Na co se nedostalo 1/2012

31. března 2012 v 17:20 | Monsterfuck |  Minirecenze

Monsterfuck:


Aosoth - Our Crown of Sins (leden, Inferna Profundus Records)
black metal, Francie
Přestože tento počin jen zlehka přesahuje délku pouhých devíti minut, stojí dle mého názoru za zmínku. Obě přítomné skladby - titulní "Our Crown of Sins" i "Aura of Pills II" - totiž bezezbytku potvrzují vysoký standard Aosoth, což není zrovna málo, jak mi jistě dá za pravdu každý, kdo měl tu čest s loňskou deskou "III". Opět se jedná o chorý black metal s hlubokou okultní atmosférou v té nejvyšší kvalitě. Bezesporu skvělá věc.
Hodnocení: bez hodnocení

Arcana - Emerald (14. března, Cyclic Law)
atmospheric ambient / neoclassical, Švédsko
Ačkoliv toho švédské uskupení Arcana má na kontě již docela dost (sedm desek) a funguje docela dlouho (vznik 1993, první nosič 1996), až doposud jsem o něm neslyšel. Ovšem náhodně sehnané EP "Emerald", které má pouhopouhých 13 minutek, mě dostalo do kolen. Jedná se o naprosto nádhernou minimalistickou a monotónní náladovou záležitost s neskutečně čarovnou atmosférou. Tvrdý metalista by se mohl ušklíbnout, vždyť je to jen ambient, ale ať si tvrdý metalista ráčí trhnout nohou, neboť "Emerald" je jedna z nejúžasnějších věcí, co jsem v letošním roce prozatím slyšel. 13 minut hudební dokonalosti...
Hodnocení: 9,5/10

Ea - Ea (5. března, Solitude Productions)
funeral doom metal, Rusko
Funeral doom metal je sám o sobě hodně okrajová záležitost metalové scény, ale jak se občas ukazuje, i v samotném extrému jsou naprosté extrémy, které už běžný smrtelník nedokáže rozdýchat. A stejnojmenná novinka ruských Ea je právě jednou z takových záležitostí. Dlouhé opusy jsou v tomto žánru běžné, 10 minut je standard, narazit na půlhodinovou kompozici se dá taky ještě docela běžně, ale to, co nabízí "Ea", to už je opravdu síla - jedna skladba, 50 minut = deska jen pro ty nejotrlejší. Nejen délkou jsou však Ea zajímaví - kapela totiž navíc ve své tvorbě používá dávno zaniklý starověký jazyk, který byl znovu sestaven jen na základě archeologických nálezů, což je něco, co ve mně osobně vzbuzuje opravdu velkou zvědavost. Hudebně je "Ea" absolutní doomové bahno, depresivní umírák od první vteřiny až do té úplně poslední. Nejlepší je na tom ale fakt, že se skupině podařilo takto obludnou délku ukočírovat, takže je výsledek velice zdařilý. Na tom se hned pozná, že funeral doom není jen o tom zahrát to pomalu, ale že člověk na něj musí mít talent - zatímco jiné kapely po deseti minutách nudí, Ea zvládnou minut padesát a ještě se jedná o působivý a nenudící poslech. Jistě v tom má prsty i fakt, že je na poměry stylu o docela rozmanité dílo plné skvělých nápadů, jež zvládnou posluchače udržet v pozornosti.
Hodnocení: 8,5/10

