Monsterfuck:
Top5 2011:
1. Thy Catafalque - Rengeteg
Už jsem si pomalu začínal říkat, že se v letošním roce těch opravdu skvostných záležitostí urodilo pomálu, ale podzim mi změnil názor. A právě jeden z těchto klenotů je deska, od níž jsem to vlastně ani nečekal. Ano, už minulé "Róka Hasa Rádió" bylo vážně excelentní, ale to, s čím Tamás Kátai přišel tentokrát, je něco neskutečného - vlastně jediné album, které dokázalo překonat níže zmiňované finské psychedeliky, byť se jedná o diametrálně odlišnou muziku. "Rengeteg" je prostě a jednoduše nádherná záležitost, opravdové umění... deska je plná nádherných, s rozmyslem budovaných kompozic s unikátní atmosférou, ohromným množstvím jemných detailů a nuancí, úžasných nápadů. Zeptám se jinak - kolik jste letos slyšeli alb, které jste si pustili asi tak stokrát v průběhu dvou měsíců, ale pořád vás nepřestaly bavit? Já tedy jednu - její název začíná na "R" a vznikla v Maďarsku...
2. Oranssi Pazuzu - Kosmonument
Oranžový Pazuzu je ve skutečnosti mnohem barvitější, než by se podle jeho názvu mohlo zdát. Minimálně svůj Kosmický monument vybarvil do všech odstínů obskurnosti a psychedelie. Ale těžko mluvit o hudbě, která je nejspíš originálnější než všechno, co jste kdy slyšeli, dohromady. "Kosmonument" se prostírá od jaderného výbuchu ("Sienipilvi"), přímou linkou na ocase komety ("Komeetta") na stanici ve dva a půl milionu světelných let vzdálené galaxii ("Andromeda") - a ještě dál, až do nekonečna ("∞"). A právě název poslední skladby - matematické označení nekonečna - je pro celý "Kosmonument" určující, neboť poslech této desky de facto nekonečný opravdu je - nejde totiž přestat poslouchat. Kam na ty nápady chodí, netuším, nejspíš Oranssi Pazuzu v jednom z oněch pověstných finských tisíců jezer našli červí díru mimo tento svět. Hledáte-li něco opravdu hodně netradičního, jste na správné adrese - ať už je ta adresa v kdovíjaké galaxii.
3. Hell - Human RemainsZnělo to jedna z dalších přestřelených reklamních kampaní Nuclear Blastu, pohádka o prachem dávno zašlé geniální skupině, která měla ve své době neuvěřitelný pech, jenž přímo vyústil v sebevraždu frontmana, ale které po téměř třiceti letech opět povstala jako fénix z popela, aby konečně nahrála svůj debut, který měl původně vyjít v půlce 80. let a který vychází až dnes, aby všem nakopal prdel. To prostě celé zní jaksi podezřele. Jenže ono je "Human Remains" vážně opravdový skvost. Nepřekonatelný osmdesátkový heavy metal nahraný v roce 2011 s citlivým využitím dnešních možností. Výsledek - atomová puma! Krystalicky čistý manifest svého stylu, vše, co jste kdy na heavy metalu měli a mohli mít rádi, v jednom bombastickém a nepřekonatelném balení té nejvyšší možné kvality. Naprosto beze srandy - "Human Remains" je jedna z nejlepších žánrových nahrávek, které kdy vyšly!
4. Blut aus Nord - 777
Na čtvrtou příčku jsem si dovolil dosadit rovnou dvě nahrávky, ale to jen z toho důvodu, že neodmyslitelně patří k sobě a přímo na sebe navazují. Zatímco první "777 - Sect(s)" je jakási kultivovanější forma těžce chaotického bordelu, jakým Francouzi Blut aus Nord nejednou terorizovali ušní ústrojí všech kolemjdoucích v minulosti, s několika melodickými výlety, pokračování "777 - The Desanctification" se vydalo na neprobádané pole, na němž Blut aus Nord vystavěli desku složenou jenom a pouze z těch "jetých" melodií, jimiž jsou proslulí (mimo jiné). Co přinese třetí díl trilogie, "777 - Cosmosophy", to zůstává otázkou. V případě Blut aus Nord si stačí dát dohromady dvě a dvě a vyjde, že... to může být prakticky cokoliv, ale bude to stát za to...
