, čím In This Moment vybočují, je postava zpěvačky Marii Bink, protože ženská za mikrofonem v tomto stylu úplně běžným úkazem není. Kdo by se ovšem těšil na to, že když už se to skoro nedá poslouchat, bude se na to alespoň příjemně koukat, toho asi budu muset zklamat, neboť Maria zas tolik krásy nepobrala a vypadá jak nepříliš sympatická plastiková barbína… což se ale snaží dohnat aspoň tím, že téměř na žádné fotce nezapomene strčit přímo před objektiv svůj výstřih. Inu, na něco ty fanoušky nalákat prostě musíte…
V této chvíli už je vlastně napsáno vše podstatné a jediné co zbývá, je spláchnout celé In This Moment i jejich nejnovější majstrštyk hluboko do toaletní mísy… kdyby tu ovšem nebyl jeden malinký háček. Kapela se totiž rozhodla, že se na "Blood", která je celkově její čtvrtou nahrávkou, pokusí vymanit se ze žánrových mantinelů metalcoru a trochu experimentovat. Dokážu si představit, že nejednomu člověku při této představě, že někdo začne experimentovat se žánrem jako metalcore, naskočí osypky, ale já říkám - s chutí do toho, jen houšť! Snahu posunout někam jinam (nejlépe do nějakých nápaditějších vod) styl, který začal nudit pomalu už po roce své existence, jenom vítám, podobných skupin je minimum a ty, s nimiž jsem měl tu čest, vůbec nebyly špatné… nicméně v případě In This Moment to zas až tak žhavé není. Z "Blood" samozřejmě je cítit, že se skupina snažila ze sebe setřást tu metalcorovou deku (což je ostatně jeden z největších kladů alba), nebála se přidat zejména na různých elektronických pazvucích, které bublají pod samotnou metalovou složkou, ale… výsledná podoba "Blood" jaksi ukazuje, že tudy bohužel cesta pro In This Moment nevede. Formace se pohnula stylově, nikoliv však kvalitativně, tudíž i nadále zůstává skupinou přinejlepším průměrnou. Experimentování samozřejmě vítám, opravdu ano, ale musí být provedeno tak, aby to ve finále za něco stálo. A to se In This Moment nepovedlo.
Paradoxem však zůstává, že začátek alba se relativně povedl, a kdyby se i zbytek nahrávky nesl v podobném duchu (co do kvality), bylo by to hned o něčem jiném a já bych tu mohl vyskládat minimálně celých sedm bodů. Úvodní "Rise with Me", jež má asi plnit funkci intra, je sice úplný blábol, který stojí akorát tak za přeskočení, ale následující tři songy nejsou vůbec zlé. Titulní klipovka "Blood" je úplně v pohodě; neříkám, že je to nějaký ultimátní opus, nic extra inteligentního to také není, kytarové sólo je tam s prominutím mimo, ale pořád se té písničce nedá upřít, že po většinu svého času funguje a minimálně její refrén vám utkví v mozkovně hned na první dobrou. Další "Adrenalize" bych bez váhání označil jako nejlepší položku tracklistu. Kromě nemastných-neslaných prvních třiceti vteřin a ještě jedné další půlminutky ve třech čtvrtinách (ale není to nic, co by se nedalo vydržet) skladba výborně šlape jak ve slokách, tak v refrénu, především Maria Bink svým hlasem "Adrenalize" koření opravdu skvěle. "Whore" už je o malinko horší, ale pořád ještě solidní, chvílemi zní jako nu-metal s klávesami, ale především opět refrén má něco do sebe a už jen díky němu je tenhle vál jedním z nejlepších na "Blood".