elektronická hudba
Tohle by sem vlastně vůbec nemělo patřit, a to nejen díky naprosto nulové stylové spřízněnosti s běžným obsahem Sicmaggot, ale i kvůli tomu, že budu mluvit o počinech, které vlastně ani nevyšly ve vymezeném časovém období (tj. první čtvrtina tohoto roku), jen jsem je v tomto čase objevil. Jako největší zvíře si však tento podvod mimo pravidla snad výjimečně mohu dovolit (smích). Zvlášť když už asi nebude jiná příležitost, kdy se o podobné muzice zmínit. Každopádně jsem poslední dobou začal poslouchat velké množství tvrdé elektroniky, a přestože je mezi většinou metalových posluchačů stále zakořeněný názor, že se jedná o absolutní a neposlouchatelné sračky, není tomu tak a i zde se najde velké množství velmi zajímavé hudby - a kdo tvrdí, že ne, ten prostě s prominutím pravdu prostě nemá. Mám tu teď před sebou podobných věcí opravdu hodně a zdaleka ne vším už jsem se zvládnul alespoň částečně prokousat, proto si dovolím zmínit pouze tři jména, která mne prozatím zaujala nejvíce. První jsou němečtí Shnarph!, kteří se pohybují někde na pomezí dusavého industrialu a EBM; jejich prozatím jediné album "[:laut:]LOS!" přes sebe v jednotlivých skladbách skládá dokola se opakující ubíjející smyčky a nutno uznat, že výsledkem je natolik extrémní nápor, že většina tvrdých metalistů může jen blednout závistí. Druhý projekt, který bych vyzdvihnul, je Nachtmahr z Rakouska, jehož hlavním představitelem je jistý Thomas Rainer. Ten zvolil velmi kontroverzní image, jež by se dala popsat jako hodně sexisticky-totalitní stylizace ve stylu Třetí říše (explicitně upozorňuji, že v tomto případě je to jen čistá provokace, nikoliv propagace!), kde se to jen hemží pohlavárskými uniformami, vlasovými kreacemi jak od kadeřníka SS a zástupem "hitlermädchen" (tohle slovo jsem si právě vymyslel - parafráze na hitlerjugend (smích)) slečen v hodně upnutých košilkách (a někdy i bez nich). Hudebně se ovšem jedná o výtečné techno se spoustou kulervoucích hitovek typu "Tanzdiktator" nebo "Can You Feel the Beat?". Venku jsou tři desky a zejména ty dvě poslední ("Alle Lust Will Ewigkeit" a "Semper Fidelis") stojí dle mého názoru za prubnutí. Jako poslední zmíním taktéž výborný řecký projekt Siva Six s temně gotickou image (myslím, že většina z nás by bez znalosti kontextu při pohledu na fotky tipnula spíš nějaký black metal) a excelentním šlapavým industrialem v zádech. Kapela má na kontě aktuálně tři velké počiny, z nichž jsem do uzávěrky tohoto článku stihl naposlouchat pouze ten nejnovější, "The Twin Moons" z loňského roku, ale zase můžu s klidem prohlásit, že je to sakra povedená věcička. Kromě suprové diskotéky ještě stojí za pozornost jistě i fakt, že sem tam vykouknou i nenápadné orchestrace (např. ve "Faileth Stars"), které - a teď se podržte - dají vzpomenout na současnou tvorbu krajanů Septicflesh! Jen houšť!

Furia - Marzannie, królowej Polski (28. února, Pagan Records)
progressive black metal, Polsko
Polské uskupení Let the World Burn je vskutku ojedinělou záležitostí, ať už se jedná tradičnější podobu black metalu pod hlavičkou Massemord (ačkoliv o té tradičnosti by se po posledním, z mého pohledu naprosto dokonalém opusu "The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope" také dalo dosti úspěšně polemizovat), tak o tu experimentálnější tvorbu v rámci Furia. A právě pod jménem této skupiny přichází nová deska "Marzannie, królowej Polski" a stejně jako v případě předchozího dvacetiminutového EP "Halny", které v rámci jedné skladby koketovalo až s prog rockem, a druhého alba "Grudzień za grudniem" (a i nahrávek ještě předchozích) se jedná o naprosto skvostnou záležitost, která nabízí progresivní black metal v té nejlepší myslitelné podobě - osobitý, plný dechberoucích nápadů, sugestivní atmosféry i neuvěřitelně silných momentů. Jedná se o dílo natolik kompaktní, sevřené a kvalitní, že vyzdvihnutí jedné konkrétní skladby by znamenalo nespravedlivé upozadění všech ostatních. Stejně jako novinka kolegů Mgła, kteří se však věnují malinko tradičnější formě black metalu, "Marzannie, królowej Polski" potvrzuje, že polské podzemí patří k tomu nejkvalitnějšímu, co lze v žánru v dnešní době slyšet, a dokazuje, že klenoty lze stále tvořit i v roce 2012. Jediným zklamáním na "Marzannie, królowej Polski" tak je až překvapivě minimalistická grafika bez nápadu; když si člověk vzpomene na netradiční modro-černý psychedelický booklet "Grudzień za grudniem", je to propastný rozdíl...
Hodnocení: 9/10