5. Peste Noire - L'Ordure à l'état Pur
Nad bláznivou novinkou francouzských Peste Noire jsem se tu už před pár dny ukájel v jiném celoročním speciálu, ale proč si nedát repete, když "L'Ordure à l'état Pur" opravdu stojí za to. Ale já si nemohu pomoct, tenhle avantgardně-experimentálně-black metalový chlív má opravdu tak neskutečné koule, že z toho člověku padne čelist na zem. Ono je docela příjemné zjistit, že i v době, o které se tvrdí, že v ní už nejde přijít s něčím novým, se stále objevují kapely, které vám dokáží, že pořád ještě lze vymyslet větší divočinu a smíchat ještě více věcí a ještě více motat posluchačům hlavy. Pokud v sobě máte sympatie pro úchylné věci nad běžný rámec mezí, není možné "L'Ordure à l'état Pur" nemilovat.
CZ/SVK deska roku:
1. Marnost - Pukající svět
V letošním roce jsem vkládal velké naděje do několika počinů u slovenských sousedů, ale nakonec ani jeden nestihl vyjít - Lunatic Gods nahrávají na stránky song za songem (a jsou to opravdu lahůdky!), ale celé album nikde, noví Algor - byť se má druhá deska nést v odlišném duchu než skvělý debut "Úder pohanského hnevu" - taktéž v nedohlednu, další fošna od Galadriel jakbysmet -, tudíž mi nezbylo nic jiného, než zalovit v české kotlině. Už už to začínalo vypadat na brněnský trojboj Heiden-Pačess-Root, když jsem si vzpomněl, že jsem vlastně někdy na jaře poslouchal jakýsi prapodivný podzemní projekt Marnost a tuze se mi to líbilo. A odsud už to bylo lehké, jelikož těch pouhopouhých 15 minut, které Marnost na "Pukající svět" nahráli "ve zkušebně během pár hodin" a následně dali na internet zadarmo ke stažení, hravě strčí do kapsy cokoliv jiného, co letos u nás vyšlo.
2. Heiden - Dolores
Brněnský trojboj se přesunul na druhou pozici, ale ani zde ta volba nakonec nebyla tak těžká. Root odpadli hned, jelikož jejich "Heritage of Satan" je spíše zklamáním, Pačess sice ze svojí sólovky vytvořil velice povedenou věc, ale s "Dolores" se s prominutím rovnat nemůže. Předchozí zatěžkanější "Obsidian" se mi sice líbil o chlup více, ale přece jenom je na nejnovějším počinu Heiden znát, že když někdo umí, tak prostě umí. Dočinění máme s velice skvělou nahrávkou s nádherně podmanivou náladou a nepopiratelným osobním kouzlem. Nejde udělat nic jiného, než zatleskat.
Neřadový počin roku:
Clair Cassis - Luxury Absolute
Kultovní američtí feťáci Velvet Cacoon už svou skandály lemovanou cestu sice ukončili, ale jejich odkaz žije dál v podobě nového projektu Clair Cassis, s nímž ti samí lidé (?) pokračují tam, kde skončil misantropický depresivní opus "P aa Opal Poere Pr. 33" - to je v zdrogovaném nihilistickém black metalu té nejminimalističtější formy a nejžumpovitější podoby. Je pravda, že "Luxury Absolute" až takový kanál jako "P aa Opal Poere Pr. 33" není, ale ta odporná atmosféra zůstává nedotčena. Co jsou nebo nejsou ti lidé zač, co dělají a co říkají, to je mi srdečně jedno, protože za takovouhle muziku jsem ochoten jim to odpustit. Vskutku unikát, sice jen pro minimální zlomek lidí, ale stále unikát, který si jen těžko hledá obdoby...
