na Blog.cz

Moje osobní dojmy, průjmy a jiné zážitky z MoRu:
První kapelou, o které by se dalo něco zajímavého napsat, je Kamelot. Z jejich vystoupení jsem byl mile překvapen. Zdálo se mi, že v kapele se opět ustálila pohoda, a tak jsem vnímal koncert mnohem lépe než jejich bratislavské klubové vystoupení. Jediné, co bych mohl vytknout je hostování zpěvačky ze společenstva prznění metalu Amaranthe. Nevím jestli ji nefungoval monitor, ale její zpěv byl místy úplně mimo.
Thin Lizzy mě nudil, a proto jsem odešel masírovat svoje játra do pivního stanu.
V kotli jsem se zjevil, až moje uši zavětřily, že se blíží vystoupení Within  Temptation, kteří předvedli skvělou show. Celé vystoupení bylo prostoupeno jemností a elegancí. Sharon hopsala po podiu a lidi dělali neskutečnou atmosféru.
První kapela pátečního programu, kterou jsem poctil svoji návštěvou, byla Sirenia. Její koncert sice přímo neurážel, ale na druhou stranu zase nevyvolával nějaké pocity euforie. Kapela hrála, jakoby měli stan kousek ode mě, hned vedle těch opilých poláku, co dělali celou noc bordel, a já se nevyspal. Při únikovém mánevru s krycím názvem hospoda, kterým jsem se snažil vyhnout zkánosnému vlivu kapely Freedomcall, jsem bohužel přišel i o Exodus a Unisonic, takže jsem se nachomýtl až na začátek Edguy. Tobias opět ukazoval, že pro jeho ego je i areál Jelínkovi likérky příliš malý. Po tom, co zesměšnil celou svoji kapelu a znepřátelil všechny belgické fandy, přišel na řadu můj osobní headliner dne Pain. Poprvé během letošního ročníku jsem důkladně protáhl vlasy, krční svaly a dokonce jsem si šel zahopsat do poga, který se utvořilo kousek za mnou.
V sobotu ráno mě probudil děsný hlas, který nejspíše patřil Lady Kate. Naštěstí se mi podařilo uprchnout do nejbližšího restauračního zařízení. Ani chuť vidět Arakainy s Luckou nebyla silnější než déšť, a tak jsem opustil hospodu značne posilněn až těsně před Korpiklaani. Lidem, kterým hrozí kontakt s touhle bandou, doporučuju se před koncertem pořádně opít. Pak jedině doceníte kvality této hudby. Stratovarius jsem takticky vynechal, abych se mohl vyprázdnit a potom zase naplnit, a tak jsem stihl až Nightwish. Co se týče zpěvu mi je Anette silně nesympatická. Tarjiny písničky byly podány odporně. Jiné frázovaní a prapodivné konce veršů, kde bylo vidět, že starší písně prostě neudýchá, bych ještě odpustil. Ale kolikrát se v písni objevil pokus ji vyšperkovat nějakým ocáskem. jak to mají v oblibě účastníci Šamponstar a podobných a to už bylo opravdu na zvracení. Nejlépe vše bylo vidět, když zazpíval Marco, který je aspoň o tři třídy výše. Současná tvorba mě na živo absolutně neoslovila. Anette sice zpěv zvládla, ale celé to znělo jako laciný pseudomuzikál Michala Davida. Během první písně jsem dlouho přemýšlel, proč Anette stojí za mikrofonem jako socha. Vždyť Storytime je píseň s takovou energií, že ikdyž si ji ve sprše zpívám, tak skáču z jedný strany vany na druhou. Záhy jsem na svoji otázku dostal odpověď. Ona se hýbat neumí. Jakýkoliv pokus o pohyb tak vypadal jako tajemný tanec sibiřských lovců přivolávající déšť. Naštěstí mi potom spravili náladu Deathstars. I přes horší nazvučení mě velmi bavili.
Neděle pro mě byla nejsilnějším dnem, lidu ubylo, a tak jsem se vydal okupovat první lajnu už od Salamndry. Ta předvedla na konci setu zajímvé divadýlko, kdy výherci nějaké soutěže zpívali přímo na podiu sbory k poslednímu songu věnovanému festivalu. Škwor předvedli perfektní vystoupení, kterému není, co vytknout. Škoda, že na skyforger skoro všichni odešli, čímž lehce utrpěla atmosféra, ale i přes to se kapela snažila, jak kdyby měli narváno. Na dogu, bylo zase narváno. Izzy předvedl svůj nový stojan na mikrofon a rozhopsal celý areál. Hell byli asi mým největším objevem letošního ročníku. Znal jsem je jen z doslechu, ale to co předvedli mi málem vyrazilo dech. Energická hudba plná tajemna, neskutečný zpěvák, který vyhrál moji subjektivní soutěž "největší magor MoR" vužil snad veškerý prostor podia a před podiem. O zachování energie v publiku se postaral Paul Di'Anno svýma starýma maidnovskýma vypalovačkama. Po jeho koncertě do publika kromě pár trsátek padly i dvě blány a jeden činel. Následovala další moje srdcovka Tiamat. Přes opravdu zvláštní image, hrají neskutečnou hudbu. Zaznělo vše, co mám rád plus ochutnávka z toho, co nás čeká na novém albu. Vzpomínka na Gotthard je pro mě velmi bolestivá. Jejich zvukař musel vytočit knoflík volume na plno, takže jejich kytary kolikrát dosahovaly v prvních řadách prahu bolesti. Při Arch Enemy začalo to právé peklo. Každý chtěl být v první lajně a nebylo cesty zpět. Zoufalé fanynky Gotthard vytahovali sekuriťáci ven jako balónky při losování sportky. Drtící zvuk mě dostal na kolena, až jsem byl ochotný ignorovat drobný nesouzvuk mezi kytarami, který jsem párkrát odhalil během sól. Na Sabatony jsem neměl nervy, navíc mi agresivní Poláci začali lisovat tělo skrz zábradlí, a tak jsem se proboxoval dozadu a věnoval se inventuře kostí.
Závěrečné hodnocení fesťáku:
Letošní program obsahoval spousty zajímavých kapel, jediné co mi chybělo, bylo trochu víc zlejšího metalu. Snad do příště ubude happy pop kinder metalu a přibude třeba i něco blackovějšího.

[2]: Byl jsem tam na akreditaci, takže je asi logický, že se toho člověk snaží vidět a ohodnotit co nejvíc, když je na festivalu "pracovně". Že se mi něco nelíbí, tak to prostě je, nikomu se nelíbí úplně všechno... A nepsat o tom jen proto, že mě to nevzalo, aby to třeba někoho neurazilo? To mi přijde trochu divný... vždyť by to i byla nuda, kdyby se všechno jenom chválilo