Germ - Wish (12. března, Eisenwald)
depressive rock / black metal / trance, Austrálie
Je vtipné, jakou náhodou se občas dá narazit na opravdu originální a netradiční věc. Člověk si tak bezstarostně brouzdá po všech internetech, nic konkrétního nehledá, když v tom potká sic elegantně vyhlížející, ovšem nikterak moc nápadný obal. Jakási prapodivná intuice mu řekne: "Vole, to si pusť, to bude dobrý!" Vůl si to pustí a... většinou to nestojí za nic... ale občas se poštěstí a ukáže se, že to, na co zrovna vůl náhodou narazil, je opravdový klenot. Přesně mezi takové případy patří i Australané Germ, kteří právě vydali svůj dlouhohrající debut "Wish". Už jen ze žánrového zařazení je asi vcelku jasné, že zde půjde o něco hodně netradičního. Germ totiž produkují opravdu originální muziku plnou zvláštní a neotřelé vesmírné atmosféry, o níž se starají především klávesy, ale někdy i kytarové melodie. Speciální ocenění si zaslouží rovněž nádherné čisté vokály. Stačí si poslechnout jen takovou "Asteroid of Sorrow" a bude vám jasné, co přesně mám na mysli. Ovšem jedním dechem musím dodat, že poslechnout jen jednu skladbu by byla obrovská chyba, jelikož "Wish" je výtečná záležitost od začátku do konce.
Hodnocení: 9/10

Mgła - With Hearts Toward None (28. února, Northern Heritage Records)
black metal, Polsko
Na "With Hearts Toward None" jsem se na jednu stranu opravdu hodně těšil, na druhou stranu jsem se však alba i trochu obával - v obou případech to měl na svědomí debut "Groza", jenž mě svého času položil na lopatku naprosto nevídanou úrovní, šlo o opravdový klenot a dle mého názoru jednu z nejlepších black metalových desek za dlouhé roky. Není tedy divu, že ve mně hlodal červík pochybnosti, jestli Mgła zvládnou navázat na desku, která se dotýkala samotné geniality. Nutno říct, že poslech "With Hearts Toward None" mne velice rychle přesvědčil, že to lze - a to dokonce s takovou přirozeností, že je to možná ještě podivuhodnější než samotná hudební náplň tohoto dechberoucího opusu. Oproti "Groza" se vylepšil (i když, toť také záležitost úhlu pohledu) zvuk do podoby takové, že je nahrávka bez problému poslouchatelná pro všechny (tím nenápadně naznačuji - sehnat!), byl navýšen počet skladeb a zkrácena jejich délka, ale na svém místě zůstalo jen jejich číslování a především úžasná muzika. "With Hearts Toward None" je tři čtvrtě hodina naprosté black metalové dokonalosti a vzhledem k tomu, že podruhé to již náhoda být nemůže, mohu s klidným srdcem prohlásit, že Mgła dělají jedny z nejlepších žánrových desek široko daleko a za spousty let. Čistě pocitově mi sice přišla o kousíček lepší "Groza" (i když tenhle názor dost dobře možná ještě pozmění čas), i tak je ovšem "With Hearts Toward None" pořád o dvě třídy lepší než 95% veškerého black metalu, který jste kdy slyšeli, a jako takové jí neváhám dát to nejvyšší možné ohodnocení!
Hodnocení: 10/10

Negativity - DarkJazz (9. února, selfrelease)
noir jazz / ambient, Francie
Nemám tušení, jak jsou na tom Negativity se svou předcházející tvorbou, neboť s ní zkušenost prozatím nemám, podle chytrých internetových webů by však mělo jít o něco velmi odlišného (black metal) oproti tomu, co nabízí aktuální deska "DarkJazz". U ní člověka upoutá už jen žánrové zařazení, tedy alespoň u mě to platí dokonale, protože když mi někdo řekne, že se na mne chystá noirový jazz cáknutý ambientem, zní mi to natolik podivně, že ihned zpozorním. "DarkJazz" je každopádně velice kvalitní počin - hodně minimalistická záležitost, která sice celou půlhodinu plyne v jednolitém tempu a náladě, což ovšem příliš nepřekvapí s ohledem na výše zmíněné, ale velkou zajímavost a hodně netradiční náladu jí upřít nelze ani v nejmenším. Pokud v muzice potřebujete nějaké záchytné body, nemáte v případě "DarkJazz" sebemenší šanci (z velké části i díky tomu, že jde o čistě instrumentální album), ale pokud si vystačíte s plíživou podmanivou atmosférou, mohu desku jenom doporučit, ačkoliv to už s metalovou hudbou nemá společného vůbec nic...
Hodnocení: 8/10

Opera Diabolicus - 1614 (20. ledna, Metalville)
gothic / heavy / doom metal, Švédsko
Opera Diabolicus je docela nový projekt, který dali dohromady dva švédští muzikanti na základě divadelního představení legendární knihy "Jméno růže" Umberta Eca, jelikož chtěli zachytit podobnou atmosféru i v hudbě, k realizaci debutu "1614" si ovšem přizvali nejednoho věhlasného hosta, mezi nimiž nechybí třeba hudební chameleón Snowy Shaw (Therion, Notre Dame, ex-Mercyful Fate, ex-King Diamond, ex-Dimmu Borgir), Mats Levén (Therion) nebo producent Andy LaRocque (King Diamond), což je dosti reprezentativní výběr, který značí, že se nebude jednat o žádný amatérismus. Po hudební stránce by se "1614" dalo přirovnat právě k Notre Dame, kultovní kapele Snowyho Shawa - Opera Diabolicus tvoří rovněž podobný netradiční hororový gothic metal, ale trochu rozmáchlejší. Nutno ovšem dodat, že ačkoliv tu hovořím o gothic metalu, nejedná se o žádné přiteplalé symfonické pop-zpívánky (i když to asi plyne už z příměru k Notre Dame, pokud je někdo zná), právě naopak, o ostré riffy a vpravdě hororovou atmošku nouze není. Není to sice nic, co by člověka odrovnalo, ale povedená věcička, která za pozornost stojí, to je bezesporu.
Hodnocení: 7,5/10

Ježura:


Oakenshield - Legacy (17. února, Einheit Produktionen)
viking / pagan metal, Velká Británie
Když jsem v poslední Pařátu koutkem oka zahlédl logo Oakenshield a po následném přehlédnutí článku zjistil, že se jedná o další z řady jednomužných pagan projektů, zalistoval jsem dál a v klidu na "kapelu" zapomněl. Jenže pak se naše cesty spojily podruhé, a tak jsem si řekl, že to zkusím. A světe div se, ono mě to chytlo prakticky okamžitě! Ceněnou prvotinu jsem sice neslyšel, ale aktuální novinka "Legacy" nabízí posluchači velmi příjemný až skvělý zážitek. V současné záplavě pagan metalových splašků hudba Oakenshield boduje jednoduchostí, bezprostředností a uvěřitelností, ovšem v provedení velice působivém a rozhodně ne triviálním, což se cení. Obzvlášť dnes. Vážně zírám, že se za tak klišovitým jménem (který ovšem klame tělem, neb to není vůbec takové klišé, jak by se mohlo na první pohled zdát) může skrývat něco, co dost možná patří k tomu nejlepšímu, co za poslední dobu v rámci žánru vzniklo. Ono na těch jednomužných pagan metalových projektech nakonec vážně něco bude...
Hodnocení: 8,5/10

Engel - Songs for the Dead (10. února, Season of Mist)
melodic death / industrial metal, Švédsko
Engel zanedlouho vydají novou desku, ale v předstihu stihli vyslat do světa EP "Songs for the Dead". Člověk by si řekl, že na něm najde skladbu nebo dvě jako upoutávku na novou řadovku a vedle toho nějaký ten bonusový materiál, cover nebo něco na ten způsob. Jenže chyba lávky! Čtvrthodinové "Songs for the Dead" totiž sestává výhradně z materiálu, o který byla bohatší japonská verze posledního alba "Threnody" proti té euroamerické. Nabízí se otázka, jaký má takové EP smysl, ale dejme tomu, že Evropané a Američané, kteří rovnou někde nenapirátili japonskou verzi, mohou být celkem spokojeni. Čtyři skladby totiž představují obstojný materiál, který by mohl krom Engel maniaků oslovit především fanoušky In Flames (shodou okolností druhé působiště kytaristy Niclase Engelina), kteří hledají modernější sound a ostřejší projev, než jaký jim mohou jejich současní oblíbenci poskytnout. Ze čtyř skladeb jsem na chuť nepřišel akorát dvojce "Roll the Dice", ale zbytek shledávám velmi uspokojivým. Je sice pravda, že hudbu podobného charakteru prakticky neposlouchám, ale v tomto případě musím uznat, že je EP "Songs for the Dead" minimálně o level výše než drtivá většina moderního metalu, a jako takové si vysloužilo můj opatrný respekt.
Hodnocení: 7,5/10

Zajus:


Krudo - Demencial (15. ledna, Digmetalworld)
thrash metal, Chile
Krudo, mladá sebranka z dalekého Chile, vydala v lednu svou prvotinu "Demencial". Na ní se prezentuje svižným thrash metalem založeným na klasických ingrediencích, totiž rychlých tempech a technických kytarách. Solidní základ ovšem kazí věc naprosto zásadní, a to opravdu nepovedené vokály. Všechny texty jsou psané ve španělštině, což by samo o sobě v žádném případě nevadilo, ovšem projev zpěváka je pro mě nepřekonatelnou překážkou. Mohu-li to vůbec posoudit (neb jsem tamější hudby neznalý), přijde mi, že jde o jakýsi tradiční latinskoamerický druh zpěvu. Ani to by nebyl problém, kdyby ovšem nebyl místy tak příšerně falešný. Je to škoda, protože hudebně jde o poměrně zajímavou záležitost. Skladby jsou poměrně dlouhé (polovina jich přesahuje sedm minut) a je v nich dostatek prostoru pro chytlavé riffy, povedená sóla i některé odlehčenější sekce. Dlouhá stopáž alba však spolu se zmiňovaným zpěvem kazí i tu trošku požitku, který by mohl posluchač mít. O trapných intrech skladeb (tu křičící žena, tu střelba, tu muž rozřezaný motorovou pilou) se už snad ani nemá cenu zmiňovat. Oni to asi mají Chilané v krvi.
Hodnocení: 4,5/10

