Historie Soulfallen začala již v polovině devadesátých let, kdy ve Finsku vznikla kapela Blacksmith. Ta se v roce 2003 přejmenovala na Soulfallen a na svůj debut "World Expiration" čekala až do roku 2007. Ten se po dvou letech dočkal následovníka a konečně v lednu 2012 kapela vydala své třetí album "The Promise of Hell". Ani jedna z jejích desek nezaznamenala výrazné úspěchy na zahraniční scéně, a tak není překvapením, že právě na "The Promise of Hell" se se Soulfallen setkávám poprvé.
Žánrové zařazení jejich tvorby není na první poslech nikterak složité, ovšem drobných vlivů, které ve výsledku určují tvář hudby, najdeme nesčetně mnoho. Soulfallen se pohybují převážně ve vodách symfonického death metalu, ovšem klasickým představitelům žánru se vzdalují díky velkému důrazu na melodičnost skladeb. V každé písni se navíc najdou prvky dalších žánrů a symfonický death metal je tak označení spíše zavádějící.
Úvodní "The Birth of a Newfound Death" velmi výstižně vypovídá o tom, co vás v příštích padesáti minutách čeká. Pomalý rozjezd předznamená temnou náladu desky, v mnohém podobnou náladě, kterou na svých albech tvoří například Swallow the Sun. Dalším z typických prvků alba, jenž se objeví hned v první skladbě, je mluvené slovo. Bohužel je většinou dost nezábavné a celkově nevidím žádný důvod k jeho přítomnosti, i když do ponuré nálady desky vždy velmi dobře zapadá. V "Questions and Answers" do hudby poprvé výrazněji promluví orchestr. Ten, ačkoliv je zjevné, že nejde o opravdový orchestr, zní velmi dobře, a i jeho spojení s metalovým základem je profesionální. Právě na konci druhé skladby působí orchestr jako vytržený z alba Řeků Septicflesh, což sám beru jako obrovské plus. Jako singl si kapela vybrala čtvrtou "Scars Aligned", dost možná nejpomalejší a nejtesklivější skladbu alba. Ta si celkem přirozeně žádala čisté vokály a kapela chytře rozhodla využít hostující zpěvačky. Její hlas v kontrastu s hlubokým growlingem Kaie Leikoly funguje bezvadně. Pouze ono prokleté mluvené slovo mě v "Scars Aligned" trošku potrápilo, i když zde zní mnohem lépe než v kterékoliv jiné písni. Škoda je také konce skladby, který je až nečekaně náhlý, ale to už bych musel být opravdový puntičkář, aby mi to kazilo poslech. Konec předchozí skladby nás přivádí k písni následující, která ve středu alba ční jako jeho skutečný vrchol. Po techničtějším začátku a black metalově kousavém středu navazuje krátká akustická pasáž, ze které vygraduje skvělá poslední minuta písně kombinující vše z předcházejícího.
Tyto namátkou vybrané písně v podstatě vystihují podstatu celého alba. "The Promise of Hell" je v celé své délce protknuté temnou náladou, která se vás sice nesnaží vymáčet v bahně (jak to umí jiná alba), ovšem na dobré náladě vám rozhodně nepřidá. Pokud bych si odmyslel symfonickou část alba, která je opravdu všudypřítomná (byť místy nemusí jít přímo o celý orchestr), zbude mi povedený melodický death metal s výtečnými vokály a bez zbytečné podbízivosti. Je to ovšem právě symfonie, která albu dodává na kráse a udržuje vaši pozornost. Je vidět, že se zde kapela inspirovala od nejlepších, a tak kromě zmíněných Septicflesh není problém poznat pasáže, které bychom čekali například na desce Dimmu Borgir. Je jasné, že je album orientováno na atmosféru více než na techniku, ovšem i tak na něm nalezneme několik opravdu povedených kytarových sól. Velkou pochvalu si zaslouží zpěv i fakt, že se album kompletně obešlo bez čistých vokálů (nepočítaje hostující zpěvačku ve čtvrté skladbě).
Ještě než vynesu závěrečný verdikt, pozastavím se nad způsobem prodeje, který kapela zvolila. Kromě klasického CD si totiž "The Promise of Hell" můžete zdarma a legálně stáhnout na stránkách kapely. A pokud se rozhodnete kapele poslat drobný finanční dar, vysloužíte si tím pro své jméno místo v bookletu jejího příštího alba. A kdo by nechtěl být takto zvěčněn.
"The Promise of Hell" je povedené album a pokud máte v oblibě některé ze zmíněných kapel, jistě si zaslouží vaši pozornost. Nejde o prvotřídní záležitost, což by se z předchozích řádků mohlo zdát. Ač se mi nepodařilo najít téměř žádné konkrétní vady na kráse, chvílemi mám při poslechu dojem, že "The Promise of Hell" nefunguje jako celek. To není nic, co by vám mělo kazit poslech, jde jen o pocit, kterého se nemůžu zbavit. Soulfallen ode mě tak dostanou sedm a půl bodu. Každopádně si je rád v budoucnu zase poslechnu, zatímco budu hledat své jméno v bookletu dalšího alba.
