Asi si všichni vzpomenete, jaká to byla obrovská senzace, když se němečtí Accept před dvěma lety vrátili s neuvěřitelnou energií zpátky na scénu. Není divu, že reunion budil takovou pozornost, Accept přece jenom patří k těm největším heavy metalovým formacím vůbec. Pokud budeme počítat země mimo Velké Británie, což vždy byla Mekka heavy metalu a ne nadarmo právě odsud pochází nejvíce těch opravdu velkých a legendárních formací, jen těžko budeme hledat žánrovou skupinu, jež by svou velikostí mohla konkurovat Accept (z fleku mě osobně napadají jenom dvě, ale to je vedlejší). Přesto comebackovému albu "Blood of the Nations", na němž navíc nezpíval ikonický frontman Udo Dirkschneider se svým nezaměnitelným vokálem, nevěřil snad vůbec nikdo, o to větší nadšení se ovšem strhlo, když deska vyšla a ukázalo, že je to ve skutečnosti opravdový heavy metalový klenot, vypilovaný po všech stránkách do té nejlepší možné podoby. Ihned poté stoupl kurz Accept mnohonásobně, najednou začala být kapela všude žádaná a chtěná, dlouhé koncertní šňůry nebraly konce… inu, proč ne, za tak výbornou desku si to pánové přece jenom zasloužili. Hned v té době, nedlouho po vydání "Blood of the Nations", se už začalo mluvit také o dalším nástupci, který přišel až v podezřele rychlém sledu, jen rok a půl po svém předchůdci (a to byl onen rok a půl navíc vyplněn zmiňovaným neúnavným koncertováním). A jak "Stalingrad" dopadl? Hned na začátek můžeme říct… bohužel nepříliš slavně…"Blood of the Nations" mělo jedno obrovské eso v rukávu - jak již bylo zmíněno, v podstatě nikdo mu nevěřil, nikdo od něj nečekal nic jiného než průser, díky čemuž mohla deska jenom překvapit, což se nakonec také stalo. Accept tehdy vlastně neměli co ztratit, pokud by se jim album nepovedlo, všichni by prohlásili "já to říkal" a comeback by skončil dřív, než by vůbec začal; kdyby se naopak povedlo - to už víme, co by se stalo, protože se to již stalo. To "Stalingrad" má pozici o mnoho těžší, jelikož od něj se toho po excelentním "Blood of the Nations" čekalo zase až příliš. A přesně dle zákonu schválnosti, který praví, že čím více se na nějaké album člověk těší, tím větší poté bývá následné zklamání, je obrovským zklamáním i "Stalingrad".
Možná se zeptáte, v čem je mezi oběma deskami tak obrovský rozdíl, když jsou obě dvě ve své podstatě krystalicky čistý heavy metal. V žánru určitě ne, to je pravda, přesto to poznáte zcela jasně pouhopouhým citem. Na "Blood of the Nations" byla cítit obrovská lehkost, přirozenost, radost z toho, že zase hrajeme - právě to z té desky dělalo natolik skvělou věc. A právě to "Stalingrad" zoufale postrádá. Nemohu se zbavit dojmu, že tohle album bylo, jak se říká, spíchnuto horkou jehlou. Osobně bych klidně vsadil svoje boty, že v tom bude mít prsty label Nuclear Blast, u něhož bych se ani v nejmenším nedivil tomu, kdyby Accept tlačil k tomu, aby další nahrávka vyšla co nejdříve, dokud je kapela po tak vydařeném návratu tolik v kurzu.
Jestli je právě vyřčená teorie správná nebo ne, to je těžko soudit a pochybuji, že se to kdy dozvíme, jedna věc je však jistá - "Stalingrad" obsahuje přílišné množství vaty, aby mohlo důstojně navázat na svého předchůdce. Věřím, že kdyby si Accept vzali (dostali?) na přípravu desky více času a "Stalingrad" vyšel třeba až za rok, výsledek by byl úplně někde jinde. Samozřejmě netvrdím, že by to chtělo si odfrknout na dalších 15 let (ačkoliv zcela upřímně říkám, že bych radši čekal dalších 15 let na druhé "Blood of the Nations" než dva roky na "Stalingrad"), ale i těch pár měsíců by jistě udělalo svoje. Takhle totiž "Stalingrad" působí prostě uspěchaně, stylem "honem rychle něco vydat, dokud to lidi žerou". Což o to, kasička vydavatele se jistě z prodeje krásně naplní i v dnešní době, ale stálo to za to? Dle mého skromného názoru nikoliv. "Blood of the Nations" byl naprostý majstrštyk, fošna, která se mohla bez obav srovnávat s legendárními kusy jako "Balls to the Wall" nebo "Metal Heart"; hned po prvním MP3 poslechu (a to berte doslovně) jsem se zvedl a okamžitě si běžel do obchodu CD koupit. Za "Stalingrad" ovšem utrácet nehodlám ani v nejmenším, protože za to prostě nestojí…
Prozatím to asi vyznívá, že "Stalingrad" je naprostý průser, který se takřka nedá poslouchat, ale to zase není tak úplně pravda. Wolf Hoffmann a Peter Baltes jsou přece jenom protřelí mazáci, takže nějaké opravdu dobré riffy vykouzlit dokázali, to samozřejmě uznávám, ale problém tkví v tom, že jich je tentokrát pomálu a že jsou hodně rozmělněné. Srovnejme… "Blood of the Nations" - co song, to pecka plná skvělé muziky; "Stalingrad" - pár dobrých riffů a mezitím spousta zbytečné omáčky, která jen natahuje délku, aby počin mohl být prohlášen za dlouhohrající. A to je špatně. Zatímco minulá placka měla (v limitované verzi) více jak 70 minut a nenudila ani na chvilinku, "Stalingrad" má minut skoro o 20 méně, přesto mám značný problém to doposlouchat, jak mě to nebaví.
Naprosto zářným příkladem, kterýžto nám může posloužit jako ukázkový, toho propastného rozdílu je první singl. "Teutonic Terror" prostě byla hymna, přímo ztělesnění heavy metalu v té nečiřejší formě made by Accept - kulervoucí riff, pochodové tempo, spousta malých, ale hravých a skvělých nápadů, nadšení z toho songu přímo čiší. Ale "Stalingrad"? Tahle písnička se snaží stavět na stejném motivu, čili jeden vůdčí riff, ale zde jeho neustále omílání nefunguje, je to nemastné, neslané, jak se říká. "Teutonic Terror" mělo výtečný refrén, sborový refrén "Stalingrad" je těžký průměr, který se po více posleších stává spíše otravným. Píseň jako celek funguje spíš tak na půl - a to ještě patří k těm nejlepším momentům celé nahrávky.
Ono celé album se snaží jet ve stylu "Blood of the Nations", ale prostě a jednoduše se mu to nedaří, ani kdyby se na hlavu postavilo. Další věc, na níž je to krásně znát, je to, že citelně chybí záležitosti typu "The Abyss" nebo "Shades of Death", čili delší a malinko náročnější kompozice, jež fošnu nejen znatelně osvěžovaly, ale dokonce patřily i k jejím vrcholům. Na "Stalingrad"? Kde nic, tu nic. S přimhouřením očí by se dala uznat závěrečná "The Galley", jenže ta nejenže dvěma o dva roky starším kolegyním nesahá ani po kotníky, ale navíc se ještě nachází až na úplném závěru "Stalingrad", kde vyznívá trochu do ztracena, pokud se k ní vůbec posluchač zvládne prokousat, což se mně osobně povedlo až na několikátý pokus. I přesto se, stejně jako v případě titulní "Stalingrad", jedná o jednu z nejpamětihodnějších věcí desky, srovnáme-li to s tou okolní slabotou.
Snad za jediný opravdu světlý bod považuji třetí "Hellfire", což bohužel není cover od známých norských black metalistů 1349 (to by mohlo být dosti zajímavé (smích)), ale klasická heavy pecka, v níž je na rozdíl od zbytku "Stalingrad" cítit ten pohříchu chybějící drajv a zápal. Zejména skvělý refrén "Hellfire" naprosto hravě strčí do kapsy všechny ostatní songy na albu dohromady. Po téhle skladbě by na druhém místě skončilo "The Galley", pak hodně dlouho nic, poté přijde titulka a pak… nepříliš výrazná nuda, z níž se občas vyloupne dobrý riff, ale ne tak často, aby to člověka nějak více bavilo. Poslouchat se to možná dá, ale otázka zní: proč? Proč, když existují desítky a desítky mnohem lepších věcí…
Finální verdikt je myslím zcela zřejmý: "Stalingrad" je obrovské zklamání po všech stránkách, které se se svým předchůdcem nemůže rovnat ani v nejmenším. Z alba je cítit přílišná uspěchanost a málo času na to, aby měly nápady možnost dozrát, což ze "Stalingrad" dělá materiál bez přehánění průměrný. Inu, každý den není posvícení… a to u kapely jako Accept obzvlášť zamrzí...
