Fear Factory - The Industrialist

6. července 2012 v 17:34 | Kaša |  Recenze
S Fear Factory je to jako na houpačce. Lepší alba střídají slabší a vzhledem k tomu, že tenhle vzorec je na jejich tvorbu aplikovatelný od dob "Obsolete", tak bych papírově neměl od "The Industrialist" čekat kdovíjaké zázraky, ale já mám pro tuhle industriální mlátičku slabost, a proto jsem tak nějak doufal, že se nové album povede. Bohužel jsem hned po prvním poslechu musel přiznat, že osmý studiový zářez Fear Factory nijak nevybočuje z šedého průměru slabších desek, jako byly svého času "Transgression" či "Digimortal". Před vydáním novinky bandu opustili, či byli odejiti, Gene Hoglan a Byron Stroud, přičemž se jedná o obrovskou škodu, protože oba jmenovaní svým nástrojům vládnou víc než mistrně, a přestože odchod Strouda na první poslech není tak patrný jako ten Hoglanův, tak se rozpadla asi ta nejsilnější sestava, která se kdy ve Fear Factory sešla. Místo Strouda se na "The Industrialist" chopil baskytary kytarista Dino Cazares a bubeníka nahradil bicí automat, kterého programoval John Sankey - ten se nakonec stal novým bubeníkem.

Každý, kdo už někdy slyšel Fear Factory, si může udělat úplně jasnou představu, jak "The Industrialist" zní. Trošku škarohlídsky by se dalo říct, že všechna alba v jejich diskografii znějí v podstatě stejně s tím, že jediný rozdíl, který způsobí, že se ze špatné desky stane povedená je, zda mají jednotlivé songy takový tah na branku, aby na ploše nějakých padesáti minut nezačala deska nudit, což je u takhle úzce vyprofilovaného hudebního zaměření úkol nelehký. Na posledním "Mechanize" se sešly povedené skladby ověnčené skvělými sekanými riffy, vynikajícími bicími mistra Hoglana a dokonce Burton C. Bell byl v dobré formě, a to jak v ostřejších, tak melodičtějších pasážích. Na "The Industrialist" je všechno v tomto ohledu v naprostém pořádku. Strojově přesná rytmika a riffování s industriálním odérem a občas se do toho vloží svým nezaměnitelným melodickým zpěvem Burton. Bohužel se ve druhé polovině alba ukazuje, že desce docházet dech, skladby samy o sobě nejsou vyloženě špatné, ale díky určité kolovrátkovosti je dost obtížné je od sebe nějak oddělit a zabránit tak pachuti nezáživné hudební koláže, u jejichž poslechu jsem se nebavil a nedokázal udržet pozornost.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama