review
review
Připravujeme: recenze Volbeat - Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
Připravujeme: report Kiss: Praha - O2 Aréna, 14.6.2013

Červenec 2012

Manowar - The Lord of Steel

31. července 2012 v 19:02 | Monsterfuck |  Recenze
Manowar - The Lord of SteelManowar jsou bezesporu velmi vděčné téma po všech stránkách, a to jak pro jejich věrné příznivce, tak pro jejich věčné odpůrce, kteří na ně plivou, kudy chodí. Není se ovšem vůbec co divit, neboť Manowar si o to svou patetickou maskulinní prezentací přímo koledují. Mají tuny die-hard fanoušků, kteří samozvaným Králům metalu všechny ty pohádky o pravém heavy metalu věří až za hrob a uctívají je jako bohy, úplně stejné počty má však i armáda těch, kteří nemohou přijít Manowar na jméno, posmívají se jejich klišovité image, siláckým kecům a nesmírně homosexuální image. A to vše prosím není žádný výmysl, v případě Manowar to platí opravdu doslovně. Zapomeňte na vše, co jste kdy slyšeli o jakékoliv kapele a o tom, jak ji jedni milují, druzí nenávidí - u Manowar to není jen stokrát znásobené, Manowar na tohle mají přímo patent. Že by chlápaci s Joeym DeMaiem v čele kralovali metalu, to si věru nemyslím, avšak o tom, že kralují v míře fanatismu od příznivců a kadenci posměšků od odpůrců, jsem přesvědčen zcela jistě.

Nyní by se asi hodilo prohlásit, že Manowar jsou prostě kapela, kterou buď naprosto milujete, nebo naprosto nesnášíte, nicméně to udělat nemohu, neboť jsem sám sobě důkazem toho, že existují lidé i někde mezi tím. Ano, samozřejmě si z Manowar střílím velmi rád a velmi často, ostatně již bylo řečeno, že oni se k tomu přímo vybízejí, tudíž by byl hřích toho nevyužít; na druhou stranu ovšem ani v nejmenším nepopírám fakt, že tito američtí bojovníci s naolejovanými bradavkami (vidíte? vtip!) mají na kontě opravdu skvělé nahrávky, to je zcela bez diskuze. Vlastně úplně všechny desky, které vyšly v 80. letech, bezesporu patří do zlaté studnice heavy metalového žánru. Jasně, Manowar vypadali docela trapně už tehdy - a to je na poměry té doby opravdu úctyhodný výkon -, ale samotná ta muzika je prostě skvělá a ve vší vážnosti si dovolím tvrdit, že takové "Kings of Metal" patří mezi desítku nejzásadnějších heavy metalových alb všech dob. Ani v devadesátkách, kdy klasický metal chcípal na úbytě, nebyly placky Manowar špatné, ba naopak, dodnes tvrdím, že po hudební stránce je "Louder Than Hell" to nejlepší, co kdy Demaiova legie vydala. Právě díky téhle fošně patřili Manowar v druhé půli devadesátých let, kdy jsem pomalu začínal poslouchat heavy metal, mezi mé nejoblíbenější skupiny vůbec, vlastně bych tvrdil, že byli společně s nesmrtelnými klasiky Iron Maiden na první příčce. Tím chci říct, že mám k Manowar opravdu vztah a ačkoliv nevynechám příležitost si z nich utáhnout, jejich starou muziku mám stále velice rád.

Nicméně po roce 2000 už to s Manowar začalo jít poněkud sešupem dolů po šikmé ploše. Počet vydaných koncertních DVD se začíná zvyšovat astronomickou rychlostí a zároveň se na světelné roky začínají počítat i přestávky mezi tím, co je u hudební skupiny dle mého názoru nejdůležitější - mezi dlouhohrajícími deskami. A když už nějaká jednou za sto let vyšla, byla to sračka jak bič. "Warriors of the World" je s výjimkou famózního titulního válu "Warriors of the World United" naprostý blábol, který nestojí ani za to, aby si jej člověk nelegálně stáhnul. Něco podobného platí i o dalším "Gods of War", na němž se Manowar jali experimentovat s orchestrem, výsledek byl ovšem až na dvě skladby (svižná "Loki God of Fire" a opět titulní "Gods of War") diplomaticky řečeno velmi rozpačitý - do té míry, že i zmiňovaní ortodoxní uctívači kultu Manowar dost znejistěli, jestli to je jako doopravdy myšleno vážně - DeMaiova permanentně kamenná tvář však ukázala, že ano. Přesto i samotní Manowar pochopili, že na tomhle poli asi pšenka nepokvete, tudíž celý dříve s velkou slávou ohlášený koncept mnoha desek nechali potichounku vyšumět do ztracena hned po prvním dílu a vcelku logicky se rozhodli vrátit k tomu, co je proslavilo, co jim jde nejlépe a co po nich všichni chtějí - k tomu svému "true fucking heavy metal baby". A tím se naše pohádka o jedné kapele, která má i trenýrky z kůže, dostává do současnosti, kdy vychází nová kapitola toho nejmocnějšího, nejepičtějšího a nejpravějšího příběhu všech dob, deska "The Lord of Steel".

Z "The Lord of Steel" je oproti předcházejícím dvěma provarům zcela jasně cítit zlepšení, což je dozajista potěšující věc, nic to ovšem nemění na faktu, že nějaká extrémní výhra "The Lord of Steel" stále není. Bohužel. Sic souhlasím s jedním ze svých kolegů pod recenzí, jenž napsal, že je novinka prvním poslouchatelným albem od dob zmiňovaného "Louder Than Hell", stále nemohu říct, že by mi Manowar touhle muzikou svými vysokými koženými botami a ocelovými riffy nějak nakopali prdel, ačkoliv bych to ve skutečnosti prohlásil rád, neboť by to znamenalo, že Manowar konečně opět natočili opravdu výbornou nahrávku. Jenže to se prostě nestalo. Ano, "The Lord of Steel" obsahuje i některé slušné songy, ba i některé velice dobré songy, to nikdo nepopírá, souběžně ale obsahuje i stejně velkou dávku zbytečné vaty, tudíž je posluchačův finální dojem (není-li posluchač členem jednoho ze dvou výše zmiňovaných ortodoxních táborů, ať už leštičů DeMaiových bot, nebo těch, co na ty boty plivou) tam, kde je - na půl cesty.

Manowar

Jedna z věcí, které by se "The Lord of Steel" daly vytknout hned z fleku, je určitě klišé, které z alba cáká na všechny strany. Nicméně zrovna tohle by mně osobně v tomto případě nevadilo, jelikož je nutné si uvědomit, že Manowar jsou snad jediná kapela na světě, u níž ten hrdinský patos není záporem, nýbrž jejím poznávacím znamením a nejspíš i největší výhodou. V tomto ohledu tedy "The Lord of Steel" splňuje očekávání vskutku na výbornou a pokud by se hodnotilo tohle, odešli by Manowar jistojistě s 10/10. Je nutné si však uvědomit jednu věc - to, že DeMaiovci strhnou další rekord v koncentraci patosu na minutu, ještě neznamená, že půjde o dobrou desku, a to, co fungovalo kdysi, nemusí nutně fungovat i dnes. Nehodlám operovat s faktem, že by mělo jít o zastaralou muziku - ostatně to, že se staré desky Manowar dodnes poslouchají ve velkém, leccos napovídá o tom, že to stále ještě může být aktuální -, problém je v tom, že tentokrát to pořád není to pravé ořechové po skladatelské stránce, "The Lord of Steel" prostě nemá ty potřebné koule (myšleno samozřejmě ty hudební), přestože své dva přímé předchůdce bez problému překonává.

Vezměme to ale hezky popořádku. Úvodní titulka "The Lord of Steel" má dvě hlavní poznávací znamení - je rychlá a je nesmírně trapná. Podle hlasitosti baskytary na první poslech bezpečně poznáte, kdo má v kapele největší ego, ale to je asi tak vše, co je na tomhle songu zajímavé. Jedná se o písničku, u které člověku po většinu času cukají koutky od úst do úšklebku nad tím, jak moc zlé to je. Jediná poslouchatelná pasáž se objeví ve třech čtvrtinách, kde to začnou zachraňovat klávesy v pozadí. Druhá "Manowarriors" staví na podobném, trochu hybnějším duchu, na rozdíl od své kolegyně se však už dá tvrdit, že má slušný odpich a slušně se poslouchá. Sice se v ní také vyskytuje několik momentů, bez nichž bych se milerád obešel, a celkově se o žádný nezapomenutelný opus nejedná, i tak je ale "Manowarriors" o třídu výš než "The Lord of Steel". Text je sice ukrutně hloupoučký, dokonce víc než obvykle, avšak stále v rámci stylu, tudíž budu předstírat, že jsem ho nečetl a že slovům nerozumím. (smích)

Následující dvě skladby jdou s rychlostí dolů. "Born in a Grave" disponuje středním tempem, a ačkoliv tak na první pohled asi nepůsobí, ve svém jádru se jedná o prozatím nejlepší song, především refrén mi vzdáleně připomíná to zlaté období Manowar. Nic takového se už ale nedá tvrdit o "Righteous Glory", která na "The Lord of Steel" představuje obligátní baladu. Nikdy jsem neměl balady Manowar příliš v lásce, to přiznávám, ale "Righteous Glory" je už opravdu moc i na můj (dovolím si tvrdit, že ne zrovna slabý) žaludek - je přespříliš patetická i na poměry Manowar, a to je sakra co říct. Ideální maximálně tak na vyzvracení večeře.

Náladu ovšem spraví "Touch the Sky", která se možná zpočátku na albu tváří poněkud nenápadně, možná ale právě díky tomu se z ní nakonec vyklube jeden z jeho vrcholů, na němž je krásně vidět, že když se chce, tak to jde i v roce 2012. Žádné silácké kecy, hezky šlapavá muzika bez zbytečného klišé, které by poslech znechutilo, výborný Eric Adams, sem tam opět vykouknou hrdinské klávesy, dokonce i baskytara vrchního principála tu pracuje spíš ve prospěch celku. Přesně takhle si to představuju, a kdyby v takové kvalitě byl i zbytek desky, rozhodně bych byl spokojený. Podle mého nejlepší kus na "The Lord of Steel".

Manowar

Nahrávka se přehupuje do druhé půle s valivou "Black List", která není jen nejdelší na albu, ale podobně jako "Touch the Sky" také jedna z nejlepších. Velice slušnou laťku drží i šlapavá "Expendable" s výbušným refrénem a výpravná "El Gringo", jež rovněž patří k tomu nejzajímavějšímu, co "The Lord of Steel" nabízí, především sloky se opravdu povedly. Střed alba je zcela jasně nejsilnější a právě tyhle čtyři songy - "Touch the Sky", "Black List", "Expendable" a "El Gringo" - jsou podle mě jediné, které budou mít trochu delší životnost.

Závěrečná dvojice není vyloženě zlá, ale opět jde s kvalitou poněkud dolů, zvláště to platí o "Annihilation", která je obyčejným průměrem. "Hail, Kill and Die" je o něco lepší než "Annihilation", ale rozhodně se nedá tvrdit, že by na závěr přinesla něco osvěžujícího.

Manowar nahráli počin značně nevyrovnaný - od velice dobrých songů až po kousky, u nichž má člověk chuť spáchat sebevraždu. Nicméně i tak jsem přesvědčen, že se jedná o krok správným směrem, neboť v případě "Warriors of the World" a "Gods of War" jsem měl chuť blinkat 75% hrací doby. "The Lord of Steel" je po čase opět v pohodě poslouchatelná nahrávka Manowar. Pokud z ní navíc vyhodíte polovinu songů, dostanete výborné EP. (smích) Přesto jsem stále skálopevně přesvědčen, že Manowar rozhodně mají na to, aby natáčeli mnohem lepší desky. Určitě by jim prospěl alespoň ždibíček nadhledu, ale nejsem zase natolik naivní, abych si myslel, že je tohle reálné, proto nezbývá nic jiného, než doufat, aby příště všichni bohové osvítili Joeyho DeMaia natolik, aby skládal jen songy typu "Touch the Sky" nebo "El Gringo".

Tracklist:
01. The Lord of Steel - 04:07
02. Manowarriors - 04:46
03. Born in a Grave - 05:47
04. Righteous Glory - 06:10
05. Touch the Sky - 03:49
06. Black List - 06:58
07. Expendable - 03:10
08. El Gringo - 04:57
09. Annihilation - 04:00
10. Hail, Kill and Die - 03:56

Hodnocení: 6/10


Zbytek redakce hodnotí:
Zajímala by mě úroveň materiálu, který "bohové pravého metalu" sami prohlásili za natolik špatný, že je třeba ho komplet vyhodit do koše. Asi to musela být velká hrůza, jestliže má být album "The Lord of Steel" kvalitní nápravou. Ne že by tam nebylo několik docela povedených kousků - na Manowar a jejich styl, kterého se roky a roky drží -, ale není jich dost a zbytek desky je patetický, plytký a nudný i na mě. Leccos bych jim odpustil, mám je z historických důvodů pořád docela rád, ale co je moc, to je moc. Že je hudba prvoplánově líbivá a přetékající pseudohrdinským patosem, to je pro mě ok. Potíž tohoto díla ovšem je, že líbivá minimálně z půlky stopáže ani není. Jen nuda, šeď a křečovitý kýč přesluhujících řekněme legend... Nicméně takovou "Annihilation" bych bez váhání zařadil do playlistu toho nejlepšího od Manowar. Ale je to málo. To i na "Gods of War" bylo zajímavých momentů víc.
Ellrohir - 6/10

Nejkoženější kapela světa se po letech rozhodla vydat desku, která není kompilace ani živák, ale skutečné album plné nové hudby. Jelikož jsem na jejích starších počinech takřka vyrůstal, novinku "The Lord of Steel" jsem si nemohl nechat uniknout, i když má očekávání rozhodně nebyla nijak vysoká. Co jsem však dostal, je tři čtvrtě hodina solidního heavy metalu, proti jehož kvalitě jednoduše nelze nic namítat. Basa Joeyho DeMaia je elektrizující, vokály Erica Adamse jsou výborné a občasná sóla od Karla Logana přinejmenším příjemná. Kapele se povedlo několik opravdu povedených "nakopávaček", mezi nimiž je například bojovná "Manowarriors" či "Annihilation" se skvělým dlouhým sólem. Většina alba se však odehrává v pomalejším rytmu, a i to kapele sluší. Hymnická "Righteous Glory" či dobrodružnější "El Gringo" se na desce jistě neocitly náhodou. I přes důstojnost materiálu však nelze najít menší či větší problémy, které přinejmenším zamrzí. Předně jde o délku, album totiž ke konci začíná trochu nudit. To je ostatně problém, který u Manowar nemám zdaleka poprvé. Problémem číslo dva je kýčovitost, která z "The Lord of Steel" teče proudem. Ta se však stala téměř poznávacím znamením Manowar, a tak by byla vlastně hloupost jim ji vyčítat. Netřeba dalších rozborů, "The Lord of Steel" americkým bojovníkům ostudu jednoduše neudělá.
Zajus - 7/10

Dlouhých 16 let Manowar trvalo, než poskládali dohromady kolekci písní, která je první poslouchatelnou od dob "Louder Than Hell". Po předchozím podprůměrném "Warriors of the World" a naprosté hovadině "Gods of War" je "The Lord of Steel" slušnou deskou, která sice má své mouchy, ale když vezmu v potaz, že mé očekávání bylo na bodu mrazu, tak se pánové pochlapili a vytáhli se s albem, za které se nemusí stydět. Manowar se zaplaťpánbůh vykašlali na orchestrální experimenty, zaměřili se na údernost jednotlivých písní, a díky tomu většina nových songů slušně odsýpá. Na novém albu zásobují posluchače hymnickými refrény, ne úplně špatnými riffy a klasickou baskytarou mistra DeMaia. Takhle to má být. Borci si sice mohli sice odpustit utahanou nudu ve formě kýčovité "Righteous Glory", která album zbytečně zpomalí, nebo závěrečnou zbytečnost "Hail, Kill and Die", které se dobrých nápadů nějak nedostalo, ale nedá se svítit. Palby jako titulní rychlovka "The Lord of Steel", nesmírně chytlavá "El Gringo" či nakopávající "Manowarriors" jsou písně, které mají dobrou atmosféru, a po dlouhé době jsem si s americkými bojovníky dokonce zanotoval. Nečekal jsem nic a překvapivě jsem dostal tři čtvrtě hodiny solidního hrdinského metalu, který mě docela baví, takže v tomto ohledu jsem vlastně spokojený.
Kaša - 6,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,4/10

Corposant zveřejnili nový videoklip

31. července 2012 v 18:03 | Monsterfuck |  Music News
Metalcorová kapela Corposant z Brna zveřejnila svůj nový videoklip ke skladbě "Payments to Life". O režii, kameru a střih se postaral Radim Věžník ze skupiny Rattle Bucket, natáčelo se v areálu Vlněna v Brně. Výsledek si můžete prohlédnout na konci novinky, krátké video z natáčení pak můžete zhlédnout zde.

"Payments to Life" se objevilo na EP "My Hard Reborn", jež vyšlo v nákladu 500 kusů v srpnu loňského roku. Obsahuje celkem sedm písniček, které byly nahrány ve studiu Šopa, kde proběhlo i jejich smíchání místním Stanislavem Valáškem, o mastering se postaral Tomáš Raclavský. Artwork vytvořil Martin Bašar.


Šestá verze Sicmaggot za dveřmi!

31. července 2012 v 15:08 | Monsterfuck |  Blog News
Sicmaggot logoAno, je to tak. Stávající 5. verze Sicmaggot sice až doposud sloužila velice dobře, všechna čest, a také velice dlouho - dokonce tak dlouho, že se to i stydíme napsat a tiše doufáme, že to nikoho nenapadne hledat v archivu, natožpak to následně šířit v komentářích -, ale již nadešel na změnu, takže jsme dali hlavy dohromady (ale ne zas tolik, abychom nevypadali jako homosexuálové) a za pomoci všech myslitelných vulgarismů světa vytvořili fungl nový design. Vše je již kompletně připravené, vyhřívá se to na mém harddisku a nedočkavě vyčkává, až to bude spuštěno pod krycím názvem 6. verze Sicmaggot. Kdy se tak stane? Den D byl stylově stanoven na pondělí 6. srpna!

Proč až za týden, ptáte se? Inu, odpověď lehká... aby to bylo to správně vzrůšo, rozhodli jsme se, že od zítřka každý den až do spuštění vám představíme jednu novinku, která na vás se spuštěním nového designu bude čekat, a možná přihodíme i nějakou malinkou ukázečku, jak to bude vypadat, abyste měli alespoň nějakou představu, co se na vás chystá. Nicméně asi není nutné dodávat, že nějaká esa si v rukávech ponecháme, aby zbylo i nějaké to překvapení.

A proč takový humbuk, ptáte se znovu? I zde je odpověď lehká... když už převlékáme kabát, tak s velkou parádou, což v překladu znamená, že rozhodně nepůjde jen o nový vzhled Sicmaggot. Chystá se i nejedno velice zajímavé vylepšení, co nám jen systém Blog.cz dovolí. Základní kostra i forma samozřejmě zůstanou na svém místě, o to se nemusíte bát, jsme však přesvědčeni, že všechny změny jsou změny jak jinak než k lepšímu - jinak bychom je nedělali, že ano. Každopádně některé inovace jsou velmi zajímavé, tudíž jistě bude stát za to si je představit předem...

To je prozatím vše. Nezapomeňte si každý den naladit stanici Sicmaggot, která bude servírovat zmiňované pikanterie ohledně šesté verze webu, ke čtení však samozřejmě bude i spousta klasických novinek a recenzí. Těšte se!

The Great Apocalypse – Nejlepší live DVD tohoto roku vychází právě teď

31. července 2012 v 13:47 | Monsterfuck |  Music News
Sklepmaster - The Great ApocalypseKrutým deathmetalovým větrem ošlehaní a melodikou dálného severu nasáklí intergalaktčtí bojovníci SKLEPMASTER letos slaví své páté výročí a pro všechny své fanoušky si připravili opravdovou lahůdku. Po dlouhých 4 měsících usilovné práce kapela vydává live DVD "The Great Apocalypse". DVD, jehož záznam byl pořízen dne 30.03.2012 v Dolním Benešově na akci 7. Prajzske Rockové Jaro 5ti profesionálními kamerami. DVD, kde za výborným zvukem stojí na české scéně stále vyhledávanější Martin "Amorph" Linda a kde se o kompletní arwork jak scény, tak obalu nepostaral nikdo menší, než věhlasný Jaromír "Deather" Bezruč. DVD, kde střih s kompletní produkcí má na svědomí kytarista kapely a moderátor jediného CZ/SK nezávislého metalového pořadu REACTOR, Ondřej "Scyther" Šebestík, vychází již 01.08.2012. Vedle DVD s 11 songy a spoustou přídavků se v boxu nachází ještě bonusové dvanáctiskladbové CD obsahující aktuální EP "The Unforgiven Sin", dva songy z roku 2009 a 4 live skladby ze samotného DVD.

Kontakty na kapelu:
https://www.facebook.com/sklepmaster
http://www.sklepmaster.cz/
http://bandzone.cz/sklepmaster
http://www.abysszine.com/abyss-tv/
sklepmaster.band@seznam.cz

[tisková zpráva kapely]


Al Jourgensen zkolaboval na pódiu

31. července 2012 v 10:18 | Kaša |  Music News
Industriální legenda Ministry musela pozastavit své aktuální turné, na kterém podporuje své letošní album "Relapse", kvůli hospitalizaci frontmana Ala Jourgensena. Jako důvod uvedl management kapely celkové selhání organismu.

Celé vyjádření k vzniké situaci:
"V sobotu 28. července zkolaboval v průběhu pařížského koncertu frontman Ministry, Al Jourgensen, a byl převezen do nemocnice, kde byl vyšetřen několika lékaři, kteří diagnostikovali, že důvodem jeho kolapsu bylo celkové selhání organismu v důsledku extrémní dehydratace ve spojení s vyčerpáním z horka, které bylo zesíleno nedostatečným odvětráváním na pódiu. Lékaři díky výsledkům krevních testů potvrdili, že hladina alkoholu v Jourgesenově krvi byla nižší než normálně a že v jeho organizmu nebyly nalezeny stopy žádných narkotik. Zpěvák bude nyní muset několik dní odpočívat a zůstane pod dohledem lékařů ve Švýcarsku, čímž jsme nuceni zrušit vystoupení na festivalu L'Etaples France Rock en Stock. Jourgesen hodlá aktuální evropské turné DeFiBriLlaTouR dokončit a vyjadřuje nejhlubší omluvy svým oddaným pařížským fanouškům, kteří před a po inkriminovaném koncertu projevili tolik lásky, respektu a obav".

Sám Al Jourgesen k zmíněnému incidentu dodává: "Nějak vám to vynahradím. Miluju Paříž a pařížské příznivce. Je mi to líto, ale občas se něco posere a bohužel to odnesou i fanoušci".

Přejme Alovi brzké uzdravení a aby byl fit na plánované vystoupení v rámci festivalu Brutal Assault, který proběhne od 8. do 11. srpna v Jaroměři.

Pondělní příděl klipů

30. července 2012 v 20:29 | Ježura |  Music News
>>> Kanadští Ex Deo se chystají vydat druhé řadové album, které ponese název "Caligvla" a z něhož je první vlaštovkou videoklip ke skladbě "I, Caligvla". Klip vznikl v americké Philadelphii a vystupuje v něm mimo jiné přítelkyně Maurizia Iacona (hlavní postava projektu), kolumbijská modelka Suzzy. Album vyjde 31. srpna u rakouských Napalm Records. Veškeré info jsme shrnuli již v dřívější novince.


>>> Svým kouskem přispěli také thrashoví klasici ze sanfranciské Bay Area, Testament. Zpěvák Chuck Billy s režisérem Mikem Sloatem stvořili video ke skladbě "Native Blood", které pojednává o Billyho předcích - indiánech z kmene Pomo. Klip byl natočen na Billyho ranči v kalifornském Hoplandu.

Video pojednává o vyrůstajícím původním Američanovi, který musí čelit nenávisti, rasismu, šikaně a dalším útrapám, a který využívá útočiště v přírodě, kde dobíjí síly a medituje nad dědovými lekcemi, aby se vypořádal s těmi složitými situacemi se ctí.

Billy se ohledně "Native Blood" vyjádřil takto: "Je to skoro jako protestsong - o tom, že původní obyvatelé Ameriky mají hlas, kterému je potřeba naslouchat. To je refrén té skladby."

Bohužel, vzhledem k nebetyčně retardované teritoriální politice vydavatele není klip ve střední Evropě dostupný, takže se musíme spokojit s lyric videem...

UPDATE: Na neoficiální, ale volně přístupný upload je možno se podívat na tomto odkazu, než bude smazán...


>>> Do třetice všeho dobrého zveřejnili videoklip i Italové Krampus. Skladba "Kronos' Heritage" pochází z debutového alba "Survival of the Fittest", které vyjde 24. srpna pod hlavičkou NoiseArt Records.

Frontman Filippo Gianotti o skladbě prohlásil: "'Kronos' Heritage' je otázka: co zanecháme našim dětem, pokud zničíme jejich svět? Mnohokrát jsme zapomněli, že zranění téhle planety potřísní krví naše děti. Existuje africké přísloví, které říká: 'Tenhle svět není dědictvím našich otců, ale půjčka pro naše potomky'."


Limp Bizkit pracují na dalším albu

30. července 2012 v 14:57 | Monsterfuck |  Music News
Limp BizkitKapela Limp Bizkit se aktuálně nachází na Floridě, kde pracuje na svém novém albu, které bude v pořadí již sedmé a naváže na počin "Gold Cobra" z roku 2011. Nahrávka vyjde pod labelem Cash Money, jehož vlastníkem je známý americký rapper Lil Wayne. Skupině pomáhá producent DetaiL, který má za sebou spolupráci například právě s Lil Waynem - podepsaný je pod jeho deskou "The Carter IV" (2011).

"Vydáváme se dvěma odlišnými směry," nechal se slyšet kytarista Wes Borland v rozhovoru pro RevolverMag.com. "Jeden ten směr je tvrdší podobně jako naše poslední album 'Gold Cobra', ale moje riffy jsou tentokrát mnohem dál než kdy dřív. Děláme ale i na klubových hip-hopových písničkách, které v sobě mají kytaru a Freda [Dursta, zpěváka - pozn. redakce]. Jsou to dva odlišné světy a právě teď se začínají křížit mezi sebou, což je vzrušující. Rozhodně nechceme udělat 'Gold Cobra II'".

Limp Bizkit již dříve ohlásili, že se nové album bude jmenovat "Stampede of the Disco Elephants". Kromě toho také pracují na nahrávce "The Unquestionable Truth Part 2", což bude pokračování počinu "The Unquestionable Truth Part 1" z roku 2005. "Stampede of the Disco Elephants" a "The Unquestionabel Truth Part 2" budou dvě různá vydání.

Deathspell Omega - Drought

29. července 2012 v 19:51 | Monsterfuck |  Recenze
Deathspell Omega - DroughtJá obvykle nemám moc v lásce plýtvání nějakými přehnanými superlativy - pochválit dobrou muziku, to samozřejmě ano, ale nerad kolem sebe rozhazuji nějaká silná slova, aniž bych měl k tomu opravdu pádný důvod, hodnocením na úrovni geniality či výjimečnosti se denně opravdu neoháním… není ovšem sporu o tom, že existují jisté kapely, které si nic jiného než takto vysoká hodnocení nezaslouží. Tajemní francouzští extrémně-avantgardní filozofové Deathspell Omega ovšem jistojistě patří mezi tu hrstku vyvolených, u nichž přívlastky jako unikátní či výjimečný v žádném případě nejsou nějakým výplodem aktuálního zaujetí jedné osoby, nýbrž zcela objektivním hodnocením hudby, která se jen tak nevidí a neslyší.

Současní Deathspell Omega jsou pro mě osobně vlastně vybroušeným prototypem toho, jak si představuji opravdu dokonalou hudební produkci se vším, co k tomu patří. Není tedy divu, že jakoukoliv další dávku jejich nové muziky vyhlížím velice netrpělivě. A vlastně je úplně bezpředmětné, jestli má jít o dlouhohrající desku, nebo třeba jen o minialbum (právě EP je případ aktuálně recenzovaného počinu "Drought"), neboť si vždy - přinejmenším tedy v posledních letech, asi tak od roku 2004, kdy vyšlo přelomové "Si Monumentum Requires, Circumspice", předcházející nahrávky dle mého zas až tak unikátní nebyly - můžete jistí, že dostanete hudbu, která za sebou bez sebemenších problémů nechá drtivou většinu čehokoliv jiného, co jste kdy za svůj život slyšeli. A díky faktu, že to Deathspell Omega opětovně potvrzují každým novým počinem, je to ještě obdivuhodnější a neuvěřitelnější. A je vskutku potěšující, že ani "Drought" z této linie nevybočuje. To, co je ovšem u Deathspell Omega standardem, je v rámci širšího úhlu pohledu naprostý vrchol avantgardního black metalu - a nejen jeho.

Ona black metalová avantgarda v podání Deathspell Omega je na první pohled velice šílená záležitost, bezesporu těžká a náročná na poslech, a jako taková zcela jistě nebude chutnat každému, nicméně ve svém jádru se jedná o něco neskutečně inteligentního a promyšleného. Čím méně lidí však tento hudební extrém dokáže skousnout, když už ne ocenit, tím více jsou Deathspell Omega zbožňováni těmi, kteří to zvládnou a kteří zastávají názor, že muzika by měla být uměním, nikoliv zábavou. Deathspell Omega tento předpoklad naplňují naprosto maximálně.

Samotné "Drought" stylově vesměs pokračuje, tam kde jeho autoři skončili s předcházejícím dech beroucím opusem "Paracletus" z roku 2010. Výbuchy nekontrolovaného extrémního chaosu se naprosto organicky prolínají s klidnějšími pasážemi krystalicky čiré hudební dokonalosti, jako by šlo o něco zcela samozřejmého a přirozeného. Tyto přemýšlivější plochy na "Drought" reprezentují zejména první a poslední skladba "Salowe Vision" a "The Crackled Book of Life" (zejména druhá půle této je ničím neředěná hudební extáze) a intermezzo "Sand". Oproti tomu kompozice "Fiery Serpents" a "Scorpions & Drought" reprezentují onu extrémně chaotickou podobu hudby Deathspell Omega. Nejedná se však o bezmyšlenkovitou rubačku, jejímž jediným cílem je být extrém pro extrém, to je právě naopak v naprostém rozporu s tím, o čem hudba Deathspell Omega ve skutečnosti je. V jádru se totiž jedná o písně do posledního tónu propracované, kde vše má svůj smysl a ačkoliv se možná na první pohled zdají být jen změtí zvuků, doopravdy mají svůj pevný řád. Poslední kompozice, která ještě nebyla zmíněna, "Abrasive Swirling Murk", je vlastně kombinací obojího. První polovina se nese v nervydrásajícím duchu, z něhož občas vykouknou ony atmosférické části, druhá půlka pak nabízí další hudební orgasmus, nadále plynule pokračující již zmiňovanou "The Crackled Book of Life".

Deathspell Omega

Dohromady "Drought" tvoří jeden neoddělitelný celek, o němž se nedá prohlásit, že by se dotýkal samotné geniality, jelikož by to nebylo postačující, dovolím si totiž tvrdit, že "Drought" geniálním počinem doopravdy je. Deathspell Omega dokážou za pouhopouhých 21 minut, které "Drought" přesně trvá, zprostředkovat mnohem hlubší a působivější zážitek, než jaký drtivá většina jiných interpretů zvládne poskytnout za celou svou kariéru.

O výši svého hodnocení tohoto klenotu nemám sebemenších pochyb. Pokud si "Drought" nezaslouží tu nejvyšší možnou známku, jakou lze vůbec udělit, pak už nic.

Tracklist:
01. Salowe Vision - 03:45
02. Fiery Serpents - 04:15
03. Scorpions & Drought - 03:10
04. Sand - 01:40
05. Abrasive Swirling Murk - 03:50
06. The Crackled Book of Life - 04:20

Hodnocení: 10/10


My Dying Bride: kompletní informace o nové desce

29. července 2012 v 16:31 | Monsterfuck |  Music News
My Dying BrideBritší doom metaloví matadoři My Dying Bride zveřejnili veškeré detaily o své nové nahrávce, která bude celkově již jedenáctá dlouhohrající a která naváže na loňské EP "The Barghest O' Whitby". Novinka se bude jmenovat "A Map of All Our Failures" a vyjde 15. října v Evropě a o den později v Severní Americe. Tracklist s obálkou jsou k vidění na konci článku.

Co se týče dalších informací, vše zůstává při starém. Desku opět vydá britská firma Peaceville, s níž My Dying Bride spolupracují již od svého debutu "As the Flowers Withers" z roku 1992. Klasicky se nahrávalo v Manchesteru ve Futureworks Studios, produkce se ujal taktéž starý známý Rob "Mags" Magoolagan, který se podílel už na dvojciferném počtu různých počinů My Dying Bride (dále třeba Primordial, Cradle of Filth, Hecate Enthroned). Jen dodejme, že "A Map of All Our Failures" bude k dispozici jako CD, speciální CD/DVD edice a 2LP.

Novinka je tiskovou zprávou popisována následovně: "Je to krok vpřed od 'For Lies I Sire' z roku 2009, které nastavilo vysokou laťku očekávaní od této legendární doom metalové skupiny z Yorkshiru. 'A Map of All Our Failures' pokračuje v cestě do nejtemnějších hlubin lidskosti, náboženství, folklóru, lásky a smrti. Charakteristicky překrásné dvojkytarové melodie My Dying Bride se snadno noří do kolosálních doom metalových riffů, vokály Aarona Stainthorpa tkají bohatou tapisérii tragických příběhů, doprovazejících vlastní zvukovou paletu. 'A Map of All Our Failures' nejspíš nejlépe a nejefektivněji shrnul kytarista Andrew Craighan, který album popisuje jako 'kontrolovanou demolici všech vašich nadějí'."

My Dying Bride by se i přes známou nechuť zpěváka Aarona Stainthorpa ke koncertování měli v prosinci vydat na evropské turné na podporu "A Map of All Our Failures".

01. Kneel Till Doomsday
02. The Poorest Waltz
03. A Tapestry Scorned
04. Like a Perpetual Funeral
05. A Map of All Our Failures
06. Hail Odysseus
07. Within the Presence of Absence
08. Abandoned as Christ

My Dying Bride - A Map of All Our Failures

Aktivity Tima Tolkkiho

29. července 2012 v 14:04 | Monsterfuck |  Music News
Timo TolkkiPamatujete si ještě na Tima Tolkkiho? Někdejší dlouholetý hlavní mozek známé finské formace Stratovarius se po svém odchodu z kapely zkoušel uchytit pomocí množství různých projektů jako Revolution Renaissance, Symfonia, Project Strato či svého solového projektu, v jejichž rámci nasázel do nahrávačů fanoušků melodického metalu pět dlouhohrajících alb během tří let, většina z nich ovšem prohučela bez větší pozornosti, ani kritiky povětšinou nebyly přespříliš příznivé. V poslední době Timo Tolkki pracoval další sólové desce s názvem "Classical Variations 2: Credo", která měla v říjnu navázat na první Tolkkiho sólový počin "Classical Variations and Themes" z roku 1994. K jeho realizaci už však nedojde, protože se Timo rozhodl zahodit veškerou dosvadní práci na "Classical Variations 2: Credo". Důvod, který ho k tomu vedl, je prý ten, že se mu naskytla možnost pracovat na mnohem zajímavějším projektu.

"Zatímco jsem pracoval na albu 'Credo', začal jsem rozmlouvat s některými přáteli z hudební scény a měnit s nimi kreativní nápady," začíná Timo Tolkki své vysvětlení celé situace. "Spousta hudebníků a dalších lidí, s nimiž jsem mluvil, byla vážně nadšená, jak se materiál vyvíjel. To mě dostalo do kontaktu s jistými lidmi, kteří mi nabídli velice zajímavou a lepší možnost jak po stránce umělecké, tak po stránce osobní. Tato nová neuvěřitelná příležitost je však neslučitelná s projektem PledgeMusic, který jsme s vámi začal [PledgeMusic je hudební platforma, která zajišťuje přímý kontakt mezi hudebníky a jejich fanoušky, přičemž se fanoušky finančně podílí na vzniku nových nahrávek - pozn. redakce].

Vzhledem k onomu mnohem zajímavějšímu a více vzrušujícímu projektu, z něhož určitě budete mít velkou radost, milí přátelé a fanoušci, jsem se rozhodl zrušit veškeré dosavadní práce na albu 'Credo'. Každý bude kontaktován a dostane zpět příspěvky, které mi poskytl. V případě otázek se prosím obraťte na PledgeMusic.

Nemusíte být zklamaní, již velmi brzy (pravděpodobně v první čtvrtině roku 2013) uslyšíte a uvidíte výsledek toho, na čem se právě pracuje za oponou."

Poslední album Stratovarius, na němž se Timo Tolkki podílel, byla stejnojmenná nahrávka "Stratovarius" z roku 2005. Poté Tolkki vydal v roce 2008 sólovou desku "Saana - Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island", v rámci skupiny Revolution Renaissance tři dlouhohrající počiny "New Era" (2008), "Age of Aquarius" (2009) a "Trinity" (2010) a pod hlavičkou projektu Symfonia desku "In Paradisum" (2011).

Info o novém EP Down

29. července 2012 v 10:43 | Ježura |  Music News
Loni v říjnu nastoupili Down do studia, aby tam nahráli první ze série čtyř EP, které postupně spatří světlo světa v následujích několika letech, kdy se každé z nich zaměří na jednu polohu zvuku kapely. První šestiskladbové EP "Down IV Part I - The Purple EP", jehož zvuk vychází od kořenů kapely a je ovlivněn třeba Black Sabbath, Saint Vitus nebo Witchfinder General, vyjde 18. září. Druhá kolekce skadeb ho bude následovat ze začátku příštího roku přibližně v době, kdy má kapela naplánované americké turné. EP s pořadovým číslem 3 a 4 jsou plánována na pozdní období roku 2013. Níže si můžete prohlédnout tracklist přebal EP.

"U Down na sebe nijak netlačím, a to je myslím ten nejlepší přístup," pověděl zpěvák Philip Anselmo v rozhovoru pro RollingStone.com. "Teď se teším, až se to dostane k lidem a ti si to poslechnou. Nejsem si jistý, jestli to bude nějaký převrat. Od žádnýho zasranýho alba, který udělám, nikdy nic nečekám. Nic nepřeanalyzováváme. Skladby prostě necháme rozvinout, a když to zní dobře, není důvod se vracet zpátky.

Věřím, že jsme stvořili nahrávku, kterou fanoušci Down přijmou a kterou si doufejme užijí," prohlásil Anselmo. "Pokud chcete nahrávku Down, tahle je velmi ryzí a skutečná."

Po textové stránce jde EP za hranice osobní zkušenosti a zkoumá témata jako víra lidstva, jeho nedokonalost a systému vyznání v rámci kultur.

Tracklist:
01. Levitation
02. Witchtripper
03. Open Coffins
04. The Curse Is a Lie
05. This Work Is Timeless
06. Misfortune Teller


Linkin Park - Living Things

28. července 2012 v 19:04 | Zajus |  Recenze
Linkin Park - Living ThingsAsi se nespletu, když prohlásím, že Linkin Park slyšel někdy v životě každý, kdo alespoň na chvíli zapnul jakékoliv rádio či hudební televizi. Svým debutovým albem vyzdvihli nu-metal na vrchol popularity, a i když prodejnost jejich alb od té doby vždy jen klesala, na jejich jméno se nikdy nezapomnělo. Přežili napjatě očekávané druhé album a i přes jeho úspěch se následně vydali prozkoumávat velmi odlišné hudební světy. Na třetím albu "Minutes to Midninght" již kompletně opustili nu-metalovou škatulku a důkladně prozkoumali jak svou rockovou, tak popovou stránku. Ani zde však nezůstali dlouho a donedávna nejnovější počin "A Thousand Suns" z roku 2010 tak operoval na poli experimentální elektroniky (experimentální v rámci možností slavné kapely s milióny fanoušků). Před vydáním novinky "Living Things" kapela prohlašovala mimo jiné, že album bude méně odvážné než jeho předchůdce, ovšem že v žádném případě nejde o návrat k nu-metalu. Jak už to tak bývá, pravdivá jsou obě tvrzení, ovšem jen částečně.

Je to však dva roky staré "A Thousand Suns", ze kterého si novinka bere nejvíce. Jistě vás to napadne již v úvodu první skladby "Lost in the Echo", který tvoří výhradně elektronika, a i když ta své postavení nepřepustí žádnému nástroji po celou dobu, struktura písně prozradí, že se zde kapela v mnohém inspirovala vlastní minulostí. "Lost in the Echo" totiž plyne v klasickém formátu střídání sloky a refrénu, který Linkin Park na svém posledním albu často odmítali. I závěrečné přitvrzení, Shinodovo agresivní rapování a řev Chestera Benningtona svým způsobem připomíná skladby ze slavného debutu. První píseň je energická, rychlá a každopádně zábavná.

Druhá "In My Remains" se od své předchůdkyně skladatelsky v mnohém liší, její zvuk ovšem zůstává podobný. To je ostatně jednotící prvek celé desky, díky čemuž zní uceleně a ne jako roztříštěná sbírka písní. V důležitější roli také konečně uslyšíme kytary a k mému překvapení i baskytaru, ovšem žádné sólující orgie nečekejte. První polovině písně dominuje Bennington a z naprostého hudebního minimalismu (kdy zpívá jen za doprovodu tepajícího kopáku) ji vynese až do poměrně intenzivního refrénu. V roli "uklidňovače" se do skladby vmísí Shinoda a nutno podotknout, že mu to jde výtečně. Tuto úlohu ostatně nemá poprvé (skvělé jí splnil například v "Blackout" z minulého alba) a jde o jedno z mála míst, kde jeho zpěvu nemám co vytknout.


"Burn It Down" jistě již znáte, jde totiž o první singl, který kapela uveřejnila před vydáním alba. Strukturou odpovídá druhé "In My Remains", kytara je zde ovšem degradována do pouhého přisluhovače v refrénu. Shinoda navíc místo uklidňujícího zpěvu svým rapem píseň spíše nakopne. Na první poslech šlo o poměrně velké zklamání, ovšem čas ukázal, že ani třetí skladba nedělá Linkin Park ostudu. Vrchol alba má však teprve přijít. "Lies Greed Misery" patří do té škatulky nevyzpytatelných písní, které klamou tělem. Rap v jejím začátku je hodně agresivní a spolu s popovým refrénem bych skladbu zařadil spíše někam do podzemního tanečního klubu. Zajímavé věci se ovšem začnou dít v poslední minutě, kdy Benningtonovo "you did it to yourself" vygraduje do energické bomby s agresivní kytarou v pozadí. To je ta tvář Linkin Park, kterou na minulém albu zcela opoměli, a troufnu si říci, že se zde kapela opravdu vrátila ke svému debutu a k době, kdy při poslechu závěru "A Place for My Head" mohl spokojeně pokývat hlavou kdejaký otevřenější metalista.

Po tak povedeném závěru ovšem přirozeně musí trpět následující skladba, a tato kletba dopadla na "I'll Be Gone". Je to škoda, protože nejde o špatnou píseň. Kráčí v šlépějích hitovek jako "What I've Done", staví na silném refrénu a nenápadných smyčcích. Po "Lies Greed Misery" však vyznívá poněkud fádně. Podobně dopadá i "Castle of Glass", která je křehčí a hlavní pěveckou roli zde poprvé přebírá Shinoda. Na rozdíl od "In My Remains", kde jsem jeho hlas chválil, zde však musím kritizovat. Shinoda zní bezbarvě, s písní bojuje, jako by ani nebyla psaná pro něj. To se ostatně zdůrazní, když se k němu přidá Bennigton, který zní výrazně líp.

Pošramocenou bilanci alba však přichází zachránit "Victimized". S pouhou minutou a tři čtvrtě hrací doby je až zarážející, kolik nápadů do ní Linkin Park stihli nahustit. Je to navíc nejtvrdší píseň alba a dost možná i nejtvrdší píseň Linkin Park vůbec. Skvělou práci zde odvádí agresivní bicí a cosi, co zní jako počítačem protažená sólující kytara. Po "Victimized" ovšem nastává stejný problém jako po "Lies Greed Misery". Linkin Park jednoduše opět vytvořili velmi silnou skladbu, po které následující "Roads Untraveled" zní nevýrazně. Je to škoda, protože mezi pomalejšími písněmi je "Roads Untraveled" jistě nejlepší.


Následující dvojice skladeb se může pochlubit zcela rozhodující rolí elektroniky. Zatímco "Skin to Bone" zní jako počítačem protažená balada (a dává tak lehce připomenout na skvělou poslední desku The Mars Volta), "Until It Breaks" je převážně hip-hopová píseň postavená na extrémně výrazných basách (subwoofer si ji jistě užije). Instrumentálka "Tinfoil" pokračuje v myšlenkách, jež Linkin Park započali již na albu "Meteora" písní "Session", aby po minutě plynule přešla k závěrečné "Powerless". Skladba, kterou si kapela vybrala jako druhý singl, je podle mě krokem špatným směrem. Nemohu se totiž smířit s Benningtonovým frázováním, které zní v několika místech jednoduše mimo. Po několika posleších se vše sice usadí a skladba již za uši netahá, ovšem přesto je právě "Powerless" spolu s "Castle of Glass" nejslabší písní alba.

Novinka Linkin Park je jistě rozporuplné album, jak se ostatně dalo čekat. Pánové vyspěli a místo nu-metalových hopsaček tvoří mnohem dospělejší hudbu, ve které má hlavní roli elektronika. V porovnání s rozvážným "A Thousand Suns" je "Living Things" rychlé a energické album, které po předchůdci podědilo zejména zvuk a směřování některých skladeb. Na druhou stranu je na "Living Things" znát návrat ke starým zvykům a album by tak mohlo potěšit i fanoušky, kteří kapelu s posledními alby zavrhli. Linkin Park si vytvořili svůj vlastní zvuk, který album sjednocuje. Proto všechny kytary znějí počítačově, stejně jako bicí. Baskytara je nevýrazná a mnohdy zcela chybí. Nevím, jak u Linkin Park probíhá psaní hudby, ovšem vsadil bych boty, že otěže třímá čím dál více dvojice Shinoda - Bennington. Zda je to dobře, již posoudit nedokážu, "Living Things" je však každopádně nejdospělejším albem kapely a nebýt několika slabších skladeb, bylo by i tím nejlepším.

Tracklist:
01. Lost in the Echo - 03:25
02. In My Remains - 03:20
03. Burn It Down - 03:50
04. Lies Greed Misery - 02:27
05. I'll Be Gone - 03:31
06. Castle of Glass - 03:25
07. Victimized - 01:46
08. Roads Untraveled - 03:49
09. Skin to Bone - 02:48
10. Until It Breaks - 03:43
11. Tinfoil - 01:11
12. Powerless - 03:44

Hodnocení: 7,5/10


Zbytek redakce hodnotí:
Upřímně vám řeknu, že si stále nejsem tak úplně jistý, jak se k "Living Things" postavit. Na jednu stranu uznávám, že je výsledná podoba desky určitě lepší, než jsem očekával, ani nezastírám, že se v jejím průběhu objeví některé opravdu zajímavé a dobré momenty; na druhou stranu tu ovšem stále zůstává fakt, že i přesto není "Living Things" jako celek nějaká velká výhra a pokud bych album neslyšel, určitě by se nedalo tvrdit, že bych prošvihnul něco zásadního. Nicméně se "Living Things" určitě dá poslouchat a jako nepříliš náročný společník i funguje. Pokud vezmu potaz, že Linkin Park jsou už dnes normální rádiová kapela, pak nahrávka vlastně dopadla ještě docela dobře, jelikož je přece jenom lepší slyšet z rádia věci jako "Burn It Down" než to, co se tam objevuje normálně. Jako vrchol bych vyzdvihl za sebou jdoucí nesourodou dvojici "Castle of Glass" a "Victimized". Celkově je to docela slušně odvedená práce.
Monsterfuck - 6,5/10

Nechci působit jako někdo, kdo chová k Linkin Park nějaký odpor, zášť a novinku si k hodnocení vybral jen proto, aby ji mohl pošpinit. Kdepak, první dvě alba považuju za skvělé nahrávky, které jsem na přelomu základní/střední školy sjížděl dnes a denně několikrát za den. "Minutes to Midnight" mi zase oproti prvotině a "Meteora" přišlo vyzrálejší, popovější a pořád skvělé. Na minulém "A Thousand Suns" se to nějak zlomilo. Zapojení elektronických elementů nepovažuji dodnes za dobrý nápad, ale budiž, stalo se. "Living Things" je v tomto ohledu naštěstí o trošku méně "novátorské" a více rockové, ale pořád to není úplně ono. "Burn It Down" je povedená rocková rádiová pecka a podobné měřítko snese dobrá polovina skladeb. Najde se bohužel několik zbytečných kousků, které celkový dojem těžce sráží, jmenovitě například "Lies Greed Misery" a úplný průser v podobě "Skin to Bone", takže v celkovém důsledku zanechá "Living Things" pachuť průměrné nahrávky.
Kaša - 6/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,7/10

Devin Townsend o nové desce

28. července 2012 v 18:06 | Ježura |  Music News
Nové album z dílny hudebníka a producenta Devina Townsenda, které ponese jméno "Epicloud" a vyjde pod hlavičkou Devin Townsend Project, se na pultech severoamerických obchodů objeví 18. září, do Evropy pak dorazí 24. září. V obou případech se tak stane prostřednictvím labelu InsideOut Music. V roli hosta se na albu objeví Anneke van Giersbergen, bývalá to zpěvačka nizozemských The Gathering (nyní na sólové dráze), která už s Devinem spolupracovala na desce "Addicted". Níže si můžete prohlédnout přebal desky, stejně jako poslechnout první ochutnávku - intro "Effervescent!".

Samotný Devin o desce prohlásil: "Tahle nahrávka je pro mě jedinečná v tom, že jsem se vzhledem k reakcím na 'Deconstruction' a 'Ghost' začal zajímat o jednodušší, komerční struktury. Přiznávám, že ten posun není až tak zásadní, ale myslím, že je dost zásadní na to, aby pár lidí rozhodil.

S 'Epicloud' jsem chtěl stvořit něco zatraceně chytlavého, ale přitom romantického, pozitivního a krásného. Něco duchovního, bez náboženství a nasměrovaného k tvrdé hudbě.

Protože jsou některé struktury 'běžné' (ovšem nikoli pro mě), tahle nahrávka představuje moji vizi, jak by měla velká, epická, komerční deska, která zpívá o hezkých věcech, znít v Devinově světě. Neberte to prosím jako zaprodání se komerci, protože mně to překvapilo úplně stejně, a protože je to mezi alby Devin Townsend Project a mým nadcházejícím muzikálem, 'Z2'."



Metallica začíná pracovat na dalším albu

28. července 2012 v 16:54 | Monsterfuck |  Music News
Legendární zámořská formace Metallica si na září letošního roku zamluvila studio, kde pomalu začne dávat dohromady svou desátou (nepočítaje "Lulu") desku. Podle všeho však ještě nepůjde o ostré nahrávání, nýbrž o skládání materiálu. Nicméně bude kapele k ruce opět producent Rick Rubin, jenž se podílel už na předchozím "Death Magnetic".

Bubeník Lars Ulrich ovšem případné nadšení fanoušků ihned krotí, že nové album se hned tak neobjeví: "Nepoužil bych slovo 'brzy'," prohlásil Ulrich. "Samozřejmě v kontextu řekněme věku planety Země jsme pěkně blízko, ale v kontextu, řekněme, dalších věcí to zabere tak jednu nebo dvě fotbalové sezóny, nebo jednu nebo dvě baseballové sezóny, nebo jednu nebo dvě hokejové sezóny... Nejdříve musíme dodělat film [viz. níže - pozn. redakce] a ke psaní se vrátíme, až bude hotový. Tipoval bych to [myšleno vydání nového alba] tak na konec roku 2013 nebo začátek 2014. Je to těžké odhadnout... myslím, že i konec 2013 je optimistický odhad. Řekl bych, že reálně by mohla být nová nahrávka venku od teď za rok a půl, takže spíš začátek 2014."

Zmiňovaným filmem měl Lars Ulrich na mysli 3D snímek, který Metallica aktuálně připravuje. Bude se jednat o kombinaci živých záběrů z koncertu a příběhové linky. Koncertní záběry budou pořízeny na dvojici vystoupení v Rogers Arena v kanadském Vancouveru 24. a 25. srpna. Návštěvníci prý mohou očekávat opravdu mamutí pódium a také "kolosální prvky a pozoruhodné vizuální efekty, rozpínající se na celou 30-letou kariérou Metallicy." Zbylý materiál by se měl začít točit dva až tři týdny po koncertech, přičemž by filmování mělo trvat až do půlky září. Režie se ujme Nimród Antal, který má za sebou například snímek "Predators" (v ČR jako "Predátoři") z roku 2010.

André Matos připravuje další sólovou nahrávku

28. července 2012 v 13:15 | Monsterfuck |  Music News
Brazilský pěvec André Matos (Viper, ex-Angra, ex-Shaman, ex-Symfonia, jako host i Avantasia) pojmenoval svou třetí sólovou desku "The Turn of the Lights". Nahrávalo se v Brazílii v Norcal Studios hned se dvěma producenty - místním Adrianem Dagou a Američanem Brendanem Duffeym. Nahrávka vyjde celosvětově 22. srpna.

"The Turn of the Lights" bude koncepčním počinem. Téma alba je popisováno následovně: "Pokud vrhnete světlo na něco, na co předtím nesvítilo, odhalíte pravdu, vzezření a tvary, které jste si předtím mohli jen představovat. Je to odraz lidstva v dnešní době, kdy je nezbytné pochopit, že jsme součástí celku, i přes naši jedinečnost. Když něco konáme - ať už je to pozitivní nebo ne -, projeví se to na naší planetě."

Tracklist a artwork budou následující:
01. Liberty
02. Course of Life
03. The Turn of the Lights
04. Gaza
05. Stop!
06. On Your Own
07. Unreplaceable
08. Oversoul
09. White Summit
10. Light-Years
11. Sometimes

Andre Matos - The Turn of the Lights

Alcest a Arsis pracují na albech

28. července 2012 v 10:46 | Monsterfuck |  Music News
Alcest>>> Francouzský snílek Neige, hlavní postava projektu Alcest, oznámil, že se již se svým kolegou Winterhalterem pustili do příprav čtvrté řadové desky, která naváže na letošní počin "Les Voyages de l'Âme". Aktuálně již pracují na demonahrávkách, více prozradí samotný Neige: "...komponování jsem již téměř dokončil. Chybí už jen pár aranží a také texty... ty v našem případě vždy přicházejí na řadu až později. Jak jsem již řekl v nedávných rozhovorech, můžete očekávat něco odlišného od předchozích nahrávek Alcest.

Nemyslím si, že tam jsou ještě nějaké metalové elementy, ačkoliv nechybí spousta velmi intenzivních momentů a dynamika. Jen jsou podány jiným způsobem, jádro však zůstává stejné. Album se vrací k nostalgické podobě Alcest, je velice snové, vodové a trochu méně progresivnější než poslední dvě desky. Melodie potřebují na dozrání svůj čas, jestli chápete, co mám na mysli. Jsem z těch skladeb opravdu nadšený a onen nový přístup na mě působí velmi osvěživě.

Mohu také prozradit, že album bude nahráno příští březen na Islandu v Sundlaugin, ve studiu Sigur Rós [islandská ambient/post-rock skupina - pozn. redakce] s producentem Birgirem Jón Birgissonem. Objeví se také nějací hosté - o těch ale více informací až později. Budu vás dále průběžně informovat!"

>>> Zámořští kolegové Arsis jsou s pracemi na své páté desce, nástupci "Starve for the Devil" z února 2010, o poznání dále. Aktuálně jsou již venku z floridských Audiohammer Studios, kde nahrávali s producentem Markem Lewisem (Six Feet Under, Deicide, DevilDriver, The Black Dahlia Murder), a pomalu začínají zveřejňovat první informace, jelikož podzim, na kdy label Nuclear Blast vydání naplánoval, se nezadržitelně blíží. Onou první informací je jméno počinu - "Unwelcome".

Darkend - Grand Guignol - Book I

27. července 2012 v 20:16 | Monsterfuck |  Recenze
Dark End - Grand Guignol - Book IPokud se bude hovořit o spojitosti Itálie s metalovou muzikou, zrovna black metal asi nebude styl, na nějž si většina lidí vzpomene jako na první, přesto i zde na Apeninském poloostrově bují černěkovové podhoubí jedna báseň a najdeme tu nejednu opravdu kvalitní smečku, ať už se jedná o klasickou pekelnou klepačku, která vám vypráší kožich takovou rychlostí, že ani nestačíte mrknout okem, o nějakou progresivnější bláznivinu, která jako by vypadla z nějakého sanatoria pro choromyslné, nebo o jakýkoliv jiný druh black metalu - ač se to na první pohled nezdá, výběr je rozhodně veliký a bylo by bláhové si myslet, že italské menu nabízí pouze pizzu a špagety. Nemá cenu prodlužovat úvod recenze nějakým vyjmenováváním oněch kvalitních sebranek, jelikož nás dnes zajímá jenom jedna jediná - Darkend ze severní Itálie. Jestli se ovšem v tomto případě jedná o chutný pokrm, toť otázka, vlastně hlavní náplň naší recenze - vyšetřit kvality Darkend pomocí vzorku v podobě nejnovějšího dlouhohrajícího záseku (celkově třetího) s názvem "Grand Guignol - Book I", který vyšel koncem února tohoto roku.

