Prosinec 2011

Další deska Katatonia už v létě

31. prosince 2011 v 21:25 | Monsterfuck |  Music News
Známá švédská formace Katatonia dnes vydala následující krátké prohlášení, které hovoří o plánech kapely do příštího roku:

"Víme, že jste netrpěliví se dozvědět, co se bude dít dále - v krátkosti jsou novinky následující: v průběhu několika prvních měsíců roku 2012 se budeme intenzivně zabývat nahráváním naší deváté desky a pokud vše půjde podle plánu, měla by být venku ještě před začátkem léta. Kromě toho také pracujeme na dokončení našeho výročního DVD 'Last Fair Day Gone Night'."

Novinka bude celkově už devátou deskou Katatonia. Ta předcházející se jmenovala "Night Is the New Day" a vyšla v listopadu 2009 u Peaceville Records. K dispozici byla jednak regulérní edice, ale objevila se i verze speciálně pro švédský trh, jež navíc obsahovala bonusový song "Ashen". Ten byl pak už jen součástí LP vydání v nákladu 2000 ručně číslovaných kusů. V roce 2011 vydali Peaceville počin v reedici - CD ve slipcase obalu se čtyřmi bonusy (nyní už včetně zmiňované "Ashen") a na vinylu, který byl na rozdíl od prvního LP výlisu v bílé barvě a v limitaci 1000 kopií.


Komplet info o novince Stam1na

31. prosince 2011 v 20:50 | Monsterfuck |  Music News
Stam1na zveřejnili veškeré informace o svém chystaném albu, jež bude pátým velkým počinem v táboře těchto Finů. Stejně jako všichni čtyři předchůdci bude i novinka "Nocebo" nazpívána kompletně ve finštině, což je v případě Stam1na asi vcelku zbytečné zmiňovat, zajímavější už je pro posluchače ovšem fakt, že deska vyjde již 8. února v režii Sakara Records. Nahrávání proběhlo ve studiu Petrax pod taktovkou producenta Joe Barresiho (Apocalyptica, Queens of the Stone Age, Parkway Drive).

Kromě klasické edice "Nocebo" vyjde i jako limitka v podobě digipacku s rozšířeným bookletem a bonusovým DVD, jež bude obsahovat dokument o natáčení celého alba. Tracklist s obalem mají následující podobu:

01. Pirunpaska
02. Valtiaan uudet vaateet
03. Tavastia palamaan!
04. Puolikas ihminen
05. Aivohalvaus
06. Rabies
07. Lepositeet
08. Nomad
09. Ei encorea
10. Arveton on arvoton

Marduk začali s nahráváním

31. prosince 2011 v 20:31 | Monsterfuck |  Music News
Švédská černěkovová úderka Marduk začala s nahráváním svého celkově již dvanáctého dlouhohrajícího počinu. Půjde o první desku kapely pod novou vydavatelskou stájí Century Media Records - ta si vypuštění doposud nepojmenovaného alba rozdělí napůl s Blooddawn Productions, což je label kytaristy Morgana Håkanssona. Stane se tak někdy na jaře nového roku.

Minulá fošna Marduk nesla název "Wormwood" a vyšla 24. září 2009 u Regain Records (v zámoří až 13. října). Za pozornost stojí obzvláště vinylové verze, které se objevily celkem tři - černé LP (700 kusů), picture LP (333 kusů) a deluxe edice s 32 stránkovým bookletem na rudém LP (500 kusů). Nejaktuálnějším vydaným počinem Marduk je pak třískladbové EP "Iron Dawn" z letošního května.

Leviathan - True Traitor, True Whore

30. prosince 2011 v 22:15 | Ellrohir |  Recenze
USA jsou velká země a tak není divu, že tam najdete slušný počet zástupců v prakticky jakémkoliv metalovém žánru. Nejinak je tomu v případě black metalu, byť americké blackové kapely asi obecně nepatří k "hybatelům" světové scény (snad s vyjímkou atmosféricky-neofolkových Agalloch). Kapela Leviathan (neplést s přehršlem jiných skupin téhož jména), která bude dnes středem pozornosti, patří taktéž ke známějším jménům (i když uznávám, že to může být relativní).

Jde o sólo projekt Jefa Stuarta "Wresta" Whiteheada, Kaliforňana, který se do povědomí zasvěcených zapsal jednak třináctiletou kariérou Leviathan, ale vedle toho také velmi vysoko hodnoceným počinem Lurker of Chalice. Na nervy svých věrných fanoušků zabrnkal Wrest poprvé v roce 2008, kdy se kvůli jakýmsi sporům s tehdejším labelem Moribund Records Leviathan odmlčel. A když už to začalo vypadat na comeback a bylo ohlášeno nové album pod hlavičkou Profound Lore Records, byl Wrest letos v lednu zatčen a obviněn z napadení své přítelkyně. Jak celá věc dopadla (pokud vlastně už dopadla, možná soud teprve proběhne) nevím, nicméně album se nakonec počátkem listopadu přeci jen urodilo.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Chimaira vítá nové členy

30. prosince 2011 v 13:40 | Beztak |  Music News
Chimaira minulý týden vydala zdarma digitální EP "The Age of Hell Remix", přes Multiupload.com. To obsahuje, jak už název napovídá, remixy písní z minulé desky. Zároveň také oznámili změny v sestavě.

"Jsme hrdí, že můžeme oznámit přidání Matta Szlachta (Dirge Within) a Jeremyho Creamera (Dååth) do řad kapely Chimaira. V plánu bylo vytvořit nekompromisní strunnou sekci a tak jsme to udělali. Jeremy bude bušit na basu a Matt spolu s Emilem [Werstlerem - Dååth] na kytaru. Jako způsob, jak pozdravit fanoušky, Jeremy zremixoval několik skladeb z posledního alba 'The Age of Hell'. Těšíme se na rok 2012. Děkuji vám všem, za ohromující a stálou podporu!"

Sestava kapely Chimaira tedy vypadá následovně:
Mark Hunter - vokály
Matt Szlachta (Dirge Within) - kytara
Jeremy Creamer (Dååth) - baskytara
Emil Werstler (Dååth) - kytara
Sean Zatorsky (Dååth) - klávesy
Austin D'Amond (Bleed the Sky, The Elite) - bicí

Wolfsbane s novým klipem

30. prosince 2011 v 13:08 | Beztak |  Music News
Už dříve jsme informovali o obnovení činnosti britských Wolfsbane, kteří se vrátili na scénu i se svým původním frontmanem, bývalým zpěvákem Iron Maiden Blazem Bayleyem. Tracklist a obal nové desky "Wolfsbane Save the World" si můžete prohlédnout tady.

Blaze o celém comebacku řekl: "I když jsme za ta léta dělali na jiných projektech, měli jsme Wolfsbane stále v srdcích a po našem turné s Quireboys jsme si odnesli tolik zážitků, že jsme se rozhodli sejít se znovu ve studiu."

Wolfsbane se zároveň vytasili s prvním klipem z chystané novinky, která by měla spatřit světlo světa někdy v lednu. Jde o klip k písni "Smoke and Red Light":


Nové album Rhapsody se objeví v červnu

30. prosince 2011 v 12:26 | Monsterfuck |  Music News
Z původních Rhapsody of Fire jsou po trochu neočekávaných událostech kapely dvě (podrobnosti ve starší novince), tudíž je nutné zdůraznit, že nyní se bavíme o inkarnaci se jménem Rhapsody, kterou má pod palcem kytarista Luca Turilli (čili Luca Turilli's Rhapsody, jak je někdy psáno). Ten se totiž rozpovídal o chystané albové novince, jež by se podle jeho slov měla v hudebních obchodech objevit v červnu příštího roku. Proces skládání, který prý trval pět měsíců, je již u konce, Luca se v současnosti už věnuje orchestrálním aranžím. Souběžně se také rozjíždí samotné nahrávání - třeba bubeník Alex Holzwarth už má svou práci kompletně hotovou.

Pro novinku se Luca Turilli také rozhodl změnit místo nahrávání a producenta. Zatímco až doposud roky spolupracoval se melodickým guru Saschou Paethem (Edguy, Avantasia, Kamelot, Epica) v jeho Gate Studio, nyní bude natáčení probíhat v Backyard Studio v německém Kemptenu s produkcí samotného kytarového hrdiny, o mix a mastering se pak postará Sebastian Roeder, jenž dříve fungoval jako koncertní zvukař Rhapsody of Fire.

Jen pro pořádek ještě dodejme sestavu Rhapsody, neboť právě v tomto ohledu v tom je docela bordel. Kromě samotného Luca Turilliho v kapele ještě figurují baskytarista Patrice Geurs (ten s Lucou odešel z Rhapsody of Fire), kytarista Dominique Leurquin (několik let v koncertní sestavě Rhapsody of Fire, s Turillim spolupracoval i na projektu Dreamquest), bubeník Alex Holzwarth (ten hraje jak v těchto Rhapsody, tak v těch druhých Rhapsody of Fire pod vedením Alexe Staropoliho a Fabia Lioneho) a zpěvák Olaf Hayer (zpíval na Turilliho sólovkách).

Něco se chystá u To-Mera a Bullet for My Valentine

29. prosince 2011 v 22:53 | Monsterfuck |  Music News
>>> Britská progresivní formace To-Mera se v příštích měsících chystá točit svou třetí, doposud nepojmenovanou desku. Už koncem ledna se začnou v Hardbeat Studios ve Wembley v Londýně natáčet bicí, zbytek nástrojů pak půjde na řadu v domácím studiu kytaristy Toma MacLeana (Haken). Jaká firma novinku vydá, ještě není jasné. Podle všeho by však nemělo jít o Candlelight Records, kteří v letech 2006 a 2008 vydali první dvě desky To-Mera, "Transcendental" a "Delusions".

>>> Bullet for My Valentine, krajané To-Mera, kteří jsou jen akorát o hodně známější, se také chystají na přípravy dalšího alba, ačkoliv na rozdíl od výše zmiňovaných kolegů k tomu mají o něco dále. V lednu totiž teprve začnou se skládáním materiálu pro svou čtvrtou velkou placku. Alespoň takový je plán podle podle zpěváka a kytaristy Matta Tucka, jenž se nechal slyšet na Twitteru.

Aosoth chystají nové EP

29. prosince 2011 v 15:25 | Monsterfuck |  Music News
Francouzští black metalisté Aosoth si pro své příznivce nachystali nový nosič s názvem "Our Crown of Sins". Půjde o dvouskladbové EP, jež vyjde pouze na 7'' vinylu v nákladu 500 kusů, z nichž 100 bude navíc vybaveno plakátem ve formátu A3. Vydávat bude Inferna Profundus Records v půli ledna. Obálka a trailer jsou k nahlédnutí na konci novinky.

Aosoth kromě "Our Crown of Sins" už chystají také další řadové album, které vyjde na konci roku 2012 u Agonia Records. Půjde o nástupce letošního opusu "III", vyšlého 22. dubna pod křídly stejného labelu. 23. září se pak ještě objevila specialitka s názvem "Variations of Violence" (parafráze na podtitul desky - "Violence and Variation"), což byla čistě instrumentální podoba "III". Tento počin je k mání pouze jako LP s limitací 250 ručně číslovaných kopií.



Cannabis Corpse o dva členy chudší

29. prosince 2011 v 14:16 | Monsterfuck |  Music News
Řady zámořských marihuanou opředených death metalových srandistů Cannabis Corpse opustily hned dvě čtvrtiny sestavy - zpěvák Andy "Weedgrinder" Horn a kytarista Nick "Nikropolis" Poulos. Důvod, proč se tak stalo, nebyl oznámen, podle všeho se však jednalo o jejich vlastní rozhodnutí. Osiřelé duo Josh "HallHammer" Hall a Philip "Landphil" Hall vzkazuje, že kapela nekončí: "Cannabis Corpse budou pokračovat v koncertování a tvorbě zabijáckého death metalu v nové sestavě."

Poslední album Cannabis Corpse se jmenovalo "Beneath Grow Lights Thou Shalt Rise" a vyšlo 12. července letošního roku pod firmou Tankcrimes. Obsahovalo 12 kousků o celkové déle cca 36 minut.


Nightwish - Imaginaerum

28. prosince 2011 v 22:39 | Ježura |  Recenze
Nightwish jsou fenomén. Spousta lidí je bezmezně miluje, jiní je zase upřímně nesnášejí a i ti, kterým jsou naprosto ukradení, jim často vděčí za doprovod na samém počátku cesty k tvrdé hudbě. Že s tím souvisí i v jistých kruzích neutuchající emoce ohledně bezmála pět let nové zpěvačky, to je jasné snad každému, kdo se o tohle odvětví alespoň trochu zajímá. A do takového zmatku najednou přijde nové album, o kterém toho bylo napsáno mnoho ještě v době, kdy ani sama kapela nevěděla, jak bude výsledek vypadat...

A protože toho už bylo napsáno tolik, považuji za zbytečně tu postoprvé nastiňovat příběh a koncept alba a ostatně i filmu, který vznikal souběžně, a zaměřím se na hudbu samotnou. V tomhle případě by ale bylo dobré hned ze začátku ujasnit si, z jaké pozice vlastně hodnotím. Tak předně - i když můj vkus urazil od dob, kdy jsem Nightwish poslouchal dnem i nocí, docela dlouhou cestu, pořád je mám rád a beze studu je považuji za svoji srdcovou kapelu. Vyhnula se mi ovšem všeobecná hysterie až nenávist, která se snesla na hlavu nebohé Anette po jejím nástupu do kapely. Proč? Protože je to prostě dobrá zpěvačka a házet na ni špínu jenom proto, že nezpívá jako Tarja, je dětinské. Anette jsem tedy na místě zpěvačky Nightwish akceptoval a už "Dark Passion Play" se mi i přes jisté dílčí nedostatky velmi zalíbilo. Proto jsem byl skutečně zvědavý, jak "Imaginaerum" dopadne - ať už vzhledem ke konceptu, který může trochu svazovat, tak co se týče výkonu Anette, neboť dostala možnost své kvality poprvé předvést na albu, které bylo napsáno s ohledem na charakter jejího hlasu. Očekávání byla tedy veliká, hype ze strany vydavatele a metalových magazínů rovněž a po necelém měsíci, kdy se "Imaginaerum" těší zájmu veřejnosti, se mohu odpovědně podepsat pod následující řádky...

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Souldrainer - Heaven's Gate

27. prosince 2011 v 13:57 | Zajus |  Recenze
Souldrainer nepatří mezi nejznámější kapely, a tak nebude na škodu na začátek alespoň stručně uvést některé informace o jejich dosavadním působení na hudební scéně. Kapelu založil v roce 1999 kytarista Marcus Edvardsson, známý především z úderky Aeon. První album "Reborn" přišlo v roce 2007 a pro mě dodnes zůstává jedním z nejlepších melodicky death metalových alb, které jsem slyšel. Kapela se na něm nebála používat smyčcové aranže či zpívané chorály a vytvářela tak velmi silné melodie, aniž by přecházela do laciné podlézavosti. Posuňme se ovšem do současnosti a podívejme se na zoubek jeho nástupci, albu "Heaven's Gate".

V Souldrainer během čtyř let mezi vydáním alb proběhly razantní personální změny. První z nich byla výměna bubeníka. Druhou pak odchod kytaristy a zpěváka, jejichž obě místa zaujal zakladatel Edvardsson a kapela se tak z pětičlenné formace smrskla na tříčlennou. Otázka, jak taková zásadní změna ovlivní zvuk kapely, je jistě na místě. Jestliže jsme na obalu prvního alba mohli nalézt informaci, že autorem hudby je celá kapela, na "Heaven's Gate" nalezneme jen jméno Marcuse Edvardssona. Bohužel už od úvodních poslechů je zřejmé, že rozmanitost, kterou na minulé desce zaručovala nejspíše právě skutečnost, že se na jejím psaní podílelo více lidí, je pryč. Edvardsson se pokusil o vytvoření epické atmosféry, v čemž ovšem bohužel neuspěl. U kvalit předchozího alba jsem vyzdvihoval chorály, které hudbě přidávají na hloubce, jenže na "Heaven's Gate" jsou jednoznačně nadužívané. Vyskytují se ve větší části skladeb a po několika posleších působí spíše otravně a přebytečně. Jiným příkladem jsou však smyčce. I na ně můžeme při poslechu alba poměrně často narazit, Souldrainer s nimi však zachází mnohem šetrněji a právě tato střídmost ukazuje cestu, která funguje. Příkladem může být masivní skladba "The God Delusion".

Kapela si i po čtyřleté pauze zachovala melodičnost, aniž by musela nějak výrazně obrušovat ostré death metalové hrany. Na "Reborn" se mi líbil právě fakt, že kapela dokáže vytvořit refrén, který posluchači zůstane v hlavě, aniž by k tomu musel zpěvák užít čistého zpěvu. Až na krátkou výjimku na konci tak bylo album celé odzpívané poctivým řevem. Tato vlastnost zůstala zachována i na novince. Na postu zpěváka však již není skvělý Johan Klitkou, vokálů se ujal sám Edvardsson. Jeho hlas zní dobře, oproti předchůdci o něco hruběji a více tak splňuje kritéria pravého growlingu, jenže kvalitativně na Johanův křik nemá. Marcus se nikdy nepokouší o změnu, zní monotónně a to je dalším důvodem, proč není "Heaven's Gate" jako celek moc zábavné. I tak ale dokázali Souldrainer stvořit melodie, které vám uvíznou v hlavě, jako například ve skladbě "Hung on the Wall". Tato byla mimochodem v remixové verzi vydána již před rokem na singlu "The Bitch and the Machine" a hudebním masochistům můžu tento remix jen doporučit. Ostatní však nejspíše budou pochybovat o Edvardssonově soudnosti.

Většina skladeb je relativně krátká (i když v rámci žánru jde spíše o průměr) a již na první pohled tak zaujme téměř osmiminutová závěrečná titulní skladba "Heaven's Gate". Inspirací k jejímu napsání (a potažmo celého alba) byla stejnojmenná náboženská skupina, která věřila v "recyklaci" planety země. Část nahrávky projevu jejího zakladatele Marshalla Applewhitea nalezneme i ve skladbě "Heaven's Gate" (komu by tento projev byl povědomý, vězte, že ho užili například Porcupine Tree ve skladbě "Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled"). Již samotné téma zavání značnou temnotou a přesně taková skladba "Heaven's Gate" je. Poprvé na albu se v ní kapele podařilo vytvořit opravdu hutnou atmosféru a ani k tomu nebyly potřeba smyčce. Na chvíli Edvardsson využil i svého čistého vokálu a skladbě to razantně prospělo (podobný krok učinili Souldrainer i na předchozí desce, kdy se jediný čistý zpěv objevil v závěrečné "Angel Song"). K této skladbě natočila kapela videoklip, ve kterém lze mimo jiné zahlédnout i záběry, na kterých (alespoň se tak domnívám) policie prohledává dům, ve kterém 39 členů skupiny Heaven's Gate spáchalo sebevraždu ve snaze nastoupit na mimozemskou loď. I takové věci se člověk dozví při pročítání podkladů pro recenzi metalového alba. Skladba bohužel ve zkrácené čtyřminutové verzi rozhodně nevyzní stejně dobře jako její delší kolegyně přímo z disku.


Nerad bych, aby recenze vyzněla negativně. Souldrainer natočili solidní album, bohužel však není tak dobré, jak jsem doufal, a předchůdce zdaleka nepřekonalo. Na "Heaven's Gate" je znát talent i skladatelská vyzrálost Marcuse Edvardsona, bohužel jako celek je album příliš dlouhé a jednotvárné. Vzhledem k masivnímu přívalu kvalitních kapel v rámci tohoto žánru (jen letos vydali výborná alba například Insomnium, Omnium Gatherum, Before the Dawn či Torchbearer) však Souldrainer nenabízejí jediný důvod, proč si vybrat právě je. K poslechu titulní skladby alba či celého debutu "Reborn" však máte mé plné doporučení.

Tracklist:
01. The Quest - 04:27
02. Fed by Fire - 02:48
03. Low - 03:55
04. Alien Terror - 03:33
05. Hung on the Wall - 03:40
06. The God Delusion - 04:01
07. Gate Guard - 03:10
08. The Legacy - 05:46
09. Remember Me - 04:53
10. Dying for Your Sick Belief - 02:17
11. Goodbye Farewell - 03:31
12. Heaven's Gate - 07:36
13. Tools of Torture El Parador [bonus] - 03:48

Hodnocení: 6,5/10


Novinky od Master's Hammer a Kaviar Kavalier

26. prosince 2011 v 14:36 | Monsterfuck |  Music News
Domácí kultovka Master's Hammer pokračuje v přípravách nové desky, která bude nástupcem comebackového počinu "Mantras" z roku 2009. Jméno celkově pátého velkého počinu kapely ještě není známo, ale objeví se na něm celkem dvanáct skladeb (resp. technicky vzato jedenáct - jedna totiž bude hned ve dvou verzích - v pomalé a rychlé). Kromě toho prý novince budou poprvé po 20 letech od debutu "Ritual" živé bicí. V současné době už probíhá mix a mastering. Přesné datum vydání není jasné, ale na začátku října se František Štorm, hlavní postava Master's Hammer, zmiňoval, ať si posluchači připraví své gramofonové jehly na leden.

"Mantras" vyšlo jako první počin Master's Hammer od alba "Šlágry" (1995) 3. prosince 2009 ve vlastním nákladu jako digipack CD (1000 kopií) a LP (500 kopií). Na vinylu se objevilo pouze devět skladeb, CD bylo bohatší o další čtyři, mimo jiné i o znovunahranou verzi klasiky "Jáma Pekel".

K Master's Hammer také neodmyslitelně patří několik bočních projektů, které má na svědomí především kytarista Necrocock. Pod hlavičkou jeho Kaviar Kavalier vyšlo 16. prosince nové EP s názvem "Die Urinal Therapie" - pouze jako 7'' vinyl v limitaci 300 kusů. Obal je na obrázku, tracklist je následující:

Strana A:
01. Die Urinal Therapie
Strana B:
02. Jáma Pekel [Master's Hammer cover]

Liveevil mají v plánu třetí album

26. prosince 2011 v 12:55 | Monsterfuck |  Music News
Domácí electro-metalisté Liveevil, jejichž hlavním motorem je Petr Staněk, svého času zakladatel Silent Stream of Godless Elegy, chystají své třetí velké album. Nahrávat jej začnou hned zkraje nového roku ve studiu BombJack, aby se stihl dubnový termín vydání, o které se postarají MetalGate Records.

Předchozí placka placka "Unique Constellation" vyšla v roce 2009 u Crystal Productions. Debut "Arctangel" se objevil v roce 2007 taktéž pod hlavičkou Crystal Prod.


Sicmaggot hitparáda: 49. kolo

26. prosince 2011 v 1:07 | Monsterfuck |  Hitparáda
Člověk si jen tak vesele brouzdá po netu, kouká se po nějakých prasečinkách, klídek a nohy nahoře - prostě idylka... ale jen do doby, než ve 23:45 zjistíte, že je zrovna neděle a máte udělat hitparádu. Na první pohled příběh jak od přiopitého scénaristy venezuelských telenovel, který se rozhodl přesedlat na hluboká sociální dramata, na ten druhý už realita Monsterfuckovy dnešní neděle. A to kdyby mne jeden nejmenovaný bodlinatý kolega drze neupozornil, čučel bych na ty spoře oděné dívčiny doteď. Za to bych sice asi zasloužil nakopat do zadku, ale já doufám, že se nakonec všichni rozhodnete mé pozadí nechat v klidu a jako dostatečný trest vezmete to, že si sypu popel na hlavu a intimní partie...

Tak to bychom tedy měli důvod, proč je hitparáda pozdě (ale že jsem to zrovna dneska mohl dát včas, když je to letos naposled, což?), a můžeme se začít věnovat výsledkům. Posledně jsme si dali české kolo se třemi domácími novinkami, z nichž jednu jste svými hlasy poslali rovnou na první příčku - Törr a jejich hitovka "Made in Hell" zvítězila s úctyhodným náskokem. Druhou pozici si vyboxovala Metallica, jež nás tím pádem opouští a odebírá se hodovat do Síně slávy. Oproti tomu Municipal Waste, kteří v předchozím kole vystartovali jak raketa a vyhráli, se tentokrát výrazně propadli. Na postup to sice stačilo, ale jen z posledního místa, jelikož ještě před nimi se umístil britský gentlemanský klub A Forest of Stars. V propadlišti dějin končí Harlej a Avenger.

Novinky tedy budou opět tři a budou žánrově velice odlišné - každý pes, jiná ves, jak se říká. Od nynějška své hlasy můžete kromě původní trojice Törr, A Forest of Stars a Municipal Waste věnovat také floridským řezníkům Cannibal Corpse, klasickému českému rocku v podání Hudba Praha a pop-metalovým satanášům Semargl z Ukrajiny.

Výsledky 48. kola:
---postupující---
1. místo: Törr - Made in Hell (14 hlasů - 44%)
2. místo: Metallica - St. Anger (8 hlasů - 25%) --> Síň slávy
3. místo: A Forest of Stars - Raven's Eye View (5 hlasů - 16%)
4. místo: Municipal Waste - Wrong Answer (3 hlasy - 9%)
---nepostupující---
5. místo: Harlej - Cesta do ráje (2 hlasy - 6%)
6. místo: Avenger - Radost z beznaděje (0 hlasů - 0%)

Novinky 49. kola:
Cannibal Corpse - Make Them Suffer
Hudba Praha - Divoký srdce
Semargl - Tak, Kurwa

P.S.: Nemusíte se stydět hlasovat, my budeme jenom rádi, když se budete hitparády účastnit ve větším počtu ;-)

Klipy a hlasovací anketu pro 49. kolo naleznete po rozkliknutí na celý článek!


Illnath - Third Act in the Theatre of Madness

25. prosince 2011 v 17:56 | Beztak |  Recenze
Illnath mně dost připomínají kapelu Cradle of Filth, kterou opravdu nemusím - abych použil slušnější výraz. Vadí mi Dani Filth, nemám rád jejich hudbu a ve všeobecnějším měřítku nejsem přílišným fanouškem kláves (výjimky samozřejmě existují, těm patří mé uznání). Ale nehodlám se na desku "Third Act in the Theatre of Madness" kvůli faktu, že mně Illnath připomínají Cradle of Filth, dívat skrz prsty. Naopak vidím výhodu Illnath v tom, že za mikrofonem nestojí Dani Filth, ale krásná Dánka jménem Mona Beck, která se přidala do sestavy společně s bubeníkem Dennisem Stockmarrem teprve letos. A tak zcela nepolíben předešlou tvorbou Illnath, nebudu trpět zbytečným srovnáváním s předešlými počiny a bývalými členy kapely.

Co se mi na novince Illnath, na kterou fanoušci čekali pět let, opravdu líbí, je její svižnost a celkově nenáročnost poslechu. Jednoduše nehrají muziku, která by člověka měla donutit přemýšlet. A já si při poslechu "Third Act in the Theatre of Madness" skvěle odpočinul. Líbivé melodie, ničím nevadící hlas dámy za mikrofonem a ještě jednou musím zdůraznit svižnost nahrávky. Nač zbytečně zpomalovat, když se nastolené tempo zdá být ideálním. Zajímavým zjištěním je fakt, že mi na desce absolutně nevadily klávesy. Což dokazuje, že nejsem až tak velký hudební ignorant, jak jsem myslel (smích). Jednoznačnou předností Illnath jsou melodie, protože atmosféra na mě z nahrávky zrovna moc nedýchá a nějaké dechberoucí kytarové vyhrávky jsem nezaznamenal. Takže je jasné, že "Third Act in the Theatre of Madness" není velké umělecké dílo, ale je stvořeno k tomu, k čemu hudba slouží primárně - tedy k zábavě. A mimochodem... zmínil jsem se už, jak je zpěvačka Mona Beck hezká? Zmínil? A vadí někomu, když to zmíním ještě párkrát?

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Angtoria se vrátí v příštím roce

25. prosince 2011 v 15:36 | Monsterfuck |  Music News
Po předchozí novince Sarah Jezebel Deva ještě jednou. Bylo potvrzeno, že v příštím roce se s novým albem vrátí i její další projekt Angtoria, na němž se podílí se švédským hudebníkem Christianem Rehnem (ex-Evergrey, ex-Abyssos). Hudebně by měla druhá deska pokračovat v cestě nastolené debutem "God Has a Plan for Us All" z roku 2006, změnou však projde název kapely. "Z důvodů mimo kontrolu členů" již prý totiž není možné používat původní jméno Angtoria. Bližší informace by se měly objevit již zanedlouho.

"God Has a Plan for Us All" vyšlo 24. dubna 2006 u Listenable Records, mimo jiné i jako limitovaný digipack s jednou bonusovou písničkou, kterou byla znovunahraná "A Child That Walks in the Path of Man", jež se původně objevila na pilotním EP "Across Angry Skies" (2004).


Sarah Jezebel Deva zpátky u Cradle of Filth

25. prosince 2011 v 13:16 | Monsterfuck |  Music News
Sice je to jen dočasně a v rámci hostování, ale je to tak, bývalá pomocná vokalistka Cradle of Filth, Sarah Jezebel Deva, se bude s kapelou podílet na jejím aktuálně chystaném orchestrálním projektu "Midnight in the Labyrinth". Podle slov Sarah jí opětovnou spolupráci navrhl zpěvák Dani Filth.

Sarah Jezebel Deva se u Cradle of Filth poprvé objevila už v roce 1996 na EP "Vempire or Dark Faerytales in Phallustein" a působila zde až do roku 2008 do alba "Godspeed on the Devil's Thunder", po jehož vydání řady Cradle of Filth opustila a vydala se na sólovou kariéru, v jejímž rámci prozatím natočila dvě alba, z nichž to aktuální, "The Corruption of Mercy", vyšlo letos na konci června.

Vydání "Midnight in the Labyrinth" je předběžně naplánováno na duben 2012. Počin bude obsahovat devět skladeb Cradle of Filth kompletně přepracovaných do orchestrální podoby. Seznam těchto songů si můžete v abecedním pořadí (tj. ne konečném!) prohlédnout zde:

  • A Gothic Romance (Red Roses for the Devil's Whore)
  • Cruelty Brought Thee Orchids
  • Dusk and Her Embrace
  • Funeral in Carpathia
  • Summer Dying Fast
  • The Forest Whispers My Name
  • The Rape and Ruin of Angels (Hosannas in Extremis)
  • The Twisted Nails of Faith
  • Thirteen Autumns and a Widow

Eluveitie, Ministry a Naglfar přinášejí nové skladby

24. prosince 2011 v 20:50 | Zajus |  Music News
>>> Švýcarští folkmetalisté Eluveitie plánují na únor příštího roku vydání pátého řadového alba "Helvetios". Jeho tracklist i obal jste na Sicmaggotu již viděli, dnes z něj však kapela zveřejnila první skladbu. Jmenuje se "Meet the Enemy" a na poměry Eluveitie zní nebývale agresivně. Zpěvák Chrigel Glanzmann se k nové skladbě na blogu kapely vyjádřil následovně:

"S radostí a hrdostí vám přinášíme 'Meet the Enemy', sedmou skladbu z nadcházejícího alba 'Helvetios'. Vypráví o střetu Helvétů s římskými legiemi v roce 58 před Kristem, o jednom z nejdůležitějších milníků v jejich historii. Právě v té době se totiž rozpoutaly galské války. Skladba je tak plná hněvu a zuřivosti a svou zběsilou povahou se podobá například skladbám 'Kingdom Come Undone', 'Bloodstained Ground' nebo 'Lament'.

Navíc je instrumentace skladby (která zahrnuje housle, flašinet, píšťaly a irské loketní dudy) obohacena jedním z hostujících muzikantů, se kterými jsme měli čest pracovat, Fredym Shnyderem z kapely Nucleur Torn. Ten se na skladbě podílel hrou na cimbál."

Jak se "Meet the Enemy" povedla můžete zjistit jen pár pixelů pod tímto řádkem.


>>> Novinku naleznete také v táboře amerických Ministry. O jejich plánu vypustit skladbu na podporu hnutí okupující americké ulice jsme psali před pár dny. Skladba "99%" je již od včerejška na světě a pokud si ji chcete poslechnout, musíte si ji zakoupit za dolar na iTunes. Jak tímto přístupem kapela podporuje hnutí proti chamtivosti, je ovšem záhadou.


>>> Poslední novinkou dne je skladba "Pale Horse" od Švédů Naglfar (název Naglfar mimochodem ve skandinávské mytologii značí loď vyrobenou z nehtů zemřelých). Ti plánují na březen příštího roku vydání prvního studiového alba po čtyřleté odmlce, jež nese název "Téras", a právě z něho "Pale Horse" pochází. Kapele, která je momentálně bez bubeníka, při nahrávání pomáhal Dirk Verbeuren ze Soilwork.


Redakční eintopf #32 - vánoční speciál 2011 (1/2)

24. prosince 2011 v 13:49 | Monsterfuck |  Redakční eintopf

Monsterfuck:


Top5 2011:

1. Thy Catafalque - Rengeteg
Už jsem si pomalu začínal říkat, že se v letošním roce těch opravdu skvostných záležitostí urodilo pomálu, ale podzim mi změnil názor. A právě jeden z těchto klenotů je deska, od níž jsem to vlastně ani nečekal. Ano, už minulé "Róka hasa rádió" bylo vážně excelentní, ale to, s čím Tamás Kátai přišel tentokrát, je něco neskutečného - vlastně jediné album, které dokázalo překonat níže zmiňované finské psychedeliky, byť se jedná o diametrálně odlišnou muziku. "Rengeteg" je prostě a jednoduše nádherná záležitost, opravdové umění... deska je plná nádherných, s rozmyslem budovaných kompozic s unikátní atmosférou, ohromným množstvím jemných detailů a nuancí, úžasných nápadů. Zeptám se jinak - kolik jste letos slyšeli alb, které jste si pustili asi tak stokrát v průběhu dvou měsíců, ale pořád vás nepřestaly bavit? Já tedy jednu - její název začíná na "R" a vznikla v Maďarsku...

2. Oranssi Pazuzu - Kosmonument
Oranžový Pazuzu je ve skutečnosti mnohem barvitější, než by se podle jeho názvu mohlo zdát. Minimálně svůj "Kosmický monument" vybarvil do všech odstínů obskurnosti a psychedelie. Ale těžko mluvit o hudbě, která je nejspíš originálnější než všechno, co jste kdy slyšeli, dohromady. "Kosmonument" se prostírá od jaderného výbuchu ("Sienipilvi"), přímou linkou na ocase komety ("Komeetta") na stanici ve dva a půl milionu světelných let vzdálené galaxii ("Andromeda") - a ještě dál, až do nekonečna ("∞"). A právě název poslední skladby - matematické označení nekonečna - je pro celý "Kosmonument" určující, neboť poslech této desky de facto nekonečný opravdu je - nejde totiž přestat poslouchat. Kam na ty nápady chodí, netuším, nejspíš Oranssi Pazuzu v jednom z oněch pověstných finských tisíců jezer našli červí díru mimo tento svět. Hledáte-li něco opravdu hodně netradičního, jste na správné adrese - ať už je ta adresa v kdovíjaké galaxii.