A tím album vlastně končí. In This Moment v těchto třech písničkách v podstatě vystříleli svůj kompletní arzenál a zbylé minuty už jen ubíhají bez jakéhokoliv zábavnějšího momentu. Začíná to již s rádoby odpichovou "You're Gonna' Listen", která je nezáživná a nenabízí nic, co jste už tisíckrát neslyšeli, pokračuje absolutními hovadinami jako "It Is Written" nebo "Aries", jejichž smysl jsem věru nepochopil... snad jen aby seznam songů vypadal delší… Zbylé písně jsou buď naprosto nezáživné a jen plní úlohu sice neurážející, ale pořád nepříliš zábavné vaty, nebo vyloženě otravují - a výhra tedy není ani jedno. Snad jen agresivnější "Commanche" nabízí něco trochu poslouchatelnějšího, ale to je stálo dost málo. Pokud by "Blood" vyšlo v podobě třískladbového EP, na němž by se nacházely "Blood", "Adrenalize" a "Whore", prohlásil bych, že jsem se v In This Moment zmýlil, že v nich nějaký potenciál opravdu je a že jsem zvědavý, s čím přijdou na případném dalším albu, jenže "Blood" vyšlo tak, jak vyšlo, a ve světle toho, že minimálně deset songů ze čtrnácti je obrovská nuda bez nápadu, nemám jinou možnost, než to celé do oné výše zmiňované toaletní mísy opravdu poslat a následně spláchnout. Třeba na konci potrubní pošty bude čekat někdo, komu se to bude líbit, ale podle mě stojí většina desky za to, co se do záchodu splachuje normálně…
Tracklist:
01. Rise with Me - 02:07
02. Blood - 03:27
03. Adrenalize - 04:15
04. Whore - 04:05
05. You're Gonna' Listen - 03:43
06. It Is Written - 00:30
07. Burn - 04:44
08. Scarlet - 03:50
09. Aries - 00:41
10. From the Ashes - 04:26
11. Beast Within - 03:49
12. Comanche - 03:17
13. The Blood Legion - 04:29
14. 11:11 - 04:51
Hodnocení: 4,5/10
Zbytek redakce hodnotí:
Já jsem sice k "Blood" nepřistupoval s takovým despektem jako kolega, ale nic to nemění na tom, že výsledný dojem, který ve mně In This Moment se svou novinkou zanechali, je totožný. Je to škoda, protože ač nejsou In This Moment žádní novátoři a prostě si hrají ten svůj těžce nepůvodní metalcore, tak mě tento jejich výraz, zejména na minulém "A Star-Crossed Wasteland", bavil. Já vím, že vypadám jak debil, ale fakt jsem si to album užíval a i po nějaké době jsem se k němu dokonce i vracel. Takový pohodový metalcore s nu-metalovými vlivy na pomezí Mudvayne či Otep slušně odsýpal a neměl jsem s tím výraznější problém. Je fakt, že se na "Blood" snažila kapela trošku posunout, hlavně té elektroniky přibylo, ale pořád se nejedná o nic závratného a spíše než k celkové plastice bych to přirovnal jen k drobným korekturám v oblasti očí, asi tak. Takže i když je všechno na první poslech při starém, nějak to nefunguje. I přes povedený úvod najednou začne kvalita skladeb těžce upadat a ke konci už člověk přemýšlí, kdy bude konečně konec. Baví mě titulní "Blood", baví mě "Adrenalize", kde musím souhlasit s Monsterfuckem s jejím pasováním na nejlepší položku alba, a úplně špatná mi nepřišla ani "You're Gonna' Listen", toť vše. Zbytek nestojí ani za zlámanou grešli. Jestli si In This Moment v roce 2012 zaslouží trochu té pozornosti? Neřekl bych, ačkoli jsem slyšel už daleko horší alba, zařadí se "Blood" mezi ty, kterým se v budoucnu budu vyhýbat hodně širokým obloukem, a všem, na kterých mi alespoň trochu záleží, doporučím totéž.
Kaša - 4/10
Průměrné hodnocení v redakci: 4,25/10
Němci Atrocity oznámili, že již delší dobu pracují na sérii hned tří alb, které budou souhrnně známy pod názvem "Okkult". Po retrospektivním DVD "Die Gottlosen Jahre" prý půjde o cosi jako začátek nové éry.