Motorpsycho / Ståle Storløkken - The Death Defying Unicorn (10. února, Rune Grammofon)
progressive rock, Norsko
Samotná kapela Motorpsycho funguje v Norsku již dvacet let a upřímně se přiznám, že jsem o ní do letoška neslyšel. To co mě na "The Death Defying Unicorn" zaujalo, bylo to podivné jméno za lomítkem. Lépe řečeno skutečnost, že pán za lomítkem napsal část hudby, jenž následně nahrával Trondheimský jazzový orchestr. Poslední dobou totiž vlivům jazzu v rockové hudbě podléhám čím dál častěji, a pokud jde rovnou o orchestr, nemohl jsem si to nechat ujít. To, že je orchestr jazzový (a není to tedy jen obyčejný nudný orchestr z nahrávek Karla Gotta či Nightwish), poznáte hned zpočátku. Jakožto odborník na orchestry bych jistě mohl popsat v čem je rozdíl, nechám si to však pro sebe a vám sdělím jen, že zní zkrátka minimalističtěji. Žádné zástupy nástrojů nečekejte, naopak v těch několika málo (desítkách?) instrumentů se dokážete snadno zorientovat a uslyšíte tak každé zavibrování struny či fouknutí do trumpety. O to lépe navíc zní souhra jen několikačlenné kapely s mnohonásobně větším tělesem. Na dvou discích naleznete hodinu a dvacet minut hudby, která by se dala snadno označit jako to nejlepší ze symfonického prog rocku. S výraznou baskytarou, sólujícími kytarami, dlouhými instrumentálními pasážemi, skladbami často přesahující deset minut, velkými stěnami hluku po nichž následují ty nejkrásnější melodie a samozřejmě s výborným zpěvem. Dočkáte se i souboje dvou trumpet či kytar těsně pronásledující jemné smyčce. A to ani nemusíte opustit první disk. "The Death Defying Unicorn" je výborné umělecké dílo, které jsem dodnes nedokázal vstřebat celé. Vyžaduje totiž víc pozornosti, než jsem mu nyní schopen dát. Z té osmičky, kterou jsem mu udělil, tak album může jen stoupat.
Hodnocení: 8/10

Open Wide, The Sky - Monolith (23. ledna, selfrelease)
progressive / sludge metal, USA
Open Wide, The Sky je mladá kapela z amerického Newarku, která na svém debutu "Monolith" představuje směsici progresivního metalu a sludge metalu s prvky jazzu. Sami tvrdí, že kdyby Opeth, Mastodon a Between the Buried and Me měli potomka, byl by to právě "Monolith" a já jim musím dát za pravdu. Nalezneme na něm totiž sedm skladeb opravdu rozmanité hudby. Úvodní "Tower Falls" je poměrně přímočará píseň, které dominuje výrazná kytara a (bohužel) opravdu špatný zvuk. Oplývá navíc nádechem metalcoru, což jistě mnozí z vás neslyší rádi. Je to však jen začátek opravdu zajímavého dobrodružství. Následná "Oceanic" je instrumentálka zaměřená hlavně na výbornou spolupráci kytar a na rozdíl od své předchůdkyně je i její zvuk výrazně lepší. I přes absenci zpěvu se v ní kapele podařilo vytvořit několik opravdu napjatých chvil a už jen kvůli nim si Open Wide, The Sky zaslouží pozornost. "Sailing Across the Onyx Seas" je navýsost temná záležitost s pochmurně laděným zpěvem a výraznou baskytarou. "The Divine Throne" obsahuje několik zajímavých kytarových fines a končí naprosto famózním sólem. "Should Thinking Be a Sense" je další instrumentálka, která na rozdíl od předchozích skladeb oplývá pozitivní náladou, a konečně, desetiminutová "The Journey Has Only Just Begun" shrnuje celé album do jedné výtečné skladby. Jistě, zvuk není nejlepší, některé momenty působí nedomyšleně a přílišná rozmanitost albu ve výsledku možná trošku škodí. Názvem předposlední skladby však kapela řekla přesně to, co mám v souvislosti s nimi na jazyku. Jejich cesta totiž teprve začala a já věřím, že časem najdou svou tvář, fanoušky a místo na metalové scéně. Open Wide, The Sky si od nynějška řadím mezi nejzajímavější mladé kapely a jejich cestu budu pozorně sledovat.
Hodnocení: 8/10

Steven Wilson - Catalogue / Preserve / Amass (březen, Headphone Dust)
progressive rock, Velká Británie
Nebudu se tajit tím, že jsem velký fanoušek Steva Wilsona (byť jsem zatím neprozkoumal ani třetinu toho, co stihl natočit) a jeho loňské album "Grace for Drowning" jsem ohodnotil devíti body. Ostatně zdaleka jsem nebyl sám, kdo toto album považoval za potvrzení autorovy geniality. Po "Grace for Drowning" pochopitelně následovalo turné a právě na něm vznikl záznam, který nám Steven předkládá na "Catalogue / Preserve / Amass". Toto turné bohužel nezamířilo do našich končin (a ve své dosud probíhající druhé častí ani nezamíří), a tak je tento záznam jedinou příležitostí, jak slyšet Wilsonovu zbrusu novou sestavu hrát živě. Ze sedmi skladeb (jejichž celková délka lehce přesahuje sedmdesát minut) jich pět pochází právě z loňského alba a dvě zbývající z debutu "Insurgentes". Po zvukové stránce je vše naprosto brilantní, ovšem po stránce hráčské je "Catalogue / Preserve / Amass" snad ještě lepší. Wilson je z Porcupine Tree zvyklý na výraznou baskytaru, a tak v živém předvedení svých skladeb dal právě tomuto nástroji mnohem více prostoru než na studiových nahrávkách. Stejně tak si polepšily bicí, o něž se postaral Marco Minnemann. O tomto talentovaném hudebníkovi ještě uslyšíte, tím jsem si celkem jistý. Kompozičně se na skladbách oproti studiovým verzím mnoho nezměnilo, ovšem i tak na každé nalezneme nové prvky. Nejčastěji jsou to pozměněná sóla flétny či saxofonu, o která se zde postaral Theo Travis. Hodnocení je zcela závislé na tom, zda jste Wilsnovými fanoušky. Pokud ano, dosaďte si deset bodů a stahujte (jelikož počet fyzických kopií byl značně omezen a sehnat je tak již není v podstatě možné). Jinak vám doporučím nejdříve nastudovat studiovou tvorbu a pak se teprve nechat unášet její živou prezentací.
Hodnocení: bez hodnocení

T.R.A.M. - Lingua Franca (28. února, Sumerian Records)
progressive rock / jazz fusion, USA
Adrian Terrazas, Javier Reyes, Tosin Abasi a Eric Moore. Říkají vám něco tyto jména? Ne? Ale měla by. První jmenovaný působí jako saxofonista u The Mars Volta. Další dva jsou kytaristé dnes velmi populárních Animals as Leaders. A poslední zbývající, Eric Moore, je od roku 2008 bubeníkem Suicidal Tendencies. Právě tito čtyři umělci se sešli, aby společně natočili "Lingua Franca", debutové album projektu T.R.A.M. Každý z nich na něj přispěl něčím ze své domovské kapely a výsledek je tak částečně jazzový, částečně prog rockový a nepostrádá ani jistou dávku metalového nádechu. V šestici skladeb o celkové délce necelých třiceti minut se určitě nejvíce projevil Terrazas, jehož saxofon je slyšet v podstatě všude. Kytarové hrátky Abasiho dostávají mnohem méně prostoru, ovšem když už ho dostanou, stojí to (jako například v "Endeavor") za to. Zejména závěrečné hoblování na akustickou kytaru (!) v doprovodu flétny vám jen tak z hlavy nezmizí. Poklidná nálada se velmi rychle střídá s napjatými momenty, které často přecházejí v jazzovou improvizaci. Technické zdatnosti hudebníků jsou zcela mimo jakákoliv měřítka hodnocení a je naprosto fantastické slyšet tyto čtyři talentované muzikanty pohromadě. "Lingua Franca" je album instrumentální (ostatně pro běžný zpěv by na něm jednoduše nebyl dostatek prostoru), v několika skladbách ovšem zazní ženský zpěv, který však postrádá text a neodpoutává tak zbytečně pozornost od hudební stránky alba. Těší mě, že vedle tak talentovaných hudebníků nezapadl bubeník Eric Moore do pozadí a vy ho tak můžete slyšet opravdu dobře (vyjma závěrečné "Inverted Ballad", která bicí neobsahuje vůbec). Jeho hra rozhodně nepostrádá jazzový nádech a může se tak snadno poměřovat se saxofonem Adriana Terrazase. Nejlépe však tyto nástroje fungují jako celek a pro "Lingua Franca" to platí dvojnásob. Debut T.R.A.M. je tak opravdu zajímavé album, které je zábavné na poslech a snadno obstojí i při náročnějším rozboru či mnohonásobně opakovaném přehrání. Nevím, nakolik zalichotí fanouškům klasického jazzu, ovšem mě, člověka který saxofon zná zejména z prog rockových alb, zaujalo značně.
Hodnocení: 8,5/10