Videoklip roku:
Otargos - Worship Industrialized
Tak tahle kategorie byla nakonec mnohem lehčí, než jsem čekal. Poslední opus francouzských Otargos, "No God, No Satan" je vážně skvost a čím více času uplynulo od jeho vydání, tím více roste a tím spíše se ho nemohu doposlouchat. Co je však na Otargos ještě zajímavější, jejich cílem není udělat "pouze" extrémně chorobný black metal, ale být také originální i v textové a vizuální podobě. A minimálně tu druhou věc jejich videa plní dokonale. V době povrchních klipů Otargos tvoří malé filmy, které mají myšlenku, dech beroucí zpracování, odkazují na text skladby a celkově jsou svým provedením mnohem výš než drtivá většina zbylé scény (napříč žánry). Předchozí krátkometrážní snímek "Cloning the Divine" byl možná ještě o chlup více zničující záležitostí, ale i tak je stále "Worship Industrialized" stále prototypem téměř dokonalého klipu - přestože používá vzorec, kdy většinu záběrů tvoří pohled na hrající kapelu. Jenže v tomto případě to má svůj smysl... k tomu ještě přidejte epileptickou kameru, kompletní chaotické vyznění, bezútěšnou atmosféru a excelentní vizuální stránku. Letos nejlepší klip, konec, tečka.
Potěšení roku:
Reunion Black Sabbath
O tom, že se Black Sabbath vrátí v původní sestavě, nikdo nepochybal asi už tak rok, ale přece jenom to potěší slyšet to oficiálně: Black Sabbath jsou zpátky! Už jenom tohle prostě zní dobře. Možná ta největší metalová kapela historie se vrací, aby všem pozérům ukázala, jak se to má kurva hrát!
Zklamání roku:
Metallica / Lou Reed - Lulu
Největší thrash metalová legenda vůbec a jeden z největších rockových hudebníků vůbec. Tohle měla být deska mezigalaktických rozměrů, absolutně bez konkurence, kooperace ne desetiletí, ale století... ale když "Lulu" vyšlo, bublina splaskla a zbyla jedno velké COŽE? Co tohle má být? "Lulu" se snaží být tak umělecké, až prostě není nic jiného než obyčejná nuda bez jakékoliv jednotící myšlenky. Tohle mohlo být opravdu velké a opravdu skvělé, ale bohužel není, nepovedlo se a není na té desce nic, co by člověka nutilo ji nezahodit. Neskutečně promarněná šance...
Koncert roku:
Maniac Butcher: Praha - Exit Chmelnice, 9.4.2011
Tak jsem vám tak přemýšlel, co bych měl dát za koncert roku, a napadalo mě celkem dost jmen, ať už to byly některé až nečekaně intenzivní zážitky na klubových akcích, tak zhlédnutí nejedné zajímavé či hvězdné kapely na některém z letních festivalů. Ale nakonec jsem všechny zahraniční borce zahodil, rozhodl se vzpomenout si na své čistě black metalové začátky a zařadit jeden domácí kult. To, že jsem konečně viděl Šíleného řezníka živě, je z mé strany jeden obrovský, ale nyní již naštěstí splacený dluh. Navíc jim to tam tenkrát hoblovalo vskutku parádně!
Ježura:
Top5 2011:
1. Dornenreich - Flammentriebe
Stěží se mi hledají slova, která by dovedla "Flammentriebe" vystihnout. Je to album plné spalující vášně, je agresivní i něžné, je jako oheň a voda v neustálém soupeření. Možná je v něm obsažena kapka esence samotné přírody, jejíž harmonické a přesto tak zásadní protiklady překládá v notovém zápisu... Ne, nemám nejmenších pochyb, kdo si titul alba roku zaslouží nejvíce.
2. Unexpect - Fables of the Sleepless Empire
Myslíte, že jste někdy slyšeli skutečně naprosto mrdlou, pošahanou, ujetou a zfetovanou muziku? Ano? Tak buď lžete, nebo to byli Unexpect. V jejich případě bych dodal, že to není jen jedna hudba, nýbrž hned několik hudeb splácaných na jednu hromadu zdálivě bez ladu a skladu, ale ono je to geniální. Mysl běžného smrtelníka, za kterého se považuji, není schopná pobrat, jak to všechno funguje dohromady, ale ono to nějak funguje a poslouchat to je skutečně zážitek. A to i když to nechápu a asi nikdy nepochopím...
3. Septicflesh - The Great MassHrozně dlouho jsem nechápal, co na těch Septicflesh všichni vidí. Pak jsem si poslech "The Great Mass" a mlhy se rozestoupily. Tihle Řekové totiž stvořili monument, jaký v rámci žánru sotva potká nějakou konkurenci. To album je ohromné, majestátní, temné a nádherné. Působí na mě dojmem živého organismu, jakési ohromné, zlověstné, ale přesto moudré bestie, která nyní přemítá, jak naloží s tímhle světem. Sakra, kdyby mělo tohle veledílo vyhladit život na zemi, šel bych si to užít se vší parádou!
4. Thy Catafalque - Rengeteg
Těžko se mi hledají slova, kterými bych shrnul vlastní recenzi do několika vět. "Rengeteg" je něco unikátního. Je to album, které s posluchačem rozmlouvá, nebo spíše vede monolog. Je však strhující zažitek tento monolog poslouchat a prožívat jeho obsah. Pokud jste už s Thy Catafalque někdy přišli do styku, pak možná přibližně tušíte, co váš čeká. Pokud ne, na nic nečekejte a rychle tak učiňte. Je totiž škoda času, který nestrávíte ve společnosti tohoto alba...
5. Primordial - Redemption at the Puritan's Hand
Manifest národní hrdosti, pomník starých křivd a zároveň dílo, které představuje zhudebnělý zármutek ze směru, jakým se dějiny rozhodly vydat. A to ve formě tak sugestivní, že stačí zavřít oči, a slyšíte, jak za kliku vašeho domu bere ruka v kožené rukavici. Když jsem tuhle desku slyšel poprvé, považoval jsem ji za těžký průměr. Uplynulo několik měsíců, pár desítek poslechů, jedno živé vystoupení, a "Redemtion at the Puritan's Hand" vyrostla mezi elitu roku 2011. A kdo ví, třeba ještě poroste...
CZ/SVK deska roku:
1. Heiden - Dolores
Nevím proč, kapela Heiden mi doposud unikala. Naše první setkání ale nemohlo dopadnout lépe! "Dolores" je v našich zeměpisných šířkách naprosto mimořádný počin, a věřím, že by suverénně zabodoval i na mezinárodním poli. Na bližší popis tu nemám prostor, takže mohu jen doporučit, abyste koupili, poslechli a užasli. Za tu směšnou cenu to skutečně stojí...
2. Silent Stream of Godless Elegy - Návaz
Nebozí SSOGE. Od ledna jsem považoval "Návaz" za jasnou domácí desku roku, ovšem pak si přijdou Heiden a vidíte sami. Na kvalitách to "Návaz" však ani v nejmenším neubralo a stojím si za tím, že jde o špičkové album. Ideální příležitost pro ty, kteří už na folkovém poli nenacházejí nic zajímavého. Skutečně lahůdková záležitost, věřte mi...
Neřadový počin roku:
Enslaved - The Sleeping Gods
Nemám co dodat, tohle EP pochází odjinud, ne z tohoto světa. V pěti skladbách přináší panoptikum magie, kterou umí stvořit jedině Enslaved. Vesmírný chlad dovede být tak přitažlivý...
Videoklip roku:
Behemoth - Lucifer
Možná křivdím jiným klipům, ale "Lucifer" mě prostě dostal. Behomoth a Grupa 13 prostě umí, a "Lucifer" je toho důkazem. Geniální skladbě se dostalo nadmíru důstojného vizuálního ztvárnění a vem čert, že jsem těch obrazů pochopil sotva půlku...
Potěšení roku:
Metalfest 2011: Plzeň - amfiteátr Lochotín, 3.-5.6.2011
Podle sestavy jsem čekal, že se po perfektním prvním ročníku z Metalfestu stane další přehlídka agro metalu pro tu nejširší vrstvu konzumentů mainstreamu. Bohudík, nestalo se, festival mi přinesl řadu skvělých zážitků a objevil jsem kapely, do kterých bych nikdy neřekl, že mě budou bavit. Prostě a jednoduše - očekávání totálního propadáku se přetavilo ve tři dny, které bych si s radostí zopakoval. Tak tedy za půl roku na shledanou...
Zklamání roku:
Out of the Dark Festival: Praha - KC Zahrada, 1.10.2011
Nejde ani tak o koncert samotný, jako spíš o zcela opovrženíhodný odchod fanoušků před vystoupením nejlepšího článku sestavy - norské Tristanie. Tak jsem se za publikum snad ještě nestyděl...
Koncert roku:
Dornenreich: Phantoms of Pilsen 5 - Plzeň, 26.10.2011
Co bych se rozepisoval, když už jsem nadšení z tohoto vystoupení shrnul v plnohodnotném reportu. Prostě naprosto famózní událost, jakých je poskrovnu a jakou bych přál zažít každému hudebnímu fanouškovi...
nK_!:
Top 5 2011:
1. Five Finger Death Punch - American Capitalist
Věděl jsem, že se bude jednat o vynikající album, ale výsledek zcela předčil veškerá má očekávání. Perfektní zvuk, aranže, kytarové linky, prostě vše, co od F5DP obvykle očekáváme, jsme dostali v míře více než vrchovaté. Aspoň někdo si drží stanovenou laťku.
2. In Flames - Sounds of a Playground Fading
Společně s vystoupením na Sonisphere v Praze jeden z nejlepších zážitků uplynulých dvanácti měsíců. Ubrání tempa a personální změny vzaly za své, ale stejně se ze "Sounds of a Playground Fading" vyklubala velmi povedená deska.
3. Alestorm - Back Through TimeŽádná velká věda, jdeme rovnou na věc. Násyp od začátku do konce a rum teče proudem. Takoví jsou klasičtí Alestorm a kdo čeká nějakou inteligentní zábavu na úrovni, je tady úplně mimo. My ostatní si pořádně zapaříme na blížícím se Metalfestu.
4. Arakain - Homo Sapiens..?
Už jsem nedoufal, ale pánové se pochlapili a na jaře předvedli čirou esenci moderního Arakainu, která nepostrádá vlastní styl, vyznění a koneckonců i "cool feeling". "Homo Sapiens..?" ukazuje, kdo je v České republice opravdovým králem.
5. Rise Against - Endgame
Ne tak peckové jako minulé počiny, leč pořád našlapané. Přesně takové je "Endgame", a i když jsem byl zpočátku maličko skeptický, postupem času jsem si některé skladby povážlivě zamiloval a nedám na ně dopustit. Krásné páté místo.
CZ/SVK deska roku:
1. Arakain - Homo Sapiens..?
Jedna deska umístěná hned ve dvou žebříčcích? A proč, koneckonců, ne?! Myslím, že dalších komentářů již netřeba.
2. Škwor - Drsnej kraj
Klasická česká hospodská zábava v podání Škwor, nad kterou se nevyplatí moc přemýšlet, ale dost dobře se poslouchá na to, aby se hodnou chvíli udržela v přehrávači.
Neřadový počin roku:
Dead Season - The Negative NUMBers
Pravidelný čtenář si jistě všiml, že holduji převážně americkému podání moderního metalu a tady máme hned jeho nejblyštivější klenot. Málo známá, leč chybně přehlížená banda Dead Season letos vydala (naneštěstí) pouze malé EP, ale od začátku do konce nacpané excelentními kousky. Doporučuji.
Videoklip roku:
Nesleduji - nevyjadřuji se.
Potěšení roku:
Reunion Black Sabbath
Tady asi není třeba nic dodávat :-)
Zklamání roku:
HammerFall - Infected
Maximální provar od začátku do konce, i když po předchozích zkušenostech se dal tak trochu očekávat. Švédy mám rád, ale posledních několik let je to s nimi na pováženou.
Koncert roku:
In Flames: Sonisphere Festival - Praha, 11.6.2011
Ač byli dopředu jako vrchol večera avizováni Iron Maiden, moje volba nakonec padla trochu vedle, časově trochu dopředu. In Flames předvedli extrémně nabitou show a nebýt toho, že bylo tenkrát ještě světlo, jednalo by se o jeden z nejlepších koncertních zážitků posledních několika let. Zpěvák předával davu pod sebou tuny energie a fanoušci něco takového umí náležitě ocenit. Paráda.
Beztak:
Top5 2011:
1. Graveyard - Hisingen Blues
Pro mě je deska "Hisingen Blues", potažmo celá kapela Graveyard, překvapením roku. Letos jsem na ně náhodou narazil a už se od nich nemohu odlepit. Při poslechu jejich hudby mám chuť se přestat holit, zasadit si marijánu, sehnat nějaký LSD a souložit s každou, kterou potkám. Dobře, tyhle věci jsem měl chuť dělat už dřív, ale Graveyard to jen umocňují (smích). Doba hippies je dávno pryč, ale stále existují kapely, které se tou dobou nechávají inspirovat, aniž by to působilo trapně. Naopak mne Graveyard provádí na výlet do 60. let a já je pro to musím dát na první místo. Měl jsem mírné dilema, ale nakonec jsem dal na prvotní pocit.
2. Mastodon - The Hunter
Stálo to hodně přemýšlení, než jsem se dokázal rozhodnout, zda si Mastodon zaslouží být v mé Top5. Pak jsem si tu desku znovu pustil a bylo jasno. Na tvorbu Mastodon nedokážu říct špatné slovo, i kdybych chtěl. Potvrdili to i letošní deskou, která je úžasně emotivní. Někdy temná, někdy naprosto odzbrojující. Je zvláštní, protože byly doby, kdy jsem do hlubin písní Mastodon nemohl proniknout. Nakonec jsem proniknul a byl jsem odměněn úžasnými melodiemi a skvělými písněmi. Je to mu tak i na "The Hunter", u kterého platí - co píseň, to kandidát na singl. Ale zmíním zejména skvěle valivý song "Curl of the Burl" a posmutnělou "The Hunter".
3. Machine Head - Unto the LocustOd novinky
Machine Head jsem čekal opravdu hodně. Mé očekávání nijak neustalo, ani po zveřejnění první písně
"Locust". A po poslechu celé desky se mě zmocnil pocit spokojenosti. Ale čekal jsem, že mne
"Unto the Locust" smete mnohem víc. Že mne na několik týdnů úplně položí a já nebudu schopen vnímat nic jiného. Ale to je moje vlastní blbost.
Machine Head ukázali, že minulá deska
"The Blackening" je zřejmě nepřekonatelná. Lze ji snad pouze vyrovnat, ale letos se jim to nepovedlo. I když jsem věřil, že by snad mohlo. Ale i tak je na třetí flek prostě musím dát.
4. Taake - Noregs Vaapen
Musím se přiznat, že kdyby letos vydali desku Watain, byli by s nejvetší pravděpodobností v mé Top5 oni. Protože jim sežeru snad všechno. Těsně za nimi je však v mém žebříčku oblíbenosti norská kapela Taake. A já se tak těšil na jejich novou desku. Ano, "Noregs Vaapen" nepřekonává první tři alba Taake, ale proč by taky měla? Je to svižná black metalová nahrávka, přesně taková, jakou mohu poslouchat donekonečna a pořád ani z daleka neštrejchne mou hranici znuděnosti. Zamiloval jsem si zejména song "Myr" s úchylnou country vsuvkou.
5. The Black Dahlia Murder - Ritual
Sestavování nějakého žebříčku, je pro mne hodně bolestivý porod. I když je to přece tak jednoduché, vybrat to nejlepší a jenom to sepsat. Jenže mně to dělá evidetně velký problém (smích). A tak se na pátém místě mé Top5 hodně překvapivě objevuje kapela The Black Dahlia Murder. Před dávnou dobou jsem hodně tíhnul ke kapelám stylu metalcore a TBDM je jeden z mála spolků, které si s chutí pouštím i teď. Není to nic úžasně originálního, ani něco, co by mi vyrazilo dech. Ale "Ritual" mě jednoduše baví, tak nevidím důvod, proč bych jej na páté místo dát neměl.
CZ/SVK deska roku:
1. Heiden - Dolores
Jednoznačně tuzemské album roku. A pro mne i album roku celkově. Heiden s klidem překonali všechno, co jsem letos slyšel. Naprosto mne pohltili a já se nechával a stále nechávám oddávat náladám "Dolores". Nečekal jsem to a pro mne největší překvapení letošního roku. Album nemá slabé místo, což dokazuje i moje plné hodnocení v recenzi. Má smysl k tomu ještě něco dodávat?
2. Wohnout - Našim klientům
Tak tohle byl trochu oříšek. Opravdu jsem neměl páru, co dát za úchvatnou "Dolores". Ne že by tuzemská scéná byla špatná, ale z mého pohledu se letos nejvíce povedla "Dolores". Pak opravdu dlouho nic, a až potom může přijít na řadu nějaká jiná deska. A mě napadlo: proč by to sakra neměli být Wohnout? Ano, je to dost velký mainstream, ale mě ta jejich pohodová muzika baví. Do toho skvělé texty, nečekaně povedé kytarovky a skvělý zpěv dvou nezpěváků, bratrů Homolů. A když už se vytáhli s jednou z nejlepších desek diskografie, tak je na to druhé místo dát musím. Zábavné písně jako "Dobrý den, pane Kohák", "Padák" nebo parádní "Gastrosexuál" si to dle mého názoru zaslouží.
Neřadový počin roku:
Agrypnie - Asche
Neskutečnou atmosférou nasáklé EP, které mě srazilo na kolena. Největší sílu Agrypnie vidím právě ve schpnosti vytvořit temnou atmosféru. Do toho vás mrazivý song "Gnosis" rozcupe na kousíčky a člověku nakonec nezbyde nic jiného, než se těšit na další řadový počin těchto Němců. Pokud bude stejně dobrý jako "Asche", tak se dá očekávat opravdu hodně silná deska.
Videoklip roku:
Mastodon - Curl of the Burl
Z této kategorie jsem měl hrůzu. Opravdu jsem netušil, co sem zařadím. Ale pak mne osvítil duch svatý, nebo si má palice vymazaná prostě vzpomněla na tento skvěle zpracovaný a opravdu zábavný videoklip kapely Mastodon. Ten pojednává o feťákovi, který ve svém doupěti vaří různé drogy. Velice mne pobavil, a tak je fajn, že ke skvělé muzice přidali Mastodon i zábavné pohyblivé obrázky.
Potěšení roku:
Reunion Black Sabbath
Jiná volba snad ani padnout nemůže. Možnost, že člověk uvidí Black Sabbath v klasické sestavě, byla hodně malá. Po smrti Dia se to však začalo jevit jako vcelku reálná možnost. A po spoustě podivných prohlášení, se stala skutkem. Tak tedy Ozzymu a spol. přeji úspěšné zakončení kariéry, bez zbytečných průserů.
Zklamání roku:
Zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011
Z nejlépe obsazeného ročníku se skoro stal největší průser. Testament, As I Lay Dying, Septicflesh, Symfonia a mohl bych ještě pokračovat. Ti všichni se objevili v sestavě zimní mutace festivalu Masters of Rock, ti všichni svou účast odřekli. Nakonec jsem netrpěl nudou. Dalo by se i říct, že jsem ze Zlína nakonec odjel spokojen. Přesto si neodpustím označit letošní čachry v sestavě, jako největší zklamání roku.
Koncert roku:
Judas Priest: Praha - O2 Arena, 28.6.2011
Poprvé jsem měl tu čest vidět na vlastní oči, vystoupení jedné z největších legend heavy metalu. Sice Judas Priest přijeli už bez K.K. Downinga, ale já se na ně prostě těšil. Čekal jsem něco extra a to jsem také dostal. Fantastický setlist, skvělé efekty a celková scéna. Parádní bicí, úžasná sóla a hlavně neskutečný hlas Roba Halforda. Judas Priest do nás pálili hit za hitem a já seděl v němém úžasu. Ano, seděl. Nějak jsme si koupili lístky na sezení, ačkoliv jsme si chtěli jít stoupnout pod pódium. Dle ohlasů ale byl pod pódiem - jak už to tak bývá - zvuk naprosto příšerný, takže jsme nakonec udělali dobře. Protože na sedačkách na proti pódiu byl zvuk skvělý. A já si tak mohl vychutnat nejúžasnější zážitek letošního roku. Letos jsem neměl větší mrazení v zádech než když zazněla píseň "Victim of Changes". Totální opus, u kterého bych Halfordovi prominul, kdyby hlasově nedal závěr skladby. Jenže tím závěrem mne totálně rozsekal. Vůbec svůj hlas nešetřil a vytáhl z něj ten neskutečný jekot, jakým ohromuje už několik desetiletí. Letos jsem nezažil úžasnější okamžik. Takže z povinnosti - alespoň jednou vidět Judas Priest - se stal nejlepší zážitek letošního roku.
USA jsou velká země a tak není divu, že tam najdete slušný počet zástupců v prakticky jakémkoliv metalovém žánru. Nejinak je tomu v případě black metalu, byť americké blackové kapely asi obecně nepatří k "hybatelům" světové scény (snad s vyjímkou atmosféricky-neofolkových Agalloch). Kapela Leviathan (neplést s přehršlem jiných kapel téhož jména), která bude dnes středem pozornosti, patří taktéž ke známějším jménům (i když uznávám, že to může být relativní).
Z původních Rhapsody of Fire jsou po trochu neočekávaných událostech kapely dvě (podrobnosti ve 
Nightwish jsou fenomén. Spousta lidí je bezmezně miluje, jiní je zase upřímně nesnášejí, a i ti, kterým jsou naprosto ukradení, jim často vděčí za doprovod na samém počátku cesty k tvrdé hudbě. Že s tím souvisí i v jistých kruzích neutuchající emoce ohledně bezmála pět let nové zpěvačky, to je jasné snad každému, kdo se o tohle odvětví alespoň trochu zajímá. A do takového zmatku najednou přijde nové album, o kterém toho bylo napsáno mnoho ještě v době, kdy ani sama kapela nevěděla, jak bude výsledek vypadat...
Souldrainer nepatří mezi nejznámější kapely a tak nebude na škodu na začátek alespoň stručně uvést některé informace o jejich dosavadním působení na hudební scéně. Kapelu založil v roce 1999 kytarista Marcus Edvardsson, známý především z úderky Aeon. První album "Reborn" přišlo v roce 2007 a pro mě dodnes zůstává jedním z nejlepších melodicky death metalových alb, které jsem slyšel. Kapela se na něm nebála používat smyčcové aranže či zpívané chorály a vytvářela tak velmi silné melodie, aniž by přecházela do laciné podlézavosti. Posuňme se ovšem do současnosti a podívejme se na zoubek jeho nástupci, albu "Heaven's Gate".
Člověk si jen tak vesele brouzdá po netu, kouká se po nějakých prasečinkách, klídek a nohy nahoře - prostě idylka... ale jen do doby, než ve 23:45 zjistíte, že je zrovna neděle a máte udělat hitparádu. Na první pohled příběh jak od přiopitého scénaristy venezuelských telenovel, který se rozhodl přesedlat na hluboká sociální dramata, na ten druhý už realita Monsterfuckovy dnešní neděle. A to kdyby mne jeden nejmenovaný bodlinatý kolega drze neupozornil, čučel bych na ty spoře oděné dívčiny doteď. Za to bych sice asi zasloužil na nakopat do zadku, ale já doufám, že se nakonec všichni rozhodnete mé pozadí nechat v klidu a jako dostatečný trest vezmete to, že si sypu popel na hlavu a intimní partie...
Illnath mně dost připomínají kapelu Cradle of Filth, kterou opravdu nemusím - abych použil slušnější výraz. Vadí mi Dani Filth, nemám rád jejich hudbu a ve všeobecnějším měřítku nejsem přílišným fanouškem kláves (výjimky samozřejmě existují, těm patří mé uznání). Ale nehodlám se na desku "Third Act in the Theatre of Madness" kvůli faktu, že mně Illnath připomínají Cradle of Filth, dívat skrz prsty. Naopak vidím výhodu Illnath v tom, že za mikrofonem nestojí Dani Filth, ale krásná Dánka jménem Mona Beck, která se přidala do sestavy společně s bubeníkem Dennisem Stockmarrem teprve letos. A tak zcela nepolíben předešlou tvorbou Illnath, nebudu trpět zbytečným srovnáváním s předešlými počiny a bývalými členy kapely.
Sice je to jen dočasně a v rámci hostování, ale je to tak, bývalá pomocná vokalistka Cradle of Filth, Sarah Jezebel Deva, se bude s kapelou podílet na jejím aktuálně chystaném orchestrálním projektu "Midnight in the Labyrinth". Podle slov Sarah jí opětovnou spolupráci navrhl zpěvák Dani Filth.