4. Moravský industriální festival
Švédští melo-death metalisté Soilwork prozradili, že nástupce jejich posledního počinu "The Panic Broadcast" z roku 2010, kterého právě nahrávají s producentem Jensem Bogrenem (Amon Amarth, Opeth, Katatonia, Paradise Lost), se bude jmenovat "The Living Infinite" a že půjde hned o dvojalbum.
Slovinští Bay area thrash metaloví maniaci Panikk právě dokončili nahrávání svého nadcházejícího alba, jehož vydání je plánováno na začátek roku 2013 u Metal Tank Records pod názvem "Unbearable Conditions".
Letošní rok měl být - alespoň na thrashové scéně - rokem druhého návratového alba Testament. Ti si dali opět načas a novinka tak vychází dlouhé čtyři roky od posledního studiového zářezu "The Formation of Damnation". I když jej považuji za celkem dobrou desku, boom, který kolem ní nastal, jsem zas tak moc nechápal a spíše jsem jej přisuzoval velkému hladu fanoušků, kteří na tehdejší album museli čekat nekonečných devět let. Tím nechci desku nějak zpětně kritizovat, jen si myslím, že Testament tehdy nevyužili situace, která se jim naskytla, a "The Formation of Damnation" bylo klasickým, či spíše na klasické postupy sázejícím, ale pouze nadprůměrným albem. V mých očích tehdy Testament se svým zpátečnickým přístupem propadli. Velké naděje jsem vkládal do návratu kytaristy Alexe Skolnicka, jehož hra mi na albech z devadesátých let chybí nejvíc, ale ani ten nepředvedl nic výjimečného. Po čtyřech letech se tak Testament přihlásili k vykonání reparátu vydáním (jak jinak) velmi očekávané novinky "Dark Roots of Earth" a kdybych je měl známkovat jako ve škole, tak tentokrát jim ten proklatý zápis do indexu udělím.
Přestože Holanďané Epica vydali svou aktuální desku 
Švédové Zonaria patří k té ohromné mase takřka bezejmenných kapel, které sice nejsou žádnými nováčky, ale nikdy se jim nepodařilo pořádně prorazit. Takové kapely v drtivé většině případů tvoří nikterak pozoruhodnou, ale na druhou stranu ani vyloženě odsouzeníhodnou muziku, takže posluchač, který má už trochu přehled, takovou hudbu jednou poslechne a záhy zapomene, že tak vůbec učinil. Vymanit se z téhle šedé zóny však jde jen jediným způsobem - kapela by musela nahrát album, které ji nějakým jasným způsobem definuje, vyslouží si dobré kritiky, a tím se oddělit od ostatních. A právě Zonaria se ocitli v bodě, kdy mají pro zisk ostruh ideální podmínky - zkušenosti a instrumentální zručnost jim nechybí, objeli Evropu po boku velkých jmen a nyní vydávají třetí řadovou desku, u které se většinou láme chleba. Ta deska nese název "Arrival of the Red Sun" a asi nejdůležitější otázka, kterou by měla recenze zodpovědět, je, zdali díky ní Zonaria vybředne z bahna neurčitosti, v jakém se doteď plácala...
Jenže ať se mi to líbí nebo ne, ono to sice rozhodně není dobré, ale vyloženě špatné také ne, takže lynč zde opravdu není na místě. Koneckonců, těch pár momentů, které mě na začátku zaujaly, nakonec vydrželo, a když na ně dojde, opravdu se mi to líbí, i když je to trochu guilty pleasure. Takový refrén "Liberation Zero" se dle mého vážně vydařil, a několik dalších obdobně povedených míst album také nabízí. Bohužel, desku však nejde vystavět na několika pěkných refrénech a zbytku, který se dá poslouchat jen jako kulisa k listování 9GAGem...
Norští black metalisté Nidingr podepsali novou vydavatelskou smlouvu s firmou Indie Recordings. Žádné oficiální potvrzení toho, že by se chystala případná třetí deska, prozatím nepadlo, nicméně na další informace se prý mají fanoušci těšit na podzim. I přesto se ovšem kapela na spolupráci těší, jak řekla ve svém prohlášení:
Američtí Nachtmystium mají něco, co už dnes příliš běžné není, až by se dalo říct, že už se to vlastně ani moc nenosí - jsou sví a jasně rozpoznatelní. Nenazýval bych je přímo originální, ani bych netvrdil, že jsou naprosto a zcela unikátní a nevídaní, přece jenom v jejich tvorbě vždy byly cítit vlivy jiných, starších uskupení, přesto je myslím dost nezpochybnitelné, že jsou svým způsobem velice pozoruhodní a nezvyklí. Když posloucháte jejich muziku, tak slyšíte kapelu, jež je do jisté míry opravdu nezaměnitelná, byť ne přímo originální, přesto však značně inteligentní - jakkoliv tento přívlastek třeba někomu může znít u drogami pohaněného black metalu divně - a zcela jistě i něco vyjadřující, na hony vzdálenou čemukoliv povrchnímu a konzumnímu. Právě díky těmto atributům, díky nimž jsem si Nachtmystium já osobně vždy cenil, dokázala skupina oslovit i lidi mimo black metalovou scénu, navzdory nepopiratelné extrémnosti a špinavosti, jaká v jejich hudbě je a vždy byla.
Je to právě uhrančivá atmosféra, která celým "Silencing Machine" prostupuje a která tu desku posouvá do vyšších sfér. V podstatě po celou délku jsou zde čtyři určující prvky - špinavá kytarová hradba, až nechutně (v tom pozitivním slova smyslu) dunivá baskytara, Juddův bestiální řev a totálně vyhulené efekty a klávesy Sanforda Parkera, jenž se už k Nachtmystium zjevně připojil nastálo. Bylo by ovšem velice povrchní, kdybychom nedodali, že "Silencing Machine" toho ve svém vyznění nabízí mnohem víc - zde je to třeba vskutku surový nářez, tady ale naopak rockovější háv, támhle zase až punkový náboj... vždy však v rámci toho, co od Nachtmystium čekáte.
Ortodox Loud Destruction 5
MASACHIST zveřejňují skladbu a detaily o chystaném albu
DEPOPULATE - polská death metalová mašina vydává debutové EP "Till Man Exists No More"
Tuším, že jsem to tu už nejednou prohlásil, snad v nějakém eintopfu či v reportu na letošní ročník Ragnarök Festivalu, kde kapela hrála, ale klidně to zopakuji znovu a ještě vícekrát - A Forest of Stars ve vší vážnosti a naprosto upřímně považuji za jednu z nejvýjimečnějších hudebních formací, s nimiž jsem kdy přišel do styku. Dávno jsem v nich přestal vidět jen oblíbenou kapelu, již je to několik let, co přerostli do uskupení, jehož hudební produkci bych se nebál označit za srdcovou záležitost, zařadili se po bok mých nejoblíbenějších skupin vůbec, do nepříliš početné společnosti kapel, od nichž jsem ochoten si koupit naprosto vše a za jakoukoliv cenu, které poslouchám takřka denně a které považuji za naprosto unikátní. A můžete si být opravdu jistí, že já jsem - co se muziky týče - velice náročný parchant a skupin, o nichž bych byl ochoten něco podobného prohlásit, je naprostý zlomek; prsty jedné ruky by mi na jejich spočítání bez sebemenších problémů stačily. Nicméně právě toto nevšední britské uskupení šesti gentlemanů a jedné dámy z konce 19. století bych do toho ranku bez jakéhokoliv zaváhání zařadil. Není tedy divu, že třetí deska A Forest of Stars, "A Shadowplay for Yesterdays", pro mne byla nejspíše tím nejočekávanějším počinem tohoto roku.