Nejprve by bylo záhodno si objasnit, do jaké té black metalové škatule to vlastně Darkend, neb jak známo, black metal je - navzdory obecnému přesvědčení, že jde o styl zaostalý a neinvenční - velmi rozmanitým žánrem. Tudíž abychom ihned od začátku měli čistý stůl, Darkend plavou v rybníčku symfonického black metalu s pořádnou náloží různých kláves a orchestrací. Ortodoxní již nyní jistě mají nejvyšší chuť pohrdavě zavřít okno svého misantropického prohlížeče, měli by však ještě chvilinku posečkat. Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, a neodsuzuj Darkend, dokud jsi ji neslyšel. Muzika téhle chásky je totiž ve skutečnosti lepší, než by se na první pohled mohlo zdát…

Osobně jsem o Darkend prvně doslechl úplně stejně jako asi většina z vás - když se tu v loňském roce objevili jako jedna z předkapel na turné Samael. Žádnou větší pozornost jsem jim však nevěnoval, neboť - a nedokážu dost dobře objasnit, proč tomu tak bylo - na mě od počátku působili jakýmsi průměrným dojmem, pročež je asi vcelku jasné, že jsem se do poslechu zrovna dvakrát nehrnul. A nebýt recenze na "Grand Guignol - Book I", nejspíš by to tak zůstalo napořád. Chtě nechtě ovšem musím přiznat, že mě i přes počáteční skepsi tito Italové nakonec o svých kvalitách přesvědčili.

Avšak nutno dodat, že se rozhodně nejednalo o náhlé procitnutí, kdy bych po prvním poslechu "Grand Guignol - Book I" zůstal zírat s ústy dokořán a následně začal mlátit hlavou o zeď, jaktože jsem si Darkend nechal takovou dobu unikat. Zpočátku totiž deska působí poněkud nijace, jako by kapela chtěla všeho moc a nános klávesových motivů byl - i přes větší délku skladeb - trochu neúnosný - jednoduše řečeno, jako by to bylo příliš přeplácané. Jak nám ale praví známé klišovité pořekadlo, ne vše musí být nutně takové, jaké se to zdá být na první pohled. Když si totiž člověk na "Grand Guignol - Book I" zvykne, přistoupí na jeho hru a začne se v kompozicích, jež v průměru trvají něco kolem osmi minut, trochu orientovat, ihned to začne být mnohem větší zábava. Své růžky začne vystrkovat spousta velice dobrých až výborných momentů, mezi nimiž se najdou i některé snadno zapamatovatelné. Díky tomuhle a ještě díky faktu, že většina skladeb je i přes svou relativní proměnlivost (vzhledem k délce pochopitelnou) vybavena nějakou nosnou linkou, díky níž písně mezi sebou bez problémů rozlišíte, jsou jednotlivé songy ve svém jádru - nebojím se říci - hitové.


Z předcházejících řádků již možná nepřímo vyplynulo, že hlavním elementem hudby Darkend jsou klávesy - pokud se tak stalo, nebylo to náhodou, jelikož tomu tak doopravdy je (a pokud ne, říkám to nyní). Proplétají se doslova celou deskou a po většinu času mají hlavní slovo. A v momentech, kdy ne, přebírají vládu kytarové melodie, případně sóla, která sice nejsou pravidlem v každém songu, ale sem tam se objeví. Z toho je asi vcelku jasné, že Darkend spadají do ranku těch přístupnějších black metalových kapel. Asi druhým nejvýraznějším prvkem je pak vokál zpěváka Animæ, jehož hlasový projev sice asi nebude ten úplně nejoriginálnější, jaký jste kdy slyšeli, nicméně mu nelze upřít, že v rámci celku bezezbytku plní svůj účel a čas od času se vytasí s velmi povedenou linkou. Zůstává otázkou, nakolik by muzika Darkend bavila, kdyby v ní klávesy nebyly, jelikož ostatní nástroje vrcholem invence neoplývají, ale to asi nemá cenu řešit, neboť tam jsou a ze širšího úhlu pohledu ta muzika funguje a baví, čímž to hasne.

Možná by se až doposud mohlo zdát, že "Grand Guignol - Book I" zas až taková výhra není, avšak v konečném důsledku je tomu asi naopak, protože album je i přes některé dílčí nedostatky opravdu povedené a pokud člověk překoná počáteční nedůvěru, dostane nahrávku, která je - minimálně po oné smyfonické stránce - zcela jistě propracovaná, plná výborných nápadů a skvělých momentů. Vyzdvihnout si zaslouží především dvě věci - jednak fakt, že "Grand Guignol - Book I" patří k těm počinům, které baví tím více, čím více je posloucháte; druhou věcí je pak nepochybně patřičně okultní atmosféra, jíž se Darkend povedlo vytvořit - v tomto ohledu vyšel záměr kapely - tedy alespoň vzhledem ke konceptu alba předpokládám, že šlo o záměr - opravdu skvěle.

Vzhledem k výše řečenému asi nepřekvapí, že desku otvírá jak jinak než instrumentální symfonické intro. Pokud budeme brát, že intro by mělo nejen navnadit na další poslech, ale i dát menší nápovědu k tomu, co lze očekávat od zbytku nahrávky, pak minimálně to druhé "Descent/Ascent (II Movement)" splňuje naprosto dokonale. I zbytek skladeb, byť už se jedná o metalové vypalováky, totiž i nadále působí epicky. Nechybí zmiňovaná okultní atmosféra, docela příjemná pestrost a střídání nálad od hororových pasáží přes ty s gotickým nádechem, až po některé vzletnější věci. Hned první regulérní song "Æinsoph: Flashforward to Obscurity" tohle naprosto jasně potvrzuje - nejdříve metalová bouře, pasáže ostřejších kytar a bicí palby, střídavě se objevující klávesy, sbory, nějaké to zvolnění, poté výraznější kytarové melodie, trochu té temnější deklamace, sólo a další klasické propriety žánru symphonic black metalu, ale jak vidno z podání Darkend, stále se to dá naaranžovat tak, aby byl posluchač spokojen.

DarkendAby bylo učiněno zadost i těm, kteří si rádi nechají doporučit nějaké konkrétní skladby, dovolil bych si konkrétně jmenovat tři kompozice. "Doom: And Then Death Scytched" patří k těm kusům, které vsázejí především na onu hororovou atmošku a funguje jim to jedničku, navíc v ní nechybí několik opravdu výtečných pasáží, třebas plíživý kousek v půli druhé minuty, zakončený "tikáním", nebo valivá jízda začínající před koncem minuty šesté. Za zmínku dále stojí čtvrtá "Spiritism: The Transmigration Passage", jelikož se jedná o jednu nejepičtějších položek alba, ačkoliv se v ní najde i pár ostřejších momentů. Ovšem hlavní důvod, proč ji zmiňuji, je výtečný vysoký čistý vokál, o nějž se postaral hostující Fearbringer, hlavní mozek stejnojmenného jednočlenného projektu. Jako poslední můžu jmenovat například "Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals", která se přibližně v polovině blýskne výborným ozvláštněním v podobě akustické kytary. Nicméně lze obecně prohlásit, že každý song má něco do sebe a vyloženě slabou položku zde nenajdete; na druhou stranu ovšem nepopírám, že nějaké menší zkrácení hodinu a čtvrt dlouhé stopáže by neškodilo, neboť u poslední jedenáctiminutovky "Dawn: Black Sun Rises" už toho nejeden posluchač může mít plné kecky...

Celkově lze "Grand Guignol - Book I" prohlásit za velmi povedený počin, který má rozhodně co říct minimálně fanouškům symfonického black metalu, ale do jisté míry i ostatním, protože se v jádru jedná - alespoň tedy na poměry black metalového žánru - o docela přístupnou záležitost, a to i navzdory výše zmiňovanému problému s proniknutím pod slupku alba (protimluv to vážně není, ač by se mohlo zdát, že ano). Pokud vám chutnají například Dimmu Borgir někdy okolo roku 2000, myslím, že nabízenou porcí téhle italské bašty byste určitě nemuseli pohrdnout, kdo si však pod symfonickým black metalem představí spíše věci jako Anorexia Nervosa, může být asi malinko zklamán… i když na druhou stranu, já jsem také od "Grand Guignol - Book I" nečekal zhola nic a nakonec mu dávám známku velice pěknou…

Tracklist:
01. Descent/Ascent (II Movement) - 02:12
02. Æinsoph: Flashforward to Obscurity - 06:42
03. Doom: And Then Death Scythed - 08:15
04. Spiritism: The Transmigration Passage - 07:39
05. Bereavement: A Multitude in Martyrized Flesh - 07:40
06. Grief: Along Our Divine Pathway - 06:23
07. Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals - 05:49
08. Pest: Fierce Massive Slaying Grandeur - 06:59
09. Decrepitude: One Last Laugh Beside Your Agonies - 09:01
10. Dawn: Black Sun Rises - 11:36

Hodnocení: 8/10


[K recenzi poskytl: Darkend]

Nálož nových klipů

27. července 2012 v 19:03 | Kaša / Monsterfuck |  Music News
>>> Hardcorová legenda z New Yorku, Agnostic Front, zveřejnila nový videoklip k písni "Us Against the World". Ta pochází z posledního alba "My Life My Way", jež vyšlo v březnu loňského roku u Nuclear Blast. O konečnou podobu nového klipu se postarala dvojice režisérů Samanta Astolfi a Joseph James. Agnostic Front jsou v tomto ohledu nevídaně plodní, jedná se totiž už o čtvrtý videoklip ke zmíněné desce, jelikož již dříve byly zveřejněny klipy ke skladbám "My Life My Way", "That's Life" a "A Mi Manera".


>>> Holandský projekt Sons of Seasons, který má pod palcem Oliver Palotai z Kamelot, zveřejnil nový videoklip. Zvolen byl song "Bubonic Waltz", jehož režie se ujal Maximilian Schwarz. Písnička se objevila na druhém albu "Magnisphyricon", jež vyšlo v dubnu loňského roku u rakouského vydavatelství Napalm Records.