3. Hell - Human Remains
Znělo to jedna z dalších přestřelených reklamních kampaní Nuclear Blastu, pohádka o prachem dávno zašlé geniální skupině, která měla ve své době neuvěřitelný pech, jenž přímo vyústil v sebevraždu frontmana, ale která po téměř třiceti letech opět povstala jako fénix z popela, aby konečně nahrála svůj debut, jenž měl původně vyjít v půlce 80. let a který vychází až dnes, aby všem nakopal prdel. To prostě celé zní jaksi podezřele. Jenže ono je "Human Remains" vážně opravdový skvost. Nepřekonatelný osmdesátkový heavy metal nahraný v roce 2011 s citlivým využitím dnešních možností. Výsledek - atomová puma! Krystalicky čistý manifest svého stylu, vše, co jste kdy na heavy metalu měli a mohli mít rádi, v jednom bombastickém a nepřekonatelném balení té nejvyšší možné kvality. Naprosto beze srandy - "Human Remains" je jedna z nejlepších žánrových nahrávek, které kdy vyšly!

4. Blut aus Nord - 777
Na čtvrtou příčku jsem si dovolil dosadit rovnou dvě nahrávky, ale to jen z toho důvodu, že neodmyslitelně patří k sobě a přímo na sebe navazují. Zatímco první "777 - Sect(s)" je jakási kultivovanější forma těžce chaotického bordelu, jakým Francouzi Blut aus Nord nejednou terorizovali ušní ústrojí všech kolemjdoucích v minulosti, s několika melodickými výlety, pokračování "777 - The Desanctification" se vydalo na neprobádané pole, na němž Blut aus Nord vystavěli desku složenou jenom a pouze z těch "jetých" melodií, jimiž jsou proslulí (mimo jiné). Co přinese třetí díl trilogie, "777 - Cosmosophy", to zůstává otázkou. V případě Blut aus Nord si stačí dát dohromady dvě a dvě a vyjde, že... to může být prakticky cokoliv, ale bude to stát za to...

5. Peste Noire - L'ordure à l'état pur
Nad bláznivou novinkou francouzských Peste Noire jsem se tu už před pár dny ukájel v jiném celoročním speciálu, ale proč si nedát repete, když "L'ordure à l'état pur" opravdu stojí za to. Ale já si nemohu pomoct, tenhle avantgardně-experimentálně-black metalový chlív má opravdu tak neskutečné koule, že z toho člověku padne čelist na zem. Ono je docela příjemné zjistit, že i v době, o níž se tvrdí, že v ní už nejde přijít s něčím novým, se stále objevují kapely, které vám dokáží, že pořád ještě lze vymyslet větší divočinu a smíchat ještě více věcí a ještě více motat posluchačům hlavy. Pokud v sobě máte sympatie pro úchylné věci nad běžný rámec mezí, není možné "L'ordure à l'état pur" nemilovat.

CZ/SVK deska roku:

1. Marnost - Pukající svět
V letošním roce jsem vkládal velké naděje do několika počinů u slovenských sousedů, ale nakonec ani jeden nestihl vyjít - Lunatic Gods nahrávají na stránky song za songem (a jsou to opravdu lahůdky!), ale celé album nikde, noví Algor - byť se má druhá deska nést v odlišném duchu než skvělý debut "Úder pohanského hnevu" - taktéž v nedohlednu, další fošna od Galadriel jakbysmet -, tudíž mi nezbylo nic jiného, než zalovit v české kotlině. Už už to začínalo vypadat na brněnský trojboj Heiden-Pačess-Root, když jsem si vzpomněl, že jsem vlastně někdy na jaře poslouchal jakýsi prapodivný podzemní projekt Marnost a tuze se mi to líbilo. A odsud už to bylo lehké, jelikož těch pouhopouhých 15 minut, které Marnost na "Pukající svět" nahráli "ve zkušebně během pár hodin" a následně dali na internet zadarmo ke stažení, hravě strčí do kapsy cokoliv jiného, co letos u nás vyšlo.

2. Heiden - Dolores
Brněnský trojboj se přesunul na druhou pozici, ale ani zde ta volba nakonec nebyla tak těžká. Root odpadli hned, jelikož jejich "Heritage of Satan" je spíše zklamáním, Pačess sice ze svojí sólovky vytvořil velice povedenou věc, ale s "Dolores" se s prominutím rovnat nemůže. Předchozí zatěžkanější "Obsidian" se mi sice líbil o chlup více, ale přece jenom je na nejnovějším počinu Heiden znát, že když někdo umí, tak prostě umí. Dočinění máme s velice skvělou nahrávkou s nádherně podmanivou náladou a nepopiratelným osobním kouzlem. Nejde udělat nic jiného než zatleskat.

Neřadový počin roku: Clair Cassis - Luxury Absolute
Kultovní američtí feťáci Velvet Cacoon už svou skandály lemovanou cestu sice ukončili, ale jejich odkaz žije dál v podobě nového projektu Clair Cassis, s nímž ti samí lidé (?) pokračují tam, kde skončil misantropický depresivní opus "P aa Opal Poere Pr. 33" - to je v zdrogovaném nihilistickém black metalu té nejminimalističtější formy a nejžumpovitější podoby. Je pravda, že "Luxury Absolute" až takový kanál jako "P aa Opal Poere Pr. 33" není, ale ta odporná atmosféra zůstává nedotčena. Co jsou nebo nejsou ti lidé zač, co dělají a co říkají, to je mi srdečně jedno, protože za takovouhle muziku jsem ochoten jim to odpustit. Vskutku unikát, sice jen pro minimální zlomek lidí, ale stále unikát, který si jen těžko hledá obdoby...

Videoklip roku: Otargos - Worship Industrialized
Tak tahle kategorie byla nakonec mnohem lehčí, než jsem čekal. Poslední opus francouzských Otargos, "No God, No Satan", je vážně skvost a čím více času uplynulo od jeho vydání, tím více roste a tím spíše se ho nemohu doposlouchat. Co je však na Otargos ještě zajímavější, jejich cílem není udělat "pouze" extrémně chorobný black metal, ale být také originální i v textové a vizuální podobě. A minimálně tu druhou věc jejich videa plní dokonale. V době povrchních klipů Otargos tvoří malé filmy, které mají myšlenku, dechberoucí zpracování, odkazují na text skladby a celkově jsou svým provedením mnohem výš než drtivá většina zbylé scény (napříč žánry). Předchozí krátkometrážní snímek "Cloning the Divine" byl možná ještě o chlup více zničující záležitostí, ale i tak je stále "Worship Industrialized" stále prototypem téměř dokonalého klipu - přestože používá vzorec, kdy většinu záběrů tvoří pohled na hrající kapelu. Jenže v tomto případě to má svůj smysl... k tomu ještě přidejte epileptickou kameru, kompletní chaotické vyznění, bezútěšnou atmosféru a excelentní vizuální stránku. Letos nejlepší klip, konec, tečka.


Potěšení roku: Reunion Black Sabbath
O tom, že se Black Sabbath vrátí v původní sestavě, nikdo nepochybal asi už tak rok, ale přece jenom to potěší slyšet to oficiálně: Black Sabbath jsou zpátky! Už jenom tohle prostě zní dobře. Možná ta největší metalová kapela historie se vrací, aby všem pozérům ukázala, jak se to má kurva hrát!

Zklamání roku: Metallica / Lou Reed - Lulu
Největší thrash metalová legenda vůbec a jeden z největších rockových hudebníků vůbec. Tohle měla být deska mezigalaktických rozměrů, absolutně bez konkurence, kooperace ne desetiletí, ale století... ale když "Lulu" vyšlo, bublina splaskla a zbyla jedno velké COŽE? Co tohle má být? "Lulu" se snaží být tak umělecké, až prostě není nic jiného než obyčejná nuda bez jakékoliv jednotící myšlenky. Tohle mohlo být opravdu velké a opravdu skvělé, ale bohužel není, nepovedlo se a není na té desce nic, co by člověka nutilo ji nezahodit. Neskutečně promarněná šance...

Koncert roku: Maniac Butcher: Praha - Exit Chmelnice, 9. 4. 2011
Tak jsem vám tak přemýšlel, co bych měl dát za koncert roku, a napadalo mě celkem dost jmen, ať už to byly některé až nečekaně intenzivní zážitky na klubových akcích, tak zhlédnutí nejedné zajímavé či hvězdné kapely na některém z letních festivalů. Ale nakonec jsem všechny zahraniční borce zahodil, rozhodl se vzpomenout si na své čistě black metalové začátky a zařadit jeden domácí kult. To, že jsem konečně viděl Šíleného řezníka živě, je z mé strany jeden obrovský, ale nyní již naštěstí splacený dluh. Navíc jim to tam tenkrát hoblovalo vskutku parádně!

Ježura:


Top5 2011:

1. Dornenreich - Flammentriebe
Stěží se mi hledají slova, která by dovedla "Flammentriebe" vystihnout. Je to album plné spalující vášně, je agresivní i něžné, je jako oheň a voda v neustálém soupeření. Možná je v něm obsažena kapka esence samotné přírody, jejíž harmonické a přesto tak zásadní protiklady překládá v notovém zápisu... Ne, nemám nejmenších pochyb, kdo si titul alba roku zaslouží nejvíce.

2. Unexpect - Fables of the Sleepless Empire
Myslíte, že jste někdy slyšeli skutečně naprosto mrdlou, pošahanou, ujetou a zfetovanou muziku? Ano? Tak buď lžete, nebo to byli Unexpect. V jejich případě bych dodal, že to není jen jedna hudba, nýbrž hned několik hudeb splácaných na jednu hromadu zdálivě bez ladu a skladu, ale ono je to geniální. Mysl běžného smrtelníka, za kterého se považuji, není schopná pobrat, jak to všechno funguje dohromady, ale ono to nějak funguje a poslouchat to je skutečně zážitek. A to i když to nechápu a asi nikdy nepochopím...

3. Septicflesh - The Great Mass
Hrozně dlouho jsem nechápal, co na těch Septicflesh všichni vidí. Pak jsem si poslech "The Great Mass" a mlhy se rozestoupily. Tihle Řekové totiž stvořili monument, jaký v rámci žánru sotva potká nějakou konkurenci. To album je ohromné, majestátní, temné a nádherné. Působí na mě dojmem živého organismu, jakési ohromné, zlověstné, ale přesto moudré bestie, která nyní přemítá, jak naloží s tímhle světem. Sakra, kdyby mělo tohle veledílo vyhladit život na zemi, šel bych si to užít se vší parádou!

4. Thy Catafalque - Rengeteg
Těžko se mi hledají slova, kterými bych shrnul vlastní recenzi do několika vět. "Rengeteg" je něco unikátního. Je to album, které s posluchačem rozmlouvá, nebo spíše vede monolog. Je však strhující zažitek tento monolog poslouchat a prožívat jeho obsah. Pokud jste už s Thy Catafalque někdy přišli do styku, pak možná přibližně tušíte, co váš čeká. Pokud ne, na nic nečekejte a rychle tak učiňte. Je totiž škoda času, který nestrávíte ve společnosti tohoto alba...

5. Primordial - Redemption at the Puritan's Hand
Manifest národní hrdosti, pomník starých křivd a zároveň dílo, které představuje zhudebnělý zármutek ze směru, jakým se dějiny rozhodly vydat. A to ve formě tak sugestivní, že stačí zavřít oči, a slyšíte, jak za kliku vašeho domu bere ruka v kožené rukavici. Když jsem tuhle desku slyšel poprvé, považoval jsem ji za těžký průměr. Uplynulo několik měsíců, pár desítek poslechů, jedno živé vystoupení a "Redemtion at the Puritan's Hand" vyrostla mezi elitu roku 2011. A kdo ví, třeba ještě poroste...

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden - Dolores
Nevím proč, kapela Heiden mi však doposud unikala. Naše první setkání ale nemohlo dopadnout lépe! "Dolores" je v našich zeměpisných šířkách naprosto mimořádný počin a věřím, že by suverénně zabodoval i na mezinárodním poli. Na bližší popis tu nemám prostor, takže mohu jen doporučit, abyste koupili, poslechli a užasli. Za tu směšnou cenu to skutečně stojí...

2. Silent Stream of Godless Elegy - Návaz
Nebozí Silent Stream of Godless Elegy. Od ledna jsem považoval "Návaz" za jasnou domácí desku roku, ovšem pak si přijdou Heiden a vidíte sami. Na kvalitách to "Návaz" však ani v nejmenším neubralo a stojím si za tím, že jde o špičkové album. Ideální příležitost pro ty, kteří už na folkovém poli nenacházejí nic zajímavého. Skutečně lahůdková záležitost, věřte mi...

Neřadový počin roku: Enslaved - The Sleeping Gods
Nemám co dodat, tohle EP pochází odjinud, ne z tohoto světa. V pěti skladbách přináší panoptikum magie, kterou umí stvořit jedině Enslaved. Vesmírný chlad dovede být tak přitažlivý...

Videoklip roku: Behemoth - Lucifer
Možná křivdím jiným klipům, ale "Lucifer" mě prostě dostal. Behomoth a Grupa 13 prostě umí a "Lucifer" je toho důkazem. Geniální skladbě se dostalo nadmíru důstojného vizuálního ztvárnění a vem čert, že jsem těch obrazů pochopil sotva půlku...


Potěšení roku: Metalfest 2011: Plzeň - amfiteátr Lochotín, 3. - 5. 6. 2011
Podle sestavy jsem čekal, že se po perfektním prvním ročníku z Metalfestu stane další přehlídka agro metalu pro tu nejširší vrstvu konzumentů mainstreamu. Bohudík, nestalo se, festival mi přinesl řadu skvělých zážitků a objevil jsem kapely, do kterých bych nikdy neřekl, že mě budou bavit. Prostě a jednoduše - očekávání totálního propadáku se přetavilo ve tři dny, které bych si s radostí zopakoval. Tak tedy za půl roku na shledanou...

Zklamání roku: Out of the Dark Festival: Praha - KC Zahrada, 1. 10. 2011
Nejde ani tak o koncert samotný, jako spíš o zcela opovrženíhodný odchod fanoušků před vystoupením nejlepšího článku sestavy - norské Tristanie. Tak jsem se za publikum snad ještě nestyděl...

Koncert roku: Dornenreich: Phantoms of Pilsen 5 - Plzeň, 26. 10. 2011
Co bych se rozepisoval, když už jsem nadšení z tohoto vystoupení shrnul v plnohodnotném reportu. Prostě naprosto famózní událost, jakých je poskrovnu a jakou bych přál zažít každému hudebnímu fanouškovi...

nK_!:


Top 5 2011:

1. Five Finger Death Punch - American Capitalist
Věděl jsem, že se bude jednat o vynikající album, ale výsledek zcela předčil veškerá má očekávání. Perfektní zvuk, aranže, kytarové linky, prostě vše, co od Five Finger Death Punch obvykle očekáváme, jsme dostali v míře více než vrchovaté. Aspoň někdo si drží stanovenou laťku.

2. In Flames - Sounds of a Playground Fading
Společně s vystoupením na Sonisphere v Praze jeden z nejlepších zážitků uplynulých dvanácti měsíců. Ubrání tempa a personální změny vzaly za své, ale stejně se ze "Sounds of a Playground Fading" vyklubala velmi povedená deska.

3. Alestorm - Back Through Time
Žádná velká věda, jdeme rovnou na věc. Násyp od začátku do konce a rum teče proudem. Takoví jsou klasičtí Alestorm a kdo čeká nějakou inteligentní zábavu na úrovni, je tady úplně mimo. My ostatní si pořádně zapaříme na blížícím se Metalfestu.

4. Arakain - Homo Sapiens..?
Už jsem nedoufal, ale pánové se pochlapili a na jaře předvedli čirou esenci moderního Arakainu, která nepostrádá vlastní styl, vyznění a koneckonců i "cool feeling". "Homo Sapiens..?" ukazuje, kdo je v České republice opravdovým králem.

5. Rise Against - Endgame
Ne tak peckové jako minulé počiny, leč pořád našlapané. Přesně takové je "Endgame", a i když jsem byl zpočátku maličko skeptický, postupem času jsem si některé skladby povážlivě zamiloval a nedám na ně dopustit. Krásné páté místo.

CZ/SVK deska roku:

1. Arakain - Homo Sapiens..?
Jedna deska umístěná hned ve dvou žebříčcích? A proč koneckonců ne?! Myslím, že dalších komentářů již netřeba.

2. Škwor - Drsnej kraj
Klasická česká hospodská zábava v podání Škwor, nad kterou se nevyplatí moc přemýšlet, ale dost dobře se poslouchá na to, aby se hodnou chvíli udržela v přehrávači.

Neřadový počin roku: Dead Season - The Negative NUMBers
Pravidelný čtenář si jistě všiml, že holduji převážně americkému podání moderního metalu a tady máme hned jeho nejblyštivější klenot. Málo známá, leč chybně přehlížená banda Dead Season letos vydala (naneštěstí) pouze malé EP, ale od začátku do konce nacpané excelentními kousky. Doporučuji.

Videoklip roku:

Nesleduji - nevyjadřuji se.

Potěšení roku: Reunion Black Sabbath
Tady asi není třeba nic dodávat :-)

Zklamání roku: HammerFall - Infected
Maximální provar od začátku do konce, i když po předchozích zkušenostech se dal tak trochu očekávat. Švédy mám rád, ale posledních několik let je to s nimi na pováženou.

Koncert roku: In Flames: Sonisphere Festival - Praha, 11. 6. 2011
Ač byli dopředu jako vrchol večera avizováni Iron Maiden, moje volba nakonec padla trochu vedle, časově trochu dopředu. In Flames předvedli extrémně nabitou show a nebýt toho, že bylo tenkrát ještě světlo, jednalo by se o jeden z nejlepších koncertních zážitků posledních několika let. Zpěvák předával davu pod sebou tuny energie a fanoušci něco takového umí náležitě ocenit. Paráda.

Beztak:


Top5 2011:

1. Graveyard - Hisingen Blues
Pro mě je deska "Hisingen Blues", potažmo celá kapela Graveyard, překvapením roku. Letos jsem na ně náhodou narazil a už se od nich nemohu odlepit. Při poslechu jejich hudby mám chuť se přestat holit, zasadit si marijánu, sehnat nějaký LSD a souložit s každou, kterou potkám. Dobře, tyhle věci jsem měl chuť dělat už dřív, ale Graveyard to jen umocňují (smích). Doba hippies je dávno pryč, ale stále existují kapely, které se tou dobou nechávají inspirovat, aniž by to působilo trapně. Naopak mne Graveyard provádí na výlet do 60. let a já je pro to musím dát na první místo. Měl jsem mírné dilema, ale nakonec jsem dal na prvotní pocit.

2. Mastodon - The Hunter
Stálo to hodně přemýšlení, než jsem se dokázal rozhodnout, zda si Mastodon zaslouží být v mé Top5. Pak jsem si tu desku znovu pustil a bylo jasno. Na tvorbu Mastodon nedokážu říct špatné slovo, i kdybych chtěl. Potvrdili to i letošní deskou, která je úžasně emotivní. Někdy temná, někdy naprosto odzbrojující. Je zvláštní, protože byly doby, kdy jsem do hlubin písní Mastodon nemohl proniknout. Nakonec jsem proniknul a byl jsem odměněn úžasnými melodiemi a skvělými písněmi. Je to mu tak i na "The Hunter", u kterého platí - co song, to kandidát na singl. Ale zmíním zejména skvěle valivý song "Curl of the Burl" a posmutnělou "The Hunter".

3. Machine Head - Unto the Locust
Od novinky Machine Head jsem čekal opravdu hodně. Mé očekávání nijak neustalo, ani po zveřejnění první písně "Locust". A po poslechu celé desky se mě zmocnil pocit spokojenosti. Ale čekal jsem, že mne "Unto the Locust" smete mnohem víc. Že mne na několik týdnů úplně položí a já nebudu schopen vnímat nic jiného. Ale to je moje vlastní blbost. Machine Head ukázali, že minulá deska "The Blackening" je zřejmě nepřekonatelná. Lze ji snad pouze vyrovnat, ale letos se jim to nepovedlo. I když jsem věřil, že by snad mohlo. Ale i tak je na třetí flek prostě musím dát.

4. Taake - Noregs vaapen
Musím se přiznat, že kdyby letos vydali desku Watain, byli by s nejvetší pravděpodobností v mé Top5 oni. Protože jim sežeru snad všechno. Těsně za nimi je však v mém žebříčku oblíbenosti norská kapela Taake. A já se tak těšil na jejich novou desku. Ano, "Noregs vaapen" nepřekonává první tři alba Taake, ale proč by taky měla? Je to svižná black metalová nahrávka, přesně taková, jakou mohu poslouchat donekonečna, a pořád ani z daleka neštrejchne mou hranici znuděnosti. Zamiloval jsem si zejména song "Myr" s úchylnou country vsuvkou.

5. The Black Dahlia Murder - Ritual
Sestavování nějakého žebříčku, je pro mne hodně bolestivý porod. I když je to přece tak jednoduché, vybrat to nejlepší a jenom to sepsat. Jenže mně to dělá evidetně velký problém (smích). A tak se na pátém místě mé Top5 hodně překvapivě objevuje kapela The Black Dahlia Murder. Před dávnou dobou jsem hodně tíhnul ke kapelám stylu metalcore a The Black Dahlia Murder je jeden z mála spolků, které si s chutí pouštím i teď. Není to nic úžasně originálního, ani něco, co by mi vyrazilo dech. Ale "Ritual" mě jednoduše baví, tak nevidím důvod, proč bych jej na páté místo dát neměl.

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden - Dolores
Jednoznačně tuzemské album roku. A pro mne i album roku celkově. Heiden s klidem překonali všechno, co jsem letos slyšel. Naprosto mne pohltili a já se nechával a stále nechávám oddávat náladám "Dolores". Nečekal jsem to a pro mne největší překvapení letošního roku. Album nemá slabé místo, což dokazuje i moje plné hodnocení v recenzi. Má smysl k tomu ještě něco dodávat?

2. Wohnout - Našim klientům
Tak tohle byl trochu oříšek. Opravdu jsem neměl páru, co dát za úchvatnou "Dolores". Ne, že by tuzemská scéna byla špatná, ale z mého pohledu se letos nejvíce povedla "Dolores". Pak opravdu dlouho nic a až potom může přijít na řadu nějaká jiná deska. A mě napadlo: proč by to sakra neměli být Wohnout? Ano, je to dost velký mainstream, ale mě ta jejich pohodová muzika baví. Do toho skvělé texty, nečekaně povedené kytarovky a skvělý zpěv dvou nezpěváků, bratrů Homolů. A když už se vytáhli s jednou z nejlepších desek diskografie, tak je na to druhé místo dát musím. Zábavné písně jako "Dobrý den, pane Kohák", "Padák" nebo parádní "Gastrosexuál" si to dle mého názoru zaslouží.

Neřadový počin roku: Agrypnie - Asche
Neskutečnou atmosférou nasáklé EP, které mě srazilo na kolena. Největší sílu Agrypnie vidím právě ve schopnosti vytvořit temnou atmosféru. Do toho vás mrazivý song "Gnosis" rozcupe na kousíčky a člověku nakonec nezbude nic jiného, než se těšit na další řadový počin těchto Němců. Pokud bude stejně dobrý jako "Asche", tak se dá očekávat opravdu hodně silná deska.

Videoklip roku: Mastodon - Curl of the Burl
Z této kategorie jsem měl hrůzu. Opravdu jsem netušil, co sem zařadím. Ale pak mne osvítil duch svatý, nebo si má palice vymazaná prostě vzpomněla na tento skvěle zpracovaný a opravdu zábavný videoklip kapely Mastodon. Ten pojednává o feťákovi, který ve svém doupěti vaří různé drogy. Velice mne pobavil, a tak je fajn, že ke skvělé muzice přidali Mastodon i zábavné pohyblivé obrázky.


Potěšení roku: Reunion Black Sabbath
Jiná volba snad ani padnout nemůže. Možnost, že člověk uvidí Black Sabbath v klasické sestavě, byla hodně malá. Po smrti Dia se to však začalo jevit jako vcelku reálná možnost. A po spoustě podivných prohlášení se stala skutkem. Tak tedy Ozzymu a spol. přeji úspěšné zakončení kariéry, bez zbytečných průserů.

Zklamání roku: Zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011
Z nejlépe obsazeného ročníku se skoro stal největší průser. Testament, As I Lay Dying, Septicflesh, Symfonia a mohl bych ještě pokračovat. Ti všichni se objevili v sestavě zimní mutace festivalu Masters of Rock, ti všichni svou účast odřekli. Nakonec jsem netrpěl nudou. Dalo by se i říct, že jsem ze Zlína nakonec odjel spokojen. Přesto si neodpustím označit letošní čachry v sestavě, jako největší zklamání roku.

Koncert roku: Judas Priest: Praha - O2 Arena, 28. 6. 2011
Poprvé jsem měl tu čest vidět na vlastní oči vystoupení jedné z největších legend heavy metalu. Sice Judas Priest přijeli už bez K. K. Downinga, ale já se na ně prostě těšil. Čekal jsem něco extra a to jsem také dostal. Fantastický setlist, skvělé efekty a celková scéna. Parádní bicí, úžasná sóla a hlavně neskutečný hlas Roba Halforda. Judas Priest do nás pálili hit za hitem a já seděl v němém úžasu. Ano, seděl. Nějak jsme si koupili lístky na sezení, ačkoliv jsme si chtěli jít stoupnout pod pódium. Dle ohlasů ale byl pod pódiem - jak už to tak bývá - zvuk naprosto příšerný, takže jsme nakonec udělali dobře. Protože na sedačkách na proti pódiu byl zvuk skvělý. A já si tak mohl vychutnat nejúžasnější zážitek letošního roku. Letos jsem neměl větší mrazení v zádech, než když zazněla píseň "Victim of Changes". Totální opus, u kterého bych Halfordovi prominul, kdyby hlasově nedal závěr skladby. Jenže tím závěrem mne totálně rozsekal. Vůbec svůj hlas nešetřil a vytáhl z něj ten neskutečný jekot, jakým ohromuje už několik desetiletí. Letos jsem nezažil úžasnější okamžik. Takže z povinnosti - alespoň jednou vidět Judas Priest - se stal nejlepší zážitek letošního roku.

Redakční eintopf #32 - vánoční speciál 2011 (2/2)

24. prosince 2011 v 13:49 | Monsterfuck |  Redakční eintopf

Ellrohir:


Top5 2011:

1. Nightwish - Imaginaerum
Co jsem si všiml, tak obecenstvo se stran prvního čistě konceptuálního počinu v dějinách finských Nightwish rozdělilo na dvě přibližně stejné části - jedna album nehodnotí příliš kladně a vyčítá mu kdesi cosi, zatímco druhá je jím naprosto uchvácena. Já se řadím do tábora číslo dvě. Tuomas a spol. vytvořili přesně to, co se mi líbí. Je tam několik málo slabších momentů - jako třeba když chvíli zpívá Troy Donockley - ale jsou to natolik krátké úseky, že vůbec nemá cenu se o nich zmiňovat. Pozitiva naprosto drtivě převažují. Anette překvapila i ty největší optimisty jako například mě - zní snad v každé skladbě jinak a je to až neuvěřitelné. Je pravda, že na úkor orchestrálnosti jsou poněkud upozaděny tradiční metalové nástroje, ale to dle mého není ani trochu na škodu. Umělecký záměr zachytit jakousi "burtonovskou" atmosféru se povedl na výbornou a já nevím, co bych měl vychválit dřív - obraz fantaskního cirku vykreslený ve "Scraretale", sypačku "Last Ride of the Day" nebo chvilku poezie v "Song of Myself" (kterou skutečně upřímně považuju za naprosto úžasnou)? Tohle se mi prostě a jednoduše trefilo do noty.

2. Крода - Чорнотроп
Dlouho to vypadalo, že Крода letošní rok vyhraje, ale pak přišli Nightwish a tomu se zkrátka konkurovat nedá. Každopádně kontroverzní Eisenslav si se svým sólo dílem poradil náramně a stvořil velice kvalitní dílo. Mě osobně se album líbí výrazně víc než předchozí opěvované "Похорон сонця". Proč přesně to vám ovšem asi neřeknu...

3. Dream Theater - A Dramatic Turn of Events
Nový počin hudebních virtuosů Dream Theater skutečně není tak dobrý jako dva roky staré "Black Clouds & Silver Linings". Že by se projevil odchod skladatelského motoru Mika Portnoye? Snad. Nicméně to, že něco není tak dobré jako mistrovské dílo, ještě neznamená, že se pořád nejedná o klenot. Hudba "Snového divadla" může být pro mnohé hůře stravitelná, nebo snad dokonce nudná. Kdo však do jejich tvorby pronikne, ten pozná, že jde o něco opravdu mimořádného. A kdyby nic jiného, tak za skladbu "Outcry" si to místo v mém "topu" zaslouží.

4. Turisas - Stand Up and Fight
Nominací tohohle kousku jsem si chvíli jistý nebyl, ale nakonec jsem se rozhodl ho zařadit na úkor jiných. Mně se zkrátka Turisas líbí, přestože hudebně nenabízejí zase o tolik víc než "módní" nenáročný power metal s folkovými přísadami. Na druhou stranu je pravda, že jejich provedení je docela neotřelé a celkem dobře identifikovatelné. Ať tak nebo tak, funguje to už třetí album. Nevím, možná je tohle jejich album do třetice nejslabší z toho, co zatím vyprodukovali, ovšem i kdyby snad ano, tak to pořád šlape velice pěkně.

5. Moonsorrow - Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Moonsorrow je pro mě velice srdeční záležitost - jestli někdo v mých očích třímá vlajku "skutečného" folk metalu a pevně rozkročen jí mává nad bitevním polem, pak to jsou právě tito Finové. Novým albem nezklamali. Přesto, nepronikl jsem do něj zase až tolik, a kdybych neznal starší tvorbu, tak popravdě nevím, jestli by mě to vůbec zaujalo. Přeci jenom si myslím, že by se měli vrátit na délky skladeb "pod deset minut" a více se soustředit na "silné momenty", takhle to přeci jenom chvílemi skoro až splývá. Na místo v nejlepších pěti albech roku to stačilo, ale krčit se musí až na místě posledním...

CZ/SVK deska roku:

1. Stíny plamenů - Výprava za pravdou špíny
Co se týká českých luhů a hájů, tak já pro letošek nemám zase tak z čeho vybírat. Letos jsem domácí scénu jaksi zaspal a opomíjel. Reedice debutového alba Stínů plamenů obohacená o několik nových skladeb by si však cestu do tohohle přehledu našla tak jako tak. Kvalitativně totiž výrazně vyčnívá. Zájemce o další povídání můžu odkázat na mé Na co se nedostalo, abych se zbytečně neopakoval.

2. Cruadalach - Lead - Not Follow
Jak už jsem řekl - příliš velký výběr z domácí scény u mě nebyl. A protože Root při vší úctě k legendám místo tady nepřiřknu, volba musí padnout na poslední dílo, kterému jsem dopřál sluchu - totiž podle oficiálních informací v Praze usídleným Cruadalach. Debutové album této folkové party jsem před pár dny recenzoval a můžu jen zopakovat, co jsem psal tam - je to zajímavé, na naší scénu neotřelé, ale ani to není album, které by mělo změnit hudební svět. Každopádně pořád ještě mladá kapela má solidní potenciál do budoucna.

Neřadový počin roku: Darkal - Here Comes the Darkness
Také o tomhle kousku už jsem se zmiňoval v mém Na co se nedostalo a pozorným čtenářům jistě neuniklo hodnocení 10/10. Proto je také toto demo logickou volbou pro neřadovku. Demo to totiž je leda v tom smyslu, že autor svou hudbu nahrál v domácích podmínkách a že jej zatím nevydal fyzicky, jinak by to s klidem mohla být fantastická řadovka o jejíž vydání by se jistě mnozí zájemci o neoklasickou ambientní hudbu poprali.

Videoklip roku: Dalriada - Hajdútánc
Ani ne, že by bylo tak skvělé samotné provedení toho videoklipu (to se ostatně u metalových videí stává málokdy), ale ten song je neskutečný nářez - prostě správná folk metalová juchačka moderního střihu, navíc okořeněná netradiční maďarštinou, která přinejmenším v podání Dalriady zní velice dobře. Bohužel zbytek alba pokulhává, proto jsem ho například nezařadil mezi nejlepší počiny roku. Ovšem aspoň prostřednictvím téhle kategorie bych chtěl dát Dalriadě možnost vyniknout.


Potěšení roku: Alestorm - Back Through Time
Alestorm zkrátka nelze brát příliš vážně. Proto jsem je nezařadil do žebříčku "top", protože to by bylo nefér. Ale počínaje povedeným obalem je tahle placka zkrátka dobrá. Když má člověk zrovna náladu vypnout a nezávazně se bavit, není důvod, proč nesáhnout po kapele ražení Alestorm, kteří na novém albu ukázali, že nenáročné power metalové juchačky-halekačky jim jdou víc než dobře.

Zklamání roku: Edguy - Age of the Joker
Zatímco předchozí "strašná" deska "Tinnitus Sanctus" mi zase tak špatná nepřišla, tentokrát už se asi musím přidat k těm, kteří nad Tobiasem a Edguy zlomili hůl. Navzdory velikášským prohlášením nenabízí nové album téměř nic. Dva songy jsou dobré, jeden ujde a zbytek nejlépe průměr a nebo ještě něco daleko horšího.

Koncert roku: Theocracy: Praha - Exit-Us, 26. 10. 2011
Ono je to lehké být první, když jste jediní v kategorii. Letos jsem zkrátka na žádné jiné metalové akci nebyl. A tak, přestože samotný koncert jsem si zase tak moc neužil kvůli nepříliš kvalitnímu nazvučení, tak je vítěz jednoduše daný. Ale zase abych jenom nehaněl, Theocracy mám moc rád a své vystoupení rozhodně odehráli kvalitně, takže úplně hrozné to taky nebylo a nějaké ty zážitky (a suvenýr) jsem si odnesl.

Madeleine Ailyn:


Top5 2011:

1. Septicflesh - The Great Mass
Já si na tu kreativitu asi dost potrpím. Tak nějak je mi jedno, že je to death metal. Občas to páchne něčím symfonickým, a buď je něco dobré, nebo je něco špatné. A tohle je sakra dobré. Běhá mi z toho mráz po zádech a zároveň si to šíleně užívám. Prý, že ke geniálním věcem většinou lidé nemají co říct, a to se stalo u mě. Už se od těch Řeků neodtrhnu.

2. Sons of Seasons - Magnisphyricon
Symfonický metal málokdy hodně překvapí, třeba potěší, třeba zahřeje, ale nešokuje. To ovšem není případ téhle kapely. Ta mě šokovala svojí kreativitou a tím, jak celé album funguje dohromady. Každá píseň je de facto jiná a přitom tak stejná. Celé album funguje jako přesně namazaný stroj, který vás udrží v napětí. Možná ještě lépe. Už to jméno Olivera Palotaie by mělo naznačovat, že to bude přinejmenším slušná věc. Mohlo by to zavádět ke Kamelot, ovšem nenechte se zmást. Tohle je jiný, drsnější a kreativnější příběh.

3. Symphony X - Iconoclast
Těžko říct, jestli něco může být špatné, pokud slyšíte Russella Allena. Asi ne, jeho hlas už je dostatečná záruka toho, že vás na tom bude bavit alespoň něco. Žeru jeho barvu a dravost. Bez něj by Symphony X nebyli, tím čím jsou. A možná, že jsem teď trochu nespravedlivá k ostatním členům, protože jejich výkony jsou taktéž brilantní, ale tak nějak podvědomě to mám tak v hlavě. "Iconoclast" je procítěná a milá deska, která je přesně tak akorát progresivní, jako symfonická. Kreativní a s dobrými texty. A proto je tak milá.

4. Serenity - Death & Legacy
Poměrně dlouho jsem se rozmýšlela, zda je sem napsat nebo ne. No, stalo se. Rakouská skupina Serenity možná pro některé nebude dosahovat kvalit zbylých CD, které zde jmenuji, ale pro mě něco zvláštního, co mě nutí je mít ráda. Zaprvé, tohle album je opravdu slušný počin propracovaný s naprostou náruživostí pro danou věc. Je propracované do detailů. Bohužel ty detaily staví na určitém historickém poučení, což někteří lidé prostě neskousnou. Já měla vždy blízko k historii, a jelikož jsem měla tu možnost být osobně poučena zpěvákem o jejich hudebních záměrech a o jejich myšlenkách, zbožňuji to. Je procítěné, je milé, je slabé, ale má v sobě hodnoty, které mě nemůžou nechat na pokoji.

5. Amon Amarth - Surtur Rising
Amon Amarth byli první tvrdší skupinou, kterou jsem tak nějak náhodou objevila, a sedli mi. Od té doby k nim mám osobní vztah. Na "Surtur Rising" ještě přitvrdili a to jim sluší. Když nechci přemýšlet nebo když jsem naštvaná, fungují grandiózně. A protože jsem naštvaná často, tak je i často poslouchám. Proto páté místo.

CZ/SVK deska roku:

1. Euthanasia - IV
Zaprvé bych se měla přiznat, že nejsem moc zastáncem české tvorby a v tomhle roce se asi neurodilo tak, jak by mělo. Proto mě překvapilo, že zrovna na zrecenzování mi přijde něco, co se mi v důsledku líbí. Myslím si, že není nutno opět tu opěvovat. Ještě mě to neomrzelo.

Neřadový počin roku: Sonata Arctica - Live in Finland
Mám ty hochy ráda, mám ráda jejich hudbu. Sonata Arctica jsou sice ohraná písnička, ale já jsem se na tohle DVD ráda koukla, mnohem radši než třeba na novou Avantasii. Je to kvalitní věc a příště, až si to pustím, vezmu si i tunu kapesníčků jako přípravu na moji slzavou slabost při "Mary-Lou".

Videoklip roku: Serenity - The Chevalier
Dlouho jsem přemýšlela, koho sem napsat, a pak mi to došlo. Zůstaneme u symfonického metalu. Serenity. Není to žádná extra slavná skupina a přesto tímhle klipem a jeho myšlenkou dokázala, že je schopná vytvořit něco, co velmi pěkně a decentně dokresluje celý song. A to je podle mě to, co by měl klip dělat. Vylepšit příběh v textu, nic víc, nic míň. A to, že to zvládli s grácií, která je velmi podobná takovému jménu, jako jsou Leaves' Eyes (které jsem mimochodem chtěla napsat nejdříve), to si myslím, že stojí za pochvalu. Prostě estetické.


Potěšení roku: Within Temptation - The Unforgiving
Tahle kapela byla jednou z těch, na kterých jsem ujížděla v úplných začátcích. Jenže postupem času se mi tak nějak začala vzdalovat, protože můj hudební vkus se přece jen vyvíjel a ta "gotická" image mi už neseděla tak jako dřív. Navíc, co si budeme povídat, když si odmyslíme pár detailů, byli Within Temptation celkem normální odrhovačka. O to víc mě překvapilo jejich nové album. Je to první kapela, které podle mého názoru neuškodil trochu "popovější" výraz. Je to vyzrálé a inteligentní album, které si zachovalo jen ty dobré vlastnosti těch minulých. A mě to zahřálo na duši.

Zklamání roku: HammerFall
Původně jsem chtěla napsat jen album "Infected", ale tohle se se mnou táhne už delší dobu. A od začátku roku to gradovalo. Už jen tím, že jsem si říkala, že teď to přijde a oni se proberou. A ono zase nic. Ty texty jsou rok od roku slabší a zavání nám to mršinou. Ta mršina tam leží už nejmíň dva roky a oni se jí snaží zamaskovat za zombie. Což je na můj vkus trochu moc. Mně už bohužel nemají tak nějak co nabídnout a až se rozhodnou smrdět dalším albem, doufám, že půjdou o dům dál a pokusí se ten "heavy metal" posunout o kousek k dnešní době a nejen oprašovat staré myšlenky. Všechno se vyvíjí. To snad pobrali i Iron Maiden a člověk by řekl, že ti už budou značně zatuchlí.

Koncert roku: Van Canto: Out of the Dark Festival - Praha, 1. 10. 2011
Dlouho jsem tak nějak váhala mezi dvěma festivaly, Absolute Dose of Metal ve Výravě a právě Out of the Dark, a pak taky, kterou kapelu z nich tak vybrat. Kdybych měla posuzovat oba dva jako celek, byl by to asi ten první, pro svojí úžasnou atmosféru a pro můj samotný pocit. Ale já se přece jen rozhodla být přesnější, a tak nemůžu jinak než jmenovat brilantnost Van Canto na druhém. Už jsem psala report, a tak nemá smysl jít do závratných podrobností, ale říkám vám, jestli mi někdo potom, co jsem s nimi zažila, řekne, že pokud nemají kytary, není to metal, pak se buď uchýlím k násilí na tom daném člověku, nebo si pořídím Beethovena a začnu poslouchat klasiku. To si může říkat co chce kdo chce, ale buďme rádi, že tahle neřízená střela měla za sebou jen Tristanii, ta to alespoň až tak neodnesla (i když úbytek pocítila). Tady je jednoduše vidět, kdo to dělá s naprostou láskou jako zábavu a ještě se u toho tváří profesionálně. Vyhecovali publikum a… ne, to se nedá popsat, to se musí zažít. Ten závěr s "Fear of the Dark" je nezapomenutelný. A myslím, že i pro ně, protože se šíleně divili, že Iron Maiden všichni známe a ještě k tomu zpíváme s nimi. Rakka Takka Mother Fuckers!

Zajus:


Top5 2011:

1. Haken - Visions
Popravdě řečeno nevím, jak začít. "Visions" je fantastické album, které mi při každém poslechu vyráží dech. Druhé album Angličanů Haken kombinuje neskutečné množství vlivů, různorodých nálad, momentů naprostého klidu, ale i technického běsnění a šílenství nástrojů. Vše je však spojeno zručností hodnou mistrů. Album provází příběh o chlapci, kterému se zdá o vlastní smrti, kterou považuje za vizi budoucnosti, a oddá svůj život jedinému úkolu - najít svého budoucího vraha. Nechci tu donekonečna omílat, jak skvělé "Visions" je, nemůžu se však nezmínit o poslední skladbě alba. Tento třiadvacetiminutový epos, který uzavírá celý příběh, je jednou z nejlepších písní, jež jsem kdy slyšel. Od epického nástupu po smyčcový závěr je tahle kompozice ukázkou naprosté geniality. A takové je vlastně celé album. Geniální.

2. Machine Head - Unto the Locust
Po "The Blackening" se Machine Head stali jednou z mých nejoblíbenějších kapel. Od nástupce jsem tak čekal mnoho a ani jsem vlastně nedoufal, že by se má očekávání mohla naplnit. Dodnes se však vzpamatovávám z toho, jak dobré "Unto the Locust" vlastně je. Machine Head na něm vychytali poslední nedostatky a stvořili tak nejlepší album své kariéry. Rob Flynn před nahráváním alba bral lekce zpěvu a jeho vokál je tak silnější než kdy dřív. Zůstala fantastická kytarová sóla a snad ještě lépe než minule znějí bicí, které nahrávku doslova tlačí dopředu. "The Blackening" mělo jistě pár slabších momentů, čemuž se Machine Head tentokrát vyhnuli zkrácením stopáže o více než deset minut. Albu neuškodila ani větší přístupnost materiálu - baví mě od prvního poslechu a nemyslím si, že by někdy mohlo přestat. Dlouho jsem si byl jistý, že "Unto the Locust" bude mojí nejoblíbenější deskou roku. Dokud jsem neslyšel Haken.

3. Septicflesh - The Great Mass
Rok 2011 přinesl na poli symfonického death metalu hned dvě skvělá alba. Prvním z nich je "Agony" od Fleshgod Apocalypse, o druhém právě čtete. O skloubení orchestru s extrémním metalem se snaží mnoho hudebníků, málokdo to však dokáže udělat tak nápaditě a přirozeně jako tito Řekové. Septicflesh stvořili opravdovou bestii. Orchestrální pasáže jsou monumentální, a že obstojí samy o sobě kapela dokázala, když je vydala jako samostatný disk. Co činí tuto nahrávku jedinečnou, je však jejich bezchybné spojení s metalovým základem. "The Great Mass" zní jako exkurze do pekla, při níž vidíte věci, které vás děsí. Zároveň vám však uhranou svou tajemnou krásou, od které nelze odvrátit zrak. Vše doprovází mocný Sethův vokál, jenž jako by vycházel z úst samotného Satana. Nemá cenu zbytečně album chválit, tohle je nutné slyšet.

4. Leprous - Bilateral
O Leprous jsem před poslechem "Bilateral" nikdy neslyšel a o to větší dojem na mě album udělalo. Pětice hudebníků z Norska hraje metal tak, jak jsem ho ještě nikdy neslyšel. Prvních několik poslechů jednoduše člověk nechápe, jak s tímhle může někdo přijít. V žádném případě nechci tvrdit, že Leprous hrají neposlouchatelnou avantgardu či se snaží odlišit za každou cenu. "Bilateral" je plné invenční hudby, která ovšem zní známě a povědomě, a o to lépe se jí posluchač přizpůsobuje. Většina alba se odehrává ve středních tempech, z nichž ovšem pořádá výjezdy bubeník Tobias Andersen a občas tak zní, jako by hrál úplně jinou píseň než zbytek kapely. Jenže to jednoduše funguje. Vokalista Einar Solberg je pro mě letos hrdinou na poli zpěvu, jeho vokál zní stejně unikátně jako vše s Leprous spojené. Vrchol "Bilateral" nastává v polovině alba. Nejdříve s baladou "Mb. Indifferentia", která v druhé polovině vygraduje do refrénu, při němž musí každá živá bytost uronit slzu (nebo alespoň kroupu). Hned následující "Waste of Air" staví v podstatě na stejném schématu, jenže v úplně jiném tempu, s mnohem větší intenzitou a opět skvělou gradací. A takto bych vlastně mohl pokračovat o všech písních.

5. Vektor - Outer Isolation
Není tomu tak dlouho, co jsem se na stránkách Sicmaggot rozplýval nad kvalitami "Outer Isolation" v samostatné recenzi. Myslím, že se nemá cenu po tak krátké době opakovat. Vektor nahráli skvělé album, na kterém jsem nalezl vše, co jsem si zamiloval již na "Black Future". Ultratechnické pasáže plné sól, hutná zásoba riffů, ale i progresivní, klidnější pasáže. To vše v dokonalém zvukovém provedení s kytarami řezavějšími ještě více než kdy dřív. Takhle si představuji budoucnost thrash metalu.