"The Corpse of Rebirth" a "Opportunistic Thieves of Spring", přestože to v jádru byly velice rozdílné desky, měly jednu společnou věc - šlo o veskrze minimalistické záležitosti, přesto se však jednalo o alba naprosto elektrizující a hypnotická. A Forest of Stars na nich dokázali udělat - jak se říká - hodně muziky za málo peněz, z minima dokázali vytřískat naprosté maximum, zvládli vytvořit díla doslova geniální, kde každá jedna vteřina byla malou hudební extází, to vše ale jen v podstatě pomocí několika málo tónů. "A Shadowplay for Yesterdays" se v tomto minimalistickém přístupu diametrálně liší - vůbec tam totiž není. To je jedna z věcí, kterých si na A Forest of Stars velice cením - debut byl naprosto fantastický a kdyby dále točili jen jeho kopírky, všichni by jim tu historicko-filozofickou auru žrali, ale oni nahráli surovější a masivnější monument "Opportunistic Thieves of Spring". Za čtyři roky existence si získali nemalé množství vpravdě fanatických příznivců, mezi něž se hrdě hlásím, kteří by jim až do skonání kupovali vše, i kdyby to byly jen obšlehy "The Corpse of Rebirth" a "Opportunistic Thieves of Spring", přesto si Britové dovolili na "A Shadowplay for Yesterdays" zvolit zcela jiný přístup. Nutno dodat, že vše, díky čemu jsem si je natolik oblíbil, nadále cítím i zde, jen je to provedené jinak. A vsadím se, že až v roce 1894/2014 další počin, opět bude jiný... a skvělý...
Vůbec poprvé se A Forest of Stars pustili do kratších meziher, mezi něž logicky patří i intro "Directionless Resurrectionist", jež desku startuje v nepříliš pompézním duchu, postupně ovšem začíná gradovat, čemuž napomáhá i deklamující zpěvák Curse, jehož vokál jsme doposud znali spíše v podobě démonického ryčení na pokraji agónie. Této podoby se ovšem samozřejmě nevzdal, což dokazuje hned následující "Prey Tell of the Church Fate". Pokud jsem výše tvrdil, že "A Shadowplay for Yesterdays" je oproti předcházejícím počinům melodičtější, možná to mohlo vyznít, že se z hudby A Forest of Stars ztratila jakási bestiálnost, která zde dozajista byla a která byla znát zejména na "Opportunistic Thieves of Spring", tím spíše ale "Prey Tell of the Church Fate" překvapí, když se rozjíždí v potemnělé pomalé náladě, aby se následně zvrhla v pasáž velice zběsilou. Agresivní bicí Mr. Johna Bishopa mi v ní evokují pravěký black metal z počátku 90. let, kdy právě neustávající mrazivá bicí palba dávala té hudbě neskutečně obskurní rozměr. To vše je navíc umocněno chorým štěkotem pana Curse, avšak pozadí již nyní slyšíte proklamované melodie, když v tom najednou - zlom a poklidné vybrnkávání, střídání nálad, dlouhá instrumentální pasáž vrcholící kytarovým sólem, na jehož pozadí se opět rozjíždí agresivnější tvář A Forest of Stars, postupně se obě polohy postupně prolínají, tu a tam promlouvají nápadité příspěvky klávesisty a multiinstrumentalisty The Gentlemana a housle Katheryne. Co mne však již zde překvapilo nejvíce, byl prostor, jaký dostal Mr. Titus Lungbutter, jehož baskytara nikdy nebyla natolik výrazná a zvonivá. Nejen v "Prey Tell of the Church Fate", ale i v následujících písních jeho nástroj opravdu duní. Další opravdu speciální pochvalu si zaslouží opět Curse, jehož vokály jsou snad ještě animálnější a výraznější než kdy dříve, navíc se pouští i do nových poloh, jež jsou zcela dech beroucí. Například z pasáže v "Gatherer of the Pure", jež začíná slovy "Cosmic keys broken in twisting locks of lost infinities", doslova mrazí v zádech, kolik emocí do ní Curse dokázal vložit. Právě takovéto momenty jsou jedněmi z těch, u nichž si říkám, proč právě hudba je tím, co považuji za nejvyšší formu umění. A zrovna A Forest of Stars mají takovýchto momentů na rozdávání, je až s podivem, s jakou lehkostí a samozřejmostí je dokážou tvořit.