O pár dnů později...
Stálo mi to trochu vrtalo hlavou, že to přece není možné, aby deska Accept byla tak nepovedená. Přece jenom jsem je měl vždy rád, byli jednou z těch kapel, na jejichž muzice jsem vyrůstal, takže mi to prostě nedalo a věnoval jsem "Stalingrad" těsně před zveřejněním recenze ještě jeden soustředěný poslech do sluchátek. Bohužel, verdikt zůstává nezměněn. Album prostě postrádá jakékoliv nosné nápady, které by mu dodaly ty správné koule, chybí taková ta pověstná chemie - jak již bylo řečeno, celé to zní příliš uspěchaně. Sem tam se sice objeví nějaký zajímavější moment objeví - například sbory a refrén v "Revolution" nebo klidnější začátek "Twist of Fate" -, ale jako celek toho "Stalingrad" nemá příliš co říct. Pro jistotu jsem si ihned vzápětí ještě pustil "Blood of the Nations", a ten rozdíl je vskutku propastný - co song, to časovaná bomba plná výborných nápadů. Nebe a dudy, rozdíl minimálně dvou tříd...
Tracklist:
01. Hung, Drawn and Quartered - 04:35
02. Stalingrad - 05:59
03. Hellfire - 06:07
04. Flash to Bang Time - 04:06
05. Shadow Soldiers - 05:47
06. Revolution - 04:08
07. Against the World - 03:36
08. Twist of Fate - 05:30
09. The Quick and the Dead - 04:25
10. The Galley - 07:21
Hodnocení: 6/10
Zbytek redakce hodnotí:
Nikdy jsem nebyl fanouškem Accept, čímž bych nechtěl upírat jejich vliv na vývoj heavy metalu, to rozhodně ne, jen šla tvorba této německé legendy vždy tak nějak mimo mě. "Blood of the Nations" však bylo trefou do černého. Skvělé nápady, majestátní refrény, celkově vyrovnané skladby a zabijácký zvuk učinily z tohohle alba jedno z nejlepších heavy metalových alb třetího tisíciletí. Bylo jasné, že budou následovat nekonečná turné a dalo se čekat, že nové album na sebe nenechá dlouho čekat, ale že se ho dočkáme už po roce a půl?! Tady něco smrdí a ano, asi už to tušíte, je to kvalita nové placky. Nevyrovnaná. Takhle bych "Stalingrad" charakterizoval jedním slovem. Velké množství skladeb působí vatovitě, bez nosnějších nápadů, skladby neoplývají povedenými refrény, jako tomu bylo v případě "Blood of the Nations". Vyjímkou budiž trojka "Hellfire", kterou bych si na pozici prvního singlu dokázal představit o dost víc, než nevýraznou titulní "Stalingrad". Ta sice není špatná, ale oproti "Teutonic Terror" je jako chudý příbuzný. Z dalších skladeb se mi líbily ještě přímočará "Revolution" a závěrečná "The Galley". Tím bych svůj výčet nejspíš ukončil a zbytek označil za nezáživnou výplň. Celkově album vyznívá velmi slabě a považuji jej za příliš uspěchané. Škoda, protože výchozí pozici měli Accept skvělou, a takhle si to pohnojit. Snad příště.
Kaša - 5/10
Průměrné hodnocení v redakci: 5,5/10
Když jsem na sklonku loňského roku zjistil, že Agalloch poctí svojí návštěvou českou metropoli, rozhodování o účasti zabralo sotva zlomek vteřiny. Nechat si takovou vzácnou událost proklouznout mezi prsty by byl hřích, a já tyhle hříchy páchám nerad. Dlouhé měsíce spřádaný plán však doznal značných trhlin v okamžiku, kdy jsem učinil další rozhodnutí - tentokrát ohledně mé přítomnosti na německém Ragnarök festivalu, na jehož soupisce právě Agalloch zaujímali jedno z nejprivilegovanějších míst. Pochybnosti se však rozplynuly spolu s mlhou, která halila na německém pódiu vystupující Američany, a v tu chvíli jsem měl jasno - za čtyři dny mě čeká repete. Jenže znáte to - vrátíte se z cest, peněženka prázdná a věčná otázka jít/nejít je opět na pořadu dne. Bohudík, tohle byl jeden z případů, kdy jsem nakonec hodil za hlavu všechny racionální důvody, proč nejít, nad financemi mávl rukou a když se čas nachýlil, nasměroval jsem své kroky z práce přímo do žižkovského Matrixu...
Jenže štafetu nepřebrali Agalloch, nýbrž další Američané Velnias, kteří Agalloch doprovázeli na celém turné. Neznalý jejich tvorby jsem čekal třičtvrtěhodinu něčeho poklidného, ovšem čtveřice zarostlých chlapíků mi přichystala pořádné překvapení. Začali totiž pěkně zostra a mojí první reakcí byl údiv nad nápadem zařadit mezi neofolkové Larrnakh a zádumčivé Agalloch death/black metal. Jenže jak se záhy ukázalo, tvorbě Velnias je taková škatulka malá. Došlo mi, že kytarový nářez, který mě napoprvé tak konsternoval, vykazuje spoustu doomových vlivů a není mu cizí ani atmosféra. Atmosféra pak zcela přebírala otěže v okamžicích, kdy se projev kytar omezil na jemné vybrnkávání, jež nejen s tou mohutnou kytarovou hradbou ostře kontrastovalo, ale nějakým zázrakem ji i skvěle doplňovalo. Minuty ubíhaly a já jsem si uvědomil, že je to vážně vynikající, k čemuž přispívala i jedna zvláštní skutečnost. Jednotlivé skladby totiž působily dojmem, že na sebe přímo navazují, pročež celý set vyzněl velmi pospolitě a já si ho mohl akorát užívat. Nevím, co víc dodávat. Velnias zahráli skvěle, dostalo se jim zasloužených ovací a mohli odejít středem a s hlavou vztyčenou...
Jedno z největších mínusů Matrixu jsou dva nešťastně umístěné sloupy, které fakticky zužují jinak velmi široké pódium dobře o třetinu a muzikanti mají pro své hrátky podstatně omezenější prostor. V případě Agalloch to však prakticky nevadilo, protože je to kapela vesměs statická, a větších pohybů se dopouští akorát kytarista Don Anderson. Ten si však nějaký prostor našel, takže diváci nebyli ochuzeni ani o tuto složku vystoupení. Za sebe musím říct, že jakkoli je hudba Agalloch klidná, emocemi nabité vystupování Dona Andersona k ní vyloženě pasuje a je radost jej sledovat. Nebyl však jediný, kdo na sebe poutal pozornost publika. Frontman John Haughm se totiž ukázal jako komunikativní a překvapivě vtipná osoba. Publiku se vyznal z náklonnosti k české kultuře, jednu skladbu odkázal památce Františka Vláčila a aby toho nebylo málo, mnohé přítomné potěšil tričkem Master's Hammer. Blýskl se i několika neotřelými vtípky a jeho mluvené slovo celkově posloužilo sice jako nečekané, ale rozhodně osvěžující odlehčení a zpestření celého koncertu.
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?
Monsterfuck pro květen: Diablo Swing Orchestra - Pandora's Piñata
Ježura pro květen: Diablo Swing Orchestra - Pandora's Piñata
nK_! pro květen: Sabaton - Carolus Rex
Ellrohir pro květen: Sabaton - Carolus Rex
Madeleine Ailyn pro květen: Sonata Arctica - Stones Grow Her Name
Zajus pro květen: Ne Obliviscaris - The Portal of I
Kaša pro květen: Storm Corrosion - Storm Corrosion
Švédští viking metalisté King of Asgard hlásí, že právě dokončili svou druhou desku "...to North", která se stane nástupcem debutu "Fi'mbulvintr" z roku 2010. Podle aktuálních informací by měl počin vyjít v červenci.
Headlinerem jubilejního desátého ročníku festivalu Masters of Rock, který se odehraje ve dnech 12.-15. července ve Vizovicích, se stala finská skupina Nightwish. Tisková zpráva pořadatele hovoří následovně:
