Definitivně závěrečný díl Na co se nedostalo právě přichází. Kdyby se stále ještě našel někdo, kdo by potřeboval vědět, o čem je řeč, ve včerejším článečku má možnost, ale myslím, že po předchozích dvou dílech tomu již není potřeba, tak hurá na dva závěrečné kousky redakce: Madeleine Ailyn a Zajuse...
Madeleine Ailyn:
Amaranthe - Amaranthe (13. dubna, Spinefarm Records)
power / melodic death metal, Švédsko
Když jsem je slyšela napoprvé, řekla jsem si: Ksakru, co to jako má být? Teď si je pouštím, když trhám svoje rekordy na rotopedu. Osobně řečeno, možná je to tím, že mě jako mladší docela bralo "dance", ale opravdu se nedivím, že se to "puberťáckým" metalistům líbí. Teď se na mě asi hodně lidí naštve, ale v něčem jsou si styly jako dance a metal podobné. Jednoduše je to "hitovka" a to jestli se to udrží i na další léta, to stejně ukáže až čas.
Hodnocení: 6,5/10
Krypteria - All Beauty Must Die (22. dubna, Liberatio Music)
gothic metal, Německo
Možná je to směšné, ale tuhle skupinu si vybavím okamžitě i na jedné promo fotce, protože jejich zpěvačka se v evropských poměrech přehlédnout nedá. Což je dobře. Někdo říká symfonický metal, někdo tvrdí něco o power. No, není to nakonec jedno? Podle mě to hlavně není "gothic", což tímhle novým albem dokázali dostatečně. Má to drama, a pokud jste je, nedej bože, ještě neslyšeli, zkuste mojí srdcovku v podobě "Thanks for Nothing". Je to časovaná bomba.
Hodnocnení: 8/10
Lyriel - Paranoid Circus (1. dubna, AFM Records)
folk rock, Německo
Je správné předpokládat, že se v mém výčtu objeví nejedna "slabá" věcička, prostě proto, že můj zrak se na rozdíl od ostatních upírá i tímto směrem. V tomhle případě je to něco spíše k folk metalu. Lyriel mě udivovali na dřívějších albech, kdy jejich hudba dost zajímavý nádech. Teď mi trochu zevšedněli, ale přece jen stále dokáží mít něco, čím je možné je bezpečně rozeznat od masy. Tak proč se o nich nezmínit.
Hodnocení: 6/10
Midnattsol - The Metamorphosis Melody (22. dubna, Napalm Records)gothic / folk metal, Německo
Myslím si, že Midnattsol si jednoduše zaslouží více pozornosti. Tichá voda břehy mele a já tak často slyším srovnávání s Leaves' Eyes. No, proč asi? Jenže právě tahle skupina si to podle mě nezaslouží. Je mnohem zajímavější. Už jenom tím jak využívá celého svého historického nádechu. Celé album "The Metamorphosis Melody" je pro mě mnohem kreativnější v porovnání s "Meredead".
Hodnocení: 8/10
Nazareth - Big Dogz (15. dubna, Edel Records)
hard rock, Velká Británie
Slyšela jsem je naživo a naučil mě na ně můj táta. Je to jednoduše klasika a snad by k tomu nic nebylo potřeba nic dodávat. Krása se neztrácí. "Big Dog's Gonna Howl" again.
Hodnocení: 9/10
Recueil Morbide - Only Hate Left (12. září, Great Dane Records)
brutal death metal, Francie
První otázka by mohla přijít už po zjištění překladu názvu. Jsou to totiž francouzští hoši a "Recueil Morbide" znamená něco jako "sbírka morbidností", a já tuhle sbírku otvírám na veřejnosti nerada, ale potom, co jsem se doslechla o jejich novém počinu, nebyla jsem schopna odolat. Prostě každý máme své kostlivce ve skříních a tohle je ten můj v podobě brutal death metalu. Okamžitě si to běžte poslechnout. Amen.
Hodnocení: 9/10
Redemption - This Mortal Coil (26. září, InsideOut Music)
progressive power metal, USA
Progresivní záležitost z USA. Tak nějak jsem na to narazila a dobře se mi to poslouchá. A těžko říct proč, ale mám pokaždé takový pocit, že jsem nic podobného ještě neslyšela. Navíc se mi moc líbí barva hlasu zpěváka Raye Aldera. Tohle album je rozhodně ještě větší pecka, než ty předchozí, a už jsem se tak nějak naučila, že to, co není tak známé, je vždycky lepší. Kvůli nim jsem tiše dala malé sbohem Symphony X, i když ne na tak dlouho, kdo by odolal "Iconoclast". Nakonec se z toho spíše stala symbióza.
Hodnocení: 9/10
Serenity - Death & Legacy (25. února, Napalm Records)
power metal, Rakousko
Tenhle rok jsem na nich byla dvakrát a příště jedu zase. Ten kdo mě zná, musí pochopit, že tuhle rakouskou skupinu nemohu opomenout. Ano, přiznávám se, jsem diagnostikovaná jako fanynka. Album "Death & Legacy" je jejich nejlepší nejen co se týče hudební stránky, ale pro mě jako milovníka historie má zvláštní význam. Každá píseň vypraví příběh určité postavy dějin. Křehké ženy, jako jsem já, prostě jednoduše podlehnou chlapům, co mají zajímavé charisma. Kromě toho zde najdete tři duety se zpěvačkami velmi zvučných jmen (Amanda Somerville, Charlotte Wessels, Ailyn). Dost keců, tady mi schází objektivita. Je tu sladký hlas, je tu energie, a pokud máte rádi symfoňák, jen do toho.
Hodnocení: bez hodnocení
Zajus:
Akribi - Black Morning Sun (31. července, selfrelease)
progressive metal, Švédsko
K poznání, o co na "Black Morning Sun" vlastně jde, nemusíte poslouchat celou desku. Stačí vám jen první píseň. A přesto by byl hřích zahodit tak skvělé album. Akribi svůj debut vydali po dlouhých osmi letech od založení a nejspíš během této doby měli čas materiál pro "Black Morning Sun" vybrousit do takové formy, za kterou by se nemusela stydět ani kdejaká progmetalová legenda. Najdeme zde vše, co bychom v tomto žánru očekávali - kytarová sóla, hodně prostoru pro klávesy, výraznou baskytaru i mnoho rozmanitých melodií. Pomyslným esem v rukávu Akribi je však zpěvačka Jessica Åhman. Přiznám se, že ženský zpěv v metalové hudbě příliš nemusím. V tomto případě však smekám klobouk nad výkonem, který na "Black Morning Sun" Jessica předvádí. Její hlas se nese výrazně v agresivnějších pasážích a něžně v momentech poklidných. Vždy, když už si myslíte, že vám předvedla všechny své schopnosti, nastaví laťku vyšší a vy jen zíráte. V žádném případě však nechci tvrdit, že by "Black Morning Sun" bylo dobré jen kvůli vokálům. Celkové provedení alba je skvělé a mně se těžko hledají důvody proč ho nemilovat. Není to sice deska roku, je to však výborné album, které si zaslouží velkou pozornost.
Hodnocení: 8/10
Blackfield - Welcome to My DNA (28. března, Kscope)
poprock / alternative rock, Velká Británie / Izrael
Blackfield je dvoučlenná kapela, ve které působí Steven Wilson spolu s izraelským písničkářem Aviv Geffenem. Na svém třetím společném albu ukazují, že i žánr běžně tak podbízivý a primitivní, jako je poprock, je možné hrát důstojně. Všechny skladby kromě jedné složil Geffen a "Welcome to My DNA" by stejně tak mohlo být jeho sólovkou, na níž by Steven Wilson byl jen hostem. Rozhodně stojí za zmínku, že se podařilo album naplnit po okraj kvalitní hudbou a radost nekazí žádné výplňové skladby - ostatně ve čtyřiceti minutách není pro nudu ani dostatek prostoru. Geffen často využívá smyčce či klávesy a právě momenty, kde jsou tyto nástroje nejvýraznější, lze snadno nazvat vrcholy alba. Byť je hudba na "Welcome to My DNA" spíše klidná, v některých momentech (a opět musím připomenout výrazné smyčce) se změní v naopak velmi emotivní. Ve vokálech se oba zpěváci střídají, byť hlas Wilsona je slyšet přece jen častěji. O produkci se postaral sám Steven Wilson, a tak není překvapením, že zvuk je dokonale vyvážený a křišťálově čistý, jak tomu u podobné desky má být. "Welcome to My DNA" je tak příjemnou nahrávkou a je ideální jako podkladová hudba k jiným činnostem. Určitě ale neurazí ani pozorného posluchače.
Hodnocení: 7,5/10
Essence - Lost in Violence (25. února, Ultimhate Records)
thrash metal, Dánsko
Posledních několik let se často mluví o nové vlně thrash metalu či snad znovuobjevení jeho kořenů mladými kapelami. Doteď mě však zcela míjely a zaujala mě málokterá. Změnit to ovšem dokázali Dánové Essence. Jejich debut "Lost in Violence" jim vynesl zaslouženou pozornost, která jim umožnila postavit se na pódium vedle takových jmen, jako jsou Poláci Vader či Švédové In Flames, o účasti na mamutím festivalu Roskilde ani nemluvě. Čím je tedy "Lost in Violence" tak zajímavé? Essence rozhodně neobjevují nová zákoutí a nezkouší žádné experimenty - prostě jen hrají skvělý thrash metal. Chcete přímočarou agresi, nasrané vokály, melodická sóla a to vše ve slušivém kabátku zvuku, ve kterém uslyšíte každou notu? To vše vám Essence servírují, a to na královském podnose. Je neuvěřitelné, že je "Lost in Violence" teprve debutovým albem. Tito mladíci totiž znějí, jakoby za sebou měli již roky zkušeností. Basák Benjamin Atlas předvádí někdy neskutečné hrátky a produkce mu vychází vstříc. Jeho výkon v singlu "Blood Culture" je až neuvěřitelný a těžko by ho letos mohl kterýkoliv jiný baskytarista překonat. Album působí po celou hrací dobu uceleně a nenudí, přestože nepatří (alespoň v rámci žánru) mezi nejkratší. Pokud bych byl doktorem a měl vás léčit z akutního onemocnění zvaného "ztráta víry v thrash metal", Essence by byli lékem, který bych vám předepsal.
Hodnocení: 8,5/10
Grayceon - All We Destroy (1. března, Profound Lore Records)sludge metal / thrash metal, USA
Co vznikne spojením violoncella, elektrické kytary a bicích? Že nevíte? No přeci Grayceon! Jakékoliv pokusy tuto originální americkou trojici zařadit do žánrové škatulky jsou ovšem velmi obtížné. S trochou nadsázky by se dalo hovořit o fúzi sludge metalu a thrash metalu, kde ovšem dominantním nástrojem není kytara, ale již zmiňované violoncello. Jackie Perez Gratz, která tento, v metalu neobvyklý nástroj ovládá, jste mohli slyšet kupříkladu na poslední studiové nahrávce Agalloch či u velikánů Neurosis. Album se soustředí okolo monumentální sedmnáctiminutové skladby "We Can", která v podstatě shrnuje vše, co můžeme na "All We Destroy" slyšet, do jedné kompozice. Grayceon si s vámi hrají, mění tempo i nálady, stupňují napjetí jen proto, aby ho mohli po chvíli zase uvolnit, to vše s neuvěřitelnou lehkostí. "All We Destroy" bych rozhodně chtěl někdy slyšet naživo. I z desky je to totiž neskutečná síla.
Hodncení: 8,5/10
Kartikeya - Mahayuga (8. dubna, Grailight Productions)
progressive death metal, Rusko
Hned na počátek si nemůžu odpustit citaci z textu skladby "Neverborn":
"I shall be the never born
One whose life is a lie
I shall sleep on a bed of thorns
I shall be crucified"
Tou mě totiž Kartikeya nadchnula již při prvním poslechu a její text mi uvízl v hlavě nejspíše napořád. Kartikeya hraje death metal ovlivněný indickou hudbou. Tyto prvky, byť jsou na albu nepostradatelné, jsou zde však spíše pro navození správné atmosféry a neurčují ráz skladeb. Nečekejte však ani zběsilý kvapík bez jasné struktury. Kartikeya se totiž velmi úspěšně usadila kdesi na pomezí a šikovně balancuje na hraně. Občas se (zvláště v první polovině nahrávky) objeví nějaký ten čistě zpívaný refrén, nelze však mluvit o podbízivosti jako u jiných kapel, které si čistým zpěvem rádi získávají fanoušky. Hutnou atmosféru kapela doplňuje i skvělými texty. Jejich pochopení ovšem vyžaduje solidní znalost indické mytologie, či v horším případě alespoň neustálý přístup k wikipedii. Kdy jste se však u death metalu naposledy pobavili a vzdělali zároveň?
Hodnocení: 8/10
Leprous - Bilateral (22. srpna, InsideOut Music)
progressive metal, Norsko
Máte někdy pocit, že vše originální je již složeno a jakákoliv další progrese tak musí nutně vycházet pouze z kombinací existujícího? Pokud ano, Leprous vás z tohoto omylu vyvedou. Svěží vítr přichází z Norska a skrývá se pod obalem, jenž vlastně velmi výstižně vyjadřuje hudbu pod ním skrytou. Stejně jako videoklip, ve kterém se zpěvák myje mrtvou rybou, je totiž obal jen dalším vyjádřením kreativity, kterou Leprous oplývají. "Bilateral" je neskutečně těžké popsat a tak se pokusím jen o výčet kapel, jejichž fanouškům by se mohlo zalíbit: Porcupine Tree, Devin Townsend Project, Dream Theater či Enslaved. A pokud nejste fanoušky ani jedné z nich, dejte Leprous šanci i tak. Jejich hudba má totiž něco pro každého.
Hodnocení: 9/10
Neal Morse - Testimony 2 (23. května, InsideOut Music)
progressive rock / symphonic rock, USA
Neal Morse pro mě byl až do letošního roku zcela neznámým muzikantem. Kapely Spock's Beard či Transatlantic jsem sice znal, ale nikdy jsem se nestal jejich fanouškem. O to více jsem byl překvapen, když jsem si poprvé poslechl jeho desáté sólové album "Testimony 2". "Testimony 2" je albem koncepčním, navazuje na osm let staré "Testimony" a textově se věnuje tématu, jež je protřelému metalistovi poněkud cizí - autorově konverzi ke křesťanství. Deska je rozdělena na dva disky, které dohromady čítají téměř dvě hodiny hudby. Vše podstatné se však odehrává na disku prvním, druhý disk je spíše bonusem, jenž nezapadá do celkového konceptu. Neal Morse vychází z progresivního rocku, kterým se ostatně proslavil ve zmiňovaných kapelách, a velmi vkusně do něj zařazuje množství orchestrálních prvků. Na nahrávání "Testimony 2" se podílel baskytarista Randy George a bubeník Mike Portnoy a je skvělé slyšet, kolik prostoru k předvedení svých schopností dostali. Neal Morse šikovně míchá klidnější kousky s těmi napjatějšími, byť klidnějších je převaha. To však neznamená, že zde nejsou i kvalitní technické pasáže. Hned druhá skladba "Overture No. 4" je čistě instrumentální kousek, ve kterém si své najdou příznivci sólových výstupů kytar, baskytary i kláves. "Nighttime Collectors" je pro změnu ukázkovou rockovou peckou, která by jistě vyzněla skvěle i na pódiu před stotisícovým publikem. Vrchol alba však přichází s písní "It's for You", jež se na ploše pouhých šesti minut stihne vyvinout z pomalé balady do napjatého závěru s jedním z nejlepších kytarových sól, které jsem letos slyšel. Bohužel se "Testimony 2" neobejde bez slabších chvil, které se nacházejí zejména na druhém disku. Dvacet šest minut dlouhá "Seeds of Gold" jednoduše nemá dost nápadů, které by jí dovolily obhájit takto mamutí stopáž. Mimo to je však "Testimony 2" skvělým albem, na kterém se autorovi podařilo vyvážit tvrdší pasáže s měkčími stejně tak jako klasické rockové nástroje s orchestrem.
Hodnocení: 8,5/10
Petrychor - Effigies and Epitaphs (8. června, Khrysanthoney)
atmospheric black metal, USA
Na debutové album Petrychor jsem se těšil jako na málo letošních alb. V roce 2010 totiž Petrychor vydali EP "Dryad" které jsem si bez váhání zamiloval. Tad Piecka, jediný člen Petrychor, se ve svých hudebních projektech zdaleka neomezuje na jeden žánr - hraje vše od ambientu či elektroniky po folkovou hudbu. Tyto zkušenosti tak zohlednil i do black metalových Petrychor, kde míchá špinavé pasáže plné blastbeatů se zasněnými akustickými mezihrami. Jen s pomocí kytary, naprogramovaných bicích a ruchu, díky kterému je vše jakoby "za záclonou", je schopen stvořit atmosféru napjatou jako struna, přesto však velmi křehkou a emotivní. Když to ještě doplníte typickým krkavčím vokálem, opět se ozývajícím kdesi z dáli, nemůže jít o špatnou nahrávku. Jenže, co tak úžasně fungovalo na dvacetiminutovém EP, na téměř hodinovém debutu lehce zadrhává. Možná kvůli originalitě, kterou Petrychor oplývá oproti jiným black metalovým kapelám, začne být hudba na "Effigies and Epitaphs" příliš repetitivní. Na "Dryad" byly momenty které mi způsobovaly doslova přívaly radosti a úžasného pocitu, který se dostavuje jen u těch nejlepších kapel. "Effigies and Epitaphs" je v tomto ohledu ovšem mnohem plošší a i když nemá žádnou slabší skladbu, žádná ani nevyčuhuje nad ostatní (byť závěrečná "Beneath Highway and Street" s klavírním intermezzem mi zní v hlavě přece jen nejčastěji). Nerad bych ovšem zakončil tento odstavec negativně. Neslyšet dříve EP "Dryad", asi bych toto album tolik nekritizoval. S jeho znalostí se mi ovšem lépe hledají chyby, které mi kazí požitek z poslechu hudby jinak moc talentovaného hudebníka.
Hodnocení: 7/10
Steven Wilson - Grace for Drowning (26. září, Kscope)progressive rock, Velká Británie
Stevena Wilsona považuji za jednoho z nejlepších hudebníků dnešní doby, a proto mě vydání jeho druhé sólové desky rozhodně nenechalo chladným. Autor již předem avizoval, že půjde o album uctívající typické progrockové kapely s velkým vlivem jazzu, a tento slib dodržel. "Grace for Drowning" je v porovnání s jeho tvorbou v Porcupine Tree posluchačsky mnohem náročnější deskou. Její plné docenění tak vyžaduje více než pár poslechů. Moje pocity byly zpočátku rozpačité, přestože přímočařejší skladby jako "Postcard" či "Index" jsem si oblíbil hned. Po několika posleších však album začalo fungovat jako celek a funguje tak i po několika dalších desítkách přehrání. Jak už je u Stevena Wilsona zvykem, nenechá se ve své tvorbě ničím omezovat a "Grace for Drowning" je tak velmi rozmanité. Po klidné melodii zahrané na piano může přijít jazzová sekce, výrazná baskytara, jemné kytarové vybrnkávání, metalové běsnění (která se zde ovšem nachází jen v malých dávkách), temné ambientní pasáže či třeba tleskání. Kvůli tomu je album poněkud nevypočitatelné a o to větší pozornost je nutné mu věnovat. Netřeba ani říkat, že se takto vyvinuté úsilí posluchači vyplatí. Rozhodně si netroufnu "Grace for Drowning" nazvat nejlepším Wilsonovým albem, mezi nejlepších pět bych ho ovšem zařadil. A to u člověka s takto bohatou diskografií už něco znamená.
Hodnocení: 9/10