>>> Finská zpěvačka Tarja Turunen chystá své první sólové živé album "Act I", které vyjde 24. srpna, a na jeho podporu vypustila videoklip ke skladbě "Into the Sun". Jedná se o dříve nevydanou píseň, jež poprvé oficiálně vyjde na nějakém nosiči právě na "Act I". Asi nikoho nepřekvapí, že se videu objevují záběry právě z připravovaného DVD:


>>> Balkánští folk metalisté Trollfest z Norska vydají u NoiseArt Records 24. srpna svou pátou velkou placku "Brumlebassen" (více informací ve starším článku), z něhož si pro videoklip zvolili song "TrinkenTroll":


>>> Sludge metalisté Zatokrev ze Švýcarska se rozhodli svou albovou novinku "The Bat, The Wheel and a Long Road to Nowhere", která vyjde 13. srpna u Candlelight Records, podpořit videoklipem ke skladbě "Goddamn Lights".


Kaša: Agnostic Front
Monsterfuck: Sons of Seasons, Tarja Turunen, Trollfest, Zatokrev

Civil War se upsali svému prvnímu labelu

27. července 2012 v 16:03 | Mortalis |  Music News
Nová švédská skupina Civil War, tvořená převážně bývalými členy Sabatonu, dosáhla dalšího milníku ve své hudební kariéře. Podpis smlouvy s labelem Despotz Records pro ni znamená vydání svého prvního EP a pokud vše půjde podle plánů, tak jej bude následovat regulérní studiové CD během jara. Kapela ujišťuje svoje potencionální fanoušky, že nebudou laciná kopie Sabatonu, čímž to může trošku zavánět. Těšit se můžeme na více hard rockový zvuk s méně klávesami a s bohatšími tématy textů, než jsou jen války.


Gojira - L'Enfant Sauvage

26. července 2012 v 19:50 | Kaša |  Recenze
Kdo by to byl řekl, že z nenápadné francouzské kapely, která v roce 2003 překvapila povedeným albem "The Link", se po necelé dekádě stane asi největší naděje současné tvrdě metalové scény, jejíž alba jsou právem považována za jedny z nejočekávanějších v daném roce. Gojira je krásným důkazem toho, že to jde i bez masivní reklamní masáže vydavatelství, které kapelu sere na každou druhou stránku magazínů, a bez slepého následování trendů, které zrovna hýbou světem. Právě za skoro až skromný přístup a image, kterou si kolem Gojira buduje, je mi kapela velice sympatická. Za jejich úspěchem není nic jiného než tvrdá práce a především pak kvalita studiových zářezů. Jak už to tak bývá, je potřeba i troška toho štěstíčka, které si Gojira vybrala, když v roce 2008, tehdy ještě relativně neznámého zpěváka/kytaristu Josepha Duplantiera naverboval Max Cavalera do svého projektu Cavalera Conspiracy. Metalová obec se najednou začala zajímat, kdo že je ten týpek, který svými vokálními výpady posouval debut "Inflikted" zmíněného projektu o třídu výš. Ne, že by se po tomto angažmá kariéra Gojiry otočila o 180°, ale začalo se o ni zajímat víc lidí, a to je dobře, protože tahle parta si to zaslouží.

"L'Enfant Sauvage" (v překladu "Divoké dítě") vychází čtyři roky po poslední studiovce "The Way of All Flesh". Na novém albu si Gojira udržují svoji vysoce nasazenou kvalitativní laťku a přestože se jim nepodařilo ji tentokrát přeskočit, tak se nejedná o žádný debakl. "L'Enfant Sauvage" je dobré album, které v sobě skýtá tolik nápadů a zajímavých momentů, že jiní by si s tím vystačili na dvě až tři desky. Přestože se skladby trošku zpřehlednily, tak se podařilo ponechat je přikryté progresivně-agresivním hávem, jak to umí snad jen tihle žabožrouti z Bayonne. Přiznám se, že po několika prvních posleších jsem byl mírně zklamaný, protože v pořadí již páté studiové album nepůsobí tak překvapivě a rozmanitě jako "From Mars to Sirius", ani intenzivně jako "The Way of All Flesh", ale na druhou stranu se nedá říct, že by to byla deska nudná a nezajímavá. S přibývajícími poslechy "Divoké dítě" v mých očích jen rostlo.

Deska je napěchovaná ostře řezanými a neprostupnými riffy, brutálními bicími a agresivním zpěvem Joe Duplantiera, který disponuje velice charismatickým a rozpoznatelným vokálem, se kterým občas dokáže zabrousit i do atmosferičtějších poloh a nespadá tak do škatulky klasického tuctového řvouna. Hned na první poslech je zřetelné, že "L'Enfant Sauvage" je o něco přístupnější než předchozí řadová alba, a jak jsem tento fakt zezačátku Gojiře spíše vytýkal, tak s postupem času si člověk uvědomí, že se borci prostě vyvíjí. Je nutné říct, že přes proklamovanou přístupnost jsem i po několika posleších zaznamenal momenty, které mi unikly, a dokázal jsem si najít nové překvapivé okamžiky, což je vždycky příjemné zjištění, "L'Enfant Sauvage" se jen tak neoposlouchá.


Hned úvodní energická "Explosia" je úderná jak hrom. Zabijácký riff a parádní práce bubeníka Maria Duplantiera, jehož hra mě i po mnoha posleších nepřestává vyvádět z úžasu, jsou hlavní devízou nejen této skladby. Takhle talentovaný bubeník se jen tak nevidí, jeho hra není nějak exhibicionistická, spíše bych ji označil jako údernou a agresivní, přesně padnoucí. Titulní song "L'Enfant Sauvage" byl uvolněn v předstihu jako klasická ochutnávka a docela chápu, že se sáhlo právě po této skladbě. Přece jen, zapamatovatelný kytarový motiv, který celou píseň provází, je chytlavý a přesto dostatečně brutální. Nejen díky němu skladba šlape jak hodinky a klidně bych ji označil jako jeden z vrcholů stejnojmenného alba. Totéž platí i pro "The Axe", která se do paměti zaryje hned na první poslech a jistě se s ní stane koncertní tutovka. Ta je důkazem, že Duplantierovci jsou schopni složit i dost melodický song, který nepůsobí jako kompromis a pořád šikovně drtí všechny kosti v těle. Nemá cenu rozebírat skladbu po skladbě, protože to je opravdu na dlouho, vezmeme-li v potaz, že se v nich toho děje víc než dost, ale jako celek má "L'Enfant Sauvage" jedno obrovské plus. Jednotlivé skladby jsou dost vyrovnané a vytváří dojem ucelené nahrávky, nikoli desky poskládané z jednotlivých položek. Druhá půlka alba obsahuje několik překvapivých momentů a nepřipustí, aby se na mysl vkrádal pocit nudy a jednotvárnosti. Příkladně "The Gift of Guilt" je díky své rozmanité kytarové lince asi tou nejzajímavější písní na albu. "Born in Winter" posouvá hranice tvorby Gojiry zase o kus dál. Téměř po celou dobu se nese v klidné atmosféře za přítomnosti melodického vybrnkávání, poklidných bicích a umírněného vokálu, ve druhé půlce skladby se sice zavelí k mohutnému finiši, ale ten nepůsobí příliš rušivě a dalo by se říct, že Gojira má s touto skladbou na svém kontě i nějakou tu "polobaladu". Na úplně závěr si kapela připravila utahanou "The Fall", ve které se jako noc a den střídají klidnější a agresivní pasáže, jako by se nechumelilo.


Není moc věcí, které by se "L'Enfant Sauvage" daly vytknout. Přestože jsem si našel dvě skladby, které v rámci diskografie Gojiry zapadnou a moc mě neberou, tak je to album velice vyrovnané a kvalitní. Tahle banda je tady pro všechny, kdo má zájem o agresivní, moderní a chytrou metalovou hudbu, která se za pár let může stát základním stavebním kamenem pro další generace kapel. I když mám "L'Enfant Sauvage" za album, které svým dvěma předchůdcům dýchá na záda, tak dýchá z dost krátké vzdálenosti, takže nadprůměrné hodnocení je jistě na místě.

Tracklist:
01. Explosia - 06:39
02. L'Enfant Sauvage - 04:17
03. The Axe - 04:34
04. Liquid Fire - 04:47
05. The Wild Healer - 01:48
06. Planned Obsolescence - 04:39
07. Mouth of Kala - 05:51
08. The Gift of Guilt - 05:56
09. Pain Is a Master - 05:07
10. Born in Winter - 03:50
11. The Fall - 05:24
12. This Emptiness [bonus] - 03:59
13. My Last Creation [bonus] - 04:08

Hodnocení: 8/10


Zbytek redakce hodnotí:
Vezměte všechny groove metaly, různé něco-core záležitosti a podobné věci, smíchejte je dohromady a hulvátsky nazvěte třeba moderním metalem - získáte velice málo OPRAVDU dobrých skupin, jejichž muzika je vážně inteligentní a má nějakou hloubku. Francouzská bestie Gojira však mezi takové rozhodně patří a rozhodně nebudu přehánět, když prohlásím, že stojí na samém kvalitativním vrcholu této scény. Novinka "L'Enfant Sauvage" možná v tomto ohledu není zas až tak průkopnická jako předcházející desky "From Mars to Sirius" a "The Way of All Flesh", nic to však nemění na tom, že i touhle nahrávkou Gojira pohřbívá drtivou většinu žánrové konkurence (stylové dílčí rozdíly ponechme nyní stranou) hluboko pod zem. Mě osobně album neskutečně baví, je plné výtečných, v některých momentech dokonce i naprosto famózních nápadů a má toho hodně co říct i po mnoha posleších. A navíc vzhledem k tomu, jak moc svou konkurenci převyšuje, neváhám se "L'Enfant Sauvage" alespoň částečně odměnit velmi vysokým hodnocením. Pokud bych měl zvolit nějaké konkrétní vrcholy, asi bych jmenoval výtečné "The Axe" a "The Gift of Guilt", nicméně ani zbylé songy nezaostávají. Jen škoda poněkud nevýrazného přebalu...
Monsterfuck - 8,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8,25/10
hradbysamoty