Kaša:


Adrenaline Mob - Omertá (13. března, Century Media)
heavy metal, USA
Mike Portnoy se svoji novou bandou nezahálí a po pětiskladbovém EP z loňského roku servíruje plnohodnotné album "Omertá". To obsahuje (až na předělávku Black Sabbath) všechny songy ze zmíněného EP "Adrenaline Mob" plus nových 6 kousků a jeden cover. Album zní přesně tak, jak by mělo, tedy solidně odvedená práce co do kompoziční stránky, povedené muzikantské výkony a úplně na vrcholu skvělý Russell Allen. Sice zde nepředvádí to nejlepší ze svého hlasového fondu, ale ve prospěch celku se relativně drží na uzdě. Totéž platí i o Portnoyovi, který má mnohem míň prosoru než u Dream Theater, ale to není na škodu, dokazuje, že patří mezi světovou třídu i při úspornějším stylu bubnování. Ze skladeb zaujme určitě hned úvodní "Undaunted", která jako by vypadla z alba Disturbed. V podstatě všechny skladby hravě zapadají do mezí moderní americké metalové produkce. Mezi vrcholy alba patří určitě hitovka "Hit the Wall", potěšila mne i předělávka "Come Undone" od Duran Duran s hostující zpěvačkou Lzzy Hale. Povedla se taky balada "Angel Sky" s hezkým sólem. Trošku vycpávkovým dojmem na mě působí závěrečná "Freight Train" s otřesným refrénem, tuhle bych fakt vynechal. Nebudu vám samozřejmě tvrdit, že Adrenaline Mob na "Omertá" vymysleli něco nového, všechno už bylo někdy někde nahráno, ale album jako celek působí kompaktně, vyrovnaně a rozhodně stojí za poslech, přestože to mohlo vzhledem k zúčastněným persónám dopadnout ještě o fous lépe.
Hodnocení: 7/10

Bruce Springsteen - Wrecking Ball (5. března, Columbia)
rock / folk, USA
Bruce "The Boss" Springsteen, jeden z mých nejoblíbenějších umělců vůbec, vydává své další album "Wrecking Ball", které se okamžitě zabydlelo na 1. místě žebříčku Billboard a pokračuje tak ve svém veleúspěšném znovuzrození, které započalo již před desíti lety albem "The Rising". Bruce Springsteen se tehdy po slabých 90. letech opět se spojil s legendární E Street Band a pravidelně vydává povedená alba. Minulé "Working on a Dream" bylo politicky trošku více angažované, než by se leckomu mohlo líbit (Springsteen s titulní skladbou podporoval volební kampaň Barracka Obamy), přesto album považuji za jedno z nejlepších Springsteenových vůbec. V koutku duše jsem doufal, že se "Bossovi" podaří s "Wrecking Ball" na předchozí počin navázat a album pro mě patřilo mezi nejočekávanější desky roku, ovšem bohužel se tak neděje. Ale i tak se jedná o povedené album s typickým americkým rockem s folkovými vlivy, jak jej umí snad jen Bruce Springsteen. Při úvodní klipové "We Take Care of Our Own" je vše v naprostém pořádku, parádní melodická písnička s E Street Band za zády. Není žádným tajemstvím, že právě tahle doprovodná kapela stojí za velkou částí úspěchu Bruce Springsteena, naživo to musí mít pořádné koule (11. 7. 2012 v Praze se konečně uvidí, tedy uslyší). Následující "Easy Money" a "Shackled and Drawn" jsou nasáklé folkovou atmosférou, první zmíněná se díky doprovodným vokálům dotýká dokonce gospelu. Album nečekaně ztrácí na síle s pomalejšími skladbami, které Springsteen vždycky uměl, ovšem "Jack of All Trades", "Swallowed Up" a částečně i "Rocky Ground" patří ke slabším chvilkám veterána z New Jersey. Jako skvělé oživení působí skoro až countryová "We Are Alive". Titulní "Wrecking Ball" či "Land of Hope and Dreams" jsou typické "springsteenovské" rockové skladby s výbornými aranžemi, tentokrát v podobě líbivého saxofonu. Závěrečná "American Land" v sobě naopak ukrývá asi nejvíce irských vlivů od dob alba "We Shall Overcome: The Seeger Sessions". Bruce Springsteen do jisté míry překvapil, album v sobě zahrnuje trošku více odlišných prvků a vlivů (dostane se dokonce na hip-hop) oproti svým předchůdcům a to je právě ten problém. Není tak jednotné, jak by mohlo být, a snaží se toho sdělit možná až příliš moc.
Hodnocení: 7,5/10