Tracklist:
01. The Birth of a Newfound Death - 08:10
02. Questions and Answers - 03:48
03. Ghosts - 05:30
04. Scars Aligned - 04:08
05. The Silence of the Storm - 06:18
06. Cold Beneath the Sun - 04:37
07. Dead and Dying - 03:46
08. Bring Me the Demons - 06:15
09. At the Heart of Dying - 09:33
Hodnocení: 7,5/10
Zbytek redakce hodnotí:
Ne že by Soulfallen s "The Promise of Hell" natočili špatnou desku, to v žádném případě, ale nějak jsem tomu bohužel nedokázal moc přijít na chuť. Problém je asi v tom, že je tam toho prostě hodně. Album je poskládáné v podstatě jen ze samých dobrých momentů, ale ve výsledku mi to nějak neleze do uší, nefunguje to na mě, nedrží mi to pohromadě. Zase mě nechápejte špatně, do onoho pověstného dortu pejska a kočičky to má přece jenom daleko, což ovšem nic nemění na faktu, že mi to přijde tak trochu "poslepované", jestli mi rozumíte. Pokud bych měl hodnotit čistě jednotlivé pasáže samy o sobě, těžko bych hledal nějaké větší výtky, maximálně sem tam detaily, avšak z globálního pohledu v rámci celku (což je právě to důležité) tomu bohužel prostě něco schází. Jenže z té druhé strany si "The Promise of Hell" i přesto nezaslouží nějaké nízké hodnocení, neboť zcela zřetelně cítím, že nějaké kvality tam bezesporu jsou. Přiznám se, že jsem trochu na vážkách, jak svůj dojem z "The Promise of Hell" interpretovat číselně, ale nakonec jsem se rozhodl sáhnout po sedmičce, jelikož víc nemohu dát ze subjektivního dojmu a nižší známka zase nepřipadá v úvahu z těch objektivních (nazvěme to tak) důvodů. Možná je však chyba jen na mém přijímači, za nějaký ten poslech novinka Soulfallen jistě stojí, třeba vás to chytne...
Monsterfuck - 7/10
Průměrné hodnocení v redakci: 7,25/10
Švédskou skupinu The Haunted opouští její dosavadní zpěvák Peter Dolving, který zde působil v letech 1997-1998 a následně 2003 až doposud. Sám to prozradil v následujícím prohlášení:
Koncem února zavítal do Prahy putovní festival Full of Hate a připravil si pro fanoušky tvrdé muziky opravdu velmi hezkou sestavu. Největším tahákem byli dle mých předpokladů Behemoth, kteří se u nás představili poprvé od Nergalova vážného onemocnění. Ovšem prostory KC Vltavská se mohli těšit i na vystoupení Cannibal Corpse, Legion of the Damned, Misery Index a Suicidal Angels. Kdo zná prostředí KC Vltavská, tak mi určitě potvrdí, že stačí pár desítek minut a vzduch se pomalu stává těžce dýchatelným. Ale nebudu si na to stěžovat, protože jsem tam přišel poslouchat hudbu a ne dýchat čerstvý vzduch. Za celý večer jsem si snad jen dvakrát loknul piva, takže můj pohled nebyl nijak zvlášť zkreslený a kupodivu si z vystoupení všech kapel něco pamatuji. Což je věc, která se při psaní reportu celkem hodí (smích). Do klubu jsem vniknul něco po páté hodině, a tak bylo dost času si prohlédnout trička a další zboží kapel, které měly ten večer vystoupit.
Vystoupení třetí kapely Misery Index jsem začal vnímat až v jeho polovině, protože do té doby mne otravoval podnapilý chlápek, kterému jsem stejně nerozumněl ani slovo. Ale zas tak mne to netrápilo, protože tvorbu Misery Index nijak zvlášť neprožívám. Ale uznávám, že koncert měl energii a kdybych některé písně znal, tak by mne kapela vtáhla do atmosféry. Takže mou nejzásadnější vzpomínkou na Misery Index byl vtípek baskytaristy mezi písněmi, když směrem k balkónům prohlásil "Jestli se nezačnete trochu hýbat, tak příjde zpěvák Cannibal Corpse a všechny vás zabije!" což vyvolalo úsměv na tváři většině již celkem zaplněného sálu. Další kapelou byli nizozemští Legion of the Damned, kteří načali svůj set stejnojmennou peckou. Kotel se stále držel a vlastně se zdálo, že od první písně Suicidal Angels ani nikam nezmizel. LOTD do nás rvali zejména písně z desky "Malevolent Rapture", konkrétně jich zaznělo šest. Párkrát to vypadalo, že zpěvák Maurice Swinkels svůj hlas dost šetří a například u písně "Werewolf Corpse" jednou úplně vynechal refrén. Takže z kapel, na které jsem se nejvíce těšil, se mi výkon Legion of the Damned líbil nejméně. Přesto jsem si jejich koncert dostatečně užil.
Občas člověk narazí v hlubinách internetu na něco, co prostě stojí za povšimnutí. Právě tak je tomu u tohoto amerického one-man projektu z východního pobřeží - tedy samozřejmě ne přímo z pobřeží, nýbrž ze srdce Appalačského pohoří v Pennsylvánii, ale jistě si rozumíme. Tento počin mi stál zato natolik, že jsem se ujal jeho recenzování mimo standardní "ediční plán" a tak ho máte tu.
Začátek úvodní skladby ještě není zas tak moc výjimečný, ovšem stačí vydržet do refrénu, kdy se naplno rozezní úžasný majestát spojující hudbu a čistý vokál hlavního protagonisty D. G. Klynea, který se objevuje hned v několika polohách - od zvučného hlasu v nižší poloze (řekl bych "tenoru", ale abych si zase nevysloužil kritiku za neznalost hudební terminologie) až po vysoko vytažený vokál typu "kastrát", o kterém jsem si původně myslel, že ho snad má na svědomí nějaká hostující zpěvačka, ale po podrobnějším poslechu se opravuji. D. G. Klyne k tomu zvládá i "drsný" blackový skřekot, ale čistý zpěv (nebo chvílemi recitál) mu dle mého svědčí mnohem více (a to byste ještě měli slyšet takový "Winterdance" z předchozího alba). Co se hudební stránky týče, tak rozhodně se nedá říct, že by prim hrály "tradiční" metalové instrumenty, především mám na mysli kytaru. Nosnou složkou melodie jsou naprostou většinu času klávesy, ať už imitují (tedy tak nějak předpokládám - pokud to jsou skutečné nástroje a na všechny D. G. Klyne hraje, tak to už pak opravdu klobouk hluboce dolů) smyčcové elementy, sem tam klavír a nebo snad ještě něco jiného (jako třeba Panovy flétny v samotném závěru). Zbytek ansámblu, opět všechno ovládané tím jedním a týmž D. G. Klynem, jim spíše sekunduje.
Finská black metalová kapela Azaghal si pro fanoušky na letošní rok nachystala deváté řadové album. Byl jsem opravdu zvědav, co po třech letech čekání na další řadovku tito pánové předvedou. Těšil jsem se na pekelně, přitom tak nějak mile znějící black metal. A už teď na začátku recenze mohu s klidným svědomím prohlásit, že přesně tohle se mi na desce "Nemesis" dostalo. Jestli se novinka může rovnat s legendárními prvními alby a zejména s mým nejoblíbenějším počinem "Kyy", které vyšlo jako EP v roce 2003, se dozvíte níže. Azaghal, kteří si svůj název zvolili podle krále trpaslíků z příběhů J. R. R. Tolkiena, se vrhli po hlavě do víru nenávistného black metalu, který přináší temnotu a smrt. Ovšem jsou schopni vystřihnout úchvatně něžnou melodii, která rozehřeje promrzlé tělo.
Tentokrát v hitparádě nastala taková menší kuriozitka, když se všechny klip seřadily přesně v tom pořadí, v jakém byly zapsány v hlasovací anketě, tudíž vznikla docela pěkná pyramida (obrácená vzhůru nohama). Z toho je myslím jasné, že postup do dalšího týdne si uzmuly přesně ty kapely, které tu už nějaký pátek straší, navíc přesně na těch stejných pozicích, což znamená první Orlík, druzí Kiss, třetí Legion of the Damned, čtvrtí Rotting Christ. Co se týká Orlíku, sluší se ještě dodat, že ten aktuálně nastupuje do sedmého kola, čili tu je definitivně naposled. Pokud je jejich příznivci chtějí poslat do Síně slávy, nechť nažhaví svá myšítka.
Mothers Funkers Vás zvou na křest své nové desky Different Mode. Ten se uskuteční dne 13. 3. 2012 v pražském klubu Kain. Jméno kapely Vám možná nic neříká, přesto věřte, že je složena z výjimečných muzikantů. Zpěvačka Lenka Suchánková učí zpěv na konzervatoři, bubeník Michal Daněk vystupuje v show Jana Krause, kytarista David Pavlík spolupracuje s Leškem Semelkou a konečně baskytarista a zpěvák Martin Ivan má za sebou turné s Anetou Langerovou, působení v Krucipusk, B.S.P. a dlouholetou zkušenost s hraním v kapele Michala Pavlíčka, se kterým hrál i před vyprodanou Sazka Arénou po boku Viléma Čoka, Báry Basikové, Kamila Střihavky, Noid Bárty a mnoha dalších. Navíc všichni tři muži z této skupiny působí v rockové opeře Antigona a Oidipus Tyranus. Určitě jsem na něco zapomněl, přesto je to slušný seznam hudebních zkušeností. Navíc křtícím otcem bude Míra Imrich z Abraxasu. Takže neváhejte a určitě přijďte.
