>>> Japonští avantgardně-black metaloví šílenci Sigh se rozhovořili o tom, jak bude znít jejich chystaná devátá deska s názvem "In Somniphobia". Podle kapely se novinka v porovnání s dvěma předchozími počiny "Scenes from Hell" (2010) a "Hangman's Hymn - Musikalische Exequien" (2007) vydá úplně jiným směrem. "Je to něco mezi 'Imaginary Sonicscape' [2001], 'Hail Horror Hail' [1997] a 'Gallows Gallery' [2005], nebo také prostě strašidelnější verze 'Imaginary Sonicscape'. Smíchejte heavy metal, klasickou hudbu, jazz, tradiční indickou hudbu, Stockhausena a Xenakise do pekelného kotle, zamíchejte a dostanete 'In Somniphobia'," zaznělo úst samotných hudebníků.Album prý bude trvat déle jak hodinu. Otevírat jej budou dva "VELMI heavy metalové" songy, a pak to prvý začne. Následujících pět skladeb bude propojeno do jednoho cyklu s názvem "Lucid Nightmares". Sigh o těchto pěti kompozicích prohlašují: "Je to čistokrevná zvuková definice noční můry. Surrealistická, etnická, zdrogovaná, atmosférická a dozajista hrůzostrašná!" Těšit prý máme nejen na spoustu folklórních nástrojů, ale i zastaralých a dávno nepoužívaných instrumentů z minulého století. Vokálně a textově se podíleli Kam Lee (Bone Gnawer, ex-Massacre, ex-Death) a Metatron (The Meads of Asphodel, The Wolves of Avalon).
Na úplný závěr Sigh doporučují se před poslechem "In Somniphobia" zhulit. Mnohem silnější zážitek je tím prý zaručen. Počin by měl vyjít ještě v průběhu letoška.
>>> Následují tři krátké zprávičky. První z nich se týká dánských black metalistů Horned Almighty, kteří začali skládat materiál pro nástupce velice kladně přijatého alba "Necro Spirituals" z října loňského roku. Do samotného nahrávání novinky by se měli pustit na přelomu roku.
>>> O něco blíž k nové desce jsou stájoví kolegové Sear Bliss z Maďarska, kteří se už od poloviny 90. let prezentují melodickým black metalem s trombónem a trubkou. Ti se už od července nacházejí ve studiu s producentem Viktorem Scheerem a nahrávají následovníka čtyři roky starého počinu "The Arcane Odyssey". Dosud nepojmenovaná deska údajně otevře zcela novou kapitolu v hudbě Sear Bliss, obsahuje prý "dramatické a znepokojující, temné a bolestivé" skladby. Datum vydání ještě nebylo oznámeno, ale stane se tak pod křídly labelu Candlelight Records. Pár fotek z nahrávání si můžete prohlédnout na Facebook profilu Sear Bliss.
>>> Poslední novinka se týká tajemných avantgardních Francouzů Blut aus Nord. Ti v letošním roce průběžně vydávají albovou trilogii "777", jejíž první díl s názvem "777 - Sect(s)" vyšel v dubnu. Pokračování "777 - The Desanctification" vydá firma Debemur Morti Productions během září. Níže si můžete prohlédnout jeho obálku:
Představte si takovou situaci - na festivalu se nachomýtnete k vystoupení kapely, o které jste slyšeli zajímavé zvěsti, ale sami jste její hudbě moc nedali, a do blízkosti pódia se tak připloužíte jen v lehkém očekávání potenciálního zážitku. Střih. Uplynulo třicet minut, a vy drahnou chvíli před koncem vystoupení odcházíte celí naštvaní na autogramiádu jiné grupy a v duchu si slibujete, že jestli ta výjimečná kapela, která vás za tu krátkou dobu vpravdě uchvátila, vůbec někdy ještě poctí svou návštěvou české luhy a háje, vy u toho budete, kdyby jste za to měli nechat výplatu. Střih. Uplynuly dva dny a vy celí u vytržení koukáte na velkoplošnou festivalovou obrazovku a nevěříte vlastním očím - Unexpect hrají za tři dny v místě vašeho bydliště, a to za cenu, za kterou je problém v centru Prahy sehnat něco slušného k snědku. Osud? Dost možná. Pokud v tom ale má prsty, právě jeho zásluhou v řádech sekund padá rozhodnutí, které se má naplnit úterního večera šestnáctého dne měsíce srpna...
Dění na pódiu se nepopisuje vůbec jednoduše. Věřím však, že nepochybím, když prohlásím, že mě těkání pohledem po jednotlivých členech Unexpect utvrdilo v jediné věci - každý jeden z nich má v těle trochu ďábla. Ať už hovořím o nepříčetně se tvářícím i hrajícím kytaristovi Syriakovi, půvabné a temperamentní zpěvačce Leïlindel, která musela své pohybové choutky oproti uhrančivému výkonu na Brutal Assaultu chtě nechtě krotit, nebo snad o baskytaristovi Chaothovi, který své devítistrunné monstrum dovede využívat v plné šíři a ještě při tom stíhá vyvádět jak stižený tancem svatého Vladimíra. Ti všichni a neméně ani ostatní hudebníci dávali tím nejlepším způsobem najevo jak vášeň pro hudbu z vlastního pera, tak oddanost nadšenému publiku, které mě svoji odezvou překvapilo obdobně, jako kapelu samotnou. Malý prostor Modré Vopice, kterého jsem se zpočátku obával, totiž celé věci paradoxně prospěl. Na poměry ostatních koncertů pouhých padesát lidí, natěsnaných ve stísněném prostoru mezi pódiem a barem, totiž dovedlo vytvořit takovou atmosféru, o jaké se mně a dost určitě ani kapele nesnilo. Masivní skandování, hromový aplaus po každé skladbě a obecně vzato neuvěřitelné živelná energie subtilního davu tak v kombinaci s geniálně napsanou, perfektně nazvučenou a precizně a s vášní předvedenou hudbou stvořily naprosto unikátní symbiózu, která celý koncert pozvedla do nebeských výšin a mně osobně navodila značně extatické stavy, což se mi stává jen velmi zřídka. Důkazem entusiasmu obou stran budiž výlet nabuzeného basového virtuosa Chaotha mezi první řady diváků, kde naplno popustil uzdu svému temperamentu a rozjel něco, co by se dalo přirovnat k jednomužnému pogu v kruhu nadšených fanoušků, to všechno pochopitelně za plného hráčského nasazení. Neuvěřitelné...
WORMROT (Singapur)
To jsem si zas jednou nadrobil. Veden představou, že proniknu do technického death metalu skrze zástupce mnou velebené polské školy, jsem vzal tuhle příležitost, a pustil se do odpovědného náslechu. Uplynul měsíc a nejsem o moc chytřejší, než dřív, takže následující řádky berte s rezervou a notnou dávkou shovívavosti. Bude to totiž potřeba...
Když pan Simen Hestnæs, norský hudebník, jehož většina z nás bude znát spíše pod uměleckým pseudonymem ICS Vortex, odešel ne zrovna v dobrém od symfonických black metalistů Dimmu Borgir, asi málokdo si myslel, že tím jeho hudební pouť skončí. Většina lidí nejspíš vsázela na to, že se Simen stane hlavním motorem, jenž znovu nakopne do chodu kultovní vizionáře Arcturus, v nichž sice působil pouhé tři roky před koncem jejich činnosti, přesto zde zanechal výraznou stopu. K oficiální obnově Arcturus sice došlo (a nejen k ní, viz. Simenův opětovný vstup i do řad Borknagar), přesto to (alespoň prozatím) na nějakou přehnanou aktivitu nevypadá. Možná i z toho důvodu se ICS Vortex pustil do přípravy své první sólové desky, jež nakonec dostala název "Storm Seeker". Povětšinou jsme Vortexe všichni znali jako součást nějaké kapely, v níž sice vždy sehrál důležitou roli a značnou měrou se zasadil o její tvář (stačí připomenout jen jeho nejslavnější působiště v Dimmu Borgir, kde od přelomu tisíciletí předváděl svůj nadpozemský vokál, který se stal na dlouho dobu jedním z poznávacích znamení skupiny a v mnoha případech i nejzajímavějším atributem její hudby, viz. třeba album "In Sorte Diaboli", na němž jsou pasáže s Vortexovým hlasem jedny z těch mála opravdu výborných), ale nikdy se nedalo říct, že by zde měl to nehlavnější slovo. To však neplatí u "Storm Seeker", jenž vychází pod hlavičkou ICS Vortex. Zde totiž Simen, nebo také ICS Vortex, chcete-li, snad vůbec poprvé předvádí svou vlastní hudební tvář, on je ten hlavní mozek a hybatel celého projektu (postaral se samozřejmě o kompletní nahrání zpěvu a baskytary a z části i o kytarové party). A teď samozřejmě přichází ta klíčová otázka, kterou snad ani po tomto úvodu nemusím vyslovovat… jaké to je...?
Není tomu ani čtrnáct dní, co jsem zde pěkně od podlahy ztrhal dílo pražských pohanů Odraedir, a do nelítostných pařátů mi padl další počin nikterak známé české kapely. Tentokrát padnul los na litvínovské řezníky, kteří sami sobě říkají Děti pohřebního kvítí, a věřte mi, když Vám říkám, abyste se nachystali blicí pytlíky. Z druhého záseku téhle kapely totiž odtéká krev po litrech...
Než se nám podařilo vystát dlouhou frontu, protlačit se přes davy lidí a najít vstup do sektoru u pódia, téměř celý set předkapely Rybičky 48. Kdybych chtěl být objektivní, tak musím uznat, že to nebylo zas tak špatné, jenže já je prostě nemám rád už jenom kvůli tomu, jak ze sebe dělají strašné punkáče a nakonec předvedou jenom laciný poprock. Jejich set dokonce končil nějakou hiphovou "peckou" s duchaplným refrénem "Hop Hop Hop Hej". Špatná volba předkapely číslo 1.
Asi neznám kapelu, která by byla hodnocena rozporuplněji než Trivium. Skupina má na jedné straně legii fanoušků, ochotných za ni položit život, ale na druhé straně zase ohromnou grupu tzv. "haterů", šířících nenávist ke kapele všude po světě. Já osobně se řadím k milovníkům těchto velikánů a poslední album "Shogun" je jedno z mých nejoblíbenějších vůbec. Trivium na desce předvedli velmi silné kompozice, dokonalé instrumentální i vokální výkony a atmosféru závanějící epičností. Ano, i předchozí alba byla výtečná, ale "Shogun" bylo dílo, jež nám ukázalo, že kapela opravdu dospěla. No a nyní, po třech letech, kapela všechnu dospělost zahodila.