CZ/SVK deska roku:

1. Atari Terror - Part 3: Final Warning
Atari Terror připravili svou novinku v naprosté tichosti a nebýt čiré náhody, nejspíš bych o ní dodnes vůbec nevěděl. Kapelu v pauze mezi alby opustil zpěvák LU2 a na jeho místo nastoupil Broňa známý ze Satisfucktion. Po poslechu "Part 3: Final Warning" musím uznat, že je to změna správným směrem. Broňa je skvělý vokalista a ve spojení s křiklounem Kurzem zní ještě lépe než ve své domovské kapele. Oproti předchozímu počinu kapela citelně přitvrdila, a tak není nouze ani o pasáže, které by člověk čekal spíše na death metalové desce. Nemohli si však odpustit trochu humoru, a tak se dočkáme skočné "Dance Machine" či několika opravdu vysoko zpívaných vokálů. Celkově mě Atari Terror svým albem překvapili. Jde o opravdu silný materiál, který by obstál i v souboji se zahraniční konkurencí.

2. Törr - Tempus Fugit
Törr jsou v českém thrash metalu legendou. Jsou kapelou s bohatou historií plnou kvalitních desek. Jsou kapelou, kterou mám rád, i když hraje stále to samé. Ale ze všeho nejvíc jsou kapelou, která pravidelně píše ty nejhorší texty, které jsem kdy slyšel. Proč to zmiňuji hned na úvod odstavce, který má naopak kapelu velebit, jelikož jí umisťuje na druhé místo v žebříčku mých nejoblíbenějších českých alb za rok 2011? Protože je to přesně ta první myšlenka, která mě napadla hned po spuštění alba. Na "Tempus Fugit" tuto nelichotivou cenu získává hned první skladba "Až mě všichni naserou". Vše ostatní je však v nejlepším pořádku a člověk by ani nepoznal, že v sestavě chybí dlouholetý basák Vlasta Henych. Album odsýpá a já chválím i nápad umístit na druhou stopu skvělou baladu "Básníci doby". Za vrchol považuji chytlavou "To smrt jsem já", která však nevyčnívá nijak výrazně nad ostatní solidní skladby. Nebývá tak než Törr pogratulovat k další kvalitní nahrávce.

Neřadový počin roku: Between the Buried and Me - The Paralax: Hypersleep Dialogues
Between the Buried and Me patří do velmi malé množiny kapel, které jednoduše nemůžou vydat špatnou desku. A to mi potvrdili svým aktuálním EP "The Paralax: Hypersleep Dialogues". Kapela zde opět experimentuje s propojením progresivního rocku s přímočarým death metalem a opět vítězí. Oproti předchozím albům jsou zde metalové elementy intenzivnější a činí tak desku hůře přístupnou, což je asi jediný zápor, který se mi podařilo najít. Po proniknutí oné povrchové vrstvy zmatku však na EP naleznete tři výtečné skladby, které snesnou srovnání s jakýmkoliv z mistrovských děl, jež kapela vydala v minulosti.

Videoklip roku: Steven Wilson - Track One
Říká se, že v jednoduchosti je síla. Nebudu se snažit o potvrzení či vyvrácení této fráze, místo toho však uvedu jeden důkaz o tom, že (alespoň někdy) platí. Spolupráce Stevena Wilsona a Lasse Hoila letos přinesla hned několik videoklipů, za nejlepší však považuji ten nejjednodušší. Videoklip prý vznikl s pomocí jediné světlice, která autorovi zbyla z natáčení videa k písni "Harmony Korine" z Wilsonova staršího alba. Přidejte silné protisvětlo z jediného reflektoru, vítr, záblesky a Wilsona s kytarou, sedícího bokem ke kameře, a máte silný zážitek.


Potěšení roku: Množství zvratů na metalové scéně
Rok 2011 byl velmi silný co do počtu kapel, jež si troufly výrazně změnit své hudební směřování, či alespoň vydat netradiční desku. A to i za cenu hrozící ztráty fanoušků. Kapely hrající třicet let to samé jen proto, že se to fanouškům líbí, jsou podle mě zbabělci a jejich tvorba nemá nic společného s uměním. Mám rád originalitu, i přestože občas může vést do slepých uliček. Jmenovitě mě tak potěšily kapely Opeth, Metallica, KoRn, Morbid Angel a Queensrÿche. Jen tak dál.

Zklamání roku: Trivium - In Waves
Do novinky Trivium jsem vkládal velké naděje, leč marně. Kapela, kterou mnozí považují za novou Metallicu, vydala po skvělém "Shogun" mnohem přímočařejší, ale také mnohem nudnější a jednodušší album. Navíc mi ani po mnoha posleších (a že byl mnohdy problém album doposlouchat do konce) nezůstalo v hlavě víc než pouhý refrén titulní skladby. Snad své chyby kapela příštím albem napraví.

Koncert roku:

Je smutným faktem, že zde s největším možným zpytováním svědomí musím přiznat následující věc: na žádném koncertě jsem letos nebyl. A to jen v Praze vystoupilo několik z mých nejoblíbenějších kapel. Ostuda.

KoRn - The Path of Totality

23. prosince 2011 v 18:19 | Zajus |  Recenze
Míchání elektroniky s metalem je dnes tak časté, že je až překvapivé, s jakou jistotou tvrdili před vydáním "The Path of Totality" členové KoRn, že stvořili něco nového a unikátního. Faktem však je, že ať už jde o tvoření nového zvuku (který získal světovou oblibu pod název nu-metal) na prvním albu či experimentování s hip-hopem na albech dalších, KoRn se nikdy nebránili novinkám. "The Path of Totality" mělo původně být jen krátké EP, na němž by kapela předvedla své síly ve spojení s producentem, který slyší na jméno Skrillex. Jeho psaní však KoRn bavilo natolik, že se rozhodli naverbovat další tvůrce elektronické hudby a poskládat s nimi plnohodnotné album (technicky vzato se žánr, se kterým Korn na tomto albu svou hudbu spojují, jmenuje dubstep... vzhledem k nevzdělanosti autora v této oblasti však zůstaňme u obecnějšího pojmu elektronická hudba). Jak to tedy dopadlo?

"The Path of Totality" je album značně nevyvážené. Chvílemi se zdá, jako by KoRn nahráli některé skladby klasickým způsobem, jenže následně zjistili, že nejsou moc zábavné. A tak přes ně přetáhli závoj elektroniky s úmyslem učinit je zajímavější. Asi jako když starou a opotřebovanou pohovku necháte nově potáhnout, abyste vytvořili dojem novosti a kvality. A ač to může znít dost neuvěřitelně, ono to funguje. Třeba hned první skladba "Chaos Lives in Everything" je ukázkový příklad. Dokážu si ji snadno představit čistě v metalové podobě. Jenže bavila by mě? Těžko. V té samé skladbě mě zpěvák Jonathan Davis navíc překvapil growlingem, který své místo v hudbě KoRn ztratil již před mnoha lety a na "The Path of Totality" se později objevil ještě několikrát. A já si tak po první skladbě říkal - ale ano, vždyť to může fungovat.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!


Veselé Vánoce...

23. prosince 2011 v 16:36 | Monsterfuck |  Blog News
Ačkoliv je nám jasné, že přání veselých Vánoc a všeho s tím spojeného se na vás v posledních dnech valí ze všeh možných stran a úhlů, takže už to možná bude malilinko únavné, nedá se svítit, dobré mravy nám velí tuto formalitku nevynechávat, tudíž vám celá (tedy alespoň doufám, že celá) redakce Sicmaggot oficiálně přeje šťastné a veselé vánoční svátky, málo kostí v kaprovi, málo tuku v cukroví, hodně dárků (především v podobě kvalitní muziky!) pod stromkem, jakožto i vše ostatní, co od pořádných Vánoc vy sami očekáváte! To samé samozřejmě platí i pro oslavy Nového roku - hodně jídla, hodně kořalky, málo kocoviny atd. atd., však už to znáte :-)

Když už jsme u toho (a když já jsem zrovna v ráži s tím psaním), není možné neupozornit ještě na jednu věc - Sicmaggot samozřejmě pojede jak nezastavitelná mašina i mezi svátky, dokonce i během nich, tudíž se mezi dlabáním cukroví občas nezapomeňte na nás podívat, co se tu děje :-) Recenzí bude habaděj (a žádní chcípáci, ale i tuze očekáváné desky - mimo jiné se ještě dnes můžete těšit na KoRn, za pár dní na Nightwish), novinky dle situace, na Štědrý den přijde klasický Vánoční eintopf, tudíž se nemusíte obávat, že by nebylo co číst :-)

Zdar a sílu, soudruzi!

Vánoční eintopf

23. prosince 2011 v 13:37 | Monsterfuck |  Blog News
Zítra se na Štědrý den objeví již tradiční Vánoční speciál redakčního eintopfu, v němž každý redaktor vypíchne to nejzásadnější, co se za letošní rok událo. Pokud si správně pamatuji, prozatím ještě nikdy nebyla potřeba na tento článek uvozovovat samostatnou novinkou, ale v letošním roce proběhlo pár inovací, jelikož ten původní model již začínal být lehounce zatuchlý. Po jednotlivých kapitolách to vypadá následovně:

1) Na svém místě zůstává kategorie Top5, která - jak již její název říká - má za úkol vyzdvihnout pět nejlepších alb za letošní rok. Původní idea byla omezit to pouze na zahraniční počiny, aby se to neduplovalo s následující kategorií, ale někteří členové redakce to stejně nevzali na vědomí (resp. jeden člen, ale nechtěl jsem nK_! takhle veřejně jmenovat :-)) a s klidem tam hodili i něco českého. Budiž, je to tedy pět nejlepších alb celkově.

2) Druhá hodnocená položka má název CZ/SVK, což je vylepšená obdoba již známé kategorie Česká deska roku z předchozích let. Změny jsou následující - nyní do tohoto chlívečku patří alba nejen česká, ale i slovenská, a jejich počet byl navýšen z jednoho na dvě.

3) Neřadový počin roku zůstává na svém místě - jde o výběr nejlepšího nedlouhohrajícího nosiče, pod čímž se rozumí například live album, EP, singl, demo atp. Oproti minulým letům sem však už nebylo možné zařadit videoklip.

4) Nechybí samozřejmě opět i Zklamání roku, což je docela volná položka - může tu být vše od vydání nějakého alba, přes konkrétní událost až po obecnější stav na scéně. Jako protiváha této kategorie je však letos poprvé Potěšení roku. Jedná se vesměs o to samé v bleděmodrém, jen na opačnou stranu, ale už jen název snad hovoří sám za sebe.

5) Další novou kategorií je Videoklip roku, k čemuž snad ani není co dodávat. U posledního Koncertu roku se nic nemění, zde zůstává vše při starém.

Kromě toho s sebou Vánoční eintopf v letošním roce přinese ještě jednu podstatnou změnu - vůbec poprvé bude muset být díky své obsáhlosti rozdělen do dvou částí. Větší počet redaktorů holt dělá svoje...

Na Vánoční eintopf se můžete těšit někdy v průběhu zítřka, abyste měli co číst mezi čučením na pohádky, posloucháním koled a konzumací cukroví :-)

Zemřel zakladatel Woods of Ypres

23. prosince 2011 v 12:52 | Monsterfuck |  Music News
Britský label Earache Records na svých oficiálních stránkách přibližně před hodinou zveřejnil zprávu o tom, že umřel kanadský hudebník David Gold, hlavní mozek a poslední zakládající člen skupiny Woods of Ypres. David Gold zemřel včera v noci ve věku 31 let v automobilové nehodě.

Woods of Ypres vznikli roku 2002 a zanechali po sobě tři řadové desky a jedno EP. Jestli někdy vyjde čtvrté album "Woods V: Grey Skies & Electric Light", jehož přípravy právě probíhaly, prozatím nikdo nevyvrátil ani nepotvrdil.