If These Trees Could Talk - Red Forest (20. března, selfrelease/Science of Silence)
instrumental post-rock, USA
Nejsem žádný fanda post-rocku a už vůbec ne instrumentálního, abych si jen tak namátkovou vyhledával neznámé skupiny, které si alba vydávají s menší pomocí malého labelu na vlastní náklad, ale jsem rád, že se ke mně na doporučení If These Trees Could Talk se svou novinkou "Red Forest" (druhé album téhle pětice z Ohia) dostali. U obdobných kapel mám jeden velký problém, a sice že mi zní všechny stejně, nepoznám a vlastně je mi vcelku jedno, jestli mi někdo pustí Explosions in the Sky, kteří platí za jedny z největších hvězd žánru, nebo naprosto neznámé If These Trees Could Talk. Podobná alba jsou prostě o schopnosti vyvolat v posluchači tu správnou náladu, takže ani nemá cenu rozpitvávat jednotlivé skladby, ale tohle si člověk prostě musí poslechnout sám. Buď to bude fungovat a album si vás učaruje, nebo ne a už po něm v životě nesáhnete, jiné dvě možnosti nejsou. Já patřím do první skupiny, album si mne získalo na první poslech a už se těším na podzim, až tahle hudba pro mě získá úplně jiný rozměr, protože i když to zní jako klišé, tak tyhle melancholičtější věci na mě působí jinak v létě a jinak na podzimní procházce v lese.
Hodnocení: 9/10

Soen - Cognitive (14. února, Spinefarm Records)
progressive rock, USA / Švédsko
Soen pro mě byli donedávna velkou neznámou. Kapela vznikla vlastně již v roce 2005 a mezi zakladatele patří bubeník Martin Lopez (ex-Opeth). Po tomto skvělém hráči se po odchodu ze švédské progresivní metalové úderky slehla zem a v podstatě se k hudbě vrací až v Soen na jejich debutu "Cognitive". Spolu s Lopezem tvoří kapelu kytarista Kim Platbarzdis a zpěvák Joel Ekelöf, což jsou pro mě naprosto neznámá jména, ovšem rytmický tandem doplňuje další legendární persóna na tvrdě metalové scéně, a sice Steve DiGiorgio (ex-Death, ex-Testament). A jsou to právě jména, která mě k Soen přivedla, nebudu zastírat, že by v tom bylo něco víc, byl jsem prostě zvědavý na spolupráci Martina a Stevena a musím uznat, že jsem byl překvapený, co že jsem to na "Cognitive" slyšel. Čekal jsem progressive death/thrash se spoustou technických riffů a bicích. Avšak, kdo by to byl řekl, hudebně se jedná o progresivní rock s vlivy Tool, A Perfect Circle či Opeth. Zpěvák Joel předvádí opravu skvělý výkon, a přestože zní jako Maynard James Keenan (Tool, A Perfect Circle), dokázal si mě se svým (relativně) osobitým výkonem získat hned na první poslech. Chvílemi z jeho výrazu cítím i Mikaela Åkerfeldta z Opeth, když se dostane k melodickým refrénům, příkladě v takové "Oscillation" či klipové "Savia", což jsou společně s "Purpose" nejsilnější skladby na albu, jako bych ho slyšel. Kompozičně by skladby skvěle zapadly na "Lateralus" od Tool. Ovšem tohle není špatně, protože Soen to dělají s citem a hlavně, skladby překypují zajímavými nápady, melodiemi a šikovně tak balancují na pomezí hudební nepřístupnosti a skoro až vlezlosti melodických refrénů. Hudba Soen by se dala nazvat jako kopírka, ale svou vizi progresivního rocku à la Tool rozšiřují o další vlivy a dostáváme se tak k úplně jiným náladám. Příznivci tvrdého riffování si na své nepřijdou. Doufám, že se ze Soen nestane jednorázový projekt o jednom albu, protože do nich po "Cognitive" vkládám velké naděje a jsem zvědavý, s čím se na nás vytáhnou příště.
Hodnocení: 8/10